Nový slovník z oblasti hanáckých nářečí

Luděk Bachmann

[Chronicles]

(pdf)

Новый словарь из области ганацких говоров / Nouveau dictionnaire des dialectes de Haná

Nedávno přibyla do řady lexikálních monografií práce Aloise Gregora, přinášející rozsáhlý materiál z vnějšího pásu nářečí hanáckých na přechodu k oblasti moravskoslovenské, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického (Spisy university v Brně — filosofická fakulta, č. 59, SPN 1959, 200 s.)[1].

Podstatnou část této publikace tvoří podrobný popis slovní zásoby desíti obcí býv. slavkovského a bučovického okresu, výsledek padesátileté sběratelské činnosti autorovy. Přes diferenční koncepci neobsahuje abecedně uspořádaný materiál pouze slova krajová, ale jsou do něho pojaty i výrazy, které Příruční slovník jazyka českého a slovník P. Váši a Fr. Trávníčka kvalifikují jako prvky hovorové nebo lidové; k nim se pak ještě přiřazují pojmenování vlastní i spisovnému jazyku, jichž se však v regionálních podmínkách užívá s odlišným významem, popř. jejich formální (ať už hláskové, či slovotvorné) obměny. Tak se tu kromě lokálních označení (čuďibil/čuďil ‚opálený člověk‘, /s/křenec ‚ledová kra‘)[2] a vyložených moravismů (bévať ‚bydlit‘, ďeďina ‚vesnice‘, křidla/křidílka ‚poklice/poklička‘, líčit ‚bílit, natírat‘, solňička ‚slánka‘, vincek ‚malá železná kamínka‘) setkáme rovněž se slovy rozšířenými i na českém území, nebo alespoň v jeho úseku k Moravě přilehlém (ale ‚asi‘, bečka ‚soudek‘, kisat ‚kynout‘ /o těstu/, metla ‚koště na zametání‘) a konečně s výrazy obecné platnosti (kaluž ‚louže‘, párat se ‚pracně se obírat něčím, někým, piplat se s něčím, někým‘, škarpa ‚příkop u silnice nebo železniční trati‘). Nelze ovšem pominout ani důležitou spojitost s lexikem slovenským (srov. chudé ‚hubený‘, neskoro ‚pozdě‘, ponáhlit se ‚pospíšit si‘, ťín ‚stín‘),[3] jehož prostřednictvím sem pronikly také některé maďarismy (beleš ‚vdolek pečený na plotně‘, dereš ‚lavice na trestání vězňů, vězení‘, teremťit/terenťit ‚klít, nadávat‘), ani poměrně početnou skupinu výrazů německého původu (např. hertepla ‚brambor‘, hofer ‚podruh, nájemník‘, šifr ‚břidlice‘, šufan ‚naběračka‘).

Gregorův slovník představuje tedy do jisté míry kompromisní řešení. Takovýto způsob ovšem nemůže překlenout nedostatek užité diferenční metody, který záleží především v tom, že podává více či méně zkreslený obraz slovní zásoby daného nářečního útvaru zvláště ve vztahu k společnému, celonárodnímu základu; ten se tu v mnoha případech neúměrně redukuje ve prospěch podružnějších, často až zcela [66]okrajových výrazů expresívních a nepochybně stále více ustupujících germanismů. Dalším nutným projevem podobného zpracování je — třebas bezděčné — subjektivní posuzování jednotlivých jevů, což se obráží jednak ve výběru slov, jednak v jejich slohovém hodnocení. V. Vážný už upozornil na nebezpečí vyplývající z diferenčního postupu — že totiž můžeme snadno vynechat i důležité slovo, jakým je konkrétně pro příslušnou oblast třeba kde/gde ‚kde‘ i ‚kam‘; ale jistě by se ještě našlo hodně jiných, snad sem patří též kiška ‚sedlé mléko‘, kolečka (pomn.) ‚kolečko na dopravu hlíny‘, lúško ‚postel‘, plaťák nebo platoňák ‚plochý vůz‘, servít ‚pokrývka na stůl‘, vášky ‚nosidla na vodu‘. U hesla baf ‚bafavý zvuk při kouření‘ pak shledáme nenáležitý příklad, který zase zřejmě nedopatřením odpovídá předpokládanému, avšak nezaznamenanému významu ‚jedno vtažení a vypuštění kouře, kuřácký doušek‘: Mňe stačí uďelat f poleďňe dva tři bafi a su načisto spokojené. Obdobná situace je u výrazů uvedených pouze v legendě k připojeným obrázkům; tím, že již potom nejsou zařazeny v hesláři (u označení šibinka ‚část trakaře, o níž se opírá naložené zboží‘ je tomu naopak!), ztrácí se další souvislost v jejich funkci pojmenovávací, srov. např. slovo húlka, jehož se zde užívá pro označení části cepu (koresponduje s českými ekvivalenty cepofka, držák, násada) i hrabí (čes. hrabiště). Jsou-li termíny probírány odděleně, může se i stát, že se některé do slovníku vůbec nedostanou (neznamená spodňica kromě ‚spodní sukně‘ rovněž ‚spodní prkno /dno/ u vozu‘?).

U mnohotvárného souboru slov emocionálních se autor vždy snaží podat jejich stylistickou charakteristiku, pro niž volí bohatou určující stupnici: slovo hanlivé, s příhanou, poněkud posměšné, mírně ironické, pejorativní, obhroublé, vulgární atd. Naskýtá se však otázka, cítí-li skutečně všichni místní obyvatelé např. slovo nešika jako posměšné nebo podšívka jako ironické, zda vztahují běžně v přirovnání výraz balón na člověka omezeného, ale domýšlivého, nebo čamrda na člověka neohrabaného, nehybného a nebylo-li jejich hodnocení ovlivněno individuálním užitím. Je také sporné, zda pod pojem expresív můžeme zahrnovat i takové případy jako brkat ‚klopýtat‘, sťek ‚vztek‘ (?) nebo pouhá deminutiva travička velebňiček, voďička ap., uvážíme-li že, se v lidovém jazyce relativně značně, ovšem docela přirozeně zvyšuje stupeň citového zabarvení. Na druhé straně však lze sotva souhlasit s tím, že bez bližšího určení zůstávají např. výrazy /bít/ nakřivo (A: Dones mňe vodi! B: Celé nakřivo /= ani mě nenapadne/), kakáč ‚nočník‘, šlak ‚mrtvice‘, byť v daném nářečí nejsou některé (liskať ‚políčkovat‘, ščóřit se ‚štířit se, usmívat se, šklebit se‘ apod.) natolik exkluzívní jako ze stanoviska obecného úzu.

Tím však, že se autor nesoustřeďuje pouze na vysloveně místní zvláštnosti, ale vychází z rozdílů mezi jazykem spisovným a lidovým, uvádí specifické lexikální rysy nářeční do náležité souvislosti s výrazovými prostředky lidového jazyka jako celku a stanoví tak úkonnost jednotlivých slov (ukazuje se např., jak živé uplatnění tu mají prvky citové, ať po stránce stylistické, nebo i gramatické). Z výrazů užívaných obecně se to ovšem týká opět jen těch případů, které mají v místním nářečí odlišný, zvláštní význam, neboť ostatní běžná slova v souhlase s diferenčními měřítky neregistruje (srov. příslovce venku zachycené toliko v dokladu u hesla vlasaté ‚prostovlasý, s hlavou bez pokrývky‘: Nechoď venku vlasatá …; myslím pak, že sem sice právem přísluší citosl. mrk, obvyklé v úsloví aňi mrk /= ani muk/, ale ne už á ‚první dlouhá samohl. a písmeno v abecedě‘, doložené větou Fánka na to neřekla aňi á, aňi bé /= zhola nic/). Tato skutečnost pochopitelně vylučuje další relaci mezi objektem a jeho označením v širším smyslu (viz též výše). A jestliže každý jev nekorigujeme věcným zřetelem, snadno se potom — třeba vlivem nářečního povědomí — přihodí, že některé tautonymum nezařadíme; jsem přesvědčen, že v Gregorově slovníku chybí slovo stodola, lokálním významem odpovídající věcně českým názvům perna, plíveň, přístodůlek (srov. k tomu výklad J. Húska: ohrazené místo na ‚mlatevni’, oddělené ‚opłotú’ od ‚mlatu‘),[4] ale i označení /d/žbán, totožné s čes. [67]konev, výraz sklaďišče, užívané zde v sousloví ‚hasičská zbrojnice‘, atd.

Gregorův slovník nezůstává však jenom u pouhého soupisu slov, nýbrž všechna doprovází hojností příkladů — prakticky u každého významu je uveden nejméně jeden ilustrační doklad. Leč mnohé z nich neplní docela své poslání; místo toho, aby ještě dokreslovaly význam, prokazují nezřídka jenom členskou platnost příslušných výrazů ve větě (při snaze po stručném vyjádření působí také dosti stereotypně). Na Gregorově slovníku je patrná závislost na citovaných předlohách, v dokumentaci zvlášť; vzniká dokonce dojem, jako by byl u příkladů kontext dotvářen podle Příručního slovníku jazyka českého.

Pozoruhodná je část předmluvy (s. 5), v níž autor shrnuje závěry ze sbírání a třídění materiálu. Všímá si hlavně složení, resp. rozvrstvení slovní zásoby a na příkladech demonstruje slova obecně hovorová, dále výrazy, které se běžně vyskytují v rozsahu moravské oblasti, i když někdy v jiné hláskové podobě, frekventovaná slova expresívní, jakož i výrazy spjaté se speciálními podmínkami (v blízkosti lesa rozvinutější soustava označení lesních plodin a pro práce v lese, v místech pak, kde žily báby kořenářky, množství lidových pojmenování rostlin, zvl. léčivých); určuje rovněž podíl cizích, zejm. německých slov a postihuje přitom v hrubých obrysech celkovou vývojovou dynamiku.

Je velká škoda, že snížené ediční možnosti si vynutily též určité zkrácení předmluvy, když právě v důkladném rozboru by se dalo obsáhlého materiálu plně využít; vždyť takřka nepřetržité padesátileté pozorování znamená vpravdě jedinečný předpoklad k řešení otázek vývoje slovní zásoby. Zdá se vůbec, že poslední období — po druhé světové válce — tu není dostatečně zastoupeno. A přestože pro vytčený úkol ani nemá pravý »dialektologický« význam, mohlo se snad přece šíře ukázat, jak se všestranná přeměna naší společnosti projevuje ve zdejších jazykových poměrech, a to tím spíše, že tato problematika nebyla dosud především v přechodných oblastech uspokojivě zpracována.

Na závěr zmíněné kapitoly o složení slovní zásoby přináší Gregor poznámku k výpůjčkám z nářečního lexika. To, že k vyjádření emoce se někdy využije jako výraznějšího prvku archaického-nářečního, je fakt známý; ve funkci slangových synonym např. běžně vystupují výrazy dom ‚domů‘, meďit si ‚libovat si, hovět‘, šopa v pokleslém zaklení kurňík-šopa, poslední dobou označení nápaďití, nápaďitost pronikají dokonce i do hovorové češtiny. Jde nyní o to, zda rozšíření slova žabina ve významu ‚jakákoli nejedlá houba‘, na němž autor svůj výklad dokumentuje, místo původního kravina, kterého se dnes analogicky užívá v platnosti ‚hloupost, volovina‘, je opravdu inovace a nikoli jen element potenciální (odpovídající ostatně témuž typu i slovotvorně) a zda se objevují v dokladech na hypotetickou dosavadní tvůrčí schopnost nářeční ještě další paralely.

Hlavní zásluha Gregorovy práce záleží v tom, že přispívá k prohloubenějšímu poznání zkoumaného nářečí, a to nejen ve sféře lexikální, ale spolu s ní — ač nepřímo — i v oblasti celkové jeho struktury (poskytuje užitečný materiál zejména z okruhu tvoření slov).

Gregorova studie podává v přehledu i kulturně historický obraz kraje (srov. vlastní osobní a hlavně pomístní jména, bohužel opět jen v zkráceném zpracování), seznamuje se sociálními poměry, ale i s obyčeji, zvyky a hrami. Je výsledkem dlouholetého sběratelského úsilí, za něž musíme být autorovi vděčni.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 65-67

Previous Jiří Daňhelka: Sborník Vyšší pedagogické školy v Plzni

Next Pavel Trost: Dva příspěvky k teorii překladu z Německé demokratické republiky