Nový francouzský výslovnostní slovník

Vladimír Hořejší

[Chronicles]

(pdf)

Новый словарь французского произношения / Un nouveau dictionnaire de la prononciation du français

Kromě zastaralého a dnes již metodicky nevyhovujícího slovníku H. Michaelise a P. Passyho (Dictionnaire phonétique de la langue française, Hannover 1927) a novějšího, ale stručného slovníku A. Barbeaua a E. Rodha (Dictionnaire phonétique de la langue française, Stockholm 1930) stěží existovala ve světové literatuře pro francouzštinu příručka typu anglického An English Pronouncing Dictionary D. Jonese. Tuto mezeru chce zřejmě vyplnit r. 1962 vyšlý slovník profesora v Lutychu (Liège) Leona Warnanta Dictionnaire de la Prononciation française (Gembloux 1962, XLII + 414 s.). Autor si klade za cíl podat obraz dnešní výslovnosti jednotlivých francouzských slov ve vzdělaném pařížském prostředí, která je všeobecně považována za jakousi normu. Hesla v slovníku jsou uspořádána abecedně, výslovnost je přepisována transkripcí Mezinárodní fonetické společnosti.

Autor nezaznamenává všechny možné správné výslovnosti jednotlivých slov, nýbrž většinou jen jednu, která se mu „zdála dnes nejběžnější“. Mimo to opomíjí některé jemnosti francouzské výslovnosti, jež vysvětluje úvodním výkladem, zařazeným do předmluvy; tak neoznačuje např. u jednotlivých slov fakultativní prodlužování samohlásky před koncovým němým -e (amie, vue), střídání polosamohlásek s plnými samohláskami (fouet, affectueux), vkládání [j] mezi [i] a následující samohlásku (prier) apod. Zato si všímá stylistických rozdílů ve výslovnosti francouzských slov a jednak uvádí v závorkách fakultativní hlásky (rozlišuje dikci pravidelných veršů, kde se takové hlásky vyslovují vždy, pečlivou konverzaci, četbu a uhlazený projev, kde je jejich výslovnost fakultativní, a běžný hovor, v němž se často nevyslovují), jednak si všímá různých možností timbrového odstínění samohlásek a fakultativní výslovnosti samohlásky [ǝ]. U těch slov, kde zaznamenává několikerou možnou výslovnost, sleduje i frekvenci. Vítané dále je, že autor důsledně označuje jednak apostrofem před fonetickým přepisem slova začínající ve výslovnosti samohláskou, která se nikdy neváží s předcházejícím slovem, jednak výslovnost morfologicky odchylných tvarů slov (např. plurálů na -aux u adjektiv na -al).

Za nevhodné však považuji vyznačování dělení slov na slabiky spojovacími čárkami v přepisu každého slova (e-fi-le, pal-pi-te atd.); jde přece o jev zcela mechanický (podobně jako slovní přízvuk, který autor právem neoznačuje), který není důležitý pro výslovnost a jen ztěžuje a zpomaluje čtení přepisu.

Se snahou umožnit čtenáři správnou výslovnost každého tvaru souvisí důsledné roztřídění sloves na typy s přihlédnutím i k výslovnostním zvláštnostem čistě mechanického rázu, jako je dloužení samohlásek v koncové slabice před určitými souhláskami, vyslovování [ǝ] apod. Tím autor došel např. jen u sloves s infinitivem na -er téměř k 50 vzorům, na něž se u každého slovesa této skupiny odkazuje. Podobný systém odkazů byl zaveden i u sloves na -ir a -re a u nepravidelných sloves. Také tento postup se mi zdá příliš složitý a zbytečně podrobný.

Aby autor zpřístupnil cizím uživatelům výslovnost jednotlivých francouzských hlásek, uvádí v tabulkách na konci úvodní části korespondence k jednotlivým [211]francouzským hláskám v 19 cizích jazycích, převážně evropských. Pokud jde např. o češtinu, která je sem rovněž zahrnuta, není jistě přesné úplné ztotožňování francouzského zadního [a] s českým dlouhým á a francouzského [w] s českým u v dvojhlásce ou, ani tvrzení, že v češtině neexistuje zadopatrové [ŋ].

Za nedostatek slovníku považuji též to, že autor přes všechnu snahu o podrobnost údajů neuvádí u jednotlivých slov jejich výslovnost při tzv. „vázání“ (liaison) a zejména to, že do abecedního seznamu přepisovaných slov vůbec nepojal vlastní jména, jejichž správná výslovnost působí často potíže, a to i rodilým Francouzům. Počet slov uvedených v slovníku je omezený (asi 30 000) a zdaleka tu nejsou všechna slova obsažená ve slovníku Petit Larousse. V abecední části se také najdou tiskové chyby a jiná nedopatření, na něž není v seznamu oprav poukázáno.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 210-211

Previous Karel Pala: Současný stav, výsledky a perspektivy strojového překladu

Next Aleksandr V. Isačenko: Nová mezinárodní společnost pro aplikovanou lingvistiku