Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K výslovnosti cizích slov v češtině

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

La prononciation des mots étrangers en tchèque

Cizí slova tvoří v jazyce výraznou skupinu, která se proti domácí zásobě slovní vyznačuje charakteristickými znaky. Ukázal jsem to na materiálu českém a anglickém již před třemi lety[1]. K znakům cizích slov patří také kolísání jejich výslovnosti. Je dáno jednak tím, že postupem doby se cizí slova v celé své struktuře různě přizpůsobují domácímu repertoáru fonologickému a fonetickému, jednak tím, že různí mluvčí mají různě daleko k jazyku původnímu, z něhož cizí slova byla vzata, a že se proto u nich nestejným způsobem projevuje odpor proti adaptaci příliš mechanické. Při tom všem nesmíme zapomínat ani na důležitou úlohu, kterou při změnách ve výslovnosti cizích slov má okolnost, že poměr mezi pravopisem a výslovností bývá u cizích slov jiný, než na jaký jsou mluvčí zvyklí z domácí zásoby slovní. Je to věc důležitá zvláště pro češtinu, kdežto na př. v polštině byl pravopis slov cizích převahou vyrovnán s pravopisem slov domácích.

Velmi zřetelně se kolísání výslovnosti u cizích slov jeví na př. v angličtině.[2] Pro češtinu nejsou ovšem slova cizího původu elementem tak důležitým jako pro angličtinu, v níž tvoří podstatnou složku i hovoru o věcech nejvšednějších, ale ani pro češtinu nesmíme význam cizích slov podceňovat. Jsou v ní jako v každém kulturním jazyce a budou v ní, pokud bude kulturním jazykem. Nejde jen o jejich počet v českém lexiku, nýbrž také o jejich frekvenci v skutečné mluvě. Není si možno bez nich představit hovor vyšší intelektuální úrovně ani rozprávku o denním životě v městě. Jejich výslovnost je proto důležitým problémem české orthoepie a zaslouží si soustavné pozornosti. Kolísání se z ní nadobro odstranit nedá, neboť z příčin, které jsem už vyložil, patří k charakteristickým znakům cizích slov, ale přece lze stanovit obecné zásady pro její posuzování a lze říci, které z běžných variant můžeme se stanoviska současné kultivované výslovnosti považovat za vulgární, které mohou platit za korektní a v kterých mezích lze připustit kolísání. To je předmět úvah, které následují.

*

Zkušenost z jiných kulturních jazyků nás učí, že kriteriem správné výslovnosti cizích slov nemůže být jejich přesná výslovnost původní, t. j. jejich výslovnost v jazyku, z něhož byla vzata. Přesná výslovnost původní se zachovává — a může být vymáhána — pouze u výrazů, které se vlastně z cizího jazyka citují a které můžeme proto, na rozdíl od citátů literárních, které jsou úryvky konkretních literárních děl a jako úryvky literárních děl se cítí, nazvat cizojazyčnými citáty lexikálními.[3] Jsou to výrazy zpravidla [97]alespoň o dvou slovech, takže je na nich patrný nejen kmenoslovný, nýbrž i tvaroslovný a syntaktický ráz cizího jazyka, a jsou brány ovšem jen z jazyků místně i kulturně nám nejbližších. Uvádím trochu příkladů, aby bylo jasné, co mám na mysli. Lexikální citáty z francouzštiny: quantité négligeable, enfant terrible, fin de siècle, par excellence, esprit de corps, jeunesse dorée, hors-concours, laissez faire, en face, chargé d’affaires. Citáty lexikální z angličtiny: selfmademan, sex appeal, happy end, fair play, five o’clock tea. Lexikální citáty z italštiny: salto mortale, allegro moderato, fata morgana. Lexikální citáty z latiny: ex cathedra, perpetuum mobile, ad usum delphini, condicio sine qua non, de lege ferenda, status quo, legatus natus, libri prohibiti, venia docendi, terra incognita, ad absurdum, honoris causa, modus vivendi. Lexikální citáty z řečtiny: kat’ exochén, zóon politikon. Jednotlivých cizích slov se často může užíti jako cizojazyčných citátů s přesnou původní výslovností, ale mluvčí musí být opatrný, aby tím nebudil dojem výslovnosti afektované. Pouze u některých výrazů o jednom slově se v kultivované výslovnosti udržuje povaha cizojazyčných citátů, buď proto, že v češtině ještě dost nezdomácněly (na příklad: conférencier, déjeuner, démodé, impromptu), nebo proto, že se svým tvarem i významem takové asimilaci zásadně vzpírají (na př.: exsequatur, imprimatur). Angličtina v analogických případech vyznačuje citátovou povahu slova kursivou a jazyky, užívající cyrilice, je tisknou latinkou.

Zkoumáme-li dobrou výslovnost lexikálních citátů v předešlém odstavci uvedených, neujde nám, že ani u nich se přesná výslovnost původní vždycky neudržuje, ačkoli se zásadně může vyžadovat. Třeba sami sebe někdy přistihneme, že přes dobrou znalost jazyka původního porušíme někdy v českém hovoru na příklad původní přizvukování, původní kvantitu nebo původní kvalitu hlásky. Snáze jsme k tomu ovšem sváděni u výrazů braných z jazyků mrtvých. U lexikálních citátů z latiny se někdy původní kvantita na př. vůbec nezachovává (tak správná délka e ve výraze legatus natus) a z obou uvedených lexikálních citátů řeckých se první vůbec ve výslovnosti pozměňuje (gz místo ks) a druhý často (z místo dz). U cizích slov, která nemůžeme považovat už za lexikální citáty, je takové měnění výslovnosti ovšem tím důraznější. Od původní výslovnosti — a tím přicházíme k druhé důležité zásadě pro posuzování výslovnosti cizích slov — se ovšem vždy musí vycházet alespoň u jazyků nám kulturně blízkých. Počítám k nim, jak je patrno z lexikálních citátů shora uvedených, francouzštinu, angličtinu, italštinu, latinu, řečtinu а k tomu ještě němčinu, z níž ovšem do kultivované řeči dnešní přišlo a přichází jen málo slov. Výslovnost podle českého pravopisu, svědčící o tom, že mluvčí vůbec nezná výslovnost původní, nebo výslovnost, ukazující, že mluvčí má o původní výslovnosti představy v zásadě falešné, jest při slovech vzatých z jazyků, které jsou nám kulturně blízké, pokládat za vulgární negramotnost. Pro to není třeba hromadit doklady. Slyšíme-li vyslovovat na př. slova week-end, pyjama, skizza, voley-ball, back, knockout, zcela jen podle platnosti českého pravopisu nebo snaží-li se někdo vyslovovat slovo rugby po anglicku tím, že tu písmeno g vysloví nesprávně jako (rudžby), nebo název lawn-tennis tím, že skupinu aw vyslovuje jako au, víme hned, že jde o výslovnost, která se s představou kultivované řeči nedá srovnat.

Oběma hlavními zásadami, k nimž jsme v této kapitole došli, formuluje se otázka, kterou si klademe, úžeji a přesněji. Zní teď takto: Které změny původní výslovnosti [98]můžeme u slov přijatých do češtiny z jazyků kulturně nám blízkých a proto ve vzdělaných vrstvách známých роvažovat za výslovnost v kultivované řeči přijatelnou a které nikoli? O slovech, která přišla do češtiny z jazyků méně známých, v této úvaze zásadně nepojednávám.

*

Některé změny ve výslovnosti cizích slov se cítí zřejmě jako vulgární a jsou proto z řeči kultivované právem vyloučeny. Nejpatrněji se to jeví při dosazování g za k v cizích slovech na počátku slova před samohláskou (gauč) nebo liquidou (glot, grém, graul) a uvnitř slova mezi samohláskami (brigety, fagule, logál), mezi nasálou a liquidou (pangrot), mezi samohláskou a liquidou (motocygl) a mezi liquidou a samohláskou (cirgus, balgón). Tato změna je v lidové výslovnosti cizích slov velmi důsledná — její důslednost mě před několika lety přivedla k soustavnému studiu cizích slov se stanoviska synchronického[4] — a zasahuje u osob se vzděláním méně pevným i slova typu zcela učeného (indigativ, fagulta). Překvapuje tím více, že se v domácí zásobě slovní v stejné nebo skoro stejné fonetické situaci k udržuje (gauč: kaše, glot: klonit, grém: krejčí, plagát: plakat, cirgus: pírko, balgón: pálka atd.). Vysvětlení vyplývá z rozporu mezi fonologickou strukturou češtiny a fonologickou strukturou jazyků, z nichž byla přijata slova, o která jde. V domácí zásobě slovní existuje v obecné češtině g nikoli jako samostatné fonéma, nýbrž jen jako kombinatorní varianta fonématu k, vázaná na určitou fonetickou situaci. Patří tedy k českému repertoáru fonetickému, ale nikoli k českému repertoáru fonologickému. Objeví-li se g v češtině v cizích slovech jako samostatný fonologický element, nepůsobí jeho výslovnost sama o sobě fonetických potíží, ale ve fonologické struktuře je to zjev, který Čecha, nenavyklého na odchylnou fonologickou stavbu cizích jazyků, zaráží a uvádí do rozpaků, protože nedovede fonologicky rozlišovat mezi k a g. Nejistota, k níž tak dochází, se řeší tím, že se g jako méně obvyklá realisace fonématu k považuje za stálý znak cizích slov a k se v nich proto ve znělém sousedství vyslovuje jako g.[5] Opačného řešení, záležícího v tom, že se za cizí fonéma g substituuje pravidelná realisace domácího fonématu k, jsou příklady jen nečetné. Patří sem na př. výslovnost cikán, katě, kuláš, kaloše, kardedáma, pakatelizovat. Dosazování g za k v cizích slovech je výslovnost zřejmě vulgární a jen tu a tam se jí podařilo vniknout i do řeči kultivované. Je tomu tak ve slovech krejcar a inkoust. U substituce opačné, u k za g, jsou poměry jiné. Jako skutečná vulgárnost působí [99]tato substituce z uvedených příkladů jen u slov kardedáma a pakatelizovat. U slov galoše a guláš necítí se zpravidla jako něco zřejmě vulgárního a u slov cikán a katě (zejména v plurále kaťata) je ve výslovnosti typu středočeského zevšeobecněna. Slovo katě, kaťata patří ovšem jen do stylu familiárního.

Podobné změně k v g v lidové výslovnosti cizích slov, ale jiného původu je dosazování z za s mezi samohláskami, které v jednotlivých případech existuje již dávno, ale které se v posledních letech rozšířilo jako příval, takže se objevuje i ve výslovnosti lidí, kteří mají dobré vzdělání a kteří se ve výslovnosti cizích slov nikdy neprohřešují dosazováním g za k. Doklady pro dosazování z za s ve výslovnosti cizích slov můžeme rozdělit ve dva typy. K prvnímu z nich patří slova, u nichž s, za které se dosazuje z, je vždy uvnitř slovního trupu. Uvádím tyto příklady, které jsem vesměs sám slyšel: režizér, diskuze, konféze, parnazistní, pizoár, demize, reprezalie, akuratéza, z profeze, glizando, pezimizmus, ezaj, progrezivní, glozovat, klozet.[6] Ve slově unizono je z za s dosazeno ve švu komposičním, kterého by si mluvčí s dobrým vzděláním mohli být vědomi. Do typu druhého zařazuji slova, u nichž se s mezi samohláskami objevuje jen v některých tvarech, kdežto jindy se jím slovo končí, a u nichž tedy výslovnost z za s v tvarech flektovaných můžeme považovati za nesprávné vystřídávání párových fonémat na konci kořenného morfématu.[7] Z toho, co jsem sám slyšel, uvádím pro tento druhý typ tyto příklady: chaos-chaozu; lós-lózu; pathos-pathózu; dres-drezu. Ve všech uvedených příkladech a v obojím typu se výslovnost z za s cítí jako hrubá a vulgární, a jest ji proto považovat za výslovnost, která do mluvy kultivované nepatří. Jen v nečetných slovech je odpor proti ní už oslaben, takže se v nich časem zakoření i v kultivované výslovnosti, jako se zakořenilo g v obecné výslovnosti slov krejcar a inkoust. Dosud je však i u těchto slov — ze své vlastní výslovnosti vidím, že k nim lze počítati na př. slova disertace a renesance — zpravidla alespoň kolísání. Zcela už je rozhodnuto pro výslovnost se z — vlivem asi německým — u slov bazén, drezura, dezert a fazona. Výklad důsledného dosazování z za intervokální s v lidové výslovnosti cizích slov je prostý. V českých slovech se vyskýtá mezi samohláskami jak s, tak z, a rozdíl mezi nimi, zcela zřetelný po stránce fonologické i fonetické, je jasně vyjadřován také pravopisem. V cizích slovech se pojednou český mluvčí setkává s faktem, že písmeno s mezi samohláskami má někdy výslovnost neznělou a vyjadřuje tedy hlásku s, a jindy výslovnost znělou, takže označuje hlásku z. Vzniká tak nejistota, která se řeší tím, že se znělá výslovnost písmeny s mezi samohláskami, která je domácí zásobě slovní cizí, pociťuje jako znak cizích slov a že se rozšiřuje na všecka cizí slova, v nichž se objevuje písmeno s mezi samohláskami. Opačné řešení, t. j. neznělé vyslovování písmeny s mezi samohláskami, i tam, kde není na místě, je zase poměrně řídké jako výslovnost k za g. Vvskýtá se však přece a působí stejně dojmem negramotné lidovosti jako nesprávné dosazování z za s. Takovou nesprávnou neznělou výslovnost písmeny s jsem zaslechl ve slovech: krise, episoda, reprisa, devisový.

[100]Kolísání mezi s a z nastává v cizích slovech leckdy také po liquidách a nosovkách. Jde tu ovšem o prostý zjev snadné asimilace, která je pro cizí slova příznačná. Obojí výslovnost lze slyšet na příklad v těchto slovech: bursa, personál, šansoneta. Někdy výslovnost se znělým z už zevšeobecněla, jako ve slovech inserát, pense, persián, konversace, konverse, konserva, konservatoř, konkursní, a jindy se objevuje z za původní c, na př. v slovech koncert a koncern. Tam, kde se z po liquidě nebo nosovce střídá se s, nedá se říci, že by působilo dojmem tak lidovým, aby bylo neslučitelné s výslovností kultivovanou, ač ovšem zní s v této posici lépe. Jedině ve slovech, kde se s po nasále objevuje na švu prefixovém a kde tento šev je nám důtklivě připomínán existencí slova jednoduchého, jako ve slovech insolventní, insolvence proti jednoduchému solventní, se mi zdá být výslovnost se s naprostým příkazem. U slova koncert má kultivovaná výslovnost podle mého pozorování dz, u slova koncern ts. Ve skupině, která se v cizích slovech označuje písmenou x, se setkáváme s výslovností gz (původu jistě cizího) vždy v prefixu ex- před samohláskou nebo před h se samohláskou. Tak ve slovech exotický, exulant, exodus, examinátor, exaktní, exercicie, exemplář, existence, exarcha, exaltovaný, exekuce, exhibice, exhorta, exhumace. Zvyk v té věci je tak silný, že zasahuje i do výslovnosti cizojazyčných lexikálních citátů (na př. v řeckém kat’ exochén), a vyslovovat tu ks místo gz, jak jsem slyšel ve dvou případech ve slovech examinátor a existence, působí dojmem nápadné výjimečnosti. Všude jinde se skupina, označovaná písmenou x, vyslovuje nezněle, a to i mezi samohláskami, jako ve slovech taxa, vyluxovat, axioma, oxydace, fixovat, (trpěti) komplexem, (přisahati při) krucifixu. Nezněle bych tu skupinu vyslovoval před samohláskou i v prefixu ex-, kdyby měl samostatný smysl, na př. ex-admirál (= bývalý admirál).

Analogickým zjevem k výslovnosti z za s v cizích slovech je výslovnost ž místo původního š. Zcela se výslovnost ta ustálila na př. ve slovech žampion, brožura, brož, manžeta, revanžovati se, branže. Ve slově šampaňské ustoupila starší výslovnost se ž mladší výslovnosti se š a drží se důsledně jen v slangové zkratce žampus. Je to, jak se zdá, změna ukončená a nemá pro orthoepii cizích slov velkého významu.

Totéž lze v zásadě říci o výslovnosti p za b na počátku cizích slov před samohláskou nebo před liquidou se samohláskou. Jak ukazují slova pugét, patálie, pefél, piftek, pangrot, prant, plajcha, je to výslovnost zcela stlačená do sféry lidové familiárnosti nebo vulgárnosti a jen zcela ojediněle, jako u slova pakatel, lze jí užít v emocionální funkci i v mluvě spisovné.

Lidovost, vybočující z mezí mluvy kultivované, bývá patrna dále při řešení neobvyklého hiátu, který je pro češtinu charakteristickým znakem cizích slov,[8] a při výslovnosti dvojhlásek v češtině neobvyklých. Když jde o slova, která se v lidovém hovoru zpravidla nevyskýtají a která proto lidoví mluvčí znají vlastně jen jako slova tištěná, bývají v obou případech, při neobvyklém hiátu i při neobvyklé dvojhlásce, obě samohlásky oddělovány t. zv. rázem: te’oretický, ide’alismus, e’ugenika. I při slovech, která opravdu patří také do slovníku lidového, je taková výslovnost možná. Zpravidla však tu nastupují změny jiné. Tak na příklad obecně rozšířené slovo aeroplán je lidově vyslovováno buď ajeroplán, ajroplán nebo éroplán (zejména ve [101]zkratce éro). Všecky tyto typy výslovnosti se ovšem příčí výslovnosti kultivované, pro kterou jest požadovat hladkou výslovnost jak neobvyklých skupin hiátových, tak neobvyklých dvojhlásek. Platí to i tehdy, když se cizí dvojhlásky v české výslovnosti samovolně rozkládají ve dvě samohlásky samostatné. Jen tehdy, když se cizí slovo vyslovuje pro důraz zvláštním vypichovacím rytmem, objevuje se i v kultivované výslovnosti v cizích slovech mezi samohláskami hiátovými nebo dvojhláskovými ráz: to je míněno jen te-o-re-ti-cky.

Menší stálost nejen výslovnosti, nýbrž i fonologické stavby, která vyznačuje cizí slova proti slovům domácím, usnadňuje v cizích slovech různé změny asimilační a disimilační, po případě i synkopy. Lidová výslovnost cizích slov jich vykazuje značný počet. Uvádím na př. výslovnost omoleta (amoleta), pirulka, eletrika, tranvaj, blomba, kadedra, regment. I taková výslovnost má ráz ryze lidový a příčí se ovšem mluvě kultivované. Pro tu musíme požadovat, aby zvukový obraz cizího slova nebyl podobnými změnami násilně přetvořován. Požadavek ten se ovšem nemůže týkat vžitých lidových slov, která se ani ve vzdělaných vrstvách nekonfrontují s původní výslovností, jako na př. almara.

*

Velmi důležitým momentem při úvahách o správné výslovnosti cizích slov v češtině je také cesta, kterou se k nám cizí slova dostala nebo dostávají. Je tu několik možností. Slova latinská nebo řeckolatinská můžeme přijímat buď přímo z latiny (slova řecká někdy i přímo z řečtiny) od lidí s dobrým klasickým vzděláním, anebo prostřednictvím franštiny nebo němčiny. Slova francouzská mohou zase k nám přijít přímo z franštiny nebo prostřednictvím němčiny, a slova anglická se k nám dostávají buď přímo z oblasti anglosaské anebo přes francouzštinu nebo němčinu. Různé cesty ovšem různě zabarvují výslovnost cizích slov, která se po nich k nám dostávají, a pro orthoepii vzniká otázka, co jest vlastně považovat za původní výslovnost, od níž se podle jedné z našich thesí má vycházet při určování správné výslovnosti cizích slov.

Někdy je situace jasná. Slova latinská a řeckolatinská (někdy i francouzská, italská a anglická), která se k nám dostala přes němčinu, vyznačují se tím, že se v nich s ve skupině sp, st, sk vyslovuje jako š, na př.: špekulovat, inšpektor, špion, špurtnout; študent, štýl, inštalatér, štát, štampilka, libra šterlinků; škica, škála.[9] Obecně tu lze bez váhání říci, že pro mluvu kultivovanou jest ve slovech takových požadovat výslovnost se s, která patří k původní výslovnosti těchto slov v latině, řečtině, francouzštině, italštině a angličtině. Ve skutečnosti ovšem je situace komplikovanější, neboť se správnou výslovností se tu kříží zajímavě různé vlivy stylové a funkční. U jedné skupiny slov požadovaná výslovnost je v pečlivé mluvě opravdu už obecná a výslovnost se š má vždy nádech vulgární nebo bohémské familiárnosti. (Sem patří na př. slova jako škica, štýl, inštalatér, špurtnout.) Je zajímavé, že výslovnost Šparta při jméně známého sportovního klubu má funkci pejorativní. Ve skupině druhé se výslovnost i v pečlivé mluvě dosud trochu kolísá. Normální výslovnost je již vý[102]slovnost se s, ale výslovnost se š se také vyskýtá s nádechem jisté ležérnosti nebo archaičnosti, avšak bez zabarvení vulgárního nebo bohémského. Sem patří slova jako študent, študium, inšpekce, inšpektor. U třetí skupiny slov je posléze výslovnost se š normální a výslovnost se s u nich působí dojmem afektovanosti. Příčiny toho jsou různé. U slova škála je to snad dáno diferenciací proti českému slovu skála (l. saxum).[10] U slov špeditér, špion, špionáž, štampilka je výslovnost se š posud obecná asi proto, že v mluvě kultivované konkurují s těmito výrazy slova česká (povozník, vyzvědač, vyzvědačství, razítko) a nikoli táž slova cizí s výslovností bližší výslovnosti původní. U Čechů žijících na Slovensku se zdá, že výslovnosti se š u některých cizích slov přibývá vlivem slovenštiny.

Vlivem německým jest též vysvětliti občasné aspirované kh na počátku cizích slov místo čistého k, jako na př. khilo, kholega, khomický, a synkopy jako matriál, káble. Není třeba ani připomínat, že je to výslovnost, pro niž není místa v kultivované mluvě. S franštinou se snad dělí němčina o vliv ve výslovnosti k za ch v slovech původu řeckého. Tak na př. v slovech karakter, krisantéma. Pro mluvu kultivovanou budeme ovšem požadovat výslovnost s ch, jako výslovnost, která se shoduje s naší výslovností staré řečtiny, z níž slova ta přišla. Vliv německý je také nasnadě tam, kde se skupina sch ve slovech původně řeckých vyslovuje jako š (šéma, šematický, išias). Výslovnost oršestr je asi pseudofrancouzská, neboť skutečná výslovnost francouzská by vedla k výslovnosti orkestr, která se u nás vyskýtá ovšem vlivem německým. Pro kultivovanou mluvu požadujeme ovšem výslovnost schéma, schematický, ischias, orchestr. Je to výslovnost bližší k výslovnosti původní a je také ve shodě se zvukovou platností písmen v českém pravopise.

Totéž platí o slovech, v jejichž české výslovnosti konkuruje g a ž, jako v dvojicích energie — eneržie, geniální — ženiální. Tu musí v zájmu pečlivé výslovnosti ustoupit výslovnost pofrancouzštělá, ostatně řídká, původnější výslovnosti latinské nebo řeckolatinské. Obvyklá u nás výslovnost latinská docela už, myslím, zatlačila u slova centimetr pofrancouzštělou výslovnost sántimétr, která se dřív vyskytovala. Vůbec se zdá, že stále zřetelněji se jeví v dobré české výslovnosti tendence dávat ve shodě se zvukovou hodnotou českého pravopisu přednost latinskému typu výslovnosti všude tam, kde se může uplatnit vedle výslovnosti francouzské. Platí to i o slovech, která zřejmě přišla k nám z francouzštiny a nikoli z latiny, neboť označují kulturní typy vzniklé ve Francii v době moderní. Uvádím na př. slova dekadent a impressionista. Uplatňuje se tu táž zásada, podle které dáváme při tvoření slov přednost suffixu typu latinského -ální před suffixem typu francouzského -elní i tam, kde jde o slova přišlá jistě z francouzštiny, ať přímo nebo nepřímo přes němčinu (aktuální). Podle toho, myslím, nelze ani protestovat proti výslovnosti dementovat (tak jak je tištěno), ač při substantivu démenti se mi francouzská výslovnost zdá stále ještě spíš na místě.

Zvláštní případ, který patří také do této kapitoly, je u některých slov původu latinského, u nichž stojí proti sobě starší výslovnost skupiny ge jako je a novější její výslovnost jako ge. Obecně se to vyskýtá podle mého pozorování jen u slova generál, kdežto u slova evangelium a u slov od něho odvozených se se starší výslovností [103]setkáváme jen v archaisující řeči protestantských kazatelů. Pro mluvu pečlivou požadujeme, jak se samo sebou rozumí, ve shodě s výklady dřívějšími výslovnost ge. Poutanost určité výslovnosti na jazykový styl se zajímavě potvrzuje faktem, že ve rčení „chodí vždycky jako jenerál“, které se týká nikoli hodnosti, nýbrž způsobu vystupování, je výslovnost s g nemožná.

*

V obou oddílech předcházejících jsem se snažil ukázat, které typy ve výslovnosti cizích slov v češtině mají zřejmou pečeť vulgárnosti a nedají se proto srovnati s představou mluvy kultivované. Je však mimo to velké množství případů, v nichž rozhodnutí o tom, co má platit za výslovnost kultivovanou a co za výslovnost vulgární, není tak snadné. Jde tu vesměs o to, aby se stanovily hranice pro přípustné počešťování původní výslovnosti, které by nezaráželo ani v mluvě kultivované.

Zcela počeštěn bývá, až na cizojazyčné citáty lexikální, přízvuk. Ostatně i v lexikálních citátech se původní přízvuk zhusta i v kultivované mluvě porušuje ve prospěch češtiny. Je to tendence tak silná, že důsledný boj proti ní by měl nádech afektovanosti.

Pestřejší je kolísání v kvantitě samohlásek, to jest krácení samohlásek původně dlouhých nebo dloužení samohlásek původně krátkých. Nejzřetelnější je to na materiálu z jazyků klasických. Krácení samohlásky v první slabice je obecné na př. ve slovech demokracie, demagog, schematický, ethický, legát, somatologie, skoro obecné na př. ve slovech drama a linie. Krácení samohlásky ve slabice prostřední pozorujeme zase na př. ve slovech estetika, matematika, kolega, poeta (nikoli však v lexikálním citátu poeta laureatus). V žádném z uvedených příkladů nemůžeme podle dnešního stavu věcí považovati krácení samohlásky původně dlouhé za výslovnost, která by se nesrovnávala s kultivovanou mluvou. Spíše naopak lze vytknouti, že dodržování původních délek tam, kde krácení je obecné, působí dojmem odbornické schválnosti, která je někdy pedantstvím a jindy afektovaností. Zcela jinak je to s dloužením samohlásek původně krátkých. Můžeme při něm rozeznávat několik typů. Někdy je dloužení samohlásky v první slabice zřejmě lidové, jako ve slovech prímař (za obvyklé primář se zkrácením proti latinskému prīmārius), mílie (ozdobný vyšívaný pruh z franc. milieu), réžie, légie, dátum, strátosféra, kríze (i kríse).[11] Již při některých ze slov právě uvedených mohla na zdloužení působit i výslovnost německá. Ta jistě zavinila dloužení, které jsem zaslechl ve slovech skeptický (sképtický), epický (épický), base (báze), pathos (páthos). Ať jest původ takového dloužení hledati ve výslovnosti lidové nebo ve vlivu německém, nesnáší se podle mého mínění s mluvou kultivovanou, a jest je označit jako výslovnost nesprávnou. Méně ruší prodlužování samohlásky ve slabice prostřední nebo koncové, ale přes to cítím ve výslovnosti sociológie, synthésa, harmónie, motór atp. [104]něco nenáležitého. Jest třeba připomenout, že dlouhé á ve slově gymnasium je zcela obecné a ve slově koňak zřetelně vulgární.

Změny v kvalitě hlásek jsou nejzřetelnější při samohláskách, a tu je zase třeba rozeznávat dva různé případy. Někdy jde o supposici, t. j. o náhradu samohlásky cizí, v češtině neexistující, samohláskou českou, která je samohlásce cizí zvukově příbuzná. Jindy jde o náhradu cizí samohlásky, jejíž grafické označení v původní řeči neodpovídá českým zvyklostem pravopisným, samohláskou, kterou českému čtenáři vnuká v souhlase s jeho pravopisnými zvyklostmi její grafické označení. V případě prvním jde zpravidla o nutné počeštění původní výslovnosti ve smyslu českého repertoáru fonetického a proti tomu je těžko co namítat. Nelze přece požadovat, aby ve slovech přijatých z francouzštiny se vyslovovalo eu а u labialisovaně a nosovky aby v nich byly skutečnými nosovkami nebo aby v slovech vzatých z angličtiny a v zavřených slabikách znělo opravdu po anglicku. To by bylo na místě jen v lexikálních citátech, ale ve slovech zcela už zdomácnělých nemůžeme s českého stanoviska považovat za nesprávnou výslovnost fejeton, byrokrat, ánsámbl, aranžmá, tremp. Spor může být jen o to, co můžeme už pokládat za slovo zdomácnělé a co ještě za lexikální citát. Rozhodne o tom ovšem usus, ale v území pomezním se nikdy kolísání nezbavíme. Je to ostatně věc známá i z jazyků, které mají mnohem delší kulturní tradici nežli nová spisovná čeština.

V druhém z obou uvedených případů běží o zápas mezi původní výslovností a česky pojatým obrazem grafickým. Je to časté především u slov, s nimiž se většina mluvčích seznamuje čtením a nikoli slyšením. Vítězství grafického obrazu nad původní výslovností nesmíme šmahem odsuzovat. Již výše jsem ukázal, že má své oprávnění u těch slov francouzských, která můžeme vyslovovat také po latinsku. Jindy zase rozhodují pro grafický obraz důvody speciální. Jestliže se u slova revue stále ještě kolísá mezi výslovností francouzskou a výslovností podle pravopisu, myslím, že ve spojení Přehled revuí nebo v adjektivu revuální má z ohledu na obtížný hiát, který by tu jinak vznikl, značnou převahu výslovnost podle pravopisu. Stejný ohled rozhodl asi pro výslovnost podle pravopisu ve slovech konduita a suita (à la suite je ovšem lexikální citát) a v něm jest také hledat potíže ve výslovnosti slova loyální a loyalita. U slova reservoir starší a podnes lidová výslovnost rezervár ustoupila v kultivované mluvě výslovnosti rezervoár. Ta je ovšem, jako u slova repertoár, podle českých zvyklostí čtyřslabičná. Vyslovovat slova pedikura a manikura s u nás opravňuje to, že je můžeme vyslovovat též po latinsku. Při slovech vzatých z angličtiny je tu nejdůležitější výslovnost písmeny u v zavřené slabice. Ve slově džungle je výslovnost podle pravopisu zcela obecná, ačkoli v angličtině i v původním jazyku hindustánském se v slově tom vyslovuje a. Je to zcela zřejmý vliv němčiny, která má ve své spisovné formě vedle Dschangel také Dschungel. Německý vliv také vysvětluje výslovnost podle pravopisu u zdomácnělých slov původně anglických klub a punč. Proti tomu nelze dnes už nic pořídit, ale ve slovech trust, dumping, jumper a podobných, v nichž se výslovnost dosud kolísá mezi а а u, lze požadovat pro mluvu kultivovanou výslovnost s a, která odpovídá výslovnosti anglické a Čechům nepůsobí žádných potíží. Výslovnost s e (hojná zvláště u slova jumper) je tu pseudoanglická a tudíž nesprávná. Při a v zavřené slabice je u slov původně anglických běžné suposiční e (back—bek, tramp—tremp), ale leckdy [105]se už zcela ujalo pravopisné a (tramway), a jindy obě výslovnosti si silně konkurují (trampovat, trampský). Protože fonetický rozdíl mezi výslovností původní a výslovností podle pravopisu není tak velký jako při písmeně u v zavřené slabice, nevadí toto kolísání. Ke konci ještě poznámku: R. Jakobson upozornil svého času na to, že v adaptačních znacích postihujících totéž cizí slovo, je v ruštině jistá hierarchie.[12] Zdá se, že něco podobného by se dalo stanovit při podrobném studiu české výslovnosti slov vzatých z angličtiny. U slova football na příklad je možno vedle lidové výslovnosti zcela podle pravopisu (fotbal) vyslovit samohlásky v obou slabikách po anglicku (futból) nebo samohlásku v první slabice po anglicku a samohlásku v druhé slabice po česku (futbal), ale nikoli naopak. Generalisovat se ovšem nesmí ukvapeně. Slovo tramway se vyslovuje obyčejně po česku v obou slabikách (tramvaj), ale někdy se slyší i výslovnost tramvej, která znamená českou výslovnost samohlásky v 1. slabice a anglickou výslovnost samohlásky v 2. slabice. Opak není možný.

Pokud jde o souhlásky, mění se jejich výslovnost zase buď hláskovou supposicí nebo přichýlením k tradičním hodnotám českého pravopisu. K prvnímu typu patří zejména kolísání ve výslovnosti skupiny th v slovech původu řeckého mezi th a t. Záleží tu jak na zakořeněnosti slova (nikdo nebude na př. vyslovovat th ve slově matematika), tak na osobním zvyku mluvčího. Se stanoviska kultivované mluvy toto kolísání, které ostatně čím dál, tím více mizí ve prospěch výslovnosti s t, nevadí. O vlivu pravopisu můžeme mluvit, slyšíme-li vedle výslovnosti atelié také výslovnost ateliér. Přispět k ní mohly ovšem také tvary flektované. Podle mého mínění je tato výslovnost zcela přípustná i v mluvě pečlivé.

*

Dospěl jsem ke konci svých výkladů. I když jsem si téma omezil na výslovnost slov přišlých z kulturních jazyků nám blízkých, bylo látky tolik, že jsem mohl pojednat jen o věcech nejdůležitějších. Snažil jsem se zjistit hlavní zjevy, s kterými se ve výslovnosti cizích slov v češtině setkáváme, a stanovit hlavní zásady, podle kterých je třeba je posuzovat se stanoviska kultivované mluvy. Jen tu a tam jsem naznačil zajímavé problémy drobnější. Ve všem zbývá ještě mnoho práce pro další pracovníky, kteří se zaberou do těchto velmi důležitých a nadmíru vděčných problémů. Oba české slovníky, které počaly vycházet, poskytnou jim hodně materiálu. Ten si ovšem budou musit doplňovat bedlivým pozorováním skutečné výslovnosti ve vrstvách vzdělaných i lidových. Snad se ukáží i rozdíly krajinné. Bude třeba probrat také slova, vzatá z jazyků, ke kterým jsem nepřihlížel, a při všem materiálu soustavně zjišťovat vztah mezi výslovností a potřebami tvaroslovnými a kmenoslovnými. Nebudeme se smět zastavit ani před otázkou, zdali by se k stabilitě výslovnosti cizích slov nepřispělo přijetím principu, které řídí jejich pravopis v slovenštině a v polštině. Takové a podobné otázky budeme musit rozřešit, než si budeme moci říci, že je nám problém výslovnosti cizích slov v češtině jasný. Pro začátek bylo se třeba spokojit jen studií rámcovou.


[1] Stalo se to článkem Cizí slova se stanoviska synchronického, který vyšel r. 1932 v Časopise pro moderní filologii (r. XVIII, str. 231 а n.).

[2] Srovnej k tomu článek G. Löwyové Kolísání výslovnosti v „Standard English“ (Časopis pro moderní filologii r. XIX, 1933, str. 161 а n.).

[3] Povahu lexikálních citátů cizojazyčných mají v zásadě i cizí vlastní jména, osobní (zejména, když se uvádějí v plném tvaru, beze zkratek) i místní (pokud nebyla počeštěna jako Paříž, Řím, Londýn), cizojazyčné názvy duševních výtvorů (děl literárních, hudebních, novin atd.) a ovšem i cizojazyčná pořekadla a přísloví, která se už blíží citátům literárním. O formě a výslovnosti cizích jmen vlastních bude potřeba ještě studie zvláštní, která by zjistila dnešní usus a vyvodila z něho pravidla normativní.

[4] Po prvé jsem na tuto věc upozornil v svém fonologickém rozboru hovorové češtiny r. 1929 (La structure phonologique du lexique du tchéque moderne, Travaux du Cercle linguistique de Prague, I, str. 68). Anі výkladem shora podaným není ovšem v této věci všecko objasněno. Nápadné je velké množství cizích slov, kterých se užívá i v slovníku lidovém a u kterých přece počáteční k podržuje svou původní výslovnost (na př. kilo, kaprál, kapitán, komando, kupé, kavalerie, kancelář, kancelista, kolega, kolonie, komedie, komise, komisař, komunista), a také někdy uprostřed slova není v cizím slově nikdy slyšet g místo k (lokomotiva proti logál, logálka). Snad jde někdy o slova už dávno zdomácnělá, snad počáteční k chrání jeho výjimečné postavení ve slově.

[5] Správnost tohoto výkladu potvrzuje i jiné mé pozorování. Důraz v češtině zasahuje nejsilněji první slabiku slova, a proto se dá předem očekávat, že při četbě německé nebo anglické budou Češi, v jazycích těch dosti neutvrzelí, klást důraz neprávem na první slabiku. To se také opravdu děje, ale vedle toho lze pozorovat, že takoví čtenáři kladou v německých nebo anglických slovech důraz často na druhou slabiku i tehdy, kdy správně má být na slabice první. Zřejmě považují přizvukování od češtiny odchylné za obecný znak cizí řeči a zevšeobecňují je.

[6] Vždycky se však vyslovuje s ve slovech asistent, asekurace, komise, komisař, komisárek, masáž, masér, která se už patrně necítí jako slova cizí. U slova komisárek může působit i analogie adjektiva komisní, smyslem hodně blízkého (srov. verš z vojenské písničky: dá mi chleba komisního). Udržení s v těchto slovech je zjev podobný udržení počátečního k, o němž jsem se zmínil v poznámce 4.

[7] Jiné příklady takového nesprávného vystřídávání koncových fonémat jsem uvedl ve svém shora citovaném pojednání o cizích slovech se stanoviska synchronického na str. 235.

[8] Pojednal jsem o tom podrobně v článku Několik slov o hiátu v dnešní češtině, Naše řeč XV, 1931, str. 219—221.

[9] Slovo Škotsko, které v němčině není, ukazuje, že někdy tu nejde o výslovnost způsobenou tím, že cizí slovo k nám přišlo přes němčinu, nýbrž o to, že Češi cizí, neněmecká slova prostě vyslovovali po německu. Tak lze asi také vysvětlit vulgární výslovnost fajleton proti kultivované výslovnosti fejeton.

[10] Jakási diferenciace je i ve výslovnosti slov spekulace, spekulovat, neboť výslovnost se š připouštějí tato slova spíše, když jde o spekulaci na burse, nežli když jde o spekulaci filosofickou.

[11] Výslovnost prímař za primář a mílie za milié ukazuje zajímavou kvantitativní rytmičnost v tom, že zdloužení krátké samohlásky v 1. slabice má v zápětí zkrácení dlouhé samohlásky v 2. slabice. Pro slovo tříslabičné jsem něco podobného pozoroval v koexistenci tvarů Trójané a Trojáni. Snad by se soustavným zkoumáním kvantity v české výslovnosti cizích slov přišlo na leccos zajímavého. Totéž platí o domácích jménech vlastních, jejichž etymologický význam si již neuvědomujeme (proti spisovnému Štítary se na Kolínsku obecně vyslovuje Štitáry se sufixem podle jmen Ovčáry, Bečváry). Kvantitativní struktura češtiny je vůbec ještě málo prozkoumána.

[12] Viz v mém shora uvedeném článku o synchronickém rozboru cizích slov (Časopis pro moderní filologii XVIII, 1932), pozn. 5 na str. 239.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, str. 96-105

Předchozí Arne Novák: Studie o básnickém jazyce mladého Nerudy

Následující Pavel Trost: O pražském argotisování