Izochronie taktů a izosylabismus jako činitelé básnického rytmu

Jiří Levý

[Články]

(pdf)

Изохрония тактов и изосиллабизм как факторы стихотворного ритма / L’isochronie des tactes et d’isosyllabisme en tant qu’agents du rythme poétique

K otázce, který prozodický systém je pro češtinu nejvhodnější, časomíra či přízvuk, bylo již patrně to nejpodstatnější řečeno.[1] Plodnější než další úvahy o této otázce může být rozbor vztahu českého verše k prozodickým systémům příbuzným, tj. bližší určení místa českého verše v systému sylabotónických verzifikací. Půjde v prvé řadě o to, jaká je hierarchie obou principů — sylabismu a přízvuku — v českém verši a v jiných příbuzných veršových systémech. O to nám jde v těchto poznámkách; východiskem našeho zkoumání je rozbor otázky tzv. izochronie taktů ve verši.

I. Pro otázku, do jaké míry se uplatňuje izochronie taktů v různých jazycích, má zásadní význam zjištění K. L. Pika, že jsou dva typy rytmické organizace promluvy: rytmus, v němž mírou doby je přízvuková skupina (stress-timed rhythm), a rytmus, v němž jednotkou času je slabika (syllable-timed rhythm).[2]

První typ rytmické organizace prózy charakterizuje angličtinu. Nepřízvučné slabiky jsou zde redukovány co do kvantity (dlouhé samohlásky a dvojhlásky jsou až na nepatrné výjimky vázány na přízvuk) i co do kvality (repertoár samohlásek v nepřízvučných slabikách je — opět až na nepatrné výjimky — omezen na nejslabší samohlásky i a ə); i sama slabičná hodnota nepřízvučných slabik je labilní [nesəsəri - nesisri].

Tendenci k izochronii přízvukových skupin v angličtině definují fonetikové dvěma poněkud odlišnými způsoby: a) Podle D. Jonese a K. L. Pika mají stejné trvání intervaly mezi dvěma přízvučnými slabikami.[3] b) Podle W. Jassema jsou izochronní přízvukové skupiny neboli takty, tj. skupiny slabik seskupené kolem jedné přízvučné a ohraničené skutečnou nebo potenciální pauzou.[4]

V jazykové řadě, v níž mírou doby je slabika, je délka intervalů přímo závislá na počtu nepřízvučných slabik mezi přízvuky; přitom počet slabik v rytmic[2]ké jednotce nemá podstatný vliv na trvání jednotlivých slabik. Jako příklad jazyka s touto rytmickou organizací uvádí Pike španělštinu (op. cit., 35).

Ke kterému rytmickému typu patří čeština, je zřejmé již z poměru mezi přízvučnými a nepřízvučnými slabikami. V češtině není kvalitativní ani kvantitativní rozdíl mezi samohláskami ve slabikách přízvučných a nepřízvučných. Podle statistik J. Novákové[5] se zdá, že frekvence dlouhých samohlásek je dokonce vyšší v nepřízvučných slabikách: jestliže maximálně třetina (u Sv. Čecha) a minimálně sedmina (u J. Nerudy) dlouhých samohlásek v daktylských verších připadá na slabiku důraznou, znamená to, že kvantita je v českém daktylu zřejmě v nejlepším případě neorganizována (u Čecha, kde na ¹/₃ důrazných slabik připadá ¹/₃ všech délek), ve většině případů však organizována právě protichůdně k přízvučnému schématu (u Nerudy připadá na jednu nepřízvučnou slabiku více než dvakrát tolik délek jako na přízvučnou). Uvážíme-li k tomu, že kvantita v češtině je fonologická, pak lze vyloučit možnost, že dvě nebo tři slabiky by se krátily v delším taktu tak, aby se vyrovnaly aspoň subjektivně délkou jediné, jak by bylo nutné, kdybychom chtěli předpokládat, že takty o různém počtu slabik jsou izochronní.

Je ovšem třeba vzít v úvahu, že přirozené kvantitativní poměry v jazyku se mohou do jisté míry deformovat důrazným přízvukem — zvláště ve verši, kde je posílen metrickou setrvačností. Do jaké míry je čeština schopna se podvolit rytmizující tendenci přízvuku, je možno odhadnout, srovnáme-li pro češtinu a jiné jazyky a) vliv přízvuku na trvání slabik (především samohlásek); b) vliv slabičného rozsahu taktů na trvání jednotlivých slabik.

a) Pokud jde o vliv přízvuku na trvání slabiky, konstatuje J. Chlumský[6] výrazné krácení nepřízvučných slabik v angličtině, patrné je také v němčině a ve francouzštině. Mezi slovanskými jazyky je výrazné v ruštině, patrné v bulharštině a v polštině, zato zanedbatelné v srbštině. Vliv přízvuku na délku slabik v češtině popíral již r. 1876 V. Bursík[7] (subjektivním odhadem) a v tom mu přisvědčil i J. Král: „Dobře se tvrdí, že přízvuk slabiky neprodlužuje.“[8] J. Chlumský uzavírá svá měření samohlásek, rytmicky rozhodujícího činitele českých slabik, takto: „Zkrátka můžeme tedy říci, že obyčejný český přízvuk (v klidné řeči) neprodlužuje samohlásky“ (op. cit., 72). Že čeština, na rozdíl od některých jiných jazyků, slabiky pod přízvukem zpravidla znatelně nedlouží, je patrné i z toho, že u cizinců mluvících česky (Rusové, Francouzi) je nám často nápadné nepřirozené dloužení přízvučných samohlásek; naopak Čech takovému dloužení těžko zvyká.[9]

b) Pokud jde o vliv délky rytmického úseku na trvání slabik, možno jako příklad citovat Chlumského měření 4 slov: ba (0,355 sec.), baba (0,54 sec.), babička (z,778 sec.), babiččino (0,948 sec.) (op. cit., 106n.). Tedy: ve čtyřslabičném taktu má jedna slabika asi o ¹/₃ kratší trvání než v taktu jednoslabičném a celý čtyřslabičný takt je skoro třikrát tak dlouhý jako jednoslabičný a skoro dvakrát tak dlouhý jako dvouslabičný. Krácení, resp. dloužení slabik vlivem přízvuku je tedy nepatrné, délka taktů se pohybuje ve velmi širokém rozmezí [3]a nedává objektivní podklad k realizaci izochronie. — Obdobnou anglickou řadu a long dress, a longer dress, a longer address pokládá W. Thomson za izochronní;[10] ačkoli neznáme přesné časové hodnoty těchto taktů, je možno Thomsonovo tvrzení přijmout, protože je ve shodě se vším, co víme o rytmu anglické prózy.

Mírou doby v anglické próze je takt, v české próze slabika. Tendence k izochronii taktů se v češtině silněji uplatňuje jen ve výjimečných případech na rozdíl od angličtiny, kde je normou.

 

II. Dvojímu rytmickému řádu prózy, který jsme dokumentovali na angličtině a češtině, odpovídá dvojí prozodický systém. Jako dokladů užijeme opět verše anglického a českého jako dvou krajních případů. Nejdříve shrneme specifické rysy „normálního“, bezpříznakového rytmického řádu v obou verzifikacích, teprve potom přistoupíme k podrobnější analýze a přihlédneme i k formám příznakovým.

Rytmickou normou anglického verše je ekvivalence taktů, rytmickou normou českého verše je ekvivalent slabik. Rytmickou kostru anglického verše tvoří slabiky přízvučné, intervaly mezi nimi zůstávají zhruba stejné i při proměnlivém počtu nepřízvučných slabik; rytmickou kostrou českého verše je slabičná osnova, a ta nabývá nové podoby s každou změnou v počtu slabik. Graficky je možno rozdíl mezi oběma rytmickými typy vyjádřit takto:

Český verš:    

Anglický verš:

a) Protože intervaly mezi přízvučnými slabikami anglického verše jsou izochronní (aspoň subjektivně), nadbytečné slabiky v lehkých dobách rytmických úseků přinášejí zrychlení, a proto daktylské a anapestické „stopy“, popř. verše, na pozadí dvojslabičného metrického schématu se vyznačují rychlým tempem. Naopak v českém verši nadbytečná nepřízvučná slabika přináší zvětšení intervalů mezi rytmickými důrazy, a tím i zpomalení tempa.

b) V anglickém verši tvoří přízvučné slabiky kostru, na niž slabiky nepřízvučné nemají podstatný vliv. Proto se nepociťuje jako závažná rytmická odchylka, kolísá-li počet nepřízvučných slabik v rytmických úsecích („stopách“) téhož verše:

Bréak, bréak, bréak,
Wínd of the wéstern séa (Tennyson)

Rytmická setrvačnost nesená kostrou tří přízvuků není v těchto verších porušena, ačkoli z českého hlediska jsou zcela nepravidelné. Jde o typický tónický (iktový) verš, o typ, který existuje ve všech jazycích s izochronií taktů jako vývojová varianta vedle přísného sylabotónického verše (v něm. poezii je to „Knittelvers“, v ruské „dolnik“).

[4]V českém verši každá nadbytečná nebo vynechaná nepřízvučná slabika mění délku intervalů, ruší rytmickou setrvačnost a mění verš pravidelný ve volný, nebo aspoň uvolněný. Proto je český verš velmi citlivý na nepravidelnosti v počtu nepřízvučných slabik. Proti izochronii taktů anglického verše staví český verš jako pevný organizační princip izosylabismus.

Při ověřování rytmických rozdílů mezi českým a anglickým veršem jde tedy především o platnost izochronie (a změn tempa s ní spojených) a izosylabismu v obou verzifikacích.

 

III. Otázkou izochronie ve verši se prozódie zabývá řadu desítiletí. Vývoj tohoto zkoumání shrnul r. 1925 J. Mukařovský:

„Odpověď, kterou na tuto otázku dávala starší metrika, je známá… Verš byl pokládán za rytmickou řadu, složenou z několika stop, jejichž rytmické vrcholy (ikty) jsou od sebe časově stejně vzdáleny, jsou tedy izochronní. Vzhledem k izochronismu iktů byly středem zájmu metriků takové verše, ve kterých je počet nepřízvučných slabik mezi jednotlivými ikty (slabik v dobách lehkých) stálý… Toto stanovisko se ovšem udržet nedalo. Byl příliš zřejmý zcela dobrý veršový rytmus v tak mnohých verších, špatných podle názorů těchto metriků. Proto se odvážili novější metrikové, z nich zejména Verrier, důkazu, že izochronismus (zachovávání stejných časových intervalů mezi ikty) je možný i ve verších, kde počet slabik mezi jednotlivými ikty je proměnlivý. Verrier tento důkaz provádí negativně i pozitivně. Negativně tak, že dokazuje nemožnost izochronismu v objektivní skutečnosti vůbec. Neboť každá pravidelnost je neskutečná, zdánlivá … Je však možno experimentálně dokázat, že ani při různém počtu slabik, oddělujících jednotlivé důrazy (ikty), není nepravidelnost časových intervalů tak veliká, aby bránila uplatnění rytmické tendence … Teorie Verrierova prokázala metrice velmi značnou službu: odstranila pověru objektivního izochronismu. Jestliže se starší metrika domnívala, že časové intervaly mezi ikty musí být úplně stejné, a zavrhovala tak in theoria (méně důsledně ovšem, jak jsme viděli, in praxi) verše smíšené ze stop různých, ukázal Verrier, že i takové verše jsou rytmicky správné“ (O volném verši českém, ČČM 99, 1925, 107—108).

Svou tezi o izochronii odvodil P. Verrier r. 1909 na materiálu anglickém (v Essai sur les principes de la métrique anglaise); r. 1912 se v polemice s E. Landrym platnost izochronie pokusil prokázat i pro francouzský verš.[12] R. 1925 byla izochronie konstatována také pro český verš. Zatím se při zkoumání izochronie málo důsledně přihlíželo ke specifickému rytmickému řádu jednotlivých jazyků; právě tento zřetel chceme sledovat v dalších výkladech.

V anglické verzifikaci se dvojí pojetí izochronie (izochronie intervalů — izochronie přízvukových skupin) obráží ve dvojí koncepci prozodiků: a) Většina anglických prozodiků předpokládá pro anglický verš izochronii intervalů mezi metrickými přízvuky — a někteří tuto tendenci ze své „tónické“ perspektivy absolutizují.[13] b) Teorii o izochronii stop zastává M. Kaluza a G. Saintsbury; Saintsbury si zřejmě neuvědomuje rozdíl mezi oběma hledisky a zaměňuje interval a „stopu“.[14]

Ani v anglickém verši samozřejmě nejsou rytmické intervaly objektivně přesně stejné, jak na [5]to upozornili po Verrierovi někteří angličtí prozodikové (např. K. M. Wilsonová)[15] a rozsah výkyvů je větší v méně pravidelných a rytmicky nevýrazných typech verše (srov. E. A. Sonnenschein, Rhythm, 1925). Kde jsou hranice rytmických úseků a kde tedy nastávají zlomy v tempu, mohla by rozhodnout jen přesná fonetická měření. I pak by však nebyla jednoznačně řešena otázka, které úseky anglický mluvčí subjektivně pociťuje jako izochronní a které fungují jako rytmické celky. Je možno předpokládat, že v anglické próze budou rytmicky samostatné spíše mluvní takty, zato ve verši lze očekávat silný tlak metrické osnovy na členění rytmické řady. Je možné, že napětí mezi oběma typy členění je jeden z variačních prostředků anglického verše. — V této stati užíváme termínu takt ve významu „mluvní takt“ (tj. přízvučné slovo s předklonkami a příklonkami), termínu stopa pro „úsek metrického schématu a odpovídající mu část reálného verše“.

Závislost tempa na rozsahu rytmických úseků možno sledovat na materiálech z nejrůznějších období anglické poezie. Anapestické a daktylské verše ve srovnání s jambickými a trochejskými jsou v průměru rychlejší a živější, proto jsou to oblíbené rozměry poezie bojovné (W. Scott, „Marmion“), dynamické (R. Browning, „How They Brought the Good News“) a žertovné nebo ironické (nesčetné doklady by bylo možno najít v Oxford Book of Light Verse). Rytmický charakter anglických trojslabičných meter je do té míry výrazný, že angličtí prozodikové je vesměs označují za metrum rychlé a živé.[16] O tom, že tato generalizace má akustický podklad, svědčí rozpory mezi rytmem a obsahovým laděním, když se někteří angličtí autoři pokusili vážné téma zpracovat výrazným trojslabičným metrem: anglická kritika upozornila na tyto rozpory např. u Hoodovy básně „The Bridge of Sighs“ nebo u Wigglesworthova „The Day of Doom“.[17]

 

Silnou, byť méně výraznou tendenci k izochronii vykazuje také verš jiných jazyků s výrazným přízvukem a silnou redukcí nepřízvučných slabik, hlavně verš německý a ruský.

Pro německou prozodii formuloval princip izochronie Andreas Heusler[18] a jeho vývody zpřesnil např. J. Minor.[19] Jako činitel, který může izochronii silně rozkolísat, se však v německém verši daleko pronikavěji než v anglickém uplatňují vlivy mimoprozodické, zvláště sémantika. To dosvědčuje E. Sievers.[20] Spory o izochronii v německé prozodii pokračují podnes, [6]namnoze proto, že se prozodikové nepoučili z formulace Sieversovy, a přihlížejíce pouze k akustice verše, vystupují jednoznačně pro izochronii nebo proti ní; srov. např. Stübenovu polemiku proti W. Kayserovi.[21]

Pro ruský verš formuloval teorii o izochronismu S. Bobrov (Novoje o stichosloženii Puškina) r. 1915; V. Žirmunskij pak jeho teze rozvádí.[22]

Přesnějšího ověření by již potřebovala teze o izochronii stop ve francouzském verši, jak ji formuloval M. Grammont.[23] O platnosti tohoto principu proběhl spor mezi P. Verrierem a E. Landrym.[24]

V jazycích se silně dominantním přízvukem a izochronním rytmem prózy se tendence k izochronii silně uplatňuje i ve verši. Sporné ovšem zůstávají i zde některé otázky její praktické realizace: a) hranice taktů; b) zda pružný element jsou slabiky nepřízvučné nebo přízvučné (pro druhý názor by osvědčity vývody W. Thomsona (op. cit. v pozn. 10) i to, že vyrovnání v kvantitativně rozsáhlejší slabice přízvučné předpokládá menší deformaci); c) rytmická realizace taktů více než tříslabičných (1 velmi rychlý takt nebo 2 takty po uplatnění vedlejšího přízvuku); d) dloužení jednoslabičných taktů. Proti tendenci k izochronii působí kromě fonetické závažnosti slabik hlavně sémantická platnost slov a log. členění, a to silněji ve verši něm. a rus., nejslaběji v angl.

Jak je odstraňována tendence k izochronii v různých evropských verzifikacích, je možno dobře sledovat na záznamech o tom, které fonetické kvality jsou ve verši jednotlivých literatur nápadné vnímatelům prozodicky blízkého národa. Zajímavé rysy vyniknou při vzájemné konkretizaci česko-ruské.[25] V poměru mezi českým a ruským veršem se — kromě jiných činitelů — uplatňuje kvantitativní (a kvalitativní) převaha ruských přízvučných slabik nad nepřízvučnými. Podobně jsou také anglické přízvučné slabiky kvantitativně výraznější než německé.[26] [7]Ze vzájemných dojmů anglických a německých čtenářů jasně vysvítá, že nepravidelnosti v počtu nepřízvučných slabik jsou větší v anglickém verši, což je důsledek silnější tendence k izochronii taktů (čistší „iktový“ typ verše). Saintsbury shrnuje úsudky Němců o anglickém verši: „… the Germans are prone to exaggerate the accentual and ‛irregular’ element in English“ (op. cit., 463); současně popisuje dojmy anglických básníků a prozodiků z německého verše: “It is very interesting to find a critic like Dr Bridges complaining of ’stiffness‛, ’sameness‛, of too ’classical‛ effect, etc.” (op. cit., 336).

Český jazykový materiál se jen zřídka a s obtížemi podrobuje izochronii. Proto již tempo trojslabičných meter nelze v české poezii jednoznačně označit za rychlé. Mezi českými daktyly najdeme některé ze „Zpěvů pátečních“ Jana Nerudy, tragická oxymóra Máchova „Máje“, dále verše Březinovy, Sovovy, Bezručovy („u mne stále daktyl pláče“!), na Slovensku Kraskovy a Royovy, tedy poezii určitě ne žertovnou a skočnou. Protože se tendence k izochronii uplatňuje slabě a jen v některých typech verše, je český daktyl daleko různorodější než anglický a převahu mají spíše typy pomalé.

Prokázat izochronii v českém verši působí potíže. To si zřejmě uvědomoval i J. Mukařovský v stati z r. 1925 a zjevné rozkolísání délky taktů v českém verši vyložil tím, že nejde o izochronii všech taktů téhož verše, ale o jakési symetrické členění verše na izochronní skupiny taktů (kóla) a o členění jednotlivých kól na stejně dlouhé „stopy“.

„Nejde tedy o prostý izochronismus iktů, nýbrž o složitý rytmus skupinový. Především jsou navzájem izochronní skupiny iktů téhož verše (v prvém verši dvě, ve druhém tři, ve třetím dvě); a uvnitř těchto skupin je izochronismus nový: ikty rozdělují každou skupinu na několik dílů, navzájem stejných. Nazveme-li skupinu iktů kólem, pauzu mezi kóly césurou a navzájem stejné díly jednotlivých kól stopami, můžeme říci, že rytmus verše spočívá především v izochronii kól, oddělených césurou, a pak ve vzájemném izochronismu stop téhož kóla. Hlavní izochronismus je tedy izochronismus kól, ovšem jen kól téhož verše … Na izochronism kól téhož verše nemá vliv počet iktů v jednotlivých kólech, takové rozdíly se vyrovnávají tak, že se v kólu delším vysloví ikty rychleji za sebou a naopak. Na izochronism iktů — vlastně stop — uvnitř kól nemá pak vlivu počet slabik nepřízvučných mezi ikty; stopy o různém počtu slabik jsou izochronní, setkají-li se v témže kólu. Rozdíly se i tady vyrovnají zpomalením, popřípadě zrychlením výslovnosti“ (op. cit., 112, 123).

I tato stať, která byla psána se zjevnou snahou prokázat izochronii v českém verši, předpokládá různé trvání taktů (stop): „Je zřejmé, že mezi všemi jednotlivými ikty téhož verše není poměr izochronismu“ (op. cit., 107). Avšak ani stejné (byť i subjektivně) trvání stop uvnitř téhož kóla nelze vždy prokázat (autor se ostatně k názorům vysloveným v této stati později nevracel).

Tendence k izochronii se výrazněji uplatňuje jen ve výjimečných typech českého verše, v typech „iktových“, v nichž soudržnost jednotlivých taktů je posílena např. jejich sémantickou a fonetickou samostatností. Mezi pěti typy českého volného verše označuje J. Mukařovský jako iktový verš Theerův a pro tuto dosti řídkou formu platí izochronie: „Daktylský půdorys se v Theerových volných verších uplatňuje tak silně, že se časová rozloha daktylu stává při četbě mírou tempa, trochejská stopa znamená zde zpomalení, stopa delší než trojslabičná zrychlení …:

Vonná dobo uzrání, teď jsem tě nalezl,
pevně tě držím a již tě nepustím.
Opoj se, ty mnou, já tebou. atd.[27]

[8]Tendence k časovému vyrovnávání stop o různém počtu slabik je však sporná již i v některých ukázkách, jež jsou uváděny ve stati z r. 1925, např. v Neumannově verši: Snažím se pochopiti široký úsměv slunce. Jsou intervaly mezi prvními 3 přízvuky (tj. skupiny snažím se, pochopiti) skutečně subjektivně stejné? Spíše bychom byli ochotni cítit jako izochronní 3 slabiky první stopy a 4 slabiky dalších dvou stop dohromady. Jak podstatný význam má počet slabik pro délku intervalu, lze ukázat na dalším z citovaných dokladů: a aby srovnána byla, / měli jsme jenom závaží slzí. První dvě stopy prvního kóla tohoto Březinova verše mohou být považovány za izochronní, ale jen v této podobě, kde mají obě po 3 slabikách. Nebyly by však izochronní, kdybychom první stopu zkrátili na 2 slabiky: aby srovnána byla, / měli jsme jenom závaží slzí. Sotva lze pokládat za časově ekvivalentní např. takty „nakládají“ a „s nimi“ ve Wolkerových verších:

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy
protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily.

Kvantita samohlásek může být rozložena tak, že naopak tempo tříslabičných kól bude pomalejší než dvojslabičných, a o izochronii pak nemůže být vůbec řeč:

Toužícím stesk jen v zoufání zbyl dnes.

Zkoumat izochronii na materiálu z českého pravidelného „klasického“ verše je obtížné proto, že — na rozdíl od anglické poezie — v tradičním českém verši se nestřídají volně (nesymetricky) stopy různého slabičného rozsahu. Takové případy lze však uměle zkonstruovat a ukázat, že nadbytečná slabika v intervalu přináší v anglickém verši zrychlení tempa (časový rozsah intervalu zůstává zhruba zachován), v češtině naopak přináší prodloužení rytmického úseku (zachováno zůstává tempo):

1. She walks in beauty like the night
    She walks into beauty like the night

2. These cheeks now fading at the blast of death
    These cheeks now fading at the blasting of death

3. That time of year thou may’st in me behold
    That time of each year thou may’st in me behold

4. A city took by storm where none are left but the slain
    A city taken by storm where none are left but the slain

1. Ráno sedá ke snídani, / táže se své mladé paní
    Ráno sedá ke snídani, / táže se své mladičké paní

2. Mnohý jazyk, znělky milé, laje
    Mnohé jazyky, znělky milé, laje

3. Já, který zkouším vše a dobré těším
    Já, který zkouším všechny a dobré těším

4. A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi vstříc
    A teplo mrtvolných vnad, jež kynulo mi vstříc

Konfrontace rozšířených rytmických úseků českých a anglických upozorňuje ještě na jeden rozdíl: nadbytečná slabika neporuší rytmus anglického verše, ale cítí se jako rušivý rytmický zlom ve většině veršů českých. Tím se dostáváme k platnosti izosylabismu v anglickém a českém verši.

(Příště dokončení)

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 1-8

Předchozí rd. (= Redakce): Opravy

Následující Pavel Novák: Některé otázky syntaktické analýzy (z hlediska strojového překladu)