dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rukopis Olbrachtových Devíti veselých povídek z Rakouska i z republiky

Oldřich Králík

[Články]

(pdf)

Рукопись Ольбрахтовых «Девяти веселых рассказов из Австрии и республики» / Le manuscrit du livre d’Olbracht intitulé „Neuf récits joyeux du temps de l’Autriche et de la république“

Semilský archív získal z pozůstalosti jednoho typografa rukopis, podle něhož se sázelo první vydání Devíti veselých povídek (1927). Tento rukopis není úplný, ale mohl jsem si vypůjčit chybějící část, tj. rukopis úvodní povídky „Táta“, který je v soukromém majetku.

Ivan Olbracht je právem proslulý svou jedinečnou uměleckou odpovědností a tolstojovskou péčí o text svých děl. Měl jsem příležitost v dřívějších příspěvcích analyzovat textové změny ve dvou Olbrachtových knihách, v „Žaláři nejtemnějším“ a „Bratru Žakovi“,[1] ale vývoj textu jsem sledoval jen na podkladě jednotlivých postupných otisků. Rukopis umožňuje Olbrachtovu práci na textu sledovat podrobněji, proto zasluhuje důkladného studia.

Od rukopisu ovšem nemůžeme očekávat žádné překvapení. Všechny povídky ze souboru byly již předtím otištěny v novinách, časopisech, sbornících nebo kalendářích, takže rukopis může osvětlit jenom proces změn, kterým jednotlivé povídky prošly mezi prvním otiskem a otiskem knižním, a techniku Olbrachtovy práce.

Srovnání především ukazuje, že znění rukopisu není identické s vydáním knižním, čili že autor na díle pracoval při korektuře. Takové změny jsou nepatrné a je jich velmi málo — srovnával jsem sice pouze dvě povídky („Táta“ a „Kariéra“), avšak výsledek platí asi obecně. Olbracht věnoval nesmírnou péči přípravě textu pro tisk, kdežto v korektuře upravoval prakticky jen drobnosti formální, hlavně pravopisné. Je zajímavé, že se v rukopise na rozdíl od tištěného textu píše ještě odděleně: z rána, z příma, v zad, do předu, do prostřed, za to, na vždy; jsou tu dále případy staršího psaní s: sesílen, sorganisoval, sběhy, spocené, s paseky, ale naopak jen v něm najdeme pravopis zkoncována. V knižní podobě podtrhuje autor lidový ráz vyjadřování chalupníka Šourka, a proto přibylo proti rukopisu mnoho nářečních tvarů: pod’vejme (-te), starej, bejt, ňáká (2×), zauřou, vosumnáct, navečír, velký (= velké), (na) vejletě. Avšak naopak Olbracht potlačil rukopisné řek, v knize čteme řekl Šourek (37). Vůbec v knižní podobě vystupuje snaha o dodržení normy, takže tu nacházíme delinkvent (141 — rkp. delikvent), nepostradatelný (144 — rkp. ), toť (11 — rkp. to), sahaly (14 — rkp. sáhaly). Ojediněle se projevuje tendence odstraňovat infinitivní tvary na -ti: zůstat (22 — rkp. zůstati, nejasně psáno). Podružná je změna motouzku (39 — rkp. motouzu), kdežto typicky olbrachtovská je změna činí (9 — rkp. tvoří) a rovněž [249]úsilí o co nejzřetelnější vyjádření subjektu nebo objektu: nemůže fořt (9 — rkp. nemůže), ho do lýtek (27 — rkp. do jeho lýtek). Motivace změn udání (143 — rkp. vdovu), její energii (147 — rkp. jeho energii) je podobná, úsilí o větší zřetelnost, v druhém případě též snaha o dodržení gramatického rodu — pro objasnění by ovšem bylo potřebí uvést širší kontext. Ojediněle se mění slovosled: o balvan, rozbělený sluncem (26 — rkp. o sluncem rozbělený balvan).

Místy zůstaly v rukopise chyby, ale velmi zřídka. Jedna z nich zrukot se dostala i do knihy (44 — pozdější vyd. zurkot). O doplnění vypadlého slova jde: kde se pracuje (141 — rkp. kde pracuje), ale složitější je jiný případ: že se mu chce posunouti si (34 — rkp. původně shodně, potom mu škrtnuto). Zde se srazily dvě tendence, jedna odstraňující zbytečnou subjektivitu, druhá zřetelněji označující agens. Bezprostředně předtím škrtl Olbracht slovo mu ve větě: Dnes je mu veselo (v tisku 34 rovněž bez mu), ale na obdobném místě užil vazby chce se neosobně: kdy se chce dáti dlaně do týla (20, rkp. stejně). V jednom případě aktivně zasáhl sazeč. V povídce „Kariéra“ (153) se autor přepsal, druhou hlavní osobu pojmenoval Slavíčkem, avšak bystrý sazeč červenou tužkou nadepsal: ?Skřivánek? Také s titulem šéfa Ed. Žáka se dály změny: vrchní rada (147 — rkp. vrchní); zde došlo k nějakému omylu, jinak se Skřivánek tituluje vrchní komisař (např. 141, 151) nebo pan vrchní (151, 157). I v dalším vydání zůstal matoucí výraz vrchní rada, ale s ohledem na rukopis (v kalendáři je rada — bez vrchní) by měl být v kritickém vydání opraven.

V „Tátovi“ prodlužuje autor dobu mezi dvojím chalupníkovým setkáním s kněžnou o rok, namnoze teprve v rukopise škrtá osmnáct a nadepisuje devatenáct, na jednom místě tu změnu provádí až v knize (32). Poněkud udivuje, že úměrně k tomuto prodloužení časového intervalu ubírá autor kněžně rok při prvním setkání: s jedenadvacetiletou kněžnou (21 — rkp. dvaadvacetiletou).

V „Kariéře“ zmírňoval Olbracht výrazy: křičely (153 — rkp. řvaly), lidí (153 — rkp. chlapů). Na téže stránce proškrtal též drastické líčení Žákovy hrůzy. Škrty v knize proti rukopisu vůbec mají převahu nad přídavky. Všehovšudy v obou povídkách přibyla v knize jediná věta: Vonělo zde smolou, jehličím a večerem (43). Kromě zmíněných už tří škrtů (s. 153) vypadla v tisku tato místa rukopisu: Do tváří se mu nahrnula všechna krev (27 — na konci odstavce za slovy jejich nohou). — Také Šourkové bylo divné, co že je tyto dny tátovi tak hrozně veselo (sám závěr — srov. s. 46).

Zdá se, že při škrtech (i doplňku) měly jistý význam vnější okolnosti. Jediná připsaná věta zabírá přesně jeden řádek v 1. vyd., byla pravděpodobně napsána v této podobě, aby nebylo potřebí přesazovat delší kus sazby. O poslední větě „Táty“ (podle rkp.) lze mít podezření, že vypadla z typografických důvodů. Poslední stránka (46) je zcela vyplněna, za větu A dal se do smíchu už by se nevešel žádný text, tj. poslední rukopisná věta by si byla vyžádala celý list. A dva řádky by se vyjímaly na bílé ploše nepěkně. Zde se velmi vnucuje k úvaze příštího vydavatele myšlenka, nemá-li být vypuštěná závěrečná věta obnovena. Olbracht při přepracovávání povídek pro knihu rád přikresloval postranní figurku a právě jí vyhrazoval poslední slovo. Je záhada, proč by v „Tátovi“ postupoval opačně, spíše se zdá, že zde závěr obětoval typografické úpravě.

 

Posun mezi rukopisem a knihou je nepatrným zlomkem celého procesu změn mezi prvním otiskem a knihou, neboť téměř celý proběhl mezi původními otisky a rukopisem. Dříve se soubor měl jmenovat „Kniha veselých povídek …“, teprve dodatečně je na rukopisném titulním listu slovo Kniha nahrazeno slovem Devět. Olbracht chtěl napsat knihu, ale potom skromněji dal do titulu údaj o počtu próz do svazku pojatých. A. M. Píša ve své monografii mluví o „povídkové žni různorodé námětem i rázem“, probírá rakouské a republikánské povídky na odlišných místech. Po druhé válce se Olbracht pokusil dát souboru pevnější organizaci, uleh[250]čil vnitřní pestrosti vypuštěním dvou povídek (v sebraných spisech byly přiřazeny k „Žaláři nejtemnějšímu“) a knihu opatřil pádnějším názvem „Bejvávalo“.

I po zhuštění je soubor značně diferencován. Vykladači se dali titulem (z Rakouska i republiky) inspirovat k názoru, že kniha je dvojdílná, ale ve skutečnosti i „Bejvávalo“ má tři polohy: satiry na Rakousko („O lásce k monarchii“, „Stařeček ověnčený vavříny vídeňské slávy“), zžíravé útoky na rodící se republikánský režim („Kariéra“, „Neznámý vojín“ — k tomu „Dobrý soudce“), konečně rámcové povídky („Táta“, „Hráz na Jizeře“) jsou lehce výsměšné vzpomínky na kraj autorova mládí; lze je pro názornost nazvat semilskými. Uspořádání svádí k nepřesným představám, avšak „Hráz na Jizeře“ není méně „rakouská“ než „Táta“, stejně se týká doby před první světovou válkou.

Opravdu nebylo lehké z tvorby skoro dvacetileté vytvořit ucelenou knihu, rukopis dovoluje nahlédnout do jejího vzniku. Především se povídky liší tím, že některé jsou od první stránky autografem („Táta“, „Láska k monarchii“, „Hráz na Jizeře“), pro jiné autor zčásti použil výstřižků z prvních otisků — týká se to zbývajících próz s výjimkou „Dobrého soudce“. V této povídce je výstřižků použito v nepatrné míře (celkem 34 řádek tisku), jinak celá práce je napsána znovu. Rozdíl v technice práce je do velké míry vnějškový nebo i náhodný, naprosto nemůžeme apriorně usuzovat, že Olbracht nalepoval výstřižky, když text měnil málo, naopak že práci napsal celou znovu, když ji chtěl pronikavě přetvořit. Např. „Hráz“ se celkem málo liší v knize od samostatného otisku, zřejmě ji musil pro knižní vydání celou opsat, protože neměl ještě k dispozici „Dělnický rodinný kalendář na r. 1928“ (tam „Hráz“ na s. 23—32). Naopak pro povídky „Táta“ a „Láska k monarchii“ z r. 1910 sotva měl umělec zachován dostatečný počet exemplářů, tj. po dvou výtiscích na rozstříhání. Technické stránce, jak Olbracht připravil rukopis pro tisk, nesmíme tedy připisovat přehnaný význam. Nesmírně poučné však je, které části textu v jednotlivých povídkách nalepil ve výstřižcích a které napsal znovu. Napřed si povšimneme otisků vzniklých za Rakouska.

Zasahovala tu cenzura, některá místa „vybílila“. Známá věta, kterou cituje v monografii Píša („Všechno se nám tady kazí; holky i poslanci“), byla ve válečném Sborníku 1916 (s. 69) zkonfiskována, též pro rukopis použil Olbracht cenzurovaného exempláře, zmíněnou větu do výstřižku dopsal. Zdá se však, že daleko vážnější byly následky cenzurního „bílení“ v „Lásce k monarchii“. Tato povídka vyšla v kalendáři Záře 1910; na s. 93 tam čteme dvakrát: 77 řádek konfiskováno, 10 řádek konfiskováno, místo závěru 45 řádek konfiskováno. Všechno nasvědčuje tomu, že autor při pořádání knihy neměl k dispozici necenzurované znění satiry, že mezery vyplnil zcela nově. Laskavostí M. Noska jsem se dověděl o naději, že se najde úplné znění: „Smůla je, že od této povídky existovala ještě jedna verze, která vyšla ve Vídeňském dělnickém kalendáři (byla to mutace pražského vydání, jen s jinou obálkou); ve Vídni jsem ji nenalezl, jediný pamětník, tehdejší ředitel Dělnických listů Ant. Machát však pamatuje, že tam text nebyl cenzurován“ (v dopise 6. 2. 1962). Mělo by se v tomto směru pátrat dále. Snad nepříjemné zkušenosti s cenzurou odradily autora od pokusu publikovat za Rakouska druhou rakouskou povídku („Stařeček“). Podle vlastního autorova údaje byla napsána r. 1913, avšak vyšla až po r. 1918 (Dělnický kalendář … na r. 1920).

Značný odstup mezi údajem o napsání a otiskem je ještě u „Dívky s browningovou pistolkou“ (1911—1916); zde však není jasno, proč Olbracht s publikováním tak dlouho otálel. Snad by trochu světla do této otázky mohlo vnést srovnání s obdobnou povídkou, rovněž erotického obsahu.

[251]Těžko lze považovat za náhodu, že za těžké válečné doby otiskuje autor prózy s nezávadnými intimními náměty. Pro Šaldův sborník napsal Olbracht r. 1916 „Věčné srdce“, ale to je pouze novelistické rozvedení krátké črty, kterou pod názvem „Láska“ uveřejnil v Rudých květech (1. 9. 1908, roč. 8). Snad analogicky napsal Olbracht též „Dívku“ pro válečný sborník, i když tuto prózu r. 1913 načrtl nebo rozepsal. Obě erotické povídky mají leccos společného, konfrontují milostné požitkářství s něčím vážnějším. Do knihy opravdu nezapadají, představují jakési válečné intermezzo mezi Rakouskem a republikou, právem se nedostaly do souboru „Bejvávalo“. Smyslná dráždivost působí na dnešního čtenáře již cize, nejsympatičtější je prvotní arabeska „Láska“ z r. 1908. Autor cítil přetíženost obou próz již při pořádání knihy r. 1927 a odstraňoval dekorativnost prózy, která měla být holdem Šaldovi, např. amforu nahradil střízlivou sklenicí. Rozdíl kalné válečné senzibility a zmoudřelého postoje autorova z r. 1927 vidíme markantně, když srovnáme dvojí znění jednoho odstavce:

Neznámé děvče to bylo, jež se mu samo nabízelo a k němuž neměl povinností, ale zželelo se mu jí snad právě pro toto zachvění hlasu a ono neznámé, co včera postřehl v jejím pohledu. Vzpomněl si na svoje poslední lásky, ty, o nichž se vypravovalo ve společnosti. Všechny končily trpkou příchutí (Sborník 1916, 70—71).

Snad právě pro to zachvění hlasu a pro ono neznámé, co včera na vteřinu obestřelo její pohled. Vzpomněl si na svoje poslední lásky a na trpkou příchuť, která po nich zbyla. Ženy ho milovaly, stejně jako on miloval ženy, ale ženy touží po oddanosti a on byl příliš věren jiným věcem, než aby se mohl celý dávati jim. Bylo mu náhle líto cizího děvčete, které se mu samo nabízelo, bylo mu líto vésti je někam, kde je na konec čekala bolest (87 — shodně i rkp.).

Zajímavé jsou i drobné stylistické úpravy (objektivně obestřelo pohled — proti subjektivnímu postřehl v pohledu, cit. Sborník). Ale závažné je, že se proměnil celý postoj k erotice. „Poslední lásky“ nejsou předmětem pikantních klepů, autor je opravdově soudí, a hlavně vidí v proporcích celého života (byl příliš věren jiným věcem). Konkrétně k neznámému děvčeti cítí nyní autor hluboký soucit a jakousi solidaritu. Zmizelo poněkud cynické konstatování k němuž neměl povinnosti, naopak přibyl záchvěv lítostné odpovědnosti za dívčin osud: bylo mu líto vésti je někam, kde je na konec čekala bolest. Tato bolest čekající v závěru erotického dobrodružství je něco jiného než původní trpká příchuť, třebaže i ta se udržela v textu z původního znění.

To byl jeden pohled do složitého procesu úprav, kterým z rozptýlených povídek vznikal knižní soubor. Obecně se však dá konstatovat, že Olbracht nepatrně zasahoval do dějové a ideové stavby svých próz, zato s nevyrovnatelnou plastičností prokresluje jeviště, někdy přikreslí figurku ostrými tahy zkušeného pozorovatele. Vnějškově se to projevuje tak, že dialogy, do kterých bývá soustředěno ideové napětí, jsou nalepeny do rukopisu ve výstřižcích prvního otisku, naopak popisy a průvodní okolnosti (i vedlejší osoby) najdeme v partiích nově napsaných.

V povídce „O lásce k vlasti“ je výrazněji zpodobena lajtnantova milenka, guvernantka továrníka Liebiga (Kalendář: pana plukovníka —), ale především přibyla postava starého mazáka Pekárka. Ten při výbuchu lajtnantova vzteku si myslí něco neuctivého (59). Jemu je také vyhrazeno, aby místo zkonfiskovaného závěru vyjádřil morálku povídky:

Nebrečte! Copak si myslíte, že tahleta lumpárna potrvá věčně? A že nás tihle idioti budou věčně fackovat? Jde jen o to, až to s nimi začne praskat, abychom při tom taky byli. Jděte spat, ušouni! (73 — rkp. shodně, jen s nimi dodatečně připsáno).

[252]Není pochyby, že starý mazák (který tu z trestu sloužil už čtvrtý rok) je postava blízká autorovu srdci, přímo jeho mluvčí.

V „Neznámém vojínovi“ přidal Olbracht dvojici burziánů, aby názorně ilustroval důsledky aféry pro mezinárodní vysoké finance. Politické čachry zesměšnil Olbracht už v původním znění, nyní zdůraznil sepětí politiky s velkým kapitálem: … politikové usuzovali docela reelně. Oni a bursiáni (185 — rkp. stejně). A proto ukazuje nyní na houpačku burzy. Nejdříve:

Pan Roubíček, který hrál ala bas, si mnul ruce a pravil panu Spitzrovi, který tu sedět bledý a sklíčený … (185 — rkp. pův.: … patřil ke kontremině a hrál ala bas, měl radost a mnul si ruce).

Ale koaliční vláda prokázala svou oddanost kapitalistickému světu, proto:

vzpamatovala se také bursa. Vzpamatovala se na tolik, že již za tři dny mohl říci v Café Continental pan Spitzer panu Roubičkovi: „Tak co, kdo je starej chamr s tou naší republičkou?! Aby to věděli, zejtra kupuju holkám oringle. Puknou!“ (197 — rkp. stejně).

Přiřazení burziánů k politikům v knize prokazuje rostoucí míru Olbrachtovy politické pronikavosti.

Také v závěrečné povídce přikreslil Olbracht dvojici opozičníků proti gründerské horečce v Semilech, ale postupně:

Šosáci a pochybovači v městě byli brzy radikálně umlčeni (Dělnický rod. kalendář 1928, 24).

Oposice bývalých držitelů moci byla úplně ignorována Jejím mluvčím byl pan řidicí Chlum, radikálními pokrokáři posměšně zvaný Porozuma … (241 — rkp. tuto pasáž ještě nemá).

Úloha Porozumy tím v prvním knižním vydání končí, avšak po druhé válce připsal autor tři odstavečky, v nichž s druhým ze dvou posledních staročechů tohoto města odsoudí starý řídící zkrachované politické odpůrce. Udivuje, že Porozumovým partnerem je semilský lékárník, který v kalendáři ještě nevystupuje, avšak v rukopise knižního souboru má jinou funkci — pro srovnání uvedu zároveň znění knihy z r. 1927:

Pan lékárník, starý vlastenec, dojetím plakal (rkp.).

Pan Václavík, povoláním drogista, vlastenec s velkou růžovou pleší nad týlním lalochem a s velkou růžovou stolistkou v knoflíkové dírce, dojetím plakal (241).

Dvojice semilských figurek není tak výrazná jako burziáni v „Neznámém vojínovi“, ale autor těžko sháněl jakés takés protihráče semilských fantastů.

Toto vnikání rezonérů a podobných figurek do jednotlivých povídek nevidíme bezprostředně na stránkách rukopisu, ale často tam můžeme přímo pozorovat zreálňování jeviště příběhů. Jako na vyvolávaném negativu vidíme z neurčitého pozadí vystupovat přesné obrysy, prospekty ulic. Hned v první povídce najdeme doklady na četné posuny v tomto směru:

na skalnaté cestě (pův.) — na skalách, vystupujících z polní cesty (dod. — 10)

od svodů města a sestřenic (pův.) — od svodů sestřenic, jachetních závodů a vídeňských barů (dod. — 18)

na kousek zeleného trávníku (pův.) — na kousek trávníku, který se v jeho čtverečku ostře rozzelenal (dod. — 20)

Nebylo tu nikoho. Jen měsíc svítil. Petr usedl na zdi, dlaněmi podepřel kolena a hleděl k zámku. Ale ten byl tichý … (pův.) — … svítil. Park byl oblit jeho měkkým světlem a přes zářící kotouč vysoko na obloze plul malinký bílý mráček. Petr usedl … (dod. na vloženém listu — 23).

V „Dívce“ jsou pro knižní vydání prokresleny vídeňské ulice:

[253]Za půl hodiny se zdvihl a vyšel do noci. Když zahýbal za nejbližší roh, viděl, jak rychlými kroky proti němu jde děvče (Sborník 1916, 70).

Za půl hodiny se také on zdvihl a vyšel do nočních ulic. Bylo po krátkém červnovém lijáku, (škrt: v mokré asfaltové dlažbě se obrážely) vzduch byl svěží a v mokré asfaltové dlažbě se obrážely přehršle světla z pouličních svítilen a letěly ohňové pruhy pozdních automobilů. Šel k domovu a myslil na vše možné spíše než na dívku s podivně zelenýma očima. Ale když zabočoval na Okružní třídu, šlo proti němu rychlými kroky děvče (rkp. 86).

Místo výrazu noci užil velmi konkrétního noční ulice s celým provozem. Pozoruhodné je, že i v tomto úryvku bylo škrtnuto viděl — děvče prostě jde.

Dokladů snahy o maximální konkrétnost a reliéfnost je nespočet; uveďme ještě groteskní prokreslení semilské horečky v „Hrázi“:

hleděla při vyprazdňování měchýřů zasněně do hvězd kolem řeznických dvorků domů (Kalendář, 23) — … zasněně ke hvězdám Velkého Medvěda kolem řeznických dvorků, zapáchajících starými porážkami, kde hejna much masařek právě dosnívala na jaternicových liskách svůj ranní sen (240).

V rukopise napsal autor nejdříve znění Kalendáře (do hvězd), konkrétnější určení (u souhvězdí Velkého medvěda) nadepsal původně o dva řádky dále (k slovům tam nahoře ve vesmíru). Ze stylistických důvodů, aby se v téže větě neopakovalo do hvězd, u souhvězdí, rozhodl se Olbracht pro znění citované z 1. vyd.

 

Všechny změny tohoto druhu prokazují Olbrachtovu neúnavnou lásku ke skutečnosti světa, neustálé ověřování konkrétních podrobností a úsilí o krajní plastičnost podání. Jeho znalost života byla ohromující, nikdy nebyl syt jejího prohlubování. Studium změn u Olbrachta je školou metod, jakými se dosahuje realistického zobrazení skutečnosti.

Na druhé straně nelze dost zdůraznit ideovou pádnost a důležitost prvotních otisků. Nejsilnější dojem, který si člověk odnese ze studia rukopisu „Devíti veselých povídek“, je představa nerozborné kostry výstřižků, která je obalena nádherným pružným svalstvem připsaných pasáží rukopisných. Nesporně nejvýznamnější dvě povídky jsou „Kariéra“ a „Neznámý vojín“, pocházející z velkolepé epochy po Říjnové revoluci a tvořící logický triptych s „Annou proletářkou“. Analogicky „Dobrý soudce“ náleží do okruhu „Zamřížovaného zrcadla“. Náš zájem nutně v první řadě poutají nejrevolučnější povídky z let 1921, 1922.

 

Při srovnávání rukopisu „Kariéry“ s původním otiskem zjistíme, že ve výstřižcích bylo do rukopisu nalepeno přes polovinu původního textu. V Kalendáři má povídka 692 řádek, z toho jich Olbracht použil 398, tj. 57,5 %. Jak už bylo konstatováno, převzaty jsou všechny klíčové pasáže, začátek i závěr, hlavní momenty ‚kariéry‘ Žakovy i dialogy s vrchním komisařem Skřivánkem, zhušťující filosofii povídky.

Ale ani zbývajících 42,5 % původního textu nezmizelo. S opravdovou vypravěčskou vervou rozvedl Olbracht v rukopise mladistvé zaměstnání hrdinovo, roháctví a ptáčnictví, na samostatné dějové epizody vyrostly Žakovy ostudné aféry. Je rozkoš např. sledovat mistrovství, s jakým autor v rukopise vypráví příběh s fingovaným vykradením zlatnického krámu. Navíc Olbracht nyní dbá, aby tato epizoda byla pevněji vkloubena do celkového děje, několikrát se vrací k motivu osmi stovek, které neblahý strážce veřejného pořádku půjčil svému šéfovi, dále nechá zbabělého klenotníka umřít hrdinskou smrtí v poli.

[254]Proti prvotnímu znění povídky se věcně nic neztratilo, naopak mnoho přibylo, ale přesto cítíme, že tu něco ubylo. Původní Eduard Žák je postava přerůstající v symbol, je všude, kde se brutální silou láme odpor lidu, sociální i národní vzpoura. V Komunistickém kalendáři 1922 čteme o něm:

Byl to strážník Eduard Žak, který roku 1905 zastřelil na nároží Příkopů a Havířské ulice učně Hubače, on to byl, který usekl u Musea tříletému dítěti ruku, nadstrážník Žak to byl, který odhalil r. 1909 antimilitaristické spiknutí a později cukerinové rejdy anarchistů, on byl hlavní hybnou silou při důmyslných provokacích ostravských horníků a severočeských tkalců (32).

Žak je ztělesněním policejního útlaku, stejně řádí za světové války:

Zločin ruských velezrádných letáků zkonstruoval on, rejdy jihoslovanských studentů v Praze usmyslil on, aféru prostějovského gymnasia odkryl on, on odhalil ostravské spiknutí a dodal redaktora Knotka na popraviště, on našel nitky mafie a rozmotal jejich klubko až do konce, mimohistorický materiál vídeňského procesu byl jeho dílem (33).

A týž zloduch v krvi dusí dělnické povstání v prosinci 1920:

Byl to vrchní inspektor Žák, který vedl policejní oddíly proti Lidovému domu a řídil všechny strategické operace tam Vrchní inspektor Žák to byl, který dal příštího dne před Národním shromážděním rozkaz páliti do demonstrujícího zástupu, on, který skryt za pouliční svítilnou, vystřílel do hustého, bezradně sebou zmítajícího davu všechny své reservní patrony (36—37).

Všechny tyto tři etapy jsou vykresleny též v rukopise, prostřední přímo s použitím výstřižku.

Ale Olbracht nyní zbavuje Žaka nimbu policejní vševědoucnosti, napůl mu odnímá funkci ústředního stratéga. V prvním úryvku je daleko skromněji formulována jeho úloha: … jeho bylo v prvé řadě používáno při provokacích ostravských horníků (140), ve třetím klesá z vojevůdce na nástroj akce: Vrchní inspektor Žák to byl, který vedl ozbrojený útok proti Lidovému domu, on to byl, který druhý den na to vystřílel, skryt za sloupem, do zmítajícího sebou zástupu na sněmovním náměstí všechny reservní patrony (163 — v rkp. ozbrojený, skryt za sloupem dod.). Původní nestvůrný přízrak dostává civilnější rozměry, v novém zpracování se čtenář hodně doví o jeho ustrojení, fyziologii, o jeho drobných praktikách. Ale není to už monumentalita a sevřenost původní karikatury.

Je pozoruhodné, jak prvotní zžíravá satira na policajta — vždy stejného, ať je natřen černožlutě nebo červenobíle —, uvolňuje postupně místo humornějšímu pohledu a filosofii práva: … zásadě celkem správné, že totiž zákon není provazolezeckým lanem, na němž by občané celý život balancovali, nýbrž jen celkovou směrnicí a silnicí dosti širokou, jejíž schůdnost mají udržovat právě výkonné orgány (142 — rkp. shodně). Po této úvaze není v Kalendáři stopy, ale zato vystoupila do popředí v dalším knižním přepracování:

Tak se stal Eduard Žak policejním inspektorem, potvrzuje pravidlo, že muž který rozsvítil tolik svítilen, smí někdy také jednu rozbíti (1927, 145) — … potvrzuje zásadu, že zákon není provazolezeckým lanem ani pro své ochránce, nýbrž silnicí dosti širokou, aby se na ní svobodně mohli pohybovat ti, kdož s ním dobře smýšlejí (1953, 57).

Je to zjev překvapující, ale u Olbrachta běžný, že text díla je v pohybu po celá desetiletí, prakticky po celý život autorův.

Na proměnách „Kariéry“ se odhaluje jeden ze základních problémů Olbrachtova úsilí o nový, socialistický realismus. Na jednom pólu stojí původní znění povídky, které lze charakterizovat jakožto maximum ideové typizace, na druhém pólu je [255]knižní podoba, která usiluje o maximum životní věrnosti či věrohodnosti, o krajní reálnost a pravděpodobnost. Prvotní Žák je pro svou typičnost figura silně fantastická, kdežto v knižních podobách nabývá stále normálnějšího vzezření. Volba mezi jednotlivými texty není lehká. I když se musíme obdivovat uměleckému mistrovství pozdějších úprav, prvotní podoba povídky stále přitahuje svou lapidárností, prudkým ideovým patosem.

K prvotnímu znění je potřebí se vracet i pro jeho větší politickou jednoznačnost. R. 1927 byly poměry jiné než v bouřlivém r. 1921, autor musil udělat jisté ústupky dobové situaci, zvláště když kniha měla vyjít v oficiálním nakladatelství. O jaké úpravy jde, ukáže poslední odstavec povídky:

„Stará, stanu se policejním radou. Pan ministr mi řekl: ‚Nepotřebujeme teď politiky, potřebujeme odborníky. Sloužil jste věrně Rakousku, a to je nám důkazem, že budete věrně sloužit i nám‘ … To se vr, že budu. Himlhergotsakra, to víš, holka, že budu. Jsem přece humanista!“ A policejní rada se udeřil do prsou. „Budu přeloženej do Košic a budu tam drátovat kejháky komunistům. Pan ministr mně řekl, osvědčím-li se, že budu jmenovanej županem v Příkarpatský Rusi. A krucityrkn, stará, to víš, že se osvědčím. Budeš velkomožnou paní županovou. A v Příkarpatský Rusi, tam je pro našince ňáký živobytí, herdek, tam je pro nás ňáky žrádýlko, to mně můžeš věřit, já jsem informovanej. Tam si budeš moct zavíst svůj kšeftík. Nestaneme-li se do dvou let milionáři, ať jsem drajcén! … A já, hovado starý, měl předloni tolik strachu z humanity!“

Kromě stylistických úprav provedl autor v rukopise na základě výstřižku tyto tři hlubší zásahy: škrtl větu Jsem přece humanista, vystřihl kejháky komunistům (a vepsal k. podvratným živlům) a slovo humanity (nahradil republiky).

Ukazuje se, že přes svou stručnost má první verze „Kariéry“ samostatnou hodnotu. Cítíme v ní vzrušené období počátku dvacátých let. Ale povídka, jak byla otištěna v Komunistickém kalendáři, nemá svou autentičností cenu pouze pro odborného pracovníka, který se zabývá tvorbou Olbrachtovou nebo dějinami kolem r. 1920, nýbrž měla by být v tomto znění přístupná každému čtenáři. Je skvělým dokladem autorovy ideové průbojnosti. Zásada tzv. vydání „poslední ruky“ nesmí být uplatňována mechanicky. Kdyby čtenář byl odkázán na tzv. definitivní znění „Kariéry“, musil by se spokojit s takovým závěrem:

Budeš velkomožnou paní županovou. Tam si zas můžeš pořádat svý anglický tance. — „Antický“, poučila ho paní radová. — No, to je fuk!

To je už poněkud krotká satira, čtenář by rozhodně raději sáhl po dravém, kousavém znění prvotním. — Dalšími proměnami „Kariéry“ se již zabývat nebudeme (závažné je, že pasáže o průběhu 28. října v Praze byly připsány pro knižní vydání, 149—150, 155—156; ironicky tu autor mluví o fangličkářství, např.: Bylo opravdu štěstí, že osvobozený národ neměl pro zpívání a řečnění kdy na jiné věci).

Přistupme nyní k povídce „Neznámý vojín“. Je to případ zcela obdobný, i když procento nalepených výstřižků je tu o něco nižší, tj. 46,8 % (z celkového počtu 586 řádek původního otisku je použito 274). Avšak i v „Neznámém vojínu“ formou výstřižků pojal autor do knižního zpracování všechny stěžejní momenty původního znění: řeč vojáka, který zdvihl víko rakve, výsměšně formulovanou zprávu o prohlídce nebezpečné rakve se zborovským hrdinou (našly se v ní též ženské kosti), řeč policejního ředitele (žádajícího zesílení policejního sboru) a závěrečnou rozmluvu tří ministrů, odhalující špinavé čachry uvnitř vládní koalice. Na ideovém půdorysu se nic nezměnilo.

Vnitřní stavba prózy se však i tentokrát podstatně posunula. Původní znění [256]je zoufalá fraška, bujaře fantastická a neskutečná, jak je naznačeno hned v názvu: Co se nestalo v Praze 1. července (připomíná název jedné Nerudovy Povídky malostranské). V novém znění usiluje Olbracht o normální povídku, rozvíjí epické motivy, vypouští to, co je beletristicky nezahalenou kritikou poměrů v mladém státě. Proto vypadl úvod původní satiry:

Móda pochovávati bezejmenné k nám přišla jako všechny módy ostatní z Paříže, neboť duchaplní Francouzi první vystihli, že vzdávati pocty mrtvým neznámým je daleko pohodlnější a lacinější než činiti spravedlnost živým známým a že tyto krásné pohřby mají ještě mnoho výhod jiných atd. (Komunistický kalendář 1923, 48 — zčásti obnoveno r. 1947).

V novém zpracování je snaha o epickou linii markantní např. v závěru. Původní verze končila drsným pamfletem na žalostné politikáře z poválečné koalice: Aféra zborovského vojáka, hrozící způsobiti vlasti úhonu, obrátila se, dík státnické moudrosti, k dobru a prospěchu vlasti. Konsulové bděli (55). První větu převzal Olbracht do knihy, ale narážku na rčení Caveant consules škrtl a připsal závěr nový. O tom, že k politikům autor přidružil r. 1927 ještě agenty mezinárodního kapitálu, byla již zmínka (dvojice Spitzer-Roubiček). A docela nakonec připsal půlnoční ironickou scénu mezi zborovským hrdinou a padlými z italské fronty. Tato groteskní rozmluva jistě zaokrouhluje epický celek povídky, neznámý vojín není potom jenom záminkou ke kritice, nýbrž má samostatnou dějovou funkci. A také dovoluje autorovi říci hořká slova na adresu těch, kteří se shromáždili na Staroměstském náměstí, aby oslavovali a příjemně se dojímali:

„Člověče, viděls dnes dopoledne na náměstí ty, za které jsi padl?“ — „Ne.“ — „Ne?! No tak mlč a buď rád, že ležíš!“

Zklamání Olbrachtovo se léty prohloubilo a zasáhlo — jako v „Kariéře“ — též neuvědomělé davy, které se po převratu daly opojit svobodou a prázdnými hesly vlasteneckými. Původní povídka je jednostrannou satirou na politický švindl Pětky a celé tehdejší koaliční politiky, avšak to je spíše její síla než nedostatek. V novém zpracování je mnoho posměšků na všelijaké vědecké odborníky, ale vybledla právě ta nesmírně ostrá původní satira politická. V Komunistickém kalendáři 1923 defilují v nemilosrdné karikatuře představitelé tehdejších koaličních stran, Udržal, Šrámek, Bechyně aj., zvláště karikaturní obraz pravicového sociálního demokrata je vykreslen velmi ostře, což bylo podmíněno tehdejším napětím mezi jeho stranou a novou stranou komunistickou. Již v prvním knižním vydání je z Bechyňova projevu škrtnut pasus jeho devótní oddanosti presidentu, v pozdějším vydání vypadlo jeho jméno vůbec, zůstala jen řídnoucí rusá kštice.

Byly to zajisté v neposlední řadě důvody umělecké, které vedly autora k smazání individuálních rysů i jmen samých. Olbracht přistupoval k přepracování povídky (a celé knihy) po druhé světové válce r. 1947 za zcela změněných společenských podmínek. Musil také počítat s tím, že běžní čtenáři, zvláště z mladší generace, nebudou mít potuchy o vousech ministra Udržala a že jim vůbec bude politické hemžení na počátku dvacátých let nadobro cizí. V konečném znění nezůstalo ani jedno vlastní jméno z řad politiků, beze jména se octl i generální inspektor armády, kterého si Olbracht dobíral nejen v Komunistickém kalendáři, nýbrž ještě r. 1927: … J. S. Machar, neboť on stoik filosof si uvědomil, že jest povinován národu i sám sobě zachovati ve všech hodinách hrdinnost Scaevolovu a moudrost Diokleciánovu (175).

Osudy jmen osobních byly v satiře překvapující, ale nikoli náhodné. Již v rukopise pro první knižní vydání vypadla jména populárních postav pražských, prof. [257]Heverocha a dr. Šimsy, satira byla obrácena neosobně proti vědě vůbec. Vypadla i jména persekvovaných komunistů: Bohužel naši nejlepší detektivové jsou právě nyní na Slovensku, pronásledujíce komunisty Maselnikova a Savků … (Kom. kalendář 52, tatáž jména ještě 54). Tento nesmírně živý kolorit roku 1922 potuchl v prvním knižním vydání a po druhé světové válce se vytratil skoro úplně.

Je zajímavé, že ze všech dobových celebrit pražských se až do posledního přepracování v povídce udržel znalec z oboru eskamotáže pan Viktor Ponrepo, dále semilský okresní hejtman Korbel a jeho spřeženci. A ovšem trvalou součástí textu zůstala dvojice Spitzer-Roubiček a všechny čistě fiktivní postavy, které byly přikomponovány pro knižní soubor. Na tomto přesunu v poměru jmen historických a jmen románově vymyšlených je jasně vidět vývoj od politické satiry k epické povídce.

Studium vývojových proměn v Olbrachtově próze není odbornická hříčka. Položíme-li vedle sebe postupné podoby „Devíti veselých povídek“ (později Sedmi), ukazuje se pro vydavatele Olbrachtova odkazu, jak iluzorní je zde důsledné zachovávání zásady vydání „poslední ruky“. První verze Olbrachtovy povídky bývá ideově nejkoncentrovanější a nejprůbojnější. Zvláště to platí o břitkých satirách z let 1921 a 1922. Nebylo by neužitečné otisknout tyto satiry v podobě původní pohromadě s „Annou proletářkou“, aby je poznalo co nejvíce čtenářů.

 

R é s u m é

DIE HANDSCHRIFT VON OLBRACHTS NEUN LUSTIGEN ERZÄHLUNGEN AUS ÖSTERREICH UND DER REPUBLIK

Durch Verdienst eines Setzers ist die Handschrift der Neun lustigen Erzählungen (1928) erhalten worden; es gewann sie das Archiv in Olbrachts Geburtsort Semily (die erste Erzählung „Táta“ („Der Vater“) wurde ins Privateigentum verkauft, aber auch ihre Handschrift konnte ich durch Gefälligkeit des Semiler Archivs, das sie ausgeliehen hatte, benützen).

Die Handschrift gewährt den Einblick in ein Stadium Olbrachts schöpferischer Arbeit. Alle Erzählungen sind schon vor ihrer Herausgabe in Buchform (in sozialdemokratischen und später kommunistischen Kalendern, in verschiedenen Sammelbüchern und Zeitungen) gedruckt worden, sodass die Handschrift eine Gliederung des Abänderungsprozesses vom ursprünglichen Abdruck zur Buchform in Teilabschnitte ermöglicht. Das eigene Formen des Buchtextes hat sich schon in der Handschrift abgespielt. Die in den Korrekturen vorgenommenen Veränderungen sind gering und greifen nicht besonders tief ein (es handelt sich um konsequentere Ausnützung mundartlicher Formen, Abschwächung besonders drastischer Formulierungen usw.). Bedeutsamer ist der vielfach erst auf den Seiten der Handschrift (namentlich auf denen, die nachträglich eingeschoben worden sind) durchgeführte Abänderungsschritt von dem ersten Abdruck zu der Handschrift.

Die Handschriften einiger Erzählungen sind so angefertigt worden, dass ein Teil des Textes in Form von Ausschnitten des ursprünglichen Abdruckes aufgeklebt worden und ein Teil handschriftlich ist. Es ist beachtenswert, dass in der Regel die ideologisch wichtigsten Passagen in den Ausschnitten in die Buchform aufgenommen worden sind, wogegen neues stylistisches Bemühen Olbrachts meist auf das Durcharbeiten von beschreibenden Partien aufgewandt worden ist. Im allgemeinen kann man feststellen, dass die ursprüngliche Form am stürmischsten ist — es gilt vor allem von den die Anfänge des republikanischen Regims scharf angreifenden Erzählungen („Eduard Žáks Karriere“, „Der unbekannte Soldat“) — besonders dabei sollte der ursprüngliche Wortlaut parallel neben dem Schlusstext in der Buchform publiziert werden.


Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 4, s. 248-257

Předchozí Lubomír Doležel: Lingvistické problémy řízení socialistické společnosti

Následující Jan Chloupek, Arnošt Lamprecht, Antonín Vašek: Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy