Diskuse o pravopise. K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Дискуссия об орфографии. К общим вопросам орфографии и письменной нормы / Discussion sur l’оrthоgraphe. Les questions générales de l’ orthographe et de la norme écrite de la langue

I. Problematika pravopisu je velmi těsně spjata s problematikou psaných promluv a nejedna pravopisná otázka se objeví v jasnějším světle, jestliže si toto těsné sepětí plně uvědomíme. Proto i tento skromný pokus o náčrt některých obecných problémů pravopisných soustav je třeba započít několika poznámkami o psaných promluvách a o jejich vzájemném vztahu k promluvám mluveným.

Je příznačné, že právě po druhé světové válce značně vzrostl zájem o otázky psaných promluv. Tento vzrůst zájmu se projevil mj. i tím, že se tato tematika stala předmětem diskuse i na Osmém mezinárodním lingvistickém sjezdu v Oslo v r. 1957, kde se jí zabýval v svém referátě britský afrikanista J. Berry. Jeho zpráva, otištěná v protokolech téhož sjezdu,[1] zaznamenává neméně než jedenáct pojednání zabývajících se danou problematikou. Stojí za povšimnutí, že osm z nich vyšlo po druhé světové válce (a to tu ještě není zaznamenána studie D. Jonese Differences between Spoken and Written Language, vydaná r. 1948 jako příloha časopisu Le Maître Phonétique). Ani po osloském sjezdu zájem o otázky psaných promluv nijak neutuchl; z řady pojednání, která vyšla po r. 1957, je třeba upozornit alespoň na dva příspěvky sovětské a jeden maďarský.[2] Sami jsme se zabývali danou otázkou v řadě svých pojednání, datujících se již od let třicátých.[3] Snažili jsme se v nich hlavně o stanovení hierarchického vztahu promluv psaných a mluvených, protože právě tento vztah je zásadně důležitý pro správný přístup k otázkám pravopisné teorie i praxe. Přítomná stať se chce pokusit o shrnutí dnešního stavu daného problému, a to na rovině obecné, i když přirozeně z vývodů obecných tu a tam nepřímo vyplynou i některé závěry týkající se specifických problémů českých.

II. Třebaže značný počet významných příspěvků pochází z doby nejnovější, neznamená to, že by badatelé období dřívějších byli postrádali jakýkoli smysl pro specifičnost psaných promluv. Dlouhá řada badatelů nazírajících na psané promluvy z nového, netradičního úhlu se začíná již v raných osmdesátých letech minulého století. Již tehdy J. Baudouin de Courtenay, srovnávaje grafické soustavy různých slovanských jazyků, se zdarem vytkl jisté typické rysy, jež charakterizují a navzájem odlišují soustavy jím srovnávané.[4] Povšiml si skutečnosti, že takové typické rysy umožňují ryze vnější klasifikaci daného slovanského kontextu jako ruského, srbského, českého, polského atd. Kdo je obeznámen s typickými grafickými rysy charakterizujícími psané promluvy jednotlivých slovanských jazyků, může takovou klasifikaci provést i v tom případě, že mu význam takových promluv zůstává zcela neznám. Toto Baudouinovo pozorování nejen prokazuje, že viděl již počátkem osmdesátých let psané promluvy jako struktury svého druhu, ale že na druhé straně v té době nesoustředil svůj zájem na korelativní vztahy, jež nepochybně existují mezi psanými promluvami a jejich mluvenými protějšky.

Těchto korelativních vztahů si byli — alespoň příležitostně — vědomi jiní badatelé, z nichž [118]tu zaslouží zmínky alespoň dva, H. Bradley a A. Frinta. Bradley[5] sice ostře kritizuje novoanglický „nefonetický“ pravopis, ale připouští, že jeho zásluhou je psaná angličtina ušetřena mnohých dvojznačností angličtiny mluvené. Autor tu má na mysli známé případy j. write ‚psát‘, right ‚správný‘, rite ‚obřad‘, wright ‚spisovatel‘, jež zůstávají v psaných promluvách od sebe odlišeny, kdežto v mluvených promluvách je fonologická podoba všech čtyř výrazů stejná, tj. /rait/. Asi o pět let později přiznal českému „pravopisu“ obdobnou zásluhu A. Frinta, který dokonce postoupil o důležitý krok dále než Bradley, a to tím, že formuloval funkci pravopisu v jazykovém společenství. Touto funkcí je „jaksi mluviti rychle a určitě k očím, aby příslušná představa bez obtíží se vyvolala“.[6] (Je k tomu třeba říci, že Frinta v době, kdy tento poznatek formuloval, Bradleyovu knihu, zaměřenou výhradně anglisticky, nemohl dobře znát.)

Je sice pravda, že tu Frinta poněkud nepřesně mluví o úloze pravopisu — vskutku tu běží o funkci psaných promluv. Nicméně je zřejmé, že Frintova formulace poskytuje důležité vodítko pro vyřešení otázky, jaký je vzájemný vztah promluv psaných a mluvených. Bohužel nerozvinul Frinta (rovněž ne Bradley) své pozoruhodné postřehy v systematickou teorii. A tak obrovská většina jazykovědců let dvacátých a raných třicátých hleděla dále na „psaní“ jako na nedokonalou rádoby transkripci, která však za vědeckým fonetickým přepisem beznadějně pokulhává. Mnozí přímo vyslovili přesvědčení (s kterým se dnes už setkáme málokde), že někdy v budoucnu fonetický přepis plně nahradí konvenční tradiční způsob psaní, a to prostě proto, že takový přepis zachycuje mluvené projevy jemněji, důsledněji, a tedy přiměřeněji než tradiční způsob psaní.

Klamnost takového názoru se stane zřejmou, uvědomíme-li si, že cíl tradičního způsobu psaní jazyka se nikterak nekryje s cílem vědecké fonetické transkripce. Na jiném místě[7] jsme dovodili, že cíle obou jsou navzájem zřetelně odlišeny: každý systém fonetické transkripce poskytuje prostředky pro optický záznam ryze akustického složení mluvených promluv, kdežto tradiční písmo stále více odkazuje k významu přímo, bez nezbytně nutné okliky vedoucí přes odpovídající projevy mluvené. O tom svědčí běžná osobní zkušenost každého vyspělejšího čtenáře, která se nadto vztahuje nejen na jazyk mateřský, ale i na cizí. Vždyť je dobře známo, že existuje nemalý počet lidí, kteří dokáží pohodlně v cizím jazyce číst, aniž by jím vůbec dovedli mluvit. Byl to patrně tento specifický cíl tradičních způsobů psaní, jejž měl na mysli Frinta svým výrokem o tom, že „pravopis“ mluví rychle a zřetelně k očím. Takové rychlé fungování se dobře nesnáší s jakýmikoli oklikami a lze ho jistěji dosáhnout, je-li odkaz na význam co nejpřímější. Je jasné, že čím přímější je tento odkaz, tím nezávislejší je psaná promluva na svém mluveném protějšku.

Zdá se, že prvý, kdo si tento závěr uvědomil, byl ukrajinský jazykovědec A. Artymovyč. V raných třicátých letech[8] upozorňoval na systémovou povahu toho, co nazývá „psaný jazyk“; co pak je ještě závažnější, prohlašuje, že „písmo“ má nejen systémovou stavbu, ale že je zároveň systémem, který má jistou nezávislost na jazyce mluveném.[9] Přestože v některých svých tezích Artymovyč nepochybně zašel poněkud daleko (zvláště v zdůrazňování autonomie psaného jazyka), zůstane jeho zásluhou, že se dokázal jako prvý povznést nad příležitostná pozorování svých předchůdců a že jako prvý pojímal psané promluvy jako strukturní útvary nadané svou specifickou zákonitostí. Před Artymovyčem jazykovědci v obrovské většině shlíželi na psané promluvy jako na chudé příbuzné promluv mluvených, ne-li docela jako na jejich karikatury. Byl to teprve Artymovyč, který psaným promluvám vydobyl status rovnocenného partnera promluv mluvených.

Na druhé straně je třeba Artymovyčovým tezím vytknout jako nedostatek, že nepřihlížejí k hierarchickým vztahům mezi promluvami psanými a mluvenými. Pokusili jsme se zjistit tyto vztahy [119]v své stati z r. 1939 (v. výše, pozn. 3): podle našeho soudu si Artymovyč sdostatek neuvědomil, že rozdíl mezi psaným jazykem in abstracto a konkrétními psanými promluvami je třeba formulovat jako rozdíl mezi normou a jejími konkretizacemi (resp. jejími projevy). O tom, že psaná norma v jazyce skutečně existuje, svědčí bezpečně nelibé pocity, jež zakoušíme při čtení nedokonale zapsaných promluv, oplývajících chybami pravopisnými, ev. interpunkčními, promluv, jejichž text je špatně rozvržen v odstavec a nevhodně využívá psací plochy atd. atd. Tento výčet některých závad, s nimiž se v psaných promluvách můžeme setkat, ukazuje jasně, že psanou normu jazyka naprosto nelze ztotožnit s „pravopisem“ — skutečnosti zahrnuté pojmem psané normy jsou mnohem početnější a také různotvárnější než skutečnosti, jež jsme si zvykli označovat jako pravopisné. Nejde však jen o rozdíl v kvantitě, ale i v kvalitě, jak ukážeme v dalších odstavcích.

Konstatování, že vedle normy projevů mluvených (o které se dávno nepochybuje) existuje pro dané jazykové společenství i norma projevů psaných, má význam zásadní. Uznání koexistence těchto dvou norem nás vede k poznání, že problém hierarchických vztahů promluv psaných a mluvených bude nejlépe možno řešit na rovině norem, jež jsou těmto promluvám nadřazeny. Půjde nám tedy o to, jaký je vzájemný vztah obou koexistujících norem, mluvené a psané, v jednom a témže jazykovém společenství. Je zřejmé, že mluvčí kulturních jazykových společenství nutně ovládají, ovšem ne vždy ve stejné míře, obě normy a že ve svých jazykových promluvách někdy užívají prostředků jedné z nich, jindy pak zase druhé. To nepochybně svědčí o skutečnosti, že každá z obou norem má v daném kulturním jazykovém společenství své funkční oprávnění. Vychází tedy každé hierarchické zhodnocení obou norem z rozpoznání funkcí, jež obě tyto normy ve svém jazykovém společenství zastávají. Z toho pak plyne, že nás tu zajímají dvě základní otázky:

1. Jaké je, přesně vzato, funkční zdůvodnění každé z obou jazykových norem?

2. Vyplývá z odpovědi na prvou otázku funkční nadřaděnost jedné z obou norem nad normou druhou?

III. Odpověd na prvou z uvedených otázek naznačili již — alespoň do jisté míry — Bradley a Frinta. Je jisté, že v některých případech psaná forma slova mluví rychleji a zřetelněji k očím, než odpovídající mluvená forma hovoří k uším. Jinak řečeno, izolovaný slovní výraz je často vnímán účinněji, je-li příjemci předán prostředky normy psané, než děje-li se tak prostředky normy mluvené. Nicméně je třeba mít na paměti, že příjemce psaného projevu zpravidla nevnímá izolovaná slova, ale rozsáhlejší kontexty, jako věty, odstavce, stránky, kapitoly, ba i celé knihy. Je proto nutno pojmout celý problém šířeji, než jej pojímali Bradley a Frinta. Bedlivější přihlédnutí k rozsáhlejším písemným promluvám ukáže, že ve srovnání se svými mluvenými protějšky jeví schopnost být „zřetelné“ v míře ještě mnohem vyšší než izolovaná psaná slova. Přesvědčíme se o tom prostým příkladem.

Představme si promluvu mluvenou, obsahující přednášku, jež zabere asi hodinu času. Psaná promluva této mluvené promluvě odpovídající má formu krátkého článku o rozsahu 7—8 stran. Informace zprostředkovaná přednáškou je prakticky totožná s informací zprostředkovanou článkem. A přece je tu závažný rozdíl v tom, jakým způsobem lze z uvedených dvou zdrojů danou informaci získat. Posloucháme-li přednášku, musíme přednášejícího sledovat krok za krokem a za normálních okolností je prakticky nemožno ověřit si některý z dřívějších úseků přednášky výzvou, aby nám jej přednášející pro naši kontrolu opakoval. Právě tak nemůžeme přeskočit některou pasáž pro nás méně podstatnou nebo známou a seznámit se se závěrem dříve, než se k němu přednášející propracuje bludištěm argumentů. Ať je nám to milé nebo není, jsme nuceni přijmout za své ono tempo, jímž přednášející své argumenty rozvíjí — obrazně řečeno, jsme jeho spoluvězni v časové dimenzi.

Naproti tomu čteme-li vědecký článek, v němž je daná přednáška publikována, jsme při získávání informací na časové dimenzi do značné míry nezávislí. Chceme-li získat jen velmi všeobecné ponětí o studovaných problémech a o autorových závěrech, může nám k tomu postačit pouhá čtvrthodina. Chceme-li získat informaci přesnější, lze se s článkem vypořádat v několika hodinách, a konečně, jde-li nám o vskutku zevrubné prostudování autorových tezí a způsobů, jimiž k těmto tezím dospěl, musíme někdy článku věnovat i řadu dní, chceme-li mu být plně právi. Je tedy čtenář promluvy psané, na rozdíl od posluchače promluvy mluvené, do značné míry nezávislý na časové dimenzi, protože může podle potřeby tempo získávání informací buď zrychlit, nebo zpomalit. Může se ovšem, na rozdíl od posluchače, kdykoli vrátit k některému dřívějšímu [120]bodu promluvy, aby si jeho znění zkontroloval, a může ovšem i přeskočit ty pasáže, jejichž podrobnější četba se mu pro jeho účel jeví jako nedůležitá.

Z toho všeho nutně plyne, že psaná promluva vskutku předčí promluvu mluvenou, pokud obě srovnáváme co do rychlosti a zřetelnosti, s nimiž jsou s to zprostředkovat informaci. Není pochyby o tom, že čteme rychleji, než posloucháme a že také informace získaná čtením bývá přesnější než informace vyslechnutá. Nadřaděnost promluv psaných nad mluvenými se stává tím zřejmější, čím většího rozsahu promluva nabývá — zvláště jasně se to poznává, naroste-li psaná promluva až do rozměru tištěné knihy[10] s přehledem obsahu, rejstříky věcnými, osobními atd. Informace zprostředkovaná takovouto rozsáhlou psanou promluvou může být tak přehledná a může být podána tak rychle, že se s ní nemůže srovnávat žádná mluvená promluva (ev. řada promluv) obdobného rozsahu.[11]

Zdá se tedy, že na shora formulovanou otázku č. 1 lze odpovědět tak, že rychlost a snadná přehlednost (lépe: přehlédnutelnost) jsou funkčními rysy, které plně ospravedlňují existenci psané normy v jazyce, poněvadž v těchto dvou vlastnostech norma mluvená s normou psanou zdaleka nemůže soutěžit.[12]

Avšak je ještě jedna důležitá vlastnost, která činí psanou normu vysoce užitečnou a prakticky nepostradatelnou. Je to dokumentárnost, uchovatelnost psaných promluv, jež tak ostře kontrastuje s pomíjejícností, snadnou zapomenutelností promluv mluvených. Staré římské „littera scripta manet“ názorně dokládá skutečnost, že ve styku právním a hospodářském byla psaným úmluvám záhy dávána přednost před ústními dohodami. A byl to patrně právě tento rys uchovatelnosti, kterému psané promluvy a psaná norma vůbec vděčí za svůj vznik v dějinách lidské komunikace.

Poznali jsme, že alespoň po dvou stránkách (resp. v dvojí situaci) jsou to právě mluvené promluvy, které znatelně pokulhávají za svými psanými protějšky. Je však třeba být spravedlivým i k druhé straně: nepochybně existuje značný počet situací, v kterých naopak zase mluvená norma poskytuje použivateli jazyka účinnější prostředky než norma psaná. Je obecně známo, že se lidem obvykle jeví vhodnější styk prováděný mluveným slovem než styk písemný. Příčinou toho je nepochybně bezprostřednost, s jakou mluvní reakce následuje na daný popud: trvá vždy déle vyjádřit se písemně než reagovat ústně. Důležitou úlohu tu jistě hraje i mnohotvárnost mluveného projevu: jeho bohatá rytmická i melodická diferenciace, popř. i mimický doprovod, značně zvyšuje sdělnou účinnost tohoto projevu.

Jako dva základní rysy mluvených promluv se tedy jeví mnohotvárná bezprostřednost a pohotovost, s níž jsou s to na daný popud reagovat. Tyto rysy se uplatní zvláště v situacích, kdy popud, na nějž má promluva reagovat, je nějak naléhavý, jako např. chceme-li svého společníka varovat před nějakým hrozícím nebezpečím. Naproti tomu situace vedoucí k reagování promluvou psanou nejsou obvykle zvláště naléhavé. Pozoruhodné přitom je, že i v situacích nikoli naléhavých dáváme zpravidla přednost vyjadřování mluvnímu před písemným (pokud ovšem ve prospěch vyjádření písemného nerozhodne požadavek přehlédnutelnosti nebo uchovatelnosti, jak o nich byla řeč výše). Tento postup je patrně podmíněn výše uvedenými zřeteli technického rázu, tj. větší pohotovostí mluvidel a bohatší stupnicí výrazových prostředků. Jde o věc na prvý pohled triviální, ale její teoretické důsledky jsou velmi závažné. Skutečnost, že je třeba speciální situace [121]nebo speciálního zřetele k tomu, aby byla dána přednost vyjadřování písemnému před mluvním, svědčí o tom, že mluvenou normu (a mluvené promluvy na ní založené) je třeba pokládat za jazyková fakta řádu bezpříznakového, zatímco normu psanou (s korespondujícími psanými promluvami) je třeba hodnotit jako fakt řádu příznakového.

Právě zjištěné rozlišení již do jisté míry naznačuje odpověď na naši otázku č. 2, týkající se hierarchického vztahu obou jazykových norem. Než se však obrátíme k podrobnějšímu rozboru tohoto hierarchického rozlišení, je třeba upozornit ještě na jeden závažný rozdíl, který lze mezi našimi dvěma normami a druhy promluv zjistit. Je to rozdíl záležející v tom, že mluvená norma disponuje primárními prostředky nejen pro vyjádření ryze sdělných složek dané mimojazykové skutečnosti (tzv. „intelektuálního obsahu“), ale také pro vyjádření jejích složek citových a volních — takovými prostředky jsou např. různé typy větné intonace, rozmanitost tempa řeči, rozdíly v hláskovém timbru, různé stupně intenzity ve větném přízvuku atd. Psané normě však takové primární prostředky k vyjádření citových a volních složek zpravidla chybějí (znaménka interpunkční apod. jsou tu jen velmi chudým, příliš schematickým a zhusta nejednoznačným inventářem prostředků zdaleka ne rovnocenných pestré a jemně diferencované škále prostředků jazyka mluveného). Je-li nutno tyto citové a volní složky přiměřeně a uspokojivě v psané promluvě vyjádřit, je třeba k tomu užít prostředků sekundárních. Proto jsou úseky psané řečí přímou často doplňovány popisnými vložkami (větami, popř. skupinami vět), jejich účelem je vyvolat ten dojem, který způsobují primární prostředky v odpovídajících promluvách mluvených. (Sem patří fráze j. ptal se kousavě; usmál se řezavě; pravila se smutkem v hlase; stroze odděloval slovo od slova atd. atd.).

Z tohoto rozdílu plyne, že použití promluv psaných přichází vhod zvláště tam, kde běží o zaměření na intelektuální obsah sdělované informace (v níž jsou citové a volní složky značně odsunuty do pozadí, ne-li zcela potlačeny), tedy především v projevech s tematikou odbornou, popř. vědeckou. Na druhé straně náměty z denního života, prostá vyprávění a popisy, ale ovšem i jednodušší řečnické projevy, nezatížené požadavkem přesné intelektuální formulace, v nichž je vždy jistá příměs prvků citových a volních, se nejúčinněji podávají formou a prostředky promluv mluvených. Stojí také za povšimnutí, že soustředění na intelektuální obsah se nejdokonaleji uskutečňuje v promluvách tištěných, které na rozdíl od promluv psaných nedovolují přímo identifikovat autora promluvy jen a jen z její materiálové podoby, a jsou proto „objektivizovány“ v míře citelně vyšší než jim odpovídající promluvy psané (podrobněji v naší stati cit. zde v pozn. 10).

Ze všeho, co tu bylo dosud řečeno, vyplývají definice obou jazykových norem, jak je podáváme dále; v podstatě jsou to definice již z r. 1948, ale zpřesněné ve smyslu vývodů naší anglické stati z r. 1959 (v. výše pozn. 3):

Mluvená norma jazyka je soustava zvukově realizovatelných jazykových prvků, jejichž účelem je reagovat na daný popud (zpravidla naléhavý) způsobem dynamickým, tj. pohotovým a bezprostředním a uplatňujícím vedle zřetele rozumově pojmového i zřetel citový a volní. Psaná norma jazyka je soustava graficky realizovatelných jazykových prvků, jejichž funkcí je reagovat na daný popud (zpravidla nijak naléhavý) způsobem statickým, tj. snadno přehlédnutelným a do značné míry rozumově pojmovým. Tyto definice zároveň odpovídají na naši otázku č. 1, týkající se funkčního oprávnění obou norem v jazykovém znění.

IV. Odpověď na otázku č. 2 jsme tu zčásti již naznačili výše, když jsme psanou normu a psané promluvy, jež ji realizují, hodnotili jako skutečnosti příznakové, zatímco normu mluvenou a jí odpovídající mluvené promluvy jsme označili jako fakta řádu bezpříznakového. Je však nutno zdůraznit, že tato kvalifikace naprosto nesmí být vykládána jako funkční podřadění psané normy normě mluvené v tom smyslu, že by šlo v případě normy psané o strukturu méně hodnotnou. Není třeba dopodrobna rozvádět obecně známou skutečnost, že rozvoj vyšší kultury i civilizace jazykového společenství (v tom i krásné literatury) je bez existence psané jazykové normy prostě nemyslitelný. Už proto by bylo nemyslitelné označovat psanou normu jazyka jako strukturu podřazenou struktuře normy mluvené v tom smyslu, že by taková podřazenost znamenala méněcennost.

Ještě závažnější je však jiná okolnost, která rovněž jasně plyne z našich dosavadních vývodů. Poznali jsme, že v každé ze životních situací, v kterých se příslušník jazykového společenství [122]může octnout, jeví se jedna z obou koexistujících jazykových norem jako vhodnější a přiměřenější nástroj komunikace než druhá z nich (někdy dokonce jako jediný možný nástroj komunikace vůbec). Jinými slovy, máme tu co činit s jistým druhem komplementární distribuce obou koexistujících norem ve vztahu k různým možným druhům životních situací. Lze proto říci, že v podmínkách vyšší kulturní úrovně by mluvená norma sama sotva byla s to jen svými vlastními prostředky dostát všem úkolům, které se na jazyk kladou, a že k jejich splnění nutně potřebuje spolupráce normy psané. Již proto není dobře možno pokládat za méně hodnotnou tu jazykovou normu, která funkčně doplňuje úkony normy mluvené v nezbytný celek.

Význam psané jazykové normy býval — a tu a tam ještě bývá — uváděn v pochybnost poukazem na to, že je mnoho jazykových společenství, která promluvy svého jazyka ještě písemně nezaznamenala a která se proto bez psané normy zcela dobře obejdou. Bývá odtud uzavíráno, že psaná norma je pro jazyk složkou zbytnou, a je tedy faktem opravdu nepodstatným, podřadným. Avšak tento argument zdaleka nepřesvědčuje; lze říci jen tolik, že jazyková společenství, která psané normy postrádají, zatím nerozvinula všechny latentní možnosti jazyka. Neexistenci psané normy nelze v dnešních životních okolnostech hodnotit jako normální stav věcí, ale spíše jako stav defektní (v mnoha případech tu ovšem běží o defekt pouze dočasný; připomeňme si, jak mnohá jazyková společenství se dočkala psané normy svého jazyka v době po r. 1917, např. národnosti na území SSSR, Afriky aj.). — Věc lze formulovat i tak, že všechny jazyky mají sklon rozvíjet se k optimálnímu stavu, v němž budou všechny jejich latentní strukturní možnosti plně rozvinuty. A právě z tohoto optimálního stavu musíme vyjít, máme-li správně stanovit vzájemný hierarchický vztah obou jazykových norem.[13]

Naše odpověď na otázku č. 2 tedy zdůrazňuje vzájemný komplementární poměr mezi oběma jazykovými normami; normu psanou hodnotí jako příznakovou, normu mluvenou jako bezpříznakovou, aniž tím ovšem má být kterákoli z obou těchto norem hodnocena jako funkčně nebo strukturně méněcenná.

Odpověď právě podaná nemá zdaleka význam jen akademický; právě ona může vrhnout potřebné světlo na obecné i speciální pravopisné otázky, vyvodíme-li z ní všechny nutné důsledky.

V. Domyslíme-li důsledně, co tu bylo výše řečeno o funkční komplementárnosti obou jazykových norem, je zřejmé, že každý člen jazykového společenství optimálně svého jazyka využívající ovládá (nebo alespoň má ovládat) dobře obě tyto normy, tak aby mohl na kteroukoli jazykovou situaci prostředky daného jazykového systému vhodně reagovat. Mohli bychom stručně říci, že každý příslušník kultivovaného jazykového společenství je — nebo alespoň má být — jakýmsi „binormistou“. A právě tento nepochybný fakt může v lecčem vrhnout ostré světlo na problematiku pravopisnou. Fakt binormismu si totiž nutně žádá jisté paralelnosti v strukturách normy mluvené a psané (a ovšem i v strukturách mluvených a psaných promluv): bez této paralelnosti by přiměřené zvládnutí psané normy bylo nepochybně velmi obtížné (jak ukazují zkušenosti s typem obrázkového písma).

Je dobře si povšimnout, že mluvíme o zvládnutí psané normy, ne o zvládnutí pravopisu (jak se zpravidla věc formuluje). Z našich hořejších vývodů vyplývá, že pravopis představuje most vedoucí od normy mluvené k normě psané.[14] Povšimněme si opět, že je to most pouze [123]jednosměrný; směrem opačným, vedoucím od normy psané k normě mluvené, je nutno použít jiného mostu, jímž je výslovnost. Důležitost prvého z obou mostů je zřejmá hlavně při výuce jazyka mateřského (zvláště elementární), kde se předpokládá více nebo méně vědomí, jaká je struktura normy mluvené, a struktura normy psané se teprve navozuje; při výuce jazyka cizího vystupuje i druhý z obou mostů, výslovnost, více do popředí, poněvadž se tu paralelně navozuje znalost struktury obou jazykových norem, o nichž neexistuje v jazykovém povědomí žádná předběžná znalost. — Požadavek nepříliš nesnadného pravopisu je tedy rovnocenný požadavku, aby přechod od mluvené normy k normě psané (či chceme-li, transformace promluv mluvených v promluvy psané) byl co nejsnadnější.

Často se má za to, že nejbezpečnější zárukou snadnosti tohoto přechodu je strukturní korespondence obou norem na nejnižší úrovni. Mluvívá se tu nepřesně o tzv. fonetickém pravopise, v kterém by každé hlásce odpovídalo důsledně vždy totéž písmeno. Takový pravopis se však v praxi nikde nevyskytuje a nebyl by ani účelný, protože by musil graficky rozlišovat i ty fonetické rozdíly, které jsou pro sdělnou funkci jazyka bezvýznamné (např. by musil graficky lišit české neznělé ř, jako v slově tři, od znělého ř, jaké je v slově dři). Opravdu podstatná korespondence na nejnižší úrovni je proto vzájemná korespondence nejmenších funkčně závažných složek obou norem, tj. fonémů, základních jednotek projevů mluvených, a grafémů, základních jednotek projevů psaných.[15] Je však pozoruhodné, že konkrétní průzkum existujících psaných norem prakticky nikde ani tuto korespondenci na základní úrovni nejeví (jako nejbližší tomuto typu se uvádívá „pravopis“ srbochorvatský, běloruský a finský; nemluvíme tu o jakutštině, jejíž pravopis se nevyvinul organicky, ale byl jazyku zřejmě oktrojován shora, konstrukcí jazykovědců fonologicky orientovaných). Tato skutečnost může snad na prvý pohled překvapit toho, kdo apriorně staví právě požadavek korespondence na nejnižší úrovni. Avšak takto formulovaný požadavek nijak nutně nevyplývá z našich hořejších úvah: vyplývá z nich pouze nutnost jisté strukturní paralelnosti obou jazykových norem, bez specifikace, na které z obou jazykových rovin má tato paralelnost být uskutečněna. Není jistě pochyby o tom, že by korespondence na nejnižší, základní rovině byla teoreticky nejúčinnější a že se jeví vcelku snadno realizovatelná. Avšak právě její praktická neexistence v konkrétních jazykových soustavách svědčí o tom, že se tento druh korespondence nejeví jako nejuspokojivější — kdyby se takovým jevil, musil by být pro jazyková společenství mnohem přitažlivější.

Podrobnější průzkum ukazuje, že odchylky od korespondence na základní rovině lze zpravidla vyložit interferencí, kterou způsobuje korespondence na některých vyšších rovinách obou jazykových norem. Chceme se tu zmínit alespoň o dvou typech takových interferencí. Před více než třiceti lety jsme rozborem české pravopisné soustavy ukázali,[16] že ty body, v kterých český způsob psaní porušuje zásadu korespondence mezi fonémem a grafémem, lze zpravidla snadno vyložit tendencí směřující k tomu, aby optická podoba morfému (tj. jeho grafematické složení) zůstala v celém paradigmatu, resp. v odvozených slovech zachována i v tom případě, že se fonematická stavba morfému citelně pozměnila. Sem patří i Frintovy případy „nefonetického“ psaní, typu led [let], dráb [dráp]: je zřejmé, že neshoda koncového grafému s fonémem (d : /t/ b : /p/) je tu motivována potřebou zachovat i v nom. sg. touž grafickou podobu slovního základu, která se vyskytuje v jiných pádech paradigmatu, v kterých se protiklad znělého a neznělého fonému může uplatnit (ledu, ledem, ledy …; drába, drábem, drábi …). Obdobně lze vyložit i grafický rozdíl typu slámě - škamně, nemotivovaný fonologicky (v obou slovech je koncové [-mňe]), ale morfematicky, tj. existencí slovního základu slám- proti škamn-; bylo by tu lze uvést i řadu jiných případů, např. nefonetické, ale morfematicky motivované psaní předpon s- a z- v případech j. [124]stlouci : ztlouci, strhat : ztrhat, zběhnout se : sběhnout se atp.[17] Ve všech těchto a podobných případech jsme svědky tendence usilující o podtržení korespondence mezi morfémy mluvenými a psanými, uplatňující se na úkor korespondencí na rovině základní, fonematicko-grafematické.[18] Stojí tu za povšimnutí, že poměrně vysoká míra korespondence mezi fonémy a grafémy v běloruštině značně snižuje zřetelnost morfologické stavby jazyka: ukazuje se tu, že psaná promluva vybudovaná na korespondenci na nejnižší úrovni „mluví k očím“ méně rychle a méně zřetelně než psaná promluva respektující i zřetele morfematické.

Jiný typ korespondence na vyšší jazykové rovině, který leckdy interferuje s korespondencí na rovině základní, je korespondence mezi mluvenými a psanými slovy. Ve své nejryzejší formě by tato korespondence znamenala, že by psaná norma disponovala tolika znaky, kolik je v mluvené normě lexikálních jednotek. Takový případ je ovšem už z technických důvodů nemožný (poměrně nejbližší, ač s mnoha omezeními, je mu „ideografické“ písmo čínské). Avšak jistou, třebaže vzdálenou analogii takového případu je možno objevit i v některých nám běžných psaných normách, jež jsou jinak v podstatě založeny na korespondenci fonémů a grafémů. Tak např. v angličtině sem patří známá Bradleyova slovní čtveřice right, write, rite, wright, citovaná již výše (srov. i řadu jiných případů, j. meat - meet, I - eye, sea - see atd.; ve francouzštině by sem patřily případy j. tant - temps, dans - dent atp., v němčině dvojice j. Seite - Saite, Leute - Läute atp.; dokonce i české příklady by tu bylo lze uvést, srov. odbil - odbyl, mít - mýt, viset - vyset, vili - vyli, vížka - výška atp.). Tu by bylo nejvhodnější mluvit o quasi-ideografickém principu psaní (na rozdíl od ideografického, příznačného, jak bylo výše řečeno, pro čínštinu).

Srovnáme-li navzájem existující psané normy jednotlivých jazyků, docházíme k závěru, že velká většina z nich (ne-li vůbec všechny) představuje jistý kompromis mezi korespondencemi na různých jazykových rovinách. Takový kompromis je možno konstatovat v psané normě jak české a ruské, tak i anglické, německé a francouzské. Ve všech těchto jazycích korespondence na základní rovině (foném - grafém) nepochybně poskytla základnu pro vybudování jejich psané normy. V žádném z těchto jazyků však nezůstala tato korespondence prosta zásahů ze strany jiných činitelů. Jak jsme již ukázali výše, uplatňuje se v češtině korespondence na základní rovině měrou vcelku velmi značnou, ale její působení je často omezováno zřetelem ke korespondencím na rovině morfematické. Interferenci morfologických činitelů vidíme nejen v případech typu let : led, uvedených výše, ale i v uchování grafému ě, který opticky sjednocuje případy, j. [rán-a] : [ráň-e], [vod-a] : [voď-e], [slám-a] : [slámň-e], [sláv-a] : [slávj-e] grafikou typu „základ + ě“, která podtrhuje obdobnost morfematického složení všech těchto tvarových dvojic. Sem by ovšem patřil i grafický vztah i : y, sjednocující protiklady typu [haď-i] : [had-i], [páň-i] : [pán-i] s protiklady j. 1. p. [chlap-i] : 4. p. [chlap-i] atp., a ovšem i grafický vztah ý : í v adjektivních tvarech j. [chud-í] : [chuď-í], [siln-ý] : [silň-í], vedle [slep-í] nom. sg. : [slep-í] nom. pl. atp. Obdobný závěr by bylo lze učinit i pro ruštinu, francouzštinu a angličtinu; v tomto posledním jazyce je však interference vyšších rovin mnohem výraznější než v češtině a v ruštině, a to proto, že se tu quasiideografický princip uplatňuje měrou zvláště vysokou.[19]

[125]VI. Zevrubná analýza psaných norem jednotlivých jazyků by pravděpodobně ukázala, že původně různorodé prvky, z nichž se tyto psané normy skládají, byly v nich více nebo méně koordinovány (jak se tato koordinace provedla v české psané normě, ukázali jsme v pojednání citovaném zde výše v pozn. 16), takže zpravidla na použivatele jazyka nepůsobí jako chaotická směsice různorodých prvků. Na druhé straně však zůstává nepopíratelné, že tu přece jen hodně nepravidelností zbývá a že se čas od času pozdvihují hlasy dožadující se pravopisných reforem v jazyce. Tyto hlasy patrně svědčí o skutečnosti, že koordinace různých principů v psané normě, sama v sobě jistě užitečná a potřebná, nebyla provedena dosti vhodně, ev. že se v ní tyto různé principy nedost vhodně kříží. Abychom požadavku reformy dobře porozuměli, musíme si uvědomit, které z vlastností psané normy se každého použivatele jazyka osobně zvláště dotýkají.

Výše v této stati jsme zdůraznili dvě závažné vlastnosti psaných promluv, totiž uchovatelnost a snadnou přehlédnutelnost. Zatímco prvá z nich je v této souvislosti nedůležitá (poněvadž uchovatelná je každá psaná promluva vůbec, ať je funkčně přiměřená více nebo méně), druhá má pro použivatele jazyka, hlavně pro čtenáře, důležitost jistě značnou. Je však ještě jedna důležitá vlastnost psané normy, o které tu zatím nebyla řeč a která přesto každého použivatele jazyka zvláště zajímá. Je to snadnost, popř. nesnadnost, s kterou si je tuto psanou normu možno osvojit (odtud tuto vlastnost můžeme označit jako osvojitelnost). Psaná norma je snadno osvojitelná, jestliže korespondence, jež ji spojují s jí odpovídající normou mluvenou, jsou poměrně jednoduché, a je nesnadno osvojitelná, jestliže se tyto korespondence stanou příliš složitými. Tato formulace může opět znít jako samozřejmost, vyplývají z ní však dva důležité důsledky, jež si vždy plně neuvědomujeme. Prvý z nich tu byl už výše naznačen: nelze směšovat pojmy pravopis a psaná norma, poněvadž prvý z nich představuje soubor pravidel, umožňujících transformovat promluvy mluvené v promluvy psané, kdežto druhým je třeba rozumět soustavu graficky realizovatelných jazykových prvků ve smyslu definice zde výše formulované.

Ještě závažnější je však druhý důsledek plynoucí z naší hořejší formulace. Požadavek osvojitelnosti, kladený na psanou normu, může být leckdy v rozporu s požadavkem snadné přehlédnutelnosti: jinými slovy, co vyhovuje potřebám čtenáře, může být často pociťováno jako nepohodlné z hlediska pisatele a je zřejmé, že je nutno, aby obě stanoviska uživatelů jazyka byla přiměřeně uspokojena. Zdá se, že hlavní příčinou, ležící u kořene všech požadavků vymáhajících pravopisné reformy, je právě napětí dané rozdílným stanoviskem uvedených dvou skupin jazykových uživatelů. Platí to zvláště o kulturně vyspělých jazykových společenstvích dnešního období, v kterém si vzrůstající demokratizace kultury vynucuje stále větší zřetel k potřebám píšícího jednotlivce, a to přirozeně na úkor jeho pasívnějšího protějšku, který psané promluvy pouze čte. Nelze ovšem přehlížet ani skutečnost, že i počet převážně jen čtoucích uživatelů jazyka v posledních desítiletích značně vzrostl (i když snad relativně méně než počet jednotlivců, kteří psané promluvy nejen konzumují, ale i produkují). Je proto zřejmé, že každá pravopisná reforma bude musit bedlivě srovnat a zvážit potřeby obou skupin jazykových uživatelů: bude musit vyhovět rozumným požadavkům usilujícím o lepší osvojitelnost psané normy, ale neohrozit přitom jednu ze základních vlastností této normy, totiž její snadnou přehlédnutelnost („schopnost jasně a rychle mluvit k očím“). Jinými slovy, půjde o nalezení nové koordinace a harmonizace mezi složkami, jež danou psanou normu skládají, ovšem s přihlédnutím k vnějším obtížím, jež takové nové koordinaci mohou působit mimořádné velké obtíže.[20]

[126]Úkol pravopisných oprav bude nutně znesnadňovat ještě jedna závažná okolnost. Korespondence mezi fonémy a grafémy je v mnoha jazycích narušována skutečností, že pro výrazy synchronicky cizí[21] tu často platí jiné korespondenční vztahy než pro výrazy synchronicky domácí, a to buď pro vztahy jednoduchých grafémů a fonémů nebo grafémových a fonémových skupin. (Jako příklad takové různosti vztahů tu stačí uvést české grafémové skupiny ti, di, ni, které v slovech synchronicky domácích odpovídají fonémovým skupinám /ťi, ďi, ňi/, v slovech synchronicky cizích však fonémovým skupinám /ti, di, ni/ (prvé fonémové skupiny český pravopis v domácích a zdomácnělých slovních jednotkách zpravidla, jak známo, označuje ti, di, ni, druhé fonémové skupiny pak ty, dy, ny). Je sice třeba připustit, že synchronicky cizí slova, představující v jazyce zpravidla zvláštní, stylisticky svéráznou skupinu, mohou být charakterizována i neobvyklostí grafémově-fonémové korespondence, stejně jako je často charakterizují neobvyklá fonémová seskupení. Stejně je však nepochybné, že by jednota grafémově-fonémových korespondencí pro celou strukturu psané normy a pro všechny druhy psaných promluv vydatně přispěla k snadnějšímu osvojování této normy a že přílišná diferenciace mezi slovy domácími a cizími může vést i k značnému rozkolísání ortoepických hodnot jazyka (stačí tu připomenout, jak značná diferenciace současné české psané normy, zvláště v poměru grafému s k fonémům /s, z/ rozkolísala výslovnost slov typu krize, diskuse). I tu bude proto třeba postupovat sice s jemným rozlišováním, ale zároveň s neochvějnou důsledností.

Z našich úvah, při vší jejich nutné náčrtkovosti, jistě vyplynulo, jak složité otázky jsou spojeny s problematikou pravopisného úzu; každý pokus o novelizaci kterékoli pravopisné soustavy by se s nimi měl uspokojivě vypořádat.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 117-126

Předchozí rd (= Redakce): Diskuse o pravopise

Následující Petr Sgall, Pavel Novák: Diskuse o pravopise. K racionalizaci českého pravopisu