O jazykových otázkách v dílech českých národních humanistů

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

Вопросы языка в трудах чешских националистов-гуманистов / Problèmes de linguistique dans les oeuvres des humanistes nationaux tchèques

V tomto našem příspěvku chceme se zamyslit nad některými otázkami týkajícími se jazyka a stylu českého národního humanismu, jak o něm podávají svědectví díla jeho významných představitelů. Nejprve několik poznámek úvodem. Humanismus zde chápeme jako uvědomělé navazování na antické kulturní dědictví především v oblasti slovesné. Přitom nejde v humanismu jen o obnovu kulturní minulosti, neboť právě tato minulost se stává pomůckou při vytváření nového názoru na svět a na člověka.[1] K většímu rozšíření humanismu v našich zemích dochází v době po husitských válkách. Není to souvislost nahodilá. Husitské revoluční hnutí přináší s sebou mimo jiné i některé výrazné změny v poměrech kulturních. Pro naše téma je zvláště důležité, že doba husitská dovršila počeštění veřejného života v našich městech. Zároveň se tehdy podstatně rozšířil jazyk kulturní a literární v naší národní společnosti a jazyk spisovný se značně přiblížil řeči mluvené. Vynález tisku přispěl k většímu a snazšímu šíření literatury a vzdělanosti. Všechno to vytvořilo příznivé předpoklady [9]k tomu, aby evropský latinský humanismus byl u nás pěstován jazykem národním (národní humanismus český).[2] Z velkého počtu našich autorů, kteří patří k tomuto směru, všimneme si hlavně dvou představitelů: právníka Viktorina Kornela ze Všehrd a jazykového teoretika Jana Blahoslava. První z nich je skutečným tvůrčím zakladatelem nové literatury psané v humanistickém duchu národním jazykem (Dějiny I, l. c.). Druhý pak je všeobecně pokládán za nejvýznamnějšího humanistu v jednotě bratrské před Komenským.[3] Dotkneme se také činnosti a zásad vydavatele Daniela Adama z Veleslavína. Veleslavín bývá považován za charakteristického představitele celého tohoto údobí v dějinách naší národní kultury — mluví se proto o době Veleslavínově (J. Jakubec, op. cit., 743n.). Na první pohled by se snad mohlo zdát, že autor právnických Knih devaterých a bratrský biskup žijící o několik desítek let později nemají mnoho společného. Domníváme se však, že je tomu právě naopak a že právě srovnáním takovýchto dvou osobností, dobou i prostředím navzájem poměrně dosti odlehlých, můžeme se leccos dovědět o našem národním humanismu. Právě mnohé z toho, co obě tyto postavy spojuje, podaří-li se takové společné rysy prokázat, můžeme pokládat za typické pro náš humanismus vůbec. Rozumí se samo sebou, že zde nepodávám vyčerpávající přehled celé problematiky. Snažím se spíše najít několik příznačných rysů, které by mohly přispět k charakteristice dosud málo známého, ale významného údobí našeho jazykového vývoje.

Jedním z takovýchto rysů, společných našim humanistickým autorům, je kladný, přitom však nikoli nekritický vztah k jazykovému i kulturnímu dědictví minulosti. Všehrdovi i Blahoslavovi je společné přesvědčení, že jazyková a vůbec kulturní práce může být jen tehdy úspěšná, bude-li tvořivě navazovat na starší etapy. U Všehrdových Knih devaterých je to vlastně samozřejmé, neboť toto dílo především shrnuje starší právní zvyklosti, nálezy a instituce, jak autor sám uvádí: „O těch práviech země české jsem psáti umínil, ne tak, jako bych je ustanovovati anebo vynášeti chtěl …, ale vynešená a dávno ustanovená od kniežat a králóv českých prvních i potomních … shledati a v hromadu krátce sebrati, má mysl všecka …, všecka má práce jest“ (VšehJir 8).[4] Tento kladný vztah k hodnotám minulosti je patrný i na jiných místech Knih devaterých. Uveďme ještě aspoň jeden známý citát: „Bych sto jazykóv měl a tolikéž ust, železný hlas a měděné peřie, nemohl bych ani vymluviti ani vypsati, jaké jsú chvály hodni Čechové staří, zemi českú spravujíce, kteříž jsú tak spravedlivá, tak dostatečná a tak potřebná sobě i dědicóm svým práva vymyslili“ (VšehJir 99). Je možno vzpomenout i té skutečnosti, že Všehrd uvádí dosti dlouhé výňatky z Nové rady Smila Flašky z Pardubic, známého básníka doby Václava IV. Jde o místa narážející na přehmaty a nespravedlnosti u soudů a Všehrd jich užívá v téže rovině jako dokladů odborně právních (Dějiny I, 319). Pro naši otázku je důležité, že Všehrd Smila Flašku kladně hodnotí i po stránce jazykové, mluví o jeho opatrné výmluvnosti (VšehJir 411). V celých Knihách devaterých pak Všehrd uvědo[10]měle navazuje na jazyk starších památek a na nich dále buduje. Sem patří hojné příklady i citáty ze starších právních knih, nálezů, zápisů apod. Srov. např. pasáž o ohledání škod (VšehJir 155), společnou s Řádem práva zemského (ŘádZem 105) apod. Podobné smýšlení najdeme také u Blahoslava. Je známa jeho poměrně velmi široká znalost starší literatury. Odtud pochopíme i jeho kriticky kladné hodnocení minulosti, zejména jazykové, jak je patrno např. z Gramatiky české: „Ano jest milá památka té staročeskosti, tj. staročeského mluvení, když ještě veliká buď v lidech prostost, buď sprostnost a upřímost byla“ (Gr 102). Zejména kladně hodnotí Blahoslav autory českého humanismu, své předchůdce v úsilí o literaturu česky psanou v duchu humanistickém, jako byli Řehoř a Zikmud Hrubý z Jelení (Gelenius), Všehrd, Václav Písecký atd.: „Ač někteří prudkých a krátkých soudů Čechové nelibují sobě té češtiny Jeleniovy, nýbrž i posmívají se jí jako nestydatí (mezi dobrými a nedobrými archaismy neumějíce rozdílu činiti). Ale kdyby pilněji posoudili způsobu mluvení toho, vyrozuměti by tomu nenesnadně mohli, kterak ti někteří dobří muží, předkové náši, staří věrní Čechové, byvše lidé učení i v jiných jazycích a věci užitečné některé z cizích jazykův do svého domácího, bližním svým tudy sloužiti usilujíce, přeliti chtěvše, i řeč také svou vlastní excolere conati sunt … Ne jako nynější někteří češtinu latíně mluvíce, ale jako muží opatrní, umělým latínských způsobů následováním češtinu ozdobujíce“ (Gr 285n.). Zároveň je z těchto slov vidět, že kladné hodnocení kulturní minulosti nebylo u našich humanistů nějakým do minulosti zahleděným staromilectvím, nýbrž bylo částí uvědomělého programu ve prospěch české národní kultury přítomné i budoucí. To se ukazuje dosti jasně např. také v Blahoslavově hodnocení Všehrdova významu: „Učený onen a vzácný toho času muž, pan Viktorin ze Všehrd, někdy místopísař království českého, kterýž v předmluvě na výklad knížky jedné Jana Zlatoústého mnozství veliké mužův slavných vyčítaje, kteříž knihy o rozličných věcech spisovavše, nečinili toho cizím jazykem, ale svým vlastním, v němž sou se zrodili. Těmi příklady ponouká i Čechů, aby o ozdobu jazyka svého stáli a bližním svým, vlasti obyvatelům, tudy dobré obmýšleli“ (Gr 56). Podobně smýšlel i Veleslavín, jak je zřejmo z Předmluvy na Eusebiovu Historii církevní: „Příklad máme k následování hodný svých milých předkův, kteříž prohlédajíce k budoucím věcem … zřízením zemským a právy to tak opatřili, aby se ani před soudy nemluvilo ani do desk zemských a kněh městských nic nekladlo, jedné jazykem českým.“[4]

Kladný vztah k jazykové i kulturní minulosti je příznačný pro humanismus vůbec. To je patrno např. z výroku známého evropského humanisty Erasma Rotterdamského ve spise Ecclesiastes: „Ad ea requiritur vocabulorum cognitio … tum eorum compositio: quorum utrunque pendet non ab arbitrio disputantium, sed a consuetudine veterum, qui castigate locuti sunt“ (Eccles 113).[5] Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že kladný (třebas nikoli nekritický) vztah k minulosti patří k podstatě humanismu. S tím souvisí i vyhraněné humanistické vědomí o odlišnosti spisovného jazyka podle jeho úlohy od jazyka běžně mluveného.[6] [11]Srovnejme s tím často citovaná slova Blahoslavova: „… ne k tomu vyložen jest (zákon boží) do češtiny, aby jej sobě toliko pohúnkové na pastvišti čtli, v něm sobě obyčejné mluvení majíce, ale více k tomu, aby v společném shromáždění lidí bohabojících rozličných stavů s mnohou vážností jako nejvyššího císaře a pána všeho stvoření vůle nebo práva čten byl a důstojně v uších jejich vzněl“ (Gr 116).

Jak jsme uvedli, byl pro humanismus důležitý vztah ke kulturnímu dědictví, zvláště antickému. Ale významný byl i poměr k jiným soudobým literaturám. Je proto pochopitelné, že i oba naši autoři, jimiž se zde zabýváme, věnovali pozornost otázkám souvisícím s překladatelstvím. Všehrd, sám význačný překladatel, formuloval cíl své činnosti přímo programově: „Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají a římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie …, já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci raděje obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti. To jsú i staří Římané činili: Řeckému jazyku se v Athenách vyučiec, svój jsú, nic řecky, než všecko latině píšíc, velebili, šířili, zdělávali … Učinil to také nedávno i Dantes Vlach … Kdyby též i Čechové činili, měli by řeč svú mnohem zpravenější, ozdobnější, hojnější; aniž by potřebie bylo pro učenie ven do cizích zemí vlaských nebo německých jezditi“ (VšehJir 538n.). Také Blahoslav vyznává, že píše „ku pomoci milovníkům jazyka českého, a to zvláštně těm, kteříž také i jiných jazyků nětco povědomi jsou a psání kterákoli z jiných jazyků do českého překládají“ (Gr 190). A zcela podobné smýšlení možno vyčíst i z Veleslavínovy předmluvy k překladu Eusebiovy Historie církevní: Jestliže jsme cíle toho dostihli, k němuž jsme směřovali, totiž aby chudou prací naší předně pán bůh oslaven byl a potom církev jeho, kterouž sobě zde v národu našem milostivě shromažďuje, nějaký užitček z toho měla, ano i jazyku českému k hojnějšímu zrostu cesta se proklestila, budeme toho hrubě vděčni“. I pokud jde o vlastní techniku překladatelské práce, je možno zjistit u našich autorů zásadní shodu v názorech. Jde jim o přesné vystižení originálu, v nemenší míře však také o dokonalé znění české. To vyplývá ze Všehrdových slov: „Ktož z jednoho jazyka v jiný vykládají, druzí slovo z slova, jiní rozum z rozumu vykládají: Já pak v tomto vyložení obého jsem následoval, viece však rozum z rozumu vykládaje než slovo z slova. Neb žádný, ktož co vykládá, k tomu zavázán nenie, aby slovo z slova vykládal; než když tentýž rozum jiným jazykem rozumně a věrně vyloží, dosti jest tomu učinil“ (VšehJir 538). Podobně dovozuje Blahoslav: „A z tohoť přijde, že musíš ne verbum de verbo přelévati z jedné řeči v druhou, ale široké slovo řecké nebo latínské mnohými českými neširokými vymalovati, aby obojí řeči, i té, z níž vykládáš, i té, do níž vykládáš aneb vkládáš, dosti učinil v vlastnosti buď moci nebo ozdoby“ (Gr 220).

S poměrem k cizím jazykům a literaturám souvisí i otázka přejatých slov. Ukazuje se, že např. v Knihách devaterých jsou jména přejatá ve srovnání se starší dobou o něco hojnější. Rozdíl není příliš velký, ale je přece jen charakteristický. To je ve shodě s fakty zjištěnými odbornou literaturou, že slovní zásoba humanistického údobí vzrůstala spíše užíváním a přejímáním cizích slov [12]než tvořením slov nových.[7] Důležité je, že Všehrd užívá především takových přejatých slov, která jsou dobře doložena již z jiných památek starších nebo současných. Na zásadně stejném stanovisku stojí Blahoslav, když odmítá přílišné užívání cizích slov ve své Gramatice: „Ale mohl by někdo tak mnoho slov z latiny neb jiných jazyků do češtiny přeformovati, až by nepříjemnost řeči své u poslouchačů učinil, zvláště když by taková a ta slova formoval, jichž prvé nikdy slýcháno nebylo …, a zvláště když by to vše bylo bez potřeby, z samého toliko jakéhos drzího křepčení“ (Gr 231). A podobně vyznívá i jiná Blahoslavova základní směrnice z téhož spisu, v jehož tematice bylo právě užívání latiny takřka samozřejmé: „A protož, kdež by měl domácího jazyku slova vlastní a pěkná, tuť by nenáleželo cizích vnášeti“ (Gr 232). V praxi je ovšem u Blahoslava značný rozdíl podle toho, o jaký spis a tematiku jde. Celkem lze říci, že nejvíce cizích (hlavně latinských) jednotlivých slov, ale také vět a celých pasáží je v těch Blahoslavových spisech, které se nemohly opřít o starší domácí tradici.[8] To platí např. o jeho činnosti jazykově teoretické i o jeho teorii umění básnického a hudebního. Všehrd, jehož hlavní dílo přímo vyrůstá z bohaté české právní literatury předešlých údobí, je zde v situaci přece jen jiné. To se ovšem projevilo i v jeho praxi. Že však i ve spisech právních někteří humanističtí autoři zabíhali, pokud jde o cizí slova, dosti daleko, je vidět mimo jiné z poznámky Blahoslavovy: „Takž podobně se děje při právích i Němcům i Čechům, že mnohých latínských slov užívají, některými řeč svou ozdobujíce a jinými ohyžďujíce aneb ochuzujíce, jako když říkají proces, reces, impugnací, relací etc“ (Gr 232). Zajímavé je, že u Všehrda zřetelně převládají slova původu řeckolatinského nad germánskoněmeckými (poměr je asi 60 % : 40 %). Ve srovnání se starší právní literaturou, např. s právní knihou Ondřeje z Dubé, slov původu germánskoněmeckého spíše ubylo. Zdá se tedy, že přírůstek přejatých slov, který u Všehrda ve srovnání se staršími autory pozorujeme, spadá na vrub slov původu řeckolatinského. Obdobnou statistiku ze spisů Blahoslavových k dispozici nemáme. Ale z některých Blahoslavových formulací je celkem jasně patrno, že aspoň určité okruhy slov německého původu nepočítal do spisovného jazyka. Srov. např. známou zmínku „de vocabulis technicis“, o názvech řemeslnických nástrojů (Gr 234).

S živým vztahem, který pociťovali naši humanisté k literární tradici domácí i cizí, souvisí do značné míry i jejich záliba v pojmenování obrazném a v bohaté frazeologii. Příznačné je, jak bohatě těchto prostředků využívá Všehrd na rozdíl od starší právní literatury.[9] Poměrně hodně se těmito věcmi zabývá také Blahoslav, který vysoce hodnotí zejména metaforu: „… Kteréhožto způsobu (tj. metafory) i Latiníci i Čechové a též i jiní jazykové kdyby neužívali, častokrát myšlení svých nemohli by příhodně a srozumitedlně, nadto eleganter jazykem pronášeti. Velmi jest užitečná ta figura nebo způsob ten“ (Gr 220n.). Podobné byly názory i jiných evropských humanistů, srov. Erasmův výrok: „… metaphora, quae principatum tenet inter omnes orationis virtutes“ (Eccles 317). Pozornosti zasluhuje i to, že u obrazných pojmenování [13]našich humanistů jde často o typy lexikalizované. Všehrd na to na různých místech sám upozorňuje tím, že svůj obraz označuje za „vetché slovo“ (VšehJir 147), „staré příslovie“ (VšehJir 289) apod. Docela shodně soudí i Jan Blahoslav: „Ty jsou metaphory nejlepší, kterých se již mnoho od lidí vůbec užívá, usitatae, ješto, by metaphory byly, málo lidé tomu rozumějí, ale jako by vlastní slova a phrases byly, tak se toho užívá: nebo vešly již lidem v zvyk“ (Gr 224n.). S tím se srovnává i zásada Erasmova: „… elegantia … sita est in verbis receptis ab authoribus idoneis“ (De duplici copia 3bn.). Je jisté, že frazeologie humanistická je v hojné míře původu literárního. Přece však nelze pochybovat, že naši národní humanisté zachytili do jisté míry i frazeologii jazyka mluveného. Na to ukazuje, zdá se, jednak názornost některých obratů, jednak to, že je pro ně těžko najít paralely v jiných literaturách. Srov. např. Všehrdovo: „… nehned sáhna vezmeš, než jestiť prvé uklátiti a potom hryzti“ (VšehJir 108) nebo Blahoslavovu poznámku: „Item když se říká o někom „Ten pán čistě své sedláky dře“ (Gr 221).[10] S dosti bohatou frazeologií se také setkáváme v slovnících Veleslavínových. Zajímavé je, jak Veleslavín zachází v latinsko-českém slovníku Dictionarium linguae latinae s příslovími a rčeními. Uvádí je ve znění latinském a připojuje k nim české paralely. Jde zpravidla o paralely docela samostatné, nikoli o překlady latinských průpovědí. Tak „fumum fugiens in ignem incidi (neb evitata Charybdi in Scyllam incidi)“ překládá „chtěje se louži (neb kyji) vyhnouti, upadl jsem do bláta (trefil jsem na palici)“ nebo „quandoque bonus dormitat Homerus“ tlumočí „někdy i kůň na čtyřech nohách se potkne“.[11] I to je ovšem zcela v duchu překladatelských zásad našich humanistů, jak jsme se o nich zmínili výše a jak je pro přísloví zvláště jasně formuloval Jan Blahoslav: „Když by latinské přísloví do češtiny jako přeliti chtěl … tedy aby ho nevykládal ad verbum, ale pomyslil, mají-li Čechové jaké také přísloví, kteréhož by na tom místě užívali. Pakli nic, lépe jest, aby bez přísloví prostě pověděl a vlastně česky to, což Latiníci per proverbium svým jazykem exprimunt. Jako příklad na těchto slovích: Dabo ad calendas graecas (t. nikdy). My to přísloví latinské svým českým můžeme takto exprimere: Dámť, až pes na lísku poleze; sedláci říkají: Až se v krbě zhvězdí“ (Gr 293). S humanistickou zálibou v ozdobném vyjadřování souvisí, domnívám se, i Blahoslavův subjektivismus a estetické hodnocení jazykových jevů.[12] Ne náhodou věnuje Blahoslav takovou pozornost figurám, jichž „příčinou ozdobnosti užívá se a má užíváno býti“ (Gr 239). Příznačné je, že se v těchto otázkách[13] Blahoslavův výklad opírá o práci jednoho z prvních anglických humanistů, Tomáše Linacra.[14] [14]Také Erasmus pojednává o „ratio variandi per enallagen sive heterosin“ (De duplici copia 6a).

Shrneme-li nakonec hlavní styčné body, jež jsme srovnáváním našich autorů zjistili, dojdeme asi k těmto závěrům: Kladný vztah k minulosti jazykové i kulturní patří k humanismu stejně jako vědomí odlišnosti spisovného jazyka (podle jeho úlohy) od jazyka běžně mluveného. U našich národních humanistů pak nejde jen o vztah k antice, nýbrž aspoň v stejné míře také o poměr ke kulturnímu dědictví domácímu, zvláště jazykovému. V souhlase s tím nebylo ani působení cizího jazyka pouze jednostranně přijímáno, i když cizojazyčné vlivy v humanismu nepochybně vzrostly. Naopak bylo někdy takovéto působení cizího jazyka pociťováno jako nežádoucí, aspoň v jazyce spisovném. To platí zvláště o některých okruzích přejatých slov původu německého, ale nejsou z toho zcela vyloučeny ani jazyky klasické, které stály v humanistickém hodnocení nejvýše. Prolínání prvků cizích a domácích, literárních i lidových, příznačné pro naše národní humanisty, projevuje se zajímavě také v pojmenováních obrazných a ve frazeologii. Úsilí našich humanistických autorů je spojeno, jak jsme viděli, také s uznáním potřeby zdokonalovat jazyk a uvědoměle pečovat o jeho kulturu.

I to je určité novum humanistického údobí.

 

R é s u m é

ZU DEN SPRACHLICHEN FRAGEN IN DEN SCHRIFTEN DER VERTRETER DER TSCHECHISCH GESCHRIEBENEN HUMANISTISCHEN LITERATUR

Zu den humanistischen Anschauungen gehört eine positive Beziehung zu der sprachlichen und kulturellen Vergangenheit wie auch das Bewusstsein des funktionellen Unterschiedes zwischen der Schriftsprache und der Umgangssprache. Bei den Vertretern der tschechisch geschriebenen humanistischen Literatur handelt es sich nicht nur um die positive Beziehung zu der Antik, sondern auch zu dem einheimischen sprachlichen und kulturellen Erbe. Die Tätigkeit der tschechisch schreibenden Autoren ist auch mit den Bestrebungen um die Vervollkommnung der Sprache und mit der bewussten Sprachpflege verbunden.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 1, s. 8-14

Předchozí Milan Romportl: K otázce spisovnosti větně fonetických prvků, zejména intonace

Následující Slavomír Utěšený: K studiu českých lidových názvů malých zvířat (Nářeční názvy dešťovky /rod Lumbricus/ a sémantický vývoj výrazů žížala - žoužel)