Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kodaňská přehlídka dnešního jazykozpytu

Roman Jakobson

[Rozhledy]

(pdf)

Le congrès de Copenhague, revue de la linguistique contemporaine

Byl-li sjezd, jenž se konal v Kodani od 27. srpna do 1. září letošního roku prohlašován četnými účastníky za nejzdařilejší z dosavadních mezinárodních linguistických sjezdů, nelze v tom nikterak vidět výtku třem sjezdům předchozím a jejich pořadatelům. Právě bohatá zkušenost sjezdu haagského, ženevského a římského, stále těsnější pracovní styky mezi jazykozpytci jednotlivých zemí, zřízení stálého mezinárodního linguistického výboru (CIPL) a jeho zdárná činnost připravily úspěch čtvrtého sjezdu, avšak nemalý podíl na tomto úspěchu má zajisté cílevědomý, plánovitý postup a přísný výběr dánského přípravného výboru, jeho předsedy O. Jespersena a jednatele V. Bröndala, kteří dovedli uchránit sjezd před obvyklou záplavou vedlejších, episodických otázek a soustředili jeho pozornost [167]na vybraných problémech, časových a akutních pro vědu o jazyce. V tomto iniciativním zásahu do práce sjezdové se znamenitě uplatnila i bohatá tradice dánského jazykozpytu i obdivuhodný světový rozhled tamější linguistické avantgardy, soustředěné v Kodaňském linguistickém kroužku, o jehož soustavné, promyšlené práci dobře svědčí obě čísla jeho „Bulletinu“.

Letošní sjezd byl jeden z nejčetněji navštívených a byli tu zástupci všech dílů světa. Československo bylo zastoupeno 12 účastníky, z ostatních slovanských zemí Polsko pěti, Bulharsko dvěma, Jugoslávie jedním a Sovětský svaz, jehož rozmanité jazyky jsou nyní předmětem tak bedlivého výzkumu, nevyslal ku podivu opět nikoho. Taktní vedení sjezdu zamezilo sice rušivé zásahy politiky do jeho práce, nicméně stíny dneška stále na sebe upomínaly. Vedoucí španělský linguista poslal výboru místo thesí přislíbené přednášky oznámení, že s puškou v ruce bojuje proti fašismu a že považuje tento zápas za časový úkol všech vědců a vzdělanců; barcelonský kněz a jazykozpytec, který měl přednášet na sjezdu, sotva za pomoci francouzských přátel vyvázl životem z kostela, zapáleného davem, zatím co jeho rozsáhlý dialektologický materiál byl zničen; talentovaný linguista jiné země nemohl přijeti, protože byl zraněn místními fašisty; slavný francouzský učenec nesměl jeti do Dánska přes Německo; sjezd vyslechl několik usměrněných přednášek třetí říše: v jedné z nich hesla ‚Blut und Boden‘ do té míry nahrazovala vědeckou argumentaci, že anglický předseda prohlásil debatu za zbytečnou; druhý německý řečník, v minulosti záslužný badatel, nyní dovozující v tisku, že vidové rozdíly v staré hebrejštině prozrazují záhubnou mentalitu, která je důvodem dnešního rasistického tažení, hájil v sjezdové přednášce thesi, že mluví-li jedním jazykem zástupci různých ras, jsou to vlastně různé jazyky různé významové náplně; třetí hlásal neprolomitelnou diktaturu mateřštiny nad myšlením a celým pojmoslovím tak přímočaře, že filosofu nezbývalo, než položit v debatě otázku, schválenou spontánním potleskem: nač tedy mezinárodní sjezdy, když jednotlivým jazykovým kolektivům není dopřáno najíti stejné pojmy a tedy dorozuměti se.

Chceme-li shrnouti celkový vědecký ráz sjezdu, můžeme říci, že, stály-li předchozí sjezdy ve znamení strukturalistických hesel a boje o tato hesla, stál kodaňský sjezd ve znamení strukturalistické práce. Již se nedebatovalo o oprávněnosti a vhodnosti metody, nýbrž o konkretních výsledcích její aplikace na rozličné úseky linguistiky. Proto působily jistým dojmem anachronismu přednášky upsalského finougristy B. Collindra a pražského profesora pedagogiky E. Otty, jejichž předmětem nebyly výtěžky fonologického bádání, nýbrž fonologie o sobě. Meilletova formulace dobře vymezuje „la phonétique qui traite des sons appliqués dans le langage en eux mêmes, c’est à dire de la production de ces sons et de leur caractère acoustique, et la phonologie qui traite de ces sons en tant qu’ils sont employés dans les langues et qu’ils у ont une fonction. La phonétique relève de la physiologie, et même de la psychologie, dans la mesure où la psychologie étudie la perception des sons. La phonologie est propre au linguiste“. Proti tomuto třídění dnes již ustálenému zavádí Otto třídění vlastní: fonologie se prý má obírati akustickou stránkou jazyka a fonetika artikulací mluvené řeči, při čemž obě mají v stejné míře přihlížeti k významotvorné funkci hlásek. Stále jsme zdůrazňovali, že pro jazyk jako sociální fakt je sluchová složka závažnější nežli artikulační, která je vůči ní pouhým prostředkem, avšak za prvé týž poměr prostředku a cíle charakterisuje úlohu obou složek také v procesu mluvení a věda nesmí uměle trhat celistvý útvar, akusticko-motorický obraz, a za druhé se nesmí pouštět se zřetele zásadní rozdíl mezi fonématem jako jazykovou hodnotou a mezi zvukem jako jevem vnější empirie. These Ottovy jsou v rozporu s celým dosavadním vývojem nejen fonologie, nýbrž i fonetiky a patří mezi ty umělé konstrukce, které prostě nelze aplikovat na konkrétní bádání. O argumentech Collindrových lze těžce mluvit, neboť jeho přednáška byla názorným dokladem řeči afektivní, nikoli sdělné. Sdělovala jedině to, že řečníkovi nejsou známy tak běžné teoretické pojmy, jako „intence“, „mutace“, „fikce“, že je proti novým termínům, [168]kterých užívá pražská škola, a že Noreen již před 30 lety položil důraz na významotvornou funkci hláskových rozdílů. Na to se dalo snadno odpovědět, že spor o pojmy se nemá nahrazovat sporem o slova, spor o myšlenku sporem o prioritu; ostatně jsou to právě programové studie Collindrovy, jež čiší zbytečnými a nejapnými terminologickými novotvary, a dovolávat se Noreena je zbytečné, když tytéž myšlenky, jak jsme již vícekrát uváděli, průkopnicky hlásal ještě o 30 let dříve (již v 70. letech) Baudouin de Courtenay a Winteler. Jak vtipně shrnul výsledek debaty O. Vočadlo, byl odražen obnovený „útok Švédů na Prahu“. Že fonetika nemůže a nesmí zavírat oči před existencí fonologie, jak by si to Collinder přál, dobře zdůraznil vynikající bonnský fonetik Menzerath, jehož röntgenologický film, do detailů odhalující proces mluvení a s velkým úspěchem předvedený na sjezdu, je zajisté vrcholným výbojem experimentální fonetiky. Je příznačné, že právě dnes vznikají monografie, speciálně věnované otázkám rozhraničení obou nauk vzhledem k názorům Pražského kroužku (A. Sotavalta, Die Phonetik und ihre Beziehungen zu den Grenzwissenschaften, Helsinki 1936; Ch. Möller, Thesen und Theorien der Prager Schule, Acta Jutlancliea II, 1936). A snad nejlepší odpovědí odpůrcům fonologie byla jednak schůze Mezinárodní fonologické asociace za předsednictví. J. Vendryese, která dokumentovala její další pracovní vzrůst a vytkla nové úkoly (fonologický atlas jednotlivých dílů světa, periodický kritický přehled fonologické literatury), jednak hojné fonologické přednášky v plenu a sekcích o rozmanitých otázkách fonologie: N. Trubetzkoy o kvantitě samohlásek a souhlásek, S. Romanski o významotvorné funkci slovního přízvuku, B. Trnka a Američan W. Twaddell o fonématických skupinách, R. Jakobson o společných fonologických rysech sousedních jazyků, H. Christiansenová o několika základních pojmech historické fonologie, J. Kuryłowicz a E. Benveniste o fonologii prajazyka indoevropského. Nemůžeme tu probírat myšlenkový přínos jednotlivých úvah, lze jen zdůraznit stále důslednější emancipaci fonologického pojmosloví od fonetického a široké výhledy, které fonologické stanovisko vedle zásady relativní chronologie otvírá, jak právem zdůraznil Kuryłowicz, historickému hláskosloví. Ba slavný Holger Pedersen, vždy tak střízlivý a opatrný, ve svém závěrečném slově po obou uvedených přednáškách o prajazyce indoevropském mluvil přímo o nové kapitole ve vývoji srovnávacího jazykozpytu a o nových jeho výbojích, důstojně se přidružujících k někdejším výbojům čelných zástupců období předchozího — F. de Saussura a Baudouina de Courtenay.

Avšak byly-li na předešlých sjezdech fonologické otázky skoro jedinými konkretními doklady důsledně strukturalistické koncepce, bylo na kodaňském sjezdu jasné, že se nyní toto pojetí postupně rozšiřuje, jak právem podotkl Jespersen ve svém úvodním proslovu, na celou jazykovou problematiku. Kodaňský sjezd výmluvně dokumentoval, že strukturální rozbor jazyka klade nové časové úkoly a že i tu lze vydatně využíti zkušeností z bádání fonologického. ― Benveniste od otázek indoevropské fonologické struktury přešel přímo k nástinu struktury tvaroslovné; živé debaty o přednáškách A. Beliće a H. Willman-Grabowské položily nejpalčivější otázky pádového systému; nový materiál pro rozbor kategorie gramatického rodu poskytly přednášky afrikanistů C. Meinhofa a L. Homburgerové; vzájemnou hierarchií systému vidového a časového obíral se na materiálu litevském, slovanském a řeckém J. Safarewicz. Základní poznatek fonologie — protiklad řady bezpříznakové a příznakové — byl rozšířen i na tvarosloví a přednáška Kuryłowicze jej se zdarem aplikovala i na otázku slovných druhů a jejich syntaktických funkcí; k témuž protikladu dospěl vlastně i J. Marouzeau ve svých úvahách o jazykových stylech (ordre inexpressif ― ordre de valeur); důležitá otázka „přičleněných“ složek věty (éléments annexes), nadhozená M. Cohenem, dává zajímavý materiál pro syntaktickou typologii jazyků a rovněž volá, jak bylo v debatě upozorněno, po zjištění základních protikladů, o něž se opírá stavba větná. O souhrn zásad strukturální mluvnice se pokusil, zatím ve formě náčrtku zkratkově konspektivního, L. Hjelmslev, jenž chystá společně s H. J. Uldallem programatický spis o tomto [169]tématě. — Nejtěžším problémem pro celostní pojetí je slovník, ale ani na tomto poli nechyběly v sjezdovém programu zajímavé pokusy: J. Trier dovozoval, že lexikální změny nezasahují jednotlivá slova, nýbrž slovní okruh jako celistvý útvar (Gesamtgefüge); L. Lévy-Bruhl a H. J. Pos sledovali souvislost slovních významů s noetickým systémem, a Pos důrazně žádal, aby nauka o významech sáhla k metodě dialektické; právě v světle této metody zjistil J. Mukařovský vzájemný poměr básnické a sdělné funkce jazykové a přinesl podstatnou opravu k jazykovému „modelu“ Bühlerovu.

Příznačná je reakce proti donedávna vládnoucí převaze otázek čistě genetických v historickém jazykozpytu — v Kodani proti starším sjezdům jen dvě přednášky se obíraly jazykovým „rodokmenem“: (Jos. Schrijnen o příbuzenském vztahu mezi jazykem řeckým a latinským a St. Mladenov o společných prvcích v jazycích indoevropských, tureckých a mongolských). Zato se projevoval velký zájem o rozmanité formy soužití a vzájemného působení jazyků: srovnávacím rozborem jazyků jihoamerických se pokusil F. Hesterman ověřit Schmidtovu teorii „jazykových vln“; R. Jakobson a K. Sandfeld nastínili problém „jazykových svazů“, při čemž druhý řečník podal bohatý materiál o přejímání gramatických a frazeologických prvků, kdežto první se zastavil zejména u otázky paralelního vývoje sousedních jazyků a zdůraznil nezávislost jazykového míšení na křížení biologickém; rovněž. P. Verrier položil proti naturalistickému pojmu dědičnosti, na jazyk neaplikovatelnému, kulturněhistorický pojem dědictví; k sporným otázkám balkánského jazykového svazu přispěli Th. Capidan a J. van Ginneken; hojné poznatky k problému jazykového míšení snesli A. Sommerfelt, O. Vočadlo a M. Weinreich; je příznačné, že moderně založený linguistický atlas rumunský, o němž referoval v Kodani jeho pořadatel S. Puşcariu, se neomezuje na rámec jednoho jazyka, nýbrž přihlíží i k jazykům menšinovým.

Čím více převládá funkční stanovisko nad genetickým, tím silněji pronikají do popředí otázky jazykové kultury. I po této stránce znamená čtvrtý sjezd podstatný pokrok, a zajisté jsou tyto otázky přímo předurčeny k tomu, aby zaujaly na sjezdech příštích, jedno z hlavních míst. Po prvé na linguistickém sjezdu byl podán rozbor problému normy v dnešní jazykovědě a jazykové kultuře (B. Havránek); po prvé byla věnována plenární schůze otázce stavby spisovného jazyka, zejména otázce přípustných hláskových variací a kolísání v mezích spisovné normy (J. A. Lundell), při čemž P. Kretschmer právem upozornil v debatě na nutnost využití fonologie; po prvé se diskutovalo o nejúčelnějším typu kulturní terminologie (V. Kiparsky), o výslovnosti cizích slov (J. Jordan), ba dokonce o takových otázkách, jako je turecká jazyková reforma (K. Nielsen). Je pozoruhodné, že přišli s těmito problémy vesměs jazykozpytci menších národů a že právě u menších národů lze vůbec dnes pozorovat živější pochopení pro aktuální úkoly a potřeby jazykovědy, ba vědy i kultury vůbec a proto i větší schopnost k iniciativnímu počínání.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 166-169

Předchozí František Kopečný: Ke gramatickým prostředkům afektivní řeči

Následující Josef Vachek: In margine nového úvodu do jazykozpytu