Hujerovy příspěvky a podněty k historickému studiu češtiny

Igor Němec

[Kronika]

(pdf)

Труды и инициативные намётки Гуера по историческому изучению чешского языка / Les contributions et les suggestions de Hujer à l’étude historique du tchèque

Patnáct let po novém vydání Hujerova souborného a dnes už klasického syntetického díla Úvod do dějin českého jazyka[1] vycházejí nyní jeho dílčí drobné práce s historickou tematikou pod společným názvem Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka.[2] Připravil je k vydání v řadě „Klasikové vědy“ prof. Jos. Kurz s úvodem akad. B. Havránka, hodnotícím celoživotní dílo O. Hujera i tyto dílčí příspěvky. Nejsou zde ovšem zastoupeny všechny drobnější práce Hujerovy: jeho příspěvky s převážně srovnávací tematikou vyjdou až v dalším svazku mezi studiemi ze srovnávacího jazykozpytu indoevropského a ze slovanské jazykovědy. Zatím se nám dostávají do rukou v souhrnném vydání Hujerovy bohemistické studie a články o vývoji hlásek, tvarů, slov, slovních významů a syntaktických konstrukcí spolu s několika statěmi dialektologickými a s výběrem recenzí, které přispívají k řešení problémů z téže tematické oblasti. Jako celek představují tyto práce v naší bohemistické jazykovědné tvorbě vynikající hodnotu, a to především svou povahou objevitelskou, svou metodickou podnětností a tematickou aktuálností.

Objevitelskou povahu má především řada Hujerových výkladů lexikálních. Příznačný v tom smyslu je už výběr slov a slovních spojení, jež Hujer vykládá: nejde tu jen o výrazy neprůhledné a zvláštní, jako např. slovo perný v poměru k peprný (čl. 1), stč. spojení nuž se na něho (čl. 6), stč. maskulinum dievka (čl. 29), předmětové sloveso starati se oč (čl. 37) nebo stč. pojmenování opolůvky (čl. 57), nýbrž předmětem autorova badatelského zájmu jsou zvláště taková slova, jejichž výkladem lze vrhnouti více světla na širší oblast jevů souvztažných. Patří sem především Hujerův výklad slovanských slov sъbožьje a sъčęstьje z r. 1919 (čl. 22), jímž Hujer přiřadil dva nové případy k Pedersenově příkladu ide. adverbia su- v slovanštině (sъdravъ, IF 5, 60) a tím odhalil produktivní typ praslovanských kompozit, otevírající cestu novým etymologiím (srov. Machkův výklad slov sličný, smetana, směti, zdobný v ZfslPh 7, 377). Podobný širší dosah, ale v jiné oblasti, má např Hujerovo rozluštění české glosy iezunutrnego „exterioris“ GlossGreg 59b jako jezvňutŕniego z *jьz-vъnǫtrьn-, definitivně odstraňující pochybnosti o původu stč. slova jesep „písčina, štěrk“ z *jьz-sъpъ a dokazující, že čeština mívala původně znění předpony jьz- bez koncového ъ „i v případech, když po ní následovala souhláska s jerem, právě tak jako církevní slovanština“ (čl. 35). Takovéto Hujerovy výklady českých slov na základě historickosrovnávacím jsou objevitelské i v tom smyslu, že ukazují, jak důležitým pramenem slovanské srovnávací jazykovědy je lexikální materiál český: je těžko postradatelný nejen při studiu obecně slovanských morfémů, jako jsou zmíněné předpony sъ- a jьz-, ale i při rekonstrukci praslovanských systémových vztahů; tak např. na závažnost staré slovanské korelace typu usušiti : usъchnǫti, vъzbuditi : vъzbъ(d)nǫti ukazuje zaniklá korelace česká probuditi : probednouti, Hujerem doložená na nářečním materiálu (čl. 45).

Význam staročeského lexikálního materiálu jako prvořadého pramene pro studium naší kulturní minulosti vyzvedá pak především Hujerova komparatistická studie onomaziologická, jež dokazuje, že staří Čechové neměli ještě ve 14. stol. ustálený název pro pojem „rodiče“ (čl. 12); kulturně historický dosah zde mají ovšem i příspěvky drobnější, jako např. výklad názvu pro součást domovní architektury hliněnicě (čl. 16). V tom jsou takovéto Hujerovy práce podnětné, že upozorňují na plodné možnosti těžit z toho, co je v bohatém staročeském jazykovém materiálu nejen doloženo, ale i nedoloženo. Tak po vzoru Hujerově musíme věnovat náležitou pozornost takovým stč. slovům, jako je např. název posěd „anta“ pro chráněnou část domovního objektu před vchodem (kde se s oblibou posedělo a pobesedovalo), ale i tomu, že stč. jazykové památky nemají dokladu např. na slovo rakev a cizí ekvivalenty archa, tumba, capsa, loculus překládají nespecializovaným slovem truhla, za[231]tímco posmrtná lůžka významných osobností z českého prostředí nazývají také koryto.[3]

Hujerovo zaměření od významu k formě považujeme tedy za jednu z podnětných předností jeho výkladů lexikálních. Toto zaměření je ovšem vlastní i jeho výkladům jiným, např. syntaktickému rozboru o překládání latinského nonne v stč. a stpol. biblických textech (čl. 24) nebo recenzi Hofmannovy práce o zesilovacích prostředcích (čl. 99). Doplňuje-li Hujer recenzované výklady tak závažnými fakty, jako zde např. výklad o zesilovacím instrumentálu u slovesa téhož základu (lit. sėdom sėdėti) českými nářečními příklady (sed' sed'mem, leží ležmem) i jejich staročeským typem výchozím (plovmo plovú), svědčí to o hodnotě jeho recenzí a o důsledném komparatistickém přístupu k jazykovědným problémům. Právě solidní srovnávací aparát, tj. uvádění geneticky příbuzných i sémaziologických paralel, dodává Hujerovým výkladům patřičné přesvědčivosti. Patrné je to především při objasňování zvláštních konstrukcí, jako je stč. substantivizované adverbium blazě („stč. veliké blazě a av. darәγәm ušte se kryje úplně“, čl. 48) nebo zmíněné již spojení nuž se na koho („jako u nás vedle nuž máme ještě se, tak polština má vedle nu ještě dopiro ve větě … nu dopiro do zbroje“, čl. 6). Podobným paralelismem Hujer ovšem objasňuje i jevy tvaroslovné: tak např. nářeční tvary su, seš … vykládá přechodem k flexi tematické, k níž úplně dospěla litevština u příbuzných tvarů esu, esi, ėsame … (čl. 43). Také v oblasti hláskoslovné se autorovi osvědčuje princip paralelismu, jak svědčí např. jeho výklad dvojího znění hutař - hotař na pozadí stč. musiti - moseti (čl. 58).

V oblasti hláskosloví O. Hujera neuspokojuje tradiční způsob vykládat dílčí jevy analogií, a kde princip analogie nelze uplatnit, omezit se na pouhé konstatování odchylky. Tak na rozdíl od J. Gebauera,[4] který vysvětluje ř na místě rь po odpadnutí jeru jako odchylku způsobenou analogií (břdu, hřbieti, hřmieti, třmi aj.) a zčásti tuto odchylku prostě jen konstatuje bez vysvětlení (jutřní, vňutřní), O. Hujer (čl. 60) objasňuje všechny takové případy společným principem: ř je na místě rь mezi souhláskami téžeslabičnými (jutřní < *ju-tŕňí, ale jarní < *jaŕ-ňí; jednoslabičné hřmí, ale dvojslabičné dial. hr-mí). Slabikotvornost jako překážku změny ŕ > ř demonstruje na stejném stč. příkladu třpaslek (dvojslabičně) — trpaslek (trojslabičně) jako později B. Havránek (nezávisle na stati Hujerově, neboť ta vyšla až z Hujerovy rukopisné pozůstalosti); B. Havránek tak ale činí v rámci svého výkladu o neprovedení depalatalizace před retnicemi.[5] I když některé hláskoslovné výklady Hujerovy nejsou definitivním řešením (nepřijímá se např. jeho výklad přehlásky a > ě na konci slov vlivem první „netvrdé“ slabiky slova následujícího, podaný v jednom z jeho nejstarších článků, viz čl. 4),[6] přece jsou podnětné autorovou snahou o objasnění problému odhalením hlubších souvislostí. Příznačné pro toto úsilí je, že v Hujerových hláskoslovných výkladech se zřídka setkáme s pouhým konstatováním odchylky bez pokusu o její zdůvodnění; přitom nejednou takové zdůvodnění Hujer hledá v plánu významovém: tak např. nenáležité a místo e v nářeč. a sloven. slově ľahký vykládá přikloněním k opozitu ťažký (čl. 10), u změny šč > chc doložené v podještědském slově těchce „těžce“ poukazuje zase na vliv opozita lechce „lehce“ (čl. 55) a problematické -y- v slovanském slově glybokъ/glǫbokъ vysvětluje vlivem slova vysokъ (čl. 17). Důsledné přihlížení k vzájemnému působení mezi plánem zvukovým a významovým se právě s důrazem požaduje v dnešní lingvistice.[7] [232]Můžeme jím ovšem prohloubit i některé z dílčích výkladů O. Hujera. Tak např. v článku o disimilačním zániku náslovného h (čl. 36) autor dochází k závěru, že „lze disimilaci skutečně viděti jen ve slově obih a ve vlastních jménech Ouholice, Upohlavy a Erhard“ (127). Srovnáme-li však tyto výrazy s obdobnými stč. slovy (s dvěma h), kde náslovné h nezaniká, můžeme Hujerův závěr prohloubit v tom smyslu, že k disimilačnímu zániku náslovného h v staré češtině došlo pouze v několika slovech nemotivovaných, nikoli v slovech zvukomalebných (jako hlahol, huhlati, hýkati) nebo v slovech s průhlednou, živou slovotvornou stavbou (jako hadohúbcě, hladihlavý, Holohlavi, holohumno).

Mnoho podnětného i aktuálního obsahují Hujerovy recenze. Tím, že uvádějí na pravou míru nedostatky recenzovaných prací, znamenají v mnohém směru krok vpřed a často krok k řešení dnes aktuálních otázek. Tak Hujer ve svých recenzích konstruktivně kritizuje, že slavistické práce k své nevýhodě plně netěží z bohatého stč. materiálu (viz zvl. čl. 95), že se v etymologické práci věnuje nedostatečná pozornost slovům s předponou (viz např. jeho opravu výkladu slova zázrak, čl. 85) apod. — Kromě toho jsou zde zapadlé i důležité příspěvky k širším tématům dnes právě zpracovávaným, jako je např. poznámka o vzniku dvojitosti významové u slova zámek a výrazové u slov město - místo vlivem dvojitosti v obdobných výrazech německých (čl. 89); srov. k této otázce nyní podrobnou studii J. Běliče.[8] Ale snad nejaktuálnější úsek — vedle recenzí s nářeční problematikou — zde představují Hujerovy recenze k edicím staročeských jazykových památek. Nejde jen o to, že vytěžují cenné poznatky o vývoji českého jazyka (jako např. závažné svědectví o bilabiální výslovnosti retnic, čl. 71), ale cenné jsou především tím, že v nich odborník z nejpovolanějších vyslovuje své názory textologicko-ediční a zpřesňuje vydání řady pramenů k historickému studiu našeho jazyka. Už proto vychází tento sborník drobnějších prací Hujerových jako na zavolanou právě nyní, kdy lze mluvit o rozmachu ve vydávání českých jazykových památek a kdy se připravuje k vydání staročeský slovník.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 3, s. 230-232

Předchozí František Daneš: Lingvistický slovník „pražské školy“

Následující Kolektiv semináře strojového překladu a matematické lingvistiky na filos. fakultě KU: Dvě konference o aplikované lingvistice