K sedmdesátinám akademika Bohuslava Havránka

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

К семидесятилетию академика Богуслава Гавранка / Le 70е Anniversaire de Bohuslav Havránek, membre de l’Académie

Akademik Bohuslav Havránek, již dlouhá léta největší osobnost soudobé naší jazykovědy a vedoucí redaktor našeho časopisu, dožil se 30. ledna t. r. sedmdesáti let. Jako tomu u sedmdesátin bývá, je toto výročí nejen radostnou příležitostí popřát jubilantovi pevného zdraví a mnoha sil do dalších desítiletí, ale i vhodným okamžikem k přehlédnutí jeho životní dráhy a k ocenění jeho díla.

Dnes jsme však postaveni před úkol nesnadný: jak známe jubilanta, on sám ani sedmdesátku za velký věk nepokládá, sil a pracovního elánu má tolik, že by mohl nám mladším rozdávat, a potom — jak na několika stránkách přehlédnout neobyčejně rozsáhlé dílo vědce lingvisty, pracujícího a zasahujícího málem do všech disciplín tohoto oboru, dílo, jehož podnětný vliv se v uplynulých čtyřech desítiletích postupně, ale rychle stal ústřední hybnou i řídící silou rozvoje naší slavistiky, bohemistiky a vůbec celé jazykovědy, jak na několika stránkách zhodnotit dílo vědce, jehož hlavní publikované práce se staly mezníkem v historii zkoumaného problému a zaručily mu autoritu světovou, jak spolu s tím zachytit obsáhlou činnost vědecky organizační, redaktorskou, pedagogickou, kulturně osvětovou i politickou, jíž akademik Havránek významně přispěl k rozvoji naší pokrokové vědy, v lidově demokratickém a socialistickém státě důsledněji marxisticky fundované?

Protože Havránkovo dílo bylo podrobněji analyzováno v jubilejním sborníku k jeho šedesátinám[1] a za další desítiletí v jubilejním sborníku, který vydává k jeho sedmdesátinám Karlova universita,[2] podáváme zde přehled tvůrčích etap Havránkovy činnosti se zaměřením na ty okruhy, které tvoří hlavní náplň našeho časopisu, tj. na jazykovou teorii, otázky spisovného jazyka českého a jazykové kultury.

Životopisných dat k zachycení Havránkovy životní dráhy není třeba mnoho. Narodil se v Praze v rodině středoškolského profesora (jeho otec pocházel z Valašského Meziříčí, matka z Prahy), studoval na pražské filosofické fakultě bohemistiku, slavistiku, klasickou filologii a indoevropeistiku — nejvíce získal od svých učitelů Zubatého, Polívky a Hujera —, působil řadu let na střední škole v Praze a v kanceláři Slovníku jazyka českého, zárodku to pozdějšího Ústavu pro jazyk český, a r. 1928 se habilitoval na Karlově universitě pro obor slovanské jazykovědy. Po roce přešel jako profesor na universitu v Brně, kde působil až do r. 1945 (před zavřením vysokých škol nacisty se stal děkanem filosofické fakulty; zůstal jím vlastně po celou okupaci a v této funkci začal po osvobození znovu budovat práci fakulty). Ještě r. 1945 přešel do Prahy. Zvláště zde uplatnil vedle vynikají[2]cích schopností badatelských a pedagogických i velké schopnosti organizační v oblasti rozvoje lingvistiky a vědeckého života vůbec, v přestavbě vysokého školství, ve vyučování češtině a ruštině na všech stupních škol, ve funkci profesora a po Únoru 1948 po mnoho let i děkana filosofické fakulty, rektora Vysoké školy ruského jazyka a literatury a ředitele Ústavu pro jazyk český nově budované ČSAV. Jeho funkce v orgánech akademických, vysokoškolských, v redakcích časopisů, učebnic atd. a v neposlední řadě i ve veřejném životě kulturním a politickém nelze zde všechny ani vyjmenovat. Ve všech působil jako uvědomělý vědec-straník svým pokrokovým stanoviskem odborným i politickým a pracovní iniciativou; dovedl plně uplatnit své zkušenosti a znalosti lidí, schopnost plánovat vědeckou práci a rozvíjet kolektivní formy práce i vést lidi a pomáhat jim. Nevyhýbal se nezáviděníhodné povinnosti brát na sebe odpovědnost ani aktuálním úkolům denní praxe (nejednou jich bral příliš mnoho, takže i rozptyloval síly vlastní nebo svého pracoviště). Celým svým působením bezmála půlstoletým vykonal pro rozvoj české jazykovědy tolik jako stěží někdo jiný na kterémkoli úseku vědeckého života. Vychoval také nepřehledné řady žáků, o něž nepřestal pečovat v jejich další práci a z nichž tak mnozí se významně podílejí na vědeckém životě: získal si u všech nikoli nekritický obdiv, ale lásku a vděčnost. Vůbec během své dlouholeté činnosti dosáhl nesmírné autority i obliby; a i pokud tu snad u někoho nemá — neboť o příliš mnoha věcech musel rozhodovat a s leckýms se utkat —, autoritu a vážnost si získal u všech bez výjimky. — Za své zásluhy o budování socialistické vědy byl r. 1958 vyznamenán Řádem republiky a nedávno mu byla udělena čestná stříbrná plaketa ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo“. Vedle členství v Československé akademii věd — byl jmenován akademikem hned mezi prvními r. 1952 — dostalo se mu i čestného členství v akademii bulharské a německé.

 

V tvorbě akademika Havránka můžeme vyčlenit tři etapy, které se kryjí — ne podstatně, ale také ne náhodně — se změnami v jeho působišti:

První etapa pražská (do r. 1928) je ve znamení vyhraňování vědecké osobnosti jubilantovy a vrcholí vydáním 1. dílu velké monografie o slovesném rodu, Genera verbi v slovanských jazycích (1928). Havránek pracuje v tomto období — po vzoru svých učitelů — především v historii slovanských jazyků: vedle otázek slovesného rodu jsou středem jeho zájmu složité otázky hláskoslovné (píše o neasimilovaných souhláskách v stč., o přísuvných vokálech v slovanských jazycích) a v řadě recenzí věnuje pozornost dějinám i současnému dění ve slovanské jazykovědě. Ve všech těchto pracích osvědčil velký rozhled po literatuře a filologicky přesnou interpretaci jevů všech slovanských jazyků a neobyčejně bohatou dokumentaci, ale nad jiné práce své doby i nad své učitele jde větší hloubkou teoretického pojetí stavby jazyka, soustavnějším zřetelem k zapojení zkoumaných jevů do systému jazyka a cílevědomým rozlišováním jednak plánu diachronního a synchronního, jednak různých stylů jazyka. Tyto vlastnosti mají i jiné práce z tohoto období, jako kritická a metodicky průbojná stať K české dialektologii (LF, 1924), v níž podstatně zvyšuje nároky dotud u nás uplatňované v dialektologickém zkoumání, anebo studie O dobovém zabarvení u Jiráska (ve sb. Jiráskovi k sedmdesátinám, 1921), do té doby nejlepší studie o dílčí otázce jazyka umělecké literatury u nás, stejně jako několik raných článků v Naší řeči, z nichž proniká zájem o odbornou terminologii a porozumění pro potřeby odborného vyjadřování.

 

Druhá etapa Havránkovy tvorby, podle působiště brněnská, vyznačuje se důrazem na otázky metodologické a je spjata především s vrcholným obdo[3]bím v činnosti Pražského lingvistického kroužku. Havránek byl spolu s V. Mathesiem a B. Trnkou čelným českým představitelem jazykovědné skupiny Kroužku, pracující od r. 1926, a po smrti Mathesiově se stal jeho předsedou. Havránkovo sepětí s Kroužkem je významné pro obě strany: Havránek podstatně přispěl k vypracování a probojování řady teoretických a metodologických zásad této školy a zásady pražskou školou hlásané zase uplatnil a rozvinul ve vlastním díle badatelském. Historie pražské lingvistické školy, která si dobyla brzy uznání světového a dnes je všeobecně uznávána jako druhá etapa rozvoje moderní lingvistiky (po švýcarské škole de Saussurově a před americkým deskriptivismem a kodaňským strukturalismem), dosud čeká na své podrobné zpracování: při něm teprve vysvitne podíl i přínos Havránkův. Soudíme, že je možno vystihnout ho tak, že tkví především v propracování funkčního aspektu strukturálního hlediska a pojetí normy v jazyce a v souvislosti s tím i dynamické koncepce jazykové synchronie.

Je pravda, že nejnovější směry lingvistického bádání se v dnešní době nesporně více soustřeďují na charakteristiku struktury samé než na zvláštnosti fungování jazyka v dorozumívacím procesu. Ale podle našeho názoru zřetel k širším souvislostem zkoumaných společenských jevů, tak jak jejich podstatu začíná odhalovat kybernetika, vyžaduje zároveň co nejsoustavnější respektování oněch stránek, které se v tradici pražské školy — a toto je právě tradice Havránkova a Mathesiova — označovaly termíny „funkce“, „funkční“, „funkčnost“ atd. Až lingvistika vyřeší — alespoň v zásadě uspokojivě — teoretické problémy úplnějšího, exaktnějšího a v různých jiných oborech dále použitelného popisu a výkladu jazykové struktury, bude se nutně musit zase s otázkami funkční problematiky vyrovnat.

Živý metodologický kvas, kterým se vyznačovalo pracovní prostředí Kroužku, se obrazil v Havránkově díle velmi výrazně: vedle 2. dílu monografie Genera verbi (1937) vydává Havránek v tomto tvůrčím období svá nejvýznačnější syntetická díla: Nářečí česká (v 3. díle Československé vlastivědy, 1934), v nichž na základě dosavadního zkoumání i vlastního nového materiálu obdivuhodně zvládl neobyčejně složitý úkol podat obraz nářečního rozrůznění češtiny na celém jejím území a postihnout i v základních rysech dynamiku ustupování nářečí a vytváření interdialektů. Havránkovy práce dialektologické a jeho výklady o obecné češtině ovlivnily podstatně nejen bádání dialektologické, zaměřené do té doby vlastně jen na útvary archaické, nýbrž vyvolaly v život i zkoumání složitých vztahů mezi jazykem spisovným a útvary mluvy nespisovné, které ožívá zvýšenou měrou v posledních letech.

Avšak hlavně se v této druhé etapě krystalizuje Havránkovo pojetí jazyka spisovného, Havránek buduje jeho teorii: v řadě statí od r. 1929, zvl. ve studii Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932) postihuje jeho funkční, strukturní i vývojovou specifičnost a rozvrstvení a vykládá v tomto pojetí vývoj spisovných jazyků slovanských, především spisovné češtiny. Vývoj spisovného jazyka českého (v doplňkovém svazku Čs. vlastivědy, 1936) je dílem, jež ve slavistice nemá obdoby: ač vyšel již více než před čtvrt stoletím, nebyl nejen u nás, ale ani v oblasti jiného slovanského jazyka překonán a — na rozdíl od autora — se domníváme, že v něm jen málo zastaralo. Spisovná čeština je zde sledována v plynulé a nepřetržité vývojové řadě od samých počátků do posledního období před napsáním díla a její dějiny jsou také jako vývojový proces vyloženy s všestranností autorovi vlastní. Spisovný jazyk je tu osvětlen jak na pozadí vývoje celého národního jazyka, jako jeho reprezentativní podoba, tak zejména i v souvislosti s vývojem společnosti. Havránek při výkladu vývojových proměn přihlíží k jejich motivaci vnitřní i vnější (dané změ[4]nami společenské situace a společenských potřeb): vidí prioritu podnětů ve vývoji jazyka přece jen v podmínkách vnějších, podle našeho názoru na rozdíl od některých dnešních koncepcí oprávněně, postihuje v jednotlivých obdobích základní slohové rozlišení, hodnotí uvážlivě podíl cizích vlivů, objevně sleduje na druhé straně rozšiřování a vlivy češtiny za hranicemi českého území, vykládá účast jazykové teorie a odborné (i málo odborné) péče o jazyk, dokumentuje jednotlivá období na znamenitě volených ukázkách souvislých textů atd.[3] Na Vývoj navazují Havránkovy stati ve sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu (I 1939, II 1940), v nichž zvl. sleduje osudy a vliv spisovné češtiny za hranicemi našich zemí.

K problematice spisovného jazyka a jeho kultury se vztahuje velká většina Havránkových novějších prací vůbec, a to v různém aspektu, především k problematice spisovné normy tvaroslovné a pravopisné, jazyka umělecké literatury, slovní zásoby, syntaxe atd. Mistrovským kusem uplatnění synchronní analýzy jazyka ve výkladu jiného než dnešního období a hloubky proniknutí do dobového úzu i normy a zároveň brilantní metodologickou lekcí pro každého badatele o jazyce literatury je Havránkova studie Jazyk Máchův (ve sb. Torso a tajemství Máchova díla, Praha 1934).[4] Se zvláštní pozorností a láskou se Havránek zabýval studiem jazyka B. Němcové. Vyložil lidové kořeny literárního jazyka Němcové ve stati Lidový podklad jazyka Babičky B. Němcové (SaS, 1941) a svá další zjištění uložil hlavně do edic autorčiných spisů v Knihovně klasiků. Připomeňme na tomto místě, že jeho zájem o uměleckou literaturu — který ostatně není jen odbornický — není upřen snad jen do minulosti: o živém porozumění pro současnou slovesnost svědčí nejen Havránkovy práce, ale i jeho osobní přátelský kontakt s předními pokrokovými spisovateli od let třicátých, s Vančurou, Olbrachtem, Nezvalem, K. Novým, Jilemnickým i později s autory mladšími.

Teoretický zájem o charakteristiku a vývoj spisovné češtiny však Havránek spojoval i s aktuálními potřebami dorozumívací praxe. Měl významný podíl na polemickém vystoupení členů PLK proti brusičské praxi ústředního a tehdy jediného časopisu věnovaného „vzdělávání a tříbení“ spisovného jazyka, Naší řeči, a vypracoval zásady jazykové kultury vycházející z poznatků soudobé jazykovědy (byly připojeny na závěr sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura). O jejich promyšlenosti a fundovanosti svědčí nejlépe to, že ani dnes na nich nemusíme mnoho měnit.

S problematikou spisovného jazyka a jazykové kultury souvisí ještě druhý významný podnik, na němž má akademik Havránek velký podíl, totiž založení časopisu Slovo a slovesnost r. 1935. Byl určen především „kultuře slova v umění, vědě a literatuře“, chtěl „posilovat zájem o teoretické problémy jazyka a literatury [5]i zvyšovat úroveň jazykového a literárního vzdělání u nás“, jak se praví v prospektu přiloženém k 1. číslu. B. Havránek od počátku spoluvytvářel a dodnes vytváří hlavní linii náplně Slova a slovesnosti jakožto redaktor opravdu vedoucí a jediný z redaktorů, který v časopise pracuje od počátku. Hned v 1. čísle obrátil pozornost k akutní tehdy problematice mluvnické kodifikace češtiny, vytkl hlavní nedostatky kodifikace soudobé a podal návrh, jak v hlavních bodech „překlenout roztržku mezi kodifikací spisovného jazyka a jeho skutečným stavem“ (SaS 1, 1935, s. 12) — o dvanáct let později pak znovu, po změnách provedených za války Pravidly českého pravopisu, konfrontuje kodifikaci s územ a zjišťuje, v čem bylo dosaženo zlepšení a v čem ještě úpravy nevyhovují. V Slově a slovesnosti Havránek uveřejnil řadu závažných příspěvků dalších, ale nejčastěji vehementně bojoval v krátkých glosách za zvyšování jazykové kultury, proti diletantství v odborné práci s jazykem atd. V rukou Havránkových a Mathesiových se Slovo a slovesnost vbrzku stalo hlavní tribunou našich jazykovědců. Vedle otázek jazykové kultury se do popředí stále více dostávaly otázky jazykové teorie. Havránek tu několikrát dal proběhnout diskusím o závažných otázkách (např. o stylu r. 1941, nedávno o infinitivu, nejnověji o obecné a hovorové češtině — té se sám účastnil, srov. SaS 23, 1962, s. 108n.), dovedl zajistit velkou většinou vysokou úroveň recenzí, které nejednou přerostly vlastní podnět, a vždy se snažil nejen o aktuálnost, ale i o zajímavost drobnějších příspěvků. I když se v posledním období tematický rozsah časopisu zúžil o témata čistě literární, která byla přenechána časopisům literárněvědným, přibralo zase Slovo a slovesnost úkol být tribunou bádání nově zakládané matematické a aplikované lingvistiky. I v tom se projevuje Havránkův živý kontakt s nejnovějšími směry bádání.

Přehled této druhé etapy Havránkovy činnosti by však nebyl výstižný, kdybychom se alespoň letmo nezmínili o některých jejích dalších úsecích: především o činnosti vysokoškolského učitele a vychovatele. Za svého působení na brněnské universitě vychoval (zčásti spolu s Fr. Trávníčkem) množství žáků, z nichž nejlepší tvoří dnes jádro střední generace našich bohemistů a slavistů (Bělič, Dokulil, Horálek, Hrabák, Jedlička, Kopečný, Křístek, Lamprecht aj.).

A to jsme ještě nechali stranou řadu dalších okruhů jubilantovy práce. Tak zasáhl svými příspěvky i do oblasti indoevropeistiky a balkanistiky (do ní vnesl nové pojetí konvergence a řešení, která se stala obecně známými a uznávanými). Psal o základních lingvistických problémech hesla do encyklopedií (zvl. do Ottova slovníku naučného nové doby) a na druhé straně zase vedl práci na nových cvičebnicích pro střední školy (od r. 1933), v nichž mluvnický výklad postavil důsledně na synchronní základnu současného jazyka, pracoval v pokrokových politických organizacích (zvl. jako vedoucí funkcionář Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se Sovětským svazem v Brně) atd. a nakonec od dubna 1945 jako člen Revoluční národní rady v Brně, kde znovu uváděl v život školství.

 

V třetím období (druhém pražském), kdy brzy po osvobození r. 1945 přechází na pražskou filosofickou fakultu, se Havránkova činnost ještě dále v mnoha směrech rozvinula. Havránek se stává vedoucí osobností nejen naší slavistiky, ale lingvistiky vůbec, její faktickou hlavou. Říkáme-li hlavou, nemyslíme to jako otřelý obrat, ale v doslovnosti obrazného významu: stal se mozkem, ústředním centrem, které řídí pohyby těla i údů.

Je takřka neuvěřitelné, co všechno stačil Havránek po květnu 1945 a po Únoru 1948 vedle vlastní práce badatelské, která v tomto období výstavby i politických bojů pochopitelně ustupuje přesile aktuálních a mnohdy zcela neodkladných úkolů: znovu vybudovat či přebudovat organizaci našeho vědeckého života na úseku ja[6]zykovědy, vysokoškolské studium slovanských jazyků (nejvíce udělal pro vybudování rusistiky od základů a sám v Praze po řadu let rusistiku přednášel a vedl z ní semináře) i dalších oborů filologických i nefilologických, vychovat novou generaci vědeckých pracovníků a učitelů, dobudovat a řídit akademické pracoviště bohemistické, Ústav pro jazyk český, jehož je od založení ČSAV r. 1952 ředitelem, ústav, v němž skoro před padesáti lety sám začínal a o jehož rozvoj se po celou dobu nepřestal starat, pečovat řadu let o lingvistickou náplň Slovanského ústavu a nově založeného Československo-sovětského institutu, vybudovat a vést Vysokou školu ruského jazyka a literatury, jíž byl po celou dobu jejího trvání rektorem, redigovat časopisy Slovo a slovesnost, Slavii (od r. 1947), Naši řeč (od r. 1949, jako hlavní redaktor do r. 1952) a pracovat i v red. radách časopisů dalších (Byzantinoslavica, Slovanský přehled), připravovat řadu konferencí a redigovat sborníky z jejich jednání, vést Čs. komitét slavistů a připravovat jako člen užšího byra Mezinárodního komitétu slavistů jednání slavistických sjezdů a sjezdové publikace atd. — a při tom všem konat cesty do zahraničí, universitní přednášky a cvičení, zkoušky, obhajoby, vést aspiranty a aktivně se účastnit politického života.

I v tomto období, v němž rozvoj jazykovědy v socialistických zemích prošel dvěma krizemi v názoru na to, co pokládat za správné uplatnění marxismu v jazykovědě, vydal akad. Havránek řadu knižních publikací. Především (za spolupráce Al. Jedličky) stručně koncipovanou mluvnici češtiny v několikerém zpracování: jednak jako školskou Stručnou mluvnici českou (1. vyd. r. 1950), jednak jako široké veřejnosti určenou Českou mluvnici (1. vyd. r. 1951) — ta byla r. 1960 doplněna a prohloubena ve vysokoškolskou příručku pod názvem Česká mluvnice; vedle větší Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny je základní soubornou mluvnicí současné češtiny, ale je vlastně více než jen gramatikou, neboť zahrnuje i zhuštěné poučení o slovní zásobě, o stylu a o vývoji jazyka a Havránek v ní zvláště prohlubuje výklady o slovese, zejména o jeho sémantické morfologii (nově i ve 2. vyd. z r. 1963).

Ze statí, které Havránek uveřejnil v časopisech a ve sbornících, připomeňme především řadu studií o Josefu Dobrovském (zvl. ve sb. Josef Dobrovský 1753 až 1953) — nové zhodnocení velkých postav naší minulosti obsahují i stati o Jungmannovi a Šafaříkovi — a metodologicky zaměřené stati ze dvou okruhů, jež autor nově do slovanských studií uvedl anebo aspoň podstatně přebudoval: o srovnávacím zkoumání slovanských spisovných jazyků (zvl. K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských ve sb. Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 1958), o slovanské srovnávací syntaxi (Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe, tamtéž, a K historickosrovnávacímu poznání syntaxe slovanských jazyků ve sb. Otázky slovanské syntaxe, 1962) a konečně programní články o zásadách, úkolech a vývojových perspektivách naší jazykovědy (zvl. Aktuální metodologické problémy marxistické lingvistiky ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, 1962). Práce vzniklé kolem r. 1950 jsou ovšem zčásti poplatny dobovým názorům vycházejícím ze Stalinova spisku O marxismu v jazykovědě a Havránkovi sympatickým svým zaměřením na vztah jazyka ke společnosti a k myšlení a zdůrazňováním sepětí vývoje spisovného jazyka s dějinami národa. (Poplatné těmto názorům jsou ovšem i příspěvky, které u příležitosti Havránkových šedesátin r. 1953 hodnotily jubilantovo dílo: zvl. druhé tvůrčí etapě se nedostalo tehdy plného ocenění.) Z Havránkových statí poslední doby proniká úsilí využít všech kladných výsledků staršího lingvistického bádání i nejnovějších podnětů teoretických a metodologických k všestranně výstižnému neschematizujícímu výkladu složitých komplexních jevů jazy[7]kových s respektováním jejich souvislosti s konkrétními společenskými historickými podmínkami.

Významným dílem posledního období je i nová Havránkova (a Daňhelkova) edice Dalimilovy kroniky (1958), v níž je uloženo mnoho nových poznatků (srov. stať Textová kritika a primitivní typy spojování vět v staré češtině, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 53n.).

Ale se jménem jubilantovým je spojena ještě řada jiných závažných prací, jichž se účastnil jako spoluautor anebo jako redaktor, přesněji řečeno, které plánoval, řídil a redigoval. Jsou to hlavně kolektivní díla lexikografická. Za jeho spoluredakce (od r. 1942) byl dokončen r. 1957 Příruční slovník jazyka českého, odměněný státní cenou (na jeho přípravě v někdejší kanceláři Slovníku jazyka českého začal vlastně již r. 1915 Havránek svou činnost lingvistickou) a hned se započalo se stručnějším Slovníkem spisovného jazyka českého, jehož zpracování i redakci vede; za jeho spoluredakce vycházel i Velký slovník rusko-český, bylo započato vydávání Slovníku staroslověnského a přistoupilo se ke zpracovávání Slovníku staročeského. Významný je Havránkův podíl na náročné přípravě Výboru ze staré české literatury I (1957), který po stu letech nahradil výbor Šafaříkův a Erbenův. Pro textologii vykonal Havránek mnoho i zpřesněním edičních zásad a metod pro vydávání i novější literatury v edicích Národní knihovny a Knihovny klasiků — uplatnil tu své vzdělání klasického filologa prošlého přísnou školou J. Krále. Havránek řídil také práce na nové úpravě pravopisu ve vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957. Za jeho účinného vedení byla od r. 1950 zpracována řada učebnic češtiny, zejména pro tehdejší gymnasia a pak pro školy 2. a 3. stupně; ale i mnohé z lingvistických publikací dalších, bohemistických, rusistických i slavistických, vznikly z jeho podnětu a za jeho patronance, byly zpracovávány za jeho ochotné rady, zdokonalovány podle jeho kritických připomínek a v nejednom případě dokončovány za jeho shovívavé trpělivosti, i zase důtklivého naléhání. — V této souvislosti chceme připomenout ještě jednu instituci, o níž širší veřejnost není informována, ale která byla a stále je znamenitou dílnou dovršování lingvistického vzdělání, tříbení názorů, zrání nových poznatků: je to Havránkův pražský seminář „pro pokročilé“, jehož se především účastní absolventi starší i neabsolventi již graduovaní i hosté mimopražští, aby si za kritické pomoci Havránkovy upřesňovali výsledky svého zkoumání.

 

V stručném souhrnném obrazu dosavadního díla akademika Havránka, který jsme zde načrtli, se ovšem na mnohé zdaleka ne nevýznamné složky nedostalo — nebudeme se však již ve zbývajících řádcích pokoušet doplnit to výčtem závažných prací, které zůstaly nejmenovány, a výsledků, které zůstaly nezhodnoceny. Považujeme za nutné dokreslit tento obraz vytčením vlastností a zásad, které umožnily Havránkovi vykonat dílo tak rozsáhlé a cenné.

Není třeba ztrácet slova o tom, že předpokladem tu byl vynikající talent a obsáhlé znalosti. V případě Havránkově však nad to vystupují ještě dva další faktory: oba jsme nemohli smlčet již v předcházejících řádcích, nyní je však záhodno, aby byly postaveny do centra pozornosti. Je to jednak neobyčejná vitalita, pracovní výkonnost, houževnatost a cílevědomost a do slova a do písmene neúnavnost, jednak šťastné spojení rysů a zásad navzájem se neobyčejně plodně doplňujících v dynamické harmonii.

Mnohostrannost zájmů vyvažuje u něho intenzita záběru, smysl pro důkladnost teoretické práce provází stálý zřetel k potřebám praxe, snaha o postižení specifičnosti jazyka a vnitřních zákonů jeho vývoje je v rovnováze se soustavným zřením [8]k společenské podmíněnosti jazyka. Spolu s pokrokovou filosofickou orientací se každá jeho práce vyznačuje i filologickou akribií (jejíž klíč je ve studiu klasické filologie), pochopení pro celek a systém není u něho zbaveno svého protějšku, jímž je pozornost k detailu. K porozumění pro historii jazyka přistupuje u něho nemenší porozumění pro nejsoučasnější současnost a koncepce diachronní a synchronní se u něho doplňují k prospěchu obou hledisek, úcta k tradicím nezatlačuje u něho důvěru v nové myšlenky. Havránkova silná individualita se velmi úspěšně dovede uplatnit k prospěchu práce kolektivní. — Vyváženost Havránkovy osobnosti se projevuje i navenek: suverénnost podání je u něho spojena s neokázalostí ve vystupování, opravdová demokratičnost v poměru k lidem zase neotupuje ostří jeho kritiky a při vrozené vážnosti v poměru k věci se uplatňuje i jeho smysl pro humor (smíme prozradit, že historky, které o něm v obci lingvistů kolují, rád vyslechne?).

Nebojíme se, že porušíme slavnostnost chvíle, když se zmíním i o Havránkových „koníčcích“: má jich celou řadu a bez zmínky o nich by jeho portrét vypadal studeně. Více než na turistiku nebo lyžování, jimž dosud holduje, myslíme na trvalý zájem o výtvarné umění, ale míníme i koníčky jiné: totiž vášeň redigovat a opravovat v korekturách svých i cizích, vášeň pořádat konference a diskutovat a konečně vášeň objevovat talenty a přitahovat lidi k práci. Tajemství jeho úspěchů v práci s lidmi je asi v tom, že uplatňuje vysokou náročnost spolu s důvěrou v schopnosti lidí a že má pochopení pro nezdary začátečníků i omyly zkušenějších.

 

Objevila se v naší úvaze již jména Dobrovského a Zubatého, nepadlo však dosud jméno Gebauerovo, jehož žákem byl Havránkův předčasně zemřelý otec — Havránek sám při vstupu na pražskou fakultu již Gebauera nezastihl. V tak mnohém Gebauerovu naturelu i pracovnímu postupu nepodobné, je Havránkovo dílo dílu Gebauerovu podobné svým významem: oba vytvořili v dějinách naší novější pokrokové jazykovědy celou epochu.

Radujeme se z dobrého zdraví a svěžesti akademika Bohuslava Havránka v den jeho sedmdesátin a přejeme mu do dalších desítek let dobrou pracovní pohodu a uskutečnění všech těch plánů, které pro zdárný rozvoj naší jazykovědy má.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 1-8

Předchozí pn (= Pavel Novák): Nový mezinárodní jazykovědný časopis

Následující Alois Jedlička: K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě)