Sovětská lexikologie a lexikografie o otázkách homonymie

Marie Těšitelová

[Rozhledy]

(pdf)

Вопросы омонимии в советской лексикологии и лексикографии / La lexicologie et la lexicographie soviétiques et le problème de l’homonymie

V posledních několika letech dostala se do popředí zájmu sovětských lexikologů a lexikografů otázka lexikální homonymie. Po dvou zásadních statích Bulachovského a Vinogradova,[1] které se zabývaly především homonymií gramatickou, byly poprvé v ruštině podrobně probrány a prodiskutovány základní problémy homonymie lexikální, vztah homonymie a polysémie i otázky s nimi spojené. Stalo se tak jednak v knize O. S. Achmanovové,[2] jednak v článcích čas. Voprosy jazykoznanija. Zvláště článek V. I. Abajeva[3] podnítil diskusi sovětských lexikografů a lexikologů, kteří se sešli na konferenci 14. a 15. prosince 1957 v Institutu jazykoznanija AN SSSR v Leningradě; diskuse byla pak uveřejněna tiskem v Lexikografickém sborníku.[4] Ačkoli homonymie, gramatická i lexikální, nemá v slovanských jazycích takový význam jako např. v jazycích germánských (zejm. v angličtině) nebo románských (ve francouzštině apod.), přesto si zaslouží zvláštní pozornosti jak z hlediska jazykové teorie, tak i praxe (pro lexikografii, strojový překlad apod.). Pokládáme proto za užitečné přehlédnout, které problémy v oblasti lexikální homonymie sovětští jazykovědci řešili a k jakým závěrům došli.

V uved. knize O. S. Achmanovové nacházíme první systematický výklad o pojetí lexikálních homonym v ruštině a zároveň i jistý obraz o přístupu k tomuto problému v sovětské lexikografii. Jak pro Achmanovovou, tak i pro dosavadní sovětskou lexikografickou praxi je příznačné značně široké pojetí homonym. Jako homonymum chápe O. S. Achmanovová formální shodu dvou i více slov (s. 104), která se od slov polysémních liší jednak kritérii, která nazývá objektivními, a to morfologickými, syntaktickými a slovotvornými, jednak kritériem sémantickým (daným vztahem slova k pojmenovávané skutečnosti). Mimo tato kritéria přihlíží Achmanovová ještě k stylistické příznakovosti, k expresivitě apod. Ve srovnání s běžným dělením homonym pokouší se autorka o rozdělení nové — na základě kritérií výše uvedených —, a to na tzv. homonyma vyjádřená (morfologicky a funkčně) a nevyjádřená (kde nejde o rozpad polysémního slova, nýbrž o náhodnou formální shodu slov etymologicky různých). Skutečným novem (alespoň v slovanských jazycích) pak je to, že autorka probírá jednotlivé typy homonym [62]odděleně podle slovních druhů, sledujíc v zásadě dva zmíněné typy a dokládajíc je — možno říci — úplnými výčty abecedně seřazených jednak slov polysémních, u nichž dochází nebo může dojít k štěpení na homonyma, jednak homonym vlastních.

Jako slova polysémní, u nichž jsou jednotlivé významy tak vzdáleny, že mohou být v některých případech chápány jako homonyma, jsou u substantiv uvedena např. slova aktiv (‚část kolektivu‘ — účetnický termín), basis (‚základ‘ — ekonomický termín) apod., jako vlastní homonyma např. bor (‚jehličnatý les‘ — ‚ocelový vrták‘), luk (‚cibule‘ — ‚stará zbraň‘) apod. Do seznamu jsou zařazena slova domácí i přejatá, dialektismy, slova zastaralá, expresívně zabarvená apod. Za homonyma Achmanovová pokládá např. i jména dějová vyjadřující nejen děj, ale i jeho výsledky apod. (např. boj ‚rozbití nádoby‘ — ‚ozbrojené střetnutí‘, závod ‚mechanismus uvádějící něco v pohyb‘ — ‚podnik, továrna‘ apod.), jména činitelská na -ik, -čik, -ščik, -teľ apod., vztahující se k osobám i k věcem (např. pesennik ‚skladatel‘ — ‚sborník písní‘ apod.), zdrobněliny s příponou -ka a stejně tvořené útvary bez zdrobnělého významu (např. borodka zdrob. k brada — ‚zub u klíče‘ apod.).

Se stejnou šíří se označují i homonyma u sloves. Autorka sebekriticky přiznává, že její práce neřeší dost uspokojivě složité otázky, které jsou tu podmíněny např. videm. S důkladností, jíž se vyznačuje celá její práce, probírá zejména tzv. částečnou homonymii vidových forem (např. vybrať k vybirať a k brať), homonymii předpon a homonymii základových morfémů, a to odděleně i obou zároveň. Z hlediska slovotvorných morfémů má jejich homonymie jistě svůj význam (např. u předpon); jde-li nám však o homonymii celých lexémů, jako je tomu v knize Achmanovové, předpokládali bychom, že nás zajímá jen případ poslední, tj. homonymie předpony a slova základového. Pojem lexikální homonymie je tu zastřen homonymií jednotlivých slovesných morfémů i množstvím jejich kombinací.

Také u ostatních druhů slov jsou u Achmanovové homonyma chápána s největší možnou šíří. Počet homonym tak neúměrně roste na účet slov polysémních, která se při větším oddálení jednotlivých významů neorganicky roztrhávají. Tento nedostatek má své kořeny v sovětské lexikografické praxi, neboť každé nové vydání výkladového slovníku jazyka ruského, počínajíc slovníkem Ušakovovým Toľkovyj slovar’ russkogo jazyka (1935—1940) až po poslední vydání slovníku Ožegovova Slovar’ russkogo jazyka (1953), mělo stále větší počet homonym. Ani akad. slovník (Slovar’ sovr. russkogo literat. jazyka AN SSSR) neřešil otázku homonymie uspokojivě. Abajev v cit. článku správně poukázal na potřebu zabývat se touto situací a navrhl, aby se v budoucnu omezil počet homonym tím, že by se za homonyma pokládala jen tzv. homonyma etymologická. Odmítl možnost, že by homonyma vznikla i oddálením jednotlivých významů slov mnohoznačných. Přímé i nepřímé reakce na jeho názory, uveřejněné v čas. Voprosy jazykoznanija, i diskuse na konferenci otištěná v Lexikografickém sborníku,[5] soustředily se v podstatě (1) na rozlišení homonymie a polysémie a (2) na návrhy, jak v těchto otázkách nadále postupovat v lexikologii i v lexikografii.

(1) Při rozlišování homonymie a polysémie ukázal se principiální otázkou jednak přístup k nim, jednak jejich systémovost. Zatímco V. I. Abajev vidí řešení složité otázky rozlišení homonymie jen v přístupu diachronním (viz cit. čl. a v diskusi), dávají ostatní (Nejëlov, Timofejev aj.), pokud se touto otázkou zabývají, většinou přednost přístupu synchronnímu. To je jistě plně oprávněno z hlediska jednoty lexikografické práce, neboť i s ostatními slovy se tu pracuje ze stanoviska současného jazyka, popř. jistého časového úseku, který se v jazykovém materiálu obráží (Sorokin, Ožegov aj.).

S otázkou synchronního a diachronního přístupu k řešení homonymie a polysémie těsně souvisí [63]i otázka systémovosti těchto jevů. Vzhledem k tomu, že Abajev chápe homonymii jako jev nesystémový, znamená podle něho synchronní přístup směšování jevů systémových (polysémie) s nesystémovými (homonymie). Jako jev nesystémový hodnotí homonyma i Ožegov. Příčiny růstu počtu homonym na účet slov mnohoznačných vidí Sorokin v tom, že homonymie a polysémie se chápou jako jevy koexistující, nikoli navzájem se vylučující. Správný postřeh v této problematice se objevil např. u Babkina a Zajcevové, že totiž ne všechna slova, která stejně znějí, jsou už tím homonyma (např. rabočij subst. a adj.). Tato otázka by si zasloužila zvláštní pozornosti.

Pokud jde o kritéria pro rozlišení homonymie a polysémie, uvádějí se na jedné straně kritéria morfologická, slovotvorná a syntaktická, na druhé straně sémantická (viz výše u O. S. Achmanovové). Proti jednotlivým kritériím skupiny prvé se namítá (např. Faľkovič, Filin, Ožegov, Babkin), že nejsou jednotlivě dost průkazná. Kritérium sémantické bývá označováno buď jako kritérium jediné (např. Filin), anebo častěji jako hlavní vedle kritéria gramatického (např. Novikov,[6] Borodinová, Reformatskij), popř. slovotvorného (např. Faľkovič). Kritérium sémantické je i v uváděných kombinacích rozhodující. Tak např. diferenciace gramatická bez přeryvu sémantického nestačí k určení slov jako homonym (Žirmunskij); dokládá to různými vazbami slovesa igrať.

Kromě kritérií výše uvedených objevila se v diskusi ojediněle i kritéria jiná a byla podrobena kritice. Např. proti názoru E. M. Galkinové-Fedorukové[7] rozlišovat homonyma od polysémních slov podle rozdílných řad synonymických, bylo správně namítnuto (Faľkovičem), že i k různým významům téhož slova můžeme uvést různé řady synonym. Abajev výslovně odmítl názor (zastávaný např. A. A. Nejëlovem), že by kritériem pro stanovení homonym mohlo být i jazykové povědomí uživatelů jazyka, lexikografů, tj. že by se za homonyma považovaly takové případy, kdy uživatelé jazyka „cítí“ slova stejně znějící jako slova různá. Ostatní diskutující právem tomuto kritériu celkem nevěnovali pozornost.

Kromě Abajeva téměř všichni účastníci diskuse i ti, kteří se jinak zabývali otázkami homonymie a polysémie, víceméně uznávají, že zdrojem homonym může být i sémantické rozštěpení slov mnohoznačných a že obojí homonyma jsou z hlediska synchronního rovnocenná. Dochází k tomu zpravidla zánikem „vnitřní formy“ slova (např. babka dem. k baba — ‚skupina snopů na poli‘), ztrátou spojujícího článku mezi jednotlivými významy nebo tím, že se některých významů hojně užívá a že se od nich tvoří větší počet odvozenin (Faľkovič tu uvádí příklad angl. air ‚vzduch‘ a ‚výraz osoby‘). Ztráta motivovanosti je tedy základním kritériem rozpadu mnohoznačného slova v homonyma. Také diskuse v tom smyslu v zásadě vyzněla. Vzhledem k tomu, že stupeň ztráty motivovanosti může být někdy různý, vznikají potíže při rozlišování homonym a slov mnohoznačných. Možno je podle mého názoru do značné míry překonat tím, že stanovíme velmi jemnou stupnici motivovanosti vzhledem k polysémii, takže i při slabých náznacích motivace dáme přednost mnohoznačnosti před homonymií. K rozeznání ztráty motivovanosti doporučuje Novikov (viz pozn. 6) studovat strukturně sémantické změny i v příslušné slovní čeledi jednotlivých slov, neboť novou slovní čeleď může vytvořit i jedno slovo, které není ve významovém vztahu se slovem, od něhož se vytvořila slovní čeleď původní, (např. les I k tomu lesnoj, lesnik, lesovodstvo atd. a naproti tomu les II ‚lešení‘).

Hranici mezi homonymií a polysémií nelze vést přesně — tuto známou zkušenost potvrdila i celá diskuse sovětská. Jaké důsledky může mít nadměrné vychýlení této hranice např. směrem k homonymii, ukázal nejlépe stav v sovětské lexikografii i lexikologii v minulých letech. Diskuse se však neomezila jen na kritiku tohoto stavu, ale snažila se i hledat cesty k nápravě, v teorii i v praxi.

(2) Volání po omezení počtu homonym v slovníku (Abajeva) došlo celkem všeobecného sou[64]hlasu; do slovníku patří jen homonyma nesporná (hlásá např. Grigor’jev, Filin, Iľjiš). To ovšem předpokládá nově propracovat význam slova, hledat nové způsoby při jeho výkladu (Sorokin) a stanovit míru sémantického rozštěpení slov, která vede k přechodu polysémie v homonymii (např. Timofejev, Jevgen’jevová). Má-li lexikograf přistupovat k řešení homonym z hlediska historického, předpokládá to i zvláštní řešení otázek gramatických, slovotvorných a lexikologických (Kutinová). U některých slov bude nutno zavést označení částečné homonymie. K. A. Timofejev to ukazuje na významech slov žara (2 významy) a zaključenije (6 významů), jak je uvádí ruský akademický slovník. Některé významy jsou si blízké, jiné se už navzájem tak rozešly, že jsou na cestě stát se homonymy. Takové významy by bylo podle Timofejeva možno nazvat homonymními nebo chápat je jako částečná, vznikající homonyma, která ovšem existují v rámci jednoho slova polysémního. Timofejev v tom vidí možnost přesněji stanovit hranici mezi polysémií a homonymií.

V podstatě všechny uvedené problémy čekají na své zpracování. Zejména rozpad polysémních slov si zaslouží zvláštní pozornosti nejen v lexikologii a lexikografii sovětské, ale např. i u nás.

Naší lexikografické praxi, jak v Příručním slovníku jazyka českého, tak i v Slovníku spisovného jazyka českého, se celkem podařilo udržet počet homonym v náležitých mezích. Za homonyma se tu pokládají stejně znějící slova různého etymologického původu (typu kolej) a zejména slova vzniklá odvozením z různých slovotvorných základů (typu palička). Zdroj homonymie rozpadem slov polysémních čeká však i u nás na své zhodnocení.

Podle mého názoru dobrou ukázkou toho, jak by se mělo např. při rozlišování homonymie a polysémie postupovat, je článek L. A. Novikova (viz pozn. 6). Při rozlišování homonymie od polysémie se opírá o fakta, zjištěná kombinací kritéria sémantického a gramatického. Homonyma vzniklá rozpadem polysémních slov zkoumá se zřetelem ke kategorii čísla, ukazuje, jak se jednotlivé tvary lexikalizují, a podrobně je třídí. [Např. k slovu čas (pl. časy) je homonymum časy jen pluralis tantum.] Takto založeným studiem jednotlivých problémů a konfrontací jejich výsledků bude možno vnést co nejobjektivnější kritéria do složité otázky homonymie a polysémie v lexiku. Zásluhou sovětských lexikologů a lexikografů pak je, že nejzávažnější problémy v této oblasti stanovili a naznačili jejich řešení.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 61-64

Předchozí Jan Průcha: K hodnocení Tomsovy kodifikace spisovné češtiny

Následující Lubomír Doležel: Stylistika jako experimentální věda?