Poznámky k metodice etymologisování

Josef M. Kořínek

[Články]

(pdf)

Remarques sur la méthodologie de l’étymologie

Poslední období jazykovědy vyznačuje se opět zesílenou skepsí k etymologii, kolébce srovnávacího jazykozpytu, a je ta skepse jak vzhledem k dosavadním metodickým zásadám v této oblasti, tak i k dosavadní praksi etymologů v mnohém oprávněná. Velký rozkvět etymologisování způsobil mladogramatický směr zejména svým předpokladem, že se hláskoslovné zákony bezvýjimečně projevují v hláskovém vývoji jazyků, a stoupenci mladogramatické školy měli v nich jako etymologové zpravidla hlavní a někdy jediné vodítko pracovní. Reakce proti mladogramatickému pojetí hláskového vývoje jazyka, projevující se do nedávna velkou většinou jen negativně, totiž popíráním bezvýjimečnosti hláskoslovných zákonů, nezůstala bez účinku ani na bádání etymologické: proti požadavku mechanicky přesné shody se stanovenými formulemi hláskového vývoje byla zdůrazněna sémantická stránka a vytýčen poža[79]davek paralelního studia a výkladu slova i označené jím věci (směr „Wörter und Sachen“). Neméně důležitý pokrok přinesl požadavek, aby se zkoumalo vždy především geografické i sociální rozšíření a pohyb vykládaného slova. Obě nová úsilí metodická našla si společné heslo ve větě, že „každé slovo má své zvláštní dějiny“. Avšak toto omezení na výklad jen jednotlivého slova, stejně jako i malý nebo skoro žádný zřetel k vývojové zákonitosti po hláskové stránce (Gilliéron), zavedly rovněž na scestí a nakonec dovedly k téže skepsi vůči etymologisování vůbec, jako onen jednostranný zřetel koryfejů mladogramatických a jejich následovníků k hláskám. S hlediska dnešního stavu linguistické metodologie nutno těmto starším obdobím a způsobům etymologisování vytknout nedostatečný zřetel strukturální jak po stránce formální — hláskové a slovotvorné —, tak i po stránce obsahové — sémantické a lexikální —; cestu z nynější krise a stagnace, která se projevuje navenek paušálním tvrzením, že to, co vůbec jest v moci etymologů, bylo již vyčerpáno, takže u slov etymologicky dosud temných musíme velkou většinou resignovat, bude nutno i na tomto jazykovědném poli hledat tím směrem, kterým ji nalezlo moderní hláskosloví, morfologie a syntaxe. Účelem těchto poznámek je upozornit na dvě věci, jež jsou pro nejbližší dobu zvlášť důležité: na význam hláskové expresivity a t. zv. lidové etymologie.

Nepopíratelnou zásluhou mladogramatického úsilí o zákonitost v oblasti hláskového vývoje je to, že bylo uvedeno v náležitý etymologický vztah velké množství starobylých indoevropských slov povahy intelektuální. Ale přirozeným důsledkem isolovaného pojímání jednotlivých hláskových procesů u mladogramatiků je dvojí nebezpečí v oblasti etymologického bádání: předně se s lehkostí skoro neomezenou spojovala nebo z jistého prajazykového základu vysvětlovala slova podle hláskově vývojových procesů, vykonstruovaných jen z několika málo a někdy také zcela ojedinělých případů, ba k tomu, aby se odůvodnilo etymologické spojení, stačil dokonce předpoklad, že jde v daném případě o hláskoslovný zákon, doložený jen zde, pro nějž je nutno doklady další teprve hledat.

Ukázky toho poskytují všechny etymologické slovníky. Zde uvedu aspoň dva typické příklady: Mnoha mladogramatikům nevadilo při starém etymologickém spojení indoevropského výrazu pro „snachu“ *snusós (slovan. snъcha, lat. nurus, řec. νυός, staroind. snušấ atd.) s výrazem pro „syna“ *sū̌nús (slov. synъ, got. sunus, staroind. sūnúḥ atd.) to, že museli předpokládati isolovaný zánik kořenného ū̌  v prajazyce, nehledě ani k bizarnosti tohoto spojení po stránce kmenotvorné. Anebo mnoho z nich souhlasilo s novějším (Pogodinovým) výkladem polského substantiva dzięgna ‚kurděje, zánět dásní‘ jako starobylého praslovan. komposita *dęgna z indoevr. *dnt-gn-, vzniklého z výrazu pro „zub“ (doloženého v lat. dens atd.) v první části a ze základu slovesa gniti v části druhé, ač nutno při tomto výkladu předpokládat hned několik procesů, v slovanštině zcela ojedinělých (výjimečný typ komposice, indoevr. *dnt- ‚zub‘ v slovanštině jinak neuchováno, užívání názvu pro ‚zub‘ i pro ‚dáseň‘ jinak nedoložené); a konečně praslov. *dęgna je rekonstruováno z jediného slova historicky doloženého.

Chyběl prostě cit pro jakost a stupeň strukturální platnosti, strukturálního dosahu jednotlivých hláskových změn (skutečných i konstruovaných) v příslušném jazyce a v jeho slovním pokladu, chápaném jako celek, takže vývojové změny nepatrného nebo vůbec žádného strukturálního dosahu byly hodnoceny a zákony o nich formulované užívány při etymologisování stejně jako změny dosahu velkého a největšího. Výsledek toho byl, že v etymologii orientované mladogramaticky mizejí hranice mezi [80]výklady, které s dnešního stanoviska lze označit jako strukturálně fundované, a výklady, které v hláskové struktuře a hláskově strukturálním vývoji příslušného jazyka mají příliš slabou nebo vůbec žádnou oporu — jinými slovy, že jí chybí jedno z hlavních kriterií pravděpodobnosti. Nelze se tedy mnoho divit, vyjadřují-li se o nich jazykozpytci, nadaní smyslem pro rozlišování strukturálních hodnot statických i dynamických jevů jazykových, s nezakrývanou nevážností: mladogramatický směr, ač na jedné straně umožnil velký pokrok v etymologii, podporoval na druhé straně rozbujení etymologie čistě konstruktivní a papírové, proti níž se ani bránit nemohlo, neboť podle atomistického principu, aplikovaného do všech důsledků, lze s patřičnou dávkou kombinační schopnosti spojit etymologicky málem kde co sebe méně podobného.

Jiné nebezpečí bylo v tom, že pravidla o hláskovém vývoji, abstrahovaná v oblasti slov povahy intelektuální, t. j. s významem citově indiferentním, byla užívána při etymologickém výkladu slov, jež náleží buď trvale nebo aspoň náležela v jistých obdobích vývoje příslušného jazyka do oblasti interjekcionální, totiž slov s trvalým nebo dočasným zbarvením emocionálním. V této lexikální oblasti jsou jiné strukturální poměry hláskové než u slov ostatních, a nutně souvisí s tím také jiné poměry v hláskovém vývoji. Náležitý zřetel k těmto zvláštním poměrům v hláskové stránce výrazů emocionálních s hlediska jak synchronického, tak i diachronického jest jedním z předpokladů zdárného etymologisování nejen slov náležejících do oblasti interjekcionální v daném jazyce dnes nebo vůbec v historické době, nýbrž úspěšného etymologisování vůbec. Třeba totiž stále pamatovat na to, že to, čemu říkáme útvary interjekcionální, expresivní, hláskově symbolické, onomatopoické, nejsou pouhé isolované případy, stojící jaksi mimo veškerou strukturu jazyka (jak se dříve často tvrdívalo), nýbrž že tu jde o celé kategorie, tvořící podstatné složky „sémantémické“ struktury každého jazyka.[1] Poměry v různých jazycích mohou být po té stránce různé, a také průběhem vývoje téhož jazyka se hranice mezi jednotlivými oblastmi sémantémickými stále a rozmanitě posouvají, takže výraz, který má pro jistou dobu význam citově indiferentní, mohl býti v jiných dobách povahy více nebo méně expresivní anebo naopak. Jinými slovy: týž sémantém může průběhem jazykového vývoje příslušeti do různých oblastí a obdobně může se takto oblastí lišiti týž sémantém v různých zeměpisných a sociálních podobách téhož jazyka. Podle toho je třeba před etymologickým vykládáním slova zjistit na podkladě příslušného jazykového materiálu co možná přesně místo toho slova v „sémantémické“ struktuře příslušného jazyka, a to i pro jeho starší období, a pokud lze i pro jeho prehistorii, rekonstrukcí této sémantické funkce podle zjistitelných poměrů historických.[2] Je samozřejmé, že toto zjišťování a rekonstruování bude tím nesnadnější, čím isolovanější bude slovo, jehož etymologii máme podati. Strukturální povaha tohoto metodického požadavku projeví se v praksi tím, že nutí k etymologickému zkoumání celých skupin slovních, skupin nejen ve smyslu genetické příbuznosti, nýbrž také — a hlavně také — skupin ve smyslu příbuznosti (blízkosti, obdoby) významové. Teprve když je toto přípravné studium provedeno, lze užít s úspěchem pravidel o hláskovém vývoji, konstruova[81]ném v oblasti slov intelektuální povahy, totiž pro ta vývojová období a pro ta místní i společenská prostředí etymologisovaného slova, v nichž měl jeho sémantém bezpečně nebo pravděpodobně funkci intelektuální.

Charakteristický znak interjekcionálních sémantémů s hlediska diachronického je vývojová konservativnost jejich hláskové formy; způsobuje ji snaha mluvících udržeti zvláštní vztah mezi formou a sémantickou funkcí (interjekcionalitou), projevující se expresivním nebo symbolickým účinem hláskového složení těchto sémantémů. Konservativnost ta je tím větší, čím vyšší je stupeň interjekcionality daného útvaru a tím i expresivity nebo symbolického účinu jeho hláskového skladu. Podrobněji jsem se tímto zjevem zabýval ve své knize o onomatopoikách;[3] ukázal jsem tam mimo jiné, že si touto hláskově vývojovou „neměnností“ interjekcionálních sémantémů nutno nahradit dosavadní předsudek ustavičného jejich novotvoření. Interjekcionální živel v jazyce není tedy „bez historie“, jak se zpravidla za to mělo a často dosud má; je to živel právě tak tradiční jako vše ostatní v jazyce, a i na něj se smí a má vztahovat zájem etymologův. Námitka, že v této lexikální oblasti je více než jinde možná libovůle ve výkladech, takže je lépe se jí při etymologisování co možná vyhýbat, byla plně oprávněna do té doby, dokud se v této oblasti viděla s hlediska jak synchronického, tak i diachronického úplná anarchie. Avšak oprávněnost uvedené námitky je stále více oslabována poznáním, že i zde vládnou statické a dynamické zákony hláskoslovné, ovšem odlišné od zákonů z oblasti intelektuální, takže menší nebo žádnou průkaznost kriterií, rozhodných při etymologisování slov citově indiferentních, lze u slov interjekcionální oblasti vyrovnati užitím kriterií zvláštních. Zřetel k interjekcionálnímu živlu jazyka etymologicky osvětlil nejedno ze slov, jež pro starší etymologii zůstala záhadná a osamocená přese všecky úmorné pokusy o výklad.

Tak na př. slovanský výraz pro „psa“ pьsъ, vzdorující dosud jakékoli „normální“ etymologii, vysvětlíme si nejlépe z vábící interjekce, kterou se volá na psy, po př. i jiná domácí zvířata, totiž jako substantivisaci interjekcionálního sémantému ps (p’s a pod.), který je rozšířen po celé oblasti indoevropské a také mimo ni. Ukázal jsem v své stati o tomto slově,[4] jaké množství názvů pro psa vzniklo takovým způsobem v novějších jazycích indoevropských i neindoevropských (na př. z téže interjekce jako slov. pьsъ vznikl název portugalský a katalánský buz, španělský buzque, starofrancouzský bisse atd. nebo z podobné interjekce ks, k’s atd. vznikl výraz staroprovençalský cos, cotz, gos a pod., novoprovençalský coussou, gousset a pod., katalánský quisso, goz, španělský cosque, gosque a pod.). Jde tedy o zjev naprosto ne ojedinělý, a lze jej bez rozpaků předpokládat i pro doby starší. V době, kdy slovanský výraz pro psa vznikl, cítil se ještě jeho interjekcionální původ a souvislost s paralelní interjekcí; pro tuto povahu svého významu nepodlehl normální praslovanské změně s > ch po vokálu ь, který se vyvinul připodobněním vokalického pazvuku uvnitř interjekce p’s k normálním vokálům praslovanským (v jiných jazycích mohl býti výsledek této vokalisace jiný, na př. v germánštině vokál u). Ale časem převládla ve významu tohoto slova jeho složka pojmenovací, „terminologická“, přešlo z oblasti interjekcionální do oblasti slov intelektuálních a podstupovalo pak ovšem již vývojové změny v jednotlivých slovanských jazycích jako kterékoli jiné slovo citově indiferentní. Jaký dosah má stanovisko právě naznačené pro výklad hláskového vývoje jazyka, snažil jsem se ukázat na mnoha sémantémech jednotlivých jazyků indoevropských; jeho dosah pro etymologii stane se zřetelným každému, kdo si náležitě uvědomí význam interjekcionálního živlu v jazykové struktuře.

Druhá okolnost, kterou zaviňuje nedostatek strukturálního zřetele v dosavadním bádání etymologickém, je pojetí t. zv. lidové etymologie. Jako se při vý[82]kladu hláskového vývoje mluvilo v starším jazykozpytu nepřesně o „výjimkách“, rušících v ojedinělých případech bezvýjimečné působení hláskoslovných zákonů — ač ve skutečnosti jde o zvláštní vývojové poměry, spojené se zvláštní funkcí sémantickou a někdy také se zvláštní hláskovou strukturou příslušných sémantémů —, tak se pokládala i „lidová etymologie“ za výjimečný a jaksi patologický zásah jednotlivců jazykového společenství do výkladu a někdy snad i do vývoje jejich mateřštiny.[5] Avšak ani zde nejde o zjevy isolované, nýbrž jen o jeden ze strukturálních rysů jazykového systému a jeho vývoje. V jazykovém povědomí prostých mluvčích nežijí jednotlivé sémantémy osamoceně, nýbrž se sdružují mezi sebou ustavičně a rozmanitě v etymologické shluky více nebo méně odlišné co do rozsahu i zřetelnosti; shluky ty se různí ovšem také podle dialektů zeměpisných i sociálních a průběhem jazykového vývoje se často přeskupují. Takovéto sémantémické shluky se někdy shodují s pravou etymologickou sounáležitostí slov, o něž v daném případě jde, jindy však s ní jsou v rozporu (částečném nebo naprostém).

Aspoň dvě ukázky z této druhé oblasti: Slovo psanec připojuje se v jazykovém povědomí dnešních Čechů zpravidla ke slovní skupině psutý, psota, pes — psanec je dnes především název pro člověka všude psutého, psy štvaného, pro nešťastníka, s nímž se jedná jako se psem, atp.; původní etymologická souvislost se slovesem psáti (staročes. psánie ‚proscriptio‘, psanec ‚proscriptus‘) je dávno mrtva. Obdobně cítí dnešní Němci sloveso durchbläuen jako etymologicky příslušné k oné slovní skupině, jejíž společný sémantém tvoří adjektivum blau, a jádrem významu toho slovesa je dnes představa modřin způsobených bitím, ač jde původně o výraz pro bití (středohornoněm. bliuwan atd.), jenž s adjektivem blau neměl nikdy nic společného.

A toto ustavičné a měnlivé etymologisování v jazykovém povědomí každého jedince schopného řeči, tato ustavičná a měnlivá atrakce jednotlivých slov k jistým slovním základům jeho mateřštiny jest — jakožto projev kolektivní jazykové tendence — důležitým činitelem v historii těch slov; způsobuje časté vzájemné ovlivňování uvnitř každého takového shluku po stránce hláskové i významové. Jde tedy vlastně o řádnou složku jazykového vývoje a při etymologickém výzkumu nutno proto přihlížet ke všem možnostem, jež u etymologisovaného slova přicházejí v úvahu. Strukturální povaha tohoto metodického požadavku projeví se zase tím, že nutí etymologisovat nikoli osamocená slova, nýbrž celé skupiny slov; mimoto i tím, že obrací pozornost etymologů také směrem opačným, než dosud hleděli: vede totiž ke zkoumání nejen toho, odkud slova pocházejí, nýbrž i toho, kam svým vývojem směřují.

Několik příkladů: V dnešní češtině nepatří — dávno patrně — slova, jako zboží, štěstí, pitomý, vzácný, do téhož shluku slov se slovy bůh, část, píce, vezmu, s nimiž původně byla spojena. Čapadla, název pro vodní ramena, na př. v bývalém Podskalí, spojuje se ve vědomí mluvících s čapnouti; starší podoba tohoto slova byla však črpadla, čerpadla, název pro vodní ramena při ústí i jinde, spojený etymologicky se slovesem črpati, čerpati.[6] Český církevní termín rozhřešení dostal své h lidově etymologickým přiřaděním tohoto slovesného substantiva, odvozeného od slovesa rozřešiti ‚rozvázati, solvere‘, k slovní skupině hřích, hřešiti atd.

V dnešním jazykovém povědomí Francouzů náleží adjektivum souffreteux ‚stále postonávající, churavý, bědný, nuzný‘ obecně k slovesu souffrir, a náleží k němu v jistém smyslu i v očích jazykozpytců — jenže ne tak přímočaře, jak by se zdálo na první pohled očím laiků: neboť starší podoba tohoto adjektiva byla soufraiteux a starší význam byl jen ‚trpící nedostatkem‘. Jeho původní etymologické příslušenství je zřejmě starofran[83]couzské substantivum soufraite ‚postrádání, nedostatek‘, sloveso soufraindre (*sub-frangere); lidová etymologie působila tu jak na hláskovou podobu, tak i na význam — adjektivum, jemuž po zániku slov od původu příbuzných (soufraindre, soufraite) hrozila isolace, bylo atrahováno nejbližším sémantémem jiným, obsaženým ve slovese souffrir.

Velmi jasné příklady poskytují zvláště slova přejatá; na př. břítov, vzniklé v češtině z něm. Friedhof, přiřadilo se v jazykovém povědomí k slovům pohřeb, pohřbíti atd. a změnilo se proto v hřbitov a pod.[7]

Na význam tohoto strukturálního zařadění každého jazyka upozorňoval už před lety Schuchardt a Marty, nověji jej zdůraznil zvláště Gilliéron a von Wartburg.[8] Tím ovšem není vyčerpán problém „etymologické“ struktury jazyka; uvedené práce přestávají na všeobecných poznámkách a praktické ilustraci rozličných způsobů, jimiž se ona stále živá tendence, jíž říkáme lidová etymologie, v jazyce projevuje. Zdůrazňuje se v nich však již většinou zjev, obdobný hláskově vývojové konservativnosti sémantémů s funkcí interjekcionální, že totiž — abychom užili Wartburgových slov — etymologický instinkt mluvících je často silnější než hláskoslovné zákony, tedy že snaha udržet u sebe i formálně — hláskami — to, co k sobě podle kolektivního etymologického povědomí náleží, uchrání příslušné sémantémy od normálních změn vývojových, je-li jimi ohrožen tento pocit etymologické sounáležitosti.

Dokladem jsou vulgární latinské „rekomposice“ typu refacere místo hláskoslovně oprávněného reficere. Anebo v lidové češtině ve skupině svl-, zvl- mizí -v-, na př. zlášt, slíct, kde není v etymologickém povědomí spojení s vlastní, vlíct, ale zůstává tam, kde je drží etymologické povědomí, jako svládnout, zvlčilý, zvlhnouti.

Nutno konečně podtrhnout to, nač upozornil Schuchardt,[9] že totiž rozdíl mezi etymologií lidovou a vědeckou není podstatný (jen tento předsudek mohl umožnit Gilliéronovi, aby prohlašoval lidovou etymologii za jediný druh etymologisování, hodný linguistovy pozornosti), nýbrž stupňovitý, totiž je v míře jazykového materiálu a schopností k jeho „zpracování“; zejména si musíme uvědomit, že neshody lidového etymologisování s etymologií vědeckou mají stejnou příčinu jako chyby, které dělají badatelé při výkladu slov pro nedostatek materiálu nebo „etymologického taktu“, a je tedy i věcně oprávněno, mluví-li se v takových případech o „učené etymologii lidové“.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, s. 78-83

Předchozí E. F. Burian, K. Čapek, J. Čep, J. Durych, F. Halas, J. Hora, Ó. Łysohorsky, V. Nezval, V. Vančura, V. Závada: Básnický dnešek a K. H. Mácha

Následující Leopold Silberstein: Česká terminologie filosofická