O pražském argotisování

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

Les tendences argotiques à Prague

Poválečná Praha skýtá pravý problém jazykové sociologie: argotisace pražské hovorové češtiny je zjevná.

V nedávném rozboru kulturního stavu současné češtiny vykládá se původ argotisování takto: válkou se šířila obhroublá řeč vojenská; převratem stoupl politický význam nekultivovaných vrstev, ale střední buržoasie ochabla politicky, hospodářsky, myšlenkově. „Mýlil by se však, kdo by se domníval, že argotický charakter dostává nyní jen t. zv. mluva lidová, mluva dolních vrstev; ba křivdil by těmto vrstvám, kdyby někdo tuto věc chápal tak, že dělnictvo zemědělské a průmyslové, zaměstnanci živnostenští a vůbec t. zv. malí lidé jsou nositeli a šířiteli argotu kat’ exochén. Je naopak příznačné, že argotické rysy pronikly do konversační mluvy městské inteligence a vůbec do t. zv. společenské vrchní stavby.“[1] To však vskutku není jen „příznačné“, nýbrž právě v tom je jádro celého zjevu.

Sociologicky se jeví argotisování takto: Vlastním sociálním prostředím argotu je společenská spodina (proletariát vyřazenců). Argot odtud vniká přímo mezi velkoměstský proletariát; ale proniká velkoměsto shora: argotu se uchytí velkoměstská smetánka, argotisování smetánky pak — které věcně přejímá jen několik prvků z argotu spodiny — šíří se dolů. Argotická mluva, jako znak velkoměstského člověka, postupuje na venkov, dokud trvá prestiž velkoměsta.

Původ pražského argotisování tkví v poválečném zrození velkoměsta a české velkoměstské smetánky. Nová horní vrstva, avantgarda zvelkoměštění, chápala se argotisování, aby takto zdůrazňovala mluvou příkrý odstup od buržoasie středního stavu. Novou horní vrstvu následuje pak v argotisování vše, co tíhne k její životní formě; tato životní forma však rázem udává ve velkoměstě tón a rychle rozkládá životní styl a ideologii středního a drobného měšťanstva.

Argotisováním velkoměstská smetánka chce ukázati, jak se emancipovala z tradiční vázanosti maloměstské, maloburžoasní. Síla argotické vlny odpovídá zvláštní prudkosti sociálních přeměn poválečných v českém prostředí; antitheticky odpovídá jazykové etice předpřevratové. Až do převratu, při nevelké sociální diferenciaci českého měšťanstva, převládá maloměšťanský a středostavovský ráz v životě i v kultuře; politické úsilí se soustřeďuje na boj o národní jazyk, jenž je jednotně uznán za svrchovaný statek národa, je znakem národní soudržnosti a pospolitosti; jazykové brusičství — oficiální jazyková kultura, vedená hlavně středoškolskými pedagogy — je značně ovládáno staromilstvím, obráceným buď přímo v minulost nebo na starosvětský venkov.

Argot však znamená: jazykem vládne jednotlivec, jazyk vládne skutečností. Argot je permanentní negace: rozbíjí daný jazyk, rozbíjí danou skutečnost. Argot se vzpírá proti platnému jazykovému řádu jako přední formě sociální vázanosti; proti jazyku jako útvaru dějinného objektivního ducha. Argot se snaží neustále odhalovat bezpodstatnost jazykové normy a klam jejího vnucování. Tak útočí argot na jazyk; jazy[107]kem vede útok na skutečnost: realita se jazykově rozrušuje, převrací, snižuje, deklasuje, zlehčuje, obrací v ireálnost groteskně nezávaznou.

Argot je proto nejplněji realisován ve velkoměstské spodině. Na okraji společnosti je rovněž usazena bohéma (která, jak se zdá, po válce zaniká); bohéma se i skutečně se spodinou stýká. Argot proletariátu vyřazenců, spodiny vzniklé z deklasovaných ze všech tříd, představuje „praargot“; kdekoli se argot více méně realisuje, přejímá se také více nebo méně prvků z praargotu sociální periferie.

Argot proletariátu vyřazenců a bohémy mísí se ve velkoměstě do mluvy dělnického proletariátu. Mluva dolní vrstvy pařížské je od počátku 19. století prosáklá argotem vlastní spodiny.[2] V prvním období dějin moderního proletariátu, v počátečním údobí industrialisace, neodrážela se dělnická třída velkoměst uvědoměle od živlů spodiny; ale blízké styky trvají i v dobách, kdy dělnický proletariát nabyl pevnějšího ideologického odstupu od spodiny. Zdá se tedy přirozené, že argot velkoměstské spodiny prolíná do mluvy dolní vrstvy velkoměstské vůbec. Dále pak podle obvyklého názoru má pronikat argot z dolních vrstev stále výše, až vystoupí do horní vrstvy třídní společnosti. Avšak právě maloměšťák, dokud si tradiční třídní charakter celkem uchovává, argotisuje nejméně. Argotisování není mimovolným nebo záměrným pronikáním „přirozené mluvy“ nižších vrstev do vrstev vyšších; naopak argotisování uvnitř buržoasie vychází shora. Co se tedy vykládá jako jazykový projev demokratisace, je naopak z počátku prostředkem k sociální diferenciaci nové kapitalistické buržoasie velkoměstské — upper class — od buržoasie středostavovské — middle class —; uvnitř buržoasie mluvou spodiny se charakterisuje příslušnost k smetánce, neboť z počátku se jen smetánka radikálně emancipuje a jazykově deklasuje.

Argotisování společenské smetánky je zjev, který se při jisté kulturně sociologické situaci vrací. Nejvyšší francouzská společnost již za Ludvíka XV. si pohrávala s argotem. Paříž mondénní 19. století stále koketuje s argotem; stará horní vrstva projevuje sklon k jazykovému deklasování. Po válce se argotisování neobyčejně rozmáhá, šíří se do středních vrstev, do inteligence vzestupující zdola. Snobistický style apache skvěle vykládal Leo Spitzer jako zrcadlení duševního apachismu.[3] Buržoa si hraje na svůj opak, na deklasovanou existenci ze sociální periferie. Požitek tu prýští z vědomého prožívání kontrastu při vědomí nezávaznosti hry. Jazykový únik z třídní skutečnosti skýtá měšťákovi ilusi — paradis artificiel — vnitřní nezávislosti, individuální svobody. Buržoa, dávaje za pravdu protiburžoasním usmýšlení, že totiž buržoasnost znamená tíseň, tupost, omezenost, úzkou vázanost, konvenční ustrnulost atd., zapírá buržoasní ideologii, aniž se vzdává buržoasní existence. Buržoa vede dvojí život: skutečný občanský a fiktivní asociální.

Poválečné pražské argotisování se rychle šířilo mimo novou společenskou smetánku, když se veliká část ostatní buržoasie překotně zvelkoměšťovala a náhle se vymaňovala z tradice vázanosti a z vázanosti tradicí; když předpřevratová tvářnost středního stavu jednak se rozkládala, jednak ustupovala v životě i v kultuře do pozadí. V čele stojí nová velkoměstská inteligence; ta sice k vyšší buržoasii velkoměstské nenáleží, je většinou sama původu maloměšťanského a maloměstského, ale je již velkoměstsky emancipovaná a sociálně vykořeněná — „freischwebende Intelli[108]genz“. Argotisováním pokračuje přímo v tradici bohémské; někdy se libertinistická povaha argotisování, jež se přimyká duchovou podstatou a sociální skutečností především ke spodině, ale zároveň také k buržoasní smetánce, jen tváří, jako by šlo o jazykové přiblížení k dělnickému proletariátu.

Argotisování — t. j. nikoli jen vulgarisace hovorové řeči, neuznávání archaisujícího standardu spisovného za standard hovorový, pohrdání kultivovaností v jazyce — je vklíněno do specifické struktury poválečné velkoměstské civilisace. Argotisování připomíná Rádlovu analysu poválečného „anarchistického liberalismu“, nehledíme-li ani k soudobé německé kritice „Asphaltkultur“.

---

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, s. 106-108

Předchozí Vilém Mathesius: K výslovnosti cizích slov v češtině

Následující Miloslav Seemann: O podstatě koktavosti