Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti

Bohumil Ryba

[Články]

(pdf)

La quantité vocalique dans les latinismes du tchèque

Problémy výslovnosti cizích slov v kultivované české řeči, o nichž se v podnětné obecné úvaze rozepsal V. Mathesius v prvním ročníku tohoto časopisu (str. 96 a násl.), mají při materiálu z mrtvých jazyků své speciální komplikace.

Při správné zásadě, že se v obratech, které mají povahu „jazykového citátu“, vyhovuje požadavkům korektnosti tehdy, je-li respektována výslovnost původní, [26]jest pro něj především nutné modifikovati pojem původní výslovnosti; může jí býti míněna jenom soudobá výslovnost školská, ustálená v různých zemích různě, a to tradicí dost dlouhou, přece však zdaleka nesahající do starého věku.

Víme na př., že se řecké φ vyslovovalo jako aspirované p (ph), ale ve škole i mimo ni říkáme autos efá. Nejinak při latině. Nebude-li u nás obecně proveden pokus o přiblížení k výslovnosti starověké, více nebo méně propagovaný na školách francouzských a německých, nebudeme do citátu incidit in Scyllam qui vult vitare Charybdin zaváděti výslovnost „inkidit in skillam k^uí ^uult ^uítáre kharybdin“ a pro militiae species amor est podržíme výslovnost „mílicié speciés“, beze zření k původní „mílitiaḙ spekiés“.

Avšak pochopiti, proč řada jazykových citátů v mluvě vzdělaného Čecha s naší školskou výslovností latiny nesouhlasí, a posouditi výslovnost těch slov, která byla inkorporována do národního jazyka beze změny slovního obrazu, bude možné jenom tehdy, přibere-li se pro pozorování hledisko v zásadě diachronické.

Pokusím se to ukázati na jednom úseku problému, totiž na kvantitě latinských samohlásek, a to jenom ve slabikách otevřených, tedy v případech, kde je kvantita, ať již z bohaté starověké časoměrné produkce básnické,[1] ať — při výrazech nepojatých do básnické řeči — ze znalosti tvoření slov, vesměs zcela bezpečně známa a také ve školské výslovnosti u nás celkem dodržována.

Tu je důležité si uvědomiti, že na cestě mezi starověkou výslovností samohlásek v otevřených slabikách a naší školskou výslovností, která se s onou kryje anebo aspoň má krýti, nezůstala kvantita ušetřena jistých změn.

Na sklonku starého věku došlo v mluvené latinské řeči k zániku starých kvantit a spolu s ním v básnictví k veršování přízvučnému. Přitom však časoměrné veršování neustalo, nýbrž bylo pěstováno paralelně i dále hluboko do středního věku a znovu pak obnoveno v době humanismu. Ovšem potřebnou znalost původních kvantit, nepochybně nezachovávaných v latině mluvené, mohli si tehdejší skladatelé opatřovati zprvu jen vytrvalou četbou a napodobením starších vzorů, později vedle toho i pomocí zvláštních lexikálních pomůcek.

Takovým předchůdcem pozdějších „gradus ad Parnassum“ bylo na př. zachované „opus prosodiacum“, které s užitím již starších florilegií sebral Micon ze St. Riquier v 1. pol. IX. stol., udávající veršové doklady pro kvantitu slov, v kterých se mohlo zvláště chybovati.

Při této nepřirozené základně znalosti kvantity je nasnadě, že se i u nejlepších básníků objevují prosodické úchylky také takového druhu, jaké jsou v antických verších zcela vyloučeny. Některé s antického stanoviska nesprávné odchylky, které proklouzly veršovcům jinak znale a pečlivě se držícím starých kvantit, jsou pro nás velmi cenné, poněvadž ukazují k pronikání vlivu skutečné výslovnosti, jestliže se shodují s oněmi formami, které musíme předpokládati, abychom vysvětlili vznik odchylné výslovnosti latinských slov v jazycích národních. K tomu přistupují zmínky latinských gramatiků pozdější doby císařské, kárajících prohřešky proti korektní výslovnosti, dále výslovnost tekstů liturgických, podepřená církevní hudbou, a ve vzácných případech i stopy, které ponechala domácí výslovnost v orthografii.

K utřídění té části latinského slovního materiálu, kterou chceme po připomenuté [27]stránce pozorovati, užijeme dělidla, které vyplývá z přízvukového pravidla paenultimového.[2] Přitom budeme po vzoru Mathesiově odděleně pozorovati latinská slova, která v češtině nejsou „jazykovými citáty“, a slova, která za ně dlužno pokládati.

 

A. SLOVA DVOJSLABIČNÁ.

 

1. Slova míry pyrrhichické (u u).

Slova míry pyrrhichické dloužila ve výslovnosti pozdně antické a středověké vlivem intensivního přízvuku samohlásku počáteční slabiky. Gramatik Consentius asi z V. stol. vytýkal jako „barbarismus“ výslovnost — u místo u u u slova piper (GL V 392). — Klasické status (u u) se objevuje se zdloužením tuším po prvé u Venantia Fortunata († 600), u něhož polovina pentametru (Carm. VI 5, 6) je vyplněna slovy sic sumus in statu. V angličtině se vyslovuje stejtes, v němčině štátus. ― Karolinský básník Audradus Modicus měří stola s počáteční délkou: vestiet illas | aeternis stolis (Passiones bb. Iuliani et sociorum IV, 305 n.); srv. něm. Stola — u a čes. štola (podle Pravidel, ale vysl. -ó-). ― Jméno Paris (řec. i lat. u u) zní ve frančt. Pâris, v němč. — u. V přízvučně skládané básni Phyllis a Flora z XII. stol. si odpovídají obraty mea cura Paris — ubi nunc moraris vita singularis — Dionaei laris a v sekvenci Dies irae z XIII. stol. výrazy spargens sonum — regionum — ante thronum. — Slovo caput u u) zní v angl. kéjpәt, v němč. — u; vlivem německé výslovnosti si vysvětlíme chybnou míru caput (— u) v mladické Goethově latinské parodii začátku Horatiovy Ars poetica (na Gottscheda). Atd.

Mimochodem budiž připomenuto, že tvary se zdlouženou samohláskou v první slabice (— u) u slov status, polus, domus, thronus, chorus byly základem (třebas ne vždy bezprostředním) pro česká slova stát, pól, dóm, trůn, kůr i chor (krátce podle Pravidel, ale ve výsl. -ó-). — Stejně jméno řeky Pád předpokládá středolatinské Padus (— u); vskutku ve verši snad Widonově (kol 1075): siste puella gradum per amoenum postulo Padum. Někdy se u nás ve šlépějích slovnikářů Křížka (1861) a Vojáčka (1870) posud tiskne hyperkorektní čes. Pad (Vojáček aspoň důsledně také pol). — Zdlouženému stilus (— u) odpovídající čes. stil nebo styl jeví ve výslovnosti kolísání v délce.

U mnohých slov této skupiny (u u), jako caput, datum, dolus, facit, fluor, genus, gravis, item, locus, manus, modus, onus, opus, status, torus, vyslovovaných na př. v němčině po středověkém způsobu s počáteční délkou, byla u nás nejspíše vlivem nové školské výslovnosti původní krátkost restituována. Ojediněle se vyskytující výslovnost dátum nebo fácit budí dojem lidovosti, přesněji vzato vzbuzuje domněnku, že se mluvčímu nedostalo studia latinských elementů na českém gymnasiu. Od zahradníka jsem slyšel húmus a krókus. Ale i z úst vzdělanců slýcháme namnoze fórum, kvóta, nóvum a quási. Snad školská tradice, sahající zpět ještě před nerozdělenou universitu, působí, že matematikové (a pak i jejich žáci) vyslovují téměř důsledně sínus, mínus, fókus, lékaři a lékárníci šíří výslovnost dósis, sérum, túba, přírodopisci kúlex.

Stejně nepůvodní je dloužení ve vlastních jménech míry pyrrhichické. Slýcháme zřídka Ámor a Vénus, poněvadž první poznávají žáčkové jako apelativum se správnou kvantitou a pro druhé máme počeštěnou Venuši, ale dokonce i humanisticky vzdělaní učitelé zhusta vyslovují Mácer, Núma, Páris, Rémus a Títus.[3]

[28]Zato za dobře oprávněné nutno po mém soudě pokládati vyslovování dlouhé samohlásky ve slovech páter ‚otec duchovní‘, dále globus (psal bych glóbus) v moderním významu zobrazení zeměkoule, lápis (gen. lápisu) v zúženém významu ‚kamínek pekelný‘, podobně nóta (diplomatická) a adlatus ze středověkého ad latus (s nepůvodní délkou) ‚pobočník‘.

Pyrrhichické cavus (u u) ‚dutý‘, vyslovované trochejsky, bylo příčinou výslovnosti komposita concávus a kvantity v něm. konkav a čes. konkávní, bikonkávní.

Z jazykových citátů připomínám nepůvodní prodlužování kvantity pyrrhichického slova (— u místo původního u u) v obratech: aqua destillata, bonus vir semper tiro, cave canem, alter ego, gradus ad Parnassum, si duo faciunt idem, non liquet, locus secretus, littera scripta manet, manus manum lavat, suprema manus, inter spem et metum, meum et tuum, modus vivendi, homo novus, pater semper incertus, placet, consuetudo quasi altera natura, cum grano salis, sine anno, status quo, vice versa. Smíme-li býti zde přísnější než u necitátů, u nichž se ostatně výslovnost většinou vrací k míře pyrrhichické, dal bych ve všech jazykových citátech přednost správné kvantitě krátké přesto, že jsme latinské formulace většinou až středověké kdysi sotva převzali v této výslovnosti.

V obratech nota béne, ad nótam a in núce, vyslovovaných jako slovo jediné, se snad již necítí jazykové citáty a prodlužování kvantity je v nich, jak se zdá, obecné.

 

2. Slova míry iambické (u —).

Ojedinělou tendenci, podmíněnou nepochybně působením přízvuku, obraceti poměr kvantit ve slovech typu Ceres (u —), potíral již gramatik III. stol. Marius Plotius Sacerdos (GL VI 451). — Latinská podoba jména Platonova Plato (u —) objevuje se v podobě — u, pokud vím, po prvé u připomenutého Venantia Fortunata (Carm. VII 12, 25) v závěru hexametru Cătŏ Plātŏ Chry̆sippus, později častěji, na př. u karolinského básníka Egelmoda (I 35): Tullius eloquio, sensus et acumine Plato. V angl. a němč. má míru spondejskou (— —, plejtou), tak i Ceres v angl. (síríz), v němč. — u. — Prodlužování přízvučné slabiky ve slovech míry iambické bylo v středním věku velmi rozšířené. Ve verších Archipoetových (XII. stol.) si rytmicky odpovídají výrazy poetarum chori — et tumultus fori — quod non possit mori — subditi labori. Kněz ve zpívaném otčenáši se modlí sed libera nos a malo a v sekvenci z XIII. stol. Veni sancte spiritus.

Bezpečný doklad pro českou výslovnost Pláto, Káto,[4] Néro znám z překladu Řehoře Hrubého z Jelení ze začátku stol. XVI.[5] Hrubý označoval délku střídáním dvou grafických systémů, buď zdvojováním samohlásky nebo čárkou: Pláto (87 dvakrát) jako sláwu (103), Caato (99 dvakrát) jako slaawu (103), Neero (92) jako leepe (93).

Isolovaná latinská slova tohoto typu žijí v češtině jako slova přejatá jenom vzácně a tíhnou alespoň ke zkracování závěrečné slabiky, na př. vale, lues, na adresách loco.

Zdloužení předposlední slabiky nutno pokládati za oprávněné při slově ave, je-li jím jako začátečním slovem míněno andělské pozdravení (Ave Maria…), v němž je církevně latinská výslovnost udržována i hudebním zpracováním.

Ovšem totéž slovo v starověkém citátě: ave, imperator, morituri te salutant, správně se vyslovuje jako slovo iambické.

[29]U vlastních jmen pokládal bych přes odchylnou tradici, na niž jsem ukázal, výslovnost s krátkou slabikou přízvučnou za korektnější: Kato (u —), Maro, Otho, Nero, Midas, Charon, bohyně Pales a Ceres. Ve jméně athénského filosofa dáváme přednost formě řecké Platon (u —).

Jinak ovšem ceres (umělý tuk), vyslovovaný obecně céres, kde ke ztrátě vědomí souvislosti se jménem Cereřiným ukazuje již změna rodu. ― Proti latinským Lares jsou v češtině lárové, kde je á chráněno délkou v nom. sing. Lar a po způsobu v novější češtině obvyklém provedeno celým skloněním.

Připojme hrst jazykových citátů, obsahujících slova vyšetřovaného typu, totiž typu u —: brevi manu, delirium tremens, pro domo, auri sacra fames, ecce homo, homo homini lupus, manu propria, periculum in mora, memento mori, per fas et nefas, primus inter pares, per pedes, amicus Plato, sub rosa, salus publica, a toro et mensa, via facti, vivos voco, nolens volens; pro veto jest se zřením ke krácení již starověkému (Hor. Serm. I 1, 104 cum veto <u u> te) pokládati výslovnost s krátkou slabikou koncovou, ale ovšem nezdlouženou počáteční za výslovnost korektní.

Obecná výslovnost rčení bona fíde se přiblížila typu nota bene (v. výše).

 

3. Slova míry trochejské (— u)

se vyslovují zpravidla zcela ve shodě s původní kvantitou: fatum, fecit, fetus, flora, klerus, limes, omen, penis, plenum, prima, primus, próza, rebus, ritus, tyfus, usus, visum, votum. Výslovnost kolísavou pozorujeme u slov kodex, luna a meta. Důsledně zkráceně se vyslovuje vulgární funus a novověké motor (zhusta i motór).

Ve výslovnosti jazykových citátů sem spadajících pravidelně se nechybuje a trochejská míra — u se zachovává: per anum, clara pacta, dura mater, finis coronat opus, flatus vocis, hora ruit, persona grata, de iure, lege artis, ab ovo usque ad mala, in usum Delphini, ad vocem; délka se někdy zanedbává (snad proto, že je před samohláskou) ve fiat (u u) iustitia. — Vivat se obecně vyslovuje krátce.

 

4. Slova míry spondejské (— —)

jsou mimo citáty vzácná. Obecná tendence, jak se zdá, směřuje ke krácení samohlásky v jejich nepřízvučné slabice, tedy k typu trochejskému — u. Ve shodě s vývojem již starověkým je krácení koncového -o: kredo; bonus vir semper tiro. Ale u nás zevšeobecnělo krácení i jinde: extra, gratis, kustos, sinekura (= sine cura <— —>); odborně: dele (v korekturách), tabes (medic). Citáty se zachovanou mírou spondejskou (— —): ab ovo, de lana caprina, noli me tangere, non plus ultra, ultra posse nemo tenetur, vidi, viva voce.

 

B. SLOVA TROJSLABIČNÁ A VÍCESLABIČNÁ.

 

Všeobecně připomeňme, že všechna latinská slova trojslabičná a víceslabičná, nejsou-li jazykovými citáty, mají v češtině přízvuk na slabice počáteční. Přitom však jeví co do kvantity takové vlastnosti, které by nebylo možno pochopiti, kdybychom nepřihlíželi k místu původního přízvuku.

a) Slova s předposlední slabikou krátkou a tudíž s přízvukem na třetí slabice od konce, jež jest krátká nebo dlouhá.

α) Je-li krátká, jde o typy:

α1:(…) u u u α2:(…) u u —.

[30]Poměry jsou analogické jako u slov míry pyrrhichické. Již Venantius Fortunatus měřil … — u u v slovech cilicium (Carm. X 7, 13 per dura cilicia caelos) a Vigilius (Carm. I 2, 19 ecce Vigili ara est). Výslovnost většiny latinských slov sem náležejících na př. v italštině, angličtině a němčině ukazuje, že jejím základem byly pozdně latinské tvary se zdlouženou přízvučnou samohláskou. Obecně je známa zdloužená výslovnost slov modlitby za zemřelé, připojované k žalmu 129 (De profundis): Requiem (— u u) aeternam … et lux perpetua (… — u u) luceat eis. Kněz se bude modliti v otčenáši se zdloužením adveniat (… — u u) regnum tuum, i kdyby znal Ovidiův verš adveniat (— u u —) vultus neve exhorrescat amicos. Ve Stabat mater (ze zač. XIV. stol.) si odpovídají slova filius — gladius.

Chceme-li příklad pro účinek přízvuku, kde jej sami cítíme, vzpomeňme německé výslovnosti českého slova Nepomuk.

α₁) (…) u u u

U slov trojslabičných prvého typu pozorujeme v české výslovnosti tendenci, směřující k návratu k původní krátké kvantitě. Obecně se vyslovuje s krátkou první slabikou habitus, minimum, numerus, ale více nebo méně často slýcháme s nepůvodní délkou v první slabice vyslovovati dubium, genius, medium, odium, podium, spatium, stadium, studium, trivium, novolat. vadium, u gramatiků media a tenuis, u obchodníků gremium, u lékárníků oleum, opium, recipe, u pěstitelů studií matematicko-přírodovědných hydrogenium, nitrogenium, minium, radius, stibium, (Torricelliho) vacuum.

Oprávněno je tuším důsledné dloužení u slov se zúženým významem, jako famulus; pro délku v requiem bylo by možné dovolávat se podobného důvodu jako při ave.

Namnoze bývá zanedbávána krátká výslovnost (u u u) ve vlastních jménech Furia, Latium, Marius, Tacitus, Tatius, Varius; zobecněla však délka v počeštěných Asie, Syrie.

Jazykové citáty se zachovávanou mírou u u u: genius loci, habeat sibi, ad libitum, in melius, pereat (mundus), tabula rasa, tunica propior pallio. Stejně v rozporu s původní latinskou kvantitou bývá ve výslovnosti délka v obratech sit venia verbo, venia docendi.

U slov víceslabičných vyznívající působení původního přízvuku (češtině cizího) na třetí slabice od konce projevuje se dloužením původní krátké, ale přízvučné samohlásky a zároveň krácením případných dlouhých kvantit ve slabikách původně protonických.

Téměř obecně se vyslovuje s nepůvodní délkou (a protonickým krácením, na něž upozorňujeme v závorkách) gymnasium, presidium (e), skrutinium (u), ale někdy i alluvium, aluminium (u), centuria, comitia, consilium (o), diluvium (i), effluvium, elogium (e), emporium, imperium, ingenium, internodium, municipium (u), officium, participium, patricius, remedium, repudium, residuum; srv. i počeštělé tvary historie, materie (a), mizerie, vigilie.

Z vlastních jmen mají náležitou, ale zanedbávanou krátkou samohlásku v třetí slabice od konce Elysium, Fabricius, Mercurius, Ovidius, Palladium, Tiberius, Vergilius a Horatiovo rodiště Venusia. V počeštělých tvarech vlastních jmen je ve výslovnosti obvyklá délka: Italie, Sicilie.

Jazykové citáty se zachovávanou mírou … u u u: beneficia non obtruduntur, mixtum compositum, consilium abeundi, curriculum vitae, pia desideria, dimidium facti, fiat iustitia, officium boni viri, perpetuum [31]mobile. Nepůvodní délka, zdá se, již zevšeobecněla ve výslovnosti in memoriam (vysl. ó).

α₂) (…) u u —

U slov druhého typu, mimo citáty vzácných, pozorujeme jednak dloužení ve slabice původně přízvučné, provázené současným krácením ve slabice koncové (dosti rozšířené fólio, spécies, nám dnes již téměř zcela cizí Bóreas, Cícero; srov. i sporadickou výslovnost počeštěných slov serie, legie s é proti lat. series, legio <u u —>) a v případných slabikách protonických (promemoria z lat. pro memoria — u u u —), jednak toliko krácení ve slabice koncové (alibi, Cicero).

Jazykové citáty se zachovávanou mírou … u u —: sub auspiciis, cum beneficio inventarii, in camera caritatis, condicio sine qua non, in dubiis caritas, prima facie, quot homines tot sententiae, in medias res, praesente medico nihil nocet, ad oculos, ex officio, petitio principii, prima ratio, sub specie aeternitatis, pleno titulo, prolapsus uteri.

β) Je-li dlouhá, jde o typy:

β1) (…) — u u β2) (…) — u —.

Slova prvého typu (β₁) zachovávají velikou většinou i v české výslovnosti správnou délku ve slabice původně přízvučné; případné délky kdysi protonické (upozorňujeme na ně v závorkách) se zkracují:

(— u u) area, copula, fibula, gloria, otium, spiritus, tibia, zčešt. kurie; Flavius, Ikarus, Livius, Sirius;

(… — u u) akvarium, amonium (z amm-), ciborium, cinerarium, enkomium, kollegium, kriterium, magnesium, mysterium, ossarium, respirium, novolat. afelium, perihelium;

(… — u u) ambulatorium (a), auditorium (i), inhalatorium (a, a), krematorium (a), moratorium (a), oratorium (o, a), preludium (e).

Latinským slovům na -ia odpovídající česká na -ie buďto zachovávají ve výslovnosti délku ve slabice, která byla v latině přízvučná, na př. arterie, ceremonie, kolonie, nénie (toto i v pravopise), anebo jeví výslovnost kolísavou, jako kopie, komedie.

Krácení pozorujeme důsledně ve slově deficit, v sportovním junior (asi vlivem opposita senior) a ve slově unikum (asi vlivem slova unikát), jinak jen v lidových tvarech muzika, špiritus, Luciper (lat. Lucifer). Někdy se vyskytující výslovnost pagína (nebo pagina) místo página vznikla nejspíše matením s typem doktrina (viz níže).

V jazykových citátech se vyslovuje většinou původní … — u u: vivat crescat floreat, a limine, nomina sunt odiosa, volenti non fit iniuria, testimonium paupertatis; snad obecně se zanedbává délka v et cetera.

Druhý typ (β₂) se vyskytuje mimo jazykové citáty velmi vzácně. Lat. feriae (— u —) počeštěny ve férie. Z délek ve slově alinea (lat. — — u —) se ve výslovnosti obyčejně ponechává jen délka ve slabice původně přízvučné (í). Název pojišťovny Sekuritas (lat. — — u —) se vyslovuje bez délek, právě tak jako u slov počeštěných druhu imunita (lat. immunitas u — u —).

 

V latině je mnoho slov s krétickým zakončením (— u —), zvláště slova tvořená sufixem -tio a -sio. Česká slova odpovídající prvním nemají délek vůbec, ať je to bohatá skupina -atio (administrace), ať -itio (munice), -otio (promoce), -utio (absoluce), Druhým odpovídají česká slova na -se, u nichž se ve výslovnosti délka brzy zachovává (abrase, adhese, kohese, fuse, difuse, vise), brzy nikoli (elise, kolise, explose, iluse, konkluse, okase, provise, revise) anebo výslovnost kolísá (invase).

[32]Z jazykových citátů se zachovává krétické zakončení (— u —) ve spojeních: dei gratia, de omni re scibili, ecclesia militans; s vývojem již antickým je v souhlásce krácení koncového -o v petitio principii, variatio delectat. Téměř obecně se zanedbává délka přízvučné slabiky v in vino veritas a ceteris paribus (snad vlivem genitivů veritatis, ceterorum, kde je táž slabika protonická).

 

b) Slova s předposlední slabikou dlouhou a tudíž přízvučnou, t. j. … — u a … — —.

Délka, která byla v lat. slovech ve slabice přízvučné, většinou se zachovává, i když slova toho druhu (mimo citáty) mají přízvuk český. Přitom se zase případné délky ve slabikách kdysi před přízvukem nebo po něm zkracují:

b₁) … — u abusus, adjutum, agrikultura (i), aktivum (a), angina, aréna (délka se vyznačuje i v pravopise), antikva, armatura (a), bitumen, censura (e), dekorum, disciplina, doktrina, femininum (e), fraktura (a), futurum, humaniora (u, a), intrasitivum (a), kultura, matrona (a), medicina, officina, papyrus, rasura (a), recidiva, rigorosum, struktura (u), supinum, tortura, ultimatum, vagina (a), vulgáta; i pravopisem vyznačována délka u slov na -átor: demonstrátor (e, o), kurátor (u), gladiátor, preparátor (e), prokurátor (o, u), senátor; z vlastních jmen připomeňme Farsalus, Pandora;

b₂) … — — inklusive (u, e), precedens (e, e).

Délky takové není ve slovech s významem proti starověkému zúženým anebo v novotvarech: minuta, auditor, inkvisitor, provisor, revisor. Ale obecná výslovnost se vzdala i některých délek dříve vskutku vyslovovaných, jejichž zachovávání dnes zní již strojeně: dieta (e), figura (u), kolega (e), jubileum (e), lyceum (e), museum (e), ruina (i); lidové je nátura.

V jazykových citátech se ve slovech pozorovaných typů délka v předposlední slabice přízvučné obecně správně zachovává:

audiatur et altera pars, finis coronat opus, per maiora, nomina sunt odiosa, quieta non movere, redivivus,
ale případné délky ve slabikách před přízvukem nebo po něm nebo v obojích se při méně pozorné výslovnosti zanedbávají:

(… — u) vox humana (u), ignoramus (o), in infinitum (i, i), legatus (e) natus, natura (a) non facit saltus;

(… — —) loco citato, pro futuro, respective;

(… — —) cantores amant humores (u), mutatis (u) mutandis, in natura (a), in originali (i v -ri-), ex privata (i) industria, conducat sanitati (a), viribus unitis (u).

 

Na konec jen obecně připomínám známou věc, že v dnešním českém pravopise — proti jeho zásadě označovati dlouhé samohlásky, která se uplatňuje v slovech domácích a někdy i v přejatých, pokládaných za zvláště zdomácnělá (aréna, fáma, nénie, présens, prétor, reálie, scéna, vulgáta; páter, póra), a to i s některými nedůslednostmi (fáma - infamie; présens -precedens; páter - globus; pól, tón - chor) — ve slovech přejatých z latiny se velkou většinou délka neoznačuje. V pravopise se neliší slova s dlouhou samohláskou votum, klerus, usus, rebus, kura od slov se samohláskou krátkou forum, serum, lupus, kvota, tuba; podobně akvarium, kolegium, preludium od slov podium, studium, skrutinium nebo slova kurie, linie, pinie, kolonie od anomalie, ambrosie, vigilie. Není pochyby, že tento pravopisný usus podporuje leckteré kolísání ve výslovnosti délek.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, s. 25-32

Předchozí František Trávníček: Maloměsto a malé město

Následující Jan Mukařovský: Protichůdci. Několik poznámek o vztahu Erbenova básnického díla k Máchovu