O problematice dvoujazyčných slovníků

Miloš Helcl

[Chronicles]

(pdf)

О проблематике двуязычных словарей / Problèmes des dictionnaires bilingues

Z podnětu pověřenectva školství a kultury a Slovenského pedagogického nakladatelství v Bratislavě sešli se čeští a slovenští lexikografové ve dnech 13. –16. října 1959 v Píšťanech s pracovníky slovníkových redakcí v různých nakladatelstvích, aby porokovali o stavu slovníkářských prací v českých zemích i na Slovensku a vyměnili si navzájem zkušenosti a poznatky z tvůrčí autorské a redakční práce i z technické práce při vydávání dvoujazyčných (překladových) slovníků.

[147]Předmětem rozhovorů byly celkem tři okruhy otázek: organizační, teoretické a praktické. I když nás zde zajímají především otázky druhého okruhu, tj. lexikologické a lexikografické, posouzení dosavadních slovníků z různých hledisek a úvahy o zkvalitnění autorské slovníkářské práce, nemůžeme pominout mlčením ani zbývající dva okruhy, neboť jedním z velkých kladů těchto porad bylo právě těsné spojení teorie s praxí, jejich cílem pak v duchu usnesení ÚV KSČ »O úzkém spojení školy se životem a o dalším rozvoji výchovy a vzdělání v Československu« pomoc jazykovědy aktuálním potřebám společnosti.

Při projednávání organizačních otázek přednesl Břet. Mencák z SPN v Praze, účastník mezinárodní konference o cizojazyčných slovnících v Lipsku (21.—26. září 1959), obsáhlou zprávu z jednání nakladatelských pracovníků o vydávání slovníků.

Výsledkem řešení organizačních otázek slovníkářské práce bylo usnesení podat návrh na zřízení ústředního lexikografického pracoviště, jehož úkolem bylo: 1. vytváření nejdůležitějších dvoujazyčných slovníků prací interních i externích kolektivů, 2. rozvíjení lexikografické teorie a řešení všech teoretických otázek, které se vyskytnou při práci na různých typech slovníků. Doporučuje se budovat je po etapách. Nejdříve by se rozšířil a školil počet autorů slovníků při zúčastněných nakladatelstvích, jejichž slovníkové redakce by pověřily své jazykovědně a lexikograficky odborně vyškolené členy vypracováním směrnic pro autory slovníků různého typu, sestavením heslářů pro kapesní a malé slovníky a péčí o jednotnou koncepci chystaných slovníků. Druhou etapou by bylo vytvoření samostatných slovníkových oddělení při SPN v Praze a v Bratislavě, jež by byla pověřena kolektivně vytvářet slovníky svými interními silami, připravila by podmínky ke zřízení navrhovaného ústředního lexikografického pracoviště a byla schopna mezinárodní spolupráce a soutěže s obdobnými pracovišti socialistických států sdruženými v mezinárodním lipském sdružení vydavatelů cizojazyčných slovníků.

Než dojde k vybudování takového lexikografického střediska, navrhují píšťanské porady, aby vznikla lexikografická komise jako nejvyšší koordinační, iniciativní a poradní orgán pro lexikografickou práci.

Ke zvýšení úrovně a zlepšení kvality vydávaných slovníků bylo zaměřeno i jednání o otázkách třetího okruhu, uzavřením autorské smlouvy a péčí o včasné odevzdání autorského rukopisu počínajíc, jeho redakčním zpracováním v nakladatelství pokračujíc a imprimováním posledních korektur končíc. Výměna názorů a zkušeností mezi pracovníky jednotlivých nakladatelství českých i slovenských a dohoda o vzájemných dalších konzultacích jistě umožní k vytčenému cíli se co nejdříve přiblížit.

Při zmíněném celkovém ladění porad byly i lexikologické a lexikografické referáty jazykovědců o základních otázkách dvoujazyčných slovníků středního, malého a kapesního typu zaměřeny k praktickým výsledkům teoretického řešení jednotlivých otázek.

Úvodní referát V. Blanára podal přehled dosavadní slovníkářské práce na Slovensku a plán vydávání nových slovníků všech tří typů i získání kvalifikovaných autorských kolektivů v duchu referátu s. J. Hendrycha zřízením speciálního pracoviště; pro ně se vyslovili i četní diskutující (v. výše).

V referátě o zásadách lexikografické práce zdůraznil A. V. Isačenko požadavek teoretické vyspělosti lexikografů v celé jazykovědě od fonetiky přes dobrou teorii slovních druhů až po stylistiku, neboť si nemohou podle svých zálib vybírat náměty k zpracování, nemohou pomíjet nejasné věci, protože abecední sled hesel je neúprosný. Přesto, že i v nejpodrobnějších gramatikách někdy marně hledají poučení o různých otázkách, musí je rozřešit už před započetím práce (homonymie a polysémie, význam předpon, otázky vidu, reflexívních sloves aj.). Lexikografie je především vědecká disciplína aplikovaná, tak jako je technika v poměru k matematice a fyzice. V ní se ověřují poznatky teorií získané, ale i ona má svou teorii, jež však není totožná s lexikologií. Jako musí technik ovládat nejen fyziku, ale i matematiku, tak i lexikograf není jen lexikolog, ale jazykozpytec.

Referent odůvodnil překladový ráz dvoujazyčných slovníků a odmítl překládání výkla[148]dů významu z jednojazyčných slovníků. O významu slova v cizím jazyce informuje nejlépe překlad s použitím značkového aparátu stylistického aj. nebo přibližný ekvivalent, ne výklad.[1]

Pro udržení a zvyšování lingvistické úrovně slovníkářů je třeba pořádat pro ně pravidelné semináře, a protože se slovníkářem nikdo nestane přes noc, je třeba pracovníky, zvláště mladé, k tomu vést. Prostředkem k tomu má být i II. celostátní lexikografická konference, jejíž uspořádání se navrhuje v roce 1960 v Bratislavě.

Z hlediska terminologa doplnil referát J. Horecký koreferátem o problematice odborných slovníků. Ty jsou dvojího typu, systematický a abecední. Vychází-li se od soustavy pojmů v jednom jazyce a hledají se ekvivalenty v druhém, vzniká slovník terminologický; při vycházení ze slovní zásoby, v níž se hledají odborné názvy a k nim přidávají ekvivalenty, jde o odborný slovník. Samostatným problémem jsou pojmenování víceslovná, jejich řadění a uvádění podle jednotlivých členů, synonyma, pomocné prostředky indentifikace termínu (např. chemickým vzorcem), volba ekvivalentu nebo překlad, připojení gramatického aparátu, výběr hesel aj. Některé z nich řešil v diskusním příspěvku J. Kohout, vycházeje z teorie i praxe Velkého rusko-českého slovníku.

Téma o výběru slov v překladových slovnících středního a kapesního typu propracoval a pronikavě osvětlil I. Poldauf. Vycházeje ze Ščerbovy teorie a přijímaje ovšem jeho požadavek čtyř verzí dvoujazyčných slovníků, odmítá mechanické kvantitativní dělení na typy pouze podle počtu hesel nebo autorských archů a žádá, aby byly děleny podle propracovanosti, účelu a zaměření. S propracovaností souvisí výběr slov i počet a hloubka vypracování hesel. Podle účelu záleží na tom, zda má být slovník příručkou k vystižení lexikálních složek projevu pro interpretaci, pro tlumočení, či pro překládání. Z tohoto hlediska není dvoujazyčným slovníkem tzv. typ kolibří, to jsou pouhá »slovíčka do kapsy«. Kapesní slovník má rychle informovat o nejnižší praktické rovině, o nesoukromých a nekonverzačních projevech (slovní zásoba plakátů, inzerátů, reklam, nápisů, vstupenek, tj. »slovník muže v cizině«, postačující pro jazyk nejnižších funkcí). Jeho protipól, velký slovník, musí být naopak pomůckou pro překladatele, a to literatury krásné i odborné a vědecké, tedy nejvytříbenějších jazykových projevů; je již lexikografickým odrazem slovníků výkladových, tj. musí překladateli přinést také význam slov nářečních, slangových, i když nedá přímý ekvivalent. Má však vybírat ekvivalent stylisticky co nejbližší a upozorňovat na rozdíly; uživatel má přitom mít i možnost kontroly z druhé strany pro hodnocení vhodnosti užitého ekvivalentu. Z toho důvodu přináší i základní odborné názvy v rozsahu vyššího všeobecného vzdělání, ovšem s přihlédnutím k tomu, že technický pokrok je rychlejší než jeho odraz v školních osnovách.

Podle zaměření se slovníky liší vzhledem k tomu, zda jde o mateřský jazyk uživatele nebo o jazyk pro něho cizí. Vůbec hodnota slovníku souvisí jednak s průměrným množstvím informací v hesle (o výslovnosti, tvarosloví, tvoření slova, o jeho stylistickém zařazení) i s podáním vodítka k volbě vhodného ekvivalentu, jednak s úsporností podání umožňující rychlé nalezení ekvivalentu, nikoli s kvantem hesel. Je tedy slovník tím kvalitnější, čím více informací poskytne při menším rozsahu, a z toho vzniká jeden z paradoxů lexikografické práce, že čím lépe ji autor udělá, tím méně za ni dostane zaplaceno.

Pro praxi doporučuje referent stanovit hloubku vypracování slovníků: interpretační, tlumočnickou a překladatelskou v kombinaci se zaměřením na uživatele tak, že interpretační hloubka se spokojí s informacemi potřebnými pro pochopení funkce slova ve větě bez stylistického zařadění, jen se seskupením ekvivalentů podle příbuznosti, ze spojení pak uvede jen nejnutnější. Jen s touto hloubkou se nemůže spokojit užitečný slovník česko-cizojazyčný pro Čechy. Tlumočnická hloubka žádá již informace o chování slova ve větě podle konstrukce a druhu, o stavebních jednotkách slovního cel[149]ku a uvedení hojných spojení. Překladatelská hloubka pak doplní předchozí informace o stylistická omezení a o radu, za jakých podmínek lze užít některého z ekvivalentů, popř. varování, kdy kterého nelze užít. Jen tlumočnickou nebo překladatelskou hloubku má mít slovník česko-cizojazyčný pro Čechy. Je však možný rozdíl v hloubce vypracování členů synonymické řady. — Závěrem přednášející zdůraznil, že každá seriózně řízená práce na slovníku předpokládá zřízení frekvenčně statistického oddělení pro příslušnou rovinu, a připomněl i pedagogický, vzdělávací a jazykově výchovný účel slovníku.

Jako poznámky praktického rázu uvedl svůj projev koreferent o stejném tématu D. Kollár. Upozornil v nich zvláště na význam tzv. »lexikografické situace« pro výběr slov zejména u malého slovníku a vyslovil pochybnost o oprávnění kapesního slovníku.

V diskusi se pak několik řečníků (Schwanzer, Škultéty, Ďurovič) vrátilo ke kvantitativním a frekvenčním problémům; shodli se na tom, že frekvenční výzkum je třeba kontrolovat a opravovat tak, aby vznikl v slovníku systém, a že je nutno přikročit nejen k počítání reálné slovní zásoby i na základě mluvených projevů zachycovaných magnetofonem, nýbrž i k sestavení standardu hesel podle frekvence.[2]

Vedle výběru hesel byly pro různé typy dvoujazyčných slovníků především se zaměřením na konkrétní práci probrány v samostatných referátech otázky homonymie (M. Helcla), frazeologie (K. Olivy) a ekvivalentu (Ľ. Ďuroviče), dál výstavby hesla (E. Sekaninové) a rozsahu gramatického aparátu (E. Kučerové). Referáty vycházely z nesporného názoru, že v mateřském jazyce uživatele může překladový slovník mnohem více předpokládat a úspornost v této složce vynahradit větším bohatstvím informací o jazyce cizím, pokud ovšem typ slovníku uvedení takových informací připouští nebo žádá, zejména ve frazeologii. Je totiž třeba brát v úvahu i to, že zejména ve frazeologii se jazyky od sebe nejvíce specificky liší a že ani pro pojmenovávání nevyužívají vždy obdobného způsobu (slovní spojení proti slovu odvozenému nebo složenému atd.).[3] Obtíže působí i zařazování slovních spojení do abecedního slovníku. U homonymie se po živé diskusi dospělo k doporučení označovat v dvoujazyčném slovníku indexem vpravo nad heslovým slovem každý stejně znějící pár, a to i při různých gramatických vlastnostech slov (slovním druhu, rodu, flexi atd.).

Problém ekvivalentu je v těchto slovnících otázkou základní. Je ji třeba řešit v tom smyslu, aby byla nalezena pojmenovávací jednotka (podle potřeby i víceslovná), která má význam totožný s významem jednotky výchozího jazyka, a to podle kritéria dosaditelnosti, tj. se zřetelem na to, zda ekvivalent pokrývá totožný úsek reality jako heslové slovo. Zpětný překlad však není kritériem správnosti ekvivalentu, jak se někdy tvrdívá. Pro vnitřní členění hesla je možno vycházet z počtu významů u výchozího jazyka, ale také z konfrontace významů v obou jazycích; kritériem však může být i to, kolika pojmenovávacími jednotkami se pokrývá oblast pokrytá výchozím jazykem. Tak vzniká tzv. překladový význam a podle něho se člení stavba hesla i ve výchozím jazyce. U ekvivalentu je též důležité vymezení oblasti, tzv. navádění do významového pole, sémantizace, zvláště má-li slovo více ekvivalentů nebo je-li ekvivalent málo známý. Z prostředků sémantizace je třeba vyzdvihnout i informace rázu mluvnického, zejména vazby. — Pro úsporu místa lze — aspoň u malého slovníku — gramatické údaje uvést v tabulkách vpředu a u hesel na ně čísly odkazovat; hodnotíme-li však dvoujazyčný slovník i podle toho, jak rychle se v něm lze informovat, není tento [150]způsob výhodný. — Z tohoto hlediska je nutno hodnotit i tzv. hnízdování. Rozhodně bylo odmítnuto hnízdování čistě mechanické podle shodných začátků slova a doporučeno jen pro menší typy hnízdování na podkladě slovotvorném, ale s podmínkou, že zůstane zachováno abecední pořadí.

Jak tematika porad, tak i její rozmnožení o další otázky v diskusních příspěvcích účastníků ukázaly, že jejich svolání bylo plně odůvodněno, protože bylo třeba řešit mnoho otázek nahromaděných od bratislavské konference. Kladem porad pak je, že toto osvětlování problematiky lexikograficko-lexikologické nebylo zaměřeno jen teoreticky všeobecně, nýbrž i prakticky, konkrétně a aktuálně, takže nové výsledky přednesené jazykovědnými pracovníky, mezi nimiž je zvláště cenná Poldaufova hluboce promyšlená teorie typů dvoujazyčného slovníku, budou moci být využity redakčními pracovníky na cestě k zvyšování a sjednocování úrovně dvoujazyčných slovníků. Bez významu a hodnoty nejsou ani náměty shrnuté v rezoluci, zejména požadavek zřízení lexikografického pracoviště, svolání 2. celostátní lexikografické konference a umožnění praxe redakčních pracovníků nakladatelství v autorských kolektivech vědeckých ústavů.

Podrobněji se s obsahem referátů i diskusních příspěvků bude možno seznámit po jejich otištění ve sborníku, který zajistí Slovenské pedagogické nakladatelství s poveřenectvem školství a kultury.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 2, pp. 146-150

Previous Karel Horálek: Nové etymologické slovníky indoevropských jazyků

Next Zdeněk Tyl: Bibliografie slovenské jazykovědy za léta 1948—1956