In margine nového úvodu do jazykozpytu

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

En marge d’une nouvelle introduction à la linguistique (Palmer)

Anglická odborná literatura obecně jazykozpytná byla letos obohacena hodnotným úvodem do moderní linguistiky, který napsal L. R. PALMER (An Introduction to Modern Linguistics. London, Macmillan, 1936, XII-216).

Autorovi, profesoru klasických jazyků na manchesterské universitě, nejen se podařilo napsati svěžím a přístupným slohem pěkné vademecum pro adepty jazykozpytu, ale, což váží ještě více, podříditi všecky své výklady ucelující a jednotící perspektivě. Perspektivou tou je základní pojetí jazyka jako faktu sociálního a jako konvenčního systému symbolů (arbitrary system of symbols, str. 185). Anglický termín „symbol“, kterého tu autor používá, není sice nejvhodnější, ale z jeho výkladů naprosto jasně vyplývá, že jím rozumí [170]totéž, co strukturalistický jazykozpyt nazývá termínem „jazykový znak“. Že je autorovi, alespoň z velké části, známo to, k čemu strukturalistický jazykozpyt dospěl u nás, je zřejmé z jeho kapitoly o „jazykovém materiálu“ (o zvukové stránce jazyka). Její tři závěrečné stránky (38—41) jsou věnovány fonologii, jejíž základní these, jak se zdá, pochopil zatím Palmer z Angličanů nejlépe; stojí za zmínku, že se dotýká — třebas letmo — i fonologie historické a že v předmluvě (na str. VII) prohlašuje „novou linguistickou školu soustředěnou v Praze“ za „jedno z nejslibnějších hnutí v dnešním jazykozpytě.“

Přehlédneme tu co nejstručněji obsah knihy, která se vyhýbá zbytečným podrobnostem a se zdarem se řídí heslem non multa, sed multum. Zdůrazniv v prvých stránkách konvenčnost a znakovost jazykových prostředků, podává na 25 stránkách kapitoly „Jazykový materiál“ přehledné poučení fonetické, přihlížeje jak ke stránce fysiologické, tak k akustické. Přehled ten je názorný a celkem spolehlivý, i když sotva uspokojí autorovo pojetí podstaty slabičnosti, jak k němu dochází kombinací obou známých typů teorií. Závěrečné stránky této kapitoly, jak již řečeno, jsou věnovány fonologii. V další kapitole (str. 42―57) se mluví o vývoji hlásek a referuje se o teoriích, jež vysvětlují fakt jazykového vývoje, aniž se kterékoli z nich dává plně za pravdu; spíše ukazuje podle autora každá z nich jen příčinu částečnou. Škoda, že tu autor podrobněji nepropracoval svou zmínku o historické fonologii z konce kapitoly předcházející.

Následuje (str. 58―76) kapitola o vzájemném působení formy a funkce v jazyce, jež objasňuje hlavně zjevy analogie a t. zv. lidové etymologie. Autor vždy dovede upozornit na důležité okolnosti, jež se leckdy přehlížejí (jako na to, že směr analogie tvaroslovné mnohem častěji určuje méně početný typ o bohaté frekvenci než typ s representanty sice četnými, ale méně často se v promluvách vyskytujícími) anebo alespoň vždy dovede zpestřit svoje výklady novým nebo jinak zajímavým dokladem. Doklady jsou v knize čerpány především ze známých západoevropských jazyků a z latiny, z řečtiny, jen zřídka tu a tam se kmitne i doklad slovanský.

Rozsáhlá kapitola (str. 77―114) je věnována významovým změnám v jazyce. Zpráva o ní se musí, bohužel, omezit na několik drobností. Na samém jejím počátku si autor definuje slovo jako nejmenší jednotku řeči, jež je ještě schopna fungovati jako úplná výpověď. Tak si slovo odlišil na jedné straně od vět a vazeb, na druhé straně od přípon a koncovek. Ukazuje, že i předložky (alespoň anglické) obstojí podle této definice jako samostatná slova. O spojkách se autor nezmiňuje; tu by asi jeho definice narazila na potíže, alespoň v některých jazycích. Při pojednávání o změnách slovního významu autor po právu zdůrazňuje, že vývoj jazyka je řízen a vymezován funkcí, již jazyk musí plnit — i z toho vyplývá jasně oprávněnost funkčně strukturálního pojetí jazyka.

V kapitole o písmě, ač nikoli rozsáhlé (str. 115―128), je hodně zajímavého. Autor správně zdůrazňuje, že i psané jazykové projevy jsou faktem linguistickým, ale „psaného jazyka“ jako samostatného systému autor zřejmě neuznává (v. pozn. na str. 118). Visuální znaky mají podle něho význam jen potud, pokud odkazují na zvukové znaky (fonémata), a tedy je podle něho konec konců možno zahrnouti psaný jazyk pod pojem jazyka vůbec, za jehož nezbytný znak autor zřejmě pokládá zvukovost jeho znakového materiálu. Tu si ovšem Palmer svůj problém příliš zjednodušil tím, že si nevšímá syntaktické a sémantické svéráznosti souvislých projevů písemných proti projevům mluveným. Velmi pěkně tuto věc osvětlí rozbor autorova stanoviska k požadavku reformy anglického pravopisu.

Palmer ukazuje (str. 124—5), že tradiční anglický pravopis je poutem, které sjednocuje celou anglickou literaturu od XV. století. Tento argument však naprosto není, jak by se mohlo na prvý pohled zdáti, analogií známého argumentu proti reformě českého pravopisu. Palmer se neobává toho, že by se knihy vytištěné starým pravopisným systémem po pravopisné reformě přestaly čísti; nýbrž toho, že v nových přetiscích starších knih, pořízených podle nového usu pravopisného, by byla porušena estetická struktura těchto uměleckých [171]děl tím, že optická jejich složka by svým pozměněním zaujala v celkové struktuře oněch děl poněkud jiné místo než dříve. To je zřejmé z autorova výroku, že připisovat Shakespearovi moderní výslovnost — lépe řečeno, přetiskovati jeho díla opraveným pravopisem — by znamenalo falšovati je. Příklad autorovy argumentace je ovšem nešťastně volen, alespoň pokud jde o Shakespearova dramata; vždyť ta se v Anglii dodnes hrají a umělecky působí, a mimoto je dramatik skládal proto, aby byla především provozována, nikoli čtena. Přesto tu však autor narazil na věc velmi důležitou ― na dvojí aspekt funkce uměleckého díla, lze-li to tak nazvati, totiž zvukový a zrakový. Je ovšem už dávno známo, že básníci někdy úmyslně hledí optickými prostředky (zvláštní typografickou úpravou a pod.) dosáhnout určitého estetického účinku, ale v anglickém případě jde o věc poněkud složitější. Abychom problém zbytečně nekomplikovali, nemluvme o díle dramatickém; vezměme si za materiál tedy třeba Shakespearovy znělky! V době svého vydání působily dvojím estetickým aspektem, zvukovým a zrakovým, stejně jako dnes. Jenže zvuková složka se v struktuře básníkova díla časem posunula, optická však setrvala na svém původním místě. Je sice nesporné, že musíme střízlivě oceňovati vliv řečeného přesunu na estetický účinek uměleckého díla — deformace přesunem způsobená oslabí estetický účinek díla poměrně nepatrně[1] — ale na druhé straně nesmíme tento vliv nedoceňovati: jisto je, že po deformaci není již estetický účinek přesně takový, jak jej básník původně zamýšlel. A stejně jisto je, že, kdyby k přesunu sluchové složky přistoupil ještě přesun složky zrakové, odpovídala by nová realisace díla původním básníkovým intencím ještě méně.[2] Nejde nyní o to, je-li či není-li Palmerův argument průkazný pro problém opravy anglického pravopisu, ale o věc jinou, mnohem závažnější. Rozbor Palmerova argumentu nás totiž nutně přivedl k poznání, že psaný jazyk je autonomním systémem. Neboť právě jen optický systém může tvořit v struktuře uměleckého díla složku souřadnou složce zvukové, o jejímž systematickém ustrojení už dnes není pochyb. Pouhý „pravopis“, jak o něm stále mluví Palmer, takovou složkou být nemůže ― ten je jen technickým můstkem mezi jazykem mluveným a jazykem psaným, pouhým souhrnem korespondencí mezi složkami obou systémů (na př. mezi fonématy a písmeny).

Zdrželi jsme se poněkud déle u kapitoly jednající o písmě pro zásadní důležitost otázek, na které v ní autor narazil. Zbývá několik poznámek o ostatních statích. Další kapitola se zabývá jazykovým zeměpisem a dialekty; ukazuje se v ní, jak velký dosah pro jazykové změny mají jednak útvar půdy, jednak poměry sociální. Poslední kapitoly pojednávají o vztahu jazyka ke kultuře (hlavně podle metody směru „Wörter und Sachen“) a o vztahu řeči k myšlení, kde, dojista případně, uznán vliv jazyka na myšlení, ale zároveň se i naopak ve vývoji jazyka shledává odraz pokroku lidského myšlení. Dílo pak vyvrcholuje výkladem o jazyce jako sociálním zjevu, který vykonává na jednotlivce nátlak sice neznatelně, ale neúprosně, a o jazyce jako konvenčním systému znaků, jak o tom byla již řeč výše.

Je tedy úvod Palmerův nejen užitečnou příručkou, nýbrž i dílem, které má i pro teorii jazykozpytu význam svou podnětností, u pouhých vědeckých úvodů nepříliš častou.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 3, pp. 169-171

Previous Roman Jakobson: Kodaňská přehlídka dnešního jazykozpytu

Next Vladimír Buben: O jazykové kultuře a purismu ve Francii