Porovnávací vědecké názvosloví ornitologické

František V. Mareš

[Discussion]

(pdf)

Сравнительная научная орнитологическая терминология / Terminologie scientifique comparative en ornithologie

Kniha Harriety E. Jørgensenové Nomina avium Europaearum (Copenhagen 1958, XII + 283 s.) je podrobný mnohojazyčný slovník zoologických názvů všech druhů evropských ptáků; mohou ji právem uvítat nejen ornitologové a přírodovědci vůbec, ale i lingvisté pro studium vědeckého názvosloví. Poněvadž je to zdařilé dílo ze speciálního oboru, jaké se objeví jen zřídka, a protože vybízí k četným jazykovědným úvahám, věnujeme mu pozornost.

Dílo má pět částí: I. Introductiones, II. Glossarium, III. Indices, IV. Index librorum, V. Morphologia topographica avium.

Introductiones (VII—XI). Krátká předmluva stručně podávající historii knihy je napsána pěti jazyky: dánsky, německy, anglicky, francouzsky a rusky. K ní je připojen seznam spolupracovníků z různých zemí. Za Československo se zúčastnil ornitolog Zdeněk Klůz (Lázně Bělohrad), ruské názvy zpracoval G. P. Dement’jev (profesor v Moskvě), polské Jan Bogusław Szczepski (ředitel ornitologické stanice PAN v Górkách Wschodních u Gdańska), nomenklaturu srbskocharvátskou obstarala Renata Kroneislová-Rucnerová (Záhřeb). — Základem práce byl slovník Jørgensenové-Blackburnův Glossarium Europae avium z r. 1941 (dnes už dlouho rozebraný), ale přepracování a rozšíření je tak podstatné, že jde o nové dílo. Slavistům a indoeuropeistům přichází vhod zejména rozmnožení jazyků o srbocharvátštinu a novou řečtinu.

Jádrem knihy je vlastní slovník — Glossarium (1—100). Uvádějí se v něm oficiální zoologická jména 579 druhů ptáků, to znamená nejen všech běžných evropských druhů, ale i všech vzácných zatoulanců. (R. T. Peterson, G. Mountfort, P. A. D. Hollom, A Field Guide to the Birds of Britain and Europe³, London 1959, počítá rovněž s celou Evropou a uvádí 567 druhů, náš Jirsíkův klíč z r. 1949, orientovaný jen na druhy, jež se vyskytují nebo mohou vyskytnout na území Československa, uvádí něco přes 330 jmen, ale v tom jsou vedle druhů i odrůdy.) Každý název je uveden ve 20 jazycích, jako 21. „jazyk“ vystupuje ještě americká angličtina. V záhlaví každého sloupce jmen je oficiální zoologické jméno latinské (polotučně); řazení je systematické podle čeledí, každý sloupec (druh) má řadové číslo, k němuž odkazují jednotlivé indexy (viz dále). Ostatní jazyky jsou uspořádány abecedně (podle jmen jazyků), takže shodou okolností je čeština na prvním místě. Z jiných slovanských jazyků se uvádí ruština, polština a srbocharvátština, z románských jazyků je zastoupena italština, francouzština, španělština a portugalština, z germánských němčina, holandština, dánština, norština, švédština, islandština a angličtina (British English i American English), dále nová řečtina a z neindoevropských jazyků maďarština, finština a turečtina. Poněvadž se nepřihlíží k odrůdám, užívá se nomenklatury binomické; trinomické se užívá jen docela výjimečně, tedy např. Sitta europaea — brhlík obecný, nikoli Sitta europaea caesia — brhlík obecný středoevropský. Každý jazyk je zastoupen vždy jediným, „úředním“ názvem, synonyma se zásadně neuvádějí, ani kdyby šlo o synonyma téměř nebo donedávna oficiální, např. strakapúd velký je jen Dendrocopos major, nikoli také Dryobates nebo Picus major a podobně česky je jen koňadra obecná (Parus major), nikoli také sýkora koňadra. Pochopitelně tu nejsou názvy zavedené nejnověji, většinou až po vyjití díla, např. české kvakoš noční (Nycticorax nycticorax), celkem zbytečně vytvořené místo tradičního a vyhovujícího bukač noční, nebo i vhodné nové polské sierpówka (Streptopelia decaocto, hrdlička zahradní, zde jen starší, méně výstižný název synogarlica turecka).[1] — Jména čeledí jsou uvedena jen latinsky.

Následují Indices (101—271), abecední seznamy jmen podle jednotlivých jazyků; připojené číslo odkazuje na příslušnou kolumnu předchozího mnohojazyčného glossaria. V tomto oddíle jsou zařazena i synonyma, ale v míře dosti omezené, a zdá se, dost náhodně vybraná; i ta se [279]ovšem omezují jen na názvy, které donedávna byly oficiální a ještě ani ty se nevyčerpávají. K synonymům čistě lidovým se nepřihlíží. Nutno přiznat, že to vyplývá z celkové povahy publikace a že to odpovídá jejímu hlavnímu účelu a určení. Tak např. zde najdeme synonymum Coracia pro Pyrrhocorax (kavče), Colymbus (např. stellatus) pro Gavia (stellata — potáplice malá), Dryobates pro Dendrocopos (strakapúd), ale ne už Picus major (dnes se tento název pro strakapúda pokládá za nesprávný přežitek); najdeme česká synonyma sněhule (strnad sněžný — Plectrophenax nivalis) nebo sýkora modřinka (tj. modřinka obecná — Parus caeruleus), ne však třeba sova obecná (tj. puštík obecný — Strix aluco), máme zde — kupodivu — čistě historický název bargieł, patřící starší polštině (tak např. důsledně u Cygańského v 16. stol.), za dnešní kowalik (tj. brhlík obecný — Sitta europaea); tedy i ve zpracování jednotlivých jazyků je tu jistá nerovnoměrnost (je pochopitelné, že např. český přispěvatel pracoval v podrobnostech jinak než polský). Zvláštností lat. indexu je, že je řazen též podle druhých jmen, takže nalezneme i „Sturnus vulgaris“ pod S i „vulgaris, Sturnus“ pod V (špaček obecný). To usnadňuje uživateli orientaci, nemůže-li si vzpomenout na první jméno, a pro filologa je to vítaný index, chce-li studovat latinskou nomenklaturu; jistě bychom to — z jazykového hlediska — uvítali i v indexech k jiným jazykům.

Stručný čtvrtý oddíl, Index librorum (272—274), je soupisem pramenů a zároveň ukazatelem vybrané literatury předmětu. Z 81 položek jsou 3 české, 1 ruská, 2 polské a 4 srbskocharvátské (z toho však 3 z jediného záhřebského časopisu „Larus“, čtvrtá je srbská).

Poslední oddíl, Morphologia topographica avium (275—283), je věcně a podle čísel na připojeném obrázku uspořádaný slovník pojmenování ptáka a částí jeho těla, celkem 63 výrazy.

Úprava je velmi pěkná a pečlivá; zejména nás překvapuje, jak přesně a správně jsou reprodukovány slovanské názvy, nevyjímaje české; ani v čárkách a háčcích není chyb.

Ponecháme stranou, jaký význam má dílo pro ornitologii, zvláště pro mezinárodní dorozumění v tak mezinárodním odvětví vědy (tahy ptáků, zálety, migrace, invaze apod.); ten je ostatně dostatečně osvětlen popisem díla. Avšak nemalý význam má tato kniha i pro lingvistiku. — Především je to podrobný a spolehlivý odborný slovník, který nikdy nemůže být ve svém oboru nahrazen ani velkými překladovými slovníky všeobecnými. Z hlediska badatelského i praktického má ještě tu přednost, že spojuje oba principy řazení, věcný i abecední. Kromě úkolu praktického slovníku, poslouží dobře studiu odborného jazyka vědeckého, v oblasti odborné terminologie; svou mnohojazyčností je zvláště výhodný jako materiál pro studium porovnávací. Právě v tomto oboru je porovnávací studium teprve jedním z budoucích úkolů jazykovědy, a to úkolem o značném společenském i praktickém dosahu. Dále je to cenný a spolehlivý pramen pro překladové i výkladové slovníky — škoda, že lexikografové o něm málo vědí.

Pro obecnou jazykovědu je zajímavé např. různé uplatnění pojmenovacích soustav. Nacházíme tu vedle sebe důsledně binomickou (linnéovskou) nomenklaturu latinskou, českou, srbskocharvátskou, francouzskou a většinou i řeckou, i téměř důslednou nomenklaturu mononomickou, zejména v němčině a islandštině (často však jsou to slova složená) i různé stupně přechodné, kde se binomických pojmenování užívá jen v případě potřeby, např. v ruštině, polštině, angličtině. Srovnávacího studia si zaslouží i lexikální typy pojmenování. Příklady: Bubo bubo — výr velký, sch. sovuljaga buljina, franc. hibou grand-duc, ale rus. jen филин, pol. puchacz, něm. Uhu a výjimečně i v řečtině mononomicky ßύας, zatímco angl. si vypomáhá složeným Eagle-Owl. 1. Parus major, 2. P. caeruleus, 3. P. cyanus, 4. P. ater, 5. P. cristatus, 6. P. cinctus, 7. P. palustris, 8. P. atricapillus, 9. Aegithalos caudatus, 10. Panurus biarmicus jsou vesměs sýkory (Paridae); latina však u posledních dvou má jiné první jméno než Parus („sýkora“), řečtina má pro všechny αἰγίϑαλος (např. αἰγίϑλος ὁ μέγας, pro 1), polština má sikora pro 1—8 (např. 1. sikora bogatka, 2. sikora modra, 3. s. lazurowa, 4. s. sosnówka atd.), ale 9. je raniuszek a 10. wąsatka. Čeština tato pojmenování (1. sýkora koňadra, 2. s. modřinka, 5. s. parukářka atd.) již opustila, zavedši 1. koňadra obecná, 2. modřinka obecná, 3. mod[280]řinka sibiřská, 4. uhelníček lesní, 5. parukářka lesní, 6. babka laponská, 7. babka leskohlavá, 8. babka lužní, 9. mlynařík dlouhoocasý, ale právě u 10. zachovává dosud název sýkora vousatá,[2] a to na rozdíl i od sch. (10. bargovka brkata), ačkoli právě sch. má u všech ostatních důsledně sjenica (1. sjenica velika atd., pro 3. a 6. sch. výraz chybí). Ruština má синица nejen pro 1. a 5. (большая синица a хохлатая с.), ale právě i pro 9. a 10. totiž длинохвостая с. a усатая с.; přesně ve shodě s českou babkou je v ruštině subst. гаичка (6. сероголовая г., 7. черноголовая г. a 8. буроголовая г. — asi vliv nomenklatury ruské na českou?) a také obě české modřinky jsou 2. лазоревка (mononom.) a 3. белая лазоревка; uhelníček lesní (4). má mononomický název московка. Německy se všichni tito ptáci jmenují -meise a franc. mésange (1. Kohlmeise, mésange charbonnière, 2. Blaumeise, m. bleue atd.), angličtina kolísá mezi Tit a Titmouse, např. 2. Blue Titmouse, 3. Azure Tit, ač ve všech případech je vedle Titmouse též synonymum pouhé Tit (toho užívá důsledně např. Peterson; v angl. indexu je na to pamatováno). Italština užívá většinou cincia, ale 2. je mononom. a zdrob. cinciarella.

Jinou jazykovou zajímavostí je v základě již lidové seskupení příbuzných ptáků příbuznými jmény; dokladem toho jsou např. francouzská jména pro všechny tři výrovité („ušaté“ sovy: hibou grand-duc, h. moyen-duc a h. petit-duc, tj. výr velký (Bubo bubo), kalous ušatý (Asio otus) a výreček obecný (Otus scops). Opakem toho je asociace ptáků různých čeledí, nejspíše podle vnějšího vzhledu, jež se projevuje v totožných nebo příbuzných jménech — vesměs původu lidového: angl. Eagle je jménem pro orly, ale Eagle-Owl je výr; něm. Nachtfalke („noční sokol“) je lelek malý (Chordeiles minor); podobně české jiřička obecná (Delichon urbica) souvisí etymologicky s polským jerzyk, což však označuje „rorýse obecného“ (Apus apus). V souvislosti s tím svědčí o přenášení jmen vůbec ruské pojmenování „rorýsů“ (různé druhy) slovem стриж, což zase znamená srbskocharv., pol. i stč. střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes — strijež palčić, strzyżyk wole-oczko, stříž).

Namnoze, ač ne vždy, lze i z tohoto slovníku poznat, že některá jména jsou umělá, novodobá; zejména to bývá zřetelné tam, kde druhy jsou rozlišeny jen celkem všeobecně užívanými „zoologickými“ adjektivy. Tu pak lze studovat, které ptáky lidový jazyk nerozeznával; bývají to hlavně podobné druhy, které pro člověka neměly zvláštní význam. U nás je typický příklad tří „strakapúdů“ (velký, prostřední, malý — Dendrocopos major, medius, minor) a dvou „žlun“ (zelená a šedá — Picus viridis a canus). Poláci dokonce všechny „datly“ kromě krutihlava (krętogłów — Jynx torquilla) nazývají prostě dzięcioł s různými přívlastky, ale švédština (jediná!) rozlišuje zvláštními jmény obě „žluny“ (gröngöling a gråspett), sch. zase djetao označuje jen „strakapúdy“. — Také jednotlivé odborné jazyky pojmenovávají subjektivně: pro Čechy je (nebo donedávna byl) sovou obecnou „puštík obecný“ (Strix aluco), ale pro Řeka je „sovou obecnou“ — γλαῦξ ἡ κοιυή — „kalous ušatý“ (Asio otus) a takových případů je mnoho. — Dosti často jsou patrné stopy kulturních vlivů při tvoření nomenklatury: pol. název sýce nejmenšího — sóweczka je zřejmě ohlasem řec.-lat. Glacidium (passerinum) — γλαυκίδιογ τὸ στρουϑιοφάγογ), zatímco rus. воробьиный сыч a něm. Sperlingskauz prozrazuje vliv druhé složky řec.-lat. jména. Budníček menší (Phylloscopus collybita) je německy Zilpzalp a týž název si vybrala i nomenklatura turecká.

Hojnost materiálu tu lze čerpat pro studium onomatopoických pojmenování, srov. čes. jíkavec (severní — Fringilla montifringilla), něm. Uhu (tj. výr — Bubo), angl. Tit (tj. sýkora — Parus) atd. atd. Téměř ve všech jazycích mívají pojmenování onomatopoického původu zvláště ptáci nápadného hlasu, ač se jejich volání vyjadřuje různě; typickým příkladem je č. a pol. dudek, rus. удод, sch. pupavac, lat. a ital. upupa, špan. abubilla, franc. huppe puput, portug. poupa, angl. Hoopoe, řec. ἔποψ, maď. bubos atd.

Mnoho z toho lze použít i pro srovnávací studium v užším rámci, pro jazyky indoevrop[281]ské nebo slovanské, germánské atd. Je samozřejmé, že shromáždění úplného materiálu samo je velmi užitečné. Indoeuropeisté zajisté uvítají i novou řečtinu. Naději, že nově zavedená řečtina objasní namnoze latinské vědecké názvy, vyslovila autorka knihy už v předmluvě — a právem. Dobře to vysvítá např. u lat. pojmenování „rorýse“ — Apus; slovo je na první pohled neprůhledné, ale jméno řecké hned vysvětluje: ἄπους, tj. ἀ- privativum + πούς (rorýs je znám značně omezenou pohyblivostí na zemi a málo vyvinutýma nohama, je tedy zdánlivě „beznohý“). Z hlediska slavistického je dobré, že je zastoupena větev jihoslovanská (srbocharvátštinou), západoslovanská (lechickou polštinou a nelechickou češtinou) i větev východoslovanská (ruštinou). Stálo by za zjištění, jak jsou rozloženy totožné nebo příbuzné názvy. Příklady: orel, jestřáb, vrána, drozd … jsou ve vědecké nomenklatuře čes., pol., rus. i sch., slavík, vlaštovka, čížek, vrabec … jsou také ve všech čtyřech, ale se slovotvornými odchylkami, kos (Turdus merula) je v č., pol. a sch., ale názvosloví rus. má черный дрозд, ač výraz кос je v nářečích a v ruské církevní slovanštině (viz Berneker, Etym. Wtb., s. v.) a uvádí je Dal’ův Slovník; зяблик — zięba — zeba (č. pěnkava — Fringilla coelebs) je rusko-polsko-sch.; stehlík — szczygieł — щегол (Carduelis carduelis) je čes.-pol.-rus. a má germ. paralely; sýc — сыч (Athene noctua) je čes.-rus., hýl — gil (Pyrrhula pyrrhula) je jen čes.-pol.; синица — sjenica (tj. sýkora — Parus) je rus.-sch. atd. — Pozoruhodná je zase různoznačnost slov etymologicky totožných nebo příbuzných: čes. sýček je demin. k sýc, rus. сыч (Athene noctua), ale pol. syczek je výreček obecný (Otus scops), pol. wilga, rus. (обыкновенная) иволга a sch. vuga je žluva (obecná — Oriolus oriolus), v češ. je staré vlha v témž významu, ale v českém názvosloví odborném bylo uměle přiřčeno ptáku Merops apiaster. — Dobře lze sledovat slovanské výpůjčky v maďarštině: galamb < *golǫbь (Columba), szarka < *sorka (č. straka, rus. сорока, sch. svraka — Pica pica), csíz — srov. č. číž(ek) atd. (Carduelis spinus) apod. Ve vědecké nomenklatuře jiných jazyků jsou přejetí ze slovanštiny řídká, např. něm. Zeisig < *čižikъ (srov. Machek, Etym. slovník a Berneker, Etym. Wtb.). Ojediněle se vyskytuje výraz slovanského původu i v nomenklatuře latinské: je to zeměpisné adjektivum pomarinus ‚pomořský‘ (Aquila pomarina — „orel křiklavý“ a Stercorarius pomarinus — „chaluha pomořanská“); podle toho je i špan. águila pomerana, págalo pomarino, franc. aigle pomarin, labbe pomarin; chaluha pomořanská je také angl. Pomarine Jaeger (Amer. E.) a zkomol. Pomatorhine Skua (Brit. E.).

Je jisté, že pro práce obecně porovnávací a etymologické může být tato kniha jen jedním z pramenů, pomůckou, která zastoupí celou řadu různojazyčných odborných slovníků, ale poněvadž jsou tu obsaženy jen názvy vědecké, a to ještě celkem bez synonym, nemůže zdaleka být pramenem jediným. Může však být hlavním zdrojem pro synchronní porovnávací studium právě názvosloví vědeckého. A ještě v jednom směru může být toto dílo užitečné pro aplikovanou jazykovědu: dobře poslouží při dotváření, event. i vytváření názvosloví v národních jazycích. Při četbě brzy postřehneme, že české i ruské ornitologické názvosloví dokonale snese srovnání v mezinárodním měřítku: je to názvosloví úplné — má pojmenování i pro druhy, jež se na daném jazykovém území nevyskytují. Zdaleka tomu tak není u všech jazyků. Z 579 druhů, uvedených v tomto glosáři, nechybí ani jediné pojmenování v latině, češtině, němčině, angličtině a italštině; po 1 názvu chybí v řečtině a francouzštině, po 2 v dánštině a švédštině, po 4 v ruštině a holandštině, 5 ve španělštině, 49 se jich nedostává v maďarštině, 94 v norštině, 121 v polštině, 123 ve finštině, 126 v islandštině, 197 v srbocharvátštině, 244 v portugalštině a 338 v turečtině. — Čeština má ještě tu přednost, že nikdy neklade vedle sebe mononomický název substantivní bez dalšího atributu a pro jiný druh (sémanticky příznakový) tentýž název s atributem, typu: pol. bielik || bielik wschodni (orel mořský || orel páskovaný), rus. погоныш || малый погоныш (chřástal kropenatý || chřástal malý), angl. (Brit. E.) Tree-Creeper || Short-toed Tree-Creeper (šoupálek dlouhoprstý || šoupálek krátkoprstý).

Pro další vydání bychom si přáli, aby byly do slovníku pojaty ještě aspoň dva jazyky: bul[282]harština a rumunština. Pro slavistiku by bulharština byla přínosem: jako obě větve (lechická a nelechická) západoslov. jazykové skupiny jsou zastoupeny češtinou a polštinou, tak by byly zastoupeny i obě větve jižní skupiny slovanské — bulharská i srbskocharvátská. (Východoslovanská skupina je tak jednotná, že zastoupení ruštinou by mohlo prozatím stačit.) I z hlediska indoevropského by byl celek více vyvážen: germánské jazyky jsou uvedeny všechny, z 12 spisovných jazyků slovanských jsou dosud zastoupeny jen čtyři (!). — Rumunština by nejen doplnila zastoupení jazyků románských (pak už by chyběla vlastně jen rétorománština, která by tu smysl neměla), ale vyniklo by tu v srovnávacím schématu prolínání prvků románských a slovanských v tomto jazyce, zvláště proto, že by byly zastoupeny jak prvky původně lidové (s četnými slovanskými přejetími), tak i vědomě romanizující prvky v umělé složce vědeckého názvosloví. Takové rozšíření, prospěšné jazykovému bádání, by nebylo v rozporu s primárním praktickým účelem díla; naopak: Rumunsko, zvláště v dunajské deltě, je protkáno tahovými cestami ptáků a má pro ornitologická pozorování značný význam. Podobně je tomu v Bulharsku a jv. Evropě vůbec. Kromě toho jsou právě tyto země vstupní branou do Evropy pro nejeden asijský ptačí druh; srov. v poslední době rozšíření „hrdličky zahradní“ (Streptopelia decaocto) a „strakapúda jižního“ (Dendrocopos syriacus) do Evropy. Důležitá balkánská oblast, jazykově dosud zastoupená srbocharvátštinou, novou řečtinou a turečtinou, by se tak ucelila. V jazykovědných kruzích bychom zajisté uvítali i zařazení jednoho jazyka baltského, nejlépe litevštiny. — Nevelký přehled čeledí by měl být podán také mnohojazyčně, ne jen latinsky. Zato předmluva, která v jednom jazyce nezabírá ani celou stránku, by neměla chybět v latinském znění, jestliže je latina (i v pomocných nadpisech!) jednotícím jazykem knihy. — Po formální stránce by bylo dobře označovat v ruštině přízvučné ё, neboť v práci lexikografického charakteru je vhodné usnadnit výslovnost, a tato podrobnost je i spisovně přípustná.

Zvláštní otázkou jsou tu synonyma. Dílo, jež by přinášelo pokud možno vyčerpávající soupis synonym, vědeckých i lidových, by bylo základní příručkou pro mnoho let. Taková několikajazyčná synonyma farmaceutická (včetně herb a drog) jsou namnoze už dávno zpracována; i v české literatuře máme dobrá díla toho druhu. U názvosloví ornitologického by bylo teprve třeba v mnohých jazycích vykonat první přípravné práce — svědomitý a jazykově i ornitologicky odborně zajištěný sběr materiálu. Rukopisný materiál Z. Klůze by mohl být základem takového díla českého, jež by se mohlo stát pobídkou a snad i vzorem podobným pracím v jiných jazycích. Je tu otevřené pole pro vděčnou a prospěšnou práci, kde by se uplatnila spolupráce jazykovědy a věd přírodních. Výsledky by byly k užitku oběma vědním odvětvím, a to jak v teorii (etymologie, dějiny jazyka, zvláště odborného, dějiny ornitologie), tak i v praktické aplikaci (dotváření a úprava názvosloví, vytváření nových názvoslovných soustav, např. v lužické srbštině, lexikografie, přesná orientace i v starší a lidové literatuře a v terénu, ve styku s informátory-neodborníky atd.).

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 4, pp. 278-282

Previous Eduard Beneš, Bohuslav Havránek: Terminologická poznámka k pojmům „norma“ a „kodifikace“ (Příspěvek k diskusi)

Next Jaroslav Bauer: Syntaktická konference v Brně