K problému redundance a zvukové identity slova

Jiří Krámský

[Články]

(pdf)

К проблеме избыточности и звукового тождества слова / Problème de la redondance et de l’ identité phonétique du mot

Slova se skládají z fonémů, které jsou vůči sobě navzájem v opozici. Tyto opozice se liší svou relevancí; některé mají relevanci větší, jiné menší. Kvalita těchto opozic závisí jednak na sestavě hlásek v slově, jednak na kvalitě hlásek. Záleží na tom, do jaké míry se slova podobají svou hláskovou sestavou, zda mají více nebo méně distinktivních rysů, jimiž se odlišují. Jestliže se dvě slova liší např. pouze znělostí a neznělostí koncové souhlásky, nejsou pro Čecha bez kontextu identifikovatelná, zatímco pro Angličana je to jeden z velmi relevantních rysů. Distinktivní rozdíl mezi dlouhou a krátkou samohláskou by byl v češtině irelevantní v tom případě, kdyby např. vedle slova kát neexistovalo slovo kat. Rozeznáváme tudíž relevanci systémovou (tj. skutečnost, že v systému jazyka existuje určitý protiklad) a relevanci lexikální (která závisí na využití fonémů). V neposlední řadě záleží na síle distinktivnosti fonémů sa[102]mých. Jazyky, které mají velký počet fonémů, jsou na tom po stránce distinktivnosti hůře než jazyky, které mají hlásek méně. Hlavním kritériem významové rozlišenosti slova je okolnost, zda existuje slovo, které se od něho liší pouze jedním fonémem (např. kat - kát). Existuje-li takový pár slov, pak hlásky, jimiž se obě slova významově rozlišují, jsou fonémy s plnou relevancí. Změníme-li hlásku v slově, aniž tím vznikne slovo jiné, s jiným významem (srov. např. anglické clinch, clench „sevřít“), pak obě hlásky jsou fonémy s neplnou relevancí. Týž foném může být tedy v jednom slově fonémem s plnou relevancí (tj. odlišuje svou záměnou s jiným fonémem významově dvě slova), v jiném slově fonémem s neplnou relevancí (tj. záměnou s jiným fonémem neodlišuje dvě slova).

Jedním z dílčích problémů existence slova jakožto jazykové jednotky je problém zvukové identity slova. Jsme zvyklí pojímat slova jako jazykové jednotky pevné formální stavby. V tomto pojetí nás utvrzuje psaná forma slova, která se jen zřídka mění. Jak je tomu však se slovem proneseným? Máme zaručeno, že týž mluvčí vždy artikuluje všechny hlásky téhož slova a totéž slovo jako celek vždy stejně? Jistě že nikoli, a tím méně se to děje u různých mluvčích. Čím je tedy zaručena zvukově významová identita slova? Podle W. L. Graffa[1] není pro slovo podstatná ani určitá kvantita ani kvalita. Jak počet, tak i druh hlásek, které slovo vyžaduje, je určován vnějšími podmínkami a okolnostmi.

Graff si je vědom různé komunikativní hodnoty jednotlivých hlásek slova. Tak např. uvádí, že kdybychom v anglickém slově cut (kᴧt) zaměnili (t) za (∅) nebo (k) za (t), porušení zvukového obrazu slova by se nepochybně pozorovalo, avšak tolerovalo by se mnohem více, než kdybychom zaměnili (k) ve slově cut (kᴧt) za (g), nebo (ᴧ) za (κ), nebo (t) za (d). Graff se však nezabývá obšírněji tímto vysoce zajímavým problémem zvukové identity slova, jen říká, že přes uvedená omezení je fonetický slovní symbol značnou měrou definován, pokud jde o extenzi a kvalitu, protože je obklopen jinými slovy v systému.

Hledíme-li na tento problém z hlediska komunikativního, vidíme, že je to současně problém redundance hlásek. Nelze ovšem vynechat kteroukoli hlásku ve slově, neboť nemají všechny stejnou komunikativní hodnotu, i když jsou to fonémy. Jestliže v perštině lze např. místo slova čahār ‚čtyři‘ užít redukované podoby čār, nutno to přičíst redundanci hláskového sledu ah; z hláskoslovného vývoje jazyků bychom mohli uvést mnoho příkladů podobné hláskové redukce.[2] Jak uvádí Vl. Skalička,[3] „je vlastností velké většiny hláskoslovných změn, že znamenají redukci, zmenšení počtu hlásek ve slově …“. Je zde ovšem důležitá otázka, zda hlásky, které se mohou vypustit, aniž se tím změní význam slova, jsou fonémy. Nesporně plnou funkční relevanci mají pouze ty hlásky, které nejsou redundantní, které nelze vypustit ze slova, aniž tím podstatně utrpí jeho komunikativní funkce. V slově čahār je fonémická funkce hlásek a a h zřejmě tak oslabena, že obě hlásky mohou i zmizet, aniž se tím změní význam slova, nebo se slovo stane nesrozumitelným. V systému jazyka jsou tyto redundantní hlásky jistě fonémy, pokud se vyskytují v jiných slovech, z nichž je nelze vypustit a kde mají plnou funkční hodnotu. Každé slovo je patrně systémem samo pro sebe, lépe řečeno podsystémem, v němž jeho složky jsou navzájem v různých vztazích, ve vztazích různé funkční závažnosti. Tento podsystém souvisí se systémem jazyka jako celku, je s ním spjat určitými zákonitostmi, které nemůže překročit nebo [103]porušit.[4] Kdyby existovalo v perštině vedle slova čahār slovo čār v jiném významu, mohlo by těžko dojít k redukci hlásek ve slově čahār. Avšak ani tento případ není nemyslitelný v jazyce, který má sklon k tvoření homonym.

Z toho, co zde bylo dosud řečeno, vyplývá, že porušení zvukové podoby slova může jít jen do určité meze, má-li být identita slova ještě uznána. Za touto mezí jde již buď o slovo jiné, nebo o zkomoleninu těžko srozumitelnou. Jde-li o slovo izolované, je věc poměrně jednoduchá, neboť mez, k níž je možno slovo porušit, aniž se změní význam, je dána tím, zda hláska, jíž nahrazujeme určitou hlásku slova, změní nebo nezmění zvukovou podobu slova tak, že vznikne nebo nevznikne slovo jiného významu. Zda vznikne slovo jiného významu záměnou hlásky, to závisí na distribuci hlásek v jednotlivých hláskových pozicích určitého slovního typu. Jak různě pojímají jazyky hláskové změny (hláskové rozdíly), uvádí R. Jakobson[5] na rozdílu mezi (big) a emfaticky prolongovanou samohláskou (bi:g), který je konvenční, kódovaný jazykový rys, a mezi krátkou a dlouhou samohláskou v českém (vi) a (vi:); v prvním případě je rozdíl nefonologický, pouze emotivní, zatímco v případě druhém jde o rozdíl fonologický. Doplňme tento argument tím, že distinktivní rozdíl (i - i:) se nevyskytuje v hláskovém okolí b - g, a proto neporušuje zvukovou identitu slova, zatímco tentýž rozdíl v hláskovém okolí l - v zvukovou identitu porušuje, protože je v slovech live - leave fonologický. Vidíme tedy, že při porušení slova hraje fonetická odlišnost hlásek úlohu sekundární. V první řadě záleží na tom, do jaké míry využívá systém jazyka fonologických protikladů mezi hláskami určité pozice, v určitém hláskovém okolí, v určitém hláskovém schématu (pattern). Kdyby využíval každý jazyk všech hlásek po stránce funkční stoprocentně, tj. kdyby využíval k účelům slovní diferenciace všech možností kombinací hlásek v různých hláskových pozicích slovního typu, pak by vedlo každé porušení zvukového obrazu slova k změně významu. V tomto případě by se redundance rovnala nule. Při porušení slova, které nevede k jinému významu, nýbrž znamená pouze určité zatemnění slova, jde o to určit, kdy slovo je ještě slovem významově spjatým se slovem původním, nebo zda jde o zkomoleninu, v níž se původní slovo již nepozná. Zde však nemůžeme stanovit žádné objektivní obecné kritérium, podle něhož by bylo možno určit, kdy slovo je ještě srozumitelné, neboť to závisí do značné míry na individuálním chápání slova jednotlivými posluchači. Někdo identifikuje slovo i při větším porušení, jinému je nesrozumitelné již při porušení malém.

Jsou-li slova v kontextu, může být porušení zvukového obrazu slova mnohem větší než u slova izolovaného a slovo tím neztrácí svou identitu; redundance hlásek je zde značně větší. Míra dovoleného porušení závisí na vzájemném vztahu slov v kontextu, neboť slova jsou spoluurčována kontextem. Někdy jde v určitém kontextu třebas o nepatrné porušení jednoho slova, jímž se toto slovo stává nesrozumitelným nejen samo o sobě, nýbrž i ve vztahu k ostatním slovům kontextu, a poněvadž toto slovo má klíčovou důležitost pro větný kontext, jeho porušení [104]má vliv na smysl celé věty; takové slovo tedy není v tom určitém spojení redundantní. Extrémním případem je vynechání jednoho nebo i více slov ve větě, např. v angličtině vynechání spojky that nebo zájmena vztažného v akuz. bez změny významu věty. Čím konvenčnější a v hovoru frekventovanější jsou určitá slovní spojení nebo věty, tím větší je redundance hlásek a slov. Záleží zde na komunikativní závažnosti slov a na jejich sestavení ve sdělení (viz např. v telegramu). Tak ve větě Přeji vám dobrou noc má nejmenší sémantickou komunikativní závažnost slovo dobrou, neboť přídavné jméno dobrý je v těsném spojení se slovem noc, podobně jako se slovy jitro, ráno, poledne, odpoledne, večer. Slovo dobrý tvoří s těmito slovy slovní dvojice, a poněvadž si těžko můžeme představit slovní dvojice, v nichž by ve spojení se slovy přeji vám bylo slovo dobrý nahrazeno slovem značícím opak, můžeme slovo dobrý porušit značnou měrou, aniž ztrácí něco na své komunikativní hodnotě. Proto jsou možné tvary jako 'brý (= dobrý) ve spojení 'brýtro, 'brý den aj. Dosti těsný vztah je i mezi spojením přáti a dobrou noc. Je proto možno vynechat slova přeji vám, jak se zpravidla děje. Do jaké míry je promluva určena situací, o tom svědčí případy, kdy jedno slovo může stát za celou větu. Nemyslíme jednoslovné věty typu hoří!, které sice vypovídají něco o ohni, avšak vcelku neurčitě. Myslíme případy, kdy slovo v určité situaci zastupuje zcela konkrétní větu. Tak např. když v nových vozech elektrické dráhy upozorní pasažér průvodčího slovem dveře! na to, aby je otevřel, poněvadž vůz je již ve stanici. Konkrétní situace je zde tak jednoznačná, že není třeba dalších slov. Podobně německé Tag za (Ich wünsche Ihnen) guten Tag nebo Mahlzeit za (Ich wünsche Ihnen) gute Mahlzeit atd. Tyto výrazy jsou ovšem víceméně expresívně zabarveny. Kromě toho je možné pojímat je jako celek, který neanalyzujeme. Zvláštní kategorii takových jednoslovných vět tvoří povely, které rovněž zastupují zcela konkrétní větu.[6]

V dialektu je často zvukový obraz slova spisovného jazyka „porušen“. Je to ovšem porušení pouze z hlediska toho, kdo zná spisovný jazyk, avšak dialekt je mu cizí. Z hlediska toho, kdo mluví dialektem, nejde o porušení slova, nýbrž prostě o slovo odlišné fonetickým skladem od odpovídajícího slova jazyka spisovného. Ostatně, kdyby nebylo labilnosti zvukové podoby slova, nebylo by jazykových změn a nebylo by dialektů.

Shrnutí: Zvuková identita slova je závislá na funkční relevanci jednotlivých fonémů slova v jejich vzájemných vztazích, a to nejen v rámci téhož slova, nýbrž — jde-li o slova v kontextu — v rámci významových vztahů mezi jednotlivými slovy věty. Čím těsnější jsou významové vztahy mezi slovy věty, tím větší může být zvukové porušení jednotlivých slov, aniž se tím ztrácí jejich identita. Právě proto, že jazyk nevyužívá všech svých možností, pokud jde o kombinace hlásek ve slově, umožňuje tím redundanci, která je nutná k dorozumění. Kdyby nebylo v jazyce redundance, vedlo by každé sebemenší porušení zvukové formy slova k významovému porušení slova. A nejen to, kdyby nebylo redundance v jazyce, musela by být pozornost posluchače stále stejně soustředěna na projev mluvčího, nebylo by možné, aby si „odpočinula“, což činí právě v okamžicích přítomnosti redundantních složek projevu. Redundance není totiž zbytečným nebo nadbytečným jevem v jazyce, naopak je organickou složkou jazyka, bez níž by jazyk nemohl řádně plnit svou sdělovací funkci.

 

[105]R é s u m é

ON THE PROBLEM OF THE REDUNDANCY AND OF THE ACOUSTIC IDENTITY OF THE WORD

In discussing first the problem of the relevance of phonemes the author distinguishes systemic relevance (i. e. the fact that a certain opposition exists in the system of the language), and lexical relevance (depending on the exploitation of phonemes in the vocabulary of the language). Consequently, phonemes with full relevance are such as are capable of changing the meaning of the word when replacing another phoneme, whereas phonemes with non-full relevance do not distinguish words.

When examining the problem of the acoustic identity of the word the author proceeds from the different communicative value of the sounds of the word and applies the criterion of redundancy (cf. the Persian čār, a reduced form of čahār ‚four‘, the sequence ah being redundant). The corruption of the acoustic form of the word has certain limits beyond which the identity of the word disappears. It is interesting to state that the phonetic differentiation plays here a secondary role. Most important is to what extent phonemic oppositions between sounds of particular sound positions are exploited.

The corruption of the acoustic form of the word is much greater when words in context are concerned: the redundancy of sounds is greater. The degree of the corruption depends on the mutual interrelation of words in context. The closer the semantic relations between words of the sentence, the greater can be the acoustic corruption of words without endangering their identity. Redundancy is made possible because the language does not exploit all possible sound combinations in words. It is an organic part of the language without which the communicative function of the language could not be effectively realized.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 101-105

Předchozí Karel Horálek: Verš Erbenovy Kytice

Následující Miroslav Komárek, František V. Mareš, Jaroslav Kuchař, Igor Němec, Slavomír Utěšený: Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii