Stylistika jako experimentální věda?

Lubomír Doležel

[Rozhledy]

(pdf)

Стилистика как экспериментальная наука? / L’analyse du style en tant que science expérimentale?

Naše stylistika dosud téměř vůbec nevyužila podnětů, které přinášejí lingvistice nové matematické a kybernetické metody i teoretické přístupy. Proto nebude na škodu seznámit se stručně se základními myšlenkami dvou statí amerického romanisty M. Riffaterra,[1] v nichž se autor snaží vybudovat ucelenou soustavu heuristických postupů stylistických, opíraje se o některé pojmy teorie informace. Riffaterre zdůrazňuje, že mu jde pouze o heuristické stadium stylistického rozboru, avšak nemůže se vyhnout přesahům do druhého stadia, interpretačního. Cílem práce má být stanovení specifických kritérií, která by dovolovala určit v literárním díle ty prvky, které jsou stylově relevantní, tzv. slohové prostředky. Spolehlivé vyhledání slohových prostředků je podle Riffaterra základním úkolem heuristického stadia stylistického výzkumu; v interpretačním stadiu pak mohou být slohové prostředky analyzovány, klasifikovány, mají být určeny vztahy mezi nimi a konečně uvedeny v ucelenou soustavu.

Všimněme si, že Riffaterrem navrhovaná metodologie vychází z přesvědčení, že v textu literárního díla existují specifické prostředky, které jsou nositeli esteticko-emocionálního působení. Tento názor, stejně starý jako stylistika sama, bývá někdy kritizován poukazem na to, že existují umělecká díla, která žádné zvláštní slohové prostředky neobsahují, jejichž styl je zcela „holý“. [65]Takovou kritiku je však možno oslabit jednoduchou úvahou: Existují-li umělecká díla bez slohových prostředků, ale se zvláštním esteticko-emocionálním působením, pak je třeba toto působení objasňovat jinými než jazykově slohovými faktory.[*]

Při stanovení kritérií pro vyhledání slohových prostředků vychází Riffaterre z obecné teorie specifiky jazykové komunikace v oblasti umělecké literatury. Tuto specifičnost spatřuje v tom, že spisovatel (kódovač) provádí kódování literárního sdělení daleko uvědoměleji, nežli probíhá kódování v jiných oblastech jazykové komunikace. Jakási elementární pozornost je nutná při kódování každého psaného sdělení, avšak specifičnost literatury je v tom, že spisovatel při kódování provádí kontrolu dekódování, tj. snaží se uvědoměle stylizovat své sdělení tak, aby působilo na čtenáře (dekódovače) zamýšleným účinkem. Kódovač vkládá do sdělení určité prvky, které mají čtenáře přimět k tomu, aby v něm vznikly určité emocionální a hodnotící reakce. Slohové prostředky tedy nejsou nic jiného než určité impulsy zakódované autorem do textu s tím, aby vzbudily určité emocionální reakce čtenáře. Tyto reakce jsou „nadstavbou“ příjmu významu literárního sdělení a slohové prostředky jsou „nadstavbou“ budovanou na prostředcích jazykových.

I když mnohé rysy této teorie literárního sdělení nejsou zcela nové, přece je třeba zdůraznit, v čem je její zásadní přínos, zejména vzhledem k strukturalistické poetice a stylistice. Literární sdělení je zde důsledně nazíráno ne jen jako určitý text, nýbrž jako živý komunikační proces, jehož smysl a podstata se realizuje teprve u příjemce. Jestliže z obecného axiómu teorie informace, podle něhož má pro přenos a zpracování informace zásadní důležitost příjemce, někteří západní estetikové a teoretikové literatury vyvozují zcela subjektivistickou teorii uměleckého díla, Riffaterre svou opozicí „impuls (slohový prostředek) — reakce (emoce příjemce)“ je mnohem bližší jak vlastnímu smyslu informačněteoretického axiómu, tak dialektice objektivního a subjektivního při vnímání uměleckého díla.

Jsou-li v literárním sdělení zakódovány impulsy, které mají vyvolat určitou reakci dekódovače, pak je zřejmé, že tyto impulsy můžeme identifikovat pomocí čtenáře — informátora. Heuristické stadium stylistického rozboru se takto může změnit v experiment, jehož podstatou je percepce literárního sdělení informátorem. Reakce informátora se zaznamenávají a slouží jako východisko dalšího hodnocení podobně jako např. při analýze srozumitelnosti mluvené řeči.

Je známo, že v americké deskriptivní lingvistice je metodika práce s informátorem (zejména s domorodým informátorem při studiu neznámého jazyka) již od dob Bloomfieldových velmi podrobně rozpracována. Avšak při použití informátora ve stylistice se objevují některé specifické problémy, kterým se musí obecná metodika přizpůsobit. Prvním takovým problémem je rozpor mezi stálostí literárního sdělení a nestálostí kódu užívaného při dekódování. Zatímco v literárním sdělení je „zmrazen“ jazykový kód doby, v němž dílo vzniklo, čtenář - informátor dekóduje literární sdělení pomocí kódu své vlastní doby. Je zřejmé, že diskrepance mezi kódem literárního sdělení a kódem čtenáře je tím větší, čím větší je vzdálenost mezi dobou vzniku a dobou vnímání literárního díla. Stanovisko jazykovědy i dosavadní stanovisko stylistiky je v podstatě diachronické: jazykověda zkoumá dílo jako dokument jazyka té doby, kdy dílo vzniklo, stylistika se pokouší restituovat působení, které literární dílo mělo rovněž v době svého vzniku. Hledisko stylistika, který se opírá o teorii informace, by však mělo zahrnovat „simultánnost stálosti a změny“. To znamená, že na jedné straně nepopírá realitu objektivní stálosti literárního textu, ale na druhé straně respektuje realitu subjektivních reakcí moderního čtenáře. „Simultánnost diachronie a synchronie“ opět potvrzuje Riffaterrův smysl pro dialektiku objektivního a subjektivního, [66]který jsme již ocenili. V těchto myšlenkách, které Riffaterre velmi jasně rozvádí, můžeme spatřovat ucelený výklad působení literárního sdělení jako stále živého procesu; takové myšlenky se u nás již objevovaly (zejm. v některých pracích J. Mukařovského a F. Vodičky), ale zatím nebyly využity.

Uvedené hledisko vede k jednoznačnému řešení prvního specifického problému metodiky informátora: Pro vyhledání slohových prostředků jsou rozhodující reakce dnešního čtenáře, i když přitom může dojít k „omylům“ dvojího druhu: jednak si dnešní čtenář něco „přidá“ (zaznamená např. archaismus, který v době vzniku díla archaismem nebyl), jednak něco „vynechá“ (nereaguje např. na dnes běžné slovo, které v době vzniku díla bylo neologismem).

Druhým specifickým problémem použití informátora ve stylistice je zvýšená subjektivita při hodnocení slohových prostředků (ve srovnání s hodnocením prostředků jazykových). S tím také souvisí subjektivní čtenářův metajazyk, který u zkušenějšího čtenáře zpravidla obsahuje termíny školské poetiky. Tento problém se však v heuristickém stadiu analýzy dá vyřešit celkem jednoznačně: Reakce čtenáře se neberou ve své obsahové stránce, nýbrž pouze jako signály existence určitých podnětů v textu. Řečeno s Riffaterrem, stylistik převádí všechny hodnotící soudy informátora na soudy existenční. „Ve funkci vysílač — příjemce, kterou se realizuje básnické dílo, může být chování příjemce subjektivní a proměnlivé, ale má nějakou objektivní invariantní příčinu.“ A subjektivní reakce informátora je právě signálem této objektivní příčiny.

S tím souvisí také problém výběru informátorů. Zde má Riffaterrova metodika podstatný nedostatek v tom, že nepamatuje na statistické hodnocení metodiky experimentu. Riffaterre předpokládá, že se k experimentu použije různých typů informátorů, avšak jejich reakce doporučuje brát v prostém úhrnu, tj. zaznamenat každou reakci každého informátora jako signál potencionálního slohového prostředku. Prostým úhrnem je také Riffaterrův pojem „průměrný čtenář“, protože znamená pouze „skupinu informátorů použitou pro každý podnět nebo pro celou slohovou posloupnost“. Je zřejmé, že statistické zhodnocení výsledků by znamenalo podstatné zpřesnění metodiky experimentu a bylo by patrně daleko účinnějším prostředkem k odstranění nedostatků kritéria „průměrného čtenáře“, jichž si je Riffaterre vědom.

Místo statistického hodnocení Riffaterre navrhuje jinou, daleko spornější cestu verifikace předběžných výsledků experimentu. Doporučuje vrátit se k samému textu a jeho rozborem ověřit existenci slohových prostředků, které byly identifikovány reakcí průměrného čtenáře. Přitom musí přirozeně vyjít z určitého výměru slohového prostředku, a tedy z jistého jeho pojetí. Tak vzniká vážná metodologická chyba, protože se jako prostředku heuristického stadia analýzy používá výsledku interpretace. Jednoduše řečeno Riffaterre si nejprve určí, co považuje za slohový prostředek, a potom tohoto určení použije jako heuristického kritéria. Je přirozené, že do své sítě pak může chytit jen takové ryby, pro jaké byla síť předem upravena.

Při výměru slohového prostředku odmítá Riffaterre definici raného strukturalismu, který spatřoval slohový prostředek v odchylce od spisovné (standardní) normy, v tzv. deformaci spisovné normy. Riffaterre tu uvádí u nás již dávno známé argumenty proti tomuto výměru. Odmítaje spisovný jazyk jako pozadí slohového prostředku, vyzdvihuje na toto místo kontext. Kontext je norma, na jejímž pozadí se vytváří slohový prostředek jako zvláštní odchylka, jako náhlé a neočekávané porušení jazykových vzorců výstavby kontextu. Tím se vysvětluje nejen to, proč určitá odchylka v určitém kontextu slohovým prostředkem je a v jiném není, ale také to, proč táž odchylka může fungovat jako různé slohové prostředky s různým působením (polyvalence slohových prostředků).

Myslím, že v těchto Riffaterrových úvahách není mnoho nového, také proto ne, že jeho příklady odchylek od vzorců kontextu jsou v obou statích velmi triviální. Úloha kontextu je ve stylistice a poetice dávno známa a zejména v pražské škole se jí dostalo důkladného teoretického zhodnocení. Snad jen rozlišení „mikrokontextu“ (tj. těch vzorců, od nichž se slohový prostředek bezprostředně odráží a které spolu s ním tvoří protikladnou jednotu) a „makrokontextu“ (tj. té části literárního sdělení, která vlastnímu slohovému prostředku předchází), bude možno zaznamenat jako jistý pokrok v „kontextové“ teorii slohového prostředku. Také kritérium kon[67]vergence, tj. nahromadění slohových prostředků v určitých pasážích literárního díla, je příliš prosté, aby mohlo být považováno za zvláštní obohacení stylistické teorie.

Přínos Riffaterrových studií je nepochybně v tom, že se snaží, podobně jako jiní teoretikové na Západě i na Východě, aplikovat na stylistický výzkum kategorie a metody teorie informace (komunikace).[2] Podařilo se mu obecně vystihnout specifické rysy jazykové komunikace v oblasti umělecké literatury, zvláštní modifikaci kódovacích procesů, trvalost literárního sdělení a proměnlivost realizací tohoto sdělení percepcí čtenáře. To ho přivedlo k cennému návrhu, použít (zatím aspoň v heuristickém stadiu stylistiky) informátorů. Vyřešil také určité zásadní problémy, které přináší použití informátorů ve stylistice. (O experimentu ve stylistice se mluví již u Ščerby a Gvozdeva; avšak teprve u Riffaterra jde tuším o experiment v pravém slova smyslu, při němž analyzátor není totožný se subjektem experimentu.) O slohové výstavbě literárního díla samého, o podstatě a povaze slohových prostředků, nám však Riffaterre řekl jen málo nového.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 64-67

Předchozí Marie Těšitelová: Sovětská lexikologie a lexikografie o otázkách homonymie

Následující František Daneš, Karel Horálek: IX. mezinárodní kongres lingvistů