Z Rospondových studií o česko-polských jazykových vztazích v starší době

Emanuel Michálek

[Kronika]

(pdf)

Исследования С. Роспонда о чешско-польских языковых отношениях в средние века / Quelques recherches de S. Rospond sur les relations linguistiques tchèques et polonais à l’époque ancienne

Studie Stanisława Rosponda Z badań nad stosunkami językowymi polsko-czeskimi do 16 w.[1] je souborem šesti statí věnovaných vzájemným vztahům češtiny a polštiny v starším údobí jejich vývoje. Rozbírá se zde otázka kmene Holasiců a nářečí lašských (105—113), poměr pravopisu a grafiky staropolské a staročeské, a to zprvu povšechně (113 až 154) a potom v prvé části Floriánského žaltáře (154—177); řeší se dále problém prototypu této první části nejstaršího polského žaltáře (177—200), hodnotí se české jazykové vlivy na polštinu (200—207) a úloha češtiny ve Slezsku ve století 15.—16. (207—213). Všimneme si zde těch hlavních autorových tezí, jež se dotýkají těsně dějin našeho jazyka.

V prvé kapitole souboru zabývá se autor jazykovými poměry na území někdejšího kmene Holasiců v nejstarší historicky dosvědčené době. Znovu zde opakuje hlavní teze podané již dříve ve větší publikaci knižní a hájí je proti kritice.[2] Na území západoslovanském předpokládá těsnější jazykové společenství mezi oblastí jihopolskou (slezskou a malopolskou) a severomoravskou. Tuto tezi opírá o rozdíly v slabice -’ov, -’ev (tj. -ov, -ev po měkké souhlásce), tedy v typu Golešovici (severomorav.), Stryjovo (jihopol.) proti typu Malšev (v nářečích jihomorav. a českých). Není však zcela přesné, že autor srovnává příklady z různých časových vrstev, z r. 1057 a z 12. stol. (107n.), v některých textech docházelo totiž časem ve stavu přehlásky k změnám: např. v částech Litoměřické listiny pocházejících z 12. stol. je -’ov (Chotěšově). Typy na -’ov (Vrišovici) mají např. i nejstarší rukopisy Kosmovy, nejde tedy o typ jen severomoravský.[3] Vůbec je u tohoto jevu ještě dost nejistého, zejména pokud jde o územní rozsah přehlasovaných podob. Není také jistoty o nářeční příslušnosti vydavatele olomoucké listiny z r. 1131 (s doklady typu Golešovici), jíž se Rospond dovolává apod. Soudíme proto, že za tohoto stavu nelze zatím vyvozovat dost bezpečně dalekosáhlé závěry.

Tezi o přechodném, popř. smíšeném rázu slovanských nářečí na severní Moravě opírá R. ovšem ještě o další historické argumenty (107; 113). Zvláště zdůrazňuje hláskové jevy dochované v místních jménech, které přejali od Slovanů němečtí přistěhovalci v době kolonizace. [284]Ukazuje tu na místní jména Hombok (< Głǫbok, Hlubočky), Olmüntz (< Olomǫc, Olomouc, nejstarší mně známé doklady Olomoncensis CDB 2, 57 z r. 1207, Olomuncensis t. 79 z r. 1209 (109n.) aj. Podle Rospondova výkladu, který se zakládá na starších pracích německého badatele v toponomostice E. Schwarze, jsou slova tohoto typu dokladem, že němečtí kolonisté slyšeli od svých slovanských sousedů v podobných slovech ještě nosovku.[4] Protože se v češtině počítá se zánikem nosovek již v 10. stol.,[4a] byl by to důkaz, že v oblastech, kde se německá jména uvedeného typu vyskytují, udržely se nosovky asi o 200 let déle než na ostatním českém území. Pro území kmene Holasiců pak se z toho vyvozuje společný rys nářečí severomoravských s nářečími jihopolskými. S něčím obdobným počítá E. Schwarz také v severozáp. a severních Čechách, kde shledává některé rysy lužickosrbské.

Nechceme přesahy některých rysů mezi jednotlivými slovanskými nářečími popírat; je však třeba uvážit, do jaké míry jsme oprávněni předpokládat u přejatých místních jmen přísnou zákonitost hláskových substitucí (tj. náhrad neběžných hlásek v přejímajícím jazyce). V odborné literatuře o tom není jednoty. Schwarz podobu Labant (německy Labuť u Tachova) vykládá ze starší nosovky, kdežto A. Profous všechny takové příklady vysvětluje příklonem k podobně znějícím slovům německým (např. Labant podle Band 2, 474, Munker [„Mukařov“] podle Munkel 3, 156). Nemohli bychom také např. podoby Olomunc, Olmüntz vyložit dodatečným příklonem k starému německému osobnímu jménu Olomund, Alamund (V. Brandl, Glossarium 200)? Šlo by pak o tvoření příponou -s jako u jmen Schlappenz-Šlapanov, Nachles-Náhlov (Vl. Šmilauer, Úvod 64). Případů, kdy německé n se slovanskou nosovkou spojovat nelze, je poměrně dosti: Schrittenz (v 17. stol. Stryttnsdorf)-Střítež u Jihlavy (Profous 4, 207), Rongstock-Roztoky u Děčína (Profous 3, 602). Místní jméno Munkar-Mukařov blízko Úšťku je snad lužickosrbského původu;[5] je otázka, můžeme-li zde všude n vykládat z původní nosovky. E. Schwarz předpokládá u jmen Rogstock, Munkar český nářeční základ s vloženým n (Ortsnamen 155). Věc vyžaduje ještě nepochybně pečlivého průzkumu v širších souvislostech. Právem připomíná Vl. Šmilauer, že je tu třeba postupovat opatrně a varovat se přílišné přímočarosti (Úvod 63). Ale je zřejmé, že typy Olmüntz, Hombok nejsou na našem území tak zcela izolovány, jak by se snad zdálo.

Naprosto nelze přijmout Rospondovu formulaci, jako by změna ł v u, doložená ve slově Hombok, nesouvisela s českomoravskou oblastí (111). Dokladů by se dalo uvést z historické dialektologie více než dost.[6] Z místních jmen připomeňme aspoň Chumena < Chlumany (u Prachatic), Chumbska < Chlumská (u Klatov) (doklady Profous 2, 20; 22).

Stejně tak nepovažujeme za průkazné poukazovat na hojná do němčiny přejatá místní jména s g místo h na Opavsku a Olomoucku (109). Dokladů zcela obdobných je v různých končinách našeho území více než dost, starší přejatá jména mají vesměs g: srov. Grecz (15. stol.) — Hradec Králové (Profous 1, 653), Gredisch, Grediss (14.—15. stol.) — Choustníkovo Hradiště u Dvora Králové (Profous 1, 667), Greczyn, Groczin (14. stol., Profous 1, 671) — Nové Hrady v již. Čechách, Moglicz (15. stol., Profous 3, 123) — Mohelnice u Teplic lázní v Čechách ap.

[285]Ani doklady Groitsch, Glomnitz nejsou něčím zvláštním a ukazují, že je třeba brát v otázce něm. o místo čekaného a v úvahu i vliv místních německých nářečí: srov. např. Chrostau (Profous 2, 54) — Chrastavec u Svitav, Groschau (Profous 2, 57n.) — Chrášťany u Podbořan, Blotn (Profous 1, 83) — Blatná u Vyššího Brodu, Klodэrn (Profous 2, 226) — Kladruby u Dvora Králové ap. Jde tu o jména z území, které do přechodné oblasti českopolské nemůže náležet. Ve světle takových četných dokladů se pak jinak mohou jevit i doklady Glomnitz-Hlavnice, Groitsch-Gručovice na území Holasiců, zejména uvážíme-li, že jsou zde doloženy německé typy Zottig, Zattig, nář. tsǫtich, tsǫatich ‚sádek‘ (Schwarz 348). Na podporu svého stanoviska cituje Rospond starší názor Schwarzův (z r. 1929), že podoba Groitsch svědčí o přejetí z nářečí bližšího polštině než češtině (109), ale nepřipomíná, že Schwarz později tento svůj názor prohlásil výslovně za nejistý.[7]

Značný význam má ovšem v každém případě i stáří příslušných dokladů, např. právě název Olmüntz mohl by být i z doby starší, než je vlastní německá kolonizace. Např. styky německé se slovanským osídlením našeho území jsou přece značně starší, nejméně od 9. stol., kdy nosovky na něm ještě žily. Podle našeho názoru je o všech těchto jevech třeba soudit opatrně, otázky vyžadují dalšího průzkumu (zvl. doklady jako Groitsch, Glomnitz, Hombok aj.).

Za přesvědčivý pokládáme Rospondův výklad o tom, že přídavné jméno olecki < oledzki ukazuje na podobu Oldza-Olza. Srov. např. dnešní lidové adj. seteckej; souvisí se starším Seteč, které bylo změněno v 15. stol. na Seče (Profous 4, 18). Rovněž třeba souhlasit s Rospondovým metodickým požadavkem, aby se při lingvistické práci rozlišovaly běžné místní podoby jmen a nesměšovaly se s umělými formami kancelářskými.

V další kapitole se autor zabývá staropolským pravopisem v nejranějším údobí jeho vývoje a srovnává jej se staročeským (113—154). Je to nejdelší příspěvek celého souboru obsahově důkladně propracovaný. Autor zde projevuje velký rozhled v oblasti grafiky a pravopisu staropolského, středoevropského i západoevropského. Pro nejstarší údobí zjišťuje podněty přicházející z Porýní a severní Francie, dále z Bavorska a Lombardie (152). Zdůrazňuje, že země české i Polsko měly přímé styky s evropským západem. Některé rozdíly v grafice polské a české vysvětluje tím, že na české texty působily v nejstarším údobí spíše vlivy jihoněmecké, kdežto v Polsku se uplatňovaly především vlivy románské (154). I jinak R. zdůrazňuje rozdíly mezi grafikou polskou a českou a upozorňuje na samostatné rysy polské písařské tradice (např. pol. sz- proti čes. ʃʃ, s. 128 ap.). V českých památkách shledává větší rozmanitost pravopisných typů znesnadňující normalizaci. Tento důkladný, často statisticky podložený rozbor je zatím těžko podrobněji posoudit z našeho hlediska, protože dosud nemáme (více než devadesát let po záslužné studii Gebauerově) podrobné zpracování vývoje českého pravopisu. Někdy se zdá, že autor až příliš zdůrazňuje rozdíl mezi českými a polskými znaky (např. při grafice rz, kde pokládá za rozhodující vliv německý (134). Bližšího ověření by také vyžadovala teze, že spřežky sz používali u nás jen němečtí písaři (126).

Pravopisnými otázkami se zabývá autor i v dalším příspěvku o grafických bohemismech v žaltáři Floriánském (154—177). Ukazuje, že první část tohoto nejstaršího polského žaltáře je zcela prosta grafických bohemismů a liší se tím dost pronikavě od částí ostatních. Při rozboru provádí srovnání hlavně s nejstaršími úplnými českými žaltáři; nové bádání zdůrazňuje však souvislost s českými žaltáři v textu biblickém vůbec (v. dále práci Vl. Kyase).

Poněkud jinou povahu má pojednání [286]řešící otázku prototypu Floriánského žaltáře (177—200). I zde sice zaujímají dost místa otázky pravopisné, ale pozornost je věnována také slovní zásobě. R. rozlišuje (v souhlase s dřívějším bádáním) v textu žaltáře různé vrstvy překladatelské i písařské. V starší vrstvě zjišťuje úplný nedostatek bohemismů grafických a malý počet bohemismů lexikálních. Starobylý základ prvé části Floriánského žaltáře odvozuje z nedochované staropolské předlohy. Škoda, že tyto výsledky svého rozboru nekonfrontoval autor se závěry, k nimž dospěla poslední monografie Vl. Kyase.[8] Kyasovo řešení otázky původu Floriánského žaltáře se s Rospondem namnoze podstatně rozchází. Kyas zjišťuje, že staropolský překlad žaltáře je svým textem pevně zakotven v české verzi z konce 14. století, i když na druhé straně uznává poměrnou samostatnost polských překladatelů a mluví o jejich tvořivosti (Česká předloha 105n.). Výslovně však popírá, že by bylo možno vidět v staropolském textu stopy předpokládaného žaltáře polského z 13. století, jak naznačuje R. Pokud jde o srovnání se staročeskými žaltářními texty, je ovšem Vl. Kyas ve výhodě v tom, že užil (po prvé) úplného zachovaného materiálu staročeských žaltářů (Česká předloha 103), nikoli jen vydaných čtyř textů nejstarších, k nimž přihlížel R. Tak si např. vysvětlíme, že R. zjišťuje rozdíl mezi žaltářním textem polským a českým i tam, kde ve skutečnosti není: např. polskému bødø lyzat 17, 9 odpovídá znění Bible litoměřické lízati budou, i když nejstarší žaltáře mají slovesa jiná. Ani zjištění, že stpol. karat nemá v nejstarších českých žaltářích stejnou paralelu, mnoho neznamená (181): kárati bylo v staré češtině ve významu ‚trestat‘ zcela běžné, srov. kteréž miluje (bůh), tresce a káře ArchČ 20, 561 (1469); kterýž kárá národy BiblPraž Ps 93, 10 apod.

V posledním příspěvku souboru zabývá se R. některými otázkami spojenými s úlohou češtiny ve Slezsku v 15. až 16. stol. Ukazuje, že čeština přicházela především do jižního a středního Slezska jako jazyk kancelářský, a upozorňuje na různou míru bohemismů, především grafických a hláskových v rozmanitých zápisech a textech. Je otázka, stačí-li charakterizovat češtinu ve Slezsku jen jako jazyk kancelářský, vždyť čeština se v Horním Slezsku rozšířila i v úlohách jiných.[9] Z jednotlivostí poněkud překvapuje, že R. zde hodnotí typ przist (m. polského przyjść) jako hybridní podobu polsko-českou (208), kdežto při rozboru Floriánského žaltáře o takovém výkladu forem lyzat, karat pochyboval (181). Je takový rozdíl v hodnocení skutečně odůvodněn? Autorův výklad i doklady v tomto příspěvku vcelku dobře osvětlují dané téma, zajímavá jsou např. zjištění o vlivu češtiny na slavizaci slezských místních jmen (209n.).

Soubor uzavírá přehled hlavních autorových tezí z jednotlivých příspěvků (211—213).

I když jsem připojil na různých místech k autorovým výkladům výhrady, přece považuji za nepochybné, že Rospondova studie má význam i pro bohemistiku: klade otázky i historikům našeho jazyka a upozorňuje na úseky dosud uspokojivě nezpracované (dějiny místních jmen na Moravě a ve Slezsku, dějiny českého pravopisu, rozšíření češtiny ve středověkém Slezsku a Polsku apod.). Po stránce tematické je Rospondův soubor značně soustředěn na otázky pravopisné, po stránce metodické pak lze namítat, že autor mnohdy dost nepřihlíží k výsledkům současných badatelů českých (pomíjí např. práce Běličovy, Havránkovy, Komárkovy, Kyasovy, Lamprechtovy aj.), ani k plnosti materiálu jak starého jazy[287]ka českého, tak českých nářečí na celém území.

I tak je však Rospondova studie vítaným příspěvkem do diskuse o bohatých a poučných dějinách vztahů našich tak si blízkých jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 283-287

Předchozí Zdeněk Skoupil: Diskuse o pravopise. Pravopis z hlediska dvou sdělovacích soustav

Následující Slavomír Utěšený: Studium slovanských nářečí v Rumunsku