Příklad neznalosti slovanských věcí v školské učebnici

B. Hk. (= Bohuslav Havránek)

[Kronika]

(pdf)

Ignorance des choses slaves dans un mannuel classique

V České cvičebnici a mluvnici pro ústavy učitelské od Nováka-Jiráska, vyšlé v 5. vydání r. 1930 a schválené, jsou otištěny na třech stránkách ukázky ze tří slovanských jazyků. Mezi nimi je ukázka polská, psaná pravopisem, jakým se v Polsku přes 40 let nepíše; ukázky srbochorvatské vesměs zachovávají literu ě ještě z doby vůbec před ustálením dnešního spisovného jazyka srbochorvatského, opuštěnou v latince chorvatské v 60. letech minulého století (v cyrilici reformou Vuka Karadžiće); ruské ukázky jsou přepsány do latinky podle starého pravopisu a proto — zcela zbytečně a na obtíž žáku i učiteli píší různě slabiky stejně vyslovované, jako děd — budet, na městě — učitel (sic!), ženě — ne. Poznámek není třeba.

V stručných výkladech o hláskoslovných jevech slovanských se dozvídáme různé novinky: o polštině, že v ní „zůstává o nezměněno“ — na rozdíl od české změny ó v uo, ů — a jako příklad moj (je však mój a i v knize samé je dále „v polštině ó čte se u“), že skupiny er, el mezi souhláskami se změnily v rě, lě (je však v nich jen -e) a j., o ruštině, že za toto el je ele (je však olo), dále že „dlouhých samohlásek“ je „něco málo v ruštině“ a j., o srbochorvatštině (kterou zpravidla označuje zkratkou „jhsl.“), že má jen krátké ě, „nedlouží a tudíž neúží“ a mezi příklady děte, trenutje (je však trenuće a dijete, dete (—u), djeteta, deteta (uuu), právě s dlouhou i krátkou střídnicí za praslov. ě) a j. O bulharštině se dozví žák jenom to, že v ní „jsou také“ nosovky (to však je detail, který se může týkati jen pranepatrné části nářečí a i tam mluviti o nosovkách je nepřesné), že se v ní „dílem zachovaly“ jery (zde bylo by nutné rozlišiti litery a hlásky), ale nedozví se ani, že se bulharština píše cyrilicí, ta je přiřčena jen Rusům a Srbům. A rozsah těchto roztroušených výkladů? Nečinily by ani půldruhé stránky; je tedy zřejmé, že je v nich více chyb, a to primitivních, než správného poučení.

Poznámky roztroušené v tvarosloví nejsou o mnoho lepší. Na př. pro „jhsl.“ se uvádějí gen. plur. jelenah, ženah, kostih s -h, kterých se neužívá od 60. let minulého století, tvary zájmena ukazovacího ti, tega, temu, tem, tém (!) — nářeční ― místo spisovných toga…, o aoristu se tvrdí, že se zachoval v ruštině „jako řídký archaismus“, a pod.

Jak jsou ledabyle výklady o slovanských jevech jazykových shledány, tak jsou také ledabyle stylisovány. Srov. na př. jen: „Ve slovenštině, ruštině a jihoslovanštině jsou za ně (nosovky ą, ę) stejné střídnice jako v češtině, jhsl. má za ą zpravidla (sic!) u, za ę má e (jezik = jazyk, jedro = jádro)“. Má tedy „jhsl.“ stejné střídnice s češtinou nebo nemá? Má stejné skutečně také slovenština? Anebo ve výkladu o písmu Slovanů, když uvedli autoři celou „abecedu ruskou“, pokračují: „Cyrilice má na víc: ћ ć, ђ dź, Џ dž a х = h; dále љ lj (ľ), њ nj (ń), ostatních měkkých skupin (dvojhlásek) není“ a nic více. Odkud má žák a třeba i některý učitel poznat, že jde o dodatek, týkající se písma Srbů, že х, které přece v ruské azbuce nechybí, se čte ch, ale jen v latince charvatské píše h? Jak má rozumět zcela záhadným „ostatním měkkým skupinám (dvojhláskám)“?

Necháváme-li zde úplně stranou výklady o češtině samé v naší učebnici, neděje se tak proto, že by kritických oprav nepotřebovaly.

Naše školské knihy nebývají vždy nejsilnější ve výkladech o věcech slovanských, ale s příkladem takových nevědomostí jsem se ještě nesetkal, až letos náhodou v této knize. Je to tedy snad případ ojedinělý, ale odstrašující. Ukazuje, jak je naléhavě třeba, aby si školních knih také občas všímala odborná kritika.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, s. 62

Předchozí Mts. (= Vilém Mathesius): Filolog se zlobí

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do listopadu 1935