Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do listopadu 1935

[Chronicles]

(pdf)

-

21. října. J. Rypka: Dojmy badatelovy z Íránu. Írán dospěl teprve v nedávných letech k snahám po modernisaci a snaží se nahradit zameškanou dobu zrychlenou a plánovitě účelnou reorganisací. Bylo by nepřesné mluvit o „poevropšťování“, neboť se nepřijímá šmahem všecko evropské a projevuje se snaha zachovávat charakteristické národních prvky. Ačkoliv moderní proudy v Íránu jsou velice mladého data, možno již dnes mluvit o výsledcích. Jeví se v zevní i vnitřní politice, v státní administrativě a v národohospodářských opatřeních, dále v úsilí o zvýšení kulturního života. V národní kultuře dvě vlastnosti musí ihned vzbudit pozornost [63]evropského badatele, neboť jsou charakteristické pro veškeré tamější vrstvy: mohutný cit náboženský a zvláštní sklon k poesii. Navenek se projevují takto: v případě prvém jde o neustálé hledání boha, o náboženskou exaltovanost, obliba religiosní tematiky v denních rozhovorech ― v případě druhém obecná vášeň naslouchat veršům a psát mluvou vázanou, kořenění hovoru veršovanými citáty, hojná četba básnických děl, a to i ve vrstvách, na něž by v Evropě nikdo nepomyslil. Obě tyto základní vlastnosti se silně prolínají. Vládne čilý literární ruch. Forma veršů i obsah pohybuje se stále ještě ve starých stopách, posvěcených tradicí Háfizovou a jiných mistrů. Jen sem tam jakoby úkradkem proskakují novější myšlenky. Nepoměrně více moderního ducha se projevuje v próze. Už dnes se perská beletristika chlubí řadou dobrých jmen. Některé věci zasluhují i překladu, poněvadž se nikde nedovíme o životě perského člověka tolik, jako právě v nejnovější domácí beletristice; jinak jest Evropanovu oku hermeticky uzavřen. Historický román se hojně pěstuje, ale je podložen romantickou fantasií. Temata z polosvěta se těší rovněž oblibě. Čile se překládá, obyčejně z franštiny a přes franštinu, většinou věci nehodnotné, šlágrovité. — Snahy vědecké v evropském smyslu se začínají slibně rozvíjet. Souvisí s vybudováním vysokého školství. Nejvíce prací najdeme v oboru vědy o literatuře a umění vůbec, méně v oboru historickém. Linguistických studií jest posud pramálo, a to nižších kvalit. Ale je nepochybné, že v několika letech nastane důkladná změna. Ministerstvo výchovy účinně podporuje vědeckou produkci. Peršan vládne skvělým duševním fondem; bouře Arabů, Mongolů a Turků, které se tolikrát přehnaly přes Írán, nemohly přirozeně nenechat stopy v indoevropském etnickém podkladu Íránu. Persky talent se vybíjí ve všech směrech umění a uměleckého průmyslu. Překrásné lidové umění jest soustavně kaženo obchodním nevkusem Evropy a zejména Ameriky. Roční studijní cesta řečníkova po Íránu přinesla hojné vědecké výtěžky i mnoho materiálu v rukopisech, tiscích a fotografiích.

 

2. listopadu. 1. B. Trnka a J. Mukařovský: II. mezinárodní sjezd fonetických věd. (v. Slovo a slovesnost 1, 247―248).

2. B. Havránek: Studijní cesta do SSSR. (Přehled dnešního ruského literárněhistorického bádání v SSSR. vyšel v Slovu a slovesnosti 1, 250n.; přehled bádání linguistického vyjde letos.)

3. R. Jakobson: Studijní cesta do Bulharska a Rumunska. O nových proudech v bulharských duchovních vědách. O výstřelcích purismu a reakci proti nim. O stoupajícím zájmu pro otázky básnického jazyka a pro ruský formalismus. O bohatství, rázovitosti a životnosti bulharského folkloru, o domácím zkoumání folklorního verše. O lákavých problémech dějin bulharské poesie — starobulharské básnictví a jeho osudy, básnictví doby probuzenské a jeho složky folklorní a ruská, verš Botevův ve srovnání s obdobnými tendencemi jiných slovanských národů, na příklad s veršem Ševčenkovým a Královým. O krajní zajímavosti rumunského jazyka a kultury zejména lidové pro slavistu. O významných jevech rumunského vlastivědného výzkumu ― badání Brailoiuovo o rumunském hudebním folkloru a komplexní popisy rumunských vesnic za vedení D. Gustiho.

 

4. listopadu. 1. R. Jakobson: Památce Agenora Artymovyče. Ztratili jsme milého, vždy vlídného a ohleduplného přítele a jednoho z nejhorlivějších členů, přívrženců a bojovníků Praž. ling. kroužku. Byl rodák z Bukoviny, nejodlehlejší periferie ukrajinského jazykového území. Bukovině náleží i první vědecké kroky Artymovyčovy, ale nic nebylo vzdálenější jeho badatelské osobnosti jako provincialismus a provinciální názory. Stejně jako největší představitel ukrajinské vědecké tradice, Potebňa, bojoval i Artymovyč proti úzkoprsé šovinistické uzavřenosti domácí vědy a trval na těsné spojitosti moderní ukrajinské badatelské práce s vědeckým světem ruským, slovanským, světovým. Byl klasickým filologem a zanechal krásné odborné práce, zejména významné příspěvky k antické metrice, ale starověký svět a staletá tradice klasické filologie, mu nezakrývala ani problematiku jazykového dneška ani nové metodologické požadavky, které kladou jazykozpytu moderní myšlenkové proudy. Prošel přísnou mladogramatickou školou a přesto se dovedl nejen heslovitě, nýbrž i meritorně zbaviti návyků psychologismu a naturalismu a promyšleně položit otázku potenciálnosti a realisace, otázky svézákonnosti jazyka spisovného a speciálně řeči psané, v nichž byl pravým mistrem. Všichni se pamatujeme na přednášku Artymovyčovu o názorech Doroszewského na fonologii, klidně a věcně odhalující vnitrní protimluvy a logickou vratkost thesí varšavského jazykozpytce. Tato přednáška, vzor jemného a ná[64]zorného rozboru složitých, abstraktních pojmů, není dosud bohužel uveřejněna. Vřelá láska Artymovyčova k vědě byla hybnou silou, zaručující stálou svěžest a novotu jeho výzkumné práci. Přesně dojížděl ze svého venkovského bytu na každou schůzi Kroužku a budeme ho dlouho postrádat. Těžce si budeme zvykat, že nesedí na svém obvyklém místě a že po vášnivé debatě kroužku s odpůrci nazírání funkčního a strukturálního, nepřistoupí k nám jako obvykle přítel Artymovyč, nestiskne nám ruce a neřekne: „Dobře jste jim to pověděli! Teď tomu musí porozumět.“

2. B. Trnka: Obecné zákony seskupování fonémat. Mimo zákony o vzájemné závislosti fonologických protikladů, stanovené N. Trubetzkým a R. Jakobsonem, lze určiti i obecně platná pravidla seskupování fonémat, která se vztahují na všechny jazyky. Takovým zákonem, který jest možno — aspoň prozatím — pokládati za obecně platný, je pravidlo, že bezpříznakový a příznakový člen korelační dvojice se nemohou spojovati ve skupinu v témže morfématu. Tak na př. v těch jazycích, v nichž je znělost nebo závěrovost korelačním příznakem, nemohou se v témže morfématu objeviti souhláskové skupiny pf, fp, kch, chk atd., resp. pb, td, sz, zs atd. Podobně v ruštině, kde je měkkostní korelace, nevyskytují se monomorfématické skupiny nń, ńn, ťt, tť, dď, sš atd. Také dvě samohlásky, následující těsně za sebou, se nemohou fonologicky rozlišovati pouhou přítomností a nepřítomností takových příznaků, jako nosovost, délka nebo přízvuk. Toto pravidlo lze nazvati zákonem minimálního fonologického kontrastu a formulovati tak, že před p nesmí předcházet ani za ním následovat p¹; nutně předpokládá, že fonologický rozdíl mezi příznakovým a bezpříznakovým fonématem téže dvojice je tak malý, že je pod prahem minimálního kontrastu. Skupiny p¹p nebo pp¹ mohou se vyskytovati jen na švu dvou morfémat, posune-li se však šev nebo zmizí-li úplně, uplatní se zákon minimálního kontrastu (asimilací nebo disimilací). Je-li tomu tak, lze usuzovati, že příznak, kterým se liší dvě nebo více dvojic fonémat od sebe a který není pod prahem minimálního kontrastu, není korelační (srv. protiklad nasálnosti v češtině, jako m/p, t/n, ť/ň a skupiny mp, nt, tn atd.). Tak zákon minimálního kontrastu se stává důležitým, byť negativním kriteriem korelačního rázu protikladů. Je otázka, kam zařaditi takové protiklady, které se objevují u dvou nebo více dvojic fonémat, jako je nasálnost souhlásek v češtině. Tuto volnější příbuznost lze snad nazvat paralelností, na rozdíl od vlastní korelace. Musí býti stanoveny i jednotlivé typy t. zv. disjunkcí; tak lze rozlišiti disjunktní fonémata „symetrická“ od „asymetrických“. Seskupování fonémat tvoří různé stupně kontrastu, při čemž minimální stupeň tvoří seskupení fonémat paralelních (j. mp, nt, tn…), maximální pak spojení samohlásky se souhláskou a prostřední kombinace fonémat navzájem disjunktních, ať již symetrických nebo asymetrických. V jazycích jsou tyto stupně různě zastoupeny a jejich pozorováním dospívá přednášející k stanovení několika obecných pravidel. Počet fonémat ve slově se liší v různých jazycích a jako obecné pravidlo lze stanoviti jen to, že souhláska nikdy sama o sobě bez pomoci jiných fonémat nemůže tvořiti samostatné slovo, kdežto samohláska ano (srv. č. a, i: trn, pln).

 

18. listopadu. E. Husserl: O fenomenologii jazyka. (R. Jakobson jménem Praž. ling. kroužku uvítal E. Husserla a zdůraznil směrodatný význam jeho logických výzkumů pro novodobý vývoj obecného jazykozpytu, zejména syntaxe, sémantiky a noetiky a pro osvobození od zatěžujícího psychologismu, upozornil na dalekosáhlý vliv učení Husserlova, zejména na moderní slovanskou jazykovědu, vyzdvihl ty prvky tohoto učení, které jsou zvláště podnětné pro strukturalistické bádání na poli linguistiky a semiologie a nutnost stálého těsného kontaktu mezi logikou a naukou o jazyce.) Husserl probral otázku poměru fenomenologie k duchovědám. Diltheyovi vděčí za pojetí duchovních věd jako jednoty, opřené o jednotnou filosofickou základnu, neuznává však proti Diltheyovi individuální psychologii za jednotnou základnu, neboť celé dosavadní psychologii chybí problém intersubjektivity. Jen v jeho rámci nabývá jazykový fenomen náležitého postavení. Fenomenologický výklad jazykovědy musí vycházet z toho konstitutivního významu, který má jazyk vzhledem ke každé otázce o světu a o jsoucnu. Fenomenologie jazykovědy má v zápětí vyšší uvědomění sebe a kritiku metod jazykozpytu, pohybující se na vyšší úrovni.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 1, pp. 62-64

Previous B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Příklad neznalosti slovanských věcí v školské učebnici

Next Poznámka