Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Verš Erbenovy Kytice

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

Стих «Букета» Эрбена / Le vers de „Kytice“ de Erben

Statistický průzkum Erbenova verše (jde hlavně o práce příslušníků pražské školy z let třicátých) pomohl ustálit názor, že se Erben přidržoval ve většině básní Kytice zásad sylabotónismu, ale v zastřené podobě. Princip kladení přízvuku na těžké doby metra se tu neuplatňuje důsledně (v podobě rytmické konstanty), nýbrž jen jako tendence. Jednotlivé básně Kytice se po této stránce různí, v některých případech je i slabičná osnova uvolněna (hlavně v Záhořově loži). Z tohoto pojetí vychází také J. Levý v článku Verš české lidové poezie a jejich ohlasů (Slavia 31, 1962, 241-256), navrhuje však terminologické zjednodušení. Chce verš básní s tendencí k sylabotónismu nazývat prostě sylabický; doporučuje tedy při popisu Erbenova verše vycházet jen z tzv. rytmických konstant, zřetel k tendencím považuje za zanedbatelný. Tento postup není podle mého názoru správný z hlediska zásadního ani z hlediska potřeb pedagogické praxe, a proto se k problematice Erbenova verše znovu vracím.[1] Vyjdu přitom z příkladů, jimiž Levý své výklady ilustruje.

Jde tu především o báseň Lilie, která se vyznačuje sylabotónismem značně důsledným.[2] Levý o verši Lilie mluví ve svém článku dvakrát, nejdříve na jedné její sloce ukazuje obecné vlastnosti českého sylabického verše (s. 248), podruhé na jiné sloce ukazuje „rytmický řád“ celé Kytice (s. 252). Na prvním místě celkově charakterizuje verš Lilie jako desítislabičný verš, který tíhne „k tradičnímu pětistopovému jambu, ale v některých verších vybočí z rytmu a konstantou zůstává frázování jako organizační řád sylabického verše“. Cituje z Lilie tuto sloku (s upozorněním na nepravidelný verš 3 a 4):

„Životem vratkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprsek —
rosa i pára, i můj zhyne věk!“

Další ilustrační sloku z Lilie uvádí Levý tvrzením, že „kterýkoli úryvek z Kytice ukáže, jaký je její skutečný rytmický řád“. Následující ukázku označuje za „nejjednodušší případ“:

„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!“[3]

Následuje ještě tato charakteristika: „… podobně jako u lidové písně je zde konstantou počet slabik (10), proměnlivý je počet a umístění přízvuků. V rozmezí sylabického rozměru probíhá [96]složitý rytmický pohyb, těsně spjatý se sémantikou básně. Základem rytmu není zde setrvačnost řady stejně vzdálených přízvuků (proto působí metrikům takové potíže vtěsnat Erbenův rytmus do jambických nebo daktylotrochejských schémat), ale rozčlenění řady desíti slabik do menších úseků, tj. frázování.“

K tomu je třeba nejdříve dodat, že záleží na tom, jaké toto frázování je. Ve formulaci překvapuje zdůrazňování rozchodu mezi rytmickým přízvukováním a frázováním (pravidelným umísťováním mezislovních předělů), ačkoli pro český verš vzhledem k povaze českého přízvuku platí zásada maximální jejich korespondence.[4] Právě na obou ukázkách z Lilie je jasně vidět, že nepravidelnost v přízvukování je způsobena odchylným frázováním. V první z citovaných slok to ovšem zřetelněji vystupuje jen ve verši třetím, kde v první části proti normálnímu a očekávanému členění 3 + 2 stojí členění 2 + 3. Následující verš čtvrtý, označovaný Levým rovněž za nepravidelný, může platit za pravidelně jambický (s počátečním daktylem) i podle pravidel lumírovské školy.

Nepravidelné členění v prvním poloverši (2 + 3) je také ve dvou verších druhé ukázky z Lilie. Jsou to oba verše liché, nepravidelnost je tu tedy symetrická. Je zajímavé, že v obou těchto případech by normální členění 3 + 2 nedělalo žádné potíže, slovosledná úprava by zde sémantikou textu nijak podstatně nezahýbala.

Rozhodně však nelze tvrdit, že je v Lilii konstantou jen počet slabik a že nejen počet, ale i umístění přízvuků je proměnlivé. Počet přízvuků je v obou nepravidelných verších stejný jako ve většině pravidelných veršů Lilie (4). V sudých verších je po této stránce situace na první pohled odlišná, ale umístění přízvuků je docela ve shodě s jambickým charakterem skladby. Konstantní je pak v této sloce nejen počet slabik v jednotlivých verších, ale také symetrické půlení (5 + 5), dále přízvukování osmé slabiky a ovšem i sdružené rýmování. To jsou konstanty také celé básně. Frázování tu tedy nemá neurčitou podobu „členění do menších úseků“, nýbrž především důsledně člení verše na dvě stejné části. Jinak v naprostém počtu případů plně vyhovuje jambickému rytmu, s tou ovšem odchylkou, že se na počátku verše připouštějí daktyly (místo počátků vzestupných nebo typu x ⁞ x́ x.

Počátečních poloveršů typu 2 + 3 je v celé Lilii velmi málo, vlastně jen tři, a sloky, obsahující tyto odchylky, neměly by tedy sloužit za ilustrace výkladu, jak vypadá „skutečný rytmický řád“ Kytice. Za nepravidelné verše (hlavně ne z hlediska daktylotrochejské interpretace) v citovaných slokách nemůžeme považovat ani případy, kde je první poloverš vyplněn pětislabičným slovním celkem (např. nedávejte mne, opatroval ji atd.). Levý by byl udělal při rytmické charakteristice Lilie nejlépe, kdyby byl prostě odkázal na Mukařovského, který tu v rámci Kytice našel nejpravidelněji realizované jambické schéma a spokojil se nezavádějící citací první sloky.[5]

Jambicky (popř. daktylotrochejsky) zaměřený desítislabičný verš Lilie se ostře odlišuje od desítislabičného verše jiných skladeb Kytice. Sem patří především báseň Štědrý den, kde jsou ovšem desítislabičné verše kombinovány s verši osmislabičnými.[6] Zde jsou důležitou charakteristickou zvláštností desítislabičných veršů — přestože jsou také symetricky půleny — předěly před devátou slabikou. To vyplývá z okolnosti, že se zde uplatňuje ženské rýmování. V několika přípa[97]dech se sice rýmuje dvojslabičné slovo s tříslabičným (např. pannou - milovanou, bije - Marie, bílými - nimi), ale to jsou výjimky, jež přibližují Erbenovu poetiku poetice folklórní.

Ojediněle se v Štědrém dni vyskytují odchylky od symetrického členění, např.:

Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

V Štědrém dni jsou také některé desítislabičné verše vystřídány jedenáctislabičnými a devítislabičnými. Jedenáctislabičné verše mají vesměs členění 5 + 6 (např. v krbu se svítí, stará podřimuje; na mladém sněhu svěží stopu znáti). Devítislabičné verše obsahuje hlavně s různými menšími obměnami opakovaná sloka:

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku,
a blízko, blizoučko Štědrý den![7]

Levý na tyto odchylky v slabičnosti také upozorňuje, záhadou ovšem zůstává, proč zároveň mluví o „přesném“ dodržování sylabického principu. Desítislabičné verše s převahou dvouslabičných slov na konci jsou početně zastoupeny také v Záhořově loži, jež se přitom vyznačuje poměrně dosti značným počtem veršů jedenáctislabičných, vyskytují se tu také verše devítislabičné a dvanáctislabičné. Levý v tomto případě mluví o „silné tendenci k pravidelnému sylabotónickému rytmu“, zároveň však tvrdí, že verš netíhne zřetelně ani k sylabickému, ani k tónickému typu. Vzápětí tu mluví dokonce o tónickém principu. Není tu zase zřetelný rozpor? V Záhořově loži je prý rozkolísán nejen počet slabik, ale také počet iktů (3—6). Svou charakteristiku chce Levý udělat názornější citací počátečních šesti veršů a vyčíslením počtu přízvuků a slabik, ale ukazuje se, že počet přízvuků v jednotlivých verších je značně stabilnější než počet slabik (5 veršů ze 6 má po 4 přízvucích), A takové poměry jsou příznačné pro celé Záhořovo lože.

Myslím, že je možno jako tónické interpretovat nejen většinu veršů Záhořova lože, hlavně verše desítislabičné, ale také jiných básní Kytice. Zde ovšem záleží na tom, připustíme-li, že je tónický princip (ve smyslu ustáleného počtu přízvuků v jednotlivých verších) slučitelný s principem slabičnosti. Levý tuto možnost vylučuje, a to nejen v rozporu s logickou klasifikační možností, ale také v rozporu s literární teorií i s realitou, např. v německém a ruském verši. Za takových okolností není ovšem možno vůbec souhlasit ani se závěry, které ze své teorie dělá Levý pro českou překladatelskou praxi.[8]

Jestliže se postavíme za stanovisko, že tónický verš nevylučuje sylabismus — sylabický bývá přece nejen německý „knittelvers“, např. u Hanse Sachse, ale také ruský „dolnik“,[9] — pak se budeme stavět s větším porozuměním než Levý k Fischerovu pokusu interpretovat ve smyslu tónického principu verš Svatebních košil. Myslím, že si v této věci zjednodušíme situaci, budeme-li tónický verš de[98]finovat jako verš s ustáleným počtem slabik přízvučných (iktů) při proměnlivém počtu slabik v lehkých dobách.[10] To nevylučuje možnost, že výsledný počet nepřízvučných slabik v jednotlivých verších (a tedy i úhrnný počet všech slabik) bude se v některých skladbách verš od verše opakovat.

V případě Svatebních košil bylo by však možno (na rozdíl od Fischera) mluvit o verši tříiktovém, nikoli čtyřiktovém, vyhnuli bychom se tak sporným případům s vedlejšími přízvuky.[11] Většinou jde zde ovšem zároveň o verše daktylotrochejské, např.:

A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly
žalem se ňadra zdvihaly.

Komplikace nastávají u veršů, které končí jednoslabičným slovem — ty již zřetelněji ukazují k tendenci jambické. Takových případů však není mnoho, velká většina veršů Svatebních košil má členění 3 + 2 + 3, a má proto 3 ikty.

Princip tóničnosti došel širokého uplatnění i v staročeském verši slabičném, zvláště v době, kdy se v něm přestala uplatňovat tendence k stopovosti (k sylabotónice). O příklady není nouze, např. v pobělohorském lidovém dramatě. Osmislabičné verše tu mají nejčastěji podobu 3 + 2 + 3, 2 + 3 + 3, 3 + 3 + 2, početně jsou tu zastoupeny i verše s členěním 4 + 2 + 2, 2 + 2 + 4, řidčeji také 2 + 4 + 2. Ty všecky vyhovují tříiktové interpretaci. Celkem tu však nejde o iktovou konstantu, nýbrž o různě výraznou tendenci. Pro ilustraci se spokojují jednou ukázkou:

Jest pravda, bratře Vospálku,
že mám v svém myšlení válku,
nevěda se čeho chytit,
měl-li bych se přece ženit?
Má se ovšem rozmysliti,
kdo nechce bycha honiti:
žena jest těžké břemeno,
k složení velmi nesnadno.[12]

Spokojit se v takových případech zjištěním, že jde o verše slabičné, má samozřejmě plné oprávnění. Nezřídka je u starších českých veršovaných skladeb taková charakteristika jedině možná.

Nebylo by správné nevidět v Svatebních košilích za tónickou tendencí tendenci jambickou. Ta se projevuje, jak bylo vyloženo již v kritikách Grundovy monografie o Erbenovi,[13] v třetině jednoslabičných slov na konci verše.

Rozsah sylabotónismu celé Kytice popsal celkem správně Mukařovský, jen [99]v jednotlivostech by bylo třeba jeho výklady poopravit nebo doplnit. Tak např. hned pokud jde o vstupní (a titulní) báseň sbírky.[14]

V tomto případě jde podle Mukařovského o skladbu s jambickou tendencí, v níž se pětistopé verše střídají s čtyřstopovými (v čtyřveršovaných slokách). Zároveň však prý „při vší své poměrné pravidelnosti sugerují tyto verše i druhotné schéma daktylotrochejského typu“; k tomu je pro názornost připojeno schéma:

— u u / — u u / — u u / — u
— u u / — u / — u / —

a jako příklad je ocitována první sloka. Cituji sám sloku třetí, protože členění na poloverše v delších verších je v ní naprosto jednoznačné:

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly.

Jedenáctislabičné verše jsou však v této básni důsledně členěny 5 + 6, takže při převaze členění prvního poloverše 3 + 2 mohou být rytmicky dvojznačné jen úseky šestislabičné. A v těch se střídá členění trochejské (vyhovující celkové interpretaci jambické) a daktylské. Vedlejší rytmické schéma delších veršů by tedy bylo — uu / — u // — uu / — uu Osmislabičné verše mají zde většinou zase normální asymetrickou podobu (3 + 2 + 3). Vzhledem k převaze jambické rytmizace v jedenáctislabičných verších je třeba i osmislabičné verše interpretovat jako jambické. Podle druhotného schématu delších veršů šlo by ovšem i zde celkově o verše tónické (delší čtyřiktové, kratší tříiktové).

Erben použil v Kytici také osmislabičného verše se symetrickým členěním (půlicí předěl není však dodržován úplně důsledně). Sem patří především básně Poklad a Polednice, o jejichž trochejském charakteru nebylo dosud vážně pochybováno. Kdybychom chtěli brát vážně Levého tvrzení, že „kterýkoli úryvek z Kytice ukáže, jaký je její skutečný rytmický řád“, pak bychom měli již podle těchto básní dojít k docela jinému výsledku, než došel on. A není náhodou, že Levý sám mohl ocitovat na jiném místě úryvek z Polednice jako příklad pro frázování, které vyhovuje trochejskému schématu. Mohly by se ovšem z těchto skladeb vybrat úryvky méně průkazné, ale o trochejské rytmizaci tu nemůže být sporu. Na místech, kde je trochejský chod narušen, jde nejčastěji o předložková spojení nebo nepravidelné přízvukování kompenzuje trochejské frázování. Poučné jsou po této stránce vstupní verše Pokladu:

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonku jemný
tratící se v blízké stráně;
dřeva tě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.

Kromě posledního verše tohoto úryvku (zde vede trochejská setrvačnost k porušení pravidla o přízvukování předložky) jsou tu ještě potíže s veršem třetím [100]a čtvrtým. V obou případech je přízvuk na čtvrté slabice, ale frázování 2 + 4 + 2 v rozporu s trochejskou rytmizací není. Vyskytují se však také jasnější odchylky, např. verše s členěním 2 + 3 + 3; ty sbližují Erbenův trochej s trochejem folklórním, oslabují jeho zřetelnost, nikoli však v takové míře, aby mohly vzniknout o celkovém rytmickém charakteru básně pochybnosti. Trochejské jsou v Kytici také básně Vrba a Dceřina kletba, trochejské části má i báseň Vodník.

Trocheje básně Vrba jsou tak jasné, že by bylo směšné mluvit o potížích „vtěsnat Erbenův rytmus do sylabotónických schémat“. Srov. např.:

V poli mnoho bylin stojí
snad některá tebe zhojí.

Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.

Mocné slovo mračna vodí
v bouři líté chrání lodi.

Zvláštní místo zaujímá v Kytici po stránce veršové báseň Zlatý kolovrat. Je to skladba strofická, sloka tu má schéma 8 a 8 a 9 b 9 b 5 c. V osmislabičných verších převládá asymetrické členění obvyklého typu (3 + 2 + 3), na jambické zaměření tu ukazují častější případy jednoslabičného zakončení. Devítislabičné verše jsou rytmicky pravidelnější, předěl po liché slabice je téměř důsledný a zbytek verše má málo odchylek od trochejské rytmizace. Tím vznikají podmínky k daktylotrochejské interpretaci i u veršů osmislabičných. Spokojit se tu konstatováním slabičnosti bylo by pro rytmickou charakteristiku této básně naprosto nedostatečné. Podobná je situace i u druhého oddílu básně Vodník, kde jde o sloku 9 a 9 a 8 b 8 b. V devítislabičných verších se však střídají začátky trojslabičné s dvojslabičnými, předěl po páté slabice je však zase důsledný, např.

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala.

V osmislabičném verši se symetrickým členěním by bylo možno mluvit také o tendenci k stálému počtu iktů; ta je zde však daleko méně výrazná než v osmislabičném verši asymetrickém. Tříiktové verše se opakují např. v tomto úryvku z básně Poklad:

Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůže zříti do plamena.

V Kytici je také jedna báseň, která má tak neurčité frázování, že její verš může skutečně platit za prostě slabičný, ovšem rýmovaný. Je to báseň Holoubek, skládající se z 28 čtyřveršových slok, všechny verše jsou šestislabičné. Rýmové schéma je abcb, jen ojediněle jsou rýmované také verše liché. Za veršovou konstantu zde může platit i potlačování jednoslabičných slov na konci verše. Na počátku verše převládá střídání přízvučná — nepřízvučná, stejně je tomu i na konci verše (pátá slabika je v polovině případů přízvučná, druhá slabika jen ve 20 %, mezi třetí a čtvrtou slabikou je malý rozdíl 42, 37). Podobné poměry se běžně vyskytují také v českém a slovenském verši folklórním (šestislabičné verše v slovenských sbírkách se často spojují ve verše dvanáctislabičné).

Úhrnem lze říci o verši Kytice hlavně toto: Je naprosto nesprávné tvrdit, že na kterémkoli úryvku Kytice lze ukázat, podle jakého rytmického principu je sbírka složena. Je to totiž sbírka rytmicky nesourodá. Převládají tu skladby slabičné se stopovou tendencí. V některých případech je tendence k stopovosti tak výrazná, [101]že lze mluvit přímo o sylabotóničnosti těchto skladeb. Pokud jde o skladby s tendencí trochejskou, interpretoval je v tomto smyslu i O. Fischer, který jinak hledal ve verši Kytice princip tónický. Jen málo odchylek od sylabotónického principu je v jambické básni Lilie. Osmislabičné verše s jambickou tendencí (např. v Svatebních košilích) lze v některých případech interpretovat jako skladby s tendencí k tříiktovosti (v tomto smyslu opravil Fischerovu interpretaci již Grund). Většina desítislabičných veršů v Kytici je čtyřiktová (hlavní výjimku tu tvoří ty verše Lilie, jež končí jednoslabičným slovem). Princip iktovosti se uplatňuje také v skladbách neslabičných, hlavně v Záhořovu loži, kde převládají verše čtyřiktové. Za čistě sylabickou skladbu může v Kytici platit jen báseň Holoubek. Vedle slabičnosti je tu konstantou ještě rýmování sudých veršů a nepřipouštění jednoslabičných zakončení.

 

R é s u m é

ÜBER DEN VERSBAU IN DER ERBENS SAMMLUNG KYTICE

In der Geschichte des tschechischen Versbaues nimmt Erbens Sammlung Kytice eine besondere Stellung ein. Es ist fast allgemein anerkannt, dass es sich hier um eine Annäherung zur Volksdichtung handelt. In der Interpretation einiger Dichtungen gehen aber die Forscher auseinander. Von den Dichtungen wurden z. B. verschiedene Meinungen ausgesprochen, in denen die achtsilbigen Verszilen asymmetrisch gegliedert sind (5 + 3). Einige Forscher glaubten hier den tonischen Prinzip zu finden, andere wieder die Tendenz zur jambischen Rhythmisierung. Beide Interpretationen haben eigentlich ihre Berichtigung. In der tonischen Interpretation sieht in der letzten Zeit J. Levý die Verneigung des silbischen Prinzips; das widerspricht aber den geläufigen metrischen Theorien (vergl. z. B. den deutschen silbischen Knittelvers). Erbens Sammlung ist metrisch nicht einheitlich, einige Dichtungen sind fast regelmässig syllabotonisch, andere haben wieder viele Abweichungen in der Akzentuierung, einige sogar auch in den silbischen Regeln. Es ist also völlig unrichtig, wenn man behauptet, dass auf einem beliebigen Ausschnitt aus Kytice Erbens Versifikationsprinzip bemerkbar ist.


[1] Reagoval jsem na Levého výklady již v čl. Slabičný verš v slovenské lidové poezii, Slavia 32, 1963, s. 54—69, převážně z širšího hlediska slavistického.

[2] V 1. vydání Kytice tato báseň nebyla a nezařadil ji do škol. vydání ani O. Fischer (1930).

[3] Pro názornost připojuje Levý přízvukové schéma této sloky.

[4] Levý na to sám upozorňuje na s. 247, když říká, že v jazycích s přízvukem vázaným na slovní předěl určuje frázování také rytmický obrys. Nesprávně zde však omezuje výskyt slabičného verše na jazyky s přízvukem stejného typu, jako je v jazycích západoslovanských.

[5] Kapitoly z české poetiky2 II, Praha 1948, s. 67.

[6] Jde hlavně o část I. a III., pak o některé verše z části IV. a o první sloku části V.

[7] Druhý verš dostává v pátém oddílu podobu desítislabičnou: však jest adventu zase nakrátku.

[8] Také v knize Umění překladu (Praha 1963). Zde se paušálně mluví např. o nemožnosti uvolnění slabičného principu v českém verši (včetně Erbena!), stejně jako o nemožnosti nepravidelného rozvržení přízvuků v slabičném verši, ačkoli je to častý zjev nejen u Erbena (s. 181, 183). Levý udělal pro teorii překládání nesporně velmi mnoho, ale s normováním — hlavně v oblasti veršovaných textů — zatím mnoho štěstí neměl.

[9] O sylabickém typu ruského „dolniku“ připravuje studii K. Taranovski.

[10] Tak postupuje i Mukařovský, Kapitoly2 II, s. 114.

[11] Levý ovšem pracuje s vedlejšími přízvuky také, srov. v cit. článku interpretaci verše Erbenovy Polednice (s. 247).

[12] Lidové drama pobělohorské (vyd. J. Hrabák), Praha 1951, s. 22.

[13] SaS 1, 1935, s. 223: verš jambický s tendencí k daktyličnosti začátku a konce verše viděl v Štědrém dni Mukařovský v přehledu vývoje novočeského verše (původně v Čs. vlastivědě 3, v 2. vyd. Kapitol z české poetiky2 II, 1948, s. 67).

[14] Kapitoly II, s. 68. Upozorňuji také na výklad Záhořova lože, kde sice Mukařovský správně zdůrazňuje uplatnění iktového principu, zároveň však schéma xxx / xx // xxx // xx geneticky spojuje s jambem („pětistopý jamb byl prototypem, z kterého bylo schéma geneticky odvozeno“). Pravděpodobnější je souvislost s folklórními desítislabičnými verši s členěním 5 + 5.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 95-101

Předchozí Josef Hrbáček: O syntaktické funkci korelativního spojení řídící a závislé věty

Následující Jiří Krámský: K problému redundance a zvukové identity slova