K problematice některých typů vedlejších vět s výrazem jak

Blažena Rulíková

[Články]

(pdf)

К проблеме некоторых видов придаточных предложений с выражением «jak» (в чешском языке) / Contribution aux problèmes de quelques types des propositions subordonnées contenant l’expression „jak“

Některé typy vedlejších vět s výrazem jak se odlišují od základních systémových struktur, a snad proto se jim dosud věnovalo málo pozornosti, třebaže se vyskytují často. Máme na mysli věty s výrazem jak, které není možno zařadit mezi základní druhy vedlejších vět (podmětové, předmětové atd.). Jsou to věty často vložené do jiných vět, jindy pouze připojené k nim anebo postavené před větu obsahující základní sdělení.

Např.: Jak nám oznámili naši zpravodajové, kongres bude odložen. — Na tuto otázku musíme odpovědět záporně, jak naznačuje následující případ. — Mezinárodní dělnické sdružení, jak se oficiálně Internacionála jmenovala, nevzniklo jako organizace třídně pevně vymezená. — Tu se ujalo buď „říká se“ za starší „říká“ nebo „říkají“, jak bývalo i v jazyce starém.

V jazykovědných pracích najdeme charakteristiky uvedených vět z různých hledisek:

1. Zdůrazňuje se, že nejde o obvyklé vedlejší věty. Např. v Gebauerově-Ertlově České mluvnici (II, s. 79) je o nich zmínka v části o souvětí souřadném v kap. „Změny ve skladu souvětném“. Věty s jak autoři hodnotí stejně jako věty připojené výrazem což (místo to), tedy jako věty „připojené souřadně“, avšak s „tvarem věty podřízené“. Ve zdůvodnění se uvádí, že nepozbývají své větné samostatnosti, „neboť členem jiné věty nejsou (nemůžeme se na ně také větou jinou tázati).“ — S podobným pojetím se setkáváme i v Základech české skladby Fr. Kopečného (2. vyd. 1962, s. 275, 301). Věty, které nejsou „členem věty hlavní“ (lépe snad řídící) a „jsou jakoby doplněním celé předchozí věty“, nazývá Kopečný nepravými (nevlastními) větami vedlejšími. Řadí mezi ně i věty s výrazem jak. — V ruských mluvnicích se příklady našeho typu uvádějí mezi větami nazývanými predloženija prisojediniteľno-podčiniteľnyje.

2. Zdůrazňuje se obrácený poměr vět v celém spojení s větou s jak. Tak např. Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě (1947, s. 247) v kapitole o vyjádření předmětu celou větou uvádí: „Poměr věty vedlejší a její věty řídící se někdy mění tak, že se projev stává obsahem věty řídící, kdežto uvozovací sloveso se umisťuje do věty vedlejší s jak.“ — Podobně zdůrazňuje obrácený poměr vět i Kopečný (s. 301). V některých formulacích se bere v úvahu uvozovací význam jedné věty v poměru k druhé a mluví se přímo o uvozovacích větách vložených (nebo připojených) s výrazem jak (srov. Bauer-Mrázek-Žaža, Příruční mluvnice ruštiny II, s. 419).

3. Setkáváme se také s označením „věty srovnávací“. Jako věty srovnávací určuje je Fr. Trávníček (MSČ II, s. 717), a to společně s jinými větami srovnávacími. Užití výrazu jak (na rozdíl od jako) zdůvodňuje tím, že tyto věty vyjadřují srovnání ve smyslu shody, totožnosti.

4. Většinou se u těchto vět zdůrazňuje parentetický charakter, i když se parentetičnost nechápe vždy jednoznačně: někdy se parenteze vymezuje z hlediska „nulového syntaktického vztahu“, jindy podle svého charakteru obsahově významového. Již v Gebauerově-Ertlově mluvnici se mluví u těchto vět o „maloobsažnosti, menší důležitosti, větné nepřízvučnosti“. Kopečný označuje pak přímo nepravé věty vedlejší s jak za parentetické (s. 275). — V Novočeské skladbě Šmilauerově i v jiných, např. školních mluvnicích, naše typy s jak se uvádějí mezi příklady vět vsuvkových, a to příležitostných i ustálených. V skriptech J. Bauera a M. Grepla Skladba spi[301]sovné češtiny (1965, s. 320) se pak přímo pojednává o vsuvkových větách s podobou vedlejší věty a věty s jak se charakterizují mezi nimi jako nejčastější.

5. Vztah některých vět k platnosti jiné věty vedl K. Svobodu k tomu, že uvedené věty s jak zařadil mezi věty vyjadřující determinaci platnosti sdělení. Takové věty jsou podle něho přechodným stupněm k větám vsuvkovým (srov. jeho článek Determinace platnosti sdělení, Slavica Pragensia 3, 1961, s. 127n.).

Některé charakteristiky, které jsme uvedli, mají širší platnost, týkají se většiny zkoumaných vět, jiné se vztahují jen na určitou skupinu, a proto považujeme za důležité provést diferenciaci uvnitř celé rámcové skupiny. Podrobnějším rozborem, především z formálních aspektů, pokusíme se ukázat na některé charakteristické vlastnosti nové. Nemůžeme však pominout ani stránku významovou a fungování v konkrétních jazykových projevech: obě tyto stránky totiž charakteristiku struktury našich vět dokreslují.

Protože pojetí nepravých vět vedlejších není všeobecně uznáváno a protože se naopak zdůrazňuje, že v rozlišení věty hlavní a vedlejší (parataxe a hypotaxe) je třeba spatřovat pouze formální prostředek a způsob vyjádření syntaktických vztahů,[1] užíváme pro věty tohoto typu označení věty vedlejší a doplňujeme je pouze rozlišujícím přívlastkem „které nepatří mezi základní druhy vedlejších vět“, abychom zatím aspoň přibližně skupinu zkoumaných vět vymezili.

Slovnědruhová platnost výrazu jak. Pokud jde o slovnědruhovou platnost výrazu jak, je možno jej hodnotit jako vztažné příslovce (na rozdíl od jiných jeho charakteristik jako slovního druhu: zájmenné příslovce tázací, zvolací, zájmenné příslovce srovnávací, spojka podřadicí, spojka souřadicí).[2] Protože se vztahuje k jiné větě nebo k její části, plní funkci vztažného slova, i když tento vztah je poněkud jiný, než bývá u obvyklých vět vztažných; to právě chceme dokázat v této práci.[3]

Probírané věty — přes shodu v uvození relativem jak — netvoří po stránce formální jednu skupinu. Rozdíly se projevují v tom, (1) zda se vztažná věta vztahuje k slovu jiné věty nebo k celé větě, (2) co výraz jak po stránce významové označuje, tj. jaký obecný odkaz je v něm vyjádřen, (3) s jakými slovesy se relativum ve větě vztažné spojuje. Na všechny tyto okolnosti je třeba brát při analýze zřetel.

Kromě toho je nutno všimnout si ještě jedné zvláštnosti vztažných vět s jak. V některých pracích se zdůrazňuje jejich srovnávací charakter, mluví se přímo o větách srovnávacích a o relativu jak jako o jednom ze spojovacích prostředků uvozujících srovnání. Podobně se srovnávací charakter — i když s jistým omezením — připisuje výrazu jak v hesle SSJČ: „vztažné jak vyjadřuje vztah k jiné větě, zpravidla s významem srovnávacím …“. — Rozbor materiálu však ukazuje, že ne všechny vztažné věty s jak, které nepatří mezi základní druhy vedlejších vět, mají srovnávací charakter. Vedle vět, které vyjadřují skutečné [302]srovnání (… ať se pro mne za mne třebas pokouší, jak to svého času učinil Joyce, vynalézt zvláštní řeč. — Neff), jsou věty — a těch je většina —, kdy je možno srovnávací charakter spatřovat už jen ve významu „shody“,[4] který relativum jak ve větě má (Jak jsme již oznámili, nesouhlasíme s těmito podmínkami). Kromě toho jsou i případy, v nichž výraz jak vyjadřuje totožnost, a kde tedy charakteristika „srovnávací“ vůbec nepřichází v úvahu (např. Mezinárodní dělnické sdružení, jak se oficiálně Internacionála jmenovala, nevzniklo …). Přesto však je třeba si povšimnout i srovnávacího charakteru tam, kde se uplatňuje.

 

I. Věty se vztažným jak odkazujícím na větu

 

Základní a nejpočetnější skupinou probíraných vět jsou věty s relativem jak vztahujícím se k větnému celku, tj. k útvaru s predikací. Nejčastěji jde o vztahovost k celé větě (Jak nám oznámili naši zpravodajové, kongres bude odložen), v jiných případech jen k části věty, ovšem s tou zvláštností, že i tato část se pojímá jako predikovaná.

Srov. „Ještě méně chápeme, proč tato (jak nás autor neustále přesvědčuje) ušlechtilá a cenná žena žije patnáct let ve šťastném manželství …“ (tzn. autor nás přesvědčuje, že je ušlechtilá …), nebo „Třetím velkým zdrojem starostí … byl … Alois, bratr chytrého, nadaného — jak rodiče věřili — Martina (tzn. rodiče věřili, že je chytrý, nadaný).

S odkazem na větný celek souvisí i struktura vztažných vět. Bývají v nich predikáty se slovesy, která mají nebo mohou mít predikované (obsahové) předmětové doplnění nebo predikovaný (obsahový) podmět, jako slovesa věděti, že …, říci, že …, přáti si, aby … (předmětový typ) nebo ukázati se, že … (podmětový typ), anebo jiné predikace (se sponou), např. je vidět, že …, je známo, že …, jsem přesvědčen, že … aj. Na základě poměru k obsahu na nich závislému se věty s těmito slovesy označují někdy jako uvozovací věty (přitom se rozlišují uvozovací věty v užším slova smyslu, jejichž obsah je výrokem, a uvozovací věty v širším slova smyslu, jejichž obsah nelze převést na výrok). Slovesa v nich jsou pak uvozovacími slovesy. Abychom stručně pojmenovali nahoře vymezený typ predikátu ve vztažných větách, budeme užívat termínu uvozovací věta, uvozovací sloveso v rozšířeném pojetí, i když jsme si vědomi, že pro naše typy není zcela výstižný.

K otázce tzv. „obráceného poměru vět“ (viz výše) připomínáme, že v některých případech jde skutečně o jinou formulaci obsahového souvětí podřadného (o formulaci s osamostatněným obsahem), v jiných případech však o větu (i když s uvozovacím slovesem) dodatečně k jiné větě připojenou, využívající shody podmětu nebo předmětu, a to k významově vázanějšímu připojení.

Např.: Tato statistika by byla — jak se domníváme — smutná (Kult. tvorba). — Domníváme se, že tato statistika by byla smutná. — Ale: Je zcela irelevantní, zda se teorie relativity nebo kybernetika prohlásí za reakční a buržoazní (jak se stalo) nebo za pokrokové (jak se naštěstí už nestalo) … (Plamen). — A nakonec, jako by se nemohla dosytit hovoru s ním či radosti, kterou sobě i jemu (jak možná tušila) rozmluvou způsobovala (Kříž).

[303]Zvláštní charakter vztahové stránky výrazu jak. Je třeba si položit otázku, proč je k obsahu připojena vztažná věta právě relativem jak. Přítomnost výrazu to v některých větách totiž ukazuje, že na obsah celé věty odkazuje jako na významový podmět nebo předmět právě výraz to. Např.: „Tak cakavismus … vznikl — jak to přesvědčivě prokázal M. Makali — působením benátských nářečí na nářečí charvátská.“ — „Kult osobnosti — jak to už naznačuje samo slovo kult — neznamená jednoduše obdiv nějaké osoby“ (Plamen). Je sice pravda, že ve většině případů, zvláště u některých sloves, zájmeno to nebývá (jak vidím, jak řekl X., jak se domnívám, jak vyplývá z …), avšak to je ovlivněno typem slovesa. Je proto třeba přesněji říci, že na celou větu odkazuje spojení jak to, které bývá často zastoupeno jen výrazem jak.

Abychom určili charakter vztahové stránky výrazu jak, je třeba srovnat věty s jak s větami připojenými pouhým výrazem to, popř. což.

Tito mladí lidé, jak se ukazuje zcela zřetelně, jsou docela jiní.

Tito mladí lidé, to se ukazuje zcela zřetelně, jsou docela jiní.

Tito mladí lidé, což se ukazuje zcela zřetelně, jsou docela jiní.

Z příkladů vyplývá: (1) že jde v podstatě o stejný strukturní typ připojování uvozovací věty k samostatně pojatému obsahu, a proto nemohou vztažné věty s jak patřit mezi základní druhy vedlejších vět; připojení relativem což a jak je po stránce formální velmi blízké. (2) Zatímco při spojení s výrazy to, což jde o odkaz na obsahovou stránku věty (ta je totožná s podmětem nebo předmětem věty s uvozovacím slovesem), při připojení výrazem jak jde o odkaz na modální stránku věty. (Jak tedy může odkazovat nejen na způsob slovesného děje, ale i na modální stránku věty.) Tedy ne obsah sám o sobě, ale modálnost sdělení (kladná nebo záporná: Tito mladí lidé jsou docela jiní // Tito mladí lidé nejsou jako my starší) se shoduje (nejsou však totožné!) s tím, o čem vypovídá vztažná věta, a to opět s její charakteristikou modální, v našem případě s určitým stupněm jistoty (jak se ukazuje zcela zřetelně) nebo např.: Jak jsem se dozvěděl, zítra bude volno. — Na takových výstavách — jak se domnívám poučen četbou Andersena a českým loutkovým filmem — začíná být živo až v noci (Plamen). — V jiných případech se mohou shodovat s jinými modálními charakteristikami, s volním postojem subjektu nebo s hodnocením obvyklosti. Např.: Ruský jazyk je právem povolán k tomu, aby se stal, jak si to přáli naši buditelé, dorozumívacím jazykem pro styky mezislovanské (SaS). — Jak tomu u děl „nové vlny“ bývá, i tady byl předlohou román (Plamen). — Je už záležitostí druhořadou, zda věta vyjadřuje současně přímé srovnání.

Pozn.: Podobným způsobem odkazuje na modální stránku i zdůrazněný odkaz tak. Srov. Tito mladí lidé, aspoň tak se to ukazuje, jsou docela jiní. — Zvykli jsme si říkat doma (tak tomu někdy bývá), že otec byl přísný (Branald). — Čítání písní ruských, tak mně aspoň vždy se vidí, podobá se procházce hlubokými hvozdy (Vančura). — Přístup zmíněného soudruha, zvěstující — tak chceme věřit — novou éru ve straně … (Lit. noviny). — Vyskytuje se však celkem zřídka a je obvyklý jen u některých typů sloves.

Relativní jak (ani odkazovací tak) nemá v těchto větách platnost větného členu, jak tomu bývá u jiných vztažných vět (srov. rozdíl: Způsob, jak jsem to zjistil, je jednoduchý a Jak jsem zjistil, zítra bude volno).

K vztahové charakteristice jak je pak možno ještě dále uvést:

[304]1. Vztahovost k modální stránce se může projevit (a) jako vztahovost k modální stránce popisované skutečnosti, tj. k uskutečnění děje, (b) jako vztahovost k modalitě sdělení jakožto aktu mluvčího.

Např.: (a) A to přervalo či podstatně omezilo tuto výrobu — jak se stalo konečně s řadou významných hrnčířských středisek v Čechách (Umělecká řemesla). — (b) Jak dosvědčují názvy jednotlivých kapitol a poznámek, z literatury se stává pouhá ilustrace historickospolečenského procesu (Plamen).

Zatímco při odkazu na modalitu popisované skutečnosti může jít jen o modalitu kladnou, tj. o odkaz k uskutečnění děje, při odkazu na modalitu sdělení může jít o modalitu kladnou i zápornou. Odpovídá to poznatku logiky, že skutečnost je jen kladná, pouze chápání skutečnosti může být kladné i záporné. — V některých případech odkazu na sdělení jako aktu mluvčího může mít vztažná věta i vztah přímo k platnosti sdělení věty druhé (např. věty se slovesy jasně vyjadřujícími důkaz, podporu tvrzení, srov. příklad Jak dosvědčují …). V jiných větách tomu tak není: Jeho starci — jak jsem už kdysi napsala — vypadají rozkošně naivně. — O přímém vztahu k platnosti sdělení rozhoduje tedy významová stránka obou vět, popř. i záměr mluvčího (srov. různou motivaci při uvedení odkazu na pramen v odborných textech).

2. Odkaz na modalitu se předpokládá i u vět s relativem jak vztahujících se k „části věty“. V tomto případě jde vždy o modalitu kladnou. Srov. „… bratr chytrého, nadaného — jak rodiče věřili — Martina“ (věřili, že je nadaný). Zároveň to potvrzuje předpoklad, že jde o vztah k predikovanému útvaru.

3. Zvláštní postavení v rámci našich vztažných vět s uvozovacími slovesy mají věty se slovesy mluvení. V některých případech jak v nich vyjadřuje odkaz nejen na stránku modální, nýbrž i na stránku „výrazovou“ (formu vyjádření), tedy komplexně na autentičnost slov (na něčí doslovný výrok). Např.: Neboť, jak to řekl nejednou, žít bez lásky nemohl (Šalda). — Fučík, jak Kundera sám kdesi napsal, patří k oněm postavám předválečného komunistického hnutí … (Lit. noviny). — Zvláště u vztahu k „části věty“ je odkaz na „výrazovou stránku“ zřetelný. Např.: … aby jim dal jinou podobu, a to — jak výslovně prohlásil — „z dávno cítěné nutnosti její vnitřní jednoty“ (Píša).

Omezené užití výrazu jak u uvozovacích vět. Vztah relativa jak k modální stránce zdůvodňuje i další zjištění, které rovněž vyplývá ze srovnání dvou typů připojení uvozovacích vět, tj. výrazem to (což) a výrazem jak. Připojení výrazy to, což je možné u všech sloves, která mají obsahový podmět nebo předmět, kdežto užití výrazu jak je vázáno na vymezenou významovou stránku slovesa. Tak mohou být připojeny jen věty s predikáty, které potřebují zdůraznit i vztah k modalitě, čili které v sobě i určitou modální charakteristiku zahrnují. Jsou to:

(1) Predikáty, které vyjadřují přímo nebo nepřímo jistotu mluvčího, popř. i posluchače nebo jiné osoby (a to v různém stupni). Např.: jak jsem přesvědčen, jak jsem zjistil, jak je mi známo apod., jak jistě víte, jak se později dozvěděl apod.

(2) Bývají to predikáty se slovesy mluvení (popř. jinými slovesy výrokovým blízkými) odkazujícími na modální stránku výroku, popř. i „výrazovou“ (podle charakteru slovesa): jak jsem již řekl, jak to výslovně prohlásil, jak sám uvedl apod.

[305](3) Jinou skupinu představují predikáty se slovesy obecných významů, jako být, stát se, učinit, vyjadřující k modální stránce nějaké věty ještě hodnocení obvyklosti, častosti a jiné hodnotící charakteristiky souvisící s modalitou (jak to bývá, jak se stalo, jak je zvykem apod.). Jde o hodnocení vztahující se v těchto případech k uskutečnění děje.

(4) Bývají to též predikáty se slovesy volního postoje subjektu vyjadřující přímo srovnání modální stránky věty (v tomto případě opět uskutečnění děje) s volním postojem subjektu, s jeho přáním, příkazem, očekáváním apod. (jak ste si přál, jak se dalo očekávat apod.).

Pozice uvozovacích vět s jak. Jiný rozdíl mezi větami připojenými odkazovacími výrazy to (což) a jak se projevuje v pozici uvozovací věty. Zatímco věty se zájmeny to, což bývají v postpozici nebo v interpozici, věty s relativem jak mohou stát též v prepozici. Např. Jak nám oznámili naši zpravodajové, kongres bude odložen. Jen typy, v nichž jak uvozuje přímo srovnání (např. … ať se pro mne za mne třebas pokouší, jak to svého času učinil Joyce, vynalézt zvláštní řeč …), nemohou — tak jako jiné věty hodnotícího charakteru — vlastní obsahové sdělení zcela předcházet.

Naskýtá se pak otázka, co umožňuje tuto prepozici uvozovacích vět? Je to právě výraz jak. Tak jako slovní výrazy modální stojí ve větě před významovou částí, i věty odkazující vztažným příslovcem na modalitu predikátu jiné věty mají obvyklé postavení před přísudkem, a tedy popř. i před celou větou. — Nejčastěji se však vyskytují věty s jak v interpozici; jednak proto, že se dostávají do těsné blízkosti přísudku, jednak proto, že výrazně rozčleňují východisko a jádro obsahové věty a také se intonačně od obsahového sdělení odlišují. — V postpozici mají vztažné věty s jak zřetelně charakter dodatku (samozřejmě s výjimkou vět uvozujících zároveň srovnání).

Je pochopitelné, že u vět s jak, které se vztahují k části sdělení, jsou možnosti jejich pozice omezeny; musí stát u této části. Častěji však bývají opět před ní, se vztahem k tomu, co následuje.

Připojení k záporným větám. Věty s výrazem jak bývají někdy připojeny k větám se záporným predikátem a přitom vyjadřují shodu s predikátem kladným. Jde o zvláštní užití vět s výrazem jak, v některých případech i méně zřetelné. Dochází tak vlastně ke konfrontaci neuskutečnění děje s jinou kladnou situací nebo s nějakým očekáváním, přáním, slibem, obvyklostí, zvykem:

Nepřepíná, jak to činí vesměs díla velikých realistů, naopak … (Šalda). — Po chodbách chodí nějaká inspekce a on nemohl odejít, jak zamýšlel (Procházka). — Jirka se nerozběhl, jak měl ve zvyku, známou cestičkou (z Novočeské skladby Vl. Šmilauera). — A ty chaloupky nevyrábí, jak by se dalo předpokládat, Pardubický perník, n. p., ale … (Lit. noviny).

Podobně se může konfrontovat i záporný soud s nějakou domněnkou, možností závěru, mylnou informací ap.

Knížka dětem není pouhou chvilkovou zábavou, jak se někteří rodiče domnívají (cit. v čl. J. Bauera). — Obnova umělecké metody, a tedy i formy v umění nemůže nikdy vzejít z umění samého (jak se domnívají formalisté), ale jen … (Mukařovský). — Není to otázka, jak by se snad zdálo, nepotřebná (Plamen). — Slovesa složená nejsou nečeská, jak se někdy tvrdívá (Český jazyk a literatura). — Zájmeno „eto“ je zde formálním podmětem hlavní větné predikace, nikoliv sponou, jak mylně uvádí akademická mluvnice (Hrabě).

[306]První typ vět je poměrně zřetelný, protože jde o věty, které se mohou týkat jen „uskutečnění děje“, a jeho popření je tedy jasně v rozporu. U druhého typu (konfrontace soudu) je již situace složitější. Jak u sloves s modální charakteristikou jistoty a u sloves mluvení se může vztahovat také k záporné modalitě. Např. Knížka dětem není pouhou chvilkovou zábavou, jak jsme se dozvěděli, zjistili, viděli apod. Aby vznikl rozpor, je třeba užít sloves, z nichž nevyplývá naprostá jistota (např. jak se někdo domnívá, jak se mylně uvádí apod.). Kromě toho věta s jak musí za záporným sdělením následovat.

 

K jednotlivým typům vět:

 

1. Věty s predikáty s modální charakteristikou jistoty. Nejčastějším významovým okruhem sloves, s nimiž se relativum jak vyskytuje, jsou slovesa s modálním charakterem jistoty. Jsou to slovesa, která vyjadřují jistotu nebo míru jistoty subjektu a) přímo (např. jak se domnívám, jak jsem přesvědčen) nebo b) jako postoj průvodní vyplývající z činnosti, stavu subjektu (např. u sloves vědění, vnímání, zjištění, popř. doplněných i pramenem poznatku: jak jsem zjistil, jak vidíme i na těchto příkladech …). „Vědění“ subjektu pak může být vyjádřeno i nepřímo, odkazem na pramen sdělení, a to při formulaci s pramenem v podmětě (nikoli tedy jen jak jsem zjistil na nedávné konferenci, ale též jak potvrdila nedávná konference, podobně jak řekl, dokázal, ukázal X.).

Určité rozdíly je možno pozorovat mezi větami s plným významem, předávajícími nějaké sdělení, např. Jak nám oznámili naši zpravodajové, kongres bude odložen, a větami s pokleslým významem, které vyjadřují obecně jen modální charakteristiku: Zřejmě již zapomněl na dopis, v němž, jak myslím, jsem všechny tyto nesnáze vyřešil (Infeld). Zatovkaňuk mluví v této souvislosti o delexikalizaci sloves.[5] Charakteru jen modálního nabývají takto některá slovesa plnovýznamová, jsou-li ve větě bez dalšího rozvíjení, čili též bez dalších syntaktických vztahů. Srov.: Kapoun poezii přímo chrlí — a jak je vidět i na poslední sbírce — má z čeho (Kultura) a stejnou větu pouze s jak je vidět, podobně jak vím a jak vím z nedávné přednášky aj.). Rozšiřují repertoár sloves, která vyjadřují modalitu přímo (jak jsem přesvědčen, jak se domnívám).

Věty s delexikalizovanými slovesy jsou blízké větným příslovcům (jistě, snad, prý apod.). Jejich spojení s obsahem je těsnější než u vět plnovýznamových a funkce relativa jak (vyjadřovat shodu s modální stránkou jiné věty) je rovněž oslabena. V podstatě není pak rozdíl mezi formulací zdá se a jak se zdá, vím a jak vím, víte a jak víte ap. (Naproti tomu jeho přítelkyně — jak se zdá / zdá se — má stále více přání [Plamen].) — Volba mezi spojením v souvětí podřadném (zdá se, že …) a připojením relativem jak (jak se zdá + samostatná věta) je jen záležitostí výběru mezi formulací s osamostatněným obsahem a s obsahem závislým. Věta uvozovací je v obou případech nedůrazná, pro svůj oslabený význam se nepociťuje jako významové východisko, ale jen jako modální charakteristika.

Jinak je tomu u vět s plným významem, obsahujících skutečné sdělení. Např. Jak vyplývá z dokladů, jsou prostředky vytvářející tzv. syntaktickou formu [307]poměrně rozmanité. // Z dokladů vyplývá, že prostředky vytvářející tzv. syntaktickou formu jsou poměrně rozmanité (Bauer). — Mezi spojením v souvětí podřadném a formulací s větou uvozovací s výrazem jak je podstatný rozdíl. V druhém případě dochází k pozměnění významové výstavby obsahového souvětí. Obsah, dříve závislý na jiném východisku, podává se jako samostatný celek s vlastním východiskem a jádrem sdělení. Uvozovací věta pozbývá ztrátou řídicí funkce i svou důraznost. Proto je tento typ formulace vhodný tam, kde je třeba obsah zvýraznit a postoj subjektu připojit jako vedlejší poznámku.

Jde-li o obsah uvozovacího slovesa v 3. os., dochází při formulaci s jak ještě k další změně.

Srov. Otec byl vytáhlý kostroun, vrásčitý a popelavý v obličeji a skoro holohlavý, ačkoliv, jak se Honza dověděl mnohem později, měl teprve třiatřicet let (Valenta). — Byli to lidé, kteří — jak krejčí věděl — dorůstali ve vedlejším táboře patřičné tvrdosti (Lustig).

Osamostatněný obsah mění svého mluvčího, stává se sdělením autorovým. Této stylizace se dnes v beletrii využívá k prolínání pohledu postav s pohledem autorovým.

V jazykových projevech se uvozovací věty s výrazem jak a se slovesy s modální charakteristikou jistoty vyskytují:

(a) jako komentující poznámky ke sdělení[6] (uvedení pramene, poznámky dokreslující modalitu sdělení), a to v některých případech jako typ základní (např. odkaz na pramen), jindy jako varianta spojení souvětného.

Krása — jak dokázal Černyševskij — je spojena s historicky a třídně podmíněnou představou života (Grygar). — Tyto krásné plány — jak se domníváme — lze uskutečnit jen postupně (Lit. noviny).

(b) Jinou oblastí využití těchto vět je vyprávění. Vztažnou větou dochází k zapojení postoje subjektu k složce vyprávěcí.

Tam už se někdo, jak jsem věděl, přidá (Valenta). — A že dívka byla malá a — jak se mu jevilo — všední, řekl si … (Neff). — A nakonec, jako by se nemohla dosytit hovoru s ním či radosti, kterou sobě i jemu (jak možná tušila) rozmluvou způsobovala (Kříž).

2. Věty se slovesy mluvení odkazující na výrok. Upozornili jsme již, že u sloves mluvení může se spojit ve výrazu jak odkaz na modální stránku i na stránku „výrazovou“ (formu vyjádření), čili komplexně na autentičnost výroku. Mnohé, co bylo řečeno u předcházejícího typu vět, platí i o větách se slovesy mluvení i s jinými uvozovacími slovesy v užším slova smyslu, tj. vztahujícími se k výroku. Vedle vět plnovýznamových, např. Nejenže si tenkrát — jak po letech vzpomíná — po wolkrovsku uvědomí, že žít nemožno sám … (Píša), vyskytují se věty s pokleslým významem, mající platnost hovorových zdůrazňujících obratů: Jak říkám, stačí nám pět minut, jen co mrknem okem (K. Čapek). Vedle poznámek komentujících nějaké tvrzení, např. Fučík, jak Kundera sám kdesi napsal, patří k oněm postavám předválečného komunistického hnutí, …, bývají tak připojeny i věty v kontextu vyprávěcím, které dodatečně charakterizují část autorova vyprávění jako slova pronesená postavou: Ženatý, svobodný, to jí bylo, jak nás ujišťovala, fuk (Pujmanová).

Vztahuje-li se takováto věta uvozovací jen k části věty jiné, převládá často odkaz na „výrazovou“ stránku, čili na citaci, např.: … aby jim dal jinou po[308]dobu, a to — jak výslovně prohlásil — „z dávno cítěné nutnosti její vnitřní jednoty“ (Píša).

V jiných případech se jak vztahuje spíše k modální stránce a další doplnění výrazy již, ještě odkaz poněkud modifikuje. Tak je tomu např. ve větách jak jsem již řekl (popř. doplněné … „v předešlé hodině“) a jak si ještě řekneme (rovněž s příp. doplněním). Proto se mohou v nich vyskytnout i jiná slovesa (předpokládající činnost výrokovou), např. jak jsme již uvedli, ukázali, jak si ještě vysvětlíme. Charakteristickým znakem těchto vět je určení již nebo ještě. Mluvčí podobnými větami vyjadřuje odkaz na své dřívější nebo budoucí sdělení. Proto se s podobnými větami setkáváme jako s komentujícími poznámkami týkajícími se orientace v projevu.

3. Věty s výrazem jak vyjadřující srovnání. Výraz jak vyjadřující shodu s modální stránkou obsahu jiné věty může též uvozovat srovnání. Bývá tomu tak u vět, které se vztahují k modální stránce „zobrazované skutečnosti“, tj. k uskutečnění děje (nikoli tedy u vět vztahujících se k modální stránce „sdělení“ jako mluvního aktu).[7] K formulaci srovnání může dojít u vět dvojího typu:

A. Věty se slovesy obecných významů (být, stát se, činit ap.). Tento první typ představují věty, které vyjadřují shodu se stejným dějem za jiných okolností (tj. např. s jiným činitelem, výskytem ap.).

Např.: Tu se ujalo buď říká se za starší říká nebo říkají, jak bývalo i v jazyce starém (Trávníček, s. 300). — A to přervalo či podstatně omezilo tuto výrobu, jak se stalo konečně s řadou významných hrnčířských středisek v Čechách (Umělecká řemesla). — … ať se pro mne za mne třebas pokouší, jak to svého času učinil Joyce, vynalézt zvláštní řeč (Neff).

Že jde o připojení vztažným jak odkazujícím na modální stránku, ukazuje opět srovnání s větami připojenými výrazem to (což). Např. … což bývalo i v jazyce starém ap.

Osoba, věc, s nimiž se srovnává (dále jen jmenovaný srovnávací komponent), je ve všech těchto případech významovým jádrem vět s jak, stojí na důrazném konci, a proto spojení obou vět (věty základní a věty připojené) dostává charakter jistého typu srovnání. Srovnávací charakter pak ovlivňuje i pozici těchto vět: mohou stát za větou významově základní, mohou být do ní vloženy, a to před jádro sdělení, ale nemohou stát zcela před ní, jako např. jiné věty s výrazem jak odkazujícím na modální stránku.

Je to však srovnání zvláštního charakteru: (a) Stejnost děje je naznačena slovesy obecných významů, jako být, stát se, činit, dělat, a tím je zdůrazněno uskutečnění děje ve větě základní. (b) Okolnostní doplnění sloves, jako např. už jednou, často, občas nebo i tvar slovesa sám (stalo se, bývalo), implikují pak i význam hodnocení, a to čtyř typů: vzhledem k novosti (jde o hodnocení záporné: není to nové), vzhledem k častosti, vzhledem k obvyklosti a konečně charakteristiku jako zvyku (implicitní vztah k subjektu).

Srov. příklady předcházející i další: Zdálo se mi, že jsem tehdy chtěl — jak to už bývá u každé větší kritické práce, kterou kdo kdy napsal — vyřešit naráz všechno mezi naším literárním nebem a zemí (Plamen). — Všechnu péči teď soustředila na něho, jak bývá zvykem mezi lidmi, kterým odešly děti (Neff).

Přestože hodnocení bývá obvykle připojeno k jiné větě odkazovacími výrazy [309]to, což, v našem případě se vyskytuje opět připojení výrazem jak, a to z toho důvodu, že uvedené typy hodnocení se týkají modální stránky věty (uskutečnění děje).

Věty našeho typu mohou být připojeny také jen k části sdělení, avšak tato možnost připadá v úvahu jen u výrazů s dějovým charakterem, např. u podstatných jmen slovesných nebo u infinitivu.

Při celkem konvenční ilustraci děje — jak se stalo v Liberci, kde byla Egkova opera uvedena poprvé — tyto myšlenky umlkají (Lit. noviny). — Klást si proto při Antigoně principiální otázku, zda …, jak to činí Bor a Holzknecht, není zcela na místě (Lit. noviny).

 

Pozn. 1: Při jiné formulaci srovnání, např. se stejným slovesem, jako je ve větě základní, užívá se srovnávacího výrazu jako. Např. … ať se pro mne za mne třebas pokouší, jako se svého času pokoušel Joyce, vynalézt … // jak to svého času učinil Joyce. Nejde pak už o vztah k modální stránce, a tedy zdůraznění modality první věty, ale o přímé srovnávání dějů. Charakter přímého srovnávání má i věta s jak(o) je tomu: Velmi takovému zdomácnění pomáhá, když lze cizí foném ztotožnit s realizační variantou fonématu domácího, jako je tomu v češtině například s hláskou f ve slovech přejatých (SaS). Ovšem s tvarem bývá, který vyjadřuje hodnocení častosti k uskutečněnému ději, užívá se již relativa jak.

2: Věty, které vyjadřují jen hodnocení obvyklosti, častosti ap.: jak to bývá, jak je zvykem, jak se stalo (tj. bez srovnávacího komponentu), a tedy nevyjadřují žádné srovnání, plně se shodují s ostatními větami uvozovacími s výrazem jak. Mohou shodně s nimi stát na prvním místě: Jak to bývá, starší mladšímu dával rady (Werich). Je zcela irelevantní, zda se teorie relativity nebo kybernetika prohlásí za reakční a buržoazní (jak se stalo), nebo … — Existují však i případy přechodné, kdy ve větě je srovnávací komponent, avšak není na něm důraz. Rovněž takové věty mohou být v prepozici: Jak tomu u děl „nové vlny“ často bývá, i tady byl předlohou román.

B. Věty se slovesy vyjadřujícími volní postoj subjektu. Srovnání vyjadřují také věty s relativem jak, které se vztahují k uskutečnění děje a vyjadřují shodu s volním postojem subjektu (mluvčího, posluchače nebo třetí osoby). Jde o srovnání s nějakým přáním, vůlí, příkazem nebo očekáváním. Tento postoj bývá formulován často i ve výroku, jde tedy pak o shodu s příkazem, slibem, předpovědí ap.

Např.: Ruský jazyk je právem povolán k tomu, aby se stal, jak si to přáli již naši buditelé, dorozumívacím prostředkem pro styky mezislovanské (SaS). — Článek V. Mádla měl, jak jsme očekávali, mezi čtenáři velký ohlas (Kultura).

Porovnání s formulací s výrazem což nebo to znovu potvrzuje, že jak odkazuje na modální stránku jiné věty (což si přáli …, což jsme očekávali … // jak si přáli …, jak jsme očekávali). Naše zjištění, že jak může odkazovat také na modální stránku jiné věty, vysvětluje rovněž, proč u srovnávacích vět se slovesy volního postoje se užívá relativa jak (i tehdy, když uvozuje vedlejší větu způsobovou) a nikoli příslovce jako.

Charakter srovnání u tohoto typu mají věty se jmenovaným srovnávacím komponentem (.. naši buditelé) i věty s důrazem na slovese (jak jsme očekávali), protože osoba, s jejímž postojem se srovnává, může být též mluvčí, popř. posluchač.

V mluvnicích se setkáváme se zařazením těchto vět mezi vedlejší věty způsobové přirovnávací, popř. jako se samostatným typem vedlejších vět, a to srovnávacích (v ruských, polských). Podle našeho názoru je třeba odlišit věty jako: Udělal jsem to tak, jak jste si přál, v nichž věta srovnávací vyjadřuje [310]způsob ke slovesu věty jiné, a věty, které takové okolnostní určení nevyjadřují. Srov. výše příklad Ruský jazyk … jak si to přáli naši buditelé …, který je třeba podle našeho názoru posuzovat podle blízkého typu což si přáli naši buditelé. Připouštíme, že mezi vedlejší větou způsobovou a našimi typy jsou plynulé přechody.

 

II. Věty se vztažným jak odkazujícím na některé slovo jiné věty

 

Mezi základní druhy vedlejších vět nepatří také věty s výrazem jak, které se vztahují k nějakému slovu jiné věty a odkazují na ně jako na pojmenování, termín nebo označení citované podle jiného mluvčího. Relativa jak je v nich užito jako odkazu na „výrazovou“ stránku slova. (Tento vztah bývá často v psaných projevech naznačen i graficky: příslušné slovo, zvláště při citaci nebo při neobvyklém pojmenování bývá označeno uvozovkami): … aby jim dal podobu — jak výslovně prohlásil — „z dávno cítěné nutnosti její vnitřní jednoty“ (Píša).

Ve vztažných větách odkazujících na pojmenování bývají slovesa, která mohou mít obecný odkaz na „výrazovou“ stránku slova, tj. jednak slovesa nazývání, pojmenování (nazývat se, jmenovat se ap.), jednak slovesa přímého vyjádření, mluvení, čili slovesa uvozovací (vyjádřit se, prohlásit, formulovat, říkat ap.). Mezi oběma skupinami je rozdíl v tom, že u sloves nazývání je jak nutným doplněním slovesa a má tedy ve vztažné větě funkci větného členu, u sloves uvozovacích tomu tak není. Proto má jak také v jednom případě význam totožnosti, v druhém pouze shody. Kromě toho může uvozovat i větu vyjadřující srovnání. V závislosti na těchto okolnostech vyskytují se při odkazech ke slovu tři odlišné typy struktur.

1. Věty s výrazem jak místo totožnostního tak. Zvlášť je třeba vydělit věty — i když ne příliš frekventované —, v nichž se jak vztahuje k „výrazové“ stránce nějakého slova a přitom nahrazuje v dodatečně připojeném vysvětlení k výrazu obvyklejší totožnostní výraz tak. Shodně s ním pak vyjadřuje jak totožnost (na rozdíl od vět, kde má jak význam shody nebo uvozuje srovnání). Srov. např. takovéto věty s jak a stejné typy poznámek s výrazem tak:

Naše láska bez přístřeší, jak bych nazval své pražské bloudění s přítelkyní, octla se v sázce (Nezval). — Kromě hojně zastoupených tradičních jmen — „staročeských“, jak jim říkají sami nositelé … — vyniká všude početností též „uherský“ Štěpán — Štefan (SaS). — Tato hala volejbalových her, jak bychom název mohli přeložit do češtiny, je velká 300 m (Kult. tvorba).

Náš okresní předseda — tak říkají předsedovi ONV — si mne dosud sotva všiml (Mináč). — „My Fair Lady“ — tak se musical jmenuje — měla koncem roku hudební premiéru v Hudebním divadle v Karlíně (Kult. tvorba). — Před půldruhým měsícem prodal Zimní královně — tak ji nazýval — krajkovou výbavu pro děcko (Kubka).

Jsou-li takové věty připojeny výrazem jak, jde o odkaz méně důrazný a těsněji připojený (připomíná připojení vět výrazem což, přičemž ap. místo a to, přitom ap.). Podřadné připojení navozuje představu spojení plynulejšího, než je přerušení větou mluvnicky samostatnou, a proto se ho často využívá.

Uvození věty výrazem jak a připojení k slovu (přesněji k jeho „výrazové“ stránce) vyplývá — analogicky jako u tak — z predikátů připojené věty; jde o doplnění sloves jako nazývat (se), jmenovat (se), říkat něčemu nějak nebo [311]sloves podobného významu (srov. např. aktualizované … „objektivní skutečnost“, jak zní Kosíkův termín).

Shodně s jinými vztažnými slovy má relativum jak ve vztažné větě platnost větného členu. Avšak tak jako věta připojená výrazem tak, ani věta s relativem nevyjadřuje větně formulovaný rozvíjející větný člen (vedlejší větu přívlastkovou), a proto je možno i u tohoto typu mluvit o určité zvláštnosti v užití vztažné věty. Vyplývá pravděpodobně z okolnosti, že se jak vztahuje k „výrazové podobě“ slova. Jen některé příklady by mohly ukazovat i na možnost jiného výkladu: vidět v nich zvláštní typy apozice vysvětlovací, a to přívětné (v širším Mathesiově pojetí). Pak by však bylo třeba zahrnout sem i jiné typy vztažného připojení.

Např.: Starosti s výlovem neskončily pracovníkům Státního rybářství, což je instituce, která má … — Jindy bude třeba strohost linie zlomit, hlavní linii zdůraznit nebo vyplnit tzv. „okna“, čímž jsou míněna rušivě působící prázdná místa … (z dipl. práce).

V jazykových projevech se setkáváme s totožnostním jak u poznámek k výrazu, které dodatečně vysvětlují, co výraz znamená, kdo tak co označuje, jmenuje. Jádrem poznámky, a tedy v důrazném postavení bývá věc, která se určitým způsobem nazývá (jak bych nazval své pražské bloudění …), autor určitého výrazu (jak jim říkají sami nositelé) nebo charakteristika pojmenovací činnosti (jak bychom název mohli přeložit do češtiny). Tyto poznámky stojí obvykle za výrazem, pojmenováním, kterého se týkají, a v tomto postavení se dostávají i dovnitř věty, do pozice vložené.

Pozn. Jiné poznámky k výrazu jsou připojeny výrazem jak srovnávacího charakteru. Např. u poznámek se zapojením uvozovací věty: …. aby ani na nich — jak říká Josef Čapek — „neulpěl odlesk velkého umění“. O tom podrobněji dále.

Rozdíl mezi totožnostním a srovnávacím jak si většinou ani neuvědomujeme, a to proto, že v příslovci jak vidíme typické připojení poznámky k výrazu. Přispívá k tomu i ta okolnost, že ani srovnávací charakter u takových poznámek není dost výrazný. Kromě toho u slovesa říkat je možnost obojí: se slovesem říkat něčemu nějak (= nazývat něco nějak) bývá totožnostní jak, u uvozovacího slovesa říkat, může být jak vyjadřující shodu, popř. uvozující srovnání.

2. Věty s relativem jak uvozujícím srovnání k eliptické větě. V některých větách s relativem jak připojených k výrazu jde o zvláštní případ vyjádřeného srovnání k eliptické komentující poznámce. Např.: … aby ani na nich — jak říká Josef Čapek — „neulpěl odlesk velkého umění“ (Grygar). Věta s výrazem jak má zde význam: říkám to tak, jak to říká J. Č. Dokazuje to synonymní vyjádření, rovněž užívané, řečeno slovy J. Č. Z komentující poznámky (volně do sdělení vsunuté) však není vyjádřena první část říkám to tak a je uvedena jen druhá vyjádřená větou srovnávací (vedlejší větou způsobovou). Zvláštnost v užití vztažné věty spočívá v tom, že původní řídící věta k ní chybí. Uplatňuje se proto více významový vztah mezi uvozovacím slovesem mluvení a přímou citací, vztažná věta druhotně odkazuje na „výrazovou stránku“ následujícího obsahového doplnění uvozovacího slovesa. — Podobným způsobem je třeba vysvětlit i ustálené výrazy jak se říká, jak se tomu říká užívané před neobvyklým nebo přeneseným výrazem.

S podobným využitím vedlejších vět v komentující poznámce, tj. bez uvedení původní řídící věty, setkáváme se i u jiných typů vedlejších vět, např. u podmínkové: [312]Také v nové knížce je rekonstruován právě tento základní motiv — chcete-li — motiv smyslu života. — Estetická povaha umění zavazuje spisovatele, aby byl — dá-li se to tak říci — mnohoznačně jednotný (Plamen).

Věty s výrazem jak uvozujícím srovnání k eliptické větě jsou blízké větám, které Svoboda nazval determinací platnosti sdělení. Zde je možno podobně mluvit o determinaci užití výrazu (pojmenování).

Pro doplnění charakteristiky těchto vět je ještě možno uvést: Ve vztažné větě připojené k nějaké citaci bývají slovesa mluvení, formulování, vyjadřování. Protože jde o část samostatné průvodní poznámky, bývají to věty často vložené, a to před výraz, kterého se týkají (tím se rovněž liší od typu předcházejícího). V jazykových projevech se vyskytují jako komentující poznámky označující autora užití výrazu:

Hálek se stylizoval prostě do pózy člověka …, nepřítele vší oficiálnosti, vší stylizace nebo, jak se vyjadřovala Hálkova doba, škrobenosti (Šalda). — .. není možno pominout tak nesmírně důležité otázky — jak říkává Mináč — „přisluhování“ pravdě (Mihálik). — Vycházela z předsevzetí — jak to formuloval V. Kopecký v dopise J. Švermovi — „kombinovat slovenskou linii s českou linií“ (Dějiny a současnost).

3. Věty s výrazem jak vyjadřujícím pouze shodu s „výrazovou“ stránkou citace. U vět uvozených relativem jak vztahujícím se ke slovu (v tomto případě opět k citovanému označení) a se slovesy mluvení je třeba si všimnout ještě jednoho typu. Podstatně se totiž mění charakter vztažné věty, není-li ve větě vyjádřen srovnávací komponent (osoba, s níž se srovnává) nebo není-li na něm důraz, a je-li tedy důraz na slovese mluvení. Např.: … aby jim dal jinou podobu, a to — jak výslovně prohlásil — „z dávno cítěné nutnosti její vnitřní jednoty“. Nejde pak již o determinaci k volné komentující poznámce (říkám to tak, jak …), ale o samostatnou větu. Citované označení se po stránce významové pociťuje — ještě silněji než u předchozího typu — jako přímé doplnění slovesa mluvení, čili sloveso mluvení je vlastně uvozovací větou k výrazu, který se chápe jako zkratka (část) přímé řeči. (Tento typ je svou strukturou blízký vztažným větám odkazujícím na větu, a to s uvozovacími slovesy mluvení. Na rozdíl od nich neobsahuje odkaz na modální stránku.) Charakterem uvozovací věty si vysvětlíme i poněkud zvláštní umístění těchto vztažných vět, tj. i před výrazem, kterého se týkají.

Ani tyto věty není možno určit jako vedlejší věty přívlastkové. Kromě toho relativum v nich nemá funkci větného členu, vyjadřuje pouze shodu s „výrazovou“ stránkou obsahového doplnění. Proto jde o odkaz na citaci.

 

Závěry. 1. Společným znakem všech typů je, že nepatří k základním druhům vedlejších vět a že podobou vedlejší věty vztažné představují spojení zvláštní, odlišné od základních typů hypotaxe. Vyplývá to z okolnosti, že vztažný výraz jak se u popisovaných vět vztahuje k modální nebo výrazové stránce věty, a to jako doplnění odkazu na obsah věty vyjádřeného zájmenem to, popř. častěji s implikací takového odkazu na obsah, nebo jako přímý odkaz na výrazovou stránku slova. Výraz jak v těchto vztažných větách nemá funkci větného členu jako jiné vztažné výrazy, a to opět proto, že doplňuje slovesa (připomeňme, že určitých významových okruhů) obecným odkazem na modální (výrazovou) stránku věty nebo výrazovou stránku slova.

[313]Určité odchylky se projevují jen u typů přechodných a okrajových.[8] Patří k nim (1) věty, které uvozují současně srovnání. Některé z nich, např. věty se slovesem volního postoje subjektu, mohou totiž srovnáním vyjadřovat také okolnostní určení jiné věty (jako své věty řídící). Např.: Udělej to tak, jak si to přál tvůj učitel. — V jiných případech takové srovnání (např. s odkazem na výrazovou stránku) může být okolnostním určením k eliptické větě řídící: Např.: … aby ani na nich — jak říká J. Čapek — „neulpěl odlesk velkého umění“ (ve významu „řečeno slovy J. Čapka“). V obou příkladech jsou to věty, které sice mají obecný odkaz na výrazovou nebo modální stránku, ale celá věta vztažná vstupuje do determinačního vztahu s větou jinou. (2) Jiným přechodným typem jsou věty s jak (místo totožnostního tak) u sloves jako nazývat, jmenovat něco nějak. (Mezinárodní dělnické hnutí, jak se oficiálně Internacionála jmenovala, nevzniklo …) Tyto věty naopak nejsou ve vztahu přívlastkového určení k slovu, kterého se týkají, avšak výraz jak v nich má platnost větného členu, protože představuje nutné doplnění uvedených predikátů. Tím se liší od základních typů popisovaných vět s jak.

Předchozí shrnutí ukazuje, v čem se věty s jak odlišují od základních druhů vedlejších vět a které konstrukce se s klasickými vedlejšími větami stýkají. Je třeba si však všimnout shod s jinými blízkými typy spojení.

2. Syntaktický vztah obvyklý u základních typů hypotaxe a parataxe nevyskytuje se u vět s ukazovacím nebo vztažným výrazem to, což, v nichž tyto výrazy odkazují sice na podmět nebo předmět totožný s obsahem jiné věty, avšak současně tento podmět, předmět mluvnicky vyjadřují. (Mluvnickým podmětem, předmětem není věta, k níž jsou připojeny.) Jde o věty jako: Jeho autorita v masách byla obrovská, což (to) může potvrdit každý, kdo ho viděl stát na tribuně. — Nebo: … tento okruh čtenářů poezie — a to (což) je radostná stránka věci — ztratil všechny rysy uzavřené kasty.

Domníváme se, že jde o specifické syntaktické struktury v rámci parataktického (resp. hypotatického) spojení vět uskutečňující významovou i syntaktickou návaznost při zachování nezávislé formulace hlavního obsahového sdělení.[9] Základním typem připojení je ukazovací zájmeno (to), zájmeno vztažné (což) je pak variantou méně důraznou, jíž se realizuje spojení těsnější a plynulejší. Odkazuje na obsah jiné věty, ale neovlivňuje její samostatnost. Bylo by možné takto připojené věty nazývat větami odkazovými.

Věty s výrazem jak jsou v podstatě stejného charakteru, jen s těmito rozdíly: (1) Jak nevyjadřuje odkaz na obsah jiné věty jako na podmět nebo předmět věty vztažné, ale na její stránku „výrazovou“ nebo modální. (2) Ve vztažné větě nemá funkci větného členu. (3) Může vyjadřovat odkaz i na větu následující (kromě typů uvozujících srovnání). (4) Užití vztažného výrazu je prostředkem základním, jen druhotně se vyskytuje v této funkci také výraz tak. (5) Jak plní v některých případech i funkci výrazu uvozujícího srovnání.

3. Po provedeném rozboru a popisu je třeba ještě se vyslovit k otázce [314]parentetického charakteru rozbíraných vět: zda struktury vět odkazových (ať jsou parataktické — s výrazem to, nebo hypotaktické — s což, jak) pojmeme mezi vsuvkové věty. Odpověď na tuto otázku je ztížena také tím, že samo vymezení vět vsuvkových není bez problémů. U připojení výrazy to, což se pociťuje rozdíl mezi větami připojenými a vloženými.

Z hlediska našeho širšího pojetí vsuvek (liší se od pojetí v jiných tradicích), které klade důraz nejen na vložení, ale i na charakter vztahu, naše věty s jak by mezi vsuvkové věty patřily. Charakter jejich vztahu k jiné větě nebo k nějakému slovu ve větě se vymyká z rámce obvyklých determinačních a koordinačních vztahů, a pokud takové typy budeme označovat za parentetické (vsuvkové), musíme do nich zahrnout i naše typy s jak. Velmi často se vyskytují shodně s jinými parentetickými větami v pozici vložené. Na druhé straně však značně rozmnožují případy, kdy se jako věty vsuvkové (parentetické) označují věty jen připojené (v postpozici nebo antepozici). — Při užším pojetí vsuvek, tj. pouze vět vložených nebo dokonce jen vložených samostatných (nikoli tedy s podřadicími výrazy), by naše věty s jak mezi vsuvkové věty nepatřily.

Podle některých tradic (např. v ruských mluvnicích) rozlišuje se zvláštní skupina slov a vět, tzv. uváděcí slova a uváděcí věty (Ďurovičův překlad ruského vvodnyje slova i predloženija[10]). Jde v podstatě o určitou významovou skupinu v rámci vsuvkových vět. Jako zvláštní útvar se vyděluje proto, že věty tohoto typu vyjadřují v jakékoli pozici „sdělení z jiné roviny“ a dále pro zvláštní důsledky při vyjádření slovním: možnost intonačního začlenění do věty a zapojení bez syntagmatických vztahů, jako větná příslovce. (Nový pohled na výrazy slovní vnesl z hlediska syntaktického I. Poldauf pojetím tzv. třetí syntaktické roviny, z hlediska slovního druhu řeší tuto otázku slovenské práce.[11]) — Popisované věty s jak představují často využívaný strukturní typ „uváděcích vět“ nebo podle našeho označení některých významových okruhů „komentujících poznámek“, např. pramene sdělení, poznámek dokreslujících modalitu a autorských stylistických odkazů, např. odboček k posluchači, poznámek k orientaci v textu, k užití výrazu ap. Vyskytují se proto také u typů ustálených a významově pokleslých. Charakteristika využití popisovaných vět s jak nesmí být však omezena jen na věty uváděcí. Ukázali jsme, že některé typy vět s jak bývají zastoupeny i v kontextu vyprávěcím.

4. K obecným rysům výrazu jak je možno připomenout, že mnohofunkčnost výrazu v syntaktických konstrukcích nevyplývá jen z různé slovnědruhové platnosti (příslovce tázací, zvolací, srovnávací, vztažné, spojka podřadicí, souřadicí), ale i z polysémie vztažného příslovce, které může vyjadřovat obecný odkaz nejen na nějakou způsobovou okolnost, nýbrž i na modální a výrazovou stránku obsahu.

 

[315]R É S U M É

К проблеме некоторых видов придаточных предложений с выражением jak (в чешском языке)

В настоящей статье рассматриваются те предложения с относительным наречием jak (‚как‘), которых нельзя включать в разряд основных видов придаточных предложений (подлежащные, дополнительные и др.), ср. напр. Как нам сообщили наши корреспонденты, наша делегация прибыла в Москву. В литературе их обозначают по-разному: как «ненастоящие» придаточные предложения (nepravé věty vedlejší) (в русском языке как присоединительно-подчинительные предложения), сравнительные предложения, предложения парентетического характера, или характеризуют все сложное предложение как предложение с обратным соотношением предложений. Несмотря на то, что все эти предложения вводятся относительным наречием, они с формальной точки зрения не образуют единую группу. Разница наблюдается напр. (а) в том, относится ли предложение с jak к слову другого предложения или ко всему предложению, (б) в том, какого характера общая ссылка заключается в выражении jak, (в) в том, с какими глаголами относительное наречие в относительном предложении соединяется. В некоторых случаях надо иметь в виду и семантическую сторону предложения, его характер сравнения.

1. Самый частый вид этих предложений — предложения с относительным наречием jak, относящиеся ко всему предложению. Выражение jak имеет особый характер: оно указывает на модальную сторону другого предложения — в отличие от предложений с to, což (то, что), указывающих на содержание предложения. Вот почему могут относительным наречием jak вводится лишь предложения со сказуемым, нуждающимся в пордчеркивании его отношения к модальности, т. е. предложения, которые включают определенную модальную характеристику, напр. со сказуемым, выражающим убежденность, обычность, волевое отношение субъекта к действию, как jak jsem se dozvěděl, jak to bývá, jak jste si přáli — как я узнал, как бывает, как вы желали). Только у глаголов, выражающих процесс говорения, jak в некоторых случаях указывает и на форму выражения, т. е. на дословное изречение. Особое внимание уделяется предложениям, включающим момент сравнения (jak to svého času učinil X., как в свое время сделал Н.). Рассматриваются различия между ними и придаточными предложениями сравнения. Внимание уделяется далее ослаблению значения некоторых предложений и использованию структур с jak в научном стиле как вводного слова и вводного предложения и в беллетристике к взаимному переплетению взглядов персонажей и авторского взгляда.

2. В предложениях, относящихся к слову другого предложения, jak указывает на слово как на наименование, термин, обозначение; речь идет, следовательно, об указании на «выразительную» сторону слова. И здесь, однако, наблюдаются в языковой конкретной реализации три разных вида структур.

Заключение статьи содержит обоснование, почему рассматриваемые предложения не принадлежат к основным типам придаточных предложений, и вместе с тем даются виды предложений, смежные с класическими придаточными предложениями. Автор указывает на их родство с предложениями вводимыми словами to, což (то, что), которые рассматривает как специфические синтаксические структуры в рамках паратаксиса и гипотаксиса. Рассматриваемые предложения с jak включаются к ним как предложения, указывающие на модальную сторону другого предложения или на выразительную сторону слова (или предложения).

Несколько проблематичным остается решение, можно ли все предложения этого типа включить в наше, хотя бы широкое, понимание парентетических предложений. Что касается вводных слов и предложений, надо сказать, что предложения с jak представляют собой частый тип конструкций (jak je vidět, jak je známo — как видно, как известно итп.)

[316]Статья указывает вместе с тем на то, что богатство функций слова jak в синтаксических конструкциях вытекает не только из его значения как части речи (наречие вопросительное, восклицательное, сравнительное, относительное; союз подчинительный, сочинительный), но также из полисемии относителыного наречия.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 4, s. 300-316

Předchozí Jaroslav Bauer: Složité souvětí a jeho klasifikace

Následující Oldřich Králík: Máchův jazyk a obrozenská čeština