Vzorná oblastní nářeční monografie

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Примерная областная диалектологическая монография / Monographie modèle de dialectologie régionale

Nářečí přechodného pásu česko-moravského od Slavomíra Utěšeného (Nakladatelství ČSAV 1960, 254 s.) je čtvrtou[1] oblastní nářeční monografií, vyšlou po této válce. Spolu s předchozí monografií Jaroslava Voráče „Česká nářečí jihozápadní“ má tvořit „součást soustavného popisu základních oblastí vlastních českých nářečí“. Zatím vyšly z obou těchto velkých prací jen první díly, v obou hláskosloví, ve Voráčově práci i dvě kapitoly tvaroslovné. Hláskosloví a tvarosloví jsou ovšem úseky pro třídění nářečí nejzávažnější.

Práce Voráčova a Utěšeného se liší od předchozích dvou, Kellnerovy[2] a Běličovy, velkým územním rozsahem popisované oblasti. Je to dáno stavem nářečí; v Čechách jsou nářeční roz[131]díly většinou už setřeny, není tam zřetelně ohraničených nářečních typů.[3] Vlastním svérázným rysem práce Utěšeného je (na rozdíl od přechodného pásu popisovaného Běličem) skutečnost, že se na českomoravském pomezí nevytvořily nějaké výrazné přechodné nářeční typy s vlastními jádry. Jde tu většinou opravdu o vlastní přechod „od relativně jednotného nářečního typu českého k diferencovanějším nářečním typům východnějším“. Větší, a zejména zřetelnější diferencovanost na straně moravské je nepochybná. To ovšem neznamená, že nejde nakonec o křížení dvou typů, českého a moravského [tj. „hanáckého“[4]], neboť silné jednotící znaky má i tento typ druhý, „hanácký“, přes svou zřetelnější diferenciaci vnitřní. A tak je Utěšeného monografie věnována „celkovému vyšetření dynamického vztahu a sepětí paralelních sil i protikladných tendencí v širokém rámci vývoje českého a moravského nářečního typu“.

Na severním úseku byla česká a hanácká nářečí oddělena až na cokytelskou šíji (sz. od Zábřehu) osídlením německým a k intenzivnějšímu srážení dvou ostře odlišných jazykových typů, tj. až té nejtypičtější, centrální hanáčtiny s výchčes. nářečím, dochází tam vlastně až v novější době. Proto je středem zájmu jz. Morava, kde docházelo po dokončení kolonizace Českomoravské vrchoviny ke střetání dvou nářečních typů odedávna. Ale ani na severnějším úseku nejsme ošizeni, neboť Utěšeného vymezení přechodného pásu je maximální:

Je na západě, už na území českém, ohraničen záp. hranicí moravské krátkosti kořenných samohlásek typu rana, blato, mak. Tato linie a jde zhruba po horním toku Nežárky vých. od Jindř. Hradce, záp. od Počátků a Dol. Cerekve k bývalému něm. ostrovu jihlavskému, pak vých. od Havl. Brodu, Chotěboře a Hlinska, záp. od Proseče a Č. Třebové, odkud směřuje zhruba k Lichkovu. — Na vých. je ohraničeno záp. hranicí han. změny hlásek i-ových a u-ových v e-ové a o-ové (han rêbô nebo rebo proti čes. ribu). Je to u Utěšeného linie b. Jde zhruba vých. od Bítova a M. Budějovic, obepíná od vých. Třebíč, jde jižně, jv. a vých. od Velkého Meziříčí k sev. od Tišnova, odtud se obrací k severu a sv. od Kunštátu (sz. od Boskovic) a dospěje k bývalému svitavskému něm. ostrovu; jde po jeho bývalých vých. hranicích, proběhne těsně na vých. od Zábřeha a končí v Bludově (jz. od Šumperka). I při tomto vymezení obsahuje sev. úsek z předválečného českého osídlení jen záp. Zábřežsko a na území bývalé země České asi o polovinu menší oblast sev. od Lanškrounu.

Avšak ještě daleko větší je rozsah autorem vůbec zkoumané oblasti: Ta je ohraničena zhruba územím od Olomouce po Rychnov a Chrudim, od Boskovic a záp. okrajů Brna až po území záp. od spojnice měst Chotěboř — Humpolec — Pacov — Jindř. Hradec.

Teprve uvnitř linií a—b leží relativně malá oblast přechodných nářečí českomoravských v jejich tradičním vymezení, kterou Utěšený nazývá „(vlastní) českomoravská nářečí“.

Jsou vymezena jeho liniemi A—B: Linie A je především záp. hranicí hanáckého (vlastně však jen jihhan. a středhan.) měkkého skloňování sykavkových a l-ových substantiv, např. mor. do škole, ve školi proti čes. do školi, ve škole. Jde vých. od Dačic směrem k Jihlavě a pak sz. od spojnice měst Polná — Polnička — Polička k svitavskému ostrovu. Linie B je záp. hranicí han. délek é, ó proti čes. dvojhláskám ej, ou, tedy záp. hranicí typu dlóhé proti čes. dlouhej. Jde zhruba směrem záp. od Bítova pod Jihlavu, kde se téměř sbíhá s linií A, pak zahne na vých. k V. Meziříčí; toho sice nedosáhne (zahne na sev. k Pavlovu), ale V. Meziříčí samo, podobně jako Třebíč, jsou nářečím české (s ej a ou). V prostoru sev. od V. Meziříčí se hranice obrací k sv. až k býv. ostrovu svitavskému (tam se hodně přiblíží linii b).

Pás českomoravských nářečí, uzavřený těmito liniemi A—B, padá tedy skoro celý do již. úseku (pod svitavským ostrovem) a člení se tam na dvě oblasti: menší jižnější, s městy Jemnicí a (u záp. hranic) N. Říší, trojúhelníkově se zužuje směrem k Jihlavě; a větší severnější, v jejímž středu leží města Žďár a Nové Město, u jz. hranice Polná, u sz. Polnička, u sev. Polička, Jimramov a Svojanov, u jv. Bystřice pod Pernštýnem. — Na sev. úseku zaznamenává sám U. jen ne[132]patrný pásek „českomoravského“ typu u Herbortic. Jeho vých. hranici tu tvoří, jako jinde, klasická česko-hanácká hranice typu dlouhej/dlóhé. Ale záp. hranici tu sotva můžeme opřít o hranici měkkého sklonění sykavkových a l-ových substantiv. To patrně sevhan. nářečí neznají. Zjistil jsem totiž vlastním průzkumem severní hranici tohoto měkkého sklonění na sev. Prostějovsku a na Boskovsku[5] a soudím, že U. to potvrdí v 2. části své práce i pro Zábřežsko.[6] Tam potom zůstane jeho linie A opřena jen o některé méně závažné znaky hláskové, nejvýznamnější bude patrně hranice ještě/ješče, nebo jiné tvaroslovné, o nichž nás poučí druhá část práce.

Vzhledem k tomu, že se na sev. zábřežském úseku „českomoravský“ nářeční typ scvrkává na nepatrný úsek u Herbortic, soudím, že by nebylo tak nevhodné nazývat ony jejich dva zmíněné úseky, jihzápmor. (jemnický) a zápmor. (žďárský), jednotným termínem V. Vážného „česká nářečí jihovýchodní“,[7] ovšem jen v tomto vymezení.

Úvodní kapitola obsahuje vedle vymezení a rozčlenění zkoumané oblasti ještě zajímavou kapitolu o její přírodní a kulturní stránce, kapitolu o historii dialektologického bádání v této oblasti (nejvíc místa je tu přirozeně věnováno poslednímu popisu Havránkovu) a kapitolu o současném nářečním výzkumu. Ten se provádí nejen dotazníky (a korespondenčními dotazy), nýbrž i přímým terénním průzkumem, někdy nezbytným. Pro konfrontaci se starším stavem se kromě starších nářečních popisů sahá i k dokladům z krajové literatury. — V této poslední kapitole je též důležité poučení o charakteru přiložených mapek. Protože jde o území typicky přechodné, s křížením znaků, s pozvolným přechodem typu x/xy/y, kde střední oblast není ostře ohraničitelná, protože konkurence znaků x a y je vázána na věk, zaměstnání, jiné rozdíly i na styl, není divu, že se U. většinou omezuje na zachycení hranice nejzazšího souvislého výskytu, že tedy zachycuje maximální rozsah ustupujícího archaického jevu. Jen na první mapce, základní hranici česko-hanácké, podává všestrannější územní průřez současným jazykovým vývojem této hranice (podrobnější návod ke čtení map najde čtenář na s. 249n.). Závažný je poukaz na ostrost centrálně hanácké hranice na sev. zkoumané oblasti; ukazuje poměrnou životnost a systémovou ucelenost, nerozrušenost proti han. oblasti jihzápmor. (u Utěšeného „západomoravské“).

První část Utěšeného práce obsahuje tedy, jak už bylo řečeno, hláskosloví, tradiční to dominantu prací dialektologických. Není však už tak tradiční jeho obsah. Pro svůj způsob popisu konkurence charakteristických znaků na velké oblasti se totiž mohl U. opřít krom základního Havránkova popisu českých nářečí vlastně jen o práci Voráčovu. Využil dobře možnosti podat navíc i konfrontaci dnešního nářečního stavu s údaji Bartošovými, Hoškovými[8] a konečně Havránkovými. Z Havránkovy práce si bere vzor pro důsledné uplatňování strukturní souvztažnosti.

Tak v první kapitole „Rozdíly v samohláskové sestavě“ přichází autor s domněnkou o strukturně genetické souvztažnosti hanácké monoftongizace, tj. změny dvojhlásek ej a ou (různé kvality) v jednoduché hlásky é-ové a ó-ové (též různé kvality), a paralelní změny krátkých samohlásek y/i a u v nižší samohlásky e-ové a o-ové. Tedy o souvztažnosti typů mlén-mlênář a sôk-sóček. Protože dvojhlásky ej a ou vznikly z původních samohlásek ý/í a ú, jde v hanácké oblasti o souvztažnost změn ý/í v hlásku é-ovou a y/i v e-ovou; podobně o souvztažnost změn hlásek u-ových v o-ové. Paralelismus je tu tak zřejmý, že jej (izolovaně, pro každou [133]změnu zvlášť) vyslovil už Gebauer.[9] Okolnost, že Gebauer nevyslovil domněnku o souvztažnosti jasněji a v celé systémové souvztažnosti, tkví možná v tom, že tu není prostá a přesná paralelnost ve vývoji, zčásti už také proto, že třeba vycházet od dvou původně různých hlásek i-ových.[10] Ale i tam, kde možno výjimečně vycházet z předpokladu hlásky už jedné (a je to právě na některých úsecích v oblasti zkoumané Utěšeným), není tento paralelismus důsledný. Tuto souvztažnost je třeba chápat jen jako tendenci. Není také vlastně k její realizaci třeba předpokládat hanáckou monoftongizaci, souvztažnost by byla už v paralelismu změn ú-ou a u-o, ý/í-ej a y/i-e. U. dobře upozorňuje, že hanácká monoftongizace je patrně (rychlou celkem) korekcí dočasného rozrušení soustavy dlouhých vokálů vpádem českých diftongů, k němuž nedošlo v přilehlých východnějších oblastech nehanáckých; korekcí právě podle modelu těchto slováckých a lašských oblastí. Je ovšem už otázkou, nakolik si toto přizpůsobení vynucovalo i změny krátkých hlásek i-ových a u-ových. Podle Utěšeného moravskoslovenskému paralelismu skúpí-suki odpovídá centrálně hanácký paralelismus skópé-sôkê; ví ovšem, že právě přilehlé hanácké oblasti s dvojicí skópé-suki jsou bez tohoto paralelismu (a ve zkoumané oblasti jsou bez něho např. úsek brtnický, kunštátský a západozábřežský). Nedostatek paralelismu ve změnách typu ú-ó a u-o vysvětluje pak U. (43) menší strukturní průrazností sekundárních krátkých vokálů. Tím se mlčky připouští, že tendence k paralelismu byla integrální, jenže se pro tuto menší průraznost všude neprosadila. Z hlediska strukturního by snad bylo lepší poukázat na to, že v samohláskové soustavě samé byl paralelismus obnoven už monoftongizací. Hanácká soustava délek vypadá á-é/ó-í/ú[11] {ovšem vysoké a střední délky si vyměnily místa: í/ů jsou z é(ie)/ó, kdežto é/ó jsou z ý(í)/ú} — soustava krátkých samohlásek se alespoň na částech území shoduje se stavem spisovným: a-e/o-i/u (proti staršímu stadiu došlo jen ke splynutí starších dvojic hlásek i-ových a e-ových; ke splynutí y/i a e/ě). Jistě je lepší ten paralelismus, kde došlo k výměně vysokých samohlásek za střední i uvnitř soustavy samohlásek krátkých, paralelismus nejen ve vnějšku soustavy samé, ale i v jejím „vnitřku“, v sepětí s morfologií. Takovýto lepší paralelismus najdeme v nářečí centrálně hanáckém a v těch nářečích, kde došlo nejen ke změně y/i v e, ale i u v o. Tato poslední změna je jaksi maximálním projevem uvedené korelační tendence, schematizované řadou ý-é : y-e = ú-ó : u-o a jí se podle Utěšeného (45) vlastně ten nejtypičtější hanácký samohláskový systém teprve konstituoval.

Ale i v centrálně hanáckém systému a v systémech podobných se změnami i-e a u-o zůstávají neparalelní korelace typu nesu/nyst a vuz/voza (tam, kde je zachováno dlouhé í a ů je to nesu/nýst a vůz/voza). Jen v horském typu (o něm viz níže) je v poměru vůz/vuza vidět další krok k naprostému paralelismu,[12] ba zcela výjimečně jako by ho bylo dosaženo v sporadické lexikalizované změně e-i (ešče-hišče, vědět-vidět ap.). V tomto typu je tedy maximálně realizována podobná tendence po vzájemné výměně obou samohláskových řad, střední a vysoké, i v soustavě samohlásek krátkých, jaká byla v soustavě délek realizována na celém téměř hanáckém území (a diftongickými podobami nakonec i v ostatních dialektech územně českých).

Nikde jinde nedošlo už k tak integrálnímu sekundárnímu paralelismu mezi soustavou vokálů dlouhých a krátkých. Na značné části českých nářečí v užším smyslu (tj. českých a hanáckých) nedošlo k žádné skutečné změně krátkých vysokých vokálů. Změna postihla jen soustavu vokálů dlouhých. Přesto je pozoruhodně veliký rozsah území, kde došlo ke změně vysokých před[134]ních samohlásek (y a zčásti i). Tu zastihujeme krom značné části hanáckého území i na značné části „přechodného pásu“ u Utěšeného, pak porůznu v nářečích jihočes. (zejména na Doudlebsku a na Blatech), byla snad systémovou změnou v Podkrkonoší. U. ji cituje ve zbytcích i na území „mimočeském“, na vých. Moravě. Je opravdu i mimo české území, např. v nářečích polských. Už proto nevím, patří-li zcela jen do našeho kontextu. Vzhledem k požadované souvztažnosti bychom totiž čekali paralelní změnu u-o. A vskutku Gebauer dokládá už pro starou dobu jak sporadickou změnu i-e (215), tak u-o (259). Relikty této starší sporadické změny se dají zjistit dokonce i na území centrálně hanáckém, kde byly překryty pozdější systémovou změnou y/i-ê, u-ô, jakožto definitivním vyřešením staré tendence. Např. štítenské mosí má paralelu v centrálně hanáckém mosi, typicky hanácká změna by vedla od musí k *môsi; pro změny y/i srov. sekera, šerši (proti náležitému šêroké), náčeni. Nicméně rozsah změny i-e je zřetelně širší než rozsah paralelní změny u-o; a to i uvnitř han. nářečí.

V obou již. úsecích „přechodného pásu“, tj. na jz. Moravě (od již. hranic na Jemnicku a na Dačicku až po Třešť) a vých. od Jihlavy, se ovšem změna i-ové hlásky nerealizuje jako i-e. K té dochází jen výjimečně (a i mimo tuto dvojí oblast, např. na Novoměstsku serovej, serka, selnica, pelnej …). Obyčejně jde o změnu i-y (široké i). U. upozorňuje na zajímavý úsek brtnický a jihlavský, kde se (dnes v rozkladu) rozlišení dvojího i opřelo o původní kvantitu: i/y > y, í/ý > i; např. nom. hosťy, vočy, gen. voči, hosti. Podmínky změny i-y jsou podle místa různé, např. na Jemnicku k ní dochází i po ď, ť, ň a j — podobně jako v materiále Fr. Matějka.[13]

Je škoda, že tu autor není jasnější; neformuluje přesně, kde zůstalo na jemnickém úseku i. Jen ze samého materiálu na s. 44 a pak až 176 (už v oddíle o souhláskách) může čtenář zkonstruovat pravidlo, že úzké i zůstalo dnes na Jemnicku jen po původně měkkých retnicích (tedy ve spojeních bi, pi, mi, vi), pokud tu nedošlo k rozložení původního p’i atd. na pji, kde mohlo i (jako po jiném j) přejít až v e (pje). Do nerozložených skupin bi, pi … může proniknout y jen analogií (mluvyl, bábyčka …). Autor zato provádí rozsáhlá srovnávání, územní i chronologická, uvádí paralelní změny i-e v jihčes. nářečí, např. paralelismus široké výslovnosti jemnického bjïč, pjïvo s podobnou výslovností jihčes., místy až bječ, pjevo; podobně paralelismus jihlavské a blatské předpony ve-. Upozorňuje na Bartošem ještě zachycenou změnu redukovaného vokálu ə (z pův. y) v slabičné r: prtel, mrdlo …

Za velmi správný pokládám Utěšeného názor (43, 45), který vidí v horácké změně i > y (v Utěšeného grafice široké i) nebo až e starší fázi i-ové změny, relikt starší vývojové tendence, která byla dalším vývojem v oblasti jím popisované zatlačena do okrajového postavení jako zbytek staršího stavu ještě před zvláštním hanáckým vývojem. Je totiž jasné, že typicky han. změny hlásky u a zejména hlásek i-ových proběhly a) později (protože překryly relikty této starší změny), b) za jiných podmínek (nenastaly po palatálách) a c) namnoze s jiným výsledkem, který nám právě umožňuje postřehnout ono překrytí starší fáze změny: srov. centrálně hanácké náčeni, Přemeslovice, mosêt proti čêsté, mêslet, môši (adj. k mucha). Tím neříkáme, že nejsou nakonec projevem téže základní tendence. Jsou, ale v jiném, definitivnějším vydání, k němuž došlo patrně na území, kde se „první vydání“ neuplatnilo důsledně, systémově, kde k fonologizaci došlo jen sporadicky, i když fonetická tendence zůstávala obecná.

Bylo už řečeno, že kdybychom vyžadovali paralelismus mezi vývojem soustavy samohlásek dlouhých a krátkých ve vší důslednosti, musili bychom očekávat, že tak, jako si vyměnily místo řady samohlásek středních a vysokých v soustavě délek, vymění si je i v soustavě samohlásek krátkých. Tam však vidíme jen změny vysokých vokálů ve střední (výjimečně až nízké, viz níže), kdežto k opačné změně střední řady ve vysokou, tedy ke změně e-i a o-u dochází jen výjimečně, a to spíše u hlásky zadní (kdežto opačná tendence, snižování vysokých hlásek, se projevila silněji u hlásek předních, i-ových); myslíme tu na „horskou“ změnu hlásky o v u: obecnému kopu odpovídá kupo. Tendence po této změně o > u je však přece jen obecnější, U. zachycuje její relikty i mimo oblast horského nářečí. Dodejme, že je možno zjistit tuto tendenci i mimo popisovanou oblast (a to i když vyloučíme archaický určický typ vujna, [135]vymizelý už naprosto, i dožívajíci ještě sufixální typ -ufka pro možnost vysvětlovat zde u z ó). Také tendence k této změně se mi zdá být stará a realizovaná rovněž patrně ve dvou etapách. V první, starší a územně daleko rozsáhlejší, došlo jen výjimečně k její fonologizaci. Chová se takové starší u z o jako u normální, srov. např. centrálně han. čôčka, stôpka, stôh, plôščka … Některá z těch slov mají obdoby nejen jihzáp. mor. (buchnik, stuha), ale až chod. (stuh, stupka). Teprve v druhé fázi se uplatnila tato změna systémově, v horském nářečí.

Není dokladů na podobné chování u sekundárního i (z e); vůbec je paralelní tendence po změně e-i zřetelně slabší. Je přesto zajímavé, že ji najdeme nejspíš ještě v téže oblasti, kde je domovem sesterská změna o-u. U. uvádí tišnovské hišče, ži, niž, vidět (za vědět). Změnu e a ještě spíš ě v i najdeme ovšem v reliktech i na jiných han. územích, a to nejen tam, kde je vůbec tendence po užší výslovnosti, např. na nejjižnějším úseku kojetského nářečního typu v úseku morkovském (starý posměšek: ži přiskočim s tém řitazem přis plot), ale i na Prostějovsku máme jiščerka, sťihovat se a samo jméno Prosťijov; ovšem tu jde vždy o i z ě.

Je tedy paralelismus v chování hlásek o a e celkem malý. Spíš projevuje naopak e v některých již. úsecích přechodného pásu zřejmou tendenci po výslovnosti otevřené. Je tomu tak jednak na jihu (na Dačicku a na Jemnicku), jednak severněji na Novoměstsku. V posměšcích, které rády přehánějí, je reflektováno přímo hláskou a (to je hazký, podívajta sa). Ale našel jsem kdysi v nějaké říkance z okolí Žďáru i bez posměšku tře lata (= tři leta). Je zajímavé, že U. uvádí ve vztah s touto širokou výslovností e opačný jev jisté labializace (a tím jistého snížení) artikulace a-ové (47—48). Je to dosti pravděpodobné pro Jemnicko (v. jeho systém samohlásek na s. 47). Ale pro han. oblasti v širokém půlkruhu již. až vých. od Brna (po Rousínovsko) má labializovaná výslovnost zcela jiné systémové podmínky: Můžeme je vidět už z posměšku Tikovickým, jak jej U. cituje: Fónka, jó sem bela na páťi …, kápila sem ťi vobrózek. Tedy ó za á, ale naopak á za široké õ (z ú). Tedy svérázná výměna nízké a střední řady, v čes. nářečích dosti ojedinělá. Že se např. i drahanské õ a ô může v posměšku reflektovat jako a, to uvádím ve svém Určickém nářečí (10) v posměšku Jaráša, za pjeťinka maka. Dodal bych nyní, že i ê (za y/i) je někdy v individuální výslovnosti tak široké, že je nezvyklé ucho bezděčně vnímá jako a, např. läška (= liška) jako laška.[14]

Všechny tyto úvahy Utěšeného i naše, k nimž dává podnět první kapitola, jsou vlastně jen na okraji jejího hlavního obsahu, jímž je podrobnější rozbor vých. hranic „českomoravského“ nářečí, tj. hranic česko-hanáckých. Je tu velmi zajímavé Utěšeného zjištění živelnosti dnešního jazykového vývoje stírajícího na méně odolných úsecích rychleji nářeční hranice. Třebaže dnešní hranice han. monoftongů (linie B) je až na nepatrné korektury přece ještě shodná s hranicí, stanovenou poměrně nedávno, před 25 lety, B. Havránkem, přece se změnil podstatně její ráz. Dnes jde o hranici archaického výskytu han. é a ó proti čes. ej a ou. Hranice, která ještě za Havránkova popisu byla poměrně ostrá a jednoznačná (typu x/y), se stává nepevnou a pásovou (typu x/xy/y; U. mluví na první mapce o „hustém“ a „řídkém“ výskytu é a ó). Je zajímavé, že neztratila na ostrosti druhá, řekněme typicky „hanáčtější“, hranice změny i-e a u-o (linie b). I tato hranice přirozeně ustupuje, ale bez interference: jde vždy o nahrazení typu rebo typem ribu bez koexistence. Souvztažnost han. hlásek e/é a o/ó je dokumentována nejen paralelností obou linií (B i b), ale i záchytným rázem vlastní han. linie b: na některých úsecích teprve hranice rebo/ribu je zároveň hranicí výhradního užívání monoftongů, typu dlóhé proti západnejšímu dlouhej.

Dalších hláskoslovných kapitol si musíme všímat stručněji. U. neprobírá soustavně hláskosloví, protože nejde o jednotný nářeční typ. Omezuje se na typické konkurence a jevy obecné a společné zahrne do obecné „charakteristiky samohláskového (souhláskového) systému“.

Ve druhé kapitole probíhá U. rozdílné typy kvantity. Hlavně právě o různost kořenné kvantity některých typů opírá linii A. Píše, že v rámci celkového vývoje západoslovanského a jihoslovanského můžeme v „československé“ situaci střídnic za staré přízvučné ražené délky vidět přechod od polského typu, jenž je krátil, ke slovinskému, kde zůstaly nezkráceny. Lze to tak říci, ale nesmíme myslit na přechod chaotický.[15] A dále by bylo přesnější mluvit spíše [136]o typu polskoslovenském nežli polském (a nemluvit pak o „československých“ střídnicích), kterému na jihu odpovídá (také východněji ležící) typ srbocharvátský. Česká nářečí v nejužším smyslu mají jasně zachovanou akutovou délku v kořeni dvojslabičných slov, slovenština ji zkrátila. Jde teď hlavně o poměry moravské. A tu soudím, že je spíš podobno pravdě, že jdou moravská nářečí společně s areálem polskoslovenským (a srbocharvátským) než vysvětlovat jejich krátkosti jen jiným výsledkem zákonitého střídání uvnitř paradigmatu. Skutečná stupňovitost ve frekvenci (např. prostějovské jama vedle řidšího a patrně knižního jáma) padá spíše na vrub knižního vlivu; jen skoro důsledné kráva a sláma vypadají z této řady. — Typy hálija, fára, ba i bábička nepatří mezi rozdíly staré. Hlavně z metodických důvodů mohly být kapitoly B a C spojeny a rozlišení typů uvnitř ní provedeno podle morfologických typů.

V třetí kapitole probírá U. jednak vyrovnávání přehlásky a-ě uvnitř slov, jednak střídnice za a/á, u/ú a o v koncovkách po měkkých souhláskách. Výslovně vypočítává koncové -a, -u, -ou, -o, ale všímá si i tvarů typu dušám, dušách, dušama; nevšímá si střed. a muž. lokálů na -ách po měkkých souhláskách, ani střídání typu k Čechovicom/-im. Odsouvá to patrně do tvarosloví, třebaže se musí zmínit o dat. typu slepicom a o lok. typu saněch, v kravech (-ech je v určickém nářečí možné jen po předložce v, nikoli též po o).[16]

Je zajímavé, že U. mluví jen o vyrovnávání přehlásky a, á uvnitř slov, podobné střídání přehlásky u-ové nechává bez povšimnutí. Snad proto, že se vyskytuje daleko řidčeji a je většinou lexikalizováno. Srov. centrálně hanácké libit se//lébit se proti lóbat, klidné proti ôklôdit, objektové špléchat vodó proti subjektovému šplóchá v nečem … — případy nelexikalizované jsou skutečně vzácné, např. vêščiřêt zôbê vedle daleko vzácnějšího vêščôřêt; čéhá mô to s kapce vedle daleko běžnějšího čóhá (a jen čéhat na nekeho). Ale ještě spíš je možná pomíjí proto, že má jiný původ. Jde patrně o interferenci domácích tvarů nepřehlasovaných s přehlasovanými podobami jazyka knižního, nikoli tedy o výsledky střídání vyvolaného fonetickým popudem.

Utěšenému neušlo, že co do výsledků a-ové přehlásky se dosti výrazně odlišuje jím zkoumaná oblast jhz. hanáckých nářečí od vlastního nářečí centrálně hanáckého. A to po dvojí stránce: Jednak má značná část centrálně hanáckého území (celá jeho sz. polovice[17]) v koncovkách -e místo -a (necháme-li stranou některé relikty, ať územní, ať lexikální na Zábřežsku a jinde uvnitř oblasti s přehláskou) proti nepřehlasovanému typu naša kaša v jz. hanáckých nářečích — jednak zase naopak docházelo právě v jz. nářečích daleko častěji nežli kdekoli jinde [137]při vyrovnávání přehlásky dlouhého á uvnitř slova k vítězství podob přehlasovaných (typy kuřítko, smít se, dosíhnout,[18]) kdežto krátké a zůstává v této pozici kupodivu často nepřehlasováno: třase, zabe …, ba střídání typu jetel/jatel vyvolalo zvratně analogické podoby typu jahla, jazero (žijí dnes většinou jako toponomastické relikty typu Jazera, Jazirke, Jahlički.[19]) Jak relikty typu vocísek, tak typu jahlički přesahují z jz. hanácké oblasti do přilehlých nářečí „českomoravských“ a napovídají tak poměry jihčes. Toto jisté sblížení nářečí jihzápmor. s jihčes. a naopak sevzáphan. se sevvýchčes. se na mapách[20] projevuje směrem přehláskových izoglos, které jdou zhruba od jz. na sv. Napovídají, že centrum přehlásek je třeba hledat spíše v Čechách sevvých. než středních.

Zhruba opačný má průběh izoglosa diftongizace í-ej po ostrých sykavkách s, z, c, jejímuž rozboru věnuje U. kapitolu čtvrtou. Správně vyvozuje, že dnešní nestejný rozsah této diftongizace se dá vysvětlovat dvojím způsobem: Buďto se tato diftongizace šířila z nějakého centra střčes. a na vých. okraje svého rozsahu (do typu kelečského a snad i dolského) dospěla dokonce až po vzniku nového í z ie, takže tam nabývá největšího rozsahu. Už v sv. oblasti nářečí han. a v nářečí výchčes. se pro zatím nastavší depalatalizaci měkkých sykavek rozšířila i v slabikách ží, ší, čí, ří a lí — zatímco v nářečí jihčes. k tomu pro opozdivší se depalatalizaci měkkých sykavek nedošlo. Zato se tam setkáváme se sekundárními typy pejct, nejst a typy přímo kelečskými jako třejska, dřejví. Tyto typy nelze vysvětlovat opozdilým procesem diftongizačním, neboť pak bychom nepochopili, proč nedošlo i ke vzniku typu šejdlo, dožejvat a střejkat (když dřejví je). Jde v nich vidět jedině (nenáležité) přenesení diftongizace do území, kterému byla cizí. Tento Havránkův názor sdílí i U. Tím ještě více nabývá na ceně jeho vlastní, druhý výklad vzniku a šíření diftongizace. Domněnka, že diftongizace postupovala naopak z centra jižního, zasahujíc stále širší možnosti uplatnění, poněvadž zasahovala stále širší okruhy depalatalizovaných sykavek, je vtipná, ba vzhledem k průběhu izoglosy pravděpodobnější[21] a neruší se předpokladem pozdějších sekundárních importů typu pejct, dřejví, jelejtko do území na diftongy chudého. Pro výklad poměrů sevvýchhan. a sevvýchčes. se obě hypotézy shodují.

Pátou kapitolu věnuje U. průvodním vokálům u slabičných souhlásek r, l. Je zajímavé, že unifikační proces stírání nápadných znaků nářečních přivodil už jejich zánik v centrální „českomoravské“ oblasti (až na několik lexikalizovaných případů, zejm. v mikrotoponymii), zatímco zbytky starších poměrů se ještě dají zachytit na severu (např. typ řekel) nebo na jihu (typ řeklu) zkoumané oblasti. Citované příklady ukazují, že podobný vývoj jako prasl. sonanty r, l prodělávaly i sonanty sekundární, k jejichž vzniku dal podnět zánik slabého jeru po r nebo l: vilk/vlik jako řekil, imper. melč jako selza, silza//sliza, sluza … Ale nejde tu přesto o inovace totožné i svým stářím, jak by připouštěl U. (133). Jasný rozdíl (vyplývající z různého původu) ukazuje už stč. grafika (nezná průvodní vokály u r, l, po nichž zanikl jer). Ale dokonce ani nové střídnice nejsou ve zkoumaných nářečích totožné (jako nejsou totožné, v celém rozsahu, ani ve spisovném jazyce). — S vývojem průvodních vokálů je spjat opačný jev, totiž redukce původního i v sousedství zvučných konsonantů, nejen r, l (typy hešl ‚jestli‘, [138]kaplčka, srka; kobəla), ale i n, ň (svačna, hňc ‚nic‘, sekajna ze sekaňna< sekanina). Tu dochází k interferenci s místní redukcí každého i, dosvědčenou už Blahoslavem (ivančické dzvadla ‚divadla‘) nebo se změnou i-ə (znojemské zəma, žəla). Není redukce i podmíněna splýváním typů kaplička × mlisnej, nebo změnou i > ə?

Šestá kapitola je věnována změnám obouretného w. Známá výchčes. diftongická výslovnost typu kolourat a ještě častěji zrouna a sporadicky prauda zasahuje až do střed. úseku zkoumané oblasti (na Zábřežsku dokonce doznívá i starší typ prawda). V souvislosti s původní bilabiální výslovností w došlo k různým změnám souvisejícím s jejím ústupem: Nejběžnější je náhrada bilabiálním b. Tuto změnu (roztroušenou v reliktech ve velké části čes. nářečí) dokládá U. i příklady jako bedle, bidle, jabor … Na Zábřežsku měla kdysi zvlášť široký rozsah: bidět, belké …, i z hiátového nebo protetického v-: boni, botka, bacoun (=ocún). Méně běžná je záměna s blízkým ł, jež vyvolala zvratně analogické tvary typu skila < skyva, Oucmanice z Waldmanns(dorf) a doudlebské oumara z almara. A nejzajímavější je interference ou < ow s ou etymologickým (z ú): podle poměru stouka/stovek (později stofka/stovek) vznikl nejen gen. pl. lovek (k sg. louka), ale i sekundární nom. lofka. Podobnou příčinu mají tvary typu movdrej, pastofška. Relikty této interference jsou dosud zachytitelné právě na středním úseku.

K zániku w ve skupině souhlásek se vyslovuje U. v tom smyslu, že v severnější části sevvýchčes. území proběhl proces dwie > dje rychleji než známá výchčes. ztráta jotace dwie > dwe > dve. K té došlo asi dříve v části jv. Tam se podoby typu dje, sjet, kjet mohly dostat až zjednodušením restituované (spisovné aj.) výslovnosti typu dvje. Případ setnice (> seknice) nelze asi řešit jen foneticky, zánikem w a j. Myslím, že i pro podobu setnice ve zkoumané oblasti (kde?) třeba předpokládat (pro velký rozsah podoby seknice/-ica) vliv slovesa sedět. Opora o stejně vykolejené setidlo (asi > sje- podle *sítidlo) by byla vratká.

Sedmou kapitolu věnuje U. rozboru neustálého ústupu protetického h- a jevům s tím souvisícím. H- mělo ve stč. náběh stát se univerzální protetickou souhláskou, je dokonce literárně dosvědčeno i v pozici před o- (hoheň, hopice, honady aj.), která je dnes v záp. půli Moravy a v celých Čechách vyhrazena ještě starší souhlásce v-. A právě na rozdíl od této obecně české[22] (třebaže od vých. stále ustupující) protetické (nebo hiátové) souhlásky, pronikající v citovaných podobách až do jazyka hovorového, ustupuje rychle dřívější konkurent h- do posledních reliktních území. Systémově se dnes drží hu-, he-, hi- jen na dvou okrajích nářečí jihzápčes., na Chodsku a Horšovotýnsku (srov. Voráč, 53—54) a na Moravě vlastně jen ve dvou[23] oblastech: tišnovsko-boskovicko-drahanské (až po Jevíčko) a budějovicko-znojemské. Na Utěšeného mapce VII A jsou sice oba pásy spojeny, ale komentář na s. 162 poukazuje na rozrušený pruh od Třebíče k Brnu. Lexikalizované případy ovšem tyto oblasti dosud daleko přesahují. Podle vzdáleností od jader výskytu řadí U. pozice s hu- takto: hulica, hucho, huzel, hudit. Je zajímavé, že směrem na východ vypadá z této řady hucho; na prostějovském úseku, tedy na Drahansku, nepřesahuje izoglosu souvislého výskytu. Podobně jsou řazeny jiné typy. Vinou mého opomenutí soudí U., že hapatyka není na Hané. Pro dnešek to patrně už platí, ale v době mého mládí žila ještě na Drahansku (z Určic mám doloženo na s. 50 jen apatyka). Stejně tak žije v Určicích mnou nezaznamenané hovado ‚ovád‘, podobně doznívá (h)arešt. Varianty typu varešt, vadra bych nevysvětloval mylnou dekompozicí (tou spíš počáteční souhláska zaniká), ale zvratnou konkurencí: když se vystřídával typ hoheň, Holomóc … typem voheň, Volomóc …, mohlo toto vystřídání zasáhnout i do tvarů typu hadra, harešt.

Tato kapitola je cenná nejen svědomitě nahromaděnými doklady, zejm. i zvratnými doklady typu Úpohlavy, svědčícími pro daleko větší rozsah protetického h- v minulosti, ale i zdařilým zařazením do širších souvislostí (např. upozorněním na shodnou tendenci po protetickém h- v lužické srbštině; souvisí i s územními areály zápčes. a lužickosrbským).

[139]Zvláštní pozornost věnuje U. rozvrstvení podob s ji-/i-/hi- (typy jim/im/him). Typ im, indá … je nejčastější v sevzáp. úseku zkoumané oblasti (tedy v dialektech výchčes.) a dost běžný i ve středním pruhu již. pásma zkoumané oblasti (tedy i v obou úsecích „českomoravských“). Protetické him, hindá se pak jen zhruba kryje s typem hu. Pozoruhodný je analogický ak. sg. f. hu na Svojanovsku: Snad podle většiny jiných pádů (dativu hí, plurálů hich, him, hima). Podle Utěšeného (120) indukcí s ak. mask. ho. Je však možné, že jde o zvratně analogickou podobu vzniklou kolizí s protetizovanou „spisovnou“ podobou (ji : hi = ju : hu).

Konečně se věnuje pozornost protetickému h- před sonorními souhláskami (typy hnískej, hňic//hňc, hlpa = lipa, hrád, hřídkej) a oběma druhům podob zvratně analogických: jednak typu řebik (Litovelsko), řád (výchčes. hřad), rana = hrana, novoměstské rotek, netinka = hnetinka; zejm. litomyšlské rách, ráb(j)e, rouda … — jednak opačně typu hrád, hřítkej.

Sem se řadí i zánik g-, respektive h- v typech gdo, gde, gdy; negdo, ňigdo. Souvisí ovšem s typy řích/hřítkej volněji. Nemusí jít zrovna o zánik h-, podoby bez k- jsou v obecně českém dyš, dyby a typy do tam bêl se najdou i na Prostějovsku (Určické nářečí, 40—41).

K této kapitole se tematicky blíží kapitola poslední, desátá, věnovaná rázu a spodobě znělostní. U. zachycuje ve zkoumané oblasti řadu archaických nebo jinak zajímavých jevů. Tak na sev. úseku zkoumané oblasti je (alespoň u některých typů slov) zachována znělá výslovnost koncových souhlásek před pauzou. Maximum výskytu je na Poličsku-Bystřicku, zejména na Svojanovsku, na jih zasahuje tato výslovnost až do sev. Tišnovska, na sever přes Českotřebovsko až na Zábřežsko. Někdy bývá znělá výslovnost ještě podepřena e-ovým pazvukem. Je zajímavé, že Bartoš takovou výslovnost dosvědčuje ještě pro celou záp. Moravu. Nejběžnější je u adverbií (teď, hned, porád, rád, až, už …) a pak u jednoslabičných maskulin (hlad, med, hrob, škrob, kříž, vůz), zejm. výrazně u příjmení (Šváb, Říb, Ház), méně v ostatních typech. Neudivuje, že e-ový pazvuk doprovází někdy i neznělé konsonanty v pozici před pauzou: jak se menuješə?

Mezislovní asimilaci typu tag vidíš, tam bil zaz-roh-lesa pokládá U. za zachovaný archaismus proti dnešní zápčes., střčes. a jiné inovaci zas-roch-lesa, vzniklé až s rázovým nasazením. Asimilovaná výslovnost před nepárovými znělými souhláskami se vyskýtá v centrálním „českomoravském“ úseku (i když vyloučíme případy typu dyž-už, teď nejni, roh lesa …, kde by mohlo jít o zachování koncové znělosti). Sevvých. úsek této centrální části souvisí patrně přes Boskovsko s hlavním areálem střmor. a výchmor.,[24] zhruba za čárou Jevíčko — Vyškov — Kyjov.

Je příznačné, že vedle „moravského“ regresívního typu tag vidíš preferuje jižní úsek zkoumané oblasti „českou“ progresívní asimilaci typu schoda. Některé příklady, např. schořet, zasahují až na Tišnovsko a Znojemsko-budějovicko. Ale je příznačné, že mor. typ zhoda přesto někdy obstojí při konkurenci s čes. schoda vítězně, a to proto, že je uznáván za spisovnou variantu. — Podobná progresívní asimilace je i v mezislovních typek tak cholt (takchle smrtcholka), k Chamrom … Bartoš uvádí typ k chorám i na Tišnovsku a na Zábřežsku.

V osmé kapitole probírá U. v širokém záběru všechny jevy související nějak s palatalizací.

Maximum zachovaných stop původní měkkosti retnic (typy bjič, holoubjata, bježet) najdeme kromě doudlebského a chodského úseku a dále Lašska s přilehlým pomezím moravskoslovenským právě i na zkoumané oblasti, a to na nejzáp. a nejsev. Moravě. Typ beze stopy této měkkosti (nejen bič, holoubata, ale i bežet) dožívá právě jen na zkoumaném území, na Litomyšlsku. Žádný z těchto extrémních typů není ovšem dochován neporušen. Na Dačicku, Telečsku a Jemnicku je archaický typ b’ič dochován (krom této podoby) obyčejně jen v rozštěpení, jako bjič, resp. bječ. Ale není analogické střídnice za skupení „retnice + psl. ę“. Žijí jen morfologické typy holoubjata, popř. holoubjátko (mimo toto území, na Třebíčsku a Velkomeziříčsku, holoubítko) nebo lexikalizované zbytky jako pjatra; ne systémový stav: není pjata, zvjadnout …, tím méně p’ata, zv’adnout. Vliv spisovné češtiny a okolních nářečí rozrušuje i situaci ve skupení „retnice + i“. Vedle typu krupjica se vyskýtá i krupica/-yca.

[140]S archaickou výslovností mě jako mje se setkáváme v jzáp. úseku zkoumané oblasti až po čáru Pelhřimov — Jihlava — M. Budějovice. Tak tento jihzáp. úsek moravský souvisí s jihčes.

Tzv. petácký typ doznívá dnes na Litomyšlsku jen v několika osadách. Dnes se vlastně projevuje jen častější ztrátou jotace po retnicích (pět = pet), zejména v koncovkách (na strope, na svarbe, ve chlíve, v biografe …, trpej, mluvej, zlobej …, trpel ap.). Hodura dosvědčuje pro starší dobu analogickou depalatalizaci po zubnicích (iste, dekuju, vonet). Z vlastní nápadné petácké změny (bě, pě, mě; bi, pi, mi > de, te, ne; di, ti, ni — čteno tvrdě — srovnej posměšky tite, je s tenou; holoude v troude aj.) zbyly jen nepatrné lexikalizované zbytky: dydla = bidlo a pratísko (Pra-) = prapisko. U. sem počítá i případy typu dřemeno = břemeno, dřez = břez < vřes. — Se ztrátou jotace však sotva souvisí tvar zeme (gen. sg. a nom. ak. pl.), rozšířený běžně a výlučně (tj. bez nějaké konkurence s tvarem zemně) i na Prostějovsku (i vých. od Prostějova).

Další odstavec probírá konkurenci mor. typů kosť, kořeň, kůlňa s českým typem kost, kořen, kůlna (s typem pekárňa se na záp. Moravě prolíná varianta pekáreň). Je méně výrazná, typ kosť se nachází i v Čechách, a typ kost na Tišnovsku a Krumlovsku, kde je i imper. pust.[25]

Jz. „palatálním“ imperativům typu poraž, noš, votpušt, neježdi, nemišli je věnován další odstavec a mapka VIII C. K Určickému nářečí dodávám, že krom imper. nejezďê je i řidší neježdžê tam!

S podobnou imper. alternací typu vrac, chic souvisí restituce v typu hádět, vobratět (hádím, vobrátím atd.), i když tu není dokonalé územní shody. Ani typ kátět nepokrývá celý rozsah typu chic. Lexikalizované chic (volání na psa) je rozšířeno po celé jz. Moravě (s výjimkou Znojemska a Krumlovska), kdežto typ vrac, plac … je omezen jednak na sám jihozápad (Třešťsko, Telečsko, Dačicko, Jemnicko), jednak na pruh od Chotěboře přes Žďár k Tišnovu. Souvztažnost těchto typů vyrostla z různé možnosti hodnocení starší výslovnosti souhlásek ď ť, o nichž je známo, že mohly být doprovázeny při energičtější artikulaci i asibilací, dosvědčenou i stč. grafikou. Asibilovaná výslovnost je dosvědčena mimo jiné právě i na našem území (Blahoslavovo dzvadla ‚divadla‘). Jestliže se asibilované obráćil restituuje v obrátil, lehce s sebou vezme i starší palatální typ vobraćel, musíme ovšem počítat s delším zachováním palatalizace tohoto původního ć, což ostatně dobře zapadá do jihzápmor. a jihčes. souvislostí. V typu vrać naopak šlo ć společnou cestou s ć „etymologickým“, neboť se palatalizace cítila morfol. znakem (typy noš, poraž ap.). — Zrušení alternace ť/c pozorujeme i u slovesa chcet/scet.

K charakteristickým společným rysům jihčes. a jihzáphan. patří i disimilace první sykavky nebo zubnice ve spojeních typu uj zas, bej zubů, aj dou, přej domem, voj cesty; kojce, chojte. Typy uj ce, proj-ce ptáš? ovšem ukazují, že nejde vždy o prostou disimilaci, a též případy jako ajť, tejď ukazují na druhý impuls, přechodné j.[26] Ostatně jiná je disimilace v typu chojte, kde jde jen o nedovedení k závěru u ď (taková artikulace je dosvědčena i mimo dispalatalizační území, v. Nářečí Určic, 45) a opět jiná (byť foneticky podobná) v typu bej-zubů, přej-domem, jež opravdu je omezena na disimilační území, třeba mimo oblast, kde se disimilují i jiné zdvojené souhlásky (kde panna > padna).

Disimilační typy, které U. podrobně probírá, najdeme i na druhém konci jeho pásu, na Zábřežsku. Mezi oběma oblastmi není kontinuity, nehledíme-li na typy ajci nemyslí, chojte, jež jsou ještě příliš foneticko-fakultativní a vyskytují se i za hranicemi, v mapce jim přiřčenými.[27] Jistě je i volné pole pro analogie typu bejs toho, přejz vodu …, ale ty snad nemusíme s Utěšeným připouštět i pro typ bej řeči, přej řeku.

Palatalizační kapitolu uzavírá vymezení území s depalat. předponou ně-. Negdo, neco, typicky hanácké, jdou na jz. až přesně k linii A, na střed. úseku poněkud do vnitra mor. území.

[141]Zmíněné už disimilaci typu padna, Adna, kamednej a ostatním změnám souhláskovým, ať už kombinačním (ešče, ščestí > jechče, chčestí; střílet, skřítek > třílet, křítek) nebo spontánním (změna d-r) je věnována kapitola devátá.

Hranice mezi čes. ještě a mor. ješče se kryje skoro přesně s Utěšeného linií A. Ale slovo ščestí ji sporadicky daleko na jz. přesahuje (navazuje na sporadické ščestí jihčes.). Podobně na sev. na Zábřežsku, kam jinak proniká čes. typ ještě, drží starou hranici nejlíp výrazy expresívní typu paščeka, nabaščit se. Disimilační jechče se vyskýtá porůznu na sev. Moravě (na Zábřežsku, Litovelsku, Jevíčsku; nikde důsledně). — Disimilačně zjednodušené typy třílet, třecha, třapec (křípat, křivánek) se vyskytují až záp. od „českomoravských“ nářečí, tedy na území nejvlastnějších nářečí českých. Některé nezjednodušené typy, např. střešně, zasahují naopak až na Chotěbořsko.

Zdvojené souhlásky -nn- se zachovaly jednak v území pod Orlickými horami až po záp. Zábřežsko, jednak na jih odtud na Vysokomýtsku, Skutečsku, Hlinecku, Novoměstsku až Bystřicku. Ale zde už všude vedle disimilovaných podob s -dn-, které jsou relativně výlučné na území jižně od Ústí přes Litomyšl k Poličce. Území s dvojitým -nn- mělo dříve rozsah větší, patřilo k němu podle Bartoše i Litovelsko, typ dřevěnnej je ještě dnes ve zbytcích na Humpolecku. Paralelní je dvojí -ňň- (raňňí, viňňice, dráteňňík), s disimilovanými podobami typu drátedník, až se zvratně analogickými tvary typu do Víně, ze stuně.

Spontánní změna d-r není nikde systémová, lexikální zbytky lze nalézt jak na sev., tak na jihu (např. děrek porůznu pod Orlickými horami i na Telečsku), častější je v přilehlých jihčes. nářečích. Relikty typu gro jdou od Humpolecka a Havlíčkobrodska přes Jihlavsko až na Třešťsko (poněkud přesahují i do nářečí „českomoravských“) a Telečsko. Nejčasteji se projevuje v typech herbávnej a svarba, jež zasahují až do han. nářečí, svarba tu místy přímo sousedí s han. svajba.

V tomto slově vidí U. měkčení před měkkým jerem (podobně jako to naznačil u typů kosť a deň atp.). Ale to je pochybné, ba pro případy mimo svaďba/svajba přímo vyloučené. Nutno tu počítat s týmž neměkčením jako při střídnici e (deň, nikoli děň; pótec, štětec …, nikoli -těc). O neměkčení mluví jasně přechod do maskulin u slov pót(ec), štět a potom případy s vnitroslovnou nulovou střídnici jako tma; v pozici, kde nedocházelo k depalatalizaci. Typ kosť se vyskýtá i v Čechách. Všecky „palatalizované“ případy jde lehce vyložit analogií, naopak nikoli. To platí i pro svaďba, haňba, i když je analogie svádět-svaďba (možno se konečně opřít i o etymologické svatit-svaťba) o něco méně průkazná než tvaroslovná analogie u typu kosť.

V závěru se U. ještě jednou retrospektivně dívá na jazykový vývoj Vrchoviny, charakterizovaný interferencí jazykových vlivů ze dvou protichůdných směrů — tak zejména ovšem na středním úseku — kdežto jižní má, zejména pokud jde o čes. nářeční typ, zřejmou kontinuitu s jihčes. územím, tak jako hanácké záp. Zábřežsko s výchčes. Větší je přitom intenzita nářečních vlivů českých (pomíjíme přirozeně jevy shodné s jazykem spisovným; ty mají často prioritu i tehdy, jsou-li shodné se stavem moravským). Z čes. strany se šíří nářeční znaky dlouhej, řích, „příčestí“ čet, typ hervábí, třilet, konckej, schoda. Ze zápmor. han. jádra pak typy vrac, hádět, pořítkou; z nichž vrac a dále sepít/vocísek a híva byla dalším vývojem vytlačeny obecně českými tvary právě dále k západu. V typech rana, ešče, řeřucha vidí U. právem zachování archaičtějšího stavu čes. východu. U. odhaluje i náznaky typických svojskostí vrchovinového jazykového vývoje. Vidí je právě ve svérázném traktování slabičných souhlásek (typy řeklu, řekil/řekel). V jevech palatalizačních se zachovaly svérázné rysy v úseku jak sevvých., tak jihzáp. (odděleny neutrálním pásmem od Chotěboře k Havlíčkovu Brodu přes Nové Město a Tišnov k Brnu). Na Zábřežsku se setkáme za posledních 100 let spíše s ústupem znaků českých (kolourat, sjet, schoda/k choře), kdežto markantní znaky moravské (kořeň, na polu) se drží.

Všechny na začátku této recenze zmíněné nářeční monografie potvrzují správnost stanoviska akad. B. Havránka, který už v r. 1924 proti tehdejším atomizačním tendencím ukazoval,[28] [142]že se dialektologie nemůže vzdát monografií větších území („nelze čekat, že obraz lidového jazyka československého vznikne jen z monografií jednotlivých osad nebo zcela malých osad,“ praví Havránek na s. 267 citovaného článku). Havránek viděl, že právě takových větších monografií (a k tomu tak vzorně zařazených do širších srovnávacích souvislostí jako práce Utěšeného) bude potřebovat jazykový zeměpis. Můžeme dodat, že naopak ztrácejí monografie jednotlivých osad mnoho na ceně, nejsou-li jejich dialekty chápány jako představitelé typu, není-li uveden zeměpisný rozsah jejich specifických rysů. A na územích, kde se už ve skutečnosti nevyskytují žádné vlastní nářeční typy, uzavřená nářečí s vlastním jádrem a jeho vymezitelnými hranicemi, není ani pro rychlé zachycení dnešního stavu účelný jiný popis nežli ten, k němuž ukazují cestu práce Voráčova a Utěšeného. Úzce vymezené nářeční monografie jsou spíš oprávněny jen pro sledování jistých specifických cílů syntaktických, při nichž je třeba jít při popisu opravdu do hloubky, ale data stratigrafická jsou pro třídění nářečí druhotná.[29]

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 130-142

Předchozí Karel Horálek, Karel Hausenblas, Pavel Trost, Lubomír Doležel: Varšavská konference o otázkách poetiky

Následující Zdeněk Tyl: Na okraj kritické edice štítenského Sborníku vyšehradského