Já myslel — tys myslel

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Je známo, že v prvních osobách sg. i pl. préterita se často vynechávají slovesné morfémy jsem a jsme, když je osoba vyznačena osobním zájmenem: já to věděl, já to říkal, my to hned poznali[1] apod. Avšak ve druhých osobách není tu možno vynechat slovesné morfémy jsi (nebo -s) a jste: proti já to věděl, my to věděli stojí tys to věděl a vy jste to věděli. Upozornil na to znovu nedávno F. Daneš,[2] [27]několik let předtím Decaux[3] a já.[4] Česká mluvnice Havránkova-Jedličkova rozlišuje dokonce dva typy, já přišel pozdě a já to tušil, připisujíc jen druhému citové zaujetí a důvěrnější tón a kvalifikujíc jej jako hovorový.[5] Na rozdíl mezi 1. a 2. osobou výrazně upozorňuje akad. Havránek,[6] aby varoval před nebezpečným zjednodušováním, vidět v typu já myslel podobný typ, jaký má ruština.

Český typ se opravdu nedá pro rozdíl mezi 1. a 2. osobou ztotožňovat s ruským. A tento rozdíl mezi 1. a 2. osobou ve vynechávání „pomocného slovesa“ není jistě nahodilý a má domácí podmínky. Vedlo k němu po mém soudu několik podnětů, ale všechny nakonec vyplývají i z jinak patrného sblížení préteritálního tvaru s prézentním. Toto sblížení je dáno postupnou syntetizací[7] préterita a jeví se nejzřetelněji na paralelismu bezkoncovkovosti nebo koncovkové bezpříznakovosti třetích osob. Proti dělá-m, dělá-š, dělá-me, dělá-te stojí dělá a v pl. dělají; proti chodí-m, chodí-š, chodí-me, chodí-te stojí bezkoncovkové chodí (popř. v pl. stejně bezpříznakové lidové choděj[í]). A zrovna tak v préteritu: proti vyslovovanému chodil-sem chodil-s(i), chodili-sme, chodili-ste stojí „bezkoncovkové“ (jen kmenové[8]) třetí osoby chodil, -a, -o, -i, -y.

V našem případě jde ovšem o sblížení jiného druhu. Už I. Němec upozornil[9] na výrazný zákon izosylabičnosti (zákon stejného počtu slabik), který je hlavní příčinou zavedení koncovky -m ke vzorům dělám a umím/sázím.[10] Když se po stažení konstituovaly pro 2. a 3. osobu tvary děláš, dělá, umieš, umie, narušovala trojslabičná 1. osoba staršího typu, totiž dělaju (dělaji), uměju (uměji), požadavek izosylabičnosti. Proto došlo k obnově izosylabismu. Starý izosylabismus typu dělaju, dělaješ … byl po svém hláskoslovném porušení (dělaju, děláš …) nahrazen novým pomocí morfologické analogie: dělám, děláš …

Požadavek stejnoslabičnosti platí ovšem jen pro singulár. Zato přesahuje při postupné syntetizaci préterita i na tento tvar: v řadě já jsem myslel, tys myslel, on myslel je 1. osoba o slabiku delší.[10a] Ta se odstraní vynecháním morfemického jsem, když je osoba stejně vyznačena zájmenem. V 1. pl. je vynechávání morfematického jsme analogické podle singuláru. Zde vede naopak ke zrušení izosyla[28]bičnosti. Ale to je v pořádku, neboť prézens, k němuž jako k modelu syntetizace préterita tíhne, není v plurálu izosylabický. Je různoslabičný, a to různě: nesem(e), nesete, nesou (tedy 2/3, 3, 2); děláme, děláte, dělají/dělaj (také zrušení izosylabismu podle předchozího modelu 3, 3, 2). V préteriu bezzájmenném rovněž není izosylabičnost: žili jsme, žili jste, žili (zase model 3, 3, 2). Řidší zájmenné préteritum je buď izosylabické, nebo je právě v našem typu my žili, vy jste žili, oni žili zase izosylabičnost zrušena.

Tendence po stejnoslabičnosti je patrně hlavním motivem vedoucím k vynechávání morfematického jsem, v typu já myslel. Ale jistě není motivem jediným. Spolupůsobí tu i motivy další:

Především fakt, že 2. osoby pomocného slovesa býti se nejdřív konstituovaly jako morfémy (i když pohyblivé). U -s k tomu přispívalo i hláskové odloučení od nezkráceného jsi, u -ste (psaného jste) možno snad dokonce počítat s navázáním na původní aoristovou koncovku -ste, nebo v každém případě na její pokračování v kondicionálu, morfologicky stejně spjatém s préteritem.[11] A „pravé“ koncovky přece neodpadají.

Zmíněné morfologické sepětí kondicionálu s préteritem nám konečně umožňuje vytknout ještě jeden motiv různého chování 1. a 2. osob v poměru já myslel — tys myslel. Také 1. osoba kondicionálu je výrazně odlišena od druhé nedostatkem „vlastní“, příznakové osobní koncovky -sem. Proti symetrickému psal s : psal by s (popř. lidovému psal si : psal bysi) stojí nesymetrické psal jsem : psal by/ch, s druhým tvarem o slabiku kratším. Jen v některých dialektech se vytvořil symetrický tvar psal bysem.

Nakonec poznamenejme, že o podobném vynechávání préteritálního morfému -m (-em) po zájmeně ja v polštině psal nedávno Decaux (op. cit. v pozn. 3, s. 165—174), dotýkaje se právě i poměrů českých. Správně vystihuje, že vynechávání morfému -śmy v 1. pl. je jen analogické podle sg. Vynechávání -m (-em) v 1. sg. připisuje častějšímu užívání osobního zájmena ja („z lingvistického egocentrismu“). Tento důvod bude však vzhledem ke strukturním motivům zmíněným výše jistě jen vnější a nejslabší.[12] Nejsem si ani jist, je-li možno mluvit o častějším užívání zájmena ja nežli ty. Že izosylabičnost (popř. další motivy) působily i ve starší polštině, je vidět z časování Zaborowského, citovaného Decauxem (pozn. 3, s. 167): ja zwał, tyś zwał, on zwał (nebo zwał jest) atd.

 

R é s u m é

JÁ MYSLEL — TYS MYSLEL

Warum kann man nur in der ersten Person des Präteritums vom Typus já myslel, my mysleli — nicht aber in der zweiten Person (tys myslel, vy jste mysleli) die morphematischen Zeitwörter jsem und jsme weglassen?

Es sind verschiedene Gründe dafür, die schliesslich mit der Synthetisierung des Präteritums zusammenhängen. Diese Synthetisierung führt vor allem zur Annäherung des Präteritums mit dem Präsens, wobei die Einzahl durch das Gesetz des Isosyllabismus beherrscht wird. Da die Form já jsem myslel um eine Silbe länger wäre als die übrigen zwei (tys myslel, on myslel), wird das jsem weggelassen. In der Mehrzahl wird umgekehrt durch die Weglassung des jsme der Isosyllabismus zerstört. Aber das ist in Ordnung, denn im Plural des Präsens gilt das Gesetz des Isosyllabismus eben nicht!

[29]In der zweiten Person können die Morpheme -s (und dann das volkstümliche si) und -ste (geschrieben jste) nicht wegfallen, da sie früher (früher als in der ersten Person) fast zu regelrechten „Endungen“ wurden. Sie sind auch mit den kondizionalen „Endungen“ bys und byste eng verbunden, während die erste Person der Einzahl bei dem Kondizional vom jetzigen Standpunkt aus morphologisch „entgleist“ und unregelmässig ist. So kommen bei der engen Verbundenheit beider Formen, des Präteritums und des Kondizionals, die Besonderheiten immer nur in der ersten Person vor.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 26-29

Předchozí Pavel Trost: K prostému instrumentálu v češtině

Následující Miloš Helcl: Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby