Ještě k verši Erbenovy Kytice

Jiří Levý

[Rozhledy]

(pdf)

Еще по поводу стихотворной структуры «Букета» Эрбена / De nouveau sur le vers de Kytice de Erben

Ve stati Slabičný verš v slovanské lidové poezii (Slavia 32, 1963, 54—69; dále cituji jako H I) polemizoval prof. Karel Horálek s mým výkladem českého lidového a ohlasového verše (Verš české lidové poezie a jejích ohlasů, Slavia 31, 1962, 242—256; dále L I); odpověď na tuto stať jsem odevzdal redakci Slavie k otištění, i prof. K. Horálkovi osobně, v létě 1963; vyšla opožděně v České literatuře (Ještě jednou k verši české lidové poezie a jejích ohlasů, ČL 13, 1965, 434—440). K. Horálek na ni reagoval ve Slově a slovesnosti (Verš Erbenovy Kytice, SaS 25, 1964, 95—101; dále H II). Protože se domnívám, že u textu tak základního, jako je Kytice, nelze proti sobě ponechat bez vysvětlení a precizování dva odlišné názory, odpovídám stručně na Horálkovy argumenty rovněž v SaS.

Ve stati K. Horálka především není přesně vyložen stav dosavadních názorů na Erbenův verš: „Statistický průzkum Erbenova verše (jde hlavně o práce příslušníků pražské školy z let třicátých) pomohl ustálit názor, že se Erben přidržoval ve většině básní Kytice zásad sylabotónismu, ale v zastřené podobě … Z tohoto pojetí vychází také J. Levý v článku Verš české lidové poezie a jejích ohlasů (Slavia 31, 1962, 241 až 256), navrhuje však terminologické zjednodušení. Chce verš básní s tendencí k sylabotónismu nazývat prostě sylabický“ (H II, 96).

Sotva lze souhlasit s tím, že se ve 30. letech ustálil názor, že verš Erbenovy Kytice je sylabotónický; O. Fischer, K. Čapek, A. Grund, J. Haller i J. Mukařovský jej v těchto letech výslovně označují jako tónický (podrobněji o tom viz L I, 251—2) a k tomuto pojetí se ostatně v poněkud obměněné podobě hlásí i K. Horálek, zvláště v první polemice. Proti tomuto názoru dokazuji ve svém článku, že prozodickou konstantou s rytmickou dominantou Erbenova verše je sylabismus. Nejde tedy o „terminologické zjednodušení“, ale o diametrálně opačný výklad. A při tomto výkladu nešlo jen, a ani ne v první řadě, o Erbena, ale spíše o důkaz, že česká lidová, zlidovělá i ohlasová poezie má, pokud jde o verš, jednotnou poetiku. Ačkoli je totiž již delší dobu nepochybné, že verš české lidové poezie, tj. především písní, je sylabický s různě silnými sylabotónickými tendencemi (a tento názor v podstatě zastává i K. Horálek), a ačkoli je rovněž nepochybné, že Erben navazoval na lidový verš, vyskytuje se stále ještě v teoretické literatuře názor, že Erbenův verš je tónický (v poněkud obměněné podobě to tvrdí také K. Horálek).

Podle K. Horálka chci „Erbenův sylabický verš s tendencí k sylabotónismu nazývat prostě sylabický“ a „zřetel k tendencím považuji za zanedbatelný“ (H II, 96). Ve skutečnosti naopak upozorňuji i na vztahy mezi sekundárními tendencemi a dominantou (L I 246—7) a zdůrazňuji, že vlastní rytmický pohyb ve verši je namnoze utvářen právě těmito tendencemi (např. L I, 248: „Rytmická dynamika české sylabické poezie je v napětí mezi rytmickou setrvačností a pouhým komponováním slovního skladu verše; přitom je přirozeně obohacována ještě dalšími činiteli, jako je větný přízvuk, intonace apod. Např. v Erbenově Lilii tíhne desítislabičný verš k tradičnímu pětistopému jambu …“ atd. atd.).

Vlastní argumentace K. Horálka proti mé tezi, že konstantou Erbenova verše je sylabismus (dokládané statisticky i jinak), opírá se spíše o odlišné užívání termínů než o odlišné výsledky rozboru materiálu. Používám termínu tónický verš ve stejném [50]smyslu jako např. J. Hrabák: „V tónickém verši … je neproměnný počet těžkých dob … počet slabik je však volný.“[1] Proti tomu K. Horálek chápe tónický verš jako verš, který má stálý počet přízvučných slabik a v němž počet nepřízvučných slabik v jednotlivých lehkých dobách je sice proměnlivý, ale ve verši jako celku je stálý (tedy např. čtyřiktový desítislabičný verš o nepravidelném umístění iktů). Domnívá se přitom, že tento výklad je v české verzifikaci obecně vžitý a Hrabákův a můj výklad je nestandardní; např. v německém résumé: „In der tonischen Interpretation sieht in der letzten Zeit J. Levý die Verneigung des silbischen Prinzips; das widerspricht aber den geläufigen metrischen Theorien“ (H II, 101). K tomu je třeba uvést:

1. Bylo by možno doložit excerpcí z prozodické literatury, jaký je převládající český prozodický úzus. Ani toho však není zapotřebí, protože sám K. Horálek, pokud v zápalu polemiky nemění význam svých vlastních termínů, užívá termínu iktový (tónický) verš v témž významu jako já: „Čelakovského verš napodobuje přitom verš iktový, který má při stálém počtu přízvuků proměnlivý počet nepřízvučných slabik“ (podtrhl J. L.).[2] Tedy iktový verš má proměnlivý počet slabik.

2. Verš, který má K. Horálek na mysli, je verš o dvou konstantách, sylabické i tónické, a v běžné terminologii by se tedy označoval — podle hierarchie obou činitelů — jako sylabický verš s tónickou konstantou nebo tónický verš se sylabickou konstantou. Samozřejmě nevylučuji existenci takového verše in theoria, popř. v poezii německé a ruské (bylo možno uvést i anglický verš, např. Miltonův). Popírám však, že v Erbenových verších platí princip konstantního počtu iktů, neřku-li, aby byl hierarchicky nadřazen sylabismu, a tím opravňoval k označení tónický verš se sylabickou konstantou; v článku i v odpovědi jsem dokazoval, i statisticky, že v případech, o které K. Horálek opírá svou argumentaci, se nejeví ani výrazná tendence k ustálení počtu iktů; a v druhé stati K. Horálek další věcné argumenty neuvádí.[3]

Tím se dostáváme k interpretaci konkrétních básní z Kytice. Jak K. Horálek sám uvádí, jde v našem sporu především o verš Lilie (a to proto, že jsem náhodou právě na úryvku z Lilie ukazoval, jak obecně vypadá Erbenův sylabický verš). Ve své první stati proti mé tezi, že jde o desítislabičný sylabický verš se silnou tendencí k jambic[51]kému rytmu, o Lilii tvrdí: „… je zde desítislabičný verš důsledně členěn na dvě stejně dlouhé části, v nichž se většinou střídá členění 2 + 3 a 3 + 2, což by bylo možno označit jako proměnlivý chod daktylotrochejský, resp. trochejskodaktylský.“

Podle mé nepublikované odpovědi si K. Horálek v druhé polemické stati opravil věcné omyly, na nichž se jeho původní pojetí zakládalo (viz nyní v ČL, s. 435—6), změnil také názor ve prospěch jambické charakteristiky — ačkoli i nadále setrvává v polemickém tónu: „Levý by byl udělal při rytmické charakteristice Lilie nejlépe, kdyby byl prostě odkázal na Mukařovského, který tu v rámci Kytice našel nejpravidelněji realizované jambické schéma, a spokojil se nezavádějící citací první sloky“ (H 22, 96).

Ani v druhé polemické stati se bohužel K. Horálek nevyhnul dalším věcným omylům — a to i v případě Lilie, ačkoli její prozodický popis nakonec redukuje na toto tvrzení: „Konstantní je pak v této sloce nejen počet slabik v jednotlivých verších, ale také symetrické půlení (5 + 5), dále přízvukování osmé slabiky a ovšem i sdružené rýmování. To jsou konstanty také celé básně“ (H II, 96). Symetrické césurování (i sdružené rýmování) je evidentní a dávno popsaný rys Lilie (Jakobsonem dokonce statisticky vyčíslený[4]). A pokud již chceme hledat slabiku, na níž je závazně přízvuk, pak je to slabika šestá, na níž je 95—99 % přízvuků, a ne osmá s pouhými 80 %, jak opět bylo vyčísleno již r. 1935 (o. c. v pozn. 4, s. 227). V souvislosti s tím je třeba se zmínit ještě o jedné věci: v případě Svatebních košil mluví Horálek obdobně jako A. Grund o tříiktovém verši, ačkoli neudržitelnost tohoto tvrzení byla rovněž prokázána již r. 1935 v kritice Grundovy monografie.

S odvoláním na Jakobsonovu kritiku připouští zde sice K. Horálek jambickou tendenci („Nebylo by správné nevidět v Svatebních košilích za tónickou tendencí tendenci jambickou“, H II, 98), sám však dává zřejmě přednost sestupnému daktylotrochejskému výkladu: „Většinou jde zde ovšem zároveň o verše daktylotrochejské … Komplikace nastávají u veršů, které končí jednoslabičným slovem — ty již zřetelně ukazují k tendenci jambické. Takových případů však není mnoho, velká většina veršů Svatebních košil má členění 3 + 2 + 3, a má proto 3 ikty“ (H II, 98). Přece již Jakobson v citované kritice naopak prokázal nápadně vysokou frekvenci jednoslabičných slov na konci verše Svatebních košil, která svědčí pro jeho jambickou tendenci, a zároveň proti tříiktovosti nebo daktylotrochejičnosti: „Na poslední slabiku připadá slovní přízvuk (tj. přízvučná monosylaba, J. L.) v 33 % veršů, což je jistě citelným projevem tendence zdůrazňovat tuto slabiku, uvědomíme-li si, že slovní přízvuk na konci větného taktu je v češtině jevem poměrně vzácným. (O. Zich napočítal v próze Erbenově jenom 1 % přízvukových jednotek vzestupných, totiž končících přízvučnou slabikou, a 4 % jednotek jednoslabičných, Frant. Novotný zjišťuje v české próze mizivé procento klauzulí, končících přízvučnou slabikou (o. c. v pozn. 4, s. 223).“

K. Horálek zbytečně posunul diskusi o Erbenově verši do oblasti sekundárních tendencí: v mé studii, na niž reaguje, šlo o to — a jen o to — v souvislosti s řešením otázky, jaký je poměr důležitosti tónického a sylabického principu v některých evropských verzifikacích, určit prozodickou dominantu české lidové a ohlasové poezie, nikoli popisovat sekundární tendence v každé ze stovek básní tohoto komplexu. Je-li sylabismus rytmickou konstantou celé Kytice — s výjimkou Záhořova lože —, pak platí má poznámka, že „kterýkoliv úryvek z Kytice ukáže, jaký je její skutečný rytmický řád“, tj., že jde o rytmický princip sylabický, nikoli tónický. To ovšem neznamená, že by se musely v celé sbírce opakovat veškeré sekundární tendence tohoto úryvku (tj. jambická tendence), a není jistě třeba vážně odpovídat na protiargument, že v Kytici jsou také básně s výraznou trochejskou tendencí.

Z teoretického hlediska je závažnější, že K. Horálek z pestrosti sekundárních tendencí dovozuje prozodickou nejednotnost sbírky, a dokonce i jednotlivých básní: „Je to totiž sbírka rytmicky nesourodá. Převládají tu skladby slabičné se stopovou tendencí. V některých případech je tendence k stopovosti tak výrazná, že lze mluvit přímo o sylabotóničnosti těchto skladeb“ (H II, 100—101). A dokonce: „Myslím, že je možno jako tónické interpretovat nejen většinu veršů Záhořova lože, hlavně verše [52]desítislabičné, ale také jiných básní Kytice“ (H-II, 97). Ponechme stranou, že se zde zřejmě zase záměnně užívá termínů verš sylabický a verš tónický; podstatné je, že se K. Horálek domnívá, že v některých básních je většina veršů tónických a menšina jiných (tj. sylabických nebo sylabotónických) — tedy předpokládá prozodicky smíšené typy, což by byl dost anomální jev.

Odhlédnutí od obvyklého a skutečnosti odpovídajícího lišení dominantních prozodických principů a sekundárních tendencí pak vede k nejasnostem i v dalších teoretických otázkách: „Ve formulaci překvapuje zdůrazňování rozchodu mezi rytmickým přízvukováním a frázováním (pravidelným umísťováním mezislovních předělů), ačkoli pro český verš vzhledem k povaze českého přízvuku platí zásada maximální jejich korespondence“ (H II, 96). Nestavím frázování proti přízvukování, ale funkčně nad ně (což nevylučuje maximální kongruenci), a to nejen pro fonologickou primárnost slovního předělu, alo také z důvodů versologických: v sylabickém verši s nepravidelným rozložením přízvuků je oslabena rytmická setrvačnost nesená přízvuky a formující funkci ve verši pak má mnohdy spíše symetrický, nebo částečně symetrický, slovní sklad (ostatně z tohoto důvodu také K. Horálek popisuje verše Erbenových básní spíše z hlediska frázování — např. schémata 3 + 2, 2 + 3 apod. — než podle rozložení přízvuků). Šlo mi totiž mimo jiné o to ukázat, jak jsou v obou prozodických systémech dílčí rytmické principy podřízeny dominantě, takže např. ze spojení mezislovní předěl + přízvuk se v tónickém verši mohutněji uplatňuje přízvuk, v sylabickém předěl.

Připsáno do korektur. Dříve než byla vysázena tato odpověď, dostala se naše diskuse do poněkud nového světla tím, že prof. Horálek v další polemické stati v Naší řeči (Verš české folklorizující poezie, NŘ 1965, 291—302) pozměnil své stanovisko k oběma hlavním sporným otázkám.

Pokud jde o Erbenovu Lilii, zesiluje K. Horálek svou charakteristiku směrem k pravidelné jambičnosti: „Lilii nelze charakterizovat jako báseň s jambickou tendencí (Levý říká, že tíhne k tradičnímu pětistopému jambu), je to báseň prostě jambická, v níž převládají na začátku daktyly (to je volnost častá nejen v českém jambu) a ve kterém se vyskytuje několik málo odchylek od pravidelného metrického schématu … Tónická (iktová) interpretace tu není možná již proto, že víc než polovina veršů končí jednoslabičným slovem. Pravidelně jambická je, jak již bylo řečeno, Erbenova báseň Lilie …“ (NŘ, s. 299, 301). Zde Horálek zbytečně radikálně změnil své stanovisko, neboť v Lilii aspoň šestinu veršů nelze ani s přihlédnutím ke všem možným licencím vyložit jako jamb; např.:

pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas
tu mu královský posel nese list
Ó matko, matko, ty hadice zlá! (2. polovina verše) atd.

Zůstává tedy, jak se domnívám, stále nejpřesnějším vystižením skutečnosti teze, že Lilie tíhne k pravidelnému pětistopému jambu.

2. Pokud jde o prozodicky princip, v obou předchozích polemikách proti mému názoru, že uvolněné formy české folklorizující poezie zachovávají sylabický a uvolňují tónický princip, stavěl prof. H. tezi o tónickém (iktovém) verši.[*] Nyní se již od tónického výkladu v případě Lilie výslovně distancuje, také Štědrý den již vykládá bez dříve předpokládané čtyřiktovosti desetislabičných a tříiktovosti osmislabičných veršů; u českých lidových písní rozeznává tři základní typy (NŘ 294: s pravidelným sylabotónickým rytmem, s tendencí k rytmizaci a sylabické), mezi nimiž typ tónický není.

[53]Zřejmě se tedy naše názory sbližují. Vzhledem k tomu, že tříletá diskuse ve čtyřech časopisech nepřinesla žádné zásadní zpřesnění, považuji tím ze své strany diskusi za skončenou.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 49-53

Předchozí Slavomír Utěšený: České nářeční názvy pro „stodolu“, „mlat“ a „pernu“ (Příspěvek k strukturnímu studiu slovní zásoby)

Následující Karel Horálek: Doslov k odpovědi Levého