K teorii věty

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

К теории предложения / À propos de la théorie de la phrase

V novějších českých příspěvcích k syntaxi se zdůrazňuje důležitost rozlišovat mezi větou jako útvarem jazykovým (jednotkou langue) a konkrétní větou jako součástí textu. V podstatě jde o věc samozřejmou, která nutně vyplývá z dichotomie „langue — parole“ (kód — text). Nicméně však trvalo dosti dlouho, než v strukturní jazykovědě převládl názor, že tvoření vět není jen záležitostí aktuální organizace jazykového projevu (textu), ale že je podmíněno syntaktickými normami. Ještě např. A. H. Gardiner v knize Theory of Speech and Language (Oxford 1932) zastával názor, že věta (na rozdíl od slova) nepatří do langue, že je v podstatě záležitostí jen parole (speech). Podobně si vedl také např. V. Brøndal v jeho Morfologi og Syntax (København 1932).

V pražské škole vystoupil proti tomuto názoru V. Mathesius a ukázal celkem jasně, že v syntaxi je třeba rozlišovat stejně jako v jiných plánech jazyka útvary normující (systémové) od konkrétních útvarů promluvových. Věty nejsou jen konstrukce, které sestavujeme vždy pouze jako součást konkrétního jazykového projevu, o jejich struktuře nerozhoduje jen individuální jazyková situace, aktuální potřeba dosáhnout jazykovým projevem konkrétního cíle.

„Věta není jen produkt pomíjivého okamžiku a není ve své podstatě zcela určena individuální situací. Nepatří tudíž beze zbytku do oblasti mluvy, nýbrž závisí ve svém obecném tvaru na mluvnickém systému jazyka, jímž je pronesena. To je skutečnost, které musí dbát každá opravdu jazykozpytná definice věty a kterou nepopírá vlastně ani sám Gardiner, neboť výslovně praví, že syntaktické formy a informace patří do jazyka. Má však stále před očima toliko větu jako konkrétní promluvu, a proto neodvozuje z tohoto správného poznatku nutný důsledek, že věta jako abstraktní vzorec je syntaktickou formou a musí být počítána k jazyku.“[1]

Do vývoje „pražských“ názorů o potřebě rozlišovat v syntaxi útvary jazykové od útvarů textových zasáhl podstatným způsobem také S. Karcevskij článkem Sur la phonologie de la phrase (Travaux CLP 4, 1931, s. 188—227). Karcevskij odlišuje větu jako jednotku gramaticky ztvárněnou, členěnou (označuje ji jako proposition) a větu gramaticky neztvárněnou, která může být vyznačena jen intonací (pro tu užívá označení phrase).[2] Hlavní charakteristikou věty (proposition) je její predikativní syntagmatičnost; srov.

[214]„La proposition est un syntagme, c’est-à-dire une structure binaire dont les termes se rapportent comme déterminé (T) à déterminant (T’), ainsi staryj (T’) dom (T); boîte (T) aux lettres (T’). Mais c’est un syntagme prédicatif, c’est-à-dire que’à l’encontre de tous les autres syntagmes, l’attribution du T’ au T s’y fait par l’intervention de la personne parlante d’une manière explicite. La personne parlante est présentée dans la proposition, puisque T’ d’un syntagme prédicatif est déterminé vis-à-vis de la notion de mode (ce qui n’est autre chose ques l’expression de la manière dont la personne parlante envisage l’attribution du T’ au T, p. ex. comme un fait ou bien comme une supposition, etc.); d’autre part, il est déterminé vis-à-vis de la notion de temps (c’est-à-dire par rapport au moment du discours de la personne parlante).

Dom (T) byl star (T’), La maison (T) était vieille (T‘). Le sujet d’une proposition est un T „absolu“ car il ne sert pas le T’ pour un autre T. Quant à la proposition impersonelle, celle-là n’existe que par son opposition avec la proposition ordinaire: c’est une structure prédicative dont le T est éliminé et le terme correspondant au T’ indique précisément l’impossibilité de le rapporter à un T absolu. Ainsi grom ubil čeloveka > čeloveka ubilo gromom; Ich träme > Es träumt mir.“

Na rozdíl od jazykové věty (proposition) věta promluvová (phrase) je podle Karcevského v podstatě útvar negramatický („La phrase n’a rien à voir avec la grammaire, en général“). To však neznamená, že je to útvar pouze promluvový, nejazykový. Základním organizačním prostředkem promluvové věty je větná intonace („L’intonation, dans l’économie de la langue, est le procédé par l’excellence d’actualisation. La langue en a plusieurs à sa disposition, et ils mériterait chacun une étude spéciale“). Jako aktualizační prostředek slouží intonace v podstatě k tomu, aby dělala ze slov a ze syntagmat věty. Věty pak jsou buď predikativní (Karcevského propositions), anebo nepredikativní (Karcevského phrases).

Ještě větší důraz než Karcevskij, jehož pojetí má různé obdoby již v pracích předstrukturalistických, klade na predikativní jádro věty J. Kuryłowicz v článku Les structures fondamentales de la langue: groupe et proposition (Studia Philosophica III, 1948, s. 203—209, znova v knize Esquisses linguistiques, Wrocław—Krakov 1960, s. 35—40). Usiluje zde o přesnější popis determinace typu la rose est rouge a la rose rouge. V prvním případě je konstitutivním elementem determinačního spojení predikát (člen určující), v druhém substantivum (člen určovaný). V obou případech jde o dichotomii determinační, ale poměr mezi členem determinujícím a determinovaným je v druhém případě obrácený. Rozdíl mezi slovní skupinou (groupe) a větou (proposition) charakterizuje Kuryłowicz takto: „Le membre fondamental ou constitutif du groupe est son nombre déterminé, de membre fondamental ou constitutif de la proposition est le membre déterminant, c-à-d. le prédicat“ (cit. Esquisses linguistiques, s. 40). Věty bezpodmětné jsou plnoprávné věty, třebaže determinační dichotomie není tak jasná jako v dvoučlenných větách. Naproti tomu nominální konstrukce typu Mráz; Hvízdání větru; Zoufalá nicota jsou jen slova nebo slovní skupiny, které plní funkci vět (tradičním německým termínem Satzäquivalente).

Co dělá ze slova nebo ze slovní skupiny větu nebo její ekvivalent, Kuryłowicz neříká. Podle Karcevského je to intonace. K tomu by bylo třeba dodat, že v písemných projevech jsou někdy rozhodující grafické signály (i bez funkce vyznačovat intonaci). Přes to, že o funkci intonace Kuryłowicz nemluví, nelze z jeho úvahy vyvozovat závěr, že věta je záležitostí langue a větné [215]ekvivalenty parole. U Karcevského rovněž nejde u dvojice proposition — phrase o dichotomii langue — parole, nýbrž o dichotomii gramatika — fonologie. Karcevského fráze jsou vlastně negramatické věty, tvořené pouze pomocí intonačních prostředků.

Rozdíl mezi větami gramaticky organizovanými a větami bez gramatické predikace dělají východiskem pro syntax čeští lingvisté M. Dokulil, F. Daneš a K. Hausenblas a v jejich stopách nověji také O. Leška.[3] Poněkud odlišné stanovisko při výkladu rozdílů mezi větou a výpovědí zaujímá J. Ružička.[3a]

Navazujíce na V. Mathesia rozeznávají tito čeští lingvisté větu jako jednotku jazykového systému (langue) od výpovědi jakožto jednotky promluvové (parole). Dovolávají se ale zároveň S. Karcevského, jehož pojetí se však, jak bylo ukázáno shora, s pojetím Mathesiovým nekryje. Důležitější však je, že vlivem pojetí Karcevského (a u Hausenblase také vlivem Kuryłowiczovým) se dvojici termínů věta — výpověď dává někdy jiný smysl. Mathesius naprosto nevylučoval z langue neslovesné věty (resp. větná schémata). A kdyby to byl i dělal, bylo by to samozřejmě nesprávné. Nominálním a interjekčním větám nelze upírat systémový základ. Karcevského terminologická dichotomie proposition — phrase nic podstatného nepřidává k tradiční české dichotomii věta slovesná — věta neslovesná.[4] Kdyby se však neslovesné věty (z výpovědí nevětné) považovaly za jev jen promluvový, bylo by to úplně nesprávné a způsoboval by se tím v jazykovědě zmatek. V této věci se již názory skupiny Dokulil atd. tříbí.

K dočasné nejistotě v této věci přispěl patrně i V. Mathesius, a to svou teorií tzv. aktuálního členění větného. Sama o sobě je tato teorie podstatným krokem vpřed ve srovnání s dřívějšími pokusy vyložit některé syntaktické [216]jevy pomocí pojmů psychologický podmět a psychologický přísudek. V podstatě jde jen o aplikaci zvláštních pravidel o kontextovém uspořádání větných útvarů. Mathesiův termín aktuální členění však svádí k představě, jako by šlo jen o záležitost organizace konkrétních promluv bez systémového podmínění, ale tak tomu ve skutečnosti není. Podstatou aktuálního členění není podřizování výstavby textu situačním potřebám, nýbrž soubor pravidel, která tvoří součást jazykového systému. Tato pravidla nejsou sice tak ustálená, jako některá jiná pravidla syntaktická, ale to povaze jazyka (jazykového systému) nikterak neodporuje. Jsou to pravidla, která rozhodují o utváření jazykového projevu i v poměru ke konkrétní situaci.

Tzv. negramatické věty (podle Dokulila atd. nevětné výpovědi) jsou docela běžné a zákonité jednotky jazykového systému, které slouží především potřebám dialogu, mimo dialog bývají stylisticky příznakové. (Zvláštní případ tvoří nápisy a podobné projevy.) V novější době je běžně uznáváno, že problematika syntaxe nekončí větou. Je to ostatně vidět jasně i na jevech, které spadají pod pojem aktuálního členění. Jsou tu však jevy elementárnější a jasnější, na které se v mluvnicích ještě nedostalo. Jsou to některé zvláštnosti dialogické řeči, zvláště odpovědi na otázky. Odpovídáme-li na otázku Co se stalo? větou Nic!, nepřecházíme od větného schématu (vzorce) k „nevětné odpovědi“, nýbrž prostě k jinému větnému vzorci. Důležité však je, že oba tyto větné vzorce (rozčleněná otázka a jednoslovná věta—odpověď) tvoří spolu vyšší jazykovou (systémovou) jednotku. Tuto vyšší jednotku je možno označit jako jedno ze základních dialogických schémat.

Jednočlenné věty, které tvoří součást dialogických nebo jiných podobných konstrukcí (např. typu: Nesmíš tam jít. Rozhodně ne. Snad někdo jiný), mají podstatně odlišný charakter než např. konstrukce typu Jasná noc. Zpěv z dálky. Klid v duši.

Jisté komplikace nastávají v případech, kdy se předmětem dialogu stává jazyková realita sama. V platnosti odpovědí se tu může objevit nejen slovo, ale také hláska, skupina hlásek, slabika atd. Např. na otázku, kterou hláskou (písmenem) začíná jméno, které se má uhádnout, odpoví se větou, která se skládá jen z této hlásky (s) nebo z jejího konvenčního pojmenování (es). Tu je pak situace podobná jako v každém metajazykovém pozorování (např. v mluvnicích).

Teorie dialogu je dosud v plénkách. Novější úvahy o dialogu jsou vesměs stylisticky orientovány. Dialog je však důležitý fakt jazykový, elementárně jazykový. Výstavba dialogu se řídí systémovými pravidly, která těsně souvisí s pravidly o aktuálním členění (nebo s nimi tvoří zvláštní oddíl syntaxe). Stačí si uvědomit tuto elementárně jazykovou skutečnost, aby se nám nesprávnost snah redukovat problémy syntaxe na gramaticky organizované věty (věty s určitým slovesem) objevila v jasném světle.

Zbavíme-li pokusy rozlišovat věty slovesné (a jim podobné) a neslovesné všeho, co se nesrovnává s dnes běžným pojetím jazyka (jazyk je soubor předpisů pro tvoření správných a srozumitelných promluv), pak nutně dospějeme k závěru, že rozlišováním jednotek s gramatickou predikací od jednotek bez gramatické predikace se situace v syntaxi nezjednodušuje. Potíže s definicí věty nevyřešíme, když místo věta (v širokém slova smyslu) budeme říkat výpověď a označení věta vyhradíme jen pro věty slovesné (včetně vět s nulovou sponou). Definuje-li se výpověď jednoduše pomocí koncového sig[217]nálu, může se tak přece definovat i věta (a také se to tak dělalo). Rozlišovat a správně klasifikovat se ovšem v gramatice (včetně syntaxe) musí.

Diskuse o podstatě věty by se dostaly na pevnější teoretickou bázi, kdyby byl jasněji určen poměr mezi morfologií a syntaxí. Zastává-li nověji Vl. Skalička názor, že ve větné stavbě je morfologie vedlejší, syntax hlavní, pak i z toho vyplývá závěr, že morfologické prvky věty (k těm patří i sloveso) nemohou určovat její podstatu. Ani stanovisko logiků by přitom nemělo být přehlíženo.

Tyto poznámky nejsou míněny jako soustavný rozbor syntaktických příspěvků k teorii tzv. větných a nevětných výpovědí. Měly by se stát úvodem k diskusi, jejíž výsledky nechci anticipovat. Chtěl jsem zatím jen ukázat, oč se tato teorie nemůže opírat, ať se to tak jasně dělá nebo nedělá. Ukazuji, že tu nemůže jít o analogii s dichotomií foném — hlásková realizace a v důsledku toho ani ne o rozdíl mezi jevy systémovými a promluvovými. Bezprostředním popudem k napsání článku byla mi tato věta z Danešova příspěvku k 5. mezinárodnímu sjezdu slavistů: „Zjišťujeme-li, že věta ve smyslu abstraktního syntaktického vzorce se realizuje ve výpovědi, je to obdoba toho, jak se foném (jakožto soubor distinktivních rysů) realizuje hláskou.“[5] (Výpověď přitom není Danešovi prosta gramatických prvků, ale ty zde podle něho nemají větotvornou funkci, nekonstituují v důsledku toho větný vzorec.) Systémovost výpovědi, resp. nevětných výpovědí zdůrazňuje Hausenblas, který podstatu věty vidí také v její gramatičnosti;[6] jednotkou plánu aktuálně funkčního je výpověď Leškovi.[7]

 

R é s u m é

ZUR THEORIE DES SATZES

In neueren tschechoslow. Beiträgen zur Theorie des Satzes (Daneš, Dokulil, Ružička, Leška) wird behauptet, dass der Unterschied zwischen dem Satz (bei Karcevskij franz. proposition, tschechisch věta) und der Aussage (Karcevskij phrase, tschech. výpověď) für die linguistische Theorie eine entscheidende Bedeutung hat. Dabei versteht man unter dem Satz gewöhnlich eine syntaktische Konstruktion mit dem verbum finitum. Es handelt sich eigentlich nur um eine Reform in der Terminologie, dass das traditionelle Unterscheiden zwischen den verbalen und nichtverbalen Konstruktionen ersetzen soll. Die nichtverbalen und nichtgrammatischen Sätze bilden aber einen wichtigen Bestandteil des Sprachsystems; das ist besonders an den dialogischen Konstruktionen klar zu sehen. Es wird deshalb eine Diskussion darüber sehr nützlich sein.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 3, pp. 213-217

Previous Marie Ludvíková: Psycholingvistika a její nový časopis

Next Ladislav Nebeský, Petr Sgall: Relace a operace v syntaxi