Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke gramatickým prostředkům afektivní řeči

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Les ressources grammaticales du langage affectif

Studie o prostředcích afektivního zabarvení řeči, nazývané často ne zcela vhodně expressivností, omezovaly se dosud obyčejně na oblast hláskoslovnou a lexikologickou.[1] Pro obě tyto oblasti nabízí se v pracích o dialektech místních nebo třídních přímo nepřeberný materiál. Vyšetřovat gramatické prostředky afektivní řeči je práce nevděčnější, už pro malý materiál sám a pak pro nesnáze spojené s jeho zjištěním i výkladem. Uveřejňuji proto takový materiál, hlavně pro jevy tvaroslovné, sebraný v mém vlastním nářečí (centrálním hanáckém), a pokouším se o jeho charakteristiku.

Je zřejmé, že afektivní řeč může užívati jako znaku emociálnosti jen prostředků schopných aktualisovat jazykový výraz, zbavit jej neutralisace: tedy takových prostředků, které nenáleží do struktury „normální“ (intelektuální) řeči a nejsou touto příslušností neutralisovány, ovšem v rámci daného, určitého jazyka. Takováto emociální aktualisace se nejčastěji a nejsnáze projevuje jednak ve způsobech využití fonologického (hláskového) systému daného jazyka, a to jak v jeho fonetické realisaci (ve výslovnosti, na př. v prodlužování souhlásek — uvádím jako příklady ze svého nářečí zzatrackané kluk; rrozbijô to na campr-campr: tag žhrat, to ja; jjak te llêščim,[2] tak v neobvyklém seskupování fonémat (na př. d’, ť s u, ou v obec. češtině,[3] jako ďoura, kňoura a p.), jednak v oblasti lexikální. V této oblasti vidíme často přímé hromadění emocionálních názvů na místě neutrálního znaku. Obyčejně oplývají takovými afektivními varianty názvy věcí a jevů, které se nás v životě zvláště týkají, názvy tělesných údů a pod. Na př. pro „ruku“ jsou v našem dialektě „chlapské“ a „silácké“ názvy (tedy ne hanlivé uprostřed téže sociální vrstvy) krchňa — řidší je znělá varianta grchňa, grňa (vlastně afektivní názvy levice, přeneseně ruky vůbec), graca, pařát, řídké grajda[4] a nejobvyklejší paprča, praca, pracka a ještě víc pazóra, které se už blíží neutrálnímu znaku. Podobné hromadění názvů může býti velmi snadno příčinou zániku původního neutrálního znaku, takže leckdy netřeba se tu utíkat k výkladu o tabuových slovech. — Aktualisace provázená afektivním zabarvením v oblasti lexika vzniká také často přenášením slov a frází z jedné jazykové vrstvy do jiné, z jedné funkční oblasti do jiné. Na př. užije-li se (žertem nebo posměšně) ve vesnickém dialektu vyšší společenská fráze slečno, smim vám nabidnót rámňe (čistě knižní slovo rámě!), a pod.

Necháváme zde úplně stranou otázku vzniku jakéhokoli znaku emociálnosti; připomínám jen, že ovšem afekt sám může prostě procesem fysiologickym působit určité změny v řeči, deformovat její obvyklou tvářnost, na př. působit pro[164]dlužování samohlásek i souhlásek, změny intonační, přetržení slova na dvě části a pod., avšak znakem emocionálnosti může se státi kterýkoli takový jev jen tehdy, pokud není ho využito v normální řeči. Není jazykového jevu, který by sám sebou mohl být konstantním prvkem afektivním.[5]

Těžší než v oblasti zvukové a lexikální je emocionální aktualisace prostředky gramatickými, neboť určité jazykové prostředky (na př. hlásky) stávají se prostředky gramatickými (na př. koncovkami, znaky pádů) jen svou příslušností do systému. Proto chápeme, že se dále v našem materiálu setkáváme s něčím, co bychom mohli nazvati přemisťováním gramatických prostředků, event, rozšířením jejich oblastí,[6] ba s jevem zdánlivě paradoxním, že důslednější užívání gramatického prostředku, na př. morfologického, ve smyslu dotvoření struktury může býti znakem emociálnosti.

Materiál, který mám, je z afektivní řeči, a to libě náladové nebo přímo mazlivé; v řeči nelibě náladové jsem gramatické odchylky neslyšel, leda přímé posměšné napodobení vadné části výpovědi. K takovému materiálu je těžko se dostat, před svědky se lidé mazlí s korekcí. Snažil jsem se získat materiál z řeči, která nebyla podmíněna přímým napodobením dětské řeči a jejích projevů. Přesto má náš materiál společné s řečí dětskou právě ono dotvořování gramatické stavby; avšak je viděti v tomto dotvořování v řeči náladové to, co bychom mohli nazvati poukazem na směr vývoje v daném stavu jazyka, a to zřetelněji a lépe než v řeči dětské, jejíž analogie plynou svou podstatou z nedokonalé znalosti jazyka.[7]

Z tvarů podstatných jmen uvádím:

Lok. sing. muž. a střed, rodu mívá v afektivní řeči (vyjadřující libou náladu) koncovku (odpovídající obecně hanáckému a českému -u) tam, kde v citově neutrální výpovědi je -e (anebo -ô, ale velmi zřídka): ve skjepô (sklepô);[8] neválé se f tem sviňstvô; o tem mêdlô (v neutrální výpovědi zřídka tak); na stolô… Dobře tu označen směr vývoje, neboť koncovka -e ustupuje.

Gen. plur. je tam moc mêšu; mámê málo hejteplu (herteplu, helteplu) mají koncovku -u místo normálního -i. Toto -u se může mimoto státi v mazlivé a náladové řeči snadno genitivní koncovkou ve všech normálně bezkoncovkových genitivech plur. žen. a střed. rodu (čepicu, fšu, blechu; to přêdámê do tech pjeťi stu; normalisováno ve tvaru pjet kilu, který možná nebyl nikdy expressivní). Takové tvary se slyší dost často v řeči prostě náladové, nejenom v řeči už zcela mazlivé.

Také volbou méně obvyklé koncovky v dat. a lok. množ. čísla může býti charakterisována afektivní řeč: mêšom, kozom, hôsom (neutralisována je už forma herteplom ||-im ||-ám). Ještě výrazněji náladová je koncovka -ách u těch substantiv muž. rodu, která normálně mají -ech, na př. o chlapách. Naopak koncovka -ech u podstatných jmen [165]žen. rodu, pokud se jí tam užívá, je zcela nebo skoro zcela neutrální: maji škodô f kravech (častěji -ách), bêlê zmê na jahodech (častěji -ách), na hôbech (častěji než -ách). — Koncovka -ách je v náladové řeči vůbec oblíbená. Podobně -ám: hojôbám (u mask. zřídka).

Ještě citově výraznější jsou obměny tvarů u slov typu „kuře“. Tu se setkáváme nejen s afektivními tvary kôřo, kuzlo, praso (dost často i v řeči náladové, ne přímo mazlivé), nýbrž i s ojedinělými tvary typu kuzleta, ba i s nom. kuzjeto (kuzleto). Jako by se tu v emociální funkci projevovala snaha rozbít celý tento typ ve dva: kuzlo: kuzla || kuzleto: kuzleta. Ovšem jenom tvary typu kuzlo, kôřo, praso jsou časté (ostatní jsem slyšel — ojediněle — jen od slova kuzle).

V náladové řeči se poměrně velmi často setkáváme s koncovkami -ô (-u) v akus. a -a v nom. sing. u podstatných jmen žen. rodu, která jsou obvykle bez koncovky: akus. má velkó žižňô, maciček chêtnôl mêšô; pod. vježô, dlaňô… a nom. vježa, žižňa, mêša a pod., dokonce má velekánskó kosťo. Zdá se, že v silně náladové výpovědi vůbec mohou míti jména typu kosť tvary ja-kmenové (t. j. gen. sg. a nom. pl. na -e). I tím je dobře vyznačen směr vývoje (třebaže abstrakta na -osť/-esť odolají déle této uniformisaci než konkreta, která jsou už nyní porušena: gen. sg. sice ještě častěji masťi než masťe, ale v nom. pl. naopak, kopêsť má už tvary na -i jen zřídka; jména nekončící na -sť mají pův. i-km. sklonění v těchto zbylých dvou pádech vůbec silně porušeno a ta z nich, která končí na sykavku, ještě víc).

Instr. sing. typu Frantem je v náladové řeči častý, v normální výpovědi ojedinělý.

Známý je jev, že neživotná maskulina mívají někdy v náladové personifikaci tvary životných (nehledím tu tedy k případům, kdy podobný jev není provázen citovým zabarvením, jako u termínů z her má škiza, pakátla, dal si góla a pod., ač poslední příklad není citově zcela neutrální): poďivé se, jakiho sem našil hřébečka; to só pjekňi hřébci.

Obecný zjev, že se počíná v titulech a vlastních jménech po slově pane užívati nominativního tvaru místo vokativu, dá se vysvětliti tím, že užití přímého oslovení — vokativu — považuje se tu za jistou důvěrnost, na niž jednak osoba níže stojící podle svého domnění nemá práva a která se vůbec cítí za neslučitelnou se společenským taktem. Proto se také nom. klade tím častěji, čím větší je společenská mezera mezi mluvícími anebo čím více se naznačuje; tím víc se také potom (už bezděčně) mohou cítit tvary vok. jako urážlivější. V obecné hanáčtině takové pane Kliču, pane Nováku, pane Putno je zvlášť ve styku s osobou nadřízenou skoro vyloučeno. Objevují se dost často tvary pane profesór, pane učitel, pane ředitel a pod. Mluvícímu by pane poslanče znělo jako nějaké ty usmrkanče. Cítí se tedy v jistých situacích u vokativních tvarů odstín jakéhosi znevažování, kterého pak může býti úmyslně využito.

Ze slovesné flexe lze uvésti tyto doklady afektivního zabarvení:

Náladovým odstínem je doprovázeno užití příznaku -nô- ve tvarech, kde normálně nebývá: chêtnôl, prásknôl, kopnôl, pácnôj (= -ôl)… Může to být poukaz na směr vývoje, charakterisovaný vnikáním nô-ového příznaku do všech infinitivních tvarů (hlavně do příčestí minulého činného, v trpném už většinou je). Naopak však tvary zарl si kabát || -nôl; přêhl, ôhl, nahl || -nôl a pod. jsou citově neutrální.

Imperativy dêť se tak necpjé, nespjé (ojedinělý) ve funkci afektivní odstraňují nenormální ê (po j) v obvyklých tvarech cpjê, spjê; přesto však analogie, která vedla [166]k těmto tvarům (cpjê, spjê, řvjê, brzďê atd. podle zavřê, vêdřê, ôtřê, nemêslê atd.), je ještě živá, tvoří se jí afektivní tvary: jostahňê tê djápkê (za norm. rostahňi). — Také užívání širších tvarů místo obvyklých bezkoncovkových je někdy provázeno náladovým odstínem: otevřê (norm. otefř, zřídka -vřê).

Stejně se leckdy — i mimo mazlení — v náladové řeči vyskýtá v 1. sg. bêsem (dêď bêsem se hneť s tebó bil), kdežto v 1. pl. bêzmê (častěji bêγmê) je forma neutrální.

V náladové funkci jsou oblíbeny koncovky -ám, -áš atd. Nejen že se jim tam, kde je možnost výběru dává přednost: kósá, chňápá, fšecko to schňápá, lámá (normálně vždycky láme), nýbrž vnikají i do jiného typu: vêspám se, vêspáš se (ojediň., opora v inf.). — Právě opačný je však náladový typ trófe si, fóče, fóčó, vedle obvyklého na -á.

Řídká je náladová forma vezmót || veznót (norm. inf. vzat || vzit) a ojedinělé jsou tvary veznjo (= veznl̥ ,vzal‘) a vêspjô se (norm. vêspim se).

 

Ke gramatickým změnám afektivním patří také změna rodu, provázená změnou koncovky: têtê naše maji sviňo (tê sê … mali sviňo, asi podle praso); ale i náš malé sviň. — Je to tedy něco jiného než také afektivní, obecně známý typ kluku zatracená (užívaný i v rozhorlení), o němž viz už výše.[9]

Tu je možno také připomenouti afektivní využití opakování přípon, jako malinenenenké, maliňiňiňinké, dlóhatananánské; dêctam (= dêts tam) přece choďivával. Nô ja, choďivávávával (= ale je to už velmi, velmi dávno), anebo nezvyklé využití přípony -ec: pivec, vinec, vodec … i u jmen (u Laďec zůstalo jako přezdívka). Toto tvoření slov na -ec rozbujelo před několika lety, ale dnes už mizí; má původ v studentském slangu.

 

Afektivní jsou už samou svou povahou názvy tvořené hodnotícími příponami (srov. Karcevski, Système du verbe russe, str. 28), ovšem pokud se nelexikalisují: takové chlapisko, psêsko, taková ropsko (z roba; zřídka je tu gramatická shoda: takovi -sko) a pod. Srov. však expressivní rôčêčka v laskající řeči s dítětem a proti tomu rôčêčka na hodinách, znak neutrální.


[1] Srov. V. Machek, Studie o tvoření výrazů expresivních, Praha 1930.

[2] Dvojí literou označuji zdlouženou souhlásku.

[3] Srov. V. Mathesius v Naší řeči 15, 1931, 38 n.

[4] Toto slovo muže být příkladem toho, jak snadno některá silně afektivní slova mohou býti přenášena do jiné oblasti. Takové přemístění nemusí býti způsobeno jenom významovými vztahy, nýbrž i hláskovým rázem slov. Tak nejčastější význam slova grajda je ‚břečka, měkké bláto, výkaly (zřídka)‘; grajdnót znamená nejčastěji ‚stoupnout do bláta‘ nebo vůbec ‚nemotorně stoupnout‘; vêgrajdnót (se), je tam teho nagrajdaniho ‚scheißen‘ (zvl. o drůbeži); grajda znamená někdy „noha“, někdy „ruka“, první pro významovou souvislost s grajdnót, druhé nejen pro významové sousedství (zvl. v citové oblasti) ruka/noha, nýbrž i pro skupinu gr-, uvedenou při méně určitém obsahu do souvislosti s graca, grňa, grchňa.

[5] Tak právem zamítá obecně chápanou afektivní symboliku určitých hlásek Trávníček v Pracích filol. 15/2, 1931, 164 a násl.

[6] Jako typ darebo darebácká se šíří k typu lenochu líná, kde vzniklá odchylka ze shody je pak prostředkem emocionálním, — jak ukazuje Trávníček l. с. 166.

[7] Srov. na př. Fr. Trávníček, Dětská řeč ve sbor. Pátý sjezd pro výzkum dítěte v Brně 1933, Brno 1934, str. 148.

[8] Po způsobu dětské řeči je zde hláska (foném) l realisována výslovností vyjadřující jinou hlásku (j); nejde však o splynutí těchto hlásek (fonémů): na př. s se sice vyjádří jako ť v jednom případě dêt tê tê nás majé (místo dêť tê sê náš malé)! ale jinde sjáva (m. sláva).

[9] Z ženských hypokoristik typu Maroušek (známých hlavně v Čechách) mohu uvést jen ojedinělý doklad Bedřóšek (za Bedřiška).

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 163-166

Předchozí Stanislav Petřík: K intonaci středočeské otázky

Následující Roman Jakobson: Kodaňská přehlídka dnešního jazykozpytu