O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

Определение и классификация т. н. сложного предложения осложненного типа / Sur le concept et la classification de la soi-disant phrase complexe; les types des constructions de la phrase

1. První vymezení tzv. složitého souvětí podal u nás Fr. Trávníček, který v rámci souvětí podřadného rozlišuje souvětí jednoduchá a složitá. Jednoduchým podřadným souvětím rozumí souvětí, „kde je vedle jedné hlavní věty jedna vedlejší věta“, kdežto za složité považuje souvětí „skládající se v různém seskupení ze dvou nebo i z více vět hlavních nebo vedlejších“.[1] Takových základních „útvarů“ složitého souvětí vyděluje Trávníček pět. Speciální práce o problematice složitého souvětí v češtině dosud není.[2] Zato v slovenské lingvistické literatuře byla v posledních letech věnována otázce složitého souvětí nemalá pozornost.[3] Není zde místa na zevrubné komentování těchto prací, a spokojíme se proto jen všeobecnou charakteristikou, jak se tento typ souvětí vymezuje v pracích slovenských i českých. Existuje zhruba trojí vymezení: a) kvantitativní; za složité souvětí se považuje souvětí, které obsahuje více než dvě věty; b) kvalitativní; složité souvětí je souvětí smíšené, v němž je zastoupen jak syntaktický vztah souřadnosti, tak syntaktický vztah podřadnosti (závislosti; v slovenských pracích se užívá termínu přiřaďovací a určovací vztah); to znamená, že souvětí vybudované pouze na jednom vztahu, buď souřadnosti, nebo podřadnosti, bez ohledu na počet vět se považuje za jednoduché; c) vymezení kvantitativně kvalitativní; vychází z minimálního počtu tří vět a souvětí rozděluje na „rovnorodé“, vybudované na jednom typu syntaktického vztahu, a „různorodé“, vybudované na obou typech. Počet udávaných základních typů složitého souvětí kolísá mezi čtyřmi až devíti.

 

2. Máme-li složité souvětí vymezit jako syntaktický útvar, je třeba použít k tomu syntaktických kritérií a zjistit, jaká je jeho syntaktická struktura a v jakém poměru je k jiným syntaktickým strukturám. Je proto nutno zkoumat, v jakém vztahu je složité souvětí k jiným souvětím, v čem je jeho syntaktická specifičnost. Vymezení kvantitativní v složitém souvětí specifickou syntaktickou strukturu nevidí a složité souvětí se v tomto pojetí stává spíše jevem výpovědním než strukturně syntaktickým. Proti tomu pojetí kvalitativní chce vidět v složitém souvětí zvláštní, třetí syntaktický útvar souvětný, který je odlišný jak od souvětí souřadného, tak podřadného, a bylo [28]navrženo nazývat tento typ souvětím „různorodým“ (L. Dvonč, o. c., s. 173). Souvětí souřadné je podle tohoto pojetí vybudováno pouze na vztahu souřadnosti, souvětí podřadné pouze na vztahu podřadnosti (závislosti) a souvětí složité na obou těchto vztazích zároveň. Důsledkem tohoto apriorního stanoviska pro výklad poměru souřadnosti a závislosti v souvětí je na jedné straně striktní oddělování souřadnosti a závislosti od sebe v syntaktických útvarech nižších, než je složité souvětí, a na druhé straně tvrzení o jejich rovnocennosti v souvětí složitém (F. Kočiš, Ku klasifikácii …, s. 158).

Z nejednotného pojetí vztahu syntaktické souřadnosti a závislosti vyplývá nejednotné pojetí souvětí souřadného a podřadného a to má pak důsledky pro vymezení souvětí složitého. Např. z Trávníčkova pojetí souvětí souřadného a podřadného vyplývá, že všechny typy složitého souvětí jsou souvětí podřadná. Důsledné kvalitativní chápání složitého souvětí vede dále k tomu, že při klasifikaci složitých souvětí nejsou tato souvětí zařazována podle kritéria, jehož se všeobecně užívá pro třídění souvětí (jednoduchého), tj. podle základního syntaktického vztahu, jímž jsou věty v souvětí spojeny, nýbrž užívá se různých klasifikačních principů jiných.

 

3. Syntaktické útvary, jako je věta jednoduchá a souvětí, ať jednoduché nebo složité, jsou tvořeny syntaktickým vztahem souřadnosti a závislosti. Souřadnost a závislost se přitom mohou vyskytovat v každém z těchto útvarů vedle sebe, nikdy však jako vztahy rovnocenné. Ve větě jednoduché a v podřadném souvětí je souřadnost jen „epizodou“ v rámci závislosti, jak poměr obou základních syntaktických vztahů výstižně charakterizoval už Peškovskij.[4] Souřadnost nemá podstatný vliv na strukturu jednoduché věty a podřadného souvětí, protože se uplatňuje pouze mezi částmi několikanásobného členu a několikanásobné vedlejší věty. Všechny části několikanásobného členu nebo věty mají stejnou větnou funkci jako celý několikanásobný člen nebo věta; počet částí nemá vliv na základní syntaktickou strukturu věty nebo podřadného souvětí. Nahradíme-li několikanásobný člen (několikanásobnou větu) pouze jednou jeho (její) částí, bude to znamenat kvantitativní ztrátu, ochuzení obsahu, snížení sdělné hodnoty, popř. stylistické posunutí, ale gramatická struktura věty zůstane stejná.[5] Stejná funkce všech částí vyplývá z toho, že všechny části jsou stejným způsobem závislé na jednom řídícím členu (větě). Několikanásobný člen je jedním členem větné dvojice, stejně jako několikanásobná vedlejší věta je jedním členem souvětné dvojice.

V souřadném souvětí se spojují vztahem souřadnosti jednotky nezávislé, tj. jednoduché věty a podřadná souvětí. Vztah souřadnosti v souřadném souvětí není nikterak vázán na vztah závislosti, nýbrž je samostatný a stojí nad ním. Souřadnost je v souřadných syntaktických útvarech základním vztahem. Proto je také teoreticky správnější vymezení souřadného a podřadného souvětí, které podává Kopečný, opíraje se již o vymezení Gebauerovo a Ertlovo, než vymezení Trávníčkovo a vymezení, které podávají školní mluvnice. Souřadné souvětí je takové souvětí, „kde jsou aspoň dvě věty hlavní (na případné přítomnosti vět vedlejších nezáleží, poněvadž se přimknou ke svým příslušným větám hlavním jako jejich skladebné větné členy).“[6] Souvětí podřadné [29]je jen takové, kde je pouze jedna věta hlavní a ostatní věty jsou vedlejší (může být samostatné, nebo pouze částí souvětí souřadného). Strukturně syntaktické hledisko umožnilo již Peškovskému dospět k důležitému rozlišení souřadnosti členské a větné. Souřadnost členská neexistuje bez podřadnosti, členy souřadné se vztahují vždy společně k nějakému jinému členu, kdežto souřadnost větná (v souřadném souvětí) není podmíněna podřadností, je to samostatný typ spojení. (A. M. Peškovskij, o. c., s. 462.) Vztah syntaktické závislosti se vyskytuje nejen v souvětí podřadném (zde nutně), ale může se vyskytnout i v souvětí souřadném, není však rovnocenný se základním vztahem souřadnosti.

 

4. Rozlišování souvětí jednoduchého a složitého bývá odůvodňováno tím, že k vystižení vztahů mezi větami a k stanovení souvětných typů je nutno zkoumat spojení vět jedním syntaktickým vztahem, tedy souvětí jednoduchá. Tento postup, nutný k zjištění vztahů mezi dvojicemi vět, vede na druhé straně k tomu, že skutečná souvětná struktura, která je často značně složitá, uměle se zjednodušuje a poměr základních syntaktických vztahů, na nichž je souvětí vybudováno, se tím zkresluje. Redukování složitějších souvětných struktur, v nichž se často vyskytují oba syntaktické vztahy tak, že se vzájemně doplňují, na dvojice věta řídící — věta závislá (na souvětné dvojice), v nichž se může uplatnit pouze jeden vztah, vede k tomu, že oba základní syntaktické vztahy se od sebe uměle izolují, a takto izolovány se pak mohou jevit jako rovnocenné. Přirozeným východiskem pro zkoumání souvětných struktur, máme-li je postihnout v jejich celistvosti, jsou naopak souvětí skládající se z více než dvou vět. Strukturně syntaktický výzkum souvětí musí být založen na stejných principech jako výzkum jednoduché věty. Podobně jako ve větě jednoduché se vymezují jednotlivé typy větných dvojic, lze vydělit i v souvětí (podřadném) jednotlivé typy souvětných dvojic, jež tvoří řetěz a syntaktický celek. Jde tedy při výzkumu souvětí v podstatě o dvojí úkol, o výzkum struktury souvětí a o výzkum souvětných dvojic. Výzkum souvětné struktury jako celku nemůže být nahrazen výkladem souvětných dvojic.

Z toho, co bylo o poměru souřadnosti a syntaktické závislosti řečeno, vyplývá tedy, (1) že tyto vztahy nevytvářejí syntaktické jednotky samostatně, nýbrž že se doplňují, (2) že ani ve větě jednoduché, ani v souvětí není souřadnost a syntaktická závislost v rovnováze. Ve větě jednoduché a v souvětí podřadném je základním vztahem syntaktická závislost, v souvětí souřadném souřadnost. Tak je tomu i v různých typech tzv. složitého souvětí, a proto protiklad mezi souvětím podřadným a souřadným musí být základním dělítkem souvětí v celém rozsahu. Dosud nejběžnější postup při výkladu souvětí v našich mluvnicích je takový, že se probírá nejprve souvětí dvoučlenné (tzv. jednoduché) a v souvislosti s ním celá problematika souvětí. Teprve pak se připojuje, ale ne vždy a obvykle jen ve formě nesoustavných poznámek, výklad o souvětné struktuře (o souvětí složitém), o níž dílčí poučení musí být ovšem podáno již na začátku výkladu o souvětí. Domníváme se, že je třeba vycházet z nezjednodušených poměrů souvětné struktury a objasnit její stavbu, která je u souvětí podřadného založena na souvětných dvojicích, na různých typech těchto dvojic. Souvětná dvojice kteréhokoli typu může ovšem sama tvořit podřadné souvětí a má pak podobu základní souvětné dvojice, v níž řídící věta je větou hlavní. Hlavní věta jako řídící věta v souvětné dvojici je nezávislá a může se spojovat s kteroukoli větou závislou jako jiná věta řídící, která není hlavní. Jediným rysem, jímž se hlavní věta odlišuje od řídících vět [30]ostatních, je její absolutní nezávislost, ale jinak má všechny znaky společné s jinými větami řídícími (např. že se větou řídící tážeme na větu závislou, že její některý člen nebo celá věta je rozvita další větou, že může obsahovat odkazovací výrazy poukazující k větě závislé atd.). Je tedy hlavní věta pouze určitým typem řídící věty a není z tohoto hlediska vhodné, mluví-li se o hlavních větách též v souvětí souřadném. Souřadné souvětí se skládá z vět jednoduchých (popř. z podřadných souvětí).[7]

 

5. Výzkum souvětných dvojic (a to ve formě dvoučlenných souvětí) se prováděl již dříve. Pokud jde o výzkum souvětné struktury, důležitým úkolem bude nejprve stanovit základní konstrukční typy souvětí podřadného i souřadného. V textu se vyskytuje velké množství různých souvětí se složitou stavbou, jež jsou jednak různými kombinacemi základních typů, jednak vznikají lineárním rozvíjením (stejnorodým rozvíjením, rozšiřováním) některého ze základních vztahů nebo oběma způsoby zároveň, lineárním rozvíjením a kombinacemi.

Při vymezování typů souvětných struktur není vhodné, jak se domníváme, postupovat způsobem, který volí F. Kočiš v pracích cit. v pozn. 3, totiž stírat rozdíl mezi syntaktickým typem a jeho „stylisticko konstrukčními“ variantami. K tomu dochází, jestliže se počet udávaných základních typů příliš zvyšuje. Kočiš píše: „Zaiste, ani po zaradení štyroch nových základných typov k známym piatim typom zloženého súvetia nemožno pokladať typológiu zloženého súvetia za uzavretú. Kde prestáva syntax, tam sa začína štylistické využitie gramatických prvkov v stavbe súvetí a tu môže dôjsť k veľmi veľkej rozmanitosti“ (Ku klasifikácii …, s. 161). Kočišovy typy 4., 6., 7. a 8. je třeba považovat podle našeho mínění za varianty jednoho typu souřadného souvětí:

IV. typ: zložené súvetie s niekoľkými hlavnými vetami, z ktorých jedna je rozvíjaná vedľajšou vetou. Napr. „Podišiel, chytil ho ľahko rukou, pozorne zavinul do šatôčky a odnášal ho opatrne, aby mu neublížil“ (Ondrejov).

VI. typ: zložené súvetie s dvoma hlavnými vetami a jednou vedľajšou vetou, ktorá je podradená jednej z týchto hlavných viet. Napr. „Števko by hneď vytiahol notes a vyrátal, že sa mu to nevyplatí“ (Jesenský).

VII. typ: zložené súvetie, v ktorom sa k jednoduchému podraďovaciemu súvetiu ako celku pripája jedna samostatná veta. Napr. „Len starý Habdža konštatuje, že príde i na to príležitosť, a ihneď chytá si syna Urbana za plece“ (Hečko).

VIII. typ: zložené súvetie s dvoma hlavnými vetami a s dvoma vedľajšími vetami, ktoré sú podradené jednej z hlavných viet. Vedľajšie vety sú v určovacom vzťahu. Napr. „Rozmýšľali i prišli na to, že by to nebolo zlé, keby si vzal ich dcéru za ženu“ (Čajak) (Ku klasifikácii …, s. 164).

V tomto, podle našeho mínění, jediném základním typu se v souřadné souvětí spojují věty rozvité s nerozvitými. Přitom obměny základního typu jsou možné jednak podle lineárního rozvíjení souřadného vztahu (rozdíl mezi Kočišovým typem 4. a 6.) nebo podle lineárního (stejnorodého) rozvíjení podřadného vztahu (rozdíl mezi Kočišovým typem 6. a 8.). Varianty jednotlivých typů je třeba stanovit stejně jako jednotlivé typy na základě strukturních rozdílů, nikoli podle rozdílů stylistických, kontextových a podle významového druhu spojení vět.

 

[31]6. Podle způsobu usouvztažnění vět v souvětí vymezujeme tři základní typy podřadného souvětí; první dva jsou založeny na vztahu závislosti, v třetím je vedle závislosti též vztah souřadnosti.

(1) Souvětí s „řetězovou“ stavbou, které v nejjednodušší podobě je spojením věty hlavní s větou vedlejší; tento způsob spojení může být lineárně rozvíjen, a tím vzniká souvětí kvantitativně rozšířené (s řetězovou stavbou), z důvodů stylistických obvykle jen tříčlenné nebo čtyřčlenné, ale střídají-li se vhodně typy vět, i delší: „Naproti tomu dochoval se záznam, který praví, že kníže, pokročiv od Děvína něco málo po proudu, stanul na výšince, s níž je krásná podívaná k hřebenu Bílých Karpat a po šíré rovině a po Dunaji, který tam stoupá až na obzor“ (Vančura). Různé typy větných závislostí činí ovšem pevnost spojení v řetězové konstrukci nestejnoměrnou. Při závislosti slabé, příslovečné není ani vždy jasné, na které větě příslovečná věta závisí. Příslovečná věta může záviset nikoli na jedné větě, nýbrž na celé souvětné dvojici.

(2) Souvětí s dvěma větami vedlejšími, jež rozvíjejí hlavní větu samostatně a na sobě nezávisle: „Když byl o úsudek požádán komisař Mach, byl rád, že si s domýšlivým jinochem může trochu zapolemizovat“ (Olbracht). O zařazení souvětí k tomuto typu musí rozhodnout způsob spojení vět, nikoli větosled. Např. větu „Spoléhal se, že přijde, i když věděl o jeho nespolehlivosti“ zařadíme k druhému typu podřadného souvětí, přestože má větosled stejný jako věta patřící k prvnímu typu „Oznámil, že přijde, i když bude pršet.“ V prvním případě lze vložit hlavní větu mezi vedlejší věty (třetí věta bude na místě prvém), v druhém nikoli. To svědčí o tom, že v prvním případě vedlejší věty na sobě nezávisí, v druhém ano.[8]

(3) Podřadné souvětí s vedlejší větou několikanásobnou: „Kummer totiž prohlásil, že se vrátí do Prahy a povede dál svůj obchod s vínem a že nechce nic a nikdy slyšet o Německu“ (Ptáčník). Mezi větnými složkami několikanásobné věty je vztah souřadnosti, jenž však stejně jako mezi částmi několikanásobného větného členu ve větě jednoduché není pro souvětí konstitutivní složkou rovnocennou se závislostí. Všechny větné složky jsou ve stejném syntaktickém vztahu ke své větě řídící a celé souřadné spojení vystupuje v téže funkci jako každá jeho složka sama o sobě. V jednoduché podobě, tam, kde jde jen o jednostupňovou závislost, tvoří tento typ vlastně variantu typu prvního; jde o jednu souvětnou dvojici se závislou větou několikanásobnou a při rozlišování jednoduchého a složitého souvětí by tento typ vlastně neměl být k složitému souvětí počítán. Za samostatný typ považujeme souvětí s několikanásobnou vedlejší větou zejména proto, že jeho závislá složka, několikanásobná věta, má stejnou strukturu jako souřadné souvětí. Je tedy typem, kde do struktury podřadného souvětí vstupuje souvětí souřadné jako jeho složka.

 

7. Při zjišťování základních souřadných typů souvětí vycházíme ze shora uvedené definice souřadného souvětí. Z ní plyne, že základní rozdíl je mezi souřadným spojením jednoduchých vět (nerozvitých vedlejšími větami) a spojením vět rozvitých. Při stanovení základních typů souřadného souvětí rozvitého je třeba přihlížet k tomu, které věty jsou rozvity a jakým způsobem. Věty mohou být rozvity vedlejšími větami samostatně, a to tak, že (a) jsou rozvity všechny, nebo (b) tak, že některé věty jsou rozvity, jiné [32]nerozvity, anebo (c) jsou všechny věty rozvity společně jednou větou vedlejší. V souřadném rozvitém souvětí mají rozvité věty strukturu podřadného souvětí, a to některého základního typu podřadného souvětí, jak byly uvedeny, nebo jejich kombinace. Může tedy naopak podřadné souvětí vstupovat do souvětí souřadného jako jeho složka. Jen tímto způsobem je možné, aby se kombinovala souřadnost s podřadností (závislostí).

Rozlišujeme tedy tyto typy souřadného souvětí (uvádíme příklady s nejmenším počtem vět, oba vztahy, souřadnost i podřadnost, mohou být však kvantitativně rozšiřovány, takže řetězce souřadně nebo podřadně spojených vět lze lineárně rozvíjet, aniž se mění typ souvětí):

(1) Souvětí složené z vět jednoduchých (nerozvitých jinými větami): „Kočár ujížděl nyní rychleji a krajina nalevo od cesty nabývala rozmanitosti a zajímavosti“ (Jirásek). Týž typ rozšířený: „Minulo poledne, snesl se soumrak, ztemněl večer, Františkovo napětí se stupňovalo a ohlášený soused se neukazoval“ (Pujmanová).

(2a) Souvětí s větami souřadně spojenými, jež všechny jsou rozvity: „Když se o tom paní kněžna dověděla, přijela tam a byla by si mne s sebou vzala, kdyby mne Giovanna nebyla milovala jako matka“ (Němcová). Týž typ rozšířený: „František vjel před operací do tunelu, který byl nejméně tak dlouhý jako svatý Gotthard, a když konečně zasvitlo v dálce kolečko výjezdu a zvětšovalo se, vlak vjel do jiného podnebí a plahočil se soumračnou, horkou a dusnou krajinou, kde bylo samé vápno, uhlí a dráty a pranic zeleného, jen zmrzačené pahýly usychajících stromů“ (Pujmanová). (Tři souřadně spojená podřadná souvětí.)

(2b) Souvětí, v němž se souřadně spojují věty rozvité s nerozvitými: „Po slavnosti sebrala babička děti a vedla je do hostince, kde již kočár čekal“ (Němcová). Týž typ s rozšířeným spojením souřadných vět: „Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé oko“ (Olbracht). Týž typ s rozšířeným spojením závislých vět: „Vyjde jakoby ven a špehuje, co dělá, když on tam není“ (Olbracht).

K tomuto typu souvětí je třeba připojit poznámku. Trávníček, Ružička, Kočiš a jiní považují za zvláštní typ složitého souvětí souvětí, „v ktorom sa k jednoduchému podraďovaciemu súvetiu ako celku pripája iná samostatná jednoduchá veta“ (F. Kočiš, Deväť typov …, s. 336). Trávníček tomuto souvětí říká „podřadné souvětí rozvité hlavní větou“: Zdálo se, že bude pršet, ale nepršelo. Chci, aby to věděl co nejdřív, a proto mu telegrafuji (příklady Trávníčkovy). Zdůrazňuje se odlišnost tohoto typu od typu 2b, protože „hlavní“ věty se k sobě nepřiřazují přímo, a proto je nelze samostatně, bez vedlejší věty, spojit (*zdálo se, ale nepršelo), kdežto u typu 2b lze vynechat větu vedlejší a hlavní věty spojit samostatně v souřadné souvětí: „Po slavnosti sebrala babička děti a vedla je do hostince“. Rozdíl tu není podle našeho mínění ani tak v konstrukci obojího souvětí (podstatný znak typu 2b, tj. souřadné spojení podřadného souvětí s větou jednoduchou, zůstává), jako spíše v povaze vět spojených ve větné dvojici a tvořících podřadné souvětí. Případy shora uvedené se vyznačují tím, že řídící věta je zpravidla významově neúplná (má např. pouze modální charakter jako v uvedených příkladech Trávníčkových), a vyžaduje proto nutně doplnění vedlejší větou obsahovou. Významově neúplná věta nemůže tvořit sama souvětí souřadné s větou významově samostatnou. Naproti tomu v souvětí, na něž se typ 2b obvykle omezuje (Kočišův 6. typ), musí mít vedlejší věta charakter věty obsahově „doplňovací“, aby nezávislé (hlavní) věty byly i obsahově relativně samostatné a [33]mohly tvořit samy souřadné souvětí. Některé Kočišovy příklady na 7. typ souvětí (viz s. 30) mají přechodný charakter a patřily by spíše k typu 6. Liší se od 6. typu zpravidla jen větosledem, který není většinou činitelem strukturně syntaktickým: „Vyproboval ľad, či ho udrží, a prešiel pozorným krokom na Hať“ (Ondrejov); „Pamätala sa ešte dobre na všetky výzvy, ktorých Albín vo svojom rozlúčení použil, a predsa sa neodvážila ani jedno písmeno z toho všetkého prezradiť Igorovi do očí“ (Červeň); „Okrem toho, keď sa náhodou stretli, Masliačka nepozrela na ňu nejako vľúdne, takže Eva sa jej naozaj bojí“ (Kukučín). Poznamenáváme ještě, že podobná situace je u typu 2a; i tam by se pak měly odlišovat jako dva různé typy případy, kdy vedlejší věty jen doplňují věty řídící, jež jsou významově relativně úplné (příklad nahoře uvedený), a případy, kdy řídící věty nejsou významově samostatné, takže se k sobě přiřazují podřadná souvětí jako významové celky, např. „zdá se, že jsou to věty vedlejší, ale tomu odporuje to, že se vyskytují jako samostatné“ (Trávníček). Tento rozdíl však nepovažoval nikdo za důvod k vydělení dvou různých typů tohoto složitého souvětí. Oba případy ani nelze přesně od sebe oddělit, protože významové rozdíly mezi oběma typy nejsou ostré, jak ukazují i příklady Kočišovy. Při zevrubnější analýze se tedy ukazuje, že v obou typech, 2a i 2b, existují modifikace souřadnosti, jež jsou dány rozdíly v obsahovém poměru vět řídících a závislých v souvětných dvojicích, a že by se tedy mohly v obou základních typech vydělit ještě podtypy. Při komplexním popisu souvětných struktur nelze na těchto rozdílech budovat klasifikaci základních souvětných typů.

(2c) Souvětí s větami souřadně spojenými, jež jsou společně rozvity větou vedlejší: „Když dole na zemi utichl šum, bylo pronikavěji slyšet fičení větru a z dálky zazněl bzukot velké vzdušné flotily“ (N. Frýd). I zde může být souřadné spojení vět rozšířeno: „Než došlo procesí do vesnice, troubili si už chlapci na nové trubky, pískali na píšťalky, proháněli se s dřevěnými koníky, děvčata nesla si panenky …“ (Němcová). Závislou větou bývá vedlejší věta příslovečná, která jako slabě závislá může záviset současně na několika větách. Může vyjadřovat různé okolnosti, za nichž se uskutečňuje řada dějů vyjádřených souřadně spojenými větami nezávislými. V tomto typu se vedlejší věta spíše jen významově přimyká k větám spojeným syntaktickým vztahem souřadnosti (ke všem nebo jen k některým). Lze jej sice považovat za zvláštní konstrukční typ, ale nelze jej vždy jednoznačně odlišit od typu 2b. Ani zde nelze mluvit o smíšeném nebo různorodém souvětí, a to, nehledě na to, že dominantní je tu souřadnost, i z toho důvodu, že kombinace vztahů v tomto typu je trvale nesourodá, jeden ze vztahů je syntaktický, druhý převážně sémantický.

 

8. Po načrtnutí základních typů souvětných konstrukcí podřadných a souřadných je třeba se ještě aspoň stručně zmínit o způsobech jejich kombinací. V jazykové praxi se setkáváme s velkým množstvím různých kombinací základních typů a tyto základní typy, pokud nemají formu souvětné dvojice nebo lineárně rozšířeného útvaru pouze souřadného nebo pouze podřadného, vznikají samy již spojením vztahu souřadnosti a podřadnosti. Ať jde o sebe složitější souvětí, jeho základní struktura je vždy buď podřadná, nebo souřadná. Např. souvětí (příklad 1): „Napíší-li jeho noviny o někom, že je politický padouch a vůbec vyvrhel, a cítí-li se tím dotyčný muž proti všemu nadání uražen na své cti a uveden ve veřejnou nevážnost, je povolán odpovědný redaktor před soudnou stolici, aby se z toho odpovídal“ (K. Čapek) je souvětí podle své základní struktury podřadné a dá se redukovat na základní typ podřadného souvětí, který jsme označili jako druhý. Jedna z jeho závis[34]lých složek má však strukturu souřadného souvětí, a to strukturu podle našeho označení 2b. Označíme-li podřadné typy struktur písmenem P a souřadné písmenem S, pak uvedenou kombinaci můžeme vyjádřit takto: P2 (S2b). V závorce je uvedena struktura jednoho z komponentů základní souvětné struktury. Struktura takového komponentu může být sama kombinací dvou základních typů a tato kombinace je ovšem zase taková, že jeden typ vstupuje do druhého jako jeho závislá složka. (Příklad 2): „Náležejí do třídy obětavých pracovníků a nesou trpce jen to, octne-li se v novinách z jejich oboru něco, co nepochází z jejich pera a následkem toho obsahuje spoustu věcných omylů a neodborných názorů, které by se měly opravit“ (K. Čapek). Naším označením lze toto souvětí vyjádřit takto: S2b [P3 (S2b]).[9] Jde o souvětí souřadné, struktura rozvité věty je naznačena v závorkách. Pro větší přehlednost lze oba uvedené příklady schematicky vyjádřit takto:

 

V podřadném souvětí, a to ať je samostatné, nebo je složkou souřadného souvětí, mohou se kombinovat různým způsobem i jednotlivé základní typy podřadného souvětí: „Co se týče stránky jazykové, nebyla to pouze náhoda, že došlo k splynutí těchto dialektů, které mají mnoho společného i v tom, že jsou mluvou obyvatelstva stejného sociálního složení a že v žádné z obou jazykových oblastí není většího města.“ Základ této podřadné struktury tvoří typ P2. Jedna ze závislých vět tohoto typu má strukturu typu P1, druhá závislá věta této struktury P1 má zase strukturu typu P3, takže vzorec zní P2 (P1 [P3]). Kombinují se tu všechny tři základní typy podřadného souvětí.

Pokusili jsme se ukázat, že důsledkem nerovnocenného a komplementárního poměru obou základních syntaktických vztahů, souřadnosti a závislosti, v souvětí je nutnost vycházet při strukturně syntaktické klasifikaci souvětí ze základní dichotomie, a to bez ohledu na kvantitativní složitost souvětí. Složitost konstrukcí, ať souřadných nebo podřadných, lze redukovat na několik základních konstrukčních typů. Ty se mohou různým způsobem kombinovat nebo rozvíjet. Bude však úkolem další práce, abychom tuto konstrukční analýzu, jak souvětí podřadného, tak souřadného, prohloubili ještě ve skutečnou analýzu strukturní, při níž bude třeba brát v úvahu nejen organizaci vztahů v souvětí, ale také jejich kvalitu.

 

R é s u m é

ОПРЕДЕЛЕНИЕ И КЛАССИФИКАЦИЯ Т. НАЗ. СЛОЖНОГО ПРЕДЛОЖЕНИЯ ОСЛОЖНЕННОГО ТИПА

В нашей лингвистической литературе до сих пор уделялось недостаточное внимание анализу структуры сложного предложения как синтаксического целого. Предметом [35]исследования были в основном только способы соединения предложений (пары предложений). Между сочинительными и подчинительными конструкциями, несмотря на сложность структуры сложного предложения, наблюдается весьма существенное структурное различие. Это объясняется тем, что между сочинением и подчинением в рамках сложного предложения не наблюдается равноправного соотношения. Сочинение образует основу структуры сложносочиненного предложения, в то время как подчинение участвует только во внутренней организации его структуры. Наоборот, сложноподчиненное предложение формируется на базе подчинительных отношений, а сочинение принимает участие лишь во внутренней организации его структуры. Каждое сложное предложение, независимо от сложности его структуры, может быть сведено к своей паратаксической или гипотаксической основе. Автор выступает против выделения особых конструкций смешанного (сочинительно-подчинительного) типа и соответственно считает излишним выделять в две особые группы сложные целые, состоящие то из двух, то из нескольких предложений (эти сложные целые отличаются не в качественном, а только в количественном отношении). В особой части статьи автор предлагает свою «конструкционную» классификацию сложного предложения. По мнению автора, конструкционный анализ сложного предложения нужно будет в дальнейшем разрабатывать так, чтобы он стал подлинно структурным анализом, считающимся не только с организацией синтаксических отношений в сложном предложении, но и с качеством этих отношений.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 1, pp. 27-35

Previous František Kopečný: K pojmu „neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa

Next Karel Svoboda: K třídění složených souvětí