Sborník k sedmdesátinám Bohuslava Havránka

Karel Hausenblas

[Discussion]

(pdf)

Сборник в честь семидесятилетия Богуслава Гавранка / Le recueil à l’occasion du 70e anniversaire de Bohuslav Havránek

Sto dva příspěvků odborných, po jednom pozdravném (V. Křístka) a vzpomínkovém (spisovatele Fr. Kubky), jubilejní stať věnovaná přehledu a hodnocení jubilantova díla v desítiletí 1953—63 (z péra L. Řeháčka a K. Horálka) a bibliografie prací akad. Havránka za toto období (sestavil Zd. Tyl) — to vše tvoří náplň obsáhlého sborníku, který za redakce jedenácti jubilantových žáků a spolupracovníků z pražské filosofické fakulty i odjinud vydala Karlova universita jako IV. svazek série Acta Universitatis Carolinae Slavica Pragensia r. 1963 k sedmdesátinám našeho předního jazykovědce akademika Bohuslava Havránka.

Čtenáři jistě dají za pravdu recenzentovi, že stojí před úkolem věru nesnadným, má-li o této stovce samostatných vědeckých pojednání, zaplňujících více než sedmisetstránkovou knihu, referovat na několika stránkách. Nabízejí se v této situaci jen dvě cesty. První z nich, vybrat si podle osobního zájmu jen některé příspěvky a ty zhodnotit podrobněji, nepovažuji za vhodnou vzhledem k autorům i čtenářům. Volím proto druhou cestu, třebaže i ta má své nevýhody: pokusíme se zhodnotit sborník [175]jako celek a jako součást tohoto obrazu podat zkratkovou charakteristiku i jednotlivých příspěvků.

Jakkoli je i tento sborník pochopitelně a nutně nesourodý tematicky, rozmanitý metodologicky a ovšem i ne úplně vyvážený co do hodnoty příspěvků (výběr jejich, to je třeba přiznat, nebyl zvlášť přísný), přece po několikeré stránce dovoluje, aby byl nazírán jako celek: plná třetina přispěvatelů jsou Havránkovi přímí žáci, starší i mladší, a další třetinu tvoří lingvisté zastávající pojetí jazyka a metodologii, které jubilant tak významně spoluvytvářel, čili je to v jádře sborník lingvistů hlásících se k pražské škole lingvistické a z velké části přímo ke škole havránkovské. Ještě v jiném aspektu tvoří sborník reprezentativní celek: nepočítáme-li příspěvky ze zahraničí, které tvoří co do počtu necelou šestinu, představuje sborník jakousi „žeň“ z práce českých a slovenských jazykovědců, zvláště ovšem z oboru bohemistiky, slavistiky a obecné lingvistiky — z předních lingvistů těchto oborů jen zcela nečetní ve sborníku nemají příspěvek — na přelomu let padesátých a šedesátých. Reprezentativnost této „přehlídky“ je ovšem omezena charakterem sborníkového příspěvku, který jen ojediněle mohl o málo překročit deset stránek: nevešla by se sem už trochu šíře dokumentovaná práce materiálová (řada příspěvků však je zřejmě na zpracování obsáhlého materiálu založena), takže limit rozsahový vedl jistě některé autory i při výběru tématu, i když chtěl každý přispět něčím pro sebe i vzhledem k dané jubilejní příležitosti typickým. Je-li možno říci, že v některých případech bylo sáhnuto k problematice spíše okrajové, nestalo se tak zpravidla na úkor zajímavosti.

Vycházíme-li z okruhu tematiky ve sborníku zastoupené, nutno říci, že je hodně široký i rozmanitý — jak to ostatně odpovídá i široké pracovní oblasti jubilantově. Je tu zastoupena např. i byzantologie a balkanistika, zato na druhé straně z oborů Havránkem pěstovaných a u nás hodně rozvinutých tu není žádný příspěvek z problematiky jazykové kultury (a jazykové výchovy); zdá se však, že spíše jen náhodou, neboť někteří lingvisté v této oblasti pracující do sborníku přispěli články jiného obsahu. Zatímco baltistice se dostalo dvou, resp. tří příspěvků, je zastoupena indoevropeistika vlastně jen příspěvkem jediným (Ondruš), což ovšem je také pro situaci v tomto oboru u nás příznačné. I ve výběru témat a metodických přístupů jsou dobře zastoupeny úseky Havránkovi zvláště blízké: vývojové zákonitosti jazyka, studie synchronně srovnávací (porovnávací), zvl. rusko-české, problematika slovních druhů a gramatických kategorií, jazyk uměleckých děl atd.

Je tu řada studií skutečně objevných, vcelku však jde spíše o zpřesnění, systematičtější postižení jevů, vyplnění dosud prázdných míst ve „zmapování“ jazyka, „dotažení“ výkladu ve smyslu strukturním v pojetí pražské školy než o nové koncepce širšího dosahu a zvláště o vypracování nebo vůbec uplatnění nových metod zkoumání. Je známo, že v popředí zájmu současné lingvistiky je metodologie strukturního výkladu jazyka. K této problematice přispívá tento sborník méně, než by snad bylo možno i očekávat. Je však třeba vzít v úvahu, že sborník vyšel na poč. r. 1963 a příspěvky vznikaly před třemi čtyřmi léty, některé ještě dříve, kdy k nám teprve začala pronikat nová vlna tohoto zájmu (reprezentovaná hlavně generativní a transformační gramatikou) a kdy strojový překlad byl vlastně jedinou oblastí, kde se snažení podobného zaměření projevovalo. (Ale i z této problematiky jsou ve sborníku vlastně jen dva příspěvky, od Konečné - Hronka a Korvasové - Palka, a jen první z nich je výslovně zaměřen na zevrubné a důsledné vypracování pracovního postupu, sledu operací.) Vidím v tom tradiční nevýhodu pražské školy, která přinesla velmi mnoho metodologických podnětů — a také řada příspěvků ve sborníku takové podněty obsahuje —, avšak skoro nikdy nerozpracovávala soustavně a explicitně postup práce, rozboru, výkladu atd. Důvod spatřuji v tom, že nebyla v přímém kon[176]taktu se soudobou moderní logikou, např. polskou. Zvláště proto mohl v daný moment na sebe strhnout iniciativu americký deskriptivismus, konceptuálně nesporně primitivnější, zato však důsledněji zaměřený na exaktnější metodologii, zvl. metody rozboru a zjišťování fakt. Tato situace trvá u nás — ke škodě věci — dodnes. Nebyla propracována pražským strukturalismem např. metodika rozboru gramatického (třebaže v teorii gramatiky vznikla řada cenných prací). Chybí — přestože lexikografická práce má u nás značné rozšíření i úroveň — soustavné propracování metodiky rozboru lexikálně významového, nemáme — přestože se u nás udělalo ve stylistice více než leckde jinde — zpracován postup při rozboru stylistickém (chtěl bych se k této otázce vbrzku v SaS vrátit) atd. Nelze ovšem říci, že by se snad na metodologické otázky ve statích tohoto sborníku nedostalo: několik příspěvků je přímo metodologicky zaměřeno a v nejednom dalším je cílem autorů také poučení metodologické. Naznačují se některé nové přístupy k výkladu vývojových zákonů jazyka, podává se program výzkumu městské mluvy, několik příspěvků probírá různé aspekty konfrontačního studia slovanských jazyků, uvažuje se o efektivnějších metodách výkladu lexikálního systému jazyka atd.

Také se v tomto sborníku ještě nijak výrazně neuplatnily metody kvantitativní charakteristiky jazyka, s výjimkou statistiky, která má ovšem u nás svou tradici a jíž je využito v příspěvcích Těšitelové, Palka - Korvasové, Konečné - Hronka, Veyově a též Lekovově.

Teoretickou základnu většiny příspěvků tvoří systémové pojetí jazyka, jak se ustálilo v pražské škole. Popis a výklad jednotlivých jevů, resp. dílčích podsystémů v rámci systému celého je cílem velké části příspěvků, zvl. v oddíle věnovaném gramatické stavbě jazyka: tu např. se soustřeďuje pozornost buď na zvláště složité jevy, hledá se vysvětlení pro některé základní pojmy, za zdánlivě jednoduchými se odhaluje složité pozadí, obrací se pozornost na stránky systémově dosud málo postižené, ze systémového hlediska se přehodnocují výklady starší atd.

Nad očekávání — alespoň moje — mnoho je příspěvků, které mají tematiku historickou: v nejednom oddílu převládá. Příčinu nevidím v nějakém přežívání tradic předminulé filologie, ale v tom, že v historii jazyka se nabízí nepřeberné množství příležitostí k hlubšímu vysledování systémových souvislostí. Pokud jde o češtinu, i v tomto sborníku byla bohužel jen ojediněle obrácena pozornost k období střednímu, třebaže tam svými kořeny sahají mnohé vývojové tendence, které se uplatňují v jazyce novějším.

V problematice srovnávací se dosti silně uplatňuje přístup konfrontační, nezaměřený geneticky; ten zvláště u mladších pracovníků rozhodně převažuje, zejména mezi rusisty.

Projdeme nyní jednotlivými okruhy, do nichž jsou sborníkové příspěvky rozděleny; přitom ovšem pisatel nebude moci zcela vyloučit individuální a momentální zájem o probíranou tematiku, což se projeví v tom, že ne ke všem příspěvkům připojí komentující poznámky, a prosí autory i čtenáře, aby snad jen podle toho nebo podle počtu řádek jednotlivým příspěvkům věnovaných neposuzovali, že takto chce odstínit závažnost jednotlivých článků.

Není, jak už jsme ostatně naznačili, bez dobového podmínění fakt, že příspěvků s obecnou tematikou teoretickou a metodologickou není ve sborníku mnoho: do oddílu obecné otázky jazykovědné bylo takových zařazeno pět. Tři z nich se týkají základních rysů jazykového vývoje: o zhodnocení úlohy „vnitřních“ a „vnějších“ činitelů ve vývoji jazyka jde ve statích Komárkově a Vachkově: rozdíl mezi nimi je v tom, že zatímco první vidí hlavní hybnou sílu v jazyce a mimo[177]jazykovým faktorům přiznává úlohu regulativní, přikládá druhý právě regulativní úlohu jazyku. (V této otázce, která rozděluje u nás i lingvisty jinak si názorově blízké, se kloním spíše na stranu Vachkovu, připomínám však, že různá stanoviska se sblíží, až bude dosaženo jednoty v tom, co rozumět pojmy příčina, motivace apod., a jak jich při výkladu proměn jazykového systému používat.) O hledání nových cest k postižení zákonů vývoje jazyka a jejich poměru k synchronním zákonům strukturním jde ve stati Sgallově a Novákově, v níž se naznačují možnosti využití metodologických podnětů kybernetických, které dovolí lépe zachytit vazbu složek ve vývoji se uplatňujících. Důležité je také hledání kontaktů mezi metodou axiomatickou a metodou zjišťování hierarchie reálných vztahů (základních a druhotných rozporů uvnitř předmětů atd.). V článku „Gramatičnost a význam“ varuje A. V. Isačenko před vylučováním významu z gramatického zkoumání (jak se děje v některých pracích založených na transformační gramatice, kde se podle něho také dostatečně nerespektuje rozdíl mezi morfémy gramatickými a negramatickými, který tkví v tom, že gramatické nejsou volitelné, nýbrž obligátní): respektování sémantiky se tak či onak v jazykové analýze objeví — je proto lepší usilovat o co nejpřesnější vymezení sémantických kritérií než nechávat docházet k jejich nekontrolované infiltraci.

Do tohoto oddílu byl zařazen i nejobecněji pojatý příspěvek z problematiky konfrontační: Vilma a Vlad. Barnetovi v něm vymezují, jaké místo má srovnávání při použití postupu historickosrovnávacím, konfrontačním a typologickém, navazujíce zvl. na V. Mathesia, a vyvozují, že při konfrontaci blízce příbuzných jazyků je třeba samostatně si všímat zapojení jevů do systému, způsobu jejich fungování a jejich stylového rozložení.

V oddílu o zvukové stránce jazyka jsou rovným dílem zastoupeny příspěvky fonetické a fonologické. Na fonetické charakteristice předpokládaných etap při změně r v ř demonstruje B. Hála tezi o potřebě respektovat při popisu hlásek nejen organo-akustické znaky podstatné, primární, ale i podružné, sekundární, neboť ty mohou ve vývoji nabývat větší závažnosti, ev. i přejmout funkci znaků primárních. — M. Romportl, vycházeje ze zjištění, že souhlásky jsou charakterizovány nejen rysy inherentními, nýbrž i rysy „přesahujícími“ do bezprostředního sousedství hlásky, charakterizuje vlastnosti závěrových souhlásek v ruštině, tvořící složitou strukturu diferenčních elementů.

Analýzami vokálů á a i v přízvučné a nepřízvučné slabice v českých nářečních záznamech dochází J. Ondráčková k závěru, že stupeň přízvučnosti slabiky není dán jen stupněm její hlasitosti, ale i jinými komponenty komplexního jevu, jímž přízvučnost (kterou ostatně je třeba brát ne absolutně, ale jako diferenční znak slabik přízvučných od nepřízvučných) vlastně je. — E. Petrovici dokazuje, že metodou přemisťování hlásek na zvukovém zápisu nelze řešit fonologické otázky, že však je takto možno hodnotit význam nadbytečných příznaků kombinatorních variant fonémů: tyto příznaky bývají totiž při identifikaci hlásky někdy závažnější než příznaky diferenční.

St. Stojkov určuje fonologickou platnost souhlásek ʒ (dz), ŭ a ch’ v bulharštině, na něž se v odborné literatuře názory různí: podle něho ʒ je fakultativní variantou z, ŭ fakultativní variantou u v nepřízvučném postavení a ch’ poziční variantou ch.

Uskutečnění nebo neuskutečnění stahování v západoslovanských jazycích (jehož počátek je zde kladen do poloviny 9. stol.) bylo podle výkladu R. Krajčoviče podmíněno nerovnoměrným uplatňováním zákona o otevřenosti (stoupavé zvučnosti) slabiky. (O příspěvcích Lamprechtově a Paulinyho viz dále v oddílu dialektologickém.) Na příspěvky fonologické navazuje jeden — škoda, že termín grafologie je obsazen — [178]grafématický: V rámci zjišťování základních kvantitativních údajů o struktuře českého lexika pro potřeby strojového překladu podávají K. Korvasová a B. Palek výsledky statistického zkoumání výskytu a kombinování souhláskových a samohláskových písmen v dvojicích písmen: pro zajímavost uvedeme, že z 911 kombinací realizovaných v češtině (z 1 681 možných) mají ve spojení vokál + konsonant největší pravděpodobnost dvojice ov, án, en, ve spojení konsonant + vokál dvojice ko, ní, ve spojení konsonant + konsonant dvojice st, pr, v tabulce absolutních četností vedou ov, ní, st, en.

Oddíl gramatický je uveden úvahou Vl. Skaličky o podstatě morfologie a syntaxe: autor dospívá k závěru, že příznačným rysem morfologie je nadbytečnost a syntaxe antropocentričnost. — Otázkou, jak vymezit dostatečně přesně morfém se zabývá na slovenském materiále J. Horecký: za morfém pokládá tu část slovního tvaru (řadu fonémů), která jej zařazuje do určitého souboru tvarů. Pro úplné vymezení konkrétního morfému je však třeba dále popsat, na jaký význam gramatický či lexikální odkazuje, s jakými morfémy se může spojovat a v jakých variantách se může vyskytovat. — Z problematiky morfologické analýzy češtiny pro strojový překlad uvádějí D. Konečná a J. Hronek několik dílčích ukázek jednoho z možných postupů, jímž by bylo možno provést morfologickou analýzu psaného textu podle posledního písmena. Vycházejí z matematického zjištění četnosti jednotlivých písmen v koncové pozici slova a z množství informace, které nesou (zpracováním textu o 5 tisících slov). Na základě toho sestavují dílčí části algoritmu morfologického rozboru pro několik koncových písmen, které v uvedených ukázkách nepřekračují dvě desítky operací (pro zajímavost uvádíme, že pracují s 58 odlišnými morfémy pro deklinaci a 201 pro konjugaci).

Několik článků se týká klasifikace a vzájemného poměru slovních druhů. Nejnáročnější úkol si postavil J. Popela, který podává svérázný pokus o utřídění slovních druhů v češtině, v lecčems značně odlišný od běžného; uvádí některé plodné návrhy (např. na užší vymezení skupiny číslovek), na malé ploše však zase jiné závěry nevyznívají přesvědčivě (např. velmi se tu pokládá za přechodný útvar mezi „adjektivy“ a „číslovkovými adjektivy“). Nedostatky dosavadní klasifikace slov budou moci být podstatně překonány až při takovém novém pojetí stavby jazyka, které jak rozmanitost tvarovou s typy přechodnými, tak i mnohofunkčnost forem v jednotlivostech i v celkové hierarchii dokáže postihnout exaktněji než dosavadní. Ostatní články o vymezování slovních druhů a jejich podskupin zůstávají v podstatě v rámci obvyklého třídění a vnášejí do něho některá upřesnění. Na základě hlavních rozdílů mezi spojkami a relativy, tj. vztažnými zájmeny a příslovci (spojka nemá větněčlenskou úlohu a je pouhým vyjádřením vztahu, zatímco relativum vyjadřuje shodu, totožnost větného členu, jehož úlohu relativum plní, s příslušným členem věty řídící), řeší J. Bauer některé sporné případy příslušnosti jednotlivých výrazů k těmto skupinám, zvl. vzhledem k jejich funkci v příslovečných větách vedlejších. M. Zatovkaňuk analyzuje syntaktické a sémantické vlastnosti tzv. vytýkavých adverbií v ruštině (jako je např. adverbium ve spojení sravniteľno boľšaja komnata) a vyvozuje z toho závěr, že tvoří autonomní skupinu slov stojící mezi slovními druhy adverbií a částic.

J. Ružička ukazuje místo vztažných zájmen v systému zájmen: uvnitř zájmen rozlišuje tři skupiny základní (osobní, ukazovací a tázací) a pak skupiny sekundární (neurčitá, vymezovací — např. nikdo — a vztažná), které mají hybridní charakter; vedle speciálních vztažných zájmen plnívají vztažnou funkci i jiná zájmena s výjimkou osobních. Na tematiku zájmennou se sešlo ještě několik příspěvků: M. Těšitelová zjišťuje statistickou metodou frekvenci tvarů osobních zájmen (vysoká je [179]zvl. frekvence dativu) a zkoumá podrobněji pády, v nichž se vyskytuje homonymie: lze tu pozorovat diferenci tkvící v tom, že tyto pády bývají různě četné, a kde tomu tak není, nastává rozlišení v tvarových variantách. — F. Daneš a K. Hausenblas zjišťují faktory, které podmiňují užití přivlastňovacích zájmen zvratných, nebo nezvratných v češtině; protože zvratná zájmena ukazují k vlastníkovi ne přímo, nýbrž v relaci sémanticko-syntaktické, nejednou složité, je třeba přihlížet k celé „posesívní perspektivě“ výpovědi. — V článku o csl. a strus. ničьtože hájí J. Kurz (na rozdíl od H. Safarewiczové) stanovisko, že toto zájmeno bylo původně nejen nominativem, ale i akuzativem a že jeho předmětová funkce je stará, nevznikla z adverbiální. Adverbializovalo se až později, obě funkce se však mohly držet vedle sebe. Podrobně sleduje v souvislosti s tím i situaci ve stsl.

Problematiku zájmen (i oblast ruštiny) přerůstá článek O. Lešky „K zájmennému podmětu v ruštině“: autor vychází z rozdílu mezi funkčním a formálně systémovým pohledem na jazyk a ukazuje na rozboru některých fakt souvisících s pronominálním subjektem v ruštině (hl. v oblasti slovesného rodu, způsobu a výpovědních typů neosobních) účelnost důsledného zřetele k funkčním souvislostem při interpretaci jazykových jevů. — Při této příležitosti budiž konstatováno, že ve sborníku jinak není žádný příspěvek, který by byl založen na (Mathesiem rozvíjeném) přístupu od funkce k formě — přesněji od onomaziologických apod. jevů k jejich jazykovému vyjadřování, třebaže sekundárně se tento zřetel v některých příspěvcích ovšem uplatňuje. Bylo by škoda, zvl. při dnešním zvýšeném zájmu o sémantiku, kdyby byl tento „doplňující“ pohled při volbě tematiky lingvistických studií zcela opomíjen.

Hodně různorodá je tematika z okruhu morfologie (též sémantické) substantiv a adjektiv: J. Hamm (Rakousko) hledá vysvětlení změn flexe, zvl. pádové, v nejstarších obdobích slovanštiny, které by nejlépe odpovídalo vlastnostem a změnám celého systému: předpokládá např. dvojí přesun příznakovosti v poměru nominativ: akuzativ (od příznakového akuzativu ie. přes nominativ zase k akuzativu). V souvislosti s tím soudí, že -a v akus. životných maskulin nebylo převzato, jak se tradičně uvádí, z genitivu, nýbrž vyvinulo se prý náhradou redukovaného vokálu plným. — C. Bosák ukazuje, že střídání e - ë v ruštině má povahu redukce (což pravopis znejasňuje). To má odraz i v morfologii: za koncovku instrumentálu třeba považovat jen -om, ne též -em. — M. Pavlovič (Jugoslávie) upozorňuje na některé zvláštní případy významu neuter v srbocharvátštině, totiž na neutra s obecnou platností (např. Oženjeno žene puštavaše; neženjeno ženiti se neće). — J. Petr na základě podrobného materiálového studia odpovídá záporně na otázku, zda jsou v historickém období polštiny (od 14. stol.) doloženy krátké (jmenné) tvary jakostních a vztahových adjektiv v atributivní funkci: jsou tu jen adjektiva posesívní. — R. Mrázek podává zhuštěný přehled aktuálního stavu v jednotlivých slovanských jazycích, pokud jde o užívání predikativního instrumentálu: od nejstarší doby ho přibývá (na úkor nominativu a akuzativu), ale ne stejnou měrou. Rozdílné byly také jeho další osudy: nejvíce se rozšířil ve východoslovanských jazycích a v polštině, méně v češtině a slovenštině: na druhé straně v jihoslovanských jazycích ustoupil (nejvíce se udržel v srbochorvatštině, ale i tu ustupuje).

Z problematiky slovesné, která tolik poutala a poutá pozornost jubilantovu, je ve sborníku příspěvků relativně málo. Např. „obligátní“ téma slovanského vidu by ve sborníku nebylo zastoupeno vůbec, nebýt dvou příspěvků, které se ho týkají alespoň zčásti: I. Němec podává novou klasifikaci sloves okamžitých v češtině: uvnitř široce pojatých sloves okamžitých vyděluje (jakožto kategorii kmenoslovnou) okamžitá slovesa neprůběhová (kmitnout) a uvnitř jich ještě užší skupinu (zakmitat), [180]která je v korelaci se slovesy průběhovými (kmitat). V druhém příspěvku hledá F. Kopečný impulsy, které vedly ve většině slovanských jazyků ke specifikaci dokonavých prézentních tvarů pro označování budoucnosti: vidí je ve vzniku futurálního významu u ingresívních prézentů, zvl. s vьz-, po- a u-, které se po vzniku vidu staly dokonavými, a dále v okolnosti, že dokonavý prézens byl snáze schopen vyjadřovat futurum než nedokonavý, který při svém vzniku sloužil jako příznaková forma pro vyjadřování aktuální přítomnosti. — J. Marvan upřesňuje výklad slovesného způsobu v současné lotyštině: zatímco starší výklady dostatečně nerespektovaly specifičnost nově vzniklých kategorií debitivu a relativu, novější práce obě vyčleňují jakožto kategorie způsobu. Autor dovozuje, že relativ tam svou povahou patří, debitiv však se z kategorie způsobu vymyká a tvoří kategorii samostatnou. (Slovesa se týkají i dialektologické příspěvky S. B. Bernštejna a J. Štolce, viz dále.) — K slovesné problematice se úzce víže článek R. Zimka, který dochází k závěru, že při interpretaci konstrukcí typu byl vyznamenán, byl nagraždёn je třeba vycházet z významu, který mají ve větě, a považovat je buď za přísudek slovesný (vyjadřují-li děj), nebo sponově jmenný (vyjadřují-li stav). Neklade si však otázku, která spojení by mohla být event. považována za složené (morfologické) tvary pro vyjádření stavu.

Nejobecnější téma v části syntaktické má příspěvek P. Trosta: autor hledá odpověď na otázku, jakým pojetím nahradit nevyhovující tradiční školskou koncepci věty. Řešení vidí ve vymezení věty jako „pole syntaktických vztahů“: ty nepřesahují větu a jejich základem je vztah subjektu a predikátu jako hlavních členů, determinovaného a determinujícího; při jejich identifikaci je však nutno přihlížet k sémantice. Schéma S - P však není univerzální a jednotné. Věta může být tvořena i jedním slovem (které nemá syntaktické vztahy k okolí). (Byla by však potřebná určitá modifikace této koncepce vzhledem k tomu, že někdy syntaktické vztahy větu rozhodně překračují — např. rod a číslo vztažného zájmena ve vedlejší větě je řízen z věty, do níž patří, jeho pád však z věty řídící.) — Vl. Hrabě dovozuje, že pro ruštinu není vhodné považovat za větné jen konstrukce s určitým slovesem hlavně proto, že zde není řídký např. přísudek infinitivní aj. a že je někdy těžko vést hranici mezi větami slovesnými a neslovesnými.

Velmi komplikované problematice o úloze dativu ve větné stavbě se dostává uceleného výkladu ve stati I. Poldaufa (který vychází ze shod i rozdílů mezi češtinou a angličtinou). Osou výkladu je zjišťování, jak se doplňuje slovesná fráze vět bezpodmětných a podmětných, a to jednak bezpříznakově, jednak příznakově (největší pozornost je věnována doplněním „dativus cum accusativo“). Jsou tu nejen popsány (a materiálově doloženy) jednotlivé funkce dativu, ale stanovena i jejich hierarchie: „Dativ je ve výstavbě věty (pokud není jen příznakovou vazbou a záležitostí tradice se zbytky jiných funkcí) prostředek k tomu, aby se do věty zavedl zainteresovaný.“ (Tato „zájmová účast“ tvoří podle Poldaufa „třetí rovinu“ ve větné stavbě.)

Všechny příspěvky týkající se stavby souvětí obsahují shodou okolností výklad spojení bezespoječných. K. Svoboda třídí souřadná souvětí v češtině podle toho, zda jsou věty spojeny spojkami, nebo beze spojky; tento rozdíl není jen formální — souvisí s ním to, že obsahově významové vztahy mezi větami spojenými bezespoječně jsou rozmanitější: vedle vztahu slučovacího, odporovacího a důsledkového tu dále bývá vztah vysvětlovací, rektifikační a jiné. — V. I. Borkovskij charakterizuje typy bezespoječných souvětí v jazyce novgorodských gramot na březové kůře (z XI.—XV. stol.), které obrážejí živou mluvenou ruštinu své doby. — J. Sedlá[181]ček srovnává paralely zvláštního typu bezespojkových podmínkových vět, v nichž sloveso je ve formě konjunktivu s částicemi, v bulharštině, ruštině, rumunštině a albánštině; v rozšíření tohoto typu, doloženého už ve stsl., vidí jeden z projevů konvergence balkánských jazyků.

Dva příspěvky se obírají slovosledem v ruštině. M. Braun podává přehled činitelů, které tu mají na slovosled vliv: vedle hlavního — aktuálního členění — uvádí zvl. inverzní zdůraznění, tendenci spojovat sousedící významové jednotky v celek a vytvářet komplexní větné členy a psychologické odstupňování podle zájmu mluvčího. Sémantických faktorů, kterým nebývá věnováno dost pozornosti, si všímá P. Adamec: zjišťuje, že při neutrálním slovosledu (od něhož odlišuje okazionální) stojí např. slovesa plně dějová za podmětem, kdežto „jen výskytová“ před ním. Odlišné postavení mívají také určení slovesa sémanticky autonomní a určení s významem slovesa vnitřně úzce spjatá. — Syntaktickou problematiku překračuje příspěvek M. Grepla, který se zamýšlí nad vyjadřováním emocionality ne se zřetelem k jednotlivým prostředkům, nýbrž k výpovědi jako celku: vychází ze zjištění, že citovost se projevuje jako porušení, aktualizace „normálního“, citově neutrálního způsobu vyjádření, a ukazuje, zvl. na rozdílném využití slovesného modu a intonačních kadencí, čím se vyznačují citově příznakové výpovědní formy.

Mezi dosti četnými příspěvky slovotvornými, jež tvoří první část dalšího oddílu, věnovaného slovní zásobě, má nejobecnější povahu článek Dokulilův: autor v něm dovozuje, že mezi slovotvornými komponenty slova a sémanticky blízkými (popř. i ekvivalentními) syntaktickými slovními spojeními není zdaleka přesná korespondence, a odmítá proto interpretaci slovotvorných vztahů pomocí vztahů syntaktických: přes společný gnozeologický základ je tu zřejmá specifičnost obou plánů (možnosti transformačního pojetí těchto souvislostí však tu ještě nejsou zhodnoceny).

T. I. Konstantinovová (SSSR) rozebírá synchronně slovotvornou strukturu českých příslovečných spřežek vzniklých z předložkových pádových tvarů substantivizovaných adjektiv, zvl. typu zhruba, po česku, jejichž dvojitý formant (např. po -u) tvoří morfologickou jednotu. O tvoření abstraktních deadjektivních substantiv ve slovanských jazycích pojednává H. Křížková: sleduje jejich vztah k základovým adjektivům v antonymních dvojicích a zjišťuje, že se častěji tvoří od členu významově bezpříznakového (a to hodně rozmanitými způsoby, srov. glubina, vysota …) než od členu příznakového (pro který je charakteristické tvoření příponou -ost). — G. Horák ukazuje, že v slovotvorném systému slovenských přídavných jmen je třeba jména typu ovčí řadit k vztahovým adjektivům, ne k druhovým přivlastňovacím. — I. Lekov (Bulharsko) rozebírá hláskový sklad onomatopoických citoslovcí v bulharštině a češtině, opíraje se též o údaje statistické, se zaměřením stanovit klasifikační izoglosy v oblasti těchto svérázných jazykových útvarů.

Historicky zaměřené slovotvorné příspěvky se týkají velmi různých období: A. Jedlička sleduje ve svém článku, navazujícím na práce akad. Havránka, vývojové tendence některých slovotvorných prostředků v češtině novější doby, které si konkurují (např. sufixy adjektiv vyjadřujících možnost, resp. nemožnost), zvl. jejich významovou diferenciaci a stylovou specifikaci, a stanovisko jazykové teorie k nim. — J. Porák sleduje vznik několika typů českých výrazů s významem neurčitosti obsahujících zájmenný prvek, a to konstrukce dělej co dělej, ať děláš co děláš, ať dělal co dělal, a analyzuje jejich strukturu.

V příspěvku Fr. Cuřína je spojena problematika slovotvorná, onomastická a dialektologická. Autor v něm na základě pramenného studia vymezuje izoglosu [182]výskytu lokálových tvarů na -ště od pomístních jmen na -sko v sevvých. Čechách v 18. stol. (např. na Lažanště): hodno pozoru je zvláště zjištění, že hranice tohoto nářečního jevu nijak nesledují hranice tehdejších feudálních dominií. V druhém příspěvku onomastickém ukazuje J. Svoboda, jaký podíl mělo v soustavě starých slovanských osobních jmen tvoření pomocí kompozice (zastoupené, jak autor ukazuje, hojněji, než se soudívá), zkracování z kompozit (tento způsob bývá někdy obtížné identifikovat, např. u jmen jako Dobroch: k Dobrohost nebo Dobr?) a pojmenování jmény nesloženými, na jehož důležitost klade autor důraz. — T. Lehr-Spławiński identifikuje zakončení -ozi u několika jmen v památce zvané Geograf bavorský (9. stol.) jako sufix -ou̯ci z psl. -ovьci.

Tím se však už dostáváme k příspěvkům etymologickým. Netroufám si o nich říci více, než že mne zvláště upoutal promyšlený výklad Š. Ondruše, který dovozuje na základě širokých významových souvislostí, že hethitské mai- (‚růst‘) souvisí s ie. kořenem *mei- (‚jít‘); z tohoto významu se význam ‚růst‘ vyvinul i v řadě jazyků jiných. — A. Vaillant vykládá staropruské -winut z polštiny (winować) a stsl. povinovati jako kontaminaci z vinǫti (k viti) a vinovati (k vina). — W. Steinitz opravuje etymologické výklady několika ruských slov, jejichž původ bývá hledán v neslovanských jazycích na ruském území (ukazuje, že dubas není převzato z ugrofinštiny, ale odvozeno od dub, njary nemůže být z chantijštiny, ale jen z mansijštiny, syrtь že nesouvisí se sibiřským syrok, ale s pol. cyrta, něm. Zährte, čerkan není z chantijštiny, ale z komi-zyrjanštiny). — V. Machek hledá původní význam futurální a imperativní předpony po- (u typu poběžím, poběž): imperativní, které spojuje s baltským par- (obojí z ie. upo-), znamenalo ‚(běž) sem‘, druhé je jiného původu a vyjadřovalo, než tvar nabyl významu futurálního, ‚schopnost, zdatnost‘. — Fr. Ryšánek spojuje slovenské příslovce naporúdzi ‚po ruce, k dispozici‘ přes některé hláskoslovné obtíže s předložkovým pádem po ruce.

Další příspěvky pojednávají o dílčích jevech lexikologických: Využívaje statistických údajů a opíraje se o materiál českého frekvenčního slovníku, charakterizuje M. Vey blíže slova v češtině nejméně užívaná: zjišťuje, že jsou převážně dlouhá (s výjimkou citoslovcí), jednoznačná, plnovýznamová (nejvíce je sloves) a stylisticky příznaková. — J. Vlček probírá typy tzv. „rusko-české homonymie“, čímž míní lexikální jednotky, jež jsou v těchto jazycích shodné nebo obdobné (?) po stránce akustické anebo grafické, avšak mají různý význam; vysvětluje rámcově i příčiny vzniku této „homonymie“ (soudím, že vzhledem k systémové vázanosti významu slov by se mělo o homonymii, synonymii atd. mluvit jen v rámci jednoho systému). — O staročeských ustálených spojeních typu bez času, bez čísla píše E. Michálek: vymezuje kritéria, kdy je možno pokládat takové výrazy za lexikální jednotku, a zjišťuje příčiny, proč mnohé z nich zanikly (daných jmen se přestalo užívat ve významu, v němž vystupují v uvedených spojeních). — V. Blanár vykládá (v dnešní spis. slovenštině již neužívané) frazeologické výrazy dať (darovať) na krásu; robiť (činiť) krásu, kterými se označoval lidový obyčej, při němž se chudé nevěstě dávaly svatební dárky. Autor sleduje další osudy tohoto obyčeje i daného výrazu.

Na závěr tohoto úseku je zařazeno několik teoretických příspěvků, vesměs spojujících zřetel k lexikologii a lexikografii. V. Budovičová hledá cesty, jak objektivněji než v dosavadní lexikografické praxi zachytit sémantickou hodnotu lexikálních jednotek; zdůrazňuje nutnost postihnout jak vztahy slova k označované realitě, tak i uvnitř systému jazyka, zvl. pak přihlížet soustavněji ke kontextovým (syntagmatickým) vztahům slova. — J. Filipec osvětluje problematiku „přenášení významu“ v slovní zásobě, rozbíraje ji z nejrůznějších aspektů a v nejrůznějších souvislostech, z hlediska onomaziologického i sémaziologického, z hlediska struktury vý[183]razů i jejich funkce (též stylistické) atd. Řešení této problematiky by podle mého názoru vyžadovalo zřetelnější (i terminologické) odlišení pohledu synchronního a diachronního. — L. Kopeckij vytyčuje na základě svých dlouholetých zkušeností a vzhledem k stavu lexikologické teorie požadavky, které by měl splňovat dvoujazyčný slovník, v němž by slovníková stať podávala vyčerpávající informace o slově (a z něhož by bylo odstraněno vše zbytečné); v lexikografické práci zdůrazňuje potřebu vycházet z analýzy textu. — Ľ. Ďurovič odpovídá na otázku, jaké jsou možnosti vypracovat porovnávací slovník (všech) současných spisovných jazyků slovanských: je možno vycházet buď z konfrontace (A) znění slov, nebo (B) významu slov, nebo (C) denotát. Autor dochází k přesvědčivým závěrům, že není možno vypracovat takový slovník, který by souhrnně zachytil tvarový i významový vývoj i významovou korespondenci všech slov ve všech jazycích. Jako relativně nejvhodnější typ jeví se mu takový, v němž by vhodným způsobem byly spojeny aspekty (A) a (C) — přitom u typu (C) je možný jen slovník vycházející z jednoho konkrétního vstupního jazyka, což omezuje jeho všeobecný charakter.

Vesměs historického zaměření jsou příspěvky, které byly zařazeny do úseku problematiky spisovných jazyků. St. Urbańczyk (Polsko) rozebírá po lexikální stránce Kázání svatokřížská a zaměřuje se na výrazy charakteristické pro spisovný jazyk (nová slova, výpůjčky — bohemismů je tu více, než se dříve soudilo —, slova s významovým posunem). — R. Auty (Anglie) charakterizuje úvahy o všeslovanském jazyku v době obrozenecké: u Poláka Lindeho šlo vlastně jen o ideu takového jazyka, Slovák J. Herkel (1826) a ještě později (1848) Slovinec M. Majar však vypracovali konkrétní návrhy alespoň některých složek takového jazyka. (O myšlence takového jazyka uvažoval i J. Jungmann.) — A. Kamiš se zabývá málo prozkoumaným obdobím spis. češtiny 18. stol. a srovnává lexikální výrazy v novinách Rozenmüllerových z r. 1719 a Krameriových z r. 1786 a 1789; v těch se projevují znaky typické pro obrozenské úsilí (počešťování slovní zásoby aj.). — S. Heřman shledává obdobné rysy ve vývoji spisovné bulharštiny a rumunštiny v 19. stol., zvl. v problematice ustalování spisovné normy v poměru k nářečím a v hledání opory v jazycích geneticky příbuzných (v ruštině, resp. ve francouzštině). — K. Habovštiaková pojednává o vztahu A. Bernoláka k češtině a o jejím podílu v bernoláčtině a shrnuje, že „hoci jedným z cielov Bernolákovej kodifikácie spisovnej slovenčiny bolo práve odlíšenie slovenského jazyka od českého, predsa sa … zjavne opieral o českú jazykovednú literatúru a prevzal aj mnohé české jazykové prvky“. — O problematice spisovného jazyka se pojednává ještě v některých příspěvcích zařazených do jiných oddílů, např. stylistického.

Hojně jsou ve sborníku zastoupeny příspěvky dialektologické. Nejsou tu pouhé snůšky nářečního materiálu: autoři sledují systémové zařazení nářečních jevů, jejich vývoj, všímají si zvláštních a komplikovaných situací apod. Převážnou část přispěvatelů upoutala témata z vývoje nářečí, zvl. vývoj některých složek zvukového a mluvnického systému; a to skoro vesměs z oblastí, kde se stýkají nebo překrývají dva národní jazykové celky: A. Lamprecht sleduje specifičnost vývoje fonologického systému (samohláskového i souhláskového) lašských nářečí ve srovnání se sousedními nářečími polskými, St. Králík vykládá, jaký vliv mělo na svérázný vývoj lašských nářečí odtržení tohoto území od ostatní české jazykové oblasti německou kolonizací, J. Skulina popisuje současný stav přechodných lašských nářečí ve dvou obcích v polském pohraničním území, Zd. Stieber dokládá, že slovní zásoba dvou blízkých obcí na Ratibořsku, české a polské, hláskoslovně výrazně odlišených, vykazuje méně rozdílů, než je tomu ve třech blízkých obcích jihozápadního Malopolska, [184]reprezentujících rozlišené dialekty, jež mají skoro totožné hláskosloví a tvarosloví, J. Moravec ukazuje, jakým způsobem kolektivní bilingvismus ukrajinských obyvatel jedné obce na vých. Slovensku vede k interferencím slovenských prvků do ukrajinského systému, individuálním, stylistickým variantám i změnám systémovým. J. Voráč a P. Jančák popisují stav nářečního ostrůvku střelínských Čechů v Polsku (jde o emigraci z východních Čech v 18. stol.): v češtině bilingvního i trilingvního obyvatelstva se udržely některé znaky sevvých. českých nářečí lépe než v Čechách, dnes ovšem už jen u příslušníků nejstarší generace. — E. Pauliny zařazuje vznik zdvojených souhlásek nn, ňň, ll, ľľ v západoslovenských nářečích do období změny ť - ć na přelomu 12. a 13. stol. a jejich rozvinutí po vzniku znělostní neutralizace v 13. stol. — J. Štolc podává celkový obraz pestrého rozložení různých tvarů l-ového participia sloves s inf. kmenem -i-, -e- v slovenských nářečích a objasňuje vznik jejich odchylných podob. — S. Bernštejn zjišťuje v bulharských (rupských) nářečích výskyt koncovky 1. sg. préz. na -ô u sloves s kmenem na -a (podobně jako je tomu v dialektech makedonských), a nikoli koncovky -m, jak se dosud mělo za to.

Brněnští dialektologové J. Chloupek a A. Vašek věnují pozornost dříve málo zpracovávanému úseku skladby a výstavby nářeční promluvy: první sleduje, jak se v syntaxi nářeční promluvy uplatňují faktory mluvenosti, situační a kontextové vázanosti, dialogičnosti aj., druhý rozebírá prostředky, jimiž se v nářečních promluvách provádí přičleňování, a to jak v spojení spojkovém, tak i bezespoječném.

Nezasvěcence snad překvapí, že se ve sborníku nedostalo samostatné pozornosti obecné češtině, která dosud materiálově není zpracována. V souvislosti s tím je třeba uvítat příspěvky, které si všímají i jiných oblastí nespisovného vyjadřování, než jsou tradiční nářečí: S. Utěšený pojednává o územním rozrůznění běžně mluvené češtiny, zvl. na Moravě, s porozuměním pro výrazné diference i pro styčné body ve vývojových tendencích na území Čech a Moravy. — J. Bělič tu seznamuje se složitou problematikou i programem zkoumání dosud zanedbávané mluvy městské, jejíž zpracování teprve doplní obraz národního jazyka v celé jeho šíři. (Přimlouvám se za to, aby zvláštní pozornost tu byla věnována češtině pražské, na kterou u nás dosud, třebaže Praha byla a je centrem národního života, bylo vrženo tak málo světla.)

V oddílu stylistickém se soustředilo nejvíce pozornosti na podíl a využití nespisovných prostředků v slovesných projevech uměleckých; jistě proto, že v novější naší próze a dramatě se jich velmi rozmanitě a často ve značné míře užívá. V teoreticky a polemicky zaměřené stati ukazuje K. Horálek, že působení umělecké literatury není přímo spjato ani s jazykovou exkluzivitou (s užíváním nespisovného výraziva, deformacemi aj.), ani s konformitou se spisovnou normou. Proto se také vyslovuje proti vydělování zvláštního „básnického“ (uměleckého) jazyka, resp. jednotného uměleckého stylu. — L. Doležel charakterizuje jazyk současné české prózy z hlediska toho, které se v ní uplatňují útvary národního jazyka a v jaké hierarchii. Rozlišuje 1. spisovný typ, založený jednak na vlastním spisovném jazyce, jednak na hovorové formě spisovného jazyka, 2. nespisovný typ, jehož základem je obecná čeština n. slang mládeže, 3. smíšený typ, který v různé míře kombinuje prostředky spisovné a nespisovné. — K. Mára sleduje využití hovorových a nespisovných prostředků v dramatech K. Čapka (nářeční se objevují jen v Loupežníkovi) a připomíná některé málo známé Čapkovy názory na jazyk dramatu. V příspěvku ke klasifikaci stylů spisovného jazyka komentuje M. Šalingová některá pojetí vypracovaná u nás v posledních obdobích a snaží se podat doplňky k utřídění jednotlivých stylů.

Několik příspěvků oblast jazykové stylistiky překračuje: Problematiku gramatickou, lexikologickou a stylistickou v sobě spojuje příspěvek M. Jelínka, který zkoumá [185]jeden typ nominálního vyjadřování, totiž funkci dějových substantiv; charakterizuje jejich různé typy zvl. z hlediska (široce) sémantického a stylového. Oblast stylistiky směrem k problematice obecně jazykovědné překračuje příspěvek J. V. Bečky, v němž autor objasňuje své pojetí pojmů jazyk, řeč, jazykový projev a sloh. — V poznámkách ke studiu jazyka stylu uměleckého díla vycházejí O. a R. Parolkovi z teze, že při výkladech tohoto druhu mají dominantní postavení principy umělecké výstavby díla jako celku (jim musí být podřízeno také hodnocení jazykových prostředků), a dokumentují to na několika příkladech z ruské literatury. — K stylistickému oddílu ještě připomínám, že více pozornosti se tu vlastně dostalo otázkám „jazyka“ než „stylu“ a že i tu, jako ostatně i v ostatních oblastech, jeví se do budoucna potřebné propracovat hlavně metodologii zkoumání.

Poslední oddíl, obsahující několik příspěvků literárněvědných aj., je z hlediska celku nesnadno hodnotit: připomeňme jen, že se tak či onak i ony dotýkají pracovní oblasti jubilantovy: A. Dostál pojednává o málo prozkoumaných slovanských verzích byzantských kronik z hlediska jejich významu pro slavistiku a byzantologii. — J. Daňhelka uveřejňuje podrobný textově kritický aparát k Husovu listu č. 153, J. Hrabák dovozuje, že Svár vody s vínem (z pol. 15. stol.), psaný bezrozměrným veršem, je druhou redakcí skladby složené původně veršem osmislabičným, F. Vodička uveřejňuje a komentuje dnes neznámý text nakladatelského ohlášení z r. 1786 (objeveného jím v Leningradě), v němž vydavatel F. D. Procházka objasňuje cíle svých rozsáhlých plánů edičních (které se mu podařilo jen zčásti uskutečnit). — P. Bogatyrev na srovnávacím pozadí sleduje motiv „šibenice - svatba“ v slovenských zbojnických písních. A. Závodský se snaží analyzovat úlohu vyprávěče v Nerudových Povídkách malostranských a v závěrečné stati o funkci vlastního jména v tvorbě Petra Bezruče trefně postihuje O. Králík jeden z rysů pro tohoto básníka velmi příznačných — „nepřekonatelnou potřebu“ a „neumořitelnou touhu“ dávat lidem a věcem konkrétní pojmenování. Do tohoto oddílu je zařazen i příspěvek J. Lípy, který v něm zasvěceně charakterizuje a hodnotí Puchmajerovu (většinou jen názvem) známou práci o cikánštině Románi čib (1821) přes její mnohé nedostatky a chyby jako vědecké a na svou dobu i dlouho potom vynikající dílo.

Tento přehled problematiky uzavíráme zjištěním, že sborník[*] podává dobrý, i když ovšem ne dostatečně úplný a vyrovnaný obraz o zaměření a charakteru lingvistické práce u nás, především bohemistické, slavistické a obecnělingvistické, na přelomu padesátých a šedesátých let, s typickými pro tuto dobu rysy: snahou dobrat se stále hlubšího a všestrannějšího výkladu jazykového systému, výkladu opřeného o spolehlivý materiál, ale neutápějícího se v něm, navazujícího na plodné tradice pojetí jazyka v pražské škole a vyhýbajícího se pouhým spekulacím, již bez zábran zjednodušujícího pojetí období let padesátých, ale zatím také ještě bez velkorysejších nových koncepcí teoretických a zvláště pak — alespoň ve výkladu samém — nezaostřující pozornost na důslednější, explicitněji a exaktněji propracovanou metodologii. V tomto směru, domníváme se, by se měl od sborníku k Havránkově sedmdesátce odlišovat sborník k jeho jubileu nejblíže příštímu: což kdyby se při této příležitosti sáhlo ke sborníku jiného typu, např. omezenému na několik málo témat, resp. metodologických problémů, zato však dávajícímu příležitost prověřit nosnost předložených pojetí, vhodnost přístupu a efektivnost užitých pracovních metod i způsobů výkladu?

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 174-185

Previous František Kopečný: Kniha o sponě

Next Vladimír Barnet: Audioorální metody vyučování jazykům a lingvistická teorie