Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii

Miroslav Komárek, František V. Mareš, Jaroslav Kuchař, Igor Němec, Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

С V-oгo Международного съезда славистов в Софии / Le 5е congrès international des slavistes

IV. PROBLEMATIKA FONOLOGICKÁ

Fonologická problematika byla na sjezdu zastoupena (především v sekci historickosrovnávací a typologické) více než dvaceti referáty a sděleními, v nichž naprostou převahu měla tematika historická. Synchronní fonologie se týkaly jen dva referáty (z nich jeden zkoumal fonologický systém metodami teorie informace), další dva referáty spadaly do oboru morfonologie.

1. Synchronní fonologie. Jugoslávský lingvista P. Ivić použil počtu prozodických možností v jazyce jako charakteristiky fonologických systémů slovanských jazyků; tohoto kritéria s úspěchem užil již dříve (Word 17, 1961 aj.) k fonologické charakteristice různých srbocharvátských nářečí. Postupuje tak, že v jazyce s určitou soustavou prozodických prostředků (přízvuk, kvantita, polytonie) zjišťuje teoreticky možné kombinace prozodických prostředků v slovech s určitým počtem slabik. Např. v jednoslabičných slovech v češtině, jež má z prozodických prostředků jen fonologickou kvantitu, jsou dvě možnosti (krátkost nebo délka), v dvouslabičných slovech jsou čtyři možné kombinace délky s krátkostí atd., tj. v n-slabičném slově se počet možností x rovna 2ⁿ; naproti tomu u volného slovního přízvuku, např. ruského, x rovná se 1, v srbocharvátských nářečích s volným přízvukem a s kvantitativním protikladem pod přízvukem x = 2n atd. Údaje o potenciálním využití prozodických vlastností mohou být pak srovnány s daty, jež charakterizují možnosti využití inherentních distinktivních rysů hlásek, především samohlásek. Podle našeho [106]názoru bylo by dále užitečné zjišťovat na základě přesných statistických dat rozpětí mezi zjištěnými optimálními možnostmi prozodických prostředků a jejich skutečným využitím.

Příspěvkem k srovnávací synchronní fonologii byl také referát amerického badatele H. Kučery o entropii, redundanci a funkčním zatížení fonologického systému v češtině a v ruštině.[1] Tento příspěvek je pro bohemistiku tím zajímavější, že nedávno vyšla i česká studie L. Doležela o entropii a redundanci v češtině.[2] Obě práce nejsou ovšem zcela souměřitelné: Kučera zjišťuje entropii a redundanci fonologického systému a funkční zatížení distinktivních rysů, kdežto Doležel zkoumá entropii a redundanci českého grafického systému; Kučera vychází ve své práci ze slabiky, jako by to byla nezávislá jednotka, a dochází k entropii a redundanci fonémů v slabice, kdežto Doležel zjišťuje entropii grafického systému se zřetelem k zjištěné frekvenci jednotlivých grafémů a digramových kombinací a predikčním pokusem dochází k odhadu mezní entropie H₃₀. Hodnota redundance, k níž Kučera dospívá, je pro ruštinu 40,03 %, pro češtinu 39,14 % (tato hodnota by se ovšem zvětšila snad i dvojnásobně, kdyby se přihlédlo k statistické závislosti slabik). Poučné je u Kučery použití metod teorie informace při hodnocení funkčního zatížení jednotlivých distinktivních rysů (Kučera rozlišuje analogicky podle entropie tři různé hodnoty: funkční zatížení, relativní funkční zatížení a poměrné funkční zatížení).

Je jistě škoda, že na sjezdu nemohl být přednesen společný příspěvek sovětských lingvistů Lekomcevové, Segala, Sudnika a Šura,[3] který je pokusem založit fonologickou typologii slovanských jazyků na využití distinktivních rysů.

K synchronii byly zaměřeny další teoretické příspěvky morfonologické amerického lingvisty F. Stankiewicze a J. van Campena (viz o nich zde na s. 109).

2. Historická fonologie. Referáty, jež se vztahovaly k historické fonologii, řešily většinou speciální slavistické otázky. Z těch referátů, které byly zaměřeny k problematice obecnější, je třeba na prvém místě uvést zajímavý referát Vladimíra Georgieva[4] o vztazích slavistiky a indoevropeistiky, zejména při rekonstrukci psl. vokalického systému (hlavním bodem jeho referátu a také diskuse k němu byla jeho sporná teorie, že ruské akání je dědictvím z psl., jež neměla foném o, nýbrž a). V jiném referátě charakterizoval R. Jakobson[5] dnešní situaci v slovanské akcentologii, podrobil kritice metody i pojmy starší akcentologie (i strukturalistické — např. zavrhl pojem mory, s nímž se v akcentologii dodnes pracuje v definicích vzestupných a sestupných intonací) a velmi všeobecně naznačil své nové řešení některých akcentologických problémů. Celá jeho koncepce má velmi blízko k pojetí Kuryłowiczovu, na něž se také odvolává. Pokud jde o prozodický vývoj západoslovanských jazyků, jsou podnětné Jakobsonovy názory na vývoj předpřízvučné délky v dvojslabičných slovech (považuje ji za kombinatorní variantu nového akutu) a akutové délky v dvojslabičných slovech.

Obecným otázkám byly věnovány také čtyři referáty československé:[6] referát Eugena Paulinyho o periodizaci fonologického a morfologického vývoje v západoslovanských jazycích a obdobný referát V. Latty o periodizaci fonologického vývoje ve skupině východoslovanské, referát A. Lamprechta o souvislosti vývoje morfologického a fonologického (viz o něm [107]podrobněji zde, s. 109) a konečně referát M. Komárka o kritériích monogenetického a polygenetického původu fonologických změn.

Obecné problematiky se týkal také příspěvek ukrajinské slavistky V. Kolomijcové[7] o vzájemném působení fonematické a prozodické oblasti ve vývoji slovanských jazyků (prozodická oblast však byla v něm pojata příliš široce). Živou diskusi vyvolal podnětný referát sovětského lingvisty V. K. Žuravleva[8] o vývoji skupinové synharmonie v praslovanštině, aplikující na psl. vývoj fonologickou teorii distinktivních příznaků. Diskuse k tomuto referátu se soustřeďovala hlavně k pojmu „gruppofonema“ („skupinový foném“) a k postavení této předpokládané jednotky ve fonologickém systému (proti referentovu názoru se zdůrazňovalo hlavně to, že „skupinový foném“ nemohl být na úrovni fonémů, a vyslovovala se pochybnost vůbec o oprávněnosti předpokladu takové jednotky, jež nemá obdobu v známých živých jazycích). S tématem Žuravlevova referátu se stýkal referát S. B. Bernštejna,[9] zdůrazňující v synchronním aspektu potřebu zkoumat slabiku a v diachronním aspektu zásadní význam slabiky pro vývoj praslovanštiny (zákon otevřených slabik).

Důležité otázce relativní chronologie fonologických změn při rekonstrukci psl. fonologického systému věnoval pozornost Holanďan C. L. Ebeling.[10] Metodologicky poučný byl referát Z. Stiebra o znění psl. y,[11] dokazující neoprávněnost předpokladu, že psl. y mělo charakter diftongu. K stále sporné otázce fonologického hodnocení psl. nosovek se znovu vrátil americký slavista H. Birnbaum.[12] V zásadě navazuje na pojetí Trubeckého a chápe psl. nosovky jako útvary dvoufonémové; domnívá se, že k fonologizaci nosovek jako nosových samohlásek došlo až zánikem slabých jerů, neboť tehdy vznikly nové tautosylabické skupiny V + nazála, např. temьnьca > temnica. Jeho výklad, stejně jako starší pojetí Trubeckého, ovšem není v souhlase se zákonem otevřených slabik, který pravděpodobně v psl. platil. Cenný byl výklad Slovince J. Riglera[13] o hlavních etapách ve vývoji slovinského vokalismu, snad poprvé nacházející řád v spletitém vývoji slovinských dialektů. Metodologickou neujasněností trpěl detailní a materiálově zajímavý příspěvek Poláka M. Jurkowského o vývoji psl. skupin kv, gv, chv.[14] Prosloven nebyl příspěvek Američana R. Abernathyho a pro nepřítomnost referenta nebyl přednesen ani referát G. Y. Shevelova o protetických souhláskách v praslovanštině.[15]

Z našeho přehledu je patrna značná mnohotvárnost historickofonologické problematiky, jež se na sjezdu řešila, ale také její roztříštěnost. Jednotlivé otázky se probíraly v různých referátech často izolovaně, místo aby se soustřeďovaly cílevědomě k některým základním problémům slovanské historické fonologie a tyto problémy osvětlovaly z různých stran. Je například škoda, že na sjezdu neproběhla všestranná diskuse o akcentologickém vývoji slovanských jazyků (referát o něm byl zcela ojedinělý), když dnešní situace v slovanské akcentologii k takové výměně názorů přímo vybízí. Bylo jistě možno soustředit se i k takové aktuální otázce, jako je užití kvantitativních metod při zkoumání vývoje fonologických systémů. Jen takové tematické soustředění je totiž schopno vytvořit pracovní prostředí a posunout vědecké poznání vpřed.

Miroslav Komárek

 

[108]V. PROBLEMATIKA MORFOLOGICKÁ A MORFONOLOGICKÁ

V sjezdových přednáškách se pozornost soustředila do dvou problémových okruhů: 1. morfologický systém, vznik a vývoj deklinačních forem, 2. poměr fonologie a morfologie, morfonologie.

1. Morfologický systém, vznik a vývoj deklinačních forem. F. V. Mareš podal nástin praslovanského a raně slovanského deklinačního systému, tj. soustavy pádů, čísel i rodů a kmenů. Úvodem vyložil svou teorii o slovanském hláskoslovném vývoji v koncových slabikách. Pády jsou podle něho seskupeny do tří sémantických skupin plus vokativ. Domnívá se, že v deklinačním systému bylo vzájemné rozlišení některých forem obligátní, jiných jen fakultativní. Ve vývoji deklinace není nahodilých analogií. Tvary se vyvíjely zásadně jen hláskoslovně, pokud fonologický vývoj nevedl k homofonním tvarům tam, kde mělo být formální rozlišení. V takových případech docházelo k vývoji morfologickému, tj. k přenášení koncovek odjinud; morfologický vývoj má své zákonitosti a probíhá velmi pravidelně.[16]

Důležité dílčí otázce vývoje pádového systému, totiž vzniku životných a neživotných paradigmat, byl věnován referát (nepřednesený) J. V. Češkové.[17] Autorka vychází z teorie „přetváření a přehodnocování pádového synkretismu“, jak ji na moskevském sjezdu slavistů r. 1958 zdůraznil R. Jakobson. Probírá staroslověnské skloňování singuláru maskulin a dospívá k závěru, že formální vyjádření kategorie životnosti je výsledkem rozdílnosti unifikačních tendencí; u životných se vyvinuly pádové opozice právě opačně než u neživotných: u životných se neutralizoval vztah gen.—ak., kdežto u neživotných nom.—ak. a gen.—(dat., lok.).

Deklinační systém rodového zájmena v období praslovanském a raně slovanském měl probírat J. O. Ferrell (Michigan) v referátu rovněž nepředneseném.[18] Nejprve osvětluje otázku z přísně synchronního pohledu: stanovuje specifické rysy zájmenné deklinace ve srovnání se jmenným skloňováním adjektiva. Metodou oblíbenou v americké lingvistice se snaží paradigmata co nejvíce zjednodušit; zavádí morfonématická pravidla, jimiž spojuje v jediný symbol nejen např. koncovku ъ = ъ i (j)ь, ale též oj = ě i (j)i nebo y¹ = y i (j)ę (vesměs koncovky alternující v týchž tvarech u kmenů tvrdých a měkkých). Tvary, které se ani po tomto „vyčištění“ systému neshodují s deklinací jmenného adjektiva, lze považovat za specifikon pronominální deklinace. Autor zjišťuje, v čem je pronominální deklinace bohatší nebo chudší než adjektivní: u zájmen se tvarově odlišuje např. gen. sg. m.—n. od nom. sg. f. (togo : ta, ale homofonní dobra), zato gen.-lok. pl. (těchъ) nikdy nerozlišuje gramatický rod (u adjektiv je dobrěchъ m.-n. : dobrachъ f.). (Podle mého mínění je toto však pro danou dobu a pro dané případy jev zcela irelevantní.) Autor rozeznává formy plné (např. sii, sьjǫ) a alegrové (sь, sego), čímž se snaží eliminovat obtíž, vznikající při vysvětlování rozdílů jako vьsego (gen.) — vьsěmь (instr.), ale sego — simь (-ě- : -i- v instr.). Pro typické formy pronominálního skloňování stanovuje hranici kmene (nebo rozšířeného kmene) a pádové koncovky (bezpečně je podle něho pádovou koncovkou pouhé -chъ v gen. pl., zatím co pro gen. sg. připouští členění t-o-go i t-ogo). Synchronní část studie se vyznačuje důmyslem abstrakce a kombinace, druhá část, historickosrovnávací, prokazuje spíše širokou znalost literatury předmětu. S mnohým v této práci souhlasit asi nebudeme, ale nepochybný je její cenný přínos k řešení otázek slovanského zájmena, dosud poměrně málo osvětlených.

Etymologickým, značně subjektivním, výkladem genitivní zájmenné koncovky -go se zabýval H. Schelesniker (Graz).[19] Hlásku -g- považuje za infix, který byl původně sémanticky [109]silně zatížen, ač dnes nevíme, co znamenal. Vsouval se do adverbií typu *kadā > slov. kogda a podle toho vznikl i gen. kog-o a dat. *kog-mu (-gm- > -m-; se zřetelem na -gn- o tom velmi pochybuji). Česo si zachovalo dlouho původní zájmenný genitiv -so, protože nebylo příslušného paralelního adverbia s -g-. Koncové -o v kogo a v česo je téhož původu, ale není prý to staré ide. genitivní *-os; to prý by nevedlo k slov. -o (podle mého mínění však ano).

2. Poměr fonologie a morfologie, morfonologie. Vztahu mezi fonologickým a morfologickým systémem byl věnován referát A. Lamprechta.[20] Je známo, že výsledky fonologického vývoje mohou dát impuls k vývoji morfologickému: splynutí nom. — ak. o-kmenových[21] a u-kmenových maskulin dalo podnět ke vzniku formálně rozlišené kategorie životnosti (event. personálnosti); důsledkem nestejné relativní chronologie jevů je různé i uplatnění této kategorie v jazykových systémech (rozdíl v sg., pl. a du., v pojetí životnosti a personálnosti). Kontrakce vokálů přispívala k vykrystalizování a plnému osamostatnění složené deklinace adjektiv.[22] Podobně ovlivnila kontrakce vokálů i konjugaci. V češtině pak spolu s přehláskou a se změnou ie > í silně zapůsobila i v deklinaci substantiv tím, že vedla k novému tvarovému rozlišení pádů stejně znějících (vzniká např. žebřík, laň, lidové uhlího, uhlímu, strnišťata místo původního řebří, laní, uhlí, strniště). Nepovšimnut byl dosud jiný aspekt problému, totiž „totožnost nebo rozdílnost morfémů fonologicky v různých jazycích různě pozměněných“, např. v koncovce ak. sg. čes. vodu // pol. vode (psáno wodę). Ač obojí vzniklo z pův. -ǫ, přece jsou to dnes fonémy materiálově různé, které různě zapadají do systémového povědomí příslušníků druhého jazyka. Proto autor zdůrazňuje význam studia takových jevů zvláště při hodnocení pomezních nářečí.

J. A. van Campen (Harvard Univ.)[23] doporučuje při popisu alternací ve flexi vzdát se složitých jednotek — fonémů a morfonémů. Užíváme-li jich, setkáváme se s řadou nedůsledností v systému, jež v synchronním plánu vysvětlíme jen jako výjimky, nepravidelnosti. Budeme-li pracovat s pojmem fonetických příznaků („phonetic features, fonetičeskije čerty, priznaki“), jakožto s jedinými fonologicky odůvodněnými jednotkami(?), budou paradigmata přehlednější. Vysvitne to z příkladu: V ukr. máme pít — gen. pótu s alternací i—o, ale vedle toho např. rót, róta a mích, mícha bez střídání, tedy „výjimky“. Vyjádříme-li o jako „non-diffuse“,[24] i jako „diffuse“ a alternující o—i příznakově nespecifikujeme (u nespecifikovaných je příznak dán fonologickou situací, zde i v zavřené slabice, o v otevřené), dostanou se nám v synchronním morfologickém popisu všechna tři slova (a obě eventuality — s alternací i bez ní) do jedné roviny, do jediného paradigmatu.

Alternacím byl věnován obsahově velmi zhuštěný referát E. Stankiewicze (Chicago).[25] Popisuje střídání v slovanských deklinacích, zjišťuje vzájemnou závislost alternací a jejich funkční využití k signalizaci jmenných kategorií. Základní význam v deklinačním systému mají alternace konsonantů a přízvuku i intonace. Tyto dva typy se pak v různých systémech různě prolínají, jsou v nestejné vzájemné podřízenosti podle strukturní priority, eventuálně se vzájemně vylučují (např. v systémech, které využívají střídání prozodických příznaků, střídání konsonantů se buď neuplatňuje vůbec, nebo je neproduktivní). Maximálně jsou oba typy alternací redukovány v bul[110]harsko-makedonské jazykové oblasti. Lze zjistit i živé tendence dalšího vývoje: např. regrese střídání v deklinaci slovinské a srbocharvátské vede postupně k silnějšímu pádovému synkretismu.

C. H. van Schooneveld (California)[26] upozornil znovu na potřebu významového zkoumání alomorfémů, tj. dvou materiálně rozdílných, ale sémanticky zdánlivě totožných tvarů (např. rus. nom. pl. volosy - volosa - volosʼja). Ve skutečnosti jde velmi často o jemné sémantické rozdíly, které však přesahují rámec stylistiky. Proto doporučuje považovat tyto případy za „embryonální protiklady“. Z hlediska diachronie to mohou být buď nejen narůstající neologismy (např. dvojí rus. lok. lese - lesu), ale i jevy v regresi (např. pozvolný synkretismus dat. a lok. v srbocharvátštině).

Je příznačné, že v přístupu k problematice slovanské jmenné flexe se na sofijském sjezdu téměř výlučně uplatnila metoda strukturální (v různých variantách).

F. V. Mareš

 

VI. PROBLEMATIKA SLOVOTVORNÁ

Jednání o otázkách slovotvorných trpělo jednak neúčastí některých lingvistů ze slovanských zemí zabývajících se touto problematikou (tak tu nebyli zastoupeni třeba moskevští rusisté, ani lvovští ukrajinisté, zejména I. I. Kovalyk),[27] jednak značnou programovou roztříštěností: referáty a sdělení se slovotvornou tematikou probíhaly téměř ve všech jazykovědných podsekcích, často v době od sebe velmi vzdálené nebo se i časově vzájemně překrývaly. To mělo za následek, že poměrně značný počet přednášek se slovotvornou tematikou (některé měly ovšem jen význam okrajový) se rozplynul v problematice jiného druhu. Není divu, že za této situace nedošlo k potřebnému soustředění úsilí o sjednocení metodologických předpokladů studia — i srovnávacího — slovotvorných systémů slovanských jazyků, jak se o to snažila naše delegace s vědomím, že v posledních letech před sjezdem byl v této oblasti učiněn značný krok kupředu. Z celého jednání sjezdu bylo patrné, že ne všechna slavistická centra přikládají tomuto úsilí stejnou důležitost.

Podle průběhu kongresu soudě největší pozornost se věnuje zkoumání slovotvorného systému v Polsku (tradičně) a u nás. Poláci se také na tuto tematiku velmi dobře připravili a měli tu v referátech nejpočetnější zastoupení. Polská delegace přivezla na sjezd i dvě nové publikace, obě vycházející z varšavské školy W. Doroszewského, dobře u nás známé: v první z nich je podán podrobný rozbor a klasifikace desubstantivních substantiv, kde se metodou jazykově zeměpisnou zkoumá rozšíření jednotlivých slovotvorných typů této kategorie v polských nářečích,[28] druhou publikací je pak zkušební ukázková maketa slovotvorného slovníku, který má být závěrečným, 11. svazkem Slovníku polského jazyka.[29]

Přední místo mezi polskými referáty zaujímal ovšem ryze metodologicky pojatý referát W. Doroszewského, zařazený hned na první den zasedání. V něm autor shrnul své dosavadní [111]názory o slovotvorné struktuře slov na podkladě vztahů syntaktických.[30] Syntax chápe autor velmi široce, jako nauku o vztazích mezi prvky skutečnosti, které se projevují v jazykových formách; jde tedy o jistou modifikaci syntaxe logické (autor na několika místech sám užívá pojmu logickosyntaktický vztah, např. mezi základem a formantem). V diskusi se z naší strany ukazovalo zejména na to, že není oprávněné ztotožňovat pojmy logické syntaxe s pojmy syntaxe gramatické; slovotvorné pojmy jako „podmětové a přísudkové“ útvary nerespektují specifičnost dvou jazykových plánů, pojmenování (slovotvorby) a výpovědi (větné syntaxe).

V ostatních polských referátech převládal rozbor konkrétního materiálu nad úvahami rázu metodologického. Historické a částečně i dialektologické zaměření měl referát známého krakovského slavisty Fr. Sławského,[31] zabývající se rozvojem bulharských jmen činitelských z původního praslovanského základu (viz zde, s. 113). Tři další referáty si zvolily v podstatě stejnou tematiku, viděnou poněkud z jiného hlediska: Pr. Zwoliński (z Varšavy)[32] upozorňoval na to, že bude nutné v polské jazykovědě rozšířit rozsah kategorie jmen „přívlastkových“ (nomina atributiva), tj. deadjektivních substantiv, i o takové útvary, kdy základem substantiva je primární (neúplný) kmen adjektivní (např. generálka z generální [zkouška]); tento postup, dokumentovaný na příkladech ze všech slovanských jazyků, nazývá dezintegrální derivací a chápe ho v genetickém pohledu značně široce (zahrnuje sem např. i některé útvary přechýlené, např. Polka z polská [žena]). V podstatě týž proces, tvoření substantiv z primárního kmene (tentokrát však substantivního), rozbíral ve svém referátě gdanský B. Kreja[33] a nazýval ho záměnnou derivací (výraz robotnica je podle něho utvořen ze základu robotnik záměnou sufixu -[ni]k sufixem -[ni]ca). A konečně krakovský B. Polański[34] (na materiále hornolužickém) považoval převážnou část deadjektivních substantiv za útvary univerbizační, vzniklé z dvouslovných spojení (např. uhloviště z uhlové ložisko).

Jugoslávie byla zastoupena jen dílčím sdělením B. Markova (ze Skopje) o hlavních významech sufixu -ište s diachronním aspektem, zvl. se zřetelem k složitému stavu v nářečích makedonských (referent přednášel na totéž téma také v Praze asi před dvěma lety). Z neslovanských zemí stojí za zmínku jen sdělení Rumunky E. Fodorové,[35] která se pokoušela (ne vždy s porozuměním ke všem relevantním dimenzím) klasifikovat staroruská kompozita. Slovotvorný charakter měly i jiné referáty a sdělení v podsekci historickosrovnávací, dialektologické a onomastické.

Naše delegace, která mohla delegáty sjezdu seznámit již s korekturami druhého, značně rozsáhlého dílu Tvoření slov v češtině (Odvozování jmen podstatných), byla zastoupena dvěma slovotvornými referáty, M. Dokulila - J. Kuchaře K základním otázkám slovotvorného systému slovanských jazyků a slovenského lingvisty J. Horeckého K štatistickej štruktúre slovotvorného modelu. První z nich je teoretickým shrnutím dosavadní slovotvorné analýzy češtiny s metodologickými perspektivami srovnávací charakteristiky slovanské, a to popř. všech struktur pojmenování (nejen slovotvorných), referát Horeckého je pokusem o zjištění některých statistických parametrů jedné z charakteristik slovotvorného systému — vztahu mezi počtem a výskytem členů daného slovotvorného typu v jazyce a v textu.[36] Oba referáty byly zařazeny do podsekce popisné a aplikované lingvistiky (stručně se nazývala „strukturní“) a byly předneseny na zasedání, vůbec snad nejhojněji navštíveném, spolu s Danešovým referátem syntaktickým. [112]Nedostatek času na tomto zasedání a příliš rozsáhlé fórum však bylo na překážku podrobnější diskusi (hojně se zato diskutovalo mimo vlastní zasedání a naší práci se dostalo významných uznání od předních slavistů). Vedle toho jednotliví členové naší delegace často vystupovali v diskusích při ostatních slovotvorných referátech.

Jaroslav Kuchař

 

VII. PROBLEMATIKA HISTORICKOSROVNÁVACÍ LEXIKOLOGIE

Pro historickosrovnávací studium slovanských jazyků vytyčil před několika lety B. Havránek tyto aktuální úkoly: ještě rozšiřovat materiálovou bázi a zároveň již prohlubovat principy interpretace, hledat přístupy k širšímu osvětlení faktů jazykového vývoje a jeho výsledného stavu.[37] Aktuálnost těchto úkolů potvrdily také příspěvky věnované na V. mezinárodním sjezdu slavistů otázkám etymologie (1), historickosrovnávacího tvoření slov (2) a otázkám historickosrovnávací lexikologie v širším slova smyslu vůbec (3).

1. Sjezdové příspěvky z oboru etymologie se zaměřily jednak na obohacení dosud rekonstruované zásoby praslovanských slov (a), jednak na prohloubení metodologických principů etymologické práce (b).

a) K obohacení dosud známého praslovanského slovního fondu přispěly především přednáška V. Machka a nepřednesený referát O. N. Trubačeva.[38] Výklady obou autorů se svým způsobem doplňují: zatímco Trubačev shromažďuje především lexikální responze („izolexy“) jihoslovansko-baltské a východoslovansko-baltské, Machek upozorňuje na řadu lexikálních responzí česko-řeckých a česko-litevských; zatímco Trubačev tak dochází k závěru o nejtěsnější blízkosti baltštiny s jazyky jihoslovanskými a jihovýchodoslovanskými, Machkův závěr mluví o zvláštním postavení západní slovanštiny v poměru k baltštině; má přitom oporu v materiálu toponymickém, jak to požaduje většina autorů odpovědí na etymologickou otázku sjezdové ankety.[39] Řešení aktuálního úkolu této rekonstrukce, která již v Trubačevově koncepci skýtá vyhlídku na rozložení psl. dialektů a jejich vztah k sousedním jazykům neslovanským, potřebuje ovšem také lexikálních pramenů dialektologických a historických (S. B. Bernštejn, Fr. Sławski, tamtéž) a materiálu slovanských výpůjček v jazycích neslovanských sousedů (tíž, O. P. Kritenko aj., tamtéž). I v práci na rozšiřování materiálové základny v těchto směrech sjezd zaznamenal pokrok: největší v oboru dialektologie (viz zpráva S. Utěšeného, s. 114n.), nejmenší v oboru práce na historických slovnících.[40] Materiálem slovansko-neslovanských interferencí se na sjezdu zabývali H. H. Bielfeldt, L. Kiss, B. Sulán, G. N. Worth, T. Zdancewicz aj.[41]

b) K prohloubení principů etymologické práce přispěl V. Machek (op. cit.) svými dalšími doklady ve prospěch širšího pojetí etymologické rovnice (na principu metateze dlák = Κλαδoς), návrhem hláskové změny ьn > ī (na základě rovnic typu pastovinti = postaviti) a upozorněním na sklon k deetymologizaci u slov vymykajících se každodennímu úzu; závažnost jiných takových zpětných postupů (deprefixace, desufixace, dekompozice reflexív, demetaforizace) připomenul pak v diskusi I. Němec. Na příkladu rozšířené rodiny slov s kořenem *(s)kol- /[113]/*chol- / *chl- // *(s)kel- ukázal H. Schuster-Šewc ve své přednášce,[42] že aplikace Benvenistovy teorie kořene, systémové pojetí a dostatečný aparát sémaziologických paralel umožňují navzájem spojit slova, která se dosud neprávem od sebe odtrhovala. I když V. Kiparsky a Vl. Georgiev v diskusi nepřijali autorovu etymologii slova chlěvъ (~ choluj), přece referát přesvědčivě ukázal, že etymologická práce nemůže jíti kupředu izolovaným etymologizováním, bez zařazení zkoumaného slova do struktury opakovatelných vztahů formálních i významových. — O strukturu těchto vztahů se maximálně opírá nepřednesená přednáška V. V. Ivanova a V. N. Toporova, která v rámci rekonstrukce psl. textu objektivními metodami rekonstruuje mj. i psl. složená pojmenování (jako „minimální psl. texty“) na úrovni fonologické, morfologické, syntaktické a transformační i na úrovni motivů (viz Slavjan. jazykoznanije, 88n.).

2. Princip zkoumat jazykový jev v struktuře vztahů, z nichž některé mohou determinovat jeho změny, byl na sjezdu ovšem požadován také pro studium tvoření slov (srov. zde pozn. 30). K sjezdovým slovotvorným příspěvkům, které byly skutečně zaměřeny na změny, na vývoj daného psl. typu v jednotlivých jazycích slovanských, patří (vedle studie T. Skuliny[43] o slovanských číslovkách 11—19) především přednáška Fr. Sławského o jménech činitelských, přesahující tematicky rámec svého názvu (srov. zde s. 111); svým zaměřením na geografické rozložení psl. sufixů je do jisté míry slovotvorným protějškem Trubačevova výkladu o psl. lexikálních dialektismech a jejich poměru k sousedním jazykům neslovanským. V oblasti skládání slov lze takový protějšek vidět v referátě T. Milewského o slovanských jménech osobních (shledává zde zvláště kontakt slovanštiny s íránštinou).[44] Obě tyto práce znamenají ovšem také přínos pro etymologii, právě tak jako celá řada sjezdových příspěvků komparatistických o starých slovanských typech kmenoslovných: o slovanských přežitcích sloves typu -nāmi pojednal A. Vaillant, o zbytcích ide. kmenů heteroklitických R. Eckert, o en-kmenech a ū-kmenech F. Liewehr, o ā-kmenech S. E. Mann.[45] — Z příbuzných oborů tvarosloví a studia neslovanských substrátů (o obou oborech viz zde, s. 108n.) upozorňujeme aspoň na tyto sjezdové příspěvky s těžištěm slovotvorným: na výklad H. Schelesnikera o genitivních zájmenných tvarech s koncovkou -go/-so¹⁹) a na referát R. LʼHermitta o ruských názvech ryb na -ga,[46] který se zabýval zajímavou problematikou rozvinutí neproduktivního slovotvorného typu vlivem substrátu (adstrátu) a naznačil předpoklady pro hlubší studium slovanských sufixů.

3. Uvedené slovotvorné příspěvky tedy posunuly kupředu poznání slovanského lexikálního systému, pokud jde o seskupení jeho jednotek na základě stejných formantů. Jen ojedinělé příspěvky věnovaly pozornost slovním seskupením podle sémantických okruhů: uvést lze např. studii B. Bartnické o lidových názvech hub.[47] Pouze jediný příspěvek pak sledoval systémové seskupení slov podle vztahu ke gramatickým kategoriím: J. Marvan, E. Michálek a I. Němec ve své kolektivní přednášce[48] naznačili, jakými změnami prošla česká slovní zásoba v souvislosti se změnami gramatickými a jak tento vývoj v dílčích podsystémech jména a slovesa vedl k izomorfní soustavě produktivních kategorií, kterou lze znázornit jednoduchým schématem. Vázanost na gramatický vývoj je ovšem pouze jeden z faktorů vývoje lexikálního systému, to správně připomenula diskuse (J. Filipec, M. Helcl), šlo však o referát, který vlastně jediný [114]mluvil na programované sjezdové téma vztahu mezi vývojem lexikálním a gramatickým.[49] Slovanští lexikologové — až na V. Machka — také nereagovali na programované téma zákonitostí lexikálního vývoje; zato uvedli celou řadu příkladů na tendence ve vývoji slovní zásoby (jak to žádala otázka sjezdové ankety č. II/29): tendenci univerbizační (J. Balhar, M. Helcl), protikladné tendence k tvoření pojmenování jednoslovných a souslovných (A. Jedlička), protikladné tendence k specializaci sufixů a k sufixální homonymii a synonymii (N. S. Rodzevič), novodobou tendenci k tvoření dublet odborných a neodborných (Ch. Hyart) aj.

Vcelku tedy sjezdové příspěvky z oboru slovanské historickosrovnávací lexikologie ukázaly to, co se v celém rozsahu této disciplíny dělá, a nikoli to, co by se udělat mohlo, kdyby se úsilí všech odborníků zaměřilo na vybrané, předem programované téma.

Igor Němec

 

VIII. PROBLEMATIKA DIALEKTOLOGICKÁ

Převážná část dialektologických přednášek se soustředila v speciální podsekci, kde se podle programu mělo konat celkem 23 projevů. Kromě toho se dialektologická problematika objevila častěji i na programu podsekce věnované vztahům slovanských a neslovanských jazyků a též v podsekci historickosrovnávací (zde zvláště příspěvky lexikologické). Je přirozené, že při této šíři přineslo sjezdové jednání vedle závažných přednášek obecného dosahu i řadu příspěvků speciálních, z nichž mnohé byly spíše informativní, a zmíníme se o nich proto jen v stručnosti.

Výrazné obecné zaměření měly především příspěvky sovětských delegátů, zejména směle koncipovaný pokus o nové rozvržení a vymezení vzájemného vztahu disciplín zabývajících se studiem dialektového (nespisovného) jazyka, jak je nastínil, opíraje se o propracovanou teorii sovětské jazykově zeměpisné školy, R. I. Avanesov.[50] Výklad vychází z předpokladu základní jednoty nauky o dialektovém jazyce v aspektu synchronním i diachronním. Ta se dále člení na čistě strukturní studium dialektového jazyka (v synchronním plánu) a historické gramatiky a lexikologie (v diachronním plánu), jimž odpovídá v kontextu historicko-sociálních věd učení o dialektech a historická dialektologie. Obojí, strukturní i historické disciplíny se spojují jednak v popisné dialektologii, jednak v historii jazyka. Zvlášť originální je Avanesovovo rozlišení studia tohoto jednotného předmětu podle jeho rozsahu v čase a prostoru, od časově a místně bodových mikrostruktur k větším a větším makrostrukturám v aspektu prostorovém — jejich relace pak udávají „topoizoglosy“ — a časovém — s vyznačením „chronoizoglos“. Spojením obou aspektů vzniká jako maximálně rozvinutá a integrální disciplína tzv. „lingvistická chronogeografie“, sledující v souhře proměnlivých makrosystémů vzájemné vztahy chronotopoizoglos.

Referát F. P. Filina,[51] věnovaný problematice souborných nářečních slovníků a opírající se o výsledky pokročilých přípravných prací pod autorovým vedením, demonstroval uceleně základní principy moderní lexikografie tohoto typu. Vedle regionálních slovníků je třeba urychleně vydávat i nářeční slovníky jednotlivých jazyků, vybudované na diferenčním základě. Rozsah této práce nepřipouští jinou volbu, v každé zemi se ovšem mohou konkrétní zásady výběru hesel řešit podle okolností.

Problematice oblastních nářečních atlasů byl věnován referát J. O. Dzendzelivśkého,[52] vycházející hlavně ze zkušeností při sestavování atlasu zakarpatských nářečí. Na jedné straně je třeba usilovat o vytváření regionálních atlasů jako detailního prohloubení atlasů celonárodních a v tom smyslu také rozvrhnout co nejsoustavněji jejich obsah i územní rozsah. Na druhé straně je třeba pamatovat, že v nich může podobně jako v oblastních slovnících být zachycen i specifický ráz jazyka, popř. i reálií daného regionu. Speciálnější poslání mají další obdobná díla, [115]jako atlasy mezijazykových pomezí, kolonizací ap. — Konkrétní prospekt jednoho takového atlasu předložil P. Király.[53] Má v něm být zachycena jazyková situace 48 slovenských obcí v sev. a již. Maďarsku. Obsáhne asi 235 map sestavených na základě zvláštního dotazníku, zahrnujícího též zásobu slovní. V řadě případů se zde ukáží vzácné archaismy a starší jevy interdialektické, i dnešní intenzívní interference maďarsko-slovenská.

Více přednášek bylo věnováno klasifikaci nářečí, zejména v zeměpisném aspektu. Velmi dobře fundovaný referát tu přinesl na základě připravovaného bulharského nářečního atlasu vedoucí této práce S. Stojkov.[54] Proti tradičnímu dělení na západní a východní oblast navrhuje autor považovat větší a mnohem kompaktnější sv. oblast za centrální, jz. část pak za periferní úsek. Toto pojetí se může opřít i o historii formování bulharského národa. — Na základě bohatého materiálu z vlastního soudobého sběru vznikl i obdobný výklad B. Vidoeského o klasifikaci makedonských nářečí.[55] Vedle jádra v jz. části Makedonie vyčleňuje se zde výrazně i skupina východní a severní, jež pak dále v řadě znaků navazují na sousední území. Vidoeského klasifikace se opírá o úhrn diferenčních dat na celém území a v tom má v slovanském světě primát.

V jiném směru se problémy klasifikace zabýval referát T. Logara[56] o vokalismu sz. slovinských nářečí. V 27 bodech tu provedl autor, vycházeje především z materiálu vlastního výzkumu pro slovinský atlas, distribuční i vývojovou analýzu základních vokalických systémů na tomto neobyčejně rozrůzněném okraji slovanského světa, kde se diferenciačně uplatňuje nejen velehorský terén, ale i interference s germánským a románským sousedstvím. Spojení obou aspektů klasifikace lze jen vítat: autorovo pojetí v mnohém připomíná postup, který při klasifikaci českých vokalických sestav uplatnil B. Havránek už v třicátých letech (v Českých nářečích 1934).

Diskusi o velmi aktuální problematice uvedl J. Bělič,[57] který došel z rozboru situace na jazykových pomezích mezi jednotlivými slovanskými zeměmi k významným závěrům o nutnosti historicky poučeného studia pomezních izoglos, jež samy o sobě nijak nerozhodují o faktických hranicích mezi příbuznými jazyky. (Zvlášť zajímavé jsou přitom případy, kdy vlivem historických okolností nedošlo k dostatečnému vykrystalizování jazykové a národní příslušnosti — např. u „Moravců“ v bývalém pruském Slezsku.) Objektivní interpretaci nářečních izoglos ve vztahu k rozhraničení příbuzných jazyků lze tedy provádět jen s důkladným přihlédnutím k historicko-společenským okolnostem. Konkrétní příspěvek v tomto duchu pronesl též R. Lötsch rozborem situace na pomezí Horní a Dolní Lužice.[58]

Problematikou pomezních nářečí v čistě lingvistickém aspektu se dále zabývala zvlášť řada referátů polských. Tak M. Karaś analyzoval slovenské prvky pronikající do nářečí polského typu na horní Oravě,[59] W. Kuraszkiewicz pak zdůraznil druhou stránku takových pomezních okrajů — jejich archaičnost — a to na rozboru dispalatalizace v ukrajinských nářečích na polsko-běloruském pomezí.[60] — Otázky jazykové interference byly řešeny též v několika příspěvcích sledujících situaci slovanských jazykových ostrovů v neslovanských zemích, zejména v Rumunsku a v Maďarsku. Pozornosti tu zasluhuje zvlášť souhrnná zpráva E. Vrabie.[61]

[116]Hojně se takové otázky řešily i v aspektu historickodialektologickém. M. Gruchmanová[62] upozornila na hláskové zvláštnosti okrajových obcí velkopolských, jež mohou být vyloženy starším vlivem hornolužického sousedství. Starého přechodu polsko-dolnolužického se dále týkal příspěvek H. Popowské-Taborské,[63] vycházející především ze starších toponymických dat tohoto území. Přes řadu omezení daných povahou materiálu i německou grafikou je jeho obraz rekonstruován vcelku spolehlivě.

Vynikající jazykovou i sociální analýzu jedné ze stále živých otázek srbocharvátské historické dialektologie — nářeční příslušnosti starého Dubrovníku — podala I. Mahnkenová.[64] Kritický přehled dosavadních stanovisk, jež nejsou dostatečně fundována ani funkčně jazykovědně, ani sociologicky, završila autorka dynamickým pohledem na celý tento sporný problém, opírajíc se přitom vydatně i o materiál z latinských dubrovnických listin 14. stol., jež dosud nebyly k řešení přibrány.

V okruhu dvojjazyčné historické dialektologie vyvolala zaslouženou pozornost přednáška U. Weinreicha, řešící zdánlivě paradoxní nesouhlas nářečního členění jidiše s jeho koteritoriálním jazykovým podložím.[65] Pokusíme-li se však interpretovat vznik soudobé situace s přihlédnutím k dějinám postupné kolonizace židovského obyvatelstva ve vých. Evropě, mnoho záhad se dá uspokojivě vysvětlit už dnes: v jednotlivých variantách jidiše se projevují v různém stupni sledy jeho soužití se starším okolím dále na západě.

Během zasedání podsekce proběhly i dvě porady Mezinárodní komise pro slovanský jazykový atlas; schválily dosavadní přípravy — kromě předběžného vydání dotazníku byla zde předložena i základní mapa se sítí zkoumaných bodů. Vypracování předběžné instrukce k sbírání materiálu bylo svěřeno čs. komisi a rovněž bylo dohodnuto, že příští pracovní zasedání SJA uspořádá jugoslávská komise. I po této stránce bylo sjezdové jednání dobrou ukázkou dnešního stavu a možností slovanské dialektologie, jakož i rostoucí mezinárodní spolupráce na tomto poli.

Slavomír Utěšený

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 105-116

Předchozí Jiří Krámský: K problému redundance a zvukové identity slova

Následující rd (= Redakce): Diskuse o pravopise