Kosmická lingvistika

Pavel Novák, Bohumil Palek

[Chronicles]

(pdf)

Космическая лингвистика / Linguistique cosmique

V amsterodamské knižnici Studies in Logic and the Foundations of Mathematics, o jejíž úrovni svědčí, že v ní vycházejí publikace např. Tarského a Mostowského, vyšel v r. 1960 první díl práce Lincos, Design of a Language for Cosmic Intercourse. Autorem je H. Freudenthal, profesor matematiky na utrechtské universitě.[1]

Lincos (lingua cosmica) je návrh jazyka kosmického styku. Freudenthal předvádí a komentuje úryvky rozhlasových relací, jejichž cílem by bylo navázat spojení s hypotetickými kosmickými bytostmi intelektuálně příbuznými lidem. K přenosu zpráv se navrhuje využít signálů různého trvání a různé vlnové délky. Autor se nezabývá konkrétní zvukovou realizací, tj. „mluveným“ lincosem, nýbrž lincosem „psaným“. Slovy „psaného“ lincosu jsou některé rozšířené matematické, logické a přírodovědné symboly, např. +, ε, ♀, jednak třípísmenné zkratky latinských slov, např. Dur (z lat. duratio) „trvání“; Mat (mater) „matka“. První díl zahrnuje asi 300 lexémů. Syntax není soustavně popsána.

Příklad věty v lincosu:

y = Mat x . ⋀ . y ε Hom → . y ε HomFem

[78](Je-li y totožné s matkou x a je-li y člověkem, pak je y člověk — žena.)

Po zajímavém úvodu, obsahujícím i cenné srovnání přirozených a logických jazyků, zejména v užívání proměnných, a přesvědčivou kritiku konvencionalismu, následují čtyři kapitoly: (1) matematika, (2) čas, (3) chování (behaviour; první část), (4) prostor, pohyb, masa. Druhý díl má obsahovat ještě kapitoly (5) hmota, (6) Země, (7) život, (8) chování (druhá část).

V knize se setkáváme s dvěma základními problémy. Za prvé jde o to, jak překonat „arbitrérnost jazykového znaku“ za podmínek, kdy zdroj a příjemce signálů nejsou v bezprostředním kontaktu a některé dorozumívací postupy, jako ukazování, jsou vyloučeny, tedy najít signály pokud možno „nejvíce přirozeně motivované“, s nimiž by bylo možno začít při navazování kontaktu. Takovými signály jsou krátké signály, počet jejichž opakování „přirozeně“ vyjadřuje kladná celá čísla. Tedy např. … znamená 3. S pomocí dostatečného množství „výroků“ typu

…. > …	……. > ……
.. < …..	…. < ……..
… = …	.. + … = …..

může příjemce (pokud pozná, že jde o signály) indukcí pochopit význam symbolů > „je větší než“, < „je menší než“, = „rovná se“ atd. Matematikou začíná autor proto, že je to velmi abstraktní a univerzální vědní oblast.

Autor dále vychází z předpokladu, že psychická organizace a přírodní okolí příjemců relací jsou v podstatě stejné jako u nás. Tento předpoklad, značně sporný, však celou problematiku jistě neprávem zjednodušuje.[2] Stejná je situace s oblastí sociální (autor např. zřejmě předpokládá, že bytosti znají pojem otec, matka).

Je proto jasné, že celá problematika by si zasloužila vážné pozornosti ze strany odborníků nejrůznějších oborů. Překvapivě plynulá a rychle se měnící hranice mezi fikcí fantastických románů a dosaženými výsledky vědy a techniky ukazuje na to, že ústřední myšlenku Freudenthalovy knihy — konstrukci dorozumívacího kosmického jazyka — není třeba považovat za zcela nereálnou. V každém případě však bude účelné pokusit se o využití jeho práce pro studia sémantická a semiologická.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 1, pp. 77-78

Previous Vladimír Staněk: O jazyce nacistického Německa

Next Jaroslav Stuchlík: O „interlingvistice“