České nářeční názvy pro „stodolu“, „mlat“ a „pernu“ (Příspěvek k strukturnímu studiu slovní zásoby)

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

Чешские паречные названия гумна, тока и пригуменного участка (Вклад в структурное изучение словарного запаса) / Les termes dialectaux tchèques pour „stodola“, „mlat“ et „perna“ (Contribution à lʼétude structurale du vocabulaire)

1. Ve studii o českých nářečních názvech malých zvířat (SaS 22, 1961, 14—30) jsme na příkladě jmen pro dešťovku (Lumbricus) ukázali na základní momenty uplatnění teorie sémantických polí v tomto okruhu slovní zásoby: převážně [41]je zde třeba počítat s problémy týkajícími se vztahů rodu a druhu (specifikace) a vztahů mezi sousedními druhy (delimitace). V obou směrech dochází k vývojovým přesunům, jež jsou závislé jednak na stupni poznání přírody, jednak na změnách praktických zřetelů klasifikace.

V podobném smyslu jsou strukturovány i vzájemně podřazené a souřadné názvy pro předměty a činnosti z okruhu hmotné kultury, tedy v té části terminologické slovní zásoby, jež se váže k tzv. reáliím a v dialektologickém kontextu bývá označována jako etnografické (bytové) lexikum.

Zatímco však u názvů přírodnin je třeba hledat těžisko sémantických přesunů hlavně v proměnlivosti hranic rodů a druhů, dané zejména stupněm znalosti přírody, u názvů materiálních výtvorů kulturních, tj. věcí uživateli zpravidla zcela jasných a přesně diferencovaných, jsou tyto změny motivovány především různým pojímáním vztahů celku a části, jakož i hraničními posuny mezi soumeznými detaily; navíc zde pak vystupují diference dané různými typy konstrukce funkčně téhož nebo aspoň obdobného předmětu. Poslední z těchto problémů nelze sledovat bez těsného sepětí s etnografií, což platí především pro etymologii; jeho lingvistická stránka je dále víc akcentována pouze při vymezování identity slova.[1] Vztah mezi pojmenováními celku a jeho částí je proti tomu záležitostí převážně lingvistickou, a lze tedy např. studovat názvy částí střechy i bez rozlišování jejích konstrukčních typů.[2] Úkolem našeho článku je pak podat právě takto zaměřený rozbor strukturace názvů celku a částí složitějších konstrukcí, jenž vychází ze zvlášť výrazného případu vzájemně podmíněné územní diferenciace českých nářečních názvů pro stodolu a její dvě základní části, „mlat-humno“ a „pernu-přístodůlek“. Tyto názvy je třeba analyzovat jako jeden celek hlavně proto, že na stř. a vých. Moravě se tu v jednotlivých lokálních normách vytvořily sémantické mikrostruktury, uvnitř kterých si vyměňují místo zvláště významy výrazů stodola a mlat. S menšími sémantickými posuny poněkud jiného druhu se tu však setkáme i v středních Čechách.

2. Pro celou budovu určenou k mlácení a uchovávání obilí a slámy jsou vedle obecného označení stodola (v jz. Čechách též storola) a zdrobněliny stodůlka (někdy terminologizované pro označení stodoly s jednou pernou) doloženy na stř. a vých. Moravě též názvy mlat, mlatevňa, mlatoveň, mlaťisko ap.[3] Okruh všech těchto obměn včetně základu mlat uzavírá přibližně linie Rosice—Blansko—Plumlov—Kojetín—Gottwaldov—Val. Klobouky—Uh. Brod—Kyjov—Hustopeče—Rosice. Přitom odvozeniny typu mlatevňa převládly na vých. od čáry Plumlov—Vyškov—Kyjov (mezi Kroměříží a Uh. Hradištěm je však už dnes mlatevňa, resp. mlat, silně zatlačena obecným stodola). Kromě [42]toho je na Litovelsku ojediněle doložen výraz hômno, který je v tomto významu běžný zvlášť na Slovensku.

Pro místo, na kterém se mlátí, existují vedle většinového označení mlat (dříve v jz. Čechách i mlát) též odvozeniny mlaťisko a hlavně mlatevňa, mlateveň a dále výraz humno. Ve významu ‚mlat‘ se podoba mlatevňa/mlatevňe/mlateveň uplatňuje na Moravě ve třech menších úsecích: 1. na Malé Hané od českého pomezí k Jevíčku; 2. na vých. okraji Hané a na Valašsku — na sv. od čáry Přerov—Kroměříž—Gottwaldov—Val. Klobouky (sev. hranici této oblasti tvoří izoglosa humno ‚mlat‘ — viz níže); 3. na vých. od Brna mezi Vyškovem, Kyjovem a Hustopečemi. Proti tomu byla oblast laš., sevhan. a včes. humno (s dalšími obměnami v han. hômno a kladském húno — srov. i hornoluž. huno) zprvu vcelku jednolitá; v jesenické oblasti však byla rozrušena německou kolonizací a v sv. Čechách ustoupila tlaku výrazu mlat. Vedle reliktního izolovaného ostrůvku na Náchodsku a Kladsku sahá dnes hranice těchto podob asi k čáře Žamberk—Vys. Mýto—Hlinsko—Polička—Mor. Třebová—Konice—Šternberk—Olomouc—Hranice—Vsetín.

Nejpestřejší je situace názvů prostoru po stranách mlatu: v Čechách a na jz. Moravě tu máme řadu ekvivalentů, mezi nimiž dominuje výraz perna (jzč.) a jeho obměny parna (jč.), píreň (szč.), páreň (jvč.) a odvozenina párňík (zmor.); dále je tu výraz plíveň-plevňík (vč.) a metonymické názvy voploteň a zádeň//záďeň (střč. a zčásti vč. — původně se tak patrně označovala přepážka mezi mlatem a pernou). Konečně se v celých sv. Čechách a na stř. a vých. Moravě užívá odvozeného výrazu přístodolek/přístodúlek/přéstodulko/přístodúlka ap.: uvedené podoby se vyskytují uvnitř linie Mělník—Nymburk—Pardubice—Hlinsko—Polička—Boskovice—Litovel—Prostějov—Kroměříž—Uh. Hradiště—Veselí n. M.—slovenská hranice—Hor. Bečva—Hranice na M. Od jz. se přimyká k tomuto území na stř. Moravě oblast, která má ve významu ‚perna‘ prosté stodola. Je tomu tak zhruba uvnitř linie Brno—Boskovice—Litovel—Prostějov—Kroměříž—Kyjov—Hustopeče—Brno. Ojediněle a jen jako dubleta k přéstodulku se tu pak na Hané objeví i hômno, dále na Opavsku je pak větší úsek s odvozeninou humeňica. Na vých. okraji našeho jaz. území se konečně setkáme i s jinými výrazy, jako s laš. štvrť a hlavně susek a msl. paža, na Podluží pak též štvrť.

3. Neméně složitě se situace jeví při pohledu opačném, tj. jdeme-li od jednotlivých výrazů k jejich významům. Jedině výrazy typu perna-párňík (ze sthn. parno) jsou zpravidla významově jednoznačné.[4] Poměrně jednoduchý je i případ slova stodola (ze sthn. stadal), kterého se takřka na celém území užívá k celkovému označení budovy, kde se mlátí, pokud nebylo v tomto významu zatlačeno slovem mlat a jeho odvozeninami. Vedle toho se, jak jsme už uvedli, může vztahovat označení stodola i na pernu, s kterýmžto zjevem je etymologicky i územně spjato též označení přístodolek.

Složitější je už významová struktura slova mlat, pro něž máme vedle základního významu doložen na stř. Moravě význam ‚stodola‘. Z větší části se tato oblast kryje s oblastí výskytu slova stodola ve významu ‚perna‘; zvláště východněji odtud pak přitom docházívá k formálnímu odlišení od základního [43]slova vytvořením odvozenin jako mlatevňa, mlatoveň ap. Někdy se však diferencuje forma výrazu mlat i pro význam základní, a máme tu tak kromě porůznu se objevujících podob jako mlátek, mlaťisko i zvláštní oblasti, kde se mlat jmenuje mlatevňa. Přestože se obě tendence uplatňují paralelně, nepřekáží to zpravidla rozlišení pojmů stodola a mlat, jež plně splývají jedině v části střmor. oblasti. Zde a v blízkém sousedství pak tedy mohou mít spojení jako na mlaťe, na mlaťisku, ba i na mlatevňi (téměř výhradně tu stává předložka na!) dvojí význam.[5]

Ještě složitější je situace slova humno.[6] Ve významu ‚místo, na kterém se mlátí‘ se toto slovo vyskytuje dodnes téměř ve všech slovanských jazycích, zpravidla však jen dialekticky: tak např. u záp. Slovanů v sv. části českého jaz. území související s přilehlou oblastí slezskopolskou, dále v prostoru hornolužickém a na více místech na Slovensku.[7] Vedle toho se toto slovo zachovalo na celém českém území jako pomn. humna pro označení vnějšího obvodu osady podél zadní strany jednotlivých sousedících usedlostí (nejčastěji je tomu v určeních za humni, okolo humen apod.). I cesta, která tedy vede, popř. cesta, jež vychází z jednotlivých usedlostí nebo mezi nimi do polí, bývá proto nazývána humeňňi, humnová, humeňice, záhumeňice ap. Tyto významy se mohly vyvinout na základě toho, že právě na zadní straně usedlosti, obrácené do polí, býval volný mlat a později nad ním postavena stodola. Proto se také namnoze dosud označuje jako humno místo ležící bezprostředně v okolí stodoly, zpravidla za stodolou.[8]

Na Slovensku a v Polsku (a snad dříve i na Hané a ve Slezsku) se místy slovo humno přeneslo metonymicky i na budovu nad původním humnem postavenou a ve Slezsku od něho dále vznikla i odvozenina humeňice s dalšími metonymickými významovými posuny — ‚oploteň‘, ba i ‚perna‘.[9] Jinou meto[44]nymickou specifikaci doznalo humno na jihu msl. oblasti, kde označuje menší ovocný sad, umístěný buď přímo v zadní části usedlosti, nebo k ní těsně přiléhající (tento význam má i dolnoluž. gumno). Na záp. Slovensku pak dostalo humno, jak naznačují např. zápisy v Žilinské knize[10] i význam ‚intravilán, vnitřní část zemědělské usedlosti‘, popř. dokonce i ‚pozemek‘, ‚grunt‘.

Naproti tomu jiné starší odvozeniny jako humenec nebo humínko vedou už mimo původní významový okruh: tak humence byla holá místa v lese, kde provozovali ptáčníci čižbu (výraz se zachoval často v pomístních jménech); obdobné je i starší vsl. gumenco pro označení kněžské tonzury (srov. i u Němcové: „Na hlavě měl humence, jež ale skrýval zrzavými vlasy“ — PS I, 1002). A konečně je tu i zajímavá zdrobnělina humínko, která označuje v Podkrkonoší a na kladském pomezí podnes kovadlinku na naklepávání kosy, jinde zvanou zpravidla babka.[11] Zvláště tento případ nasvědčuje tomu, že výraz humno byl patrně ve svém původním významu v sv. Čechách rozšířen více než dnes — je tu totiž nutno předpokládat motivaci ‚klepání na humně (mlatě)‘ → ‚klepání na humínku (kovadlince)‘, k níž nemohlo dojít vně okruhu slova humno ‚mlat‘.[12]

4. Všechny paralely a opozice, které jsme zatím jednotlivě vypočítávali v onomasiologickém i sémasiologickém postupu, nejsou však na sobě nezávislé — tvoří relativně pevně strukturované a přitom i územně vzájemně vázané sestavy. Nejzajímavější je z tohoto hlediska situace v sv. Čechách a na stř. a vých. Moravě a zčásti i ve Slezsku, kde se v termínech pro tři významy /stodola/ /mlat/ /perna/ uplatnily vždy jen dva slovní základy, stodola a alternující mlat/humno.

Od západu k východu tak máme tyto trojice výrazů:

A) stodola	1.	mlat	a) 1. perna, 2. parna, 3. píreň, 4. páreň, 5. párňík b) plíveň, c) oploteň, d) zádeň e) paža, f) štvrť
	2.	humno	a) párňík, b) susek, c) štvrť
B) stodola	1.	a) mlat b) mlatevňa	přístodolek
	2.	humno
C) stodola	humno		humeňica
D) stodola	1.	mlat	a)	stodola	b) párňík//stodola
	2.	hômno		stodola
E) hômno	mlat			přéstodulek (//hômno)
F) mlat	mlat		a)	stodola	b) párňík (perna)
G) mlat	mlatevňa		a)	stodola	b) přístodúlek
H) mlatevňa	mlat		a)	stodola	b) přístodúlek
I) mlatevňa	mlatevňa			přístodolek ap.[13]

[45]Vzájemně nezávislá pojmenování jsou představena jen v sestavách skupiny A, varianty A1a—d zaujímají přitom větší jz. část Čech a přilehlou záp. Moravu, ostatní jsou izolovány na vých. okrajích jazykového území (A1e, f na jihu Moravy, A2b, c na vých. lašské oblasti).[14] — Skupiny B a C obsahují v názvech pro pernu slovo odvozené buď ze základu stodola (skupina B, zaujímající svč. a svm. oblast), nebo ze základu humno (sestava C, zaujímající západ lašské oblasti). Projevuje se tedy v těchto skupinách v sv. části českého jaz. území aspoň v slovotvorné motivaci vztah vždy mezi dvěma členy naší pojmové trojice (na mapě je toto území znázorněno řídkým šrafováním). Další skupiny jsou soustředěny vesměs na stř. a vých. Moravě. V sestavách D, Fa—Ha označuje pernu stodola, přičemž v menších okrajově položených úsecích skupiny D došlo k plné ekvivalenci stodola = ‚stodola‘ i ‚perna‘. Podobně je tomu i v podružné sestavě E, kde k takové ekvivalenci dochází aspoň zčásti u výrazu hômno. Ve skupinách F—I došlo pak k rozšíření významu ‚mlat/mlatevňa‘ na celou stodolu, přičemž v ústřední, územně nejrozsáhlejší skupině F, jakož i v podružné sestavě I, jde o úplné ztotožnění termínů pro ‚mlat‘ i ‚stodolu‘, kdežto ve skupině G (položené na sev. a již. okraji uvnitř F) a ve východnější skup. H jsou výrazy pro oba pojmy rozlišeny aspoň slovotvorně (mlat × mlatevňa), tedy paralelně jako stodola a přístodúlek v sousední skupině B. Ve skup. D a F (resp. též v E a I) došlo tak na základě dvojího různého posunutí významu — 1. mlat (resp. humno) → ‚stodola‘ nebo 2. stodola → ‚perna‘, při němž původní význam těchto výrazů zůstal zachován, k redukci trojčlenné sestavy v dvojčlennou (na mapě je toto území označeno hustým šrafováním). Nerozlišuje se tu tedy mezi nadřazeným pojmem stodoly a jednou z jejích částí — a v celku stodoly se vyčleňuje zvláštním označením jen jedna její základní část: ve skup. D a E mlat, ve skup. F a I perna.

Úhrnem se dá říci, že vlastně všechny střmor. a výchmor. sestavy skup. D—I jsou málo výrazné, a proto i poměrně labilní. Vzájemné významové přesuny a druhotné formální diferenciace, které se zde vyskytují v rámci nesouměrného vztahu „tři pojmy : dva výrazy“, připomínají zároveň poněkud i situaci na Slovensku. Tam ovšem pozorujeme navíc též četné vztahy názvů stodoly k jiným hospodářským budovám (viz výše pozn. 9).

5. Zevrubnou genezi dnešního stavu v českých nářečích nelze stanovit pouze na základě nářečních údajů — a sotva se to asi podaří i s přibráním dat ze starších jazykových památek. Přesto se však snad dá srovnáním areálů jednotlivých soupeřících výrazů a jejich významů dospět aspoň k jakémusi obrysu vývojové perspektivy. Nejstarší hranici tu vytvořil patrně ještě před vznikem stodoly protiklad mlat/humno (označení tohoto objektu je odpradávna značně diferencováno i v jiných slovanských jazycích, nemluvě ani o jiných jazycích indoevropských). Je třeba zdůraznit, že na českém území probíhal souboj starých synonym mlat/humno v charakteristickém protikladu jz. a sv. skupiny. Se zavedením stodoly vznikly rozdíly další: v jz. skupině bylo bezpochyby

 

[46]ČESKÉ NÁŘEČNÍ NÁZVY PRO STODOLU, MLAT A PERNU

 

1. ‚STODOLA‘

 mlat

 mlatevňa

 

2. ‚MLAT‘

 humno

 mlatevňa

 

3. ‚PERNA‘

 perna, plíveň, zádeň, susek, humeňica, štvrť ap.

 

 přístodolek ap.

 stodola

 

(Vysvětlení číslic A1a₁ atd. viz v textu)

 

[47]z bavorského prostředí přejato jak označení stodola, tak perna — do sv. skupiny však nepronikl výraz perna vůbec a stodola tu patrně musela svést boj se starým domácím označením pro prostor určený k mlácení, tj. se slovy humno a mlat; jeho svědectvím zůstává asi podnes středomoravský mlat ‚stodola‘. V tom případě se mohl přejatý výraz stodola významově omezit jen na označení jejího nejdůležitějšího nova, jímž je skladovací prostor, perna. Většinou tu však patrně druhotně docházelo k vytvoření odvozeného výrazu přístodolek, který tento prostor výrazně označuje jako něco podřazeného celku stodoly. V Čechách se celý tento vývoj podnes obráží jen v protikladu jz. oblasti sestav A a—d proti sv. oblasti sestav skup. B (perna ap. proti přístodúlek), starší možné vývojové přesuny jsou tu jinak zcela zastřeny. Zato na stř. Moravě, kterou probíhají paralelní izoglosy mlat/humno a perna/stodola/přístodúlek, přibývá ještě protiklad stodola/mlat ‚stodola‘ a z něho vyplývající další přesuny a rozlišení sestav v jednotlivých skupinách.

I tento moravský vývoj se odehrával zřejmě zhruba podél osy starých jihozápado-severovýchodních rozdílů uvnitř českého jazykového území — dnes se ovšem jednotlivé tyto hranice jeví vlivem územních posunů v dost velkých odstupech. Vedle toho se zde dnes výrazně projevuje i koncentrické územní rozvrstvení některých sestav, vzniklých jako výsledek silného jz.—sv. napětí na této vývojové křižovatce. Zvláště pěkně je tak patrná jádrová oblast Fa a naproti tomu okrajové úseky D a G, charakteru buď reliktního, nebo častěji přechodového; nejvýraznější je přitom koncentrické sepětí dvou nejzávažnějších izoglos této sémantické mikrostruktury, stodola ‚perna‘ a mlat ‚stodola‘. Pozoruhodná je konečně z hlediska strukturní nářeční lexikologie i přesná delimitace významu slova mlateveň podle linie Přerov—Gottwaldov—Val. Klobouky: na jz. odtud znamená mlatevňa ‚stodolu‘ (v sestavě Hb), na sv. odtud ‚mlat‘ (v sestavě B1b).

 

R É S U M É

Die tschechischen mundartlichen Bezeichnungen für Scheune, Tenne und Banse

Bei den tschechischen mundartlichen Bezeichnungen für die Scheune und ihre Hauptbestandteile, die Tenne und die Banse, entstanden besonders in Mittelmähren interessante Bedeutungsverschiebungen bei dem Wortpaar stodola — mlat. Der Ausdruck stodola mit allgemeiner Bedeutung ‚Scheune‘ bezeichnet hier vielmehr die ‚Banse‘ und der Ausdruck mlat besitzt neben der allgemeinen Bedeutung ‚Tenne‘ auch die Bedeutung ‚Scheune‘. In Mittelmähren entstand in einem Fall — wie auch in manchen Gebieten in der Slowakei — eine ähnliche Bedeutungsverschiebung beim Wort humno, nämlich von ‚Tenne‘ zu ‚Scheune‘; in einer tschech. Ortschaft in Rumänien wird Scheune wieder als perna (ursprünglich ‚Banse‘) bezeichnet.

Im mittelmährischen Gebiet, wo sich infolge des angeführten Bedeutungswandels beim Wort mlat zwei Bedeutungen entwickelt haben, ist es stellenweise zu einer weiteren Unterscheidung gekommen, u. zw. mlat ‚Tenne‘ × mlatevňa ‚Scheune‘, oder umgekehrt mlat ‚Scheune‘ × mlatevňa, ‚Tenne‘. Die Vergleichung der Areale mit verschieden kombinierten Zusammenstellungen von 2—3 Bezeichnungen für 3 Bedeutun[48]gen (‚Scheune‘ ‚Tenne‘ u. ‚Banse‘) weist auch anders spezifische Bedingtheit von Semantik inmitten solcher untereinander gebundenen Mikrostrukturen auf.

Zur ältesten Geschichte und Verbreitung einzelner Ausdrücke kann man bisher im tschechischen Raum nichts mehr sagen, als dass der Unterschied zwischen mlat und humno ‚Tenne‘ ursprünglich vielleicht als Unterschied zwischen dem gesamten Südwest- u. Nordost-Gebiet hervortrat (in etymologischer Hinsicht ist da besonders der Ausdruck humno mit allen seinen Bedeutungsvarianten von grosser Bedeutung).

Zum Unterschied von der Wortenlehnung stodola — aus ahd. stadal, die sich auf das ganze wsl. Gebiet verbreitet hat, nahm die Entlehnung perna aus ahd. parno (in den Umwandlungen parna, píreň, párník usw.) nur den SW-Teil Böhmens u. Mährens ein; weiter im NO kommt da přístodolek, humenica, susek u. ä. vor. Die mittelmährische Bedeutungsverschiebung des Wortes stodola ‚Scheune‘ zu ‚Banse‘ wurde also im Zusammenhang mit NO-tschech. Ausdruck přístodolek (in der Übergangszone zwischen SW und NO durchgeführt). Ungelöst bleibt die Frage, ob einige von diesen Mundartgrenzen noch überhaupt etwas sicheres über die Lage und Richtungen der anfänglichen Verbreitung der Scheune und ihrer Bauarten zu sagen vermögen.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 40-48

Předchozí Pavel Novák: K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování

Následující Jiří Levý: Ještě k verši Erbenovy Kytice