Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pochybená práce o českých kalcích z němčiny

Emil Skála, Jitka Štindlová

[Rozhledy]

(pdf)

Сомнительная работа о чешских кальках с немецкого / A propos d’une théorie erronée sur les calques tchèques de l’allemand

I když se německými kalky v češtině zabývalo už několik generací slavistů a germanistů, nebyly dosud souborně zpracovány, takže dodnes chybí přehledný obraz o jejich rozšíření v různých etapách vývoje českého jazyka. Jde ovšem i o otázku obecně historickou, o vztahy obou národů v oblasti jazyka.

Vzbudila proto oprávněnou pozornost studie Norberta Reitera Die deutschen Lehnübersetzungen im Tschechischen.[1] Věnoval jí pozornost západoněmecký slavista Heinrich Kunstmann obsažnou kritickou recenzí, která správně ukázala na mnoho omylů a na nedostatky koncepce i zpracování.[2] Na některé omyly upozorňuje ve své recenzi i finský slavista V. Kiparski;[3] vlastní metodu práce, její pochybené výsledky a závěry a většinu chyb však vůbec nezhodnotil, ba dokonce tvrdí, že české tvary jsou ve srovnání s ostatními slovanskými ekvivalenty téměř vždy správné, všímá si jen chybných ekvivalentů v ostatních slovanských jazycích, z chybných v češtině uvádí jen zemopán místo zeměpán a na vzdoru místo na vzdor. O stovkách dalších omylů a nepřesností mlčí a dokonce říká, že celá práce je postavena na zdravém základě. Krátkou poznámku o Reiterově práci napsal Marc Vey.[4] K. Treimer ve své recenzi správně vyzdvihuje důležitost jazykových vrstev při tvoření kalků, jež Reiter zcela opomíjí.[5] V závěrečném hodnocení Reiterovy práce se rozcházíme. Z české strany dosud tuto práci nikdo nezhodnotil, proto to činíme dnes my.

Reiterova práce je materiálově bohatá, ale jde o pouhé nekritické sebrání materiálu se spoustou omylů a chyb, který zůstává naprosto nezhodnocen, nezpracován. Celá práce postrádá historický přístup k látce, autorova znalost moderní češtiny je chatrná.

Reiterova studie předpokládala množství pracné excerpce. Překvapuje proto tím více, že si autor neověřil např. v Příručním slovníku jazyka českého nebo ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého, s nimiž pracuje, existenci v češtině běžně užívaných výrazů, které uvádí např. jako slovenské, ruské, srbské nebo polské ekvivalenty k výrazům a spojením v dnešní češtině neužívaným anebo dnes zcela neznámým. Ke škodě své práce neužívá autor ani Příručního slovníku německo-českého (Praha 1936—48, 4 sv.), na němž spolupracovalo za hlavní redakce Jankovy a Siebenscheinovy několik dobrých odborníků, především Otokar Fischer a Pavel Eisner. Je to závada tím větší, že autor pracuje především se slovníky. Slovník Herzerův, kterého autor užívá, je naprosto zastaralý. Hlavním zdrojem Reiterova materiálu je Jungmannův slovník, z něhož vybírá často jen Jungmannovy návrhy, které se vůbec neujaly.

[207]Na tomto místě nelze vypočítat všechny chyby a omyly, jichž se autor v práci dopustil. Uvádíme proto vždy jen typické příklady.

Autor si neověřil, zda čeština má slovo člen a užívá ho tak jako ruština, a uvádí člen jen jako ruský ekvivalent k „českému“ výrazu spoluúd za něm. Mitglied 87. Nejmarkantněji se tento nedostatek projevuje ve srovnání s ekvivalenty slovenskými. Živá česká slova uvádí mnohdy jen jako slovenské ekvivalenty a jimi pomáhá mnohdy tomu, kdo neumí dobře německy, aby vůbec pochopil zastaralý a často ojediněle se vyskytující výraz, který Reiter uvádí jako český bez jakéhokoli omezení. Bylo by na místě uvádět slovenské ekvivalenty důsledně hned vedle českých, nikoli na konec řady slovanských ekvivalentů, jak to Reiter činí, a to ještě nedůsledně. Také užívání výrazu Slavinen místo slawische Sprachen je v němčině zastaralé; neužívá se ho i proto, že Slawiner svého času znamenalo „Strolch“.

Tak podle Reitera je kalkem za Laufzettel běžná cedule: dnes je ovšem oběžník tak jako slov. obežník Reiterem uvedený 50; Flugschrift je slov. i čes. leták, nikoli letací písmo 50; ein Vogelfreier slov. vyhnanec, čes. není svobodný pták, užívá se jen volný jako pták 75; Wochentag, slov. všedný den, čes. všední den, nikoli týhodní den „nebo lépe“ všedenek 51; Luftballon, slov. i čes. balón, nikoli vzdušná koule nebo „také“ vzdušný míč 38; eigenmächtig, slov. samovoľný, čes. svévolný, nikoli vlastnomocný 133; treuherzig, slov. úprimný, čes. upřímný, nikoli věrnosrdečný 133; waagerecht, slov. i čes. vodorovný, nikoli vahorovný 130; Gesichtskreis, slov. i čes. obzor, ne vidokruh 111; Neujahr, slov. i čes. Nový rok, nikoli novleta (proč by vůbec mělo být kalkem?) 117; blinder Lärm, slov. i čes. planý poplach, nikoli slepé lermo 120; dienstfertig, slov. i čes. úslužný, nikoli službě hotový 120; Speichellecker, slov. pätolizač, čes. patolízal, nikoli slinolízal 108. Odkud má Reiter podobné výrazy? V lístkovém archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV není ani jeden doklad na tato slova. Čeština zná ještě, i když řidčeji, pochlebník nebo podlézavec. Lustgarten, výraz zastaralý i v němčině, žije jen jako označení parku v Berlíně, slov. i čes. park, ne veselá zahrada nebo sad rozkošný 42; Geburtstag, slov. narodeniny, čes. narozeniny, nikoli rodný den 36; Mordtat, slov. i čes. vražda, nikoli vražedlný skutek 31; Richtplatz, slov. i čes. popraviště, nikoli popravní plac 45; Abgott, slov. i čes. modla, ne výboh 90; Zeitrechnung, slov. i čes. letopočet, nikoli časoměřictví, časopočet 104; Bildhauer, slov. sochár, čes. sochař, nikoli obrazotesec nebo „vedle toho“ obrazník, řezbář; řezbář je Bildschnitzer 107; Arbeitgeber, slov. zamestnávateľ, čes. zaměstnavatel, nikoli službodárce 109; Beisitzer, slov. prisediaci, čes. přísedící, ne přisedač ani přísedník, přiseditel 93; Wochenblatt, slov. týždeník, čes. týdeník, nikoli týhodní list ani „lépe“ týhodník 42; türkischer Weizen je zastaralé i v němčině, užívá se jen Mais, slov. kukurica, čes. kukuřice, nikoli turecká pšenice 82; Goldfinger, slov. i čes. prsteník, ne zlatý prst 24 a mnoho jiných. Autorovi je jistě známa skutečnost, že čeština a slovenština jsou si hláskoslovně i lexikálně bližší než horní a dolní němčina, a je tedy nepřirozené jakýmkoli způsobem je násilně oddalovat. Mnohé případy ukazují na nedostatečné postižení jemnějších jazykových rozdílů; za Arbeitsbuch, slov. pracovná knížka uvádí Reiter čes. pracovní kniha — česky se však užívá rovněž deminutiva 43; Unteroffizier, slov. poddôstojník, čes. nikoli podoficír 91, nýbrž poddůstojník; oficír, podoficír se užívá jen v obecném jazyce, často pejorativně, je tedy stylisticky zabarveno; angemessen, slov. primeraný, čes. nikoli příměrný, nýbrž přiměřený 125; Vielfraß, slov. nenasýtnik 106, čes. žrout, ne mnohožrout.

Na nedostatek jazykového povědomí ukazují i odborné názvy: Milchstraße, slov. mliečna dráha, čes. není ani mléčná cesta, ani bílá cesta 81, nýbrž též mléčná dráha; Netzhaut, slov. sietnica, česky dnes sítnice, ne sítková mázdřice nebo sítná mázdřice 49; za Anlasser (beim Auto) se v češtině řidčeji užívá spouštěč 95 vedle běžného výrazu startér, které Reiter uvádí jen jako slovenský nebo ruský výraz.

Jinde se autor dopouští ještě dalších chyb v uváděných synonymech: Blumenkohl, květná [208]kapusta „také“ květník 49; správně je jedině květák, v obecné češtině se užívá též karfiól, květník je nádoba, v níž se pěstují květiny; Unterwelt, podsvětí, nikoli „také“ dolejší svět 91.

U uváděných synonym je často nejasné, odkud jsou citována, zvláště když jde o skutečné kuriozity. Dá se věřit tomu, že si Reiter nic nevymyslil, že pracuje na podkladě doloženého materiálu, a přece však marně hledáme v archívních sbírkách Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze (jde asi o devítimiliónový archív), odkud bere citovaná slova jako např.: přispanka za Beischläferin 93 (nevyjasní to ani poznámka, že užívanější je souložnice); podobně připatřitel nebo přihledatel za něm. Zuschauer, i když se dodává, že lepší je divák; horšek nebo svrchník za Ober (beim Kartenspiel) 91 a důlek, který je synonymem k spodek a spodník za něm. Unter (beim Kartenspiel) 65; předbojník za Vorkämpfer 85 s poznámkou: Das Wort fehlt noch bei Jungmann und Kott, dieser hat nur předboj; soví zrcadlo za Eulenspiegel 81; mudřec světský za Weltweiser 31; vycházka za Auskommen ve spojení je s ním těžká vycházka místo je s ním těžko vyjít 55.

Chyby v Reiterově práci zkreslují stav dnešní češtiny. Nechceme se pozastavovat nad omyly v kvantitě: zatykací list 27, jménovitá hodnota 27 apod.; vážnější jsou chyby: vymisliti 51, slamená vdova 81 a tiskové chyby: hramotluch 112 místo hromotluk, bezpostřední místo bezprostřední 123 — zde ovšem asi nejde o pouhou tiskovou chybu, neboť i na s. 127 najdeme bezpostředeční a tak i v rejstříku, a jiné, jak na většinu z nich upozornil už Kunstmann.

Objevuje se také chybné čtení počátečního u, které v starším pravopise bylo psáno jako v, např.: vpadnout v nelásku, in Ungnade fallen 168 místo upadnout v nemilost.

Častá je záměna měkkých a tvrdých přídavných jmen: tanečná škola 37, váleční poškozenec 46; chybuje se v zájmenech: pomni na mene 99; uvnitř složených slov je občas vynecháno počáteční písmeno druhého členu začínající se s: koupěchopnost (= koupě + schopnost) 112, dvoupřeží (= dvou + spřeží) 110; chyby nacházíme i v rodu jmen: zemotřes místo zemětřesení 103, velryb místo velryba 118 nebo dvojdílný skříň chybně podle němčiny maskulinum 134; chyby v pádech: malé zloději věšejí, velké pouštějí 147; v předložkách, zvláště s a z: hraničiti z čím 171; záměny znělých a neznělých hlásek: ležeti komu v ušíh 189. Objevují se i chyby, které zkreslují význam: místo dívka „mladé děvče“ děvka „prostitutka“. Častá je zastaralá hlásková podoba slov, zvláště skupina dl, která se v nové češtině dávno zjednodušila v d nebo l: vražedlný skutek místo vražedný (dnešní vražda) 31, tkadlcovský člunek 79 místo tkalcovský člunek 79, überspannte Empfindung, nikoli přepatá citedlnost, nýbrž přepjatá citlivost 119; dienlich — poslužitedlný, dnes sloužící, poslužný 124 aj. Objevují se i zast. tvary pádů, např. sich als Bürgen j-n stellen — stavěti se rukojměm za koho 169 místo rukojmím.

V řadě případů vzdaluje Reiter podobu českou od podoby německé. Tak za Fruchtwasser uvádí porodná voda, vláha porodní 41, ale vžitý a užívaný překlad plodová voda u něho chybí. Podobně za Weltanschauung světozor místo světový názor 109, za alltäglich ovšednělý, každodenní 138 a nejběžnější všední nemá; za Selbstbeherrschung sebevládání 108, zatímco běžné je sebeovládání. Za spojení das Wort verdrehen uvádí české kroutiti slovo nebo kroutiti právo 161, ale užívané překrucovat, překroutit slovo nemá. Nordlicht není půlnoční světlo 39, ale severní nebo polární záře.

Reiter uvádí i dnes zcela neživé kalky na místech, kde čeština má přímou výpůjčku z němčiny. Tak za Rittmeister je v češtině rytmistr vedle setník jízdy — Reiterem uváděné jezdmistr nebo jízdmistr jsou ojediněle se vyskytující výrazy z doby obrozenecké. Výrazy plísek nebo plesnivý kůň 69 za něm. Schimmel nežijí, užívá se bělouš vedle lidového a obecného slova šiml. Pferdehändler koňský obchodník 44 byl donedávna v obecné češtině znám jako koňský handlíř. Něm. Schöngeist se objevuje i v češtině nepřeloženo, zatímco Reiterem uváděný krasoduch, krasoun 117 jsou výrazy zcela neužívané, občas se najde jen přídavné jméno krasodušný. Čeština nezná výrazy smrkací tabák, smrkavý tabák (druhý výraz autor zvláště podtrhuje), nýbrž šňupací tabák, šňupavý tabák 27.

[209]Mnohdy Reiter nedbá ustálených podob a slovních spojení, tak např. za Eigenlob uvádí samochvalstvo, a ne samochvála 108, za Jahrmarkt roční trh, a ne výroční trh 43, za Meisterstück mistrovský kus, a ne častější mistrovský kousek 42, za Feldflasche polní lahvici, správně polní láhev nebo za spojení j-n in die Enge treiben vehnati koho do těsna, a ne do tísně 168, za Gänseklein husí droby, a ne už častější husí drůbky 76, za Feuer anmachen zadělat oheň, a ne rozdělat oheň 155; u mnohých je ovšem vůbec problematické, zda skutečně jde o kalky.

Musíme se ptát, zda do publikace o kalcích německých slov v češtině patří i překlady výrazů, jejichž domovem není němčina, ale třeba latina nebo francouzština. Tak něm. Weisheitszahn, fr. dent de sagesse je z lat. dens sapientiae, odkud je i čes. zub moudrosti, nikoli moudrý zub, jak uvádí Reiter 36. Podobně původ něm. Erdachse je možné hledat u lat. axis terrae, odkud může být i zemská osa, Reiter uvádí os země 21. České nesmysl nemusí být z něm. Unsinn, ale může být přímo z lat. nonsensus. Vždyť vliv latiny, zvláště kancelářské latiny ještě v 16. a násl. stol. byl v Čechách dost silný a je možno nalézt řadu přímých přejetí latinských slov nebo jejich překladů i celých vazeb, aniž je třeba počítat s německým zprostředkováním.

V oboru hudby nelze popřít vliv italštiny jako ve sportu vliv angličtiny; a není možné předpokládat, že němčina byla nutným prostředníkem při vytváření českých pojmenování: původ pojmenování komorní hudba je v it. musica de camera, nikoli z něm. Kammermusik 38, stolní tennis je z angl. table-tennis, ne z něm. Tischtennis. Také Bílá kniha je z angl. White book, a ne z něm. Weißbuch.

Rovněž není možno považovat za kalky z němčiny výrazy vytvořené zvláště v nové době pro potřeby odborného vyjadřování, která se hned v době svého vzniku stávají mezinárodními, jako např. bezdrátový drahtlos wireless 128, dvojfázový zweiphasen two-phase 134, krátká vlna Kurzwelle short-wave 23, nízkotlaký tiefdruck lowpressure 138.

Zcela nepromyšleně užívá Reiter slov „auch“, „besser“, „daneben“ a vůbec nepracuje s určeními časovými a stylistickými, např.: „dnes zastaralé“, „v staré češtině“, „lidové“, „knižní“, „hovorové“, „vulgární“ apod. Pro práci uvedeného obsahu musí být hodnocení slov a slovních spojení jejich nedílnou součástí, neboť pro oblast slov přejatých z jazyka do jazyka a vůbec lexikálního působení jednoho jazyka na jazyk druhý je emocionalita jednou z důležitých charakteristik. Tak např. čes. hnízdo, něm. Nest jako označení nevýznamného odlehlého místa není neutrální a není ve stejné stylistické rovině s uváděnými synonymy vesnice a díra 67, mezi nimiž je velký rozdíl stylistický. Zatímco vesnice je výraz spisovný, výraz díra je silně expresívní, někdy i vulgární.

Mnoho nedostatků pramení z toho, že autor nerozlišuje různé jemné rozdíly, které se vyvinuly s historickým vývojem jazyka. Tak zaměňuje výborový a výběrový 78; v dnešní češtině výběr znamená „možnost vybrání“, výbor „něco vybraného, uspořádaného v celek“ (výbor z díla) nebo „určitou skupinu lidí, zvolených, vybraných k zastupování nějakého většího pléna“. Podobně je tomu i u slov ušitý a ušatý, prvního se užívá jen ve spojení ušitý svědek, tj. „ten, který něco slyšel vlastníma ušima“, ale ušatý např. kluk „s výraznýma ušima“ 44; nebo mysl a smysl 161: mysl je „myšlení, duševní rozpoložení“, zatímco smysl znamená „význam, pochopení“ vedle pojmenování schopnosti vnímání. Také tělo a těleso 39 je dnes většinou rozlišeno významově: tělo je organismus živý, těleso je anorganické. Proto za něm. Himmelskörper je v nové češtině nebeské těleso nebo kosmické těleso, a nikoli nebeské tělo. Za Durchschnitt (matemat.) uvádí autor čes. průřez nebo lépe průměr, dnes však terminologicky rozlišeno: průřez je „plocha vzniklá řezem tělesa nebo řez sám“ a průměr je „rozměr od jednoho konce k druhému“, zvl. v geometrii a technice, často se ho užívá i přeneseně 74.

Bez historických poznámek stojí v Reiterově práci výrazy staré, často jen nahodilé, neumělé překladatelské pokusy, vedle výrazů živých, naprosto běžných nebo i výrazů mezinárodních. [210]V těchto výrazech zachycených ze starých pramenů — ovšem bez historického zhodnocení — zůstala slova, která sama nezávisle na německé předloze šla dál, významově nebo stylisticky se odlišila, a proto působí dnes mnohé z těchto výrazů Reiterem uváděných směšně: stojí-li např. za Fahnenjunker praporeční pacholík 28, neboť pacholíkem, pacholíčkem je označován jen opravdu malý chlapeček a ještě ne zcela neutrálně, zvl. v pohádkovém vyprávění; podobně strážní paráda Wachtparade není dnes slovem neutrálním, je buď zastaralé, nebo expresívní; tak i povětrné sklo za něm. Wetterglas 37 (dnes zastaralé) místo barometr, tlakoměr, neboť slovo povětrný má dnes zcela jiný význam než povětří, tj. počasí se týkající, znamená „lehký, nevázaný“ a užívá se ho hlavně v hovorovém jazyce ve spojení povětrná ženská; zadní krmě za Nachspeise 29 (nyní jen příkrm) je dnes výraz zcela nemožný. Slovo vouditi by každý Čech spojil se slovesem räuchern, jihoněm. selchen, čes. udit; za Ausflucht (Dreherei; v němčině se slova Dreherei dnes už vůbec neužívá) není dnes výběh nebo výkrut 73, ale vytáčka, čes. výběh je „plocha určená k chovu dobytka, obvykle ohražená“.

Humorně působí u Reitera uváděné „termíny“ obrozenské, které často zůstaly jen návrhy a nevešly v život. Zde ovšem narážíme na těžkosti, které přináší samo téma práce. Otázka kalků a speciálně kalků lexikálních je otázka velice složitá a odpověď na ni má mnohá zranitelná místa už pro svůj obsah, tj. vztah a působení dvou jazyků, dvou národů, které je vždy třeba vidět a studovat zároveň s historií těchto dvou národů a jejich vzájemných vztahů. Protože v práci N. Reitera jde o otázku působení německého jazyka na jazyk český, a tedy působení německého národa na národ český, je třeba tím více zdůraznit toto historické hodnocení přinášených jevů, neboť jde o vzájemné působení dlouhodobé, různě utvářené za různých historických etap.

Na pozadí Reiterovy práce pro českou lexikologii jasně vyplývá, že se ani Vášův-Trávníčkův slovník nedovedl dobře vypořádat s některými starými excerpcemi, že uvádí některé „germanismy“, které dávno nežily už ani v třicátých letech, kdy slovník vznikal, např.: jíti před se, vor sich gehen 164 místo konat se; samojistý selbstsicher 129 místo sebejistý; hoře uvedený, oben angeführt 120 místo nahoře uvedený; službodárce, Arbeitgeber 109 místo zaměstnavatel; sluncovrat, Sonnenwende 103 místo slunovrat; osvětonoš, Kulturträger 107 místo nositel kultury; nepočas, Unwetter 89 místo nečas, nepohoda; černé prkno, schwarzes Brett 23 dnes čes. černá tabule, něm. schwarze Tafel; salonní lev, Salonlöwe 76 místo lev salónu.

Vytváření kalků je třeba hodnotit i v souvislosti s puristickými snahami, které jsou také jedním z motivů překladu cizích slov v jazyce vžitých a cizích slov do jazyka přejímaných. Protože kalky vznikají spíše v době purismu než v době přímého vlivu jazyka na jazyk — tehdy se více uskutečňují přímé výpůjčky —, je jejich tvoření překotné, přesahuje obvyklou míru (takovou jazykovou situaci českého obrození zachycuje slovník Jungmannův, který je hlavním zdrojem dokladů Reiterovy práce), jazyk sám pak není schopen a ochoten je přejímat. Mnohé z těchto přeložených výrazů zůstávají jen návrhem, jiné po krátkém životě odumírají, jazyk je nahrazuje novými, na předloze nezávislými pojmenováními nebo se vrací k výpůjčkám přímým.

Nejzajímavější stránkou problematiky kalků je jistě tvůrčí síla domácího jazyka, který cizí slova přejímá, překládá a přetváří podle vlastního systému. Není proto šťastným řešením vzít za základ utřídění materiálu gramatickou strukturu jazyka, jehož vliv se chce zkoumat, jak to učinil Reiter. Naopak je třeba rozčlenit materiál podle gramatických kategorií jazyka, který přijímá a přetváří slova cizí a teprve na základě takto roztříděného materiálu zkoumat gramatickou strukturu výrazů jazyka, jenž byl předlohou, a dobrat se tak i zákonitostí formálního vyjádření vztahů jednotlivých gramatických skutečností. Odpovědné řešení tak závažné otázky, jako je otázka kalků německých slov v češtině, předpokládá přirozeně spolupráci germanisty a bohemisty.

[211]Vyjadřujeme podiv nad tím, že alespoň redakce, když už ne autor sám, nezajistila účast bohemisty, který by měl nejen dobré znalosti češtiny, ale i českých dějin a bohemistické literatury. Práce, kterou autor této problematice věnoval, je znehodnocena naprosto nedostatečnou znalostí češtiny a československé historie. Z těchto základních nedostatků plyne většina chyb. Navíc se Reiter často pouští do spekulací, které nemají s odbornou prací nic společného. Pochybené jsou kapitoly 8, 9 a 10, kde se pojednává o kalcích slov označujících množství, o kalcích zeměpisných a osobních jmen a o kalcích přísloví. Nelze brát vážně spekulace, že kalkem je výraz za osm dní, nach acht Tagen, správně za týden, nebo Nízokrajiny, Dolanka, Niederlande místo Nizozemí, Nizozemsko, Děvčí hrad, Magdeburg, čeština užívá téhož označení, nebo Všemír za Alfred. Přísloví tu uvádí autor asi osm, a to celkem bez jakýchkoli důvodů. Proč by mělo být třeba přísloví Co není v hlavě, bývá v nohách kalkem právě z němčiny?

Spousta chyb je i v kalcích sloves, kde se zvlášť markantně ukazuje, že autor dobře nezná českou frazeologii. Tak se uvádí uložiti se (o větru) 149 místo ustati, sich legen; obilí střílí 149 schießen místo metá; odtáhnouti, abziehen 155 místo odečítat; napřed míti co nad koho, j-m etw. voraus haben 163 místo mít předstih a mnohá další. Výraz hřeben (Gebirgskamm) považuje za kalk proto, že prý v českém jazykovém území neexistují žádné horské útvary, které by svým vzhledem připomínaly hřeben! Stačí zde jen poukázat na morfologii Barrandienu, kde jsou jich desítky, dále na to, že pokračování Brd mezi Dobříší a Zbraslaví se jmenuje Hřebeny, jedna z pražských čtvrtí Hřebenka a ulice Na Hřebenkách, v pomístních jménech je např. v Nových Mitrovicích Na hřebeni a mnohá další. Podobně autor spekuluje u výrazu hvozdík, Nelke, dnes obvykle karafiát, a u výrazů dalších. V několika dokladech se nesprávně zdůrazňuje vliv polštiny, srov. s. 44, 93, 99, 108, 168. Nevěnuje se pozornost hybridním tvarům.

Ani úvodní kapitoly neslouží k zhodnocení materiálu v knize obsaženého, i když jde o kapitoly, které mají a chtějí dát představu o historickém pozadí přejímání slov z němčiny do češtiny.

Celý úvod je stavěn tak, že chce dokazovat německý „duchovní“ vliv přicházející k nám přes Německo s liturgií, tedy vliv náboženský, a to nejen v dobách, kdy náboženství odráželo společenské vztahy politické, sociální i národní. Reiter se snaží tento duchovní vliv ve smyslu náboženském sledovat až do nové doby a neukazuje na složitost vztahů hospodářského rozvoje, na diferenciaci politického a kulturního života společnosti v době, kdy náboženství bylo už jen jednou jeho složkou, postupně ustupující. Autor sám tuto skutečnost musel vidět, když před vlastní materiál zařadil kapitolu „Lehnübersetzungen nad Sachgebieten“, v níž podal přehled kalků podle jednotlivých oborů. Tam jsou v nevelkém oddíle až na konci kapitoly uvedeny výrazy filosofické, náboženské a církevní; vlastních náboženských výrazů je v této skupině málo. Příčina je v tom, že podstatná část terminologie náboženské je původu slovanského. Přestože v českých zemích zvítězila liturgie latinská, přicházející přes Německo, nad liturgií slovanskou, přicházející na Moravu a do Čech od jihu a užívající srozumitelného jazyka slovanského, tzv. církevní slovanštiny nebo staroslověnštiny, zapustila slovanská liturgie hluboké kořeny, které můžeme vidět právě i v slovanském charakteru české terminologie náboženské. A z těch kalků, které Reiter v této skupině uvádí, pochází většina z latiny, němčina mohla být nanejvýš prostředníkem. To neudivuje, uvážíme-li, že od roku 1344 přestává závislost na mohučském arcibiskupství zřízením samostatného arcibiskupství v Praze. To samostatně rozhodovalo o duchovní správě v zemi a mělo ve správě rozsáhlé pozemky. V hospodářském a kulturním vzestupu za Karla IV. a Václava IV. je zakotvena i vytříbenost českého jazyka, jenž se v této době přímo zapojuje do širokého kulturního dění evropského a v následujícím století se stává diplomatickým jazykem v Polsku a Uhrách.

Celá druhá kapitola Reiterovy práce, v níž si troufá objasnit česko-německé kulturní vztahy na necelých 6 stránkách, je psána v starém duchu německého velikášství, kulturní vztahy českých zemí k Německu se tu redukují na poměr kolonie. V tomto duchu mluví o Karlově uni[212]versitě jako o prvním německém vysokém učení, ačkoli je všeobecně známo, že na středověkých universitách byla vyučovacím jazykem latina a že ze čtyř hlasů na universitě připadaly až do vydání Kutnohorského dekretu roku 1409 Němcům jen dva hlasy: natio bavarica a natio saxonica, kdežto dva připadaly Čechům a Polákům: natio bohemica a natio polonica. Toto dělení bylo v podstatě teritoriální. Podobně je úloha různých církevních řádů v Čechách líčena jako německá kulturní práce, řádoví mniši prý byli vesměs Němci a tak prý „pronikaly i německé světské kulturní hodnoty do sudetské oblasti“. Husitství a bratrství, jež mělo pro rozvoj a upevnění češtiny význam prvořadý, je tu odbyto několika plochými frázemi, osobnosti jako Blahoslav nebo Komenský se vůbec neuvádějí. Nesprávné a nehistorické je kladení husitství a luterství na jednu rovinu a jejich srovnávání. Obě dělí víc než století kulturního života dvou národů. Na zásadní pochybenost této koncepce ukázal už H. Kunstmann; upozornil i na některé věcné chyby. Zdůrazňuje, jaký význam mělo zapojení českých zemí do širšího rámce evropského v kulturním i politickém dění střední Evropy. Reiter tyto skutečnosti zcela pomíjí.

Při srovnávání domnělých německých kalků s ostatními evropskými jazyky se např. ukáže i velký vliv latiny nejen na češtinu, ale také na němčinu a ostatní jazyky, zvláště v církevní terminologii. Tak z latiny pochází: putování duší, Seelenwanderung, migratio animarum; stůl Páně, Tisch des Herrn, mensa divina; mešní kniha, Meßbuch, missale; odpustka (u Reitera chybně odpuštění), Ablaß, indulgentia; ušní zpověď, Ohrenbeichte, confessio auricularis nebo sacramentalis; křížová cesta, Kreuzweg, via crucis; řádová sestra, Ordensschwester, soror ordinis; modloslužebník, Götzendiener, idololatra; sebezapření, Selbstverleugnung, abiectio sui; Zelený čtvrtek, Gründonnerstag, dies viridium; znesvětit (chybně zanesvětit), verunheiligen, exsacrare, profanare; kříž (metaforicky), Kreuz, crux; u některých mohla ovšem němčina mít úlohu prostředníka, zejména ve výrazech: chvalozpěv, Lobgesang, canticum, hymnus; svatvečer, Feierabend, vigilia festi …; podsvětí, Unterwelt, mundus inferorum, inferi; křižácké tažení, Kreuzzug, cruciata.

Trapně působí v Reiterově práci kapitola „Die Entwicklung der tschechischen Sprache“. Má docela jedenapůl stránky. Mluví se tam zase obecně o silném německém vlivu na češtinu, zvláště prý za reformace, zato se vůbec neuvádějí postavy jako J. Dobrovský, o J. E. Purkyňovi nebo J. S. Preslovi ani nemluvě. Vzhledem k velkému množství kalků, které Reiter přejímá z Jungmannova slovníku (tvoří jisté tři čtvrtiny všeho materiálu v knize sebraného), je vážným nedostatkem, že nevěnoval pozornost Jungmannově postavě, že necharakterizoval jazykovou situaci českého obrození a úlohu Jungmanna a jeho slovníku v českém obrození. Tak by se mu nestalo, že by Jungmanna vydával za ne docela podařeného puristu, jemuž se přes jeho puristické snahy přece jen ledacos do slovníku vloudilo. Práci by prospělo i srovnání českého a německého jazykového purismu. Je třeba položit nejen otázku, co je třeba za kalk považovat, ale jednotlivé případy tímto teoretickým vymezením prověřovat.

Jistě se nebude nikdo domnívat, že naší snahou je snad zmenšit úlohu německého vlivu na češtinu v oboru kalků a německého vlivu na češtinu vůbec. Avšak Reiter uvádí celkem přes 1800 kalků, z toho je případů živých a správných zhruba 300, tj. jedna šestina (!). Tento počet se dá rozmnožit jednak tím, že se mnohé kalky v práci uváděné ještě více přiblíží živým ekvivalentům, jednak tím, že se rozmnoží a hlavně kriticky zhodnotí materiál i příslušná literatura o vlivu němčiny na češtinu. Místo některých kalků Reiterem uváděných užíváme dnes přímých výpůjček. Srov. k tomu i práci Eugena Rippla, Wege und Voraussetzungen einer deutsch-tschechischen Lehnwörterkunde. Tato práci vyšla sice za okupace,[6] ale předčí Reiterovu studii alespoň solidnější znalostí české jazykovědné literatury a jejím zpracováním. Pokouší se [213]také o stanovení časové provenience výpůjček starou češtinou počínaje. Toto hledisko u Reitera chybí úplně. Je to tím podivnější, že jde o žáka Maxe Vasmera. Bylo by jen na prospěch věci, kdyby se byla práce poučila o problematice „germanismů“ a kalků ze sborníku Pražského lingvistického kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“, který autorovi zůstal neznám, ač vyšel už r. 1932, a ze zásadní práce Havránkovy Vývoj spisovného jazyka českého,[7] jež obsahuje i cenné hodnocení v oblasti výpůjček a kalků. Čeština vždy přejímala a po svém přetavovala materiál ze všech jazyků a přirozeně i od bezprostředního souseda německého. Má-li dnes méně purismů než ona, je to doklad toho, že je v českých zemích silná tradice vědomí širší kulturní sounáležitosti.

Je škoda, že publikace Norberta Reitera, obsahující tolik materiálu věnovaného otázce kalků, přinesla tak neživý a přímo lživý obraz o češtině. Metodou práce a nediferencovaností materiálu, o nějž se opírá, znehodnotila to, co chtěla přinést.


[1] Vydal ji r. 1953 mezi svými publikacemi Osteuropa-Institut an der Freien Universität Berlin.

[2] Deutsche Literaturzeitung, Berlin, 75, 1954, 334—344.

[3] Zeitschr. f. slav. Philologie, Heidelberg, 24, 1955, 436—438.

[4] Revue des études slaves 31, 1954, 241—242.

[5] Zeitschr. f. Ostforschung, Marburg/L., 5, 1956, 451—453; srov. i jeho práci Tschechisches Rotwelsch, Heidelberg 1937.

[6] A to ještě v časopise v pravém smyslu slova „okupačním“: v Slavii 28, 1944, 1—316. — 1. číslo 28. ročníku časopisu Slavia bylo v roce 1944 vydáno okupanty jako německý časopis bez vědomí a souhlasu redakce i vydavatele. Toto jediné číslo Němci vydané nebylo po okupaci do počtu ročníků časopisu zařazeno.

[7] Čs. vlastivěda, řada II, Jazyk, 1—221.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 206-213

Předchozí Karel F. Svoboda: Ještě k mluvnické povaze infinitivu v současné spisovné češtině (Poznámky k Poldaufově kritice mého článku)

Následující František Daneš: Nový česko-anglický slovník