Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy

Jan Chloupek, Arnošt Lamprecht, Antonín Vašek

[Articles]

(pdf)

Чешский национальный язык и некоторые перспективы его развития / La langue nationale tchèque et certaines de ses perspectives d’évolution

Odborná diskuse v letošním i minulém ročníku našeho časopisu, k níž dala přímý podnět stať P. Sgalla v sovětském teoretickém časopise Voprosy jazykoznanija,[1] může mít několikerý a v zásadě velmi široký význam: pomoci shrnout naše vědomosti o současném stavu českého národního jazyka na celém českém území, osvětlit základní lingvistické pojmy, posoudit vhodnost některých obecných termínů nových a vytyčit cestu péči o jazykovou kulturu v naší socialistické společnosti. Svým významem, avšak jen svým významem, může nynější diskuse připomínat pokrokové vystoupení členů PLK v otázkách jazykové kulturní orientace z let třicátých, ale situace nynější je v zásadě jiná: právě na onu pokrokovou tradici naší jazykové (i jazykovědné) politiky od let třicátých lze i nyní úspěšně navázat; nejde zajisté o to, vyvolat jakousi zásadní změnu v jazykové politice, jak se domníváme, politice správné, praxí osvědčené a informovanou veřejností bez vážných výhrad přijímané. Diskutující pozvali k účasti na diskusi širokou jazykovědnou veřejnost a doporučili, aby se nediskutovalo vždy zároveň o celém komplexu otázek. Náš příspěvek bude proto zaměřen jen na řešení několika dílčích problémů.

Národní jazyk je pro nás souhrnem jazykových útvarů, kterých užívají při vzájemném dorozumívání příslušníci jednoho národa, pokud mluví svou mateřštinou. To platí i o českém národním jazyce. Přitom jednotlivé jeho útvary jsou si strukturně blízké (mají podstatnou část jevů společnou, přitom však i tyto společné jevy mohou mít v každém ze systémů jiné místo a mohou stát v jiných systémových souvislostech), navzájem na sebe působí a podléhají i společným vývojovým tendencím. Proto je to v podstatě pojem vývojový, historický, i když existuje též jako současný výsledek. Není to však podle našeho názoru systém (což je pojem synchronní), a proto nemůžeme bez výhrad přijmout ani charakteristiku národního jazyka jako „systému systémů“, neboť slova systém by zde bylo pokaždé užito v jiném smyslu. Systém — podle našeho mínění — vyžaduje závislost složek v synchronním průřezu; tu např. soudíme, že z lašského přízvukového typu, jihočeského intonačního typu a obecného přízvukového a intonačního typu jen stěží někdo vytvoří „český národní systém“ přízvuku a intonace.

Je-li potřeba termínu jádro národního jazyka, potom — soudíme — možno jím nazývat jen jazyk spisovný (v jeho živé podobě, bez archaismů a výrazových prostředků knižních, neživých, omezených jen na jisté stylistické vrstvy), jako kulturní jazyk celé naší společnosti, nebo aspoň jako jazyk, o jehož užívání se při komunikaci v oblasti kulturního vyjadřování příslušníci našeho národa nepochybně snaží, a jako jazyk, který nabývá v naší nové společnosti stále většího významu a vlivu a stává se vskutku tím krystalizačním jádrem národního jazyka, v podstatě usměrňujícím vývoj všech jeho ostatních strukturních útvarů a reprezentujícím společnou část výrazových prostředků.

K strukturním útvarům českého národního jazyka náleží, jak se obecně uznává, jednak (1) spisovný jazyk, zvaný též jazyk vlastně spisovný, v podstatě jazyk [259]kodifikovaný v mluvnicích, slovnících a učebnicích, spolu s hovorovou češtinou, přesněji řečeno soustavou výrazových prostředků příslušící hovorovému stylu spisovné češtiny, jednak (2) místní (lokální, teritoriální) nářečí a nadnářeční útvary (interdialekty) spolu s obecnou češtinou — všechno to složky nespisovné. Pokud jde o tyto lingvistické termíny — ostatně ne vždy stejně chápané, jak ani při složitosti jazykové situace nemůže jinak být — přibyl k nim na konferenci o marxistické jazykovědě v r. 1960 termín, odrážející jakoby integrační vývojovou tendenci v českém národním jazyce, jazyk běžně mluvený. Domníváme se, že tento termín je vhodný pouze pro označení funkční dorozumívací formy, dorozumívacího způsobu mluvením (v protikladu k dorozumívání písemnému, psanému nebo tištěnému). Mluvená funkční forma pak může mít nejrozmanitější strukturní náplň: místní nářečí, interdialekty různého rozsahu a různého vývojového stupně, obecnou (zcela konkrétně: pražskou) češtinu nebo hovorovou češtinu spisovnou. Všechny tyto strukturní útvary (není třeba vyjímat hovorovou češtinu) jsou podmíněny právě mluveností jako téměř výhradním (je-li přirozený) způsobem své realizace. První slovo termínu („běžně“) vhodně naznačuje, že nemáme na mysli jazyk všech mluvených projevů; jistě ne např. sekundárně mluvený jazyk při hlasitém čtení textů, při recitaci atp. Všechny zmíněné útvary mají řadu společných jevů a postupů při výstavbě promluvy právě proto, že se realizují mluvením. Na prvním místě se to projevuje v syntaxi.

Kdyby termín „běžně mluvený jazyk“ označoval jakousi „třetí“, mimonářeční a mimospisovnou strukturu, nepomohl by vnést do složitých otázek jasno, přestože má už svým souhrnným rázem celou tuto komplikovanost naznačit. Máme totiž za to, že se velmi často nedoceňují dva nejvydatnější prameny našeho vyjadřování: (1) lokální nářeční (nebo přinejmenším „artikulační“) základ, uchovaný od nejútlejšího mládí a (2) vlastní spisovný jazyk, vštěpovaný nám školou a celým kulturním životem vůbec — konec konců jediné pevné pilíře celé jazykové situace v jakémkoli průměru nebo průřezu. Všechny ostatní způsoby vyjadřování jsou do značné míry pouze přechodné mezi těmito krajními póly jazykové situace.

Při zkoumání vztahu nářečí a spisovného jazyka nelze nezdůraznit vymezení funkční. To platí pro všechna místní nářečí, ať je jejich územní rozsah jakýkoli. Aspekt teritoriální vystupuje pak zřetelněji až při pracovním (dialektologickém) vymezování dvou nebo několika místních nářečí. Teoreticky je otázka, kde jedno nářečí geograficky končí a kde začíná, vlastně neřešitelná. Plní-li i obecná čeština, jako každý jiný interdialekt, nižší (tj. nářeční) dorozumívací funkce, je — důsledně domyšleno — nediferencovaným nářečím Čech, stojícím v protikladu k vyššímu jazykovému útvaru, k spisovné hovorové češtině; ostatně z hlediska celonárodního jde zase o útvar teritoriálně omezený, neboť ani zdaleka nedosahuje hranic českého národního jazyka, a tedy za své hranice toliko pronikající. Na tuto možnost skromnější, vpravdě „nářeční“ role obecné češtiny nebylo od Havránkova téměř výslovného konstatování v Československé vlastivědě (III-Jazyk, Nářečí česká, s. 87) znovu ukázáno, i když se mu blíží Běličovo pojetí obecné češtiny interdialektické vedle obecné češtiny celonárodní, kulturního typu.[2]

Ani v další, závažné otázce, totiž vyšší kulturní funkce obecné češtiny (celonárodní) se k obecně přijatému závěru ještě nedošlo. Přitom nelze nevidět to, že se ve vyšších kulturních funkcích šíří obecná čeština i mimo svůj původní nářeční [260]rozsah, ale zde je rozhodující to, že takto ji přijímá jen část obyvatelstva, ba jen část jedné jeho vrstvy, část inteligence; nepřijímají ji široké vrstvy obyvatelstva, hodnotíce ji toliko jako řeč lidí z Čech. Sledujeme-li totiž, jak chtějí mluvit naši občané v promluvách s vyšším cílem, nemůžeme nepostřehnout skutečnost, že chtějí mluvit spisovně, i když jim v tom někdy do jisté míry třeba brání neznalost nebo nedostatečná znalost kodifikace (odtud ty hyperkorektní podoby chlíb, vejíčko, koťiťka apod.). Nelze jim pomáhat tak, že je místo k spisovnému jazyku povedeme k funkčně nižší nebo aspoň funkčně dvojaké češtině obecné.

Pochybnost by mohla vzbudit úloha místního nářečí, námi zdůrazňovaná, při vyjadřování dnes, kdy, jak víme, nářečí se pozvolna rozkládají a odumírají, protože zanikly společenské a ekonomické podmínky vyvolávající nebo alespoň zachovávající jejich existenci. K vztahu mezi lokálním nářečím, lokálním nářečním základem nebo aspoň „artikulačním“ základem na jedné straně a běžně mluveným jazykem (funkční formou mluvenou, ať už čímkoli reprezentovanou) na straně druhé je proto nutné připomenout toto:

Nemalá část moravského obyvatelstva žije na venkově, kde se místním nářečím dosud běžně mluví. Nářeční prvky se tedy objevují i v těch projevech, v nichž mluvčí usilují o mluvu spisovnou. Míšení prvků spisovných s prvky tradičního nářečí není při hodnocení jazykové situace nikterak zanedbatelné a je i na první pohled zcela patrné.

Značná část našeho obyvatelstva žije ve městech, s jejichž nářečním zázemím jazykově splývá. To se týká např. Brna, druhého největšího města ČSSR. Při rozboru mluvy (tj. jazykového průměru) takovýchto měst jako bychom se vyhýbali správnému společenskému pohledu na celou záležitost: usuzujeme na mluvu města podle mluvy vzdělanců, nikoli podle mluvy základních společenských skupin: dělníků, zaměstnanců služeb, zřízenců a předměstských zemědělců. Např. v Brně mluví všechny tyto skupiny obyvatelstva, jsou-li to obyvatelé domácí, téměř bez výjimek hanáckým (středomoravským) interdialektem. Zato inteligence není jednotná: ti její příslušníci, kteří se aktivně podílejí na celostátním kulturním životě (spisovatelé, vysokoškolští a jiní učitelé, herci aj.), mluví buď obecnou (pražskou) češtinou (jde-li o občany se středomoravským nářečním základem), nebo hovorovou spisovnou češtinou (občané s „nářečním původem“ východomoravským nebo lašským); ta část inteligence, která se stýká s občany především své lokality (velmi markantní je to u lékařů a úředníků), přidržuje se bez jakéhokoli stylizačního záměru (jak by jim to podkládal přistěhovalec) interdialektu. Při hodnocení jazykového průměru města záleží také mnoho na tom, zda je město kompaktního osídlení, zda žije „ze sebe a svého okolí“, anebo zda v něm (aspoň v aktivním kulturním životě) začíná převažovat složka přistěhovalecká.

Na vysokých školách na Moravě, jak o tom byla v diskusi už řeč, je situace jiná; je o to složitější, že se tu setkávají příslušníci všech hlavních nářečních skupin: hanácké, východomoravské, lašské, z menší části i české. Jednacím jazykem schůzí, besed, aktivů se stává spisovná čeština hovorová; ta se stává u četných mluvčích jediným dorozumívacím prostředkem vůbec (a to nejen u těch, kteří pocházejí z východní nebo severovýchodní Moravy).

Odrazem celé této situace jsou i výsledky ankety konané mezi posluchači filosofických fakult v Brně a v Olomouci. I když je třeba brát je s jistou rezervou — jako ostatně výsledky všech podobných, i ryze dialektologických anket —, přece jsou určitým svědectvím aspoň o jazykovém názoru, jaký posluchači, zčásti i lingvističtí adepti, mají, nejsou-li tyto výsledky svědectvím o jazyce, jakého studenti skutečně užívají.

[261]Zcela jednoznačná a snadno postižitelná je naproti tomu jazyková situace v městě Ostravě i v celé širší ostravské průmyslové pánvi. Zde se stává — kromě odumírajících nářečí — jediným běžně mluveným jazykem hovorová spisovná čeština, zabarvená u mluvčích místního původu některými rysy lašských nářečí, např. nedůslednostmi v zachovávání kvantity, rozlišováním dvou hlásek i-ových a zčásti i l-ových. Tomuto prostředí se na Ostravsku přizpůsobují i pracovníci pocházející z jiných oblastí. V nádražní restauraci v Praze jsme naslouchali rodině mluvící zcela spisovnou hovorovou češtinou. Byli to lidé pracující v Orlové (otec jako technik, matka jako prodavačka v knihkupectví), kteří jeli na prázdniny k rodičům do jižních Čech. Obdobná situace jako na Ostravsku je i ve východomoravských městech: Uherském Hradišti, Vsetíně, Valašském Meziříčí; v Uh. Brodě jsme ji poznali za ročního působení.

Z toho, co jsme uvedli, jasně vyplývá, že jazyková situace na Moravě je poněkud jiná než v Čechách (a zejména než v Praze) a že tu jsou v běžně mluveném jazyce převažujícím útvarem jednak interdialekty, na venkově v mluvě starší a střední generace ještě i místní nářečí, jednak spisovná čeština hovorová, kdežto obecná čeština je dorozumívacím prostředkem jen části inteligence; u její větší části převažuje jako strukturní náplň běžně mluveného jazyka interdialekt nebo hovorová spisovná čeština, a to i v projevech neveřejných, soukromých, v základním komunikativním stylu. Za této situace je snadno pochopitelné, že v projevech veřejných a oficiálních se užití jiné normy než spisovné (tj. spisovné češtiny hovorové) pociťuje jako zcela nenáležité.

Nářeční základ mluvy má nepochybný vliv i na jakýkoli jiný útvar běžně mluvený, u mluvčího výhradní nebo zvolený podle cíle jazykové komunikace. To se projevuje v různých jazykových plánech různě:

 

a) V hláskosloví dochází k jakémusi „krátkému spojení“ mezi jakýmkoli mluveným útvarem (třeba spisovným) a nářečním základem mluvčího, jde-li o jev vyplývající z artikulační báze; tou je myšlen souhrn artikulačních zvyklostí. Stejně houževnatě se drží jevy z hlediska hláskového systému málo markantní, „neuvědomělé“ (termínu není zde užito v psychologickém smyslu). Takové jevy se pak zachovávají i v projevech spisovných nebo alespoň usilujících o spisovnost. Tak např. na Brněnsku se zachovává úzká výslovnost samohlásek (zejména í, é, i, e); spisovné dvojhlásky ei̯, ou̯ se tu vyslovují často s neslabičným komponentem oslabenějším, nežli předpokládá spisovná výslovnost, ba někdy téměř jen artikulačně naznačeným. Mluvčí z východní poloviny Moravy si podržují důsledně výslovnost znělých souhlásek na slovních švech před souhláskami jedinečnými a skupinu ji- realizují i ve spisovných projevech jako i-; starší lidé z Valašska si nadto podržují výslovnost palatalizovaných retnic bʼ, pʼ, mʼ, vʼ a spolu s mluvčími z Ostravska, jak uvedeno výše, i dvojí l (ł : l, ł : lʼ) a dvojí i (i : y). Obecně platí, že se velmi houževnatě udržuje především moravský nářeční základ kvantity (typy o půl paté, blato, udělál).

Pokud běží o jevy markantní a systémově výrazné, uveďme příklad často probíraný: Na západní Moravě a zčásti i na Moravě střední pronikají ve městech (v projevech s vyšší kulturní funkcí) foneticky nápadné české dvojhlásky ei̯, ou̯ na místo tradičních nářečních monoftongů é, ó, ovšem jen proto, že taková změna nevyvolává žádnou další změnu v systému; mění se však touto jedinou změnou celý systém tradiční hanáčtiny v obecnou češtinu? Má smysl považovat z hlediska jazykové teorie za obecnou češtinu (nebo za její místní variantu) jazykový útvar, [262]v němž se vyskytují jevy jako pěknej výlet, chodijou, z druhé strany, přivedls, ze škole, obraťte se na s. Peši, s předsedem — jevy strukturně velmi pevné?

b) V tvarosloví je nadnářeční i — nutno uznat — mimospisovný vývoj velmi nápadný. Právě v tomto plánu vzniká celá řada výrazných interdialektismů, zde je doména všech možných interdialektů. Např. proti spisovné koncovce -ají u typu (oni) dělají a proti nářeční podobě ďelaji šíří se na střední Moravě univerzální koncovkový typ na -ajó (uvnitř nářečí podle choďijó, vně nářečí snad též podle jinonářečního, východomoravského typu ďelajú). U typu (oni) chodí vytváří se morfologicky jednotná celomoravská (s výjimkou severovýchodní Moravy) podoba, hláskově realizovaná ovšem různě: choďijou, choďijó, choďijú. Ta vytlačuje lokální podoby jako choďíja, choďíjá, choďja. Jen na severním Valašsku a v lašské oblasti se domácí tradiční podoba zachovává (choďá, choďi), anebo je vystřídávána přímo spisovným typem (oni) choďí. Je zajímavé, že u izoglos choďijú / choďíja a choďíja / choďá šíří se podoby první, podoba choďíja v případě druhé izoglosy má výhodu ve své zřetelné trojslabičnosti, společné s 1. a 2. os. plurálu. Pátráme-li po jakémsi „spisovném povědomí“ našich moravských spoluobčanů, pokud jde o tvar 3. os. pl. sloves typu rozumět, zjišťujeme, že preferují podobu (oni) rozumí tam, kde není jistoty v kodifikaci; snad je tomu tak z hyperkorektní opozice proti nářečním podobám s rozlišeným tvarem singuláru a plurálu. Podobně na Valašskokloboucku se postupně upouští od starobylých nářečních podob instr. pl. chlapy, ženami; mluvčí je nahrazují novými tvary (rovněž nespisovnými), znějícími shodně s tvary obecně českými (aspoň po stránce morfologické) chlapama, ženama (též chlapcama). Avšak podobná inovace, totiž u typu g Bojkovicám, v Bojkovicách, za Bojkovicama místo tradičního g Bojkovicom, v Bojkovicích (!), za Bojkovici ukazuje na jiné strukturní řešení a na svérázný vývoj moravský. Lze tedy oprávněně pochybovat o souvislosti moravského interdialektického vývoje s obecnou češtinou.

c) V tvoření slov pro označování nových skutečností je úloha všech nespisovných útvarů zpočátku zcela zanedbatelná. Nová označení se v nespisovných útvarech přejímají většinou už jako hotová. Teprve po vzniku pojmenování se usiluje o jeho univerbizaci, což je základní proces zlidovění nového pojmenování. Vedoucí rostlinné výroby se mění v rostlinář, podobně vzniká i skupinář, živočichář aj. Nespisovným útvarům zbývá nadto jen opisné pojmenovávání nových jevů metaforickým (a tedy na dlouhou dobu citově zabarveným) způsobem, obdobným neologismům slangovým.

d) V syntaxi, podaří-li se nám ji zachytit ve spisovné hovorové češtině a v místních nářečích (aspoň v těch hlavních), nebude se nám podle všeho jevit problematika funkčně přechodových útvarů nikterak závažná. Jevy vyplývající z mluvenosti budou stejné, naproti tomu jevy systémové budou se nepochybně nějak odlišovat. Pro popis a výklad bude však zapotřebí volit především jazykové oblasti výrazné a jazykové útvary stabilní.

e) O slovní zásobě se z tohoto hlediska už psalo (SaS 23, 1962, 114).

Chceme-li postihnout vývojový proces v dnešní češtině, musíme vycházet z pólů stabilních a relativně stálých, tj. ze spisovného jazyka a z lokálních nářečí. Teprve podle nich, na jejich pozadí je možno měřit útvary funkčně přechodné, nejednotné, variabilní, hierarchicky stupňovité, a tedy také obecnou češtinu. Tím nechceme nijak popírat skutečnost, že vznikání a další vývoj (popř. i zanikání) těchto přechodných útvarů nespisovných jsou pro dnešní jazykovou situaci češtiny příznačné, nepovažujeme však metodicky za vhodné ani správné vychá[263]zet přímo z nich. Pro postižení obecné češtiny se nám proto zdá nevyhnutelné zachytit — po způsobu dialektologie — především její středočeský nářeční základ, a to po všech stránkách: hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické, slovotvorné i lexikální. Pro takový postup mluví i to, že ani obecná čeština není jednolitá, i ona je místně rozrůzněna: směrem od pražské oblasti ubývá výrazných středočeských znaků a postupně přibývá jednak — třeba jen „výběrově“ — znaků tradičních nářečí, jednak příslušných protějšků spisovných (vzhledem k snižující se funkčnosti interdialektického útvaru), jednak jakékoli jazykově zeměpisné diferenciace vůbec.

O spisovném jazyce jako nástroji vyjadřování a dorozumívání ve všech oblastech hmotné a duchovní kultury není třeba se rozepisovat. Jak je tomu po stránce strukturní? V hláskosloví má spisovná čeština zhruba řečeno asi stejně blízko k obecné češtině (změnami ú > ou, aj > ej) jako k východomoravským a snad i lašským dialektem (neprovedením změn ý > ej, é > í). Zachovává si tedy jakési „středové“ postavení. Projevuje se tu nepochybně celonárodní a dříve i nadnárodní charakter spisovné češtiny. Nejinak je tomu i v tvaroslovném systému (srov. výše výklady o interdialektickém vývoji v tvarosloví). Přejít na jinou normu, pro niž by byla vytvořena kodifikace, znamenalo by porušit tento celonárodní charakter kulturní češtiny, oslabit kulturní kontinuitu a v podstatě negovat celou naši bohatou literaturu krásnou, např. poezii od Máchy až po Nezvala. Chceme-li být „strážci národních tradic“, nemůžeme takový vývoj podporovat. Vývojové tendence naší nové literatury však zřetelně ukazují, že spisovný jazyk má své vlastní možnosti rozvoje: nemálo se v ní využívá i spisovného jazyka hovorového. Pokud pak se do literatury dostávají prvky z útvarů nespisovných, užívají jich autoři tam, kde se dříve vyskytovala tradiční nářečí, jak bylo přesvědčivě dokázáno.[3] I to je jistým svědectvím skutečného postavení nespisovných útvarů, a tedy i obecné češtiny ve funkční hierarchii jazykových útvarů národního jazyka českého. Zavedení obecné češtiny jako kulturního jazyka by znamenalo nejen oddálení spisovného jazyka od našich východních dialektů, nýbrž i od bratrského jazyka slovenského, a to právě v době, kdy se snažíme v jiných oblastech, např. v terminologii, o těsnější sblížení obou našich národních jazyků. Byl by to čin z hlediska rozvoje naší socialistické kultury nepochybně zcela nežádoucí a rozhodně by neznamenal demokratizaci spisovné češtiny.

Co z toho, podle našeho názoru, vyplývá pro naši jazykovou politiku?

Nástrojem celonárodní kultury je spisovná čeština, zachycená ve školních i vědeckých mluvnicích a ve vědeckých slovnících. Je nástrojem osvědčeným už celé věky; nástrojem, který světu zprostředkovával plody českého myšlení. V této nejvyšší kulturní funkci je nenahraditelná, a to z důvodů politických, kulturních, citových, ale i jazykových a hospodářských. Této spisovné češtiny užíváme při písemném dorozumívání a sdělování (veřejném, ale i intimním, neboť s „psaností“ projevu jako by stále byla přímo spjata i jeho spisovnost — a konec konců nemáme jiný spolehlivý grafický systém než spisovný, srov. i psaní slovácká bůda, slovácký krůžek), i když samozřejmě mezi spisovnou češtinou, češtinou psaných projevů, a různorodými útvary běžně mluvenými není neproniknutelná přehrada.

Hybnou silou vývoje češtiny v socialistické společnosti není to, že by se spisovná čeština sbližovala (kvůli cizincům nebo proto, že tomu tak jinde je) [264]s běžně mluveným jazykem, protože nejde o pojmy z jedné funkční ani formální roviny. Spisovná čeština má svou normu, která se stále vyvíjí. Na čem však záleží, je to, aby za tímto vývojem kodifikace příliš nepokulhávala, ale aby upevňovala jevy systémově vázané, aby neudržovala uměle při životě jevy z okraje systému nebo aby je aspoň nevnucovala, aby nezachovávala různé anomálie, jakkoli by to třeba byly vývojové archaismy, zato aby urychlovala zdravé tendence vývojové.

To, že kodifikace spisovného jazyka zpravidla poněkud zaostávají za živým jazykovým územ, je dobře známo. Před jazykovědci pak stojí nesnadný úkol: studovat systém spisovného jazyka, odhalovat jeho fungování a takto poznanému objektivnímu vývoji napomáhat. Vykazování archaismů a neživých výrazových prostředků knižních do speciálních slohových vrstev je nutné, neboť znamená odstranění brzdy ve vývoji spisovného jazyka. V přechodné době je ovšem zapotřebí postupovat velmi uvážlivě, neboť nadměrným připouštěním dublet, což by bylo řešení zdánlivě pohodlné, nebo jindy zase naopak jednostranným kodifikováním pouze podob nových rozkolísala by se spisovná norma, jejíž stabilita a relativní stálost je se zřením k jejímu úkonu nutná. Spisovný jazyk je možno oživovat jen prostředky, které jsou obecně rozšířeny, po jistou dobu ustáleny a které posilují systémový charakter spisovného jazyka. Lze proto přijmout většinu jevů, které navrhuje s. Sgall pro demokratizaci spisovného jazyka. Tak je možno připustit časování typu kryju, kupuju, kryjou, kupujou, podobně, jako jsme již připustili časování mažu, mažou, neboť je to v souladu s třemi našimi základními konjugačními typy: -u, -eš, … -ou; -ím, -íš, … -í//-ejí; -ám, -áš, … -ají; nelze nevyvodit důsledky z toho, že morfologický plán je vyšší než hláskoslovný.

Za spisovné bude patrně nutno uznat též infinitivy typu říct (i moct) při uchování i podob starších. Není už třeba uvádět v kodifikaci infinitiv na -ti, leda jako jev stylově knižní. Podobně by bylo možno přijmout i některé změny v deklinaci zájmen (bez něj). Zdá se však, že nebude dobře možné zavést ze systémových důvodů typ ty nové okna byly, i když dosavadní spisovný typ v běžně mluveném jazyce žádnou oporu nemá. Ve spisovné češtině je totiž velké množství substantiv zakončených na -í, u nichž se singulár a plurál rozlišují jen tvarem připojeného adjektiva nebo zájmena: srov. nové zařízení - nová zařízení. Totéž je i u neproduktivního typu pole, k němuž patří nikoli řídká substantiva na -iště (hřiště, cvičiště); kategorie singuláru a plurálu se zde potenciálně rozlišuje tvarem připojeného adjektiva nebo zájmena (nové letiště - nová letiště). Zrušením shody u neuter v plurálu zanikla by tato rozlišovací schopnost u adjektiv a to by vedlo k narušení morfologického systému. Že jazyku na odstraňování takové nežádoucí homonymie u typu pole záleží, na to ukazuje přechod některých substantiv k typu kuře v našich nářečích: srcata, strňišťata, leťišťata atp. Soudíme proto, že je třeba shodu substantiv a adjektiv neuter v plurálu ve spisovném jazyce zachovat.

Jestliže uznáme dosavadní spisovnou češtinu za nejvyšší jazykový útvar (při všech úpravách kodifikace), nemůžeme jí upřít právo, aby měla svůj vytříbený hovorový styl; naopak je třeba upozorňovat širokou veřejnost na to, že jako ve vyšších společenských funkcích spisovnou češtinou píšeme, tak bychom jí měli též mluvit. Vlastnímu šíření spisovného jazyka také jako útvaru výrazově nejbohatšího, funkčně nejpropracovanějšího a slohově nejrozvětvenějšího mají napomáhat jak jazykovědci, tak ovšem i všichni ti veřejní činitelé, „od kterých máme právo požadovat plnou znalost spisovného jazyka“,[4] a to tak, že ho budou [265]rovněž sami užívat a že jej budou požadovat tam, kde je jeho vlastní sféra, tj. ve veřejných a oficiálních projevech všeho druhu. To bude naše společná služba opravdovému rozvoji národního jazyka a tím i socialistické kultury, v tom především vidíme demokratizaci spisovného jazyka.[5]

 

R é s u m é

ЧЕШСКИЙ НАЦИОНАЛЬНЫЙ ЯЗЫК И НЕКОТОРЫЕ ПЕРСПЕКТИВЫ ЕГО РАЗВИТИЯ

Авторы в своей дискуссионной статье по вопросам перспективы развития чешского языка возвращаются к некоторым понятиям теории языка. Национальный язык они воспринимают как понятие в основе эволюционное, хотя язык этот существует и в современности как результат развития. Не полностью принимают они и характеристику национального языка как «системы систем», ибо слово «система» употребляется здесь каждый раз в ином смысле. Термин обиходный язык (jazyk běžně mluvený) они предлагают для обозначения функциональной формы взаимопонимания в устном общении (в противоположность общению письменному). Разговорная функциональная форма может иметь самое разнообразное структурное содержание — от местных диалектов до литературного языка.

Далее авторы характеризуют язуковую ситуацию в Моравии. Она отличается от ситуации в Чехии (и в частности в Праге). В обиходном языке преобладают интердиалекты, напр. в г. Брно среднеморавский (ганацкий) интердиалект, а в сельских местностях в городе старших поколений еще повсюду и местные диалекты. В последние два десятилетия распространяется разговорный литературный чешский язык, тогда как обиходно-разговорный чешский язык пражского типа является средством взаимопонимания только той части интеллигенции, которая участвует в централизованной (общегосударственной) культурной жизни и происходит из Среднеморавской области; большая часть интеллигенции, однако, пользуется интердиалектом или разговорным литературным языком. В районе Остравы и во всем Остравском промышленном бассейне единственным обиходным языком — помимо диалектов — является разговорный литературный чешский язык, окрашенный у лиц местного происхождения некоторыми чертами ляшских диалектов (напр. непоследовательность в соблюдении долготы, что вообще принадлежит к числу наиболее устойчиво удерживающихся явлений).

В заключение авторы подчеркивают, что орудием также и социалистической культуры есть и будет литературный чешский язык. Но многое зависит от того, чтобы кодификация этого языка не слишком отставала от его развития и отражала его здоровые тенденции; за такой подход к вопросу чешские лингвисты борются уже с тридцатых годов. Теперь будет еще необходимо энергичней отрабатывать разговорный стиль чешского литературного языка. Этому должны способствовать как языковеды, так и общественные деятели. Это и будет их совместным вкладом в подлинное развитие национального языка, а тем самым и в социалистическую культуру. В этом авторы статьи и усматривают в первую очередь демократизацию чешского литературного языка.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 4, pp. 258-265

Previous Oldřich Králík: Rukopis Olbrachtových Devíti veselých povídek z Rakouska i z republiky

Next Pavel Novák: O smysl diskuse o mluvené češtině