Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O podstatě koktavosti

Miloslav Seemann

[Články]

(pdf)

Le bégaiement et ses causes

Kultura jazyka jest jedním z hesel naší doby. Rozdílný jest při jejím pěstění úkol linguisty a pedagoga, resp. lékaře; první pěstuje kulturu jazyka celého národa, druzí pečují o správný vývoj řeči u jednotlivce. K této práci jest nezbytná znalost patologie řeči, aby byly včas rozpoznány různé choroby řeči. Mnohé z nich se dají léčiti a včasnou profylaxí lze jim i mnohdy zabrániti. V profylaxi je lékař odkázán na spolupráci rodiny, školy i veřejnosti. Uvítal jsem proto s radostí program vydavatelů časopisu „Slovo a slovesnost“, vyzývající k těsné spolupráci linguistů s různými vědními obory a mezi nimi i s foniatrií.

Z nejčastějších chorob řeči je koktavost a přece není dosud její podstata v širších kruzích dostatečně známa. Málo chorobných stavů působí člověku tolik trpkostí, útrap a pocitů ponížení jako koktavost. Nikoho nenapadne zesměšňovati nemocného stiženého chorobou plicní, srdeční nebo jinou tělesnou vadou, nečiní tak ani člověku stiženému nějakou duševní chorobou nebo neurosou; koktavý se však stává často terčem posměchu i výtek a bývá nesprávně posuzován. Jest dosud rozšířený názor, že koktavost je návyk nebo zlozvyk. Děti bývají pro ni kárány a trestány doma i ve škole. Vidíme i v písemnictví, že se koktavý stává oblíbenou veseloherní figurkou, jeho řeč je zesměšňována a jeho duševní kvality bývají podceňovány. Kdo však pozoroval duševní útrapy těchto nemocných, nedovede pochopiti krutost bližních ke koktavým a může je omluviti jen neznalostí této choroby řeči.

Koktavost se většinou projevuje křečovitými pohyby svalstva hrtanu a mluvidel, které vznikají buď na začátku nebo uprostřed řeči a nutí nemocného setrvati na některé hlásce nebo skupině hlásek. Tyto křečovité pohyby se podobají tonickým nebo klonickým křečím svalovým. Při tonických projevech nemůže pacient přerušiti počátečního hláskovacího postavení mluvidel, nemůže hlásku vysloviti nebo ukončiti a přejíti k druhé hlásce. Při klonických projevech opakují se několikrát hlásky, slabiky nebo slova dříve, nežli se podaří koktavému pokračovati v řeči.

U vyvinutých forem koktavosti pozorujeme velmi měnlivé tělesné a duševní příznaky. Na tvoření řeči se účastní dýchání, fonování (tvoření hlasu), hláskování, mimické pohyby obličeje a posunky. Při koktavosti dochází k poruchám v těchto [109]oblastech jednotlivě nebo v různých kombinacích. Dýchací pohyby, které jsou u normální řeči pravidelné, jsou při koktavosti vždy porušeny. Vdech bývá často zkrácený a neúplný; hlavně však je porušen výdech, při němž se tvoří hlas. Koktavý vydechuje prudce vzduch a snaží se pak mluviti zbytkem vzduchu; jindy je výdech přerušován krátkými, škubavými vdechy, jindy setrvává hrudník v postavení vdechovém a výdech se děje nadměrným tlakem břišního lisu. Při zápisech dýchání u koktavých vidíme, že je porušena souhra dýchacích pohybů hrudních a břišních nejrozmanitějším způsobem.

Na hlasovém ústrojí vznikají u koktavých četné poruchy při vyslovování a tvoření hlasu. Časté jest setrvávání hlasových rtů (t. zv. hlasivek) v postavení, tvořícím hlas, které lze těžko přerušiti; podaří se to nakonec obyčejně za vdechování (inspirační hlas); časté jsou dále tvrdé začátky hlasové, které při zvýšené innervační síle dávají podnět ke křečovitému závěru hlasové štěrbiny. Někdy již představa tvoření jisté hlásky vede ke křečovitému závěru hlasové štěrbiny a znemožňuje fonování. Vidíme tedy, že i na hlasovém ústrojí vznikají stejně jako na dýchacím svalstvu tonické i klonické stahy podobné křečím. Úchylná innervace při fonování ukazuje se často na zvuku hlasu i mimo záchvaty koktavosti; výška hlasu bývá nápadně zvýšena nebo je hlas tvořen za silného tlačení, vzácněji mluví koktavý trvale vysokým fistulovým hlasem. I melodie řeči bývá porušena, je jednotvárná.

Nejnápadnější jsou u koktavých chorobné jevy na mluvidlech při hláskování, protože jsou bezprostředně viditelné. Ráz těchto poruch byl již výše popsán. Nejčastěji se objevují tóny i klony u souhlásek ražených, jako p, t, k, méně často u třených. Obtíže mohou však vznikati u každé souhlásky. Nápadné je, že se u koktavých právě souhlásky v řeči dynamicky vyzvedávají proti samohláskám; proto je také zajíkání na souhláskách mnohem častější než na samohláskách.

Při řeči koktavých často scházejí průvodné a přiměřené pohyby mimické a gestikulace. Místo nich vznikají souhyby v nejrůznějších svalových skupinách obličeje, šíje, trupu i končetin, jako na př. vyplazování jazyka, mlaskání, mrkání, záškuby mimického svalstva, škubání hlavou, svírání pěstí, pohazování horními končetinami, dupání a přešlapování, kývání trupem nebo hlavou a p. Souhyby jsou někdy velmi zvláštní a dělají dojem složitých součinů, často groteskních. Měl jsem na př. v ošetřování koktavé dítě, které před mluvením pětkrát nebo šestkrát vyskočilo do výšky a pak mluvilo téměř bez obtíží několik slov; jiné dítě před řečí couvalo kývavými pohyby, až narazilo zády na nějakou pevnou překážku, o niž se opřelo, a pak teprve začalo mluviti; jeden pacient mne polekal, když na otázku, jak se jmenuje, silně dupl a udělal na mne výpad atd. Vznik souhybů si vykládáme jako prvotní irradiaci řečového popudu na různé, vzdálené svalové skupiny nebo jako pokus překonati odpor zabraňující vzniku řeči. Souhyby provázející koktavost jsou nucené a nemocný je nemůže potlačiti.

Vylíčil jsem krátce hlavní zevní příznaky koktavosti plně vyvinuté. Jsou však případy koktavosti, u nichž nedochází k zajíkání nebo k jiným zevním příznakům, a přece pacient trpí koktavostí. Znalost těchto forem je zvláště důležitá ve školním životě. Takové dítě nemůže na otázku okamžitě odpověděti, mlčí chvíli, zrudne v obličeji; teprve po překonání vnitřní zábrany — někdy až za drahnou chvíli — může opět mluviti. Těmto formám říkáme „vnitřní koktání“. K jejich rozpoznání [110]užíváme zápisů dýchacích pohybů, při nichž se projevují typické úchylky v koordinaci. Fröschels zjistil, že nám rozpoznání usnadní pozorování nosních křídel, na nichž se ukazují abnormálně zvětšené a nepravidelné dýchací pohyby.

Vedle popsaných zevně pozorovatelných příznaků jeví se téměř u všech koktajících psychické příznaky, jejichž síla různě vystupuje a jejichž význam pro vznik paroxysmů koktavosti se individuálně mění u různých osob. Ztmelením tělesných a duševních příznaků vzniká velmi spletitý komplex poruchový. V popředí psychických změn bývá strach před řečí, který se různě projevuje; u někoho je vázán na známá slova, u nichž zadrhuje, zatím co stejné slabiky neznámých slov nebo neznámého přízvuku vyslovuje dobře. U některých koktavých vzbuzují strach jen určité osoby, v jejichž přítomnosti mají velké potíže při řeči, kdežto s jinými osobami mohou mluviti plynně, rovněž správně mluví při samomluvě, s domácími zvířaty a pod. Nepříznivě působí vždy očekávání a strach z jistých hlásek a slabik; bývá často přímo vypěstován nerozumným zacházením okolí. Dítě bývá nuceno opakovati slova a slabiky, u nichž mělo potíže; tím se nutí vyslovovati je se zvýšeným úsilím a přehání dynamický přízvuk, což dává přímo podnět ke vzniku křečovitých projevů v řeči.

Se strachem před mluvením spojuje se nakonec skoro nerozlučně utkvělá představa o neschopnosti mluviti, t. j. nemožnost vysloviti to neb ono slovo, mluviti při té neb oné příležitosti. Tato myšlenka ovládá koktajícího silou autosugesce a stává se, jak správně píše Trömner, součástí jeho osobnosti, jeho povolání a jest zdrojem stálých duševních útrap, jimž podléhají zvláště lidé slabé povahy. — V novější době přikládají Hoepfner a Fröschels psychickému vzniku koktavosti základní význam; učí, že psychické změny jsou podkladem, z něhož se vyvíjejí další stadia koktavosti. Dochází až k přeměně osobnosti a poruše jáství. Vznikají pocity méněcennosti, sebenedůvěry, vedoucí až k pocitům sebeničení; jindy se vyvíjejí utkvělé myšlenky a duševní stavy podobající se stavům paranoidním.

Za důležitý příznak koktavosti pokládám velkou labilitu citovou a afektivní, která se dá i objektivně dokázati. Druh psychických poruch závisí na duševní konstituci; převládají buď stavy předrážděnosti (irritativní a hyperemotivní) nebo stavy stísněnosti (depressivní). Příznaky tyto hodnotím jako jevy neurastenické.

Koktavost jest dnes obecně uznávána za neurosu řeči. Neurosy jsou poruchy funkcionální, jejichž charakterem je úchylná funkce nervové tkáně při neporušeném jejím složení. Neurosu řeči snaží se objasniti různé teorie, z nichž jsou dnes uznávány hlavně dvě. Podle první, starší teorie (pochází od Kussmaula a Gutzmanna), koktavost jest spastická, t. j. křečemi se projevující, koordinační neurosa, způsobená vrozenou vydráždivou slabostí artikulační oblasti. Podle moderních názorů definuje Gutzmannův žák Nadoleczny koktavost jako neurotickou reakci v oblasti řečové koordinace na podkladě konstitučním. Druhá teorie (pochází od Hoepfnera a Fröschlse) spočívá na strukturální psychologii; koktavost jest podle ní porucha fatická, t. j. porucha myšlenkově-afektivní a nikoliv čistě motorická. Nazývají koktavost associativní afasií. I podle této teorie vzniká koktavost na vrozené disposici, hlavně psychoneurotické. Podle obou názorů jest sídlo koktavosti centrální, t. j. spočívá na poruchách činnosti mozkové. Rozdíl obou teorií jest v tom, že podle první sídlí příčina koktavosti v motorické oblasti ústrojí řečového a duševní změny [111]vznikají teprve druhotně, kdežto podle druhé mají všechny příznaky koktavosti podklad myšlenkově afektivní.

Vývoj názorů o základě koktavosti je obdobný s vývojem otázky o vzniku neuros. Nejdříve byly hledány organické příčiny koktavosti; buď tělesné změny (jako změny na mluvidlech, úchylky tělesné konstituce a pod.) nebo anatomické změny mozkové v oblasti řečových drah a center. Pak se vyvinula nauka o psychickém vzniku koktavosti. Nověji uplatňují se názory, že duševní nebo nervové choroby jsou způsobeny úchylkami funkce nervové tkáně; úchylky funkce mohou býti dynamické nebo chemicky hormonální. Stav obou názorů dobře vynikl na posledním kongresu mezinárodní společnosti pro logopedii a foniatrii v září 1934 v Budapešti, o jehož průběhu jsem krátce referoval v prvním čísle tohoto časopisu.

Je třeba se ještě zmíniti o poměru koktavosti a leváctví, které se často uvádí jako příčina koktavosti. Bývá psáno, že násilné převychovávání dítěte-leváka ve škole může vésti k vzniku koktavosti; nověji byla tato teorie znovu oživena duchaplným názorem očního lékaře M. Sachse; usuzuje, že následkem méněcennosti levé hemisféry mozkové, v níž jsou u normálních osob uložena ústředí řečová, dochází u leváků k motorickým impulsům řečovým nejen z pravé poloviny mozku, ale částečně také z levé, čímž vzniká jakési závodění řečových impulsů obou hemisfér mozkových; tím nastává motorická interference, jejímž následkem je nejistota v řeči. V americkém odborném písemnictví věnují nyní mnoho pozornosti vztahům leváctví ke koktavosti Travis a jeho spolupracovníci; vyšetřují fysiologicky a experimentálně psychologicky pracnými metodami poměry svalové innervace obou polovin těla, přesnost a rychlost čití pravého a levého oka i ucha a pod. Užívají k tomu složitých, velmi nákladných přístrojů, takže nebylo dosud možno jejich údaje u nás kontrolovati. Docházejí k závěru, že u koktavých převládá levá ruka i levé oko. Jiní američtí autoři nečiní tak určitých závěrů, takže otázka, zda jest koktavost podmíněna leváctvím, zůstává nevyřešena. — Podle vyšetřování německých autorů a podle nálezů našich není mezi koktavými větší procento zřejmých leváků, nežli mezi dobře mluvícími. — Dotkl jsem se této otázky proto, že se často o ní mluví v literatuře pedagogické jako o věci definitivně vyřešené, ačkoliv tomu vpravdě tak není.

Ke konci chci ještě krátce sděliti, co nového jsme přinesli u nás k vysvětlení podstaty koktavosti. Při dlouholetém klinickém pozorování bylo mi stále jasnější, že příznaky koktavosti nelze vysvětliti působením jen psychických vlivů. Pozoroval jsem u koktavých již dávno příznaky známé u neurasthenií a snažil jsem se vysvětliti základní příznak koktavosti, t. j. křečovité stahy svalstva, na podkladě našich vědomostí o fysiologii mozku; neboť jsem byl vždy přesvědčen o centrálním původu koktavosti. Již v dřívějších pracích jsem upozornil, že v 30% případů koktavosti námi pozorovaných byl opožděný vývoj řeči a v 33% byla dokazatelná dědičnost. Lokalisoval jsem tehdy sídlo koktavosti do mimokorové šedi mozkové. — V posledních letech vyšetřuje na mém oddělení M. Sovák u všech koktavých stav vegetativního systému nervového. Na podkladě vyšetření 300 případů dospěl k výsledku, že u 86% koktavých jsou dokazatelné poruchy jeho funkce. Úchylky reflexů vegetativního nervstva vysvětlujeme úchylnou činností center vegetativního systému nervového, která leží v mezimozku kolem III. komory mozkové. Tato centra jsou [112]dnes pokládána za sídlo duše a afektů nebo za sídlo ústředního vědomí, jak již v r. 1910 usuzoval Haškovec.

Již výše jsem upozornil, že jest typickým příznakem koktavosti velká afektivní labilita. Afekty mají pro řeč velký význam již od doby vývoje řeči; pocity radosti, žádostí, přání a p. vybavují u dítěte první slova, takže právem můžeme říci, že afekt je „otcem řeči“, jak to trefně vyjádřil H. Gutzmann. — Působnost afektů na naši řeč projevuje se v celém dalším životě; může býti povzbudivá i tlumivá, na př. při strachu se svírá hrdlo, třese se hlas, při leknutí nebýváme schopni vyraziti hlas a pod. Není zde možno vysvětlovati, jak působí afekty na harmonickou a koordinovanou činnost mozkových ústředí řečových. Uvádím jen, že přísluší tu důležitá úloha, mimokorové šedi mozkové, t. zv. striopallidárnímu systému nervovému. Při organických onemocněních mimokorové šedi, na př. po encefalitidě, vznikají mimo jiné příznaky též poruchy řeči, které mají podobné rysy jako koktavost, zejména křečovité stahy řečového ústrojí. Z popsaných fakt usuzuji, že při řeči u koktavých působí vegetativní centra, resp. afekty reflekčně na striopallidární systém nervový a vyvolávají v něm dynamické úchylky, kterými vznikají křečovité projevy na svalovém ústrojí řečovém.

Doufám, že se mi podařilo ukázati, jak hluboce tkví kořeny koktavosti, a že její podstata jest nervová. Měli by si toho býti vědomi nejen rodiče, ale i škola. Hlavně ve škole měl by se bráti větší zřetel na koktavé žáky, i když pro ně není dosud zvláštních předpisů. Při styku s koktavými jest třeba vždy si uvědomiti, že právě afekty vedou k neschopnosti mluviti, že přímo brzdí řeč, kdežto v duševní rovnováze může koktavý mluviti úplně správně. S koktavým má se zacházeti vlídně a podporovati jeho sebevědomí a sebedůvěra. Nesmí se však zapomínati, že ani pedagogicky správný postup nestačí a že je třeba koktavost léčiti jako každý jiný chorobný stav.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, str. 108-112

Předchozí Pavel Trost: O pražském argotisování

Následující Jaroslav Durych: Stylisté o českém slohu: J. Durych: O slohu latinském a o slohu českém