Nová sovětská práce o tvoření slov v češtině

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

Новая советская работа о словообразовании в чешском языке / Un nouveau travail soviétique sur la formation des mots en tchèque

Zkoumání českého jazyka, a to jak v jeho vývoji, tak i jeho současné podoby, se těší v Sovětském svazu stále větší pozornosti. S povděkem je třeba kvitovat zejména to, že tento stoupající zájem o bohemistické bádání přinesl již a stále přináší cenné výsledky, a to nejen pokud jde o šíři nových poznatků, nýbrž i pokud jde o hloubku teoretického ponoru.

Jednou z posledních sovětských bohemistických prací je metodologicky pozoruhodná a svými výsledky závažná studie G. P. Neščimenkové o tvoření podstatných jmen ženského rodu [138]označujících osoby.[1] Tato studie je v podstatě vrcholnou kapitolou kandidátské disertace s týmž názvem, předložené v tomto roce.[2] Jde-li v disertaci o zkoumání zákonitostí tvoření jmen dané slovotvorné kategorie, řeší uveřejněná studie G. P. Neščimenkové důležitý a dnes velmi aktuální problém zjištění stupně produktivnosti slovotvorného prostředku, a to rozborem podstatných jmen označujících ženské osoby v současné češtině. Již sama volba materiálu je neobyčejně šťastná. Zrovnoprávnění ženy, které dovršuje teprve socialistická společnost, klade na jazyk, který vyjadřuje názvy ženských osob speciálními slovotvornými prostředky — a v tom je právě čeština nejdůslednější mezi slovanskými jazyky — vysoké nároky, pokud jde o tvoření nových názvů žen-nositelek nových společensko-politických funkcí. Prudký kvantitativní růst těchto jmen poskytuje proto mimořádný materiál pro studium slovotvorné produktivity, neboť proces obohacování slovní zásoby je nutně provázen přehodnocováním starších slovotvorných prostředků pod zorným úhlem jejich slovotvorné aktivity.

Autorka, vědecká pracovnice Institutu slavjanovedenija AN SSSR, je pro úkol, který si vytkla, velmi dobře připravena. Jako žačka moskevské bohemistky A. G. Širokovové, pod jejímž vedením práce vznikla, získala velmi dobrou praktickou znalost češtiny, a to nejen literární, ale i hovorové; teoreticky se pak mohla opřít o řadu nových podnětných sovětských prací věnovaných právě problematice tvoření slov, především akad. Vinogradova, Smirnického, Levkovské, Stepanovové aj., i o některé novější práce polské a české. Jistou pomocí bylo autorce jistě i to, že se mohla seznámit s metodami i dílčími výsledky prací na tvoření slov v současné češtině připravovanými od r. 1958 v Ústavě pro jazyk český ČSAV.[3] Svůj materiál čerpala a. nejen ze starších i nových slovníků, ale i přímou excerpcí z vybraných děl umělecké literatury i z publicistiky.

Určení produktivnosti slovotvorných prostředků naráželo dosud na značné metodologické potíže, pramenící jednak z nedostatečné ujasněnosti tohoto pojmu, jednak z komplexní povahy jednotlivých podmínek a činitelů. A. rozebírá složitou povahu pojmu produktivity a dochází ke čtyřem základním faktorům určujícím stupeň produktivnosti jednotlivých prostředků: dva z nich, charakter strukturních slovotvorných souvislostí daného slovotvorného morfému a charakter jeho sémantických souvislostí, jsou zároveň podmínkou jeho produktivnosti vůbec, další dva: stupeň jeho účasti při tvoření nových slov a pozice, kterou tento prostředek zaujímá v konkurenci synonymních morfémů, určují pak vlastní stupeň produktivnosti tohoto prostředku. Vedle těchto faktorů základních je třeba přihlížet i k faktorům dalším, především také k celkovému zastoupení slovotvorných prostředků v slovní zásobě jazyka. Právem zdůrazňuje a., že stanovení stupně produktivnosti může být jen tehdy spolehlivé a úplné, děje-li se na základě komplexního vyšetření všech daností.

Na základě všech těchto kritérií lze rozlišit slovotvorné prostředky produktivní, živé, charakterizované průzračností svého spojení se základy, šíří svých strukturních i sémantických souvislostí a snadnou reprodukovatelností příslušných slovotvorných typů, a slovotvorné prostředky neproduktivní, mrtvé, s kterými se setkáváme pouze v útvarech bez zřetelné slovotvorné struktury, přežívajících ze starších stadií existence jazyka. Uvnitř slovotvorných prostředků živých vyčleňuje pak velmi produktivní prostředky, charakterizované jak šíří svých slovotvorných i sémantických souvislostí, tak neobyčejně velkým počtem útvarů jimi tvořených, tím, že se připínají k produk[139]tivním základům a formují se jimi aktuální významy; naproti tomu prostředky omezeně produktivní mají méně široké strukturní a sémantické souvislosti a nižší stupeň slovotvorné aktivity; uvnitř této skupiny se prostředky málo produktivní vyznačují nízkou aktivitou slovotvornou a nevelkým počtem slov jimi tvořených. A. je si ovšem vědoma toho, že hranice těchto stupňů nejsou ostré a pevné a že ani jednotlivá pásma stupňů produktivnosti nejsou stejnorodá.

Je třeba zdůraznit, že a. chápe i zkoumání současných jazykových fakt historicky, jako výsledek vývojového procesu. Vedle kritérií ryze synchronních, jako je kritérium strukturních a sémantických souvislostí slovotvorného prostředku a kritérium jeho početního zastoupení v slovní zásobě, klade a. důraz na kritéria diachronní, jako je stupeň účasti daného slovotvorného prostředku při tvoření slov a jeho pozice v procesu konkurence sémanticky a stylisticky synonymních morfémů. Nelze proto využít všech autorkou stanovených kritérií při popisu ryze synchronním.

Vlastní práce N-ové pak ověřuje nosnost těchto kritérií na analýze ženských názvů osobních v soudobé češtině se zřetelem k vývoji tohoto stavu. A. je si dobře vědoma toho, že z hlediska současného jazyka je třeba u většiny názvů ženských osob počítat více než s jednou motivací, a tedy také více než s jedním slovotvorným členěním názvu; pro zkoumání historické znamená to zásadní nutnost počítat s více možnostmi slovotvorného procesu. Protože však různé hodnocení motivace názvu a s ním souvisící různá interpretace jeho slovotvorné struktury nenarušuje u názvů ženských osob nikdy sémantickou jednotu slova a nevede k vytváření homonym, považovala a. za možné vycházet vždy jen z jediné slovotvorné varianty, a to té, která ukazuje na bezprostřední souvztažnost názvů osob ženských s názvy osob mužských (pokud ovšem takový mužský název existuje). S tímto stanoviskem lze zásadně souhlasit, neboť jazyková fakta přesvědčivě prokazují prvořadost právě této varianty. Vzhledem k cíli stati, prověřit stanovená kritéria produktivnosti, by důsledný rozbor všech potenciálních motivačních a slovotvorných variant byl nejen neekonomický, ale i neúčelný.

Je tedy studie především analýzou přechylování názvů osob ženských podle příslušných názvů mužských. Jen v oněch řídkých celkem případech, kdy ženské jméno osobní se nemůže opřít o mužský protějšek, zabírá a. do svého zkoumání i jiné motivační vztahy.

V konkrétní části práce podává a. rozbor jednotlivých slovotvorných sufixů, jimiž se tvoří a jimiž jsou utvořeny názvy ženských osob v současné češtině (termínu sufix užívá a. ve smyslu komplexu vlastního slovotvorného sufixu + koncovky nominativu singuláru, jako reprezentantky paradigmatu) z hlediska jejich strukturních souvislostí, čímž a. rozumí slovotvorný charakter slov, která se jeví jako jejich odvozovací základy. Tak a. zjišťuje, že např. nejčastější přípona, jíž se tvoří ženské názvy, -ka, připojuje se v současné češtině jak k mužským osobním názvům domácím, odvozeným příponami -tel (-itel), -č, -ák (-k), -ec aj., složeným i nerozložitelným, tak k osobním názvům mužským původem cizím, na -ista, -ik, -ant, -ent, -or, -ér, -tor, -tér aj. (zvlášť probírá a. — po našem mínění bez dostatečného důvodu — názvy odvozené příponami cizími, avšak dávno zdomácnělými -ař, -ář, -íř, -ýř) — a jen výjimečně i k domácím i cizím názvům neosobním.

Pro tvoření názvů ženských osob je příznačné, že i tehdy, tvoří-li se bez prostřednictví názvů mužských, tvoří se zpravidla v takové podobě, jako kdyby v jazyce příslušné mužské jméno existovalo (např. variantními příponami -ářka, -ačka ap.). Rozbor strukturních souvislostí všech jednotlivých formantů ženských názvů ukázal, že nejširším spektrem slovotvorných souvislostí se vyznačuje sufix -ka, a pak -ová; úzké je spektrum slovotvorných souvislostí sufixů -yně a -kyně (pro něž je nadto příznačné, že se nespojují s produktivními typy základů) a slovotvorných sufixů -ice a -nice (jejichž „modely“, mužská jména na -ík, -ník, jsou však velmi živé a aktuální).

[140]Podrobně a hluboce rozebírá autorka otázku sémantické obsáhlosti slovotvorných sufixů, čímž rozumí větší či menší jejich významové zatížení (v základě reprodukující významové zatížení základních jmen mužských). Autorka zjišťuje, že v převážné většině případů je třeba základový název mužského rodu hodnotit jako rodově bezpříznakový — tak je tomu obecně při tvoření ženských názvů nazývajících ženu podle její společensko-politické funkce (ministryně); tento významový typ je produktivní ve většině případů; naproti tomu okruh ženských názvů, jejichž slovotvorný základ má příznakový význam mužského pohlaví, se značně zúžil a je dnes silně na ústupu (ministrová). Pro velmi omezený okruh ženských názvů je příznačný odvozovací základ s významem ženského rodu (sestřenice). Nevelký je i okruh ženských názvů, jejichž odvozovací základ má význam neosobní (modelka, plačka, pěknice).

Teoretické úvahy i rozbor materiálu vedou autorku k závěru, že mezi významem slova a voleným sufixem existuje těsná souvislost, statisticky jasně zachytitelná. Tak např. přípona -nice může být hodnocena jako plně produktivní ve významové skupině názvů osob podle funkce, kterou zastávají, podle postavení, které zaujímají (náčelnice), omezeně produktivní ve skupině názvů osob podle předmětu, na nějž se činnost pojmenovávané osoby zaměřuje (drůbežnice) nebo s jehož pomocí se vykonává (soustružnice), podle místa činnosti (lékárnice), podle oboru znalosti výroby, který tvoří podstatu povolání, činnosti osoby (hudebnice), podle charakteru činnosti (údernice), podle druhu činnosti (bojovnice), dále ve skupině názvu osoby podle její vlastnosti (ukrutnice) nebo podle předmětu náklonnosti (kořalečnice), ve skupině ženských názvů podle povolání manžela (zámečnice), a konečně málo produktivní ve skupině názvů ukazujících na kvantitativní příznak (počet let atp., padesátnice) a ve skupině názvů podle příslušnosti k sociální vrstvě atp. (živnostnice).[*]

Naproti tomu sufix -ová je plně produktivní jen ve významové skupině názvů žen podle povolání (a příjmení) manžela (učitelová) a málo produktivní ve skupině názvů žen podle funkce, postavení, které zaujímají ve společnosti (mistrová).

Analýza strukturních a sémantických souvislostí pomáhá zároveň odhalit koincidenci různých sufixů, jak v plánu formy (např. tvoření názvů ženských osob od mužských názvů na -ec, jednak pomocí přípony -ka, jednak pomocí přípony -kyně), tak v plánu významu (např. sufixy -ka a -nice jsou oba plně produktivní ve významové skupině ženských názvů podle funkce a postavení, které zaujímají ve společnosti (srov. majorka - důstojnice).

Hlavním kritériem produktivnosti slovotvorného prostředku zůstává však jeho účast při tvoření nových slov, podmíněná nejen souvislostmi strukturními a sémantickými, ale též tradicí a především též zřeteli stylistickými. Průzkum zvoleného materiálu přivedl autorku k závěru, že největší aktivitu při tvoření nových slov projevuje sufix -ka a pak -nice, mnohem řidčeji sahá jazyk k sufixům -ice, -kyně a -yně, zvláštní postavení má sufix -ová, ostatní sufixy zůstávají zcela pasívními.

Velmi cenný materiál pro stanovení stupně produktivnosti slovotvorného prostředku poskytuje studium procesu konkurence, kterou autorka chápe poněkud úže, než bývá zvykem, jako odstraňování dubletnosti. Ve shodě s tímto vymezením je nutnou podmínkou konkurence slovotvorného morfému sémantická i stylistická totožnost jimi formovaných názvů, jejímž podnětem bývá překrývání strukturních souvislostí slovotvorného morfému.

V oblasti formantů názvů ženských osob nejčastěji si konkurují sufix -ka a sufixy -kyně. Autorka přivádí bohatý materiál svědčící o tom, že útvary na -kyně byly v 20. stol. vytlačeny útvary na -ka (u názvů od mužských jmen na -tel, -ák, -a a nemotivovaných). Vítězství sufixu -ka (v 127 případech ze 160) nebyla na překážku ani nezbytná alternace k/č, g/ž. Jen v řídkých [141]případech (10 ze 160) došlo v jazykové praxi k opačnému výsledku. Analýza materiálu ukázala, že ve většině případů proces konkurence není dokončen u slov málo užívaných (v 23 případech).

Obdobným způsobem zkoumá a. i ostatní případy konkurence sufixů ženských názvů osob. Z úplného materiálu vysvítá, že v češtině sémanticky i stylisticky identické názvy ženských osob mohou se tvořit různými sufixy od týchž základů. Konkurence těchto sufixů se ve většině případů končí vítězstvím jednoho slovotvorného prostředku a vytlačením druhých. Přitom v řadě případů dochází k sémantickému a stylistickému rozrůznění konkurujících útvarů. Nejodolnějšími se v tomto existenčním zápase jeví ty slovotvorné prostředky, které se vyznačují nejvyšším stupněm slovotvorné aktivity, tj. prostředky nejproduktivnější. Proto také pozice zaujímané slovotvorným prostředkem v procesu konkurence jsou jedním z nejvýraznějších ukazatelů stupně jeho produktivnosti.

Zkoumání slovotvorných sufixů názvů ženských osob z hlediska vytčených kritérií produktivity přivádí autorku k výsledkům zcela jednoznačným: Rozbor z jazykového materiálu ukázal, že produktivní slovotvorné morfémy se vyznačují širokou sítí strukturních souvislostí, zahrnujících produktivní odvozovací základy, mají výraznou sémantiku při aktuálnosti příslušných slovotvorných typů; účastní se aktivně při dotváření slovní zásoby a vyznačují se značnou odolností a životností v konkurenčním zápase se synonymními slovotvornými formanty.

Aplikace těchto kritérií na konkrétní materiál ukázala, že nejvyšším stupněm aktivity při tvoření názvů ženských osob se vyznačuje sufix -ka, s nejširším spektrem slovotvorných souvislostí, zahrnující i velmi mnoho produktivních a velmi rozšířených základů, a rovněž s širokým spektrem sémantickým, zahrnujícím významy aktuální pro danou vývojovou etapu jazyka. Účastní se i v největším počtu novotvarů a zaujímá pevné pozice v konkurenci s ostatními formanty.

V menším stupni je produktivní sufix -nice, charakterizovaný širokými sémantickými možnostmi i aktuálností těchto významů, avšak velmi úzkými strukturními souvislostmi, výraznou aktivitou při tvoření nových slov a pevnou pozicí v konkurenci s ostatními slovotvornými formanty.

Omezeně produktivní jsou v současné době sufixy -ová, -ice a -kyně. Sufix -ová se vyznačuje širokými slovotvornými souvislostmi, avšak jeho sémantické možnosti jsou velmi omezené a jeho hlavní význam (význam něčí manželky) je dnes neaktuální.

Sufix -kyně se sice vyznačuje širokými souvislostmi strukturními i sémantickými, nespojuje se však dnes s produktivními základy. Jeho aktivita při tvoření nových slov je omezená, v konkurenci byl v značné míře vytlačen synonymními sufixy životnějšími.

Sufix -ice se vyznačuje jen úzkými, avšak velmi specifickými slovotvornými souvislostmi, což podmiňuje poměrnou pevnost jeho pozic v konkurenci s ostatními sufixy. Sémantická šíře sufixu -ice je rovněž malá, přitom však jde o významy aktuální.

Sufix -yně, stejně jako druhotné sufixy -inka, -atka, -ovka a -ečka, -ička, -uška a cizí sufix -esa jsou málo produktivními slovotvornými prostředky s úzkou strukturní bází (-uška a -atka jsou dokonce jedinečné).

Ostatní sufixy ženských názvů osob, -a, -í, -na, -ena, -ina, -ezna, -(ě)nka a -ovna, je nutno hodnotit jako neproduktivní, mrtvé.

Je třeba vyzvednout, že autorka podala ve své práci zcela původní řešení složité a dosud neřešené otázky určení stupně produktivity slovotvorného prostředku, kde jí dosavadní práce zabývající se otázkami tvoření slov mohly být jen velmi slabou oporou. Práce Neščimenkové je — pokud víme — prvním pokusem o hierarchizování produktivnosti slovotvorných formantů v rámci sémantické, resp. onomaziologické kategorie, opřeným o všestranný, komplexní výzkum těchto formantů a jejich souvislostí. V teoretické koncepci pojmu produktivity a jeho analýze a v konfrontaci těchto závěrů s materiálem výrazné sémantické kategorie názvů ženských osob v soudobé češtině, osvětlené sledováním vývoje dnešního stavu, je nepochybně vlastní síla rozsahem ne[142]velké, ale pronikavé a podnětné práce Neščimenkové, která se stane jistě vzorem pracím obdobným. I když teoretická koncepce Neščimenkové dozná dalším zkoumáním bezpochyby ještě prohloubení, podstatných korektur k obrazu, který autorka načrtla, bude sotva třeba.

Je jen škoda, že se v práci Neščimenkové jen málo přihlíží k formálně technické stránce jmen dané kategorie,[4] i když by soustavný zřetel k této stránce nezřídka ještě lépe osvětlil zkoumané souvislosti. Autorka nerozlišuje např. mezi vlastním odvozováním (příponami a fakultativní změnou paradigmatu) a konverzí (pouhou změnou paradigmatu); uvnitř vlastního odvozování pomíjí rozdíl mezi odvozováním od druhotného slovotvorného kmene základového slova (hospodář → hospodářka, učeň → učnice) a odvozováním z kmene primárního (hospodář → hospodyně, učedník → učednice), ač je např. příznačné pro odvozování jmen ženských osob od mužských jmen na -ec formantem -ka, že se tento formant připojuje ke kmeni primárnímu (cizinec → cizin-ka), zatímco odvozeniny od kmene sekundárního jsou zcela izolované a neproduktivní (herec → herečka). Podobně nevystihuje podstatu věci, jestliže a. spojuje jako modifikace základového slova při odvozování kvalitativní a kvantitativní alternace kmene s „odsouváním koncovky“ základového slova (komunist-a → komunist-ka). Vůbec přeceňuje reprezentativní úlohu formy nominativu singuláru a nepřihlíží dostatečně k celé paradigmatice slova. Je ovšem pravda, že z hlediska vlastního cíle práce není analýza techniky odvozování rozhodující.

Vzhledem k omezenému rozsahu práce podává a. průkazný materiál pro své teze jen ilustračně, její závěry však byly vyvozeny z materiálu mnohonásobně širšího. Náš vlastní materiál, zahrnující veškerou slovní zásobu Příručního slovníku jazyka českého a vycházejícího Slovníku spisovného českého jazyka, nevyvrací ani v jediném případě autorčiny závěry. Pokud jde o zkoumaný materiál, lze mít za to, že závěry Neščimenkové jsou ve značné míře definitivní.

Práci Neščimenkové charakterizují dále jasné rozvržení a věcný a klidný způsob výkladu a pečlivě propracovaná formulace i vhodné využití schematických náčrtů. Jisté výhrady bylo by lze mít místy vůči uspořádání ilustračního materiálu, jehož důvody nejsou vždy zcela jasné. To ovšem je věc zcela vnější a nepodstatná.

Závěrem lze říci, že práce G. Neščimenkové znamená nepochybný přínos k teorii a metodologii slovotvorného bádání a je skutečným obohacením chudé poměrně literatury tohoto dlouho pomíjeného důležitého oboru jazykovědy, zejména jazykovědy slovanské.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 2, pp. 137-142

Previous Pavel Novák, Bohumil Palek, Marie Těšitelová: Dobrá propagace nových metod v jazykovědě v SSSR

Next Slavomír Utěšený: Na okraj sovětských metodických příruček ke sběru nářečního materiálu