K některým otázkám makrosémantiky (Na okraj romanistických prací o tzv. sémantických polích)
Jan Šabršula
[Rozhledy]
К некоторым вопросам макросемантики / Sur quelques questions de la macrosémantique
V poslední době se dostávají do popředí otázky makrosémantiky, tj. zkoumání ne pouhého vztahu signifiant — signifié u jedné jednotky, nýbrž též zkoumání vzájemných vztahů mezi slovy.[1]
Někteří lingvisté zavedli pro skupiny slov navzájem spolu spojených různými vztahy termín pole. Tento termín se objevuje na začátku tohoto století zejména u vědců, kteří byli ovlivněni myšlenkami Humboldtovými a sociologickou školou Durkheimovou. Zásluhou de Saussaurovou bylo, že ukázal na mnohostrannost asociačních vztahů mezi slovy. Je možno představit si tolik asociativních řad slov, kolik jich mohou vytvořit různé existující vztahy. Ch. Bally systematizoval různé asociativní řady. Tak se došlo k rozlišování vztahů situačních, formálních a významových.[2]
Proti termínu „pole“, který byl rozšířen zejména německou trierovskou školou a kterého se ostatně užívá v nejrůznějších významech, byly vzneseny námitky[3] a navrženy termíny, které by lépe odpovídaly skutečnosti, protože slovní zásobu nelze na „pole“ rozdělit beze zbytku, eventuálně bez překrývání. S tím souvisí i to, že pojem „pole“ je rozsahově relativní. Ukázal to už W. Porzig, který mluví o sé[263]mantických polích, která sama jsou součástmi „polí“ rozlehlejších.[4] V tomto smyslu ostatně pak se mluví někdy o „polích“ i tehdy, jde-li o zkoumání celých terminologických systémů určitých oborů; činí to někteří příslušníci školy Matorého.[5]
Naopak autoři zabývající se otázkami systému v lexiku neužívali vždy jen termínu pole. Už A. Jolles užíval též termínu Gruppe, A. I. Kuzněcova a zejména A. A. Ufimceva[6] užívají někdy termínu lexikálně sémantická skupina, Betz (v. pozn. 3) navrhuje termín Sinnbezirk, S. Oksaar[7] užívá termínu Sinnbereich, W. v. Wartburg mj. termínů secteur de sens, groupe sémantique.
U nás se v souvislosti s otázkou systému ve slovní zásobě jazyka mluví o významových oblastech.[8]
Tam, kde Quemada (v. pozn. 5) užil výrazu pole („le champ linguistique correspondant à la terminologie des sciences médicales …“, viz Introduction à l’étude du vocabulaire médical, 8) by byli někteří pražští autoři let třicátých, vycházející ostatně přímo i nepřímo z myšlenek Ballyho,[9] mluvili o části funkčního jazyka.
Není však tak důležité, zda se určité skupiny myšlenkových, významových či jiných jednotek nazývají pole, oblast, okruh ap.; jde více o vyjasnění některých dalších základních pojmů.
O. Ducháček v uvedené monografii (s. 19) přichází, jak říká, s „novou koncepcí“, podle níž pole lze dělit na pole „slovní“ a pole „myšlenková“ (champs d’idées). Pole „slovní“ pak na (1) morfologická, (2) syntagmatická (syntaktická), (3) asociativní. Pole myšlenková dále na pojmová (champs conceptuels) a sémantická.[10]
Ve skutečnosti o sémantickém poli můžeme mluvit tehdy, máme-li na mysli systém významů slova. Vycházíme-li z opačného pohledu, tj. zkoumáme-li systém označení pro určitý pojem, pak je třeba mluvit o onomaziologickém poli (nebo o onomaziologické struktuře).[11] Při podobné práci je tedy třeba si ujasnit, zda chceme [264]pracovat s gnozeologickou strukturou nebo se strukturou onomaziologickou,[12] nebo zda chceme oba pohledy kombinovat (při čemž pak je třeba uvědomit si zároveň příslušné rozdíly a specifičnost zprostředkující úlohy onomaziologické struktury, také, jaký je rozdíl mezi postupem onomaziologickým a sémantickým).
Důležitým přínosem badatelů v oblasti „polí“, jehož krystalizaci představuje soubor prací Trierových, je myšlenka, že „pole“ jsou v určitém smyslu organizované celky, kde se jednotlivé prvky vzájemně delimitují a nabývají funkcí z postavení, které zaujímají uvnitř pole.
Tento nový prvek musí vést k zamyšlení nad dosavadním pojetím významu slova.
Tradiční zkoumání se zabývalo hodně vztahem slova a pojmu.[13] Očekávali bychom, že badatelé v oboru „polí“, pokud budou význam slova definovat, budou určovat význam z hlediska celku, souvztažně, i když to samo ještě k definování významu slova nestačí.
Definice významu slova, jak je uvedena v práci O. Ducháčka Le champ conceptuel …, anebo v článku v SaS (24, 1963, 238—244), však k souvztažnosti uvnitř pole nepřihlíží a přibližně se shoduje s definicemi z dob Erdmannových nebo Gamillschegových.[14] Neřeší však ani vztah ke skutečnosti. Význam slova je třeba vidět jako specifickou kvalitu, která má svůj obsah (prvky hlavní a vedlejší) a rozsah, je však též třeba hledat možnosti přesnějšího pojetí sémantiky ze strukturního hlediska.[15]
Připomeňme tu i některé pokusy o antimentalistické definice významu: Bloom[265]fieldova behavioristická definice, Language 139, 144, 145; Kuryłowicz r. 1949 načrtl pokus o schematizování systému sémantických protikladů, který by byl paralelní se systémem protikladů fonologických (Linguistique et théorie du signe, Journal de psychologie, 1949, č. 2, s. 170—180); Hjemslev se snaží o postižení významových atomů v Prolegomena to a theory of language, International Journal of American Linguistics, vol. XIX, No. 1, 1953, s. 28, a v La stratification du langage (World 10, 1954, 138—188, zvl. s. 165); viz i L. Hjelmslev, Existe-t-il des catégories qui soient communes à l’universalité des langues humaines? Actes du 6e C. I. L., Paris, Klincksieck 1949, s. 419—430. Je ovšem třeba upozornit i na skeptičtější postoj např. H. Freie Critères de délimitation, Word 10, 1954, 136—145.
Poukazujeme tu i na upozornění Paulinyho (cit. sb. O věd. poznání soudobých jazyků, s. 21), že význam slova je dán též syntagmatickými vztahy. Obecněji řečeno, je dán i možnostmi selekce. — Konečně je třeba přihlédnout k dynamice významů, která souvisí též se změnami mimojazykové skutečnosti a s jejím poznáváním. Tato dynamika se může v „polích“ projevit druhotně.
Ducháčkova definice významu tedy zanedbala několik faktorů, tj. funkci „pole“, dále syntagmatické vztahy (selektivní možnosti) neomezené tematicky jedním „polem“ a vztah k měnící se mimojazykové realitě. Jiní autoři zabývající se „poli“ zanedbávají většinou vztah k mimojazykové realitě. Není proto divu, že mezi jejich odpůrci představují důležitou skupinu badatelé, kteří vyšli z onomaziologie.[16]
Shrnutí různých diskusí, v nichž se přímo kritizovaly některé principy teorií o „polích“, přináší S. Öhmannová v studii Wortinhalt und Weltbild (Vergleichende und methodologische Studien zur Bedeutungslehre und Wortfeldtheorie), Stockholm 1951, s. 72—89; srov. i její čl. Theories of the „Linguistic Field“, Word 9, 1953, 123—134. Nepřímo kritizuje tyto teorie J. Thyssens, Kritik an Weisgerbers „Weltbild“ - Auffassung der Sprache (Lexis III, 2, 301—307). Teorie polí dále kritizují M. Konradt-Hicking (Ztschr. f. vgl. Sprachforsch. 73, 1953, 222—234), F. Hiorth (Studia linguistica 10, 1956, 57—66), G. Müller, Festschrift Ernst Otto 1957, s. 155—163, K. Gabka, Wiss. Ztschr. Univ. Greifswald, Gesellschafts- und Sprachwiss. Reihe, 6, 1956/57, 85—88, K. Reining, Joy and Freude, A comparative study of the linguistic field of presurable emotions in English and German, Swarthmore 1941 aj. — Některé zásadní pozice teorií „polí“ kritizuje V. Vinogradov, viz Doklady i soobščenija Inst. jazykoznanija X, 1956.
Významným příspěvkem ke kritice některých pozic autorů zabývajících se „poli“ je dílo Ul. Rickena „Gelehrter“ und „Wissenschaft“ im Französischen, Berlin 1961.
V podstatě z různých kritik vyplývá upozornění, že u změn významů a jejich impulsů nejde jen o změny kompenzační v „poli“, že tu jde též: (1) o změny označované reality, (2) o odraz těchto změn v lidském myšlení, které se vyjadřuje v jazykových termínech — buď starých (odpovídajících též realitě dřívější), nebo nových (které jen někdy jsou pouhou materiální náhradou termínů starých, častěji však odpovídají realitě nové, což pak se projeví v lexématické struktuře jako změna obsahová).
Kdežto tedy „metoda pole“ v trierovském pojetí se snaží určit význam slov z jejich místa v „poli“, tj. ze vzájemných vztahů mezi jednotkami určitého pole, onomaziologie bere na pomoc též mimojazyková data a přihlíží tak k hlavním funkcím jazyka.[17]
Pole lze zkoumat z hlediska diachronického nebo synchronního. Je pravda, že současný stav jazyka „nelze nikdy chápat jako nehybnou fotografii, ale spíše jako krátký [266]filmový výsek, plný děje a života,[18] přece však mezi synchronním a diachronním pohledem je třeba rozlišovat.[19] Nelze ztotožňovat snahu o postižení systémového ustrojení jazyka v celé jeho složitosti (tedy i s přihlédnutím k dynamickému napětí, které se tu projevuje) s pohledem diachronickým, ani teoreticky, ani fakticky.
Některé kritiky vytýkají teoriím lingvistických polí subjektivismus. V této souvislosti je třeba zamyslet se nad možnostmi experimentu a nad otázkami frekvenční relevance členů „pole“.
W. Betz, Zur Überprüfung des Feldbegriffes, Ztschr. für vergl. Sprachf. 71, 189—198, referuje o experimentu, který provedl mezi studenty. Ukazuje, že často není možno určit hranici významů jednotlivých slov. Podobně S. Oksaar, Semantische Studien im Sinnbereich der Schnelligkeit, Uppsala 1958 zjišťuje experimentálně (metodou ankety u studentů), že nelze mluvit o jednotném „poli“. — Co se týče frekvence, v každém významovém sektoru se vyskytují slova okrajová a příležitostná, která se v nějaké omezené době vyskytnou ve významu zajímavém z hlediska určitého „pole“ (Nyrop, Grammaire historique, je nazývá „mots de circonstance“).
Pro přesnější poznání skutečné struktury „pole“ ovšem pouhé registrování takovýchto slov vedle slov mnohem relevantnějších nestačí. Pro stanovení lexikální charakteristiky každého jazyka nebo „pole“ je důležité zjistit nejen pouhou existenci jeho lexikálních prvků, nýbrž i to, jak se jich využívá.[20]
Se subjektivismem některých autorů prací o „polích“ souvisí i otázka, do jaké míry je možno zevšeobecňovat výsledky, k nimž se došlo studiem „pole“ jednoho.[21]
K otázce subjektivismu je třeba říci, že by nebylo z hlediska lingvistických postupů správné vycházet z toho či onoho apriorního schématu a naplňovat je slovy. Naopak, subjektivismu se vyhneme tím, respektujeme-li mnohotvárnost vztahů uvnitř slovníku a objevujeme-li reálně a objektivně existující lexikálně sémantické skupiny. Objektivní strukturní přístup vyžaduje zavedení statisticky podepřených distribučně kombinačních testů a zkoumání možností substitučních a komutačních. To vše slouží přesnějšímu pojetí sémantiky.
[267]V žádné z prací, na které upozorňujeme v pozn. 1, se nedbá toho, že na posílení slova v jazyce mohou mít též vliv slova stejného slovotvorného typu v tom smyslu, jak o tom hovoří R. A. Budagov, O svjazi semantičeskich izmenejij s processami slovoobrazovanija i formirovanija slovosočetanij, Inostrannyje jazyki v škole 5, 1957, 67—77.
U některých „polí“ bylo by vhodné přihlížet též k antonymům. Víme, že protikladnost někdy silně váže slova.[22]
K otázce srovnávání lexikálně sémantických skupin nebo „polí“ jednoho jazyka s analogickými skupinami v jiných jazycích je třeba připomenout, že obecně platí, že studium lexikálně sémantických skupin se neobejde bez přihlédnutí k formálním typům, k tvoření slov, ke kompozici, k seskupením frazeologickým; pro studium lexikálního systému jsou důležité též vztahy lexikálně morfologické a lexikálně syntaktické.[23] Proto při srovnávání lexikálně sémantických skupin a „polí“ v různých jazycích je třeba přihlédnout též k slovnědruhovému zařazení členů „pole“.
Nestačí také srovnávat jen „slova“. Již de Saussure uvádí, že význam slova jako redouter je omezen slovy jako craindre, trembler nebo être effrayé, avoir peur … V posledních dvou případech nejde o slovo, ale o verbonominální seskupení; ta jsou ve francouzštině častější než v češtině. Pro francouzštinu jsou důležité postupy analytické, víceslovná seskupení. A proto zejména tehdy, chceme-li srovnávat obdobná „pole“ v různých jazycích, je třeba přihlédnout též k typu srovnávaných jazyků.[24]
Je patrno, že zkoumání „polí“ je úkolem mnohem složitějším, než se zdá průkopníkům tohoto směru. Dnes takové zkoumání vyžaduje ujasnění četných pojmů teoretických a znalost velmi rozsáhlé odborné literatury, která není vždy v nadpise signalizována termínem „pole“. Náročnost zkoumání se násobí, chceme-li tak složité celky jako lingvistická „pole“ srovnávat s obdobnými strukturami v různých jazycích.
Pro zkoumání systému lexika pak teorie „polí“ samy nestačí už proto, že kombinovatelnost slov není závislá jen na tématu.
[1] Jde např. o tyto práce: a) H. Altevogt, Der Bildungsbegriff im Wortschatze Ciceros, Münster 1940; H. Bechtoldt, Der franzözische Wortschatz im Sinnbezirk des Verstandes, Rom. Forschungen 49, 1935, 21—180; H. Fischer, Der Intellektualwortschatz im Deutschen und Französischen des XVII. Jhrts, untersucht an Gerzans und Zesens Sofonisbe (Neue Deutsche Forschungen 1938); H. Hatzfeld, Linguistic Investigation of Old French High Spirituality, Publications of the Modern Language Association of America, 1946, 331—378. — b) O. Ducháček, Le champ conceptuel de la beauté en français moderne, Praha 1960 a některé jiné práce téhož autora, zejména čl. Různé typy významových vztahů a problematika jazykových polí, SaS 24, 1963, 238—244.
Mezi těmito dvěma skupinami studií není přímá souvislost. O. Ducháček se ve své hlavní práci (Le champ …) opírá o Ballyho, Bellina-Millerona, Sperbera, Ipsena, Porziga, Weisgerbera, Matorého, Guirauda aj., hlavně však o Triera; práce, na něž upozorňujeme sub a), ani některé další romanistické práce v bibliografii neuvádí.
Podobně není přímá souvislost mezi pracemi zkoumajícími významové pole „krásy“ v jiných jazycích a studií Le champ conceptuel (např. Gertrud Juzi, Die Ausdrücke des Schönen in der altenglischen Dichtung, Untersuchungen über ein sprachliches Feld, Diss. Zürich 1939; W. Klett, Wörter im Sinnbereich der Gemeinschaft bei W. Langland, Diss. Bonn 1939; S. Wyler, Die Adjektive des mittelenglischen Schönheitsfeldes unter besonderer Berücksichtigung Chaucers, Diss. Zürich 1944).
[2] Saussurovo schéma, jak je uváděno v Cours … (170—175), upravil S. Ullmann, Précis de sémantique française 1, Bern 1952, 2, 1959, 28—29; ukazuje, že asociační systémy nejsou jednorozměrové, nýbrž mnohotvárnější, než jak si je představuje de Saussure. Připomeňme i úvahy Filipcovy, sb. O věd. poznání soud. jazyků, Praha 1958, s. 186, který zkoumá vztahy zvukové formy, slovotvorby, morfologie, syntaxe aj. — Naopak O. Ducháček, Le champ conceptuel 7, se domnívá, že lze Saussurovo schéma zjednodušovat.
[3] Srov. např. W. Betz, Zur Überprüfung des Feldbegriffes, Ztsch. f. vergl. Sprachforsch. 71, 1953, 189—198.
[4] Aischylos, 1926, 55—56.
[5] Viz B. Quemada, Le commerce amourex dans les romans mondains (1640—1670); týž, Introduction à l’étude dua vocabulaire médical (1600—1710), Besançon — Paris 1955, s předmluvou Matorého. Viz též A. J. Greimas, La mode en 1830. Essai de description du vocabulaire vestimentaire d’après les journaux de mode de l’époque, Paris 1954.
[6] A. I. Kuznecova, Ponjatije semantičeskoj sistemy jazyka i metody jego issledovanija, Moskva, Izd. MGU 1963. — A. A. Ufimceva, Opyt izučenija leksiki kak sistemy, Izd. Ak., Moskva 1962.
[7] S. Oksaar, Semantische Studien im Sinnbezirk der Schnelligkeit, Uppsala 1958. — W. v. Wartburg, Problèmes et méthodes de la linguistique, Paris, Presses Universitaires de France (Traduit de l’allemand par Pierre Maillard) 1946, 150n.
[8] „Vidíme, že slova jsou pojena jednak podle různých formálních typů, jednak podle jednotlivých významových oblastí“, viz Lexikálně sémantická stavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce, B. Havránek a J. Filipec, cit. sb. O věd. poznání soudobých jazyků, s. 177.
[9] Traité I, 209—12 (konfrontace „langue spéciale“ a „langue commune“).
[10] Na s. 21—24 pak podrobněji vykládá, jaký je podle jeho pojetí rozdíl mezi poli pojmovými a sémantickými: spočívá spíše v rozsahu; pojmové pole je jednodušší, sémantické pole je příliš rozsáhlé a heterogenní. V česky psaném závěru (s. 195n.) autor nenachází ekvivalent pro pole, která nazývá champs d’idées. Rozeznává tu jen pole slovní („jejichž jádrem je slovo“) a pojmová [„v nichž jsou slova navzájem spojena tím, že všechna ve svém sémantickém obsahu implikují ve větší nebo menší míře jeden určitý pojem (pole elementární) nebo některý ze skupiny úzce příbuzných pojmů (pole komplexní)].— Zdá se, že tu nejde jen o problém překladu; spíše tu jde o otázku jasnosti pojmů, s nimiž se pracuje.
[11] K. Baldinger (Zeitschrift für roman. Phiologie 78, 1962, s. 613) říká v této souvislosti: „Besser wäre es, vom Begriff oder Oberbegriff zu sprechen, da semantisches Feld sinngemäßer für Bedeutungsfeld reserviert werden sollte. Bedeutungsfeld (= semantisches Feld) ist das System der Bedeutungen eines Wortes; das Gegenstück dazu, das Bezeichnungsfeld (= onomasiologisches Feld) ist das System der Bezeichnungen für einen bestimmten Begriff.“ — Upozorněme ještě na termíny archisémème nebo intersection des sémènes, kterých užívá B. Pottier (Du très général au trop particulier en analyse linguistique, Travaux de linguistique et de littérature, Strassbourg 1963, 9—16 a Recherches sur l’analyse sémantique, Nancy 1963, Faculté des Lettres). — Dále viz v práci M. Dokulila Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině 1, Praha 1962) stať „Pojem onomaziologické kategorie“ (s. 29—49) a zmínku o lexikálně sémantických kategoriích, s. 17 aj.
[12] „… která tvoří … pojmový základ, půdorys“ (M. Dokulil, o. c., s. 49), nad nímž teprve jsou vybudovány kategorie jazykové v plném slova smyslu.
[13] Připomeňme tu práci K. O. Erdmanna Die Bedeutung des Wortes, Leipzig 1910, H. Günterta Grundfragen der Sprachwissenschaft, Leipzig 1925, J. Kainze Einführung in die Sprachpsychologie, Wien 1946, E. Gamillschega Franzözische Bedeutungslehre, Tübingen 1951 a jiných, kteří mluví o třech prvcích významu, o jeho pojmovém obsahu (begrifflicher Inhalt, Nebensinn), asociacích, elementech emocionálních (Gefühlswert, Stimmungsgehalt), o příležitostných významech, které se specializují ad hoc z větné souvislosti nebo situace (Kainz, o. c., s. 19, mluví o „logische Zentralbedeutung“, Gamillscheg rozlišuje Bedeutung a Meinung. Již tito autoři definovali tedy i „connotations“). Srov. i u nás polemiku P. Trost - V. Hrabě v Sovět. vědě — jazykovědě 4, 1954, 411n., SaS 16, 1955, 213—216 a 17, 1956, 107n., která je součástí diskuse širší, zejm. sovětské.
[14] Význam slova je tu definován „jakožto realizace souhrnu významové dominanty a všech nocionálních, afektivních, expresívních, gramatických a stylistických vedlejších komponentů“. Tato definice je ostatně tautologická, neříká, co je význam a významová dominanta.
[15] Je otázka, zda je vhodné při výkladu vztahů mezi slovy opírat se o pojmy, tj. o méně známé věci, než jsou ty, které jsou vlastním předmětem zkoumání. Ke strukturnímu hledisku lépe přihlíží definice Filipcova (cit. Sb. o věd. poznání soud. jaz., s. 179—180): „Význam slova je odraz skutečnosti nebo jejích vztahů v našem vědomí (nebo zprostředkovaný naším vědomím), který je v historicky podmíněném a nutném vztahu s formou — interní vztah jazykový — dále ve vztazích s významy jiných slovních forem — externí vztah jazykový — a ovšem ve vztahu s mimojazykovou skutečností — externí vztah mimojazykový.“ Toto pojetí je v souladu s některými názory Ščerbovými a koriguje do jisté míry koncepci Ullmannovu (The principles of semantics, Glasgow 1951, 70n.). Viz i J. Filipec, K otázce slova a významu, ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, 276.
[16] Autoři zabývající se „poli“ by tedy neměli opomíjet přínos badatelů, jako byli Tappolet, Zauner, Schuchardt, Jaberg, Quadri.
[17] Jednostranný postoj metody trierovské souvisí též s tzv. „Ausklammerung der Geschichte“. Je možné, že tu, alespoň terminologicky, Trierův postoj závisí na myšlenkové atmosféře Husserlovy fenomenologie, podobně jako u idealisticky a fideisticky založeného Weisgerbera jde patrně o filiaci směřující přes Cassirera nepřímo k Humboldtovi. K tomu viz i čl. H. Basilius, Neo-Humboldtian Ethnolinguistics, Word 8, 1952, 95—105.
[18] J. Vachek, cit. sb. O vědeckém poznání soud. jaz., s. 59.
[19] O. Ducháček např. uvedenou práci považuje za synchronní, přestože zkoumá své „pole“ od 17. do 20. stol. Toto dlouhé období pokládá za nediferencované. Při tomto postupu se však nikde neukazuje časově definovaný průřez zkoumaným polem, který by dovolil zjistit skutečně existující vztahy a napětí v určité etapě a v stejné stylistické rovině. Vždyť podle Wartburgovy periodizace francouzského jazyka po čtyřech obdobích starých reprezentuje páté doba Malherbova, šesté jde od smrti Ludvíka XIV. do začátku francouzské revoluce, sedmé klade Wartburg do doby od revoluce až do začátku první světové války. Srov. k tomu též P. Lafargue, Die französische Sprache vor und nach der Revolution (Ergänzungshefte zur Neuen Zeit, Nr. 15, 1912/13). O zvláštních rysech francouzštiny v pravém slova smyslu současné srov. např. J. Dubois, Le „Néo-français“, La Pensée 1961, 52—67.
[20] O. Ducháček v Le champ conceptuel též hovoří o frekvenci termínů označujících „krásu“; říká, že pro jejich frekvenční vztahy ve francouzštině platí toto schéma: beauté — beau — (bellement) : joliment — joli — joliesse. Toto tvrzení není doloženo čísly. Podle nejnovějšího frekvenčního seznamu vypracovaného G. Gougenheimem aj. (L’élaboration du français élémentaire, Paris 1956), čísla mluví jinak; z uvedených slov je nejfrekventovanější slovo beau (pořadí FE 171), pak joli (461), dále následuje beauté, kdežto joliment, joliesse, bellement se vůbec mezi nejfrekventovanějšími třemi tisíci slovy nevyskytují.
[21] Jestliže z tohoto hlediska prozkoumáme závěrečné teze práce O. Ducháčka v uved. práci, vidíme, že výsledek přímo podmiňuje teze I a II (týká se slov, která vyjadřují různé druhy a stupně krásy), XII (poukazuje na rozmanitost jejich slovnědruhového ztvárnění) a XIII. Do ostatních tezí se tu podsouvají otázky, které přímo ze zkoumání pole „krásy“ nevyplývají, které však vyplynuly z jiné literatury (tak např. teze IV, s. 180 využívá dřívější metaforické formulace. Sperberovy o „expanzívní“ a „atraktivní síle“ pole) nebo které zkoumáním pole „krásy“ jsou znovu dokládány a potvrzovány (např. Doroszewského teze o krystalizaci dominant).
[22] To by bylo na místě zejména např. u pole „krásy“. Zkoumáme-li fr. beau, pak bychom měli přihlédnout k opaku laid, beauté — laideur, plaire — déplaire … Upozorňuji i na tento příklad definice krásy per negationem: Je disais … que ma foi … la nouvelle n’est pas mal du tout. (Laffitte) („není špatná“, tj. „je docela hezká“; viz níže). — E. Coseriu, Pour une sémantique diachronique structurale, Travaux de linguistique et de littérature II, 1, Strasbourg 1964, s. 155 v pozn. 20 říká o práci O. Ducháčka: „Mais, chose étrange, M. Ducháček n’en a étudié, pour ainsi dire, que la moitié, sans opposer la »beauté« à la »laideur«.“
[23] Cf. J. Cantineau, Les oppositions significatives, Cah. FdS, No 10, 1952, s. 11—40 a L. J. Prieto, Signe articulé et signe proportionnel, BSL 1954, fasc. I, s. 134—143.
[24] Tak i při zkoumání pojmového pole „krásy“ by stálo za to uvědomit si transformační schopnosti a zvláštnosti francouzského jazyka, kde místo adverbia gracieusement se častěji vyskytne jméno s předložkou (marcher, chanter, danser avec grâce). Výraz avoir de la grâce dans le style lze v češtině převést asi jako „mít půvabný styl“ ap. — Při vyjadřování některých stupňů vlastností (např. „krásy“) by bylo někdy (zejména tehdy, chceme-li srovnávat s jinými jazyky) třeba přihlédnout k různým postupům dalším (opakování, metajazykové vyjádření), které se kombinují s prostředky lexikálními. Birnberg upozorňuje na některé z nich: elle est belle, belle; ce qui s’appelle belle ap.
Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 262-267
Předchozí Bohumil Palek: Zajímavé podněty pro lingvistickou sémantiku
Následující Pavel Vašák, Marie Těšitelová: Na okraj nových frekvenčních slovníků
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1