Slovo a význam v historickém slovníku

Igor Němec

[Články]

(pdf)

Слово и значение в историческом словаре / Le mot et la signification dans un dictionnaire historique

1. Soudobá slovanská jazykověda stojí před závažným úkolem: vybudovat historické slovníky, které by umožnily postihnout vývoj jazyků v jejich plnosti. Je to úkol obzvláště nesnadný, neboť historický slovník není jen „snůškou dokladů, nýbrž je zpracováním, které musí býti vedeno také určitým teoretickým postojem“,[1] a to postojem tím více promyšleným, oč méně vodítek má historická lexikografie vzhledem k tomu, že pracuje bez opory a kontroly jazykového povědomí s neúplným jazykovým materiálem. Takový dobře promyšlený teoretický postoj předpokládá především si ujasnit, kteří činitelé mají vliv na řešení lexikografické problematiky a jaký je mezi nimi poměr. Základní důležitost zde nesporně připíšeme principům lexikologického rozboru (1.1), neboť ty nám udávají základní směrnice pro lexikografickou praxi, kdežto ostatní činitelé — typ slovníku (1.2) a specifické vlastnosti jazykového systému na různých etapách jeho vývoje (1.3) — určují spíše variantu řešení lexikografické problematiky na základě těchto směrnic.

[137]1.1. Pouze teorií podložený rozbor umožní odpovědně řešit základní lexikografické otázky, která slova tvoří heslo a která nikoli, které výrazy tvoří lexikálně významovou jednotku, jaká objektivní kritéria mohou tuto jednotku identifikovat v dokladovém materiále, jakým způsobem nejlépe definovat její význam apod. Ovšem teorie musí být i v historickém slovníku „natolik ztlumena, aby uživateli nebyla překážkou“.[2] — Promítnutí lexikologické teorie do lexikografické praxe, pokud jde o vyčleňování heslových slov a slovních významů v historickém slovníku, je právě cílem naší stati, pracující s lexikálním materiálem českého jazyka.[3]

1.2. Ve směru daném teoretickými východisky volíme takovou cestu pro řešení lexikografických otázek, která by nejvíce odpovídala slovníkovému typu, tj. úkolům a rozsahu zpracovávaného slovníku.[4] Pokud v naší stati mluvíme o historickém slovníku bez bližšího určení, máme na mysli slovník takového rozsahu, který umožní každý význam heslového slova doložit doklady ze všech (jimi doložených) chronologických vrstev, jež je třeba ve vývoji slovní zásoby daného jazyka vyčlenit. Vedle zobrazení tohoto vývoje má ovšem historický slovník i další úkoly, ovlivňující jeho zpracování: má být také pomůckou k překladu a interpretaci starých textů, zdrojem jistých encyklopedických údajů o starožitnostech apod.; nevyhne se proto např. slovům okrajovým a neobejde se bez podrobnějších výkladů některých významů.

1.3. Přesnost zpracování neúplného lexikálního materiálu ovšem záleží na respektování zvláštností jazykového systému v různých etapách jeho vývoje. Detailní znalost systému umožňuje nejen překlenout mezery v dokladovém materiálu, ale i vyvážit vliv soudobého jazykového povědomí, které svádí zpracovavatele starších etap lexikálního vývoje k anachronismům. Na jedné straně je třeba znát staré nerozpadlé jazykové kategorie, jejichž jednotky nebyly ještě izolovanými archaismy jako dnes a nemohou se tedy zpracovávat izolovaně, individuálně, nejednotně. Na druhé straně je zase třeba pro starší dobu počítat s kategoriemi nevyhraněnými, s typy teprve se formujícími, které nebyly ještě v dané funkci monopolní; tak např. v staré češtině vedle typu nepřemožitedlný měla stejnou platnost také adjektiva typů nepřěmožený, nepřěmohující aj., takže při zpracovávání podobných adjektiv musíme počítat i s možností takové funkce jakostní (srov. i superlativ najnepřěmoženější).[5] Zbytečných anachronismů se historický slovník vyvaruje také tím, že bude důsledně rozlišovat různá stadia syntetizujícího vývoje dnešních lexikálních jednotek, jež byly původně volným spojením dvou slov, jak tomu bylo např. u slovanských sloves reflexívních.[6] Rozdílný charakter lexikální jednotky na různých stadiích vývoje jazykového systému[7] historický slovník pak může zachytit nejen zařazením dokladů [138]z daného vývojového stadia do příslušného významového odstavce, tj. prostřednictvím různých významových odstavců, nýbrž i pomocí náležitých záhlavních údajů nebo závěrečných odkazů v rámci jednoho a téhož významového odstavce; příklady níže.

2. Uvedení činitelé (1.1—1.3) se výrazně uplatňují již při řešení prvního lexikografického úkolu, při vyčleňování heslového slova. Jiný charakter i jiný počet budou mít např. heslová slova v slovníku menšího rozsahu, který nutí k hnízdování, nebo v slovníku převážně diferenčním, který shodné jednotky pomíjí, než ve velkých slovnících výkladových, jež u lexikálních jednotek zachycují i jejich jemné zvláštnosti paradigmatické (co do tvoření tvarů, ev. odvozenin) i syntagmatické (co do slučitelnosti s jinými jednotkami). Avšak základní vodítko k řešení otázky, jaký výraz tvoří samostatné heslo, nám dává lexikologická teorie, totiž její vymezení pojmu slova. Takové pojetí slova, které umožňuje přesně a jednotně řešit celý komplex lexikografických otázek, vidíme v této definici: slovo — jakožto lexikální abstrakce z konkrétních kontextů dokládajících jeho různé tvary (lexém) — je „formálně-významová jednotka jazyka, začleňující se oběma svými složkami do vztahu s jinými jednotkami a realizující se plně v společenském styku“ (J. Filipec, l. c.). Z tohoto pojetí již vyplývá, že heslové slovo netvoří výrazy, které představují jednotku pouze po stránce formální a nikoli lexikálně významové (2.1) nebo pouze po stránce lexikálně významové a nikoli formální (2.2), dále výrazy v textech jazyka doložené, ale nezačleňující se do systému jeho jednotek (2.3), a konečně výrazy nerealizující se plně v společenském styku (2.4).

2.1. Heslové slovo tedy netvoří výrazy, jež představují stejnou jednotku pouze po stránce formální a nikoli po stránce lexikálně významové, i když formální shoda se týká celého souboru jejich tvarů (srov. např. stč. lžička, -y, f., demin. k lžícě, a lžička, -y f., demin. k lež). Jsou to lexikální homonyma. Jako různá hesla musí být v heslovém záhlaví navzájem nějak odlišena (např. číslicí) na rozdíl od homonym pouze tvarových, „neúplných“ či „částečných“,[8] jako stč. dieti, děju, dieš ipf. a dieti, děju, děješ ipf., jež jsou v záhlaví hesla rozrůzněna gramatickou charakteristikou. Společné heslové slovo ovšem tvoří formálně paradigmaticky shodné výrazy, jejichž rozdílné významy přece jen tvoří jednotku v tom smyslu, že spolu zjevně souvisí jako významy téhož slova. A tu se v historickém slovníku naskýtá problém, do jaké míry se taková původní významová jednota slova na zkoumané etapě vývoje ještě cítila. Právem se poukazuje na to, že u slova zdánlivě rozpadlého na homonyma může úplnější materiál doložit ještě metaforu, která byla spojovacím článkem mezi jeho významy dnes již navzájem oddálenými.[9]

Tak např. stejně znějící stč. výrazy kosa ‚nástroj k sečení‘ (1) a kosa ‚příčný směr‘ (2), které J. Gebauer ve svém slovníku považuje za homonyma různého původu (2 vyvozuje z nedoloženého adj. *kosý!), jeví se jako případy víceznačnosti (polysémie) ve světle dokladů metaforického užití: je-li řečeno o figuře koně v šachu, že kosú jde nebo na kosu jede či po kosě jězdí, jde jen o obrazné vyjádření charakteristického přemisťování drahou zakřivenou po způsobu kosy.

Historický materiál nám ovšem skýtá celou řadu takových případů — od významové jednoty zcela průhledné až po zjevně rozpadlou, kterou může [139]rekonstruovat pouze hloubková analýza etymologa.[10] Vzhledem k omezenosti dokladového materiálu a k možnostem jeho rozšiřování je proto v historickém slovníku namístě uvádět sporné případy sem hledící spíše jako různé významy téhož slova než jako homonyma. Tím spíše do společného hesla zařadíme stejně znějící neohebné výrazy různé slovnědruhové platnosti, jako adv. mimo a předložku mimo (nikoli ovšem významově nesouvisící homonyma různého původu, jako stč. spojku za ‚zda‘ a předložku za).

Pozornost je třeba věnovat i tzv. neúplné homonymii „asymetrické“, která se týká jednak slova neohebného a jistého tvaru slova ohebného (srov. adv. večer a nom.-akuz. sg. subst. večer), jednak souboru všech tvarů a souboru jen jistých tvarů (srov. v stč. např. subst. nepravé, -ého n. ‚nespravedlnost‘ a n. adj. nepravý, nebo komponent zákazové infinitivní konstrukce neroď, neroďte a imper. tvary slovesa neroditi.[11] Jako lexémy lišící se navzájem gramatickou charakteristikou měly by být členy takových dvojic zpracovávány v samostatných heslech. Avšak omezenost slovníkového rozsahu si zde zpravidla vynucuje hnízdování: pro historický slovník, který zachycuje i přeměnu jednotlivého tvaru v samostatný lexém apod., jeví se nejvýhodnější uvádět lexém paradigmaticky užší a monosémický v rámci hesla paradigmaticky širšího a zpravidla polysémického; ovšem má-li ustrnulý tvar nebo významově posunutý soubor tvarů vlastní významovou strukturu (je-li sám polysémický), je lépe nehnízdovat (nezpracovávat např. výraz nechajť s významy ‚ať‘, ‚třebas‘ aj. v rámci slovesa nechati).

2.2. Lexikální jednotku zpracovatelnou v rámci jednoho hesla ovšem také netvoří výrazy představující stejnou jednotku pouze po stránce lexikálně významové a nikoli po stránce formální, tj. synonyma. Jen v některých případech je však i formální rozdíl mezi nimi natolik zanedbatelný, že je lze považovat za jeden lexém, za jedno heslové slovo. Patří sem: (1) hláskové a slovotvorné varianty slova, vzniklé běžnými hláskovými změnami (jako stč. krstíti // křstíti // křtíti), analogiemi (mdlý // medlý, hložie // hlohožie), expresívním různotvořením (lektati // lechtati // lekstati // lesktati // loktati, chechet // chochot) či kolísáním výslovnosti slova cizího původu (facún // vacún // vačún), pokud ovšem mají shodnou významovou strukturu (nikoli tedy slova jako prohlubně ‚studna, jímka‘, ‚prohlubeň‘ a prolubně ‚větrací otvor v ledu‘ nebo jako náměstek ‚nástupce‘, ‚potomek‘, ‚zástupce‘, ‚předchůdce‘ a náměstník ‚nástupce‘, ‚potomek‘); (2) kmenoslovné dublety slova, dané příslušností k různým flexívním typům, stojí buď v nástupnickém poměru (např. stč. faleš, -lšě m. // později též falšě, -ě f.; nařéci, -řku pf. // později nařknúti, -řknu pf.), nebo koexistují zprvu bez významového rozdílu (jako stč. manželstvo // manželstvie, lesný // lesní, dotknúti // dotknúti sě). Historický slovník musí jasně vyjádřit, které varianty a dublety stojí navzájem v nástupnickém poměru, a i když jejich starší formy nejsou pochopitelně doloženy v mladších významech, zpracovává je ovšem v rámci společného hesla. Stejně lze spojit dvojtvary, které později podléhají významové diferenciaci a rozpadají se na [140]dvě samostatná slova (tato diferenciace je pak patrna z rozložení dokladů v různých významových odstavcích, ev. z příslušné poznámky).

2.3. Lexikální jednotku zpracovatelnou v rámci samostatného hesla dále netvoří ty výrazy, které jsou sice v starých textech doloženy, ale nezačleňují se do systému tehdejšího jazyka svou strukturou formální, ani stránkou obsahovou. Jsou to především cizojazyčné citáty (jako v stč. bibli mane, techel, phares Dn 5,25) a jim blízké výrazy cizího původu, jež se vymykají formě domácích slov a významově jsou vázány na prostředí kulturně zcela cizí (jako např. exotická jména v stč. cestopisech: král Monghu, trstie gabi, pták grifalk, súdkové ares apod.). U starších historických fází vývoje slovní zásoby je ovšem problémem, které z takovýchto výrazů přes svůj cizí hláskový sklad přece jen v ní měly už jisté domovské právo nebo patří do historického slovníku vzhledem k jeho širšímu poslání (viz 1.2). Jejich zařazení mezi heslová slova lze zdůvodnit pouze objektivními kritérii: tak např. mezi heslová slova stč. slovní zásoby patří názvy rostlinných materiálů orientálního původu jako aloe, ebanus, nard(us), neboť jsou doložena i v necestopisných textech (zvláště v bibli!), poněvadž jsou i dnes nespornou součástí české slovní zásoby a zařazují se už do stč. jazykového systému svými odvozeninami (trámové ebanští, nardový olej apod.). Heslovými slovy historického slovníku jsou nesporně také výrazy, o nichž spolehlivě víme, že byly monopolním vyjádřením skutečností v kulturní sféře daného jazyka běžných (jako v stč. název magnes, šachový termín mat apod.). Vcelku lze říci, že spolehlivějším kritériem je zde významový vztah k slovům domácím (viz aloe souřadné s domácím skořicě, např. zkropila sem mé lože myrrú, aloe a skořicí Biblol Pr 7, 17), než náhodné sblížení s nimi po stránce formální (viz skloňované grifalk).

2.4. Lexikální jednotku zpracovatelnou v rámci samostatného hesla konečně netvoří ty výrazy, které se nerealizují plně v společenském styku. Spadají sem zčásti výrazy, o nichž byla právě řeč (2.3), a úplně výrazy anomální, doložené pouze na jednom (byť i opisovaném) místě, které nesporně nepatřily k prostředkům dorozumění mezi více lidmi: zjevné chyby písařů, opisovačů nebo překladatelů (jako stč. v zemi kampotanskej = in campo Taneos), individuální efemérní neologismy (jako stč. vinovánek = accusativus), oprávněně podezřelá hapaxlegomena apod.). Poněvadž však takovéto anomální výrazivo netvoří zanedbatelnou stránku v starých textech a historický slovník má také za úkol usnadnit jejich interpretaci, je správné závažnější případy sem hledící (jako stč. hesla Klaretova) zpracovávat v historickém slovníku na úrovni samostatných hesel, ovšem s formálním odlišením od hesel normálních (např. hvězdičkou).

3. Vedle vymezení pojmu heslového slova je východiskem řešení celého komplexu dalších lexikografických otázek vymezení pojmu lexikálního významu. Lexikální význam ovšem není vlastní pouze heslovému slovu, ale i ustálenému slovnímu spojení (víceslovnému lexému),[12] jež se zpracovává jako lexikální jednotka v rámci heslového odstavce. Lexikální význam, neměnný v různých tvarech a syntaktických pozicích téhož lexému, je sice lexikology různě chápán,[13] avšak v historicky orientované lexikologii se již ustaluje pojetí, z kterého lze spolehlivě vyjít: že totiž význam není pojem, [141]nýbrž jazykově ztvárněný odraz skutečnosti, a že je určován souhrnem významotvorných vztahů jazykových a mimojazykových.[14] Lexikální význam se chápe jako „jazykově ztvárněný odraz skutečnosti buď jednotlivé, nebo třídy skutečnosti, nebo vztahu skutečností, zprostředkovaný myšlením, který je v nutném recipročním vztahu k formě, ve většině případů gramaticky ztvárněné, a skrze ni ve vztahu k jiným jednotkám a který se ve spojení s formou konkretizuje v jistých kontextech“.[15] Lexikální význam je tedy určován v podstatě těmito významotvornými činiteli: označovanou skutečností (3.1), jejím zpracováním v našem vědomí (3.2) a činiteli, kteří se na tomto zpracování podílejí, tj. formou lexikální jednotky (3.3), jejím vztahem k jiným jednotkám jazykového systému (3.4), její slučitelností (valencí) s jinými jednotkami tohoto systému v konkrétních kontextech (3.5) a konečně činitelem emocionálně-stylistickým (3.6).

Tyto faktory se ovšem nepodílejí na utváření jednotlivých významů stejnou měrou, nýbrž některý z nich má přitom zpravidla podíl dominantní, a podle něho se pak určuje tzv. typ významu. Tak G. S. Klyčkov (o. c., s. 106n.) podle dominantního činitele rozlišuje význam „věcný“ (predmetnyj), „logický“, „funkční“ (daný zařazením slova v systému a jeho slučitelností, valencí) a význam „expresívně stylistický“ (108); zatímco u substantiv dominuje spíše významotvorný činitel věcně logický, u sloves a adjektiv převládá spíše faktor funkční (116—120). Význam předložek a spojek není jen ryze „funkční“, nýbrž „odráží také vztahy vzhledem k jisté skutečnosti“ (J. Filipec, o. c. v pozn. 14, s. 183). — Nám však nejde o klasifikaci různých typů lexikálního významu, nýbrž o lexikografické využití oněch významotvorných faktorů jako objektivních kritérií pro vymezení lexikálního významu v konkrétních případech, pro rozlišení jednotlivých významů slova uvnitř heslového odstavce.

3.1. Vztah k označované skutečnosti (činitel věcný) se uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel tam, kde ostatní významotvorné faktory ustupují do pozadí. Na označované skutečnosti proto záleží zvláště u slov nemotivovaných, jejichž myšlenkový obsah nemá opory v jazykovém ztvárnění ani ve specifické slučitelnosti s jinými jednotkami jazykového systému: ani z formy, ani ze vztahů paradigmatických (systémových), ani ze vztahů syntagmatických (kontextových) bezpečně neurčíme, jaký byl významový rozdíl mezi stč. slovy řemdih a kyj nebo mezi názvy nemoci dna a pakostnicě. I když zde nechybí doklady o snaze význam specifikovat lidovou etymologizací formy (ta nemoc také slove pakostnice, neb po kostech chodí ChelčPost 246b), kontextová slučitelnost takovou specifikaci vylučuje (pakostnice stává se ráda … od hněvu LékFrantA 64a, jinde se o ní mluví jako o nemoci žil); a tak rozhodnout může jen komplexní studium příslušných reálií a jejich pojmenování na základě ilustrativních dokladů, etymologických výkladů a hlavně kulturně historických pramenů.[16] U slov motivovaných se již více uplatňuje v úloze významotvorného činitele označovaná mimojazyková skutečnost spolu s činiteli jazykovými. Tak např. stč. jméno dielo svou formou ve vztahu k slovesu dělati signalizuje mimo jiné význam ‚to, co je udě[142]láno‘ a v jeho rámci označuje různé produkty řemeslné činnosti (dielo hrnčieřovo, tkú misterná diela apod.), ale právě tento okruh označované skutečnosti se časem zužuje (v nč. již jeho původní rozsah kryje nové slovo výrobek). Takové změny v rozsahu skutečnosti označované daným slovem, jež se projevují změnami v jeho slučitelnosti s jinými slovy, musí postihovat historický slovník. Zatím tak činí pouze jednotlivé práce dílčí.[17]

3.2. Zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka (činitel psychický)[18] se uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel zvláště tam, kde je oslaben vztah k označované skutečnosti (3.21), potlačeno formální zařazení dané jednotky do jazykového systému (3.22) nebo kde to souvisí s příslušností slova k jistému slovnímu druhu (3.23).

3.21. Různé skutečnosti se zanedbatelnými rozlišujícími rysy zahrnuje jazyk jedním slovem pod společný pojem. Takováto pojmová nediferencovanost se týká především skutečností cizokrajných, nedosti dobře známých: jako názvem papoušek označujeme jisté různé druhy cizokrajných ptáků, pro něž mají domorodci zvláštní jména, tak také stč. slovo velblúd vyjadřovalo pojem zahrnující různá cizokrajná zvířata, která dnes rozlišujeme zvláštními jmény velbloud a slon; stč. slovo velblúd nemělo tedy dva významy, nýbrž jeden, založený na pojmu nerozlišujícím dvě různé reality (tehdy méně známé než dnes). Takový význam by měl historický slovník vystihnout asi takto: „velké cizokrajné zvíře sloužící zvláště k dopravě: velbloud nebo slon; později jen velbloud“.

3.22. Naopak zase přesné pojmové zpracování skutečnosti, pojem s přesně vymezeným obsahem je dominantní složkou významu terminologického. I když staré slovo terminologického rázu označuje různé reality, není to projevem nediferencovanosti pojmové (3.21), nýbrž nižšího stadia diferenciace slovní zásoby: tak např. stč. slovo dlužník má dva přesně vymezené významy — ‚dlužník‘ a ‚věřitel‘ — a pojmová vyhraněnost významu ‚věřitel‘ zde nemůže být otupena neodpovídajícím motivačním odkazem, významem vnitřní formy (dlužník = ‚kdo je dlužen‘).[19] Právě přesnost pojmového zpracování skutečnosti u termínu si žádá při vymezování jeho významu podrobnějšího výčtu znaků a historický slovník musí zachytit i jejich pohyb: tak např. stč. termín právní leženie označuje středověkou instituci k vymáhání dluhů tím, že stanovené osoby žily („ležely“) v určeném domě na náklady dlužníka, dokud dluh nevyrovnal; ukazují-li mladší doklady, že osobou určenou do „ležení“ mohl být později sám věřitel,[20] je v zájmu encyklopedické funkce historického slovníku tuto možnost zachytit přímo ve výkladu významu.

3.23. Přesné vymezení obsahu pojmu je ovšem nutné i při určování pojmového významu neterminologického, který je vlastní zvláště číslovkám a substantivům. V historickém slovníku ovšem takové vymezení mnohdy obstará soudobý ekvivalent: poněvadž dominantní složka významu, [143]pojem, zůstává beze změny, základní význam např. stč. nemotivovaných slov jako desět, stól, voda, kříž vyjádříme beze zbytku (bez sémantizace) příslušnými nč. ekvivalenty, i když se třeba změnilo formální ztvárnění pojmové složky (srov. např. stč. o desěti strun a nč. o deseti strunách). Různé významy značkového slova (stól) jsou konstituovány různými pojmy bez vlivnější úlohy jazykových významotvorných činitelů, neboť takové slovo vzhledem ke své nepopisné formě nemá povšechný význam, který by se kontextem (valencí) specifikoval na významy dílčí (‚stolec, trůn‘, ‚stůl‘, ‚tabule, hostina‘, i když se tyto ovšem svými kontextovými pozicemi liší).[21] Závažnější významotvornou úlohu mají činitelé jazykoví (forma slova a kontext) u slova motivovaného, které může svým povšechným slovotvorným významem zahrnout své významy dílčí (stč. národ *‚co se narodilo nebo urodilo‘ ⊃ ‚tvor, plod‘, ‚rod, druh‘, ‚rod lidský, plémě‘ aj.); avšak i zde se projevuje závažnost pojmové složky tím, že ony dílčí významy se navzájem liší pojmovými znaky (prvky), které jsou v systému jazyka fixovány jako distinktivní znaky mezi jeho kategoriemi (hromadnosti / nehromadnosti, osobovosti / neosobovosti apod.; viz níže 3.43). Takové pojmové složky tedy povyšuje na lexikální významy jejich jazykové ztvárnění popisnou formou, vztahem ke kategoriím jazykového systému i slučitelností s jinými jednotkami v kontextu; pokud se tyto jazykové faktory ve vývoji mění, musí k nim historický slovník přihlédnout v sémantizaci soudobých ekvivalentů.

3.3. Forma slova se tedy uplatňuje jako významotvorný činitel více u slov popisných než značkových. Popisný lexém totiž ve své formě neobsahuje jen údaj zařazující jeho význam do širšího významu slovnědruhového, ale má navíc ještě slovotvornou strukturu (vnitřní formu), která jeho význam zařazuje i do jistého významu slovotvorného (stč. krajčí *‚kdo krájí‘).[22] Slovotvorná struktura však nebývá příliš často činitelem rozhodujícím, neboť její slovotvorný význam se většinou nekryje s významem lexikálním (např. stč. prohlubně *‚něco prohloubeného‘ ⊃ ‚studna, jímka‘, ‚otvor v ledu‘) a sama není vždy jednoznačná (např. stč. chodba ‚chození‘ i ‚místo chození‘); je závažnější pouze u monosémických typů s „výrazně relačním charakterem, který brání sémantickému rozplývání“,[23] jako např. u stč. substantiv typu naučitel (‚kdo /na/učí‘ = ‚učitel‘) nebo u sloves typu měknúti (‚stávat se měkkým‘ = ‚měknout‘). Vycházíme-li tedy při určování lexikálního významu z významu slovotvorného, musíme jej zpravidla doplnit údaji zužujícími nebo rozšiřujícími jeho rozsah (např. nedlúhý ‚nikoli dlouhý + časově‘ /= nemající dlouhého trvání/, krve prolevač ‚kdo prolévá krev + násilně‘ /= vražedník/); u metaforických pojmenování jej ovšem musíme vůbec přebudovat (obruč *‚co je kolem ruky‘ → ‚obruč, zpravidla kovový pás stahující a upevňující něco‘, ‚kruh, kroužek‘). Práce na historickém slovníku však musí počítat i s tou komplikací, že slovotvorný význam bývá motivován též významovou jednotkou, která již nežije: např. slovo poselkyně ve vztahu k základu posel ‚nositel poselství, zprávy‘ má slovotvorný význam ‚nositelka poselství‘, kdežto stč. poselkyni ve vztahu k základu posel ‚plnitel něčí vůle; uložená práce‘ mělo také slovotvorný význam ‚plnitelka pracovních úkolů někým uložených‘, do něhož [144]zapadá jeho lexikální význam ‚služka‘. Je tu třeba pamatovat, že forma slova je významotvorným činitelem pouze ve vztahu k jiným jednotkám jejího synchronního jazykového systému.

Vztah k fundující jednotce, totiž k citoslovečnému výrazu zvukomalebnému, můžeme předpokládat také u ohebných slov s tzv. motivací zvukovou, jako kukat ‚vydávat zvuk kuku‘, škytnout ‚udělat škyt‘. A tak vlastním typem, kde forma signalizuje význam sama (bez vztahu k jiným jednotkám), jsou zvukomalebná citoslovce (kuku, prásk! apod.).

3.4. Vztah k jednotkám jazykového systému (souvztažnost paradigmatická) uplatňuje se jako významotvorný činitel v několika směrech. Tak význam slovotvorný, o jehož úloze byla právě řeč (3.3), je dán vlastně společnými významovými rysy slov stejného slovotvorného formantu (naučitel, srov. osvětilel, posílitel …) a slov stejného slovotvorného základu (naučitel, srov. naučiti, nauka …). Na konstituování lexikálního významu má však podíl i vztah k výrazům synonymním a antonymním: rozdíly mezi významy téhož lexému se totiž projevují jeho zaměnitelností různými lexémy jinými v různých jeho kontextových pozicích (např. dobrý o bojovníku = udatný, dobrý v hodnocení stavovské příslušnosti = urozený, nedobrý = zlý apod.); k synonymům a antonymům viz ještě 3.41 a 3.42. Složitějším významotvorným faktorem je pak vztah k pojmovým kategoriím, pro něž má jazyk vybudovány speciální kategorie formální (3.43). U nemotivovaných slov bez výrazné pojmové složky se ovšem tito významotvorní činitelé uplatňují závažnou měrou s jinými systémovými faktory (níže 3.52).

3.41. Významotvorný vztah k synonymům je z hlediska lexikografického velmi závažný zvl. u lexémů víceslovných: má-li dané slovo (položiti) jistý význam (‚obětovat‘) jen ve spojení s jedním slovem a jeho synonymem (stč. položiti život = položiti dušu), tvoří s ním vlastně lexikální jednotku, složený lexém; má-li však jistý význam (‚předložit k projednání‘) ve spojení s několika slovy souřadnými (položiti při, vinu, žalobu apod.), tvoří s nimi volné spojení, syntagma s rozvíjejícími výrazy jistého významového okruhu. Uvedený vztah k synonymům je příznačný zvl. pro víceslovné lexémy v starších fázích lexikálního vývoje (srov. stč. nynie nedávno = teď nedávno ‚před nedávném‘, stesknúti sobě = stesknúti svému srdcu apod.), takže historický slovník bude muset k takovéto synonymii častěji přihlížet při rozlišování významu ustálených a volných spojení.[24]

3.42. Významotvorný vztah k antonymům se projevuje především tím, že vlivem antonym vznikají vůbec nové lexémy.[25] Historický slovník pak zachycuje i vývoj nových významů, a tu je důležité postihnout, v jakých podmínkách vznikají a na jaké konstrukce se zprvu omezují. Nezřídka jsou to právě konstrukce antonymní: tak např. stč. otaz, nomen actionis k slovesu otázati (sě), nabylo ve spojení bez otaza významu ‚bez dovolení, bez souhlasu‘ (< ‚bez ptaní‘), a týž význam pronikl i do spojení antonymního s ótazem ‚s dovolením, se souhlasem‘ (s uotazem svého mistra PasMA 379 de licentia magistri).[26] Takovéto významy konstrukčně podmíněné je ovšem třeba lexikograficky odlišit od konstrukčně nepodmíněných.

3.43. Podíl jazykového systému na utváření lexikálního významu jeho jednotek záleží také v tom, že při rozhraničení jednotlivých významů téhož lexému se uplatňují distinktivní znaky systémových kategorií (rozdíly mezi protikladnými pojmovými kategoriemi v systému for[145]malizovanými). Již bylo naznačeno (3.23), že např. u stč. slova národ se liší významy ‚tvor, plod‘ a ‚rod, druh‘ příznakovou hromadností druhého, významy ‚rod, druh‘ a ‚lidský rod, plémě‘ zase takovým rozdílem v kategorii osobovosti, významy ‚rodokmen‘ a ‚generace, pokolení‘ zase rozdílem celkovosti / částečnosti apod. Takovéto objektivní (protože v systému zakotvené) rozdíly mezi dílčími významy existují ovšem i u slov nepopisných, se strukturou pouze sémantickou: např. posunem na základě vztahu podobnosti se liší u slova ocas od základního významu ‚ohon, chvost‘ významy přenesené ‚zakončení v podobě ocasu‘ a ‚poslední člen v společenském žebříčku‘, přičemž první přenesený je odlišen od druhého přeneseného konkrétní (empiricky vnímatelnou) povahou oné podobnosti; vztahy podobnosti a konkrétnosti / abstraktnosti se ovšem také realizují v kategoriích jazykového systému.[27] Závažnost uvedených distinktivních znaků je tedy podložena kategoriemi, které se s vývojem systému mění. V slovní zásobě se pak tento vývoj obráží tím, že pojmové znaky lexikálního významu mohou měnit svou rozlišující sílu. Tak např. ve fázi s méně rozvinutou ještě kategorií životnosti byl v systému češtiny méně vyhraněn rozdíl mezi oblastí živočišnou a rostlinnou než mezi sférou osobovosti a neosobovosti: proto mohlo např. slovo národ v rámci jednoho významu (‚přírodní produkt, plod‘) označovat jak plod živočišný, tak rostlinný (juž nebudu pít z tohoto národa vinničieho Mat 372b), zatímco pro označení lidských kolektivů mělo již vyhraněny speciální významy (‚plémě, rod‘, ‚generace‘, ‚národ‘ aj.). Historický slovník tedy musí respektovat systémové vlastnosti starších vývojových fází jazyka, aby se nedopouštěl anachronismů v podobných případech rozlišování starých významů.

U slovesa bývá nositelem takovýchto kategoriálních znaků, rozlišujících jeho význam, člen rozvíjející, především objekt. Tak např. u stč. slovesa proměniti musíme rozlišovat mj. významy ‚vyměnit něco svého za něco cizího‘ (p. sbožie) a ‚zaměnit někoho někým jiným‘ (p. úřědníka), neboť první se vyznačuje neosobovostí objektu a jeho posesivním vztahem k subjektu. Ale to jsme již u problémů významotvorné úlohy kontextu.

3.5. Slučitelnost lexému s jinými jednotkami jazykového systému v kontextu (souvztažnost syntagmatická) je velmi často dominantním činitelem významotvorným, a proto soudobá lingvistika se snaží vytěžit z ní maximum pro objektivizaci a formalizaci postižení lexikálního významu. Není to však činitel ve všech případech postačující. Tak např. u značkových pojmenování typu stól (3.23) nejsou kontextové pozice jednotlivých významů vyhraněné do tak jasných a s významem spjatých kategorií jako třeba u sloves typu proměniti (3.43); u slovesa jsou nesporně nejvhodnějším objektem pro strukturní analýzu.[28] Kromě této jisté jednostrannosti metodika strukturní lingvistiky „neumožňuje objektivně prozkoumat tzv. signifikační a denotační význam slova (obsah a rozsah vyjadřovaného jím pojmu)“.[29] Proto detailní rozlišování kontextových pozic slova nepovažujeme za všestranné a postačující vodítko sémantické výstavby hesla, nýbrž za nezanedbatelný objektivní po[146]stup doplňující a kontrolující[30] ostatní postupy významového rozboru. — Všimneme si tedy blíže různých slovních druhů, u nichž se kontextová slučitelnost (valence) uplatňuje větší měrou jako činitel významotvorný, takže musí být při výkladu významu náležitě vystižena (jako sémantizace výstupního ekvivalentu).

3.51. Význam předložek a spojek závisí na druhu jimi tvořené konstrukce. Proto jej vyjádříme jen tehdy, připojíme-li k výstupnímu ekvivalentu (jako jeho sémantizaci) přesné určení kategorií, do nichž vstupují jednotky těmito „meziložkami“ spojované. Např.: stč. předložka nad ve větách typu hřiechy jsú sě zmnožili nad mořský piesek: „s akuzativem — přísl. určení míry; vyjadřuje vyšší míru než předmět srovnání“; spojka nežli v souvětích typu všecko, nežli sě stane, jasně vidíš: „časová — uvozuje vedlejší větu vyjadřující děj, který následuje po ději věty řídicí“; poněvadž jde o slovník historický, připojíme sem ještě informaci o vázanosti na adv. prvé nebo dřéve v nejstarších chronologických vrstvách — „v nejstarších textech jen po prvé nebo dřéve“; jiné řešení: zařadit tyto nejstarší doklady na závěr předcházejícího významového odstavce (k nežli s komparativem srovnání) pod záhlaví víceslovného lexému prvé nežli, dřéve nežli.[31]

3.52. Valence je závažným významotvorným činitelem také u adjektiva, zvláště když ji neomezuje popisnost jeho formy ani pojmová složka s vyhraněnými obsahovými znaky. Tak např. značkové hodnotící („nepojmové“) adj. dobrý zahrnuje svým povšechným významem ‚kladně hodnocený‘ různé významy dílčí, jež jsou vázány na různé sémantické okruhy výrazů rozvíjených a ovšem také stojí ve vztahu k různým synonymům a antonymům (3.4): ve významu ‚chrabrý‘ je atributem bojovníka a synonymem k statečný, udatný, ve významu ‚urozený‘ je atributem osob vyššího stavu a synonymem k vládyčský, urozený, ve významu ‚vydatný, hodně veliký‘ atributem hodnotícím míru jevů měřitelných co do intenzity či velikosti (dobrý políček, dobrá chvíle), ve významu ‚náležitý, žádoucí‘ je atributem bez zvláštního valenčního vymezení jako antonymum k zlý. Historický slovník zde má právě úkol postihnout, jak se při zachování stejné valence slovo rozchází se svým synonymem (např. v nč. již dobrý druh není synonymem k statečný druh) a naopak při zachování stejného vztahu synonymního mění valence (např. význam ‚hodně veliký‘ je již dnes omezen jen na substantiva míry: dobrou chvíli, dobrý kus cesty apod.).

3.53. Typickým slovním druhem s dominantním podílem kontextu na rozrůznění jeho významové stavby je sloveso. Rozdíly mezi jeho dílčími významy se projevují nejen rozdíly ve vazbách (srov. stč. poběhnúti odkud kam, ‚utéci, prchnout‘ a poběhnúti čeho ‚opustit něco‘), ale též rozdíly ve schopnosti jistých transformací (např. bíti sě s významem ‚bít se, tlouci se‘ lze transformovat ve formu nereflexívní bíti koho, avšak totéž bíti sě s významem ‚bojovat‘ nikoli)[32] a také rozdíly ve významových okruzích výrazů, které se se slovesem slučují.

Tak např. u slovesa proliti je 1. význam vázán na objekt věcný tekutý a na děj zaměřený jistým směrem — ‚vylít, rozlít něco (nač)‘ (proliti vodu, krev u oltářě, mast na tělo …), význam 2. na objekt věcný obsažený v těle subjektu a na děj za[147]měřený odtud ven — ‚vypustit, vyronit (ze sebe)‘ (proliti své droby, slzy, jed z srdcě …), význam 3. na objekt abstraktní a na děj tímto objektem zasahující živý cíl — ‚seslat něco na koho‘ (proliti hněv svój na nepřietele, ducha svého na plémě …); přitom význam 1. je dokreslován rukopisnou variantou vyliti a metonymickým posunem v ustálené spojení proliti něčí krev (‚zabíti někoho‘), význam 2. zase posunem v ustálené spojení proliti (svú) krev (zač) (zpravidla o tom, kdo obětuje život) a význam 3. se omezuje na doklady biblické, kde subjektem je bůh. Pokud jde pak o slučitelnost s cílovým určením na + akuz., liší se uvedené významy takto: 1. je má nebo mít může, 2. je nemá, 3. je mít musí.

Práce na historickém slovníku, založená na neúplném materiálu, má možnost tento nedostatek vyvážit právě tím, že maximálně využije takovýchto objektivních údajů kontextu o významech slova.

3.6. Nejproblematičtější je ovšem v historickém slovníku vystižení významových rozdílů daných významotvorným činitelem emocionálně stylistickým.[33] Bylo již řečeno, že na řešení otázek stylistického rozvrstvení zde musíme resignovat.[34] Avšak dostatečně bohatý historický materiál variant a synonym přece jen umožňuje upřesnit význam slova co do příslušnosti k památkám jistých vyhraněných okruhů (např. stč. najposléze ‚nakonec‘ se vyskytuje napořád v bibl. textech, kdežto mladší varianta najposlé v nich doložena není, viz LF 85, 332) a umožňuje také zjistit jeho případnou expresivitu, ať již podle zvláštností hláskového skladu slova nebo podle nadměrnosti významových znaků či podle konkretizace označované představy (srov. J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, 1961, s. 12n. a 74n.). Zvláště u synonym se stejnou významovou složkou pojmovou (nocionální) se vnucuje otázka, zda tu není významový rozdíl po stránce formální (3.3), paradigmatické (3.4) a syntagmatické (3.5) provázen také rozdílem emocionálně stylistickým. Tak např. ze srovnání stč. synonym vražedlník, vrah, mordéř, zabijěč a krve prolevač vyplývá, že nejmenší emocionální náplň měla bezpochyby slova vražedlník a vrah s nejtěsnějším vztahem významu pojmového k významu slovotvornému (vrah — ‚činitel vraždy‘), kdežto zabijěč a zvláště krve prolevač vzhledem k svému významu popisnému bylo spíše pojmenování zjemňující či tabu[35] a mordéř svým neobvyklým hláskovým skladem (mord-) bylo zase zatlačováno na druhý pól emocionálního vyjádření (srov. dnešní nespisovné mordýř): stč. mordéř se sice ještě vyskytuje v odborných textech právních, ale vcelku má výrazně chudší valenci než neutrální vražedlník (valenčně nejchudší je ovšem výraz krve prolevač) a také svým původem inklinuje k negativnímu citovému hodnocení, neboť nápadná slova německého původu jsou v staré češtině běžným prostředkem vyjadřování negativně hodnocených jevů (srov. cvikéř, faleš, frej, hamiš, hampajs, joch, pankhart aj.). V takových případech by tedy měl historický slovník upozornit aspoň na nesporná fakta signalizující citové hodnocení slov: že např. synonymu vražedlník dávají právě přednost texty biblické nebo že slovo něm. původu frynorty ‚hody, hodování‘ je na rozdíl od synonym domácího původu omezeno jen na kontexty se záporným hodnocením typu frynorty a jiné nešlechtnosti.

[148]4. Z uvedených příkladů je patrno, že na základě analýzy kontextu lze osvětlit slovo a význam v historickém slovníku po mnoha stránkách, nikoli však po všech. Údaje dané kontextem je zde třeba doplnit poznatky, které vyplynou z pečlivého studia vztahu lexikální jednotky k mimojazykové skutečnosti (zvláště k reáliím), k soustavě pojmů a k soustavě ostatních jednotek jazykového systému po stránce formální i významové. Ovšem studium kontextu skýtá nejvíce možností pro objektivizaci a formalizaci lexikografické práce. Rozvoj jazykovědy ještě nepokročil tak daleko, aby rozborem textů byly v širokém měřítku získány (strojem „vyhozeny“) údaje o paradigmatických vztazích slov tak snadno a rychle jako údaje o jejich vztazích syntagmatických, tj. aby lexikograf při zpracovávání daného slova znal tak pohotově a spolehlivě jeho vztahy k synonymům, odvozeninám apod. (3.4), jako zná jeho různé pozice kontextové. Přesto však i historická lexikografie by měla počítat s tím, že jazykověda usiluje o co nejúplnější shrnutí objektivních ukazatelů významu, o jejich klasifikaci a formální vyjádření. I historický slovník se může významně přiblížit k tomuto cíli, bude-li při vymezování významu maximálně využívat objektivních faktů slučitelnosti slova s jinými jazykovými jednotkami v kontextu (3.5) a objektivních distinktivních znaků daných kategoriálními protiklady v systému (3.43), a bude-li příslušné prvky konstituující význam vyjadřovat formou jednotnou a tak promyšlenou, aby co nejvíce lexikografických údajů mohlo být v budoucnu převedeno na formální symboly. Takové zaměření historického slovníku ovšem klade velké nároky na systémovost jak v analýze lexikálních jednotek vzhledem k jejich jazykovému celku, tak ve zpracování údajů o nich v rámci celkové koncepce slovníkového díla.

5. Aby historický slovník skutečně mohl uspokojit uvedené náročné požadavky, je třeba především usilovat o kompenzaci materiálové neúplnosti při rozboru slovní zásoby v starších fázích jazykového vývoje. Tato neúplnost materiálu může být jako rušivý činitel při lexikologické analýze vyvážena jen komplexním pohledem na lexikální jednotku z různých hledisek: nejen z hlediska jejích kontextových pozic, jejího místa v systému a označované skutečnosti, ale také z hlediska jejího dalšího vývoje, z hlediska počtu a druhu jejích dokladů (žánru příslušné památky), z hlediska jejích rukopisných variant a ekvivalentů jinojazyčné předlohy, ev. i responzí v jazycích příbuzných. Údaje takto získané z různých stran se ovšem doplňují v plastický, nejednostranný obraz zkoumaného jevu. K jistému zkreslení by však mohlo dojít, kdyby se všechna hlediska kladla na stejnou úroveň, ačkoli některá jsou vyšší, závažnější, a jiná nižší, podřadnější. Proto při rozboru lexikální jednotky rozlišujeme kritéria základní, systémová (5.1) a pomocná, doplňková (5.2).

5.1. Kritéria základní: (1) Významový vztah k homoformě s vyšší (gramatickou) abstrakcí: např. samostatnou lexik. jednotku tvoří stupňovatelný stč. výraz nepřěmožený (1.3), neboť nemůže být významově zahrnut pod nestupňovatelné part. pas. slovesa přěmoci; naopak zase lexik. jednotku netvoří např. reflexívní výraz v kontextu sě neb jiné drážditi, neboť může být významově zahrnut pod syntagma — dvojici lex. jednotek drážditi sě ‚dráždit sebe (koho)‘ (na rozdíl od reflexív vrátiti sě, uvařiti sě = uvřieti apod.). — Pro znázornění souhry kritérií zůstaňme i v dalších příkladech u výrazů reflexívních. — (2) Kritérium syntaktické: např. na významovou jednotu refl. výrazu ukazuje tvar sě (ne genitivní) i po záporu (nikdy sě nemyl, nebili [149]sě), u výrazů recipročních i koexistence konstrukce singulární (bil sem sě oč). — (3) Takovou lexik. jednotu zase vylučuje kritérium kontextové, dané konfrontací objektu reflexívního s nereflexívním (sě neb jiné drážditi, sobě ani nám nedáš pokojě). — (4) Kritérium příslušnosti k průkaznější kategorii výrazů formálně nebo významově příbuzných (k vidovým protějškům, synonymům apod.): např. sporné případy typu poníziti sě budeme považovat za reflexíva, neboť jsou významově souřadné s výraznými reflexívy pokáti sě, pokořiti sě.

5.2. Kritéria pomocná: (1) Kde lze uplatnit několik kritérií základních (5.1), tam zpravidla ukazuje stejným směrem i frekvence dokladů (např. tvoří-li refl. výraz lexikální jednotku, mají zpravidla refl. doklady nápadnou frekvenci). — (2) Kritérium rukopisné varianty: např. otdechnúti si je lexik. jednotkou z důvodu systémového, že nemá protějšek *otdechnúti komu (5.11), a jako reflexívum zájmové je dokreslováno rukopisnou variantou otdechnúti dobřě. — (3) Kritérium ekvivalentu jinojazyčné předlohy: např. o významové jednotě reflex. výrazu může svědčit lat. předloha (donědž sě nevykopá hřiešníku jáma ŽaltKlem 33,13 fodiatur peccatori fovea), ale nemusí (nisi humiliasset semetipsum ukazuje na objektové spojení, ale v stč. překladu kdyby on byl sě neponížil jde o lexik. jednotku ponížiti sě, jak ukazuje sě po záporu i jiná systémová kritéria, srov. 5.14). Kritérium pomocné musí být podřazeno základnímu.

5.3. Uvedená kritéria je ovšem třeba vždy konfrontovat s fakty mimojazуkovými, s pečlivě rekonstruovanou skutečností a s výsledky hlubší úvahy, zda existující památky mohly tuto skutečnost náležitě zachytit. Tak např. v češtině 14. a 15. stol. máme doloženu řadu sloves rukodělné činnosti jen v příslušných adjektivech označujících její výsledky (pobíjaný pás, osazený zafíry, opúcený krahujec apod.), neboť památky té doby zaznamenávaly napořád činy privilegovaných stavů a výrobky, které jim sloužily, nikoli však zpravidla speciální výrobní činnost manuálních pracovníků (jako *pobíjati pás apod.). Z téhož důvodu máme doložen výraz nasazovati rybník jen ve spojení s dativem refl. sobě v platnosti ‚opatřovat svůj rybník rybí násadou‘ (o majiteli rybníku), nikoli však ve spojení s dativem nereflexívním (‚opatřovat rybník rybí násadou jinému‘, např. o rybnikáři); přes výlučně reflexívní doklady nejde tu tedy o reflexívum tantum, nýbrž o sloveso nedoložené ve formě nereflexívní jen „náhodou“, kterou zdůvodní sociálně jednostranný charakter středověkých památek.

Důsledné zaměření na souhru jazykových a mimojazykových činitelů ve vývoji slovní zásoby tedy umožní objektivnější rekonstrukci nedoložených jevů, o niž věda usiluje: studium mimojazykové skutečnosti zvýší spolehlivost rekonstrukce lexikálních faktů nezaznamenaných starými písemnými památkami, a na druhé straně zase studium lexikální složky jazykového systému přinese spolehlivé podklady pro rekonstrukci minulých stádií společenského vývoje mimojazykového. Historický slovník, který shrne výsledky takovéhoto komplexního studia, bude spolehlivým pramenem společenských věd.

 

R é s u m é

СЛОВО И ЗНАЧЕНИЕ В ИСТОРИЧЕСКОМ СЛОВАРЕ

Основную директиву для решения этой проблемы лексикографии дает теория лексикологии (1.1), вариант решения зависит от типа словаря (1.2) и данной языковой системы (1.3). Поэтому автор исходит из современного лексикологического понимания слова (2) и значения (3) и исследует, каким образом можно с максимальной точностью применить на практике результаты теории при построении исторического словаря на материале чешского языка. Из лексикологического понятия слова (2) вытекает, [150]какие выражения могут образовать словарную статью (напр. варианты и дублеты), а какие нет (омонимы, иноязычные выражения, аномалии и т. п.); лексикография должна однако, решать проблематику самостоятельности таких выражений принимая во внимание также внетеоротические факторы и единообразно различать спорные единицы (которые с точки зрения лексикологии могут представлять собой переходные явления); автор поэтому стремится найти объективные критерии для такого единообразного решения. Из лексикологического понимания значения (3) опять-таки следует, что лексическое значение образовано целым рядом факторов: обозначаемой действительностью (3.1), ее обработкой в создании (3.2), формой лексической единицы (3.3), ее соотношением с другими единицами языковой системы (3.4), ее валентностью с другими единицами в контексте (3.5) и эмоционально-стилистическим фактором (3.6). Автор показывает на примерах, каким образом эти факторы дают возможность объективно выделить и разграничить значение слова. Контекстный фактор не представляет собой универсального средства объективизации и формализации описания значения (4); объективный характер носят также различительные семантические признаки, заданные категориальными противопоставлениями в системе языка. Объективизация особенно необходима при работе над историческим словарем, где приходится исходить из неполного языкового материала; поэтому автор в заключение указывает возможности (критерии) для компенсации этой неполноты при анализе лексической единицы (5).

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 2, s. 136-150

Předchozí Jan Kořenský: Zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků

Následující Jan Chloupek: Městská mluva v Uherském Brodě