Obecná problematika typů slovanské věty a jejich složek

Miroslav Grepl

[Rozhledy]

(pdf)

Общая проблематика типов славянского предложения и их составных частей / Problèmes généraux des types propositionnels slaves et de leur parties

Rozvrhli jsme náš tematický okruh do šesti diskusních bodů. Jsme si ovšem vědomi toho, že celý okruh tvoří v jistém smyslu nedělitelný komplex problémů. Rozvržení se stalo jenom proto, že se zdálo užitečné akcentovat některé aspekty tohoto komplexu, aby se na ně nezapomnělo, protože jejich řešení je zvláště žádoucí.

1. Vymezení větného typu. Pojem větný typ ve vztahu k pojmům příbuzným: větná struktura, větné schéma, větný vzorec, větný model. Vztah větných typů k tzv. jádrovým větám.

[76]O obecnou charakteristiku (vymezení) větného typu jako specifické jednotky jazykového systému se bezprostředně pokoušelo jen málo autorů zaslaných příspěvků. Spíše se vycházelo ze samozřejmého předpokladu o existenci takových typů, opřeného o empirické poznání. Užívá se při tom promiskue terminologie různé, a to i v příspěvcích téhož autora: vedle větný typ také větný vzorec, větné schéma, větná struktura, a to v blízké, nejednou takřka synonymické platnosti.

Nedostatek obecné charakteristiky větného typu vyplývá zajisté především z obtížnosti takového úkolu. Vcelku lze říci, že se nejčastěji v referátech chápal větný typ jako minimální struktura, která při své realizaci představuje úplné sdělení, a to nezávisle na kontextu nebo na situaci. Takto explicitně je větný typ charakterizován např. v ref. N. Ju. Švedovové O razgraničenii prostogo predloženija i schodnych s nim konstrukcij. Toto v podstatě funkční vymezení bývá doplňováno charakteristikou gramatickou. Za podstatnou vlastnost větné struktury považuje autorka její schopnost modálně časových obměn, které vytvářejí podle ní tzv. paradigma věty. Ve svém vlastním referátě K podstatě větných typů v slovanských jazycích jsem se snažil formulovat věc tak, že větné typy představují různé stavební struktury predikačního jádra věty, chápané v obecném smyslu. Obdobně, ale z pozic transformační gramatiky charakterizuje větný vzorec H. Křížková v ref. Adverbiální determinace slovesná a větný vzorec. Chápe ho jako řetězec konstituentních symbolů, které dostaneme pomocí formačních pravidel rozvíjením symbolu pro větu S, obsahujícím takové syntaktické pozice, které jsou dány valencí slovesa. I tak je ovšem zřejmé, že by otázka obecného vymezení větného typu a jeho charakteristiky měla být předmětem našich dalších úvah.

Na tomto symposiu klademe důraz na slovanskou větu, na strukturní typy slovanské věty. V souvislosti s tím se pak dostává do popředí otázka o specifických rysech v stavbě větné struktury slovanských jazyků. Právě pro řešení této otázky považuje R. Růžička ve svém ref. Über den Begriff „Strukturtypen slawischer Sätze“ za nutné hledat a stanovit syntaktické univerzálie představující obecné charakteristické rysy v stavbě slovanské věty. O to se zčásti pokusil ve svém příspěvku Dedukce a empirie při srovnávací typologii slovanské věty R. Mrázek, který se snaží postihnout hlavní typologické rozdíly a tendence ve větné struktuře slovanských jazyků v porovnání s některými neslovanskými jazyky evropskými. Ukazuje se, že otázka syntaktických univerzálií a specifických rysů v stavbě slovanské věty by zde měla být důkladně prodiskutována.

Terminologickou nejednotnost a promiskuitu v užívání termínů větný typ, větný vzorec, větné schéma, větná struktura, event. větný model se pokoušeli odstranit R. Zimek (Větné typy v současné ruštině z hlediska transformační gramatiky) a autor těchto poznámek v cit. referátě, a to tak, že je diferencují a specifikují. Ukazuje se, že oba přitom stojí na velmi blízkých stanoviscích. V této souvislosti by ovšem neměl zůstat stranou naší pozornosti základní vztah mezi obecně pojatou větou (ať už symbolizovanou jako VF nebo jako S[1]) a větnými typy. Zimkův referát pak nadto je i velmi dobrým východiskem pro diskusi o vztahu mezi větnými typy a tzv. jádrovými větami.

2. Konstitutivní a fakultativní prvky a rysy větných typů

Řešení této problematiky se odráželo přímo nebo nepřímo ve většině referátů a představuje tak v jistém smyslu základní problematiku našeho tematického okruhu. Z hlediska typologie slovanských jazyků sem patří vůbec základní otázka, do jaké míry je pro slovanskou větu chápanou jako jednotka jazykového systému obligátní VF — a jak potom hodnotit konstrukce bez VF. Přímo je tato otázka položena ve vztahu k ruštině v ref. N. Ju. Švedovové, dotýká se jí R. Zimek a také R. [77]Mrázek zejména s poukazem na četné infinitivní konstrukce v ruštině. Nepřímo pak vyplývá i z referátů jiných, jejichž autoři zařazují mezi větné typy i jednočlenné nominální konstrukce; tak je tomu např. v ref. I. Lekova, pojednávajícím o jednom z možných aspektů klasifikace větných typů v bulharštině.

Jinak je z příspěvků zřejmé, že se za konstitutivní považují některé kategorie a vlastnosti VF, především personálnost — impersonálnost, slovesný rod nebo v širším pojetí agentnost — deagentnost, a také valence, event. intence slovesa a z nich vyplývající slovnědruhové obsazení větného vzorce. Zajímavý podnět přináší příspěvek J. Ružičky O jednom okrajovom type dvojčlennej vety, který jako konstitutivní rys větného vzorce uvádí také podmínky výskytu tzv. neúplné varianty větného členu.

Nejproblematičtější se zdá otázka valence (intence) slovesa a z ní vyplývající obligátnost nebo fakultivnost komponentů rozvíjejících VF. Jsou tu dvě krajní stanoviska. Na jedné straně stanovisko, které nepovažuje komponenty dané valencí za konstitutivní prvky věty (větného vzorce), nýbrž jen za záležitost sémantiky slovesa, tedy za věc syntagmatiky. (Toto stanovisko, jak je známo, zastává např. N. Ju. Švedovová, viz Osnovy postrojenija opisateľnoj grammatiki, Moskva 1966, s. 132n.). Na druhé straně je stanovisko, které za konstitutivní prvky větných vzorců považuje i nutná (obligátní) určení adverbiální, viz např. ref H. Křížkové Adverbiální determinace slovesná a větný vzorec nebo P. Adamce K otázce uplatnění větných členů v strukturních popisech jazyka. Někde uprostřed, lze-li to takto formulovat, stojí Fr. Daneš (mám na mysli jeho známé dřívější práce o větných typech), který za konstitutivní považuje jen nutné doplnění objektové povahy, nikoli nutné doplnění adverbiální. Sám ve svém příspěvku pokládám obligátní komponenty (objektové, adverbiální, ale i jiné, např. subjektový dativ v typu Nemocnému se lépe dýchá) za prvky konstituující větný vzorec, ovšem nikoli na nejvyšší úrovni abstrakce. Ze všech těchto poznámek je zřejmé, že by naše diskuse měla otázce konstitutivních prvků větných typů věnovat pozornost.

3. Systematika a hierarchizace větných typů. Problematika modálních větných typů (typů vět v rovině modální — věty oznamovací, tázací …), jejich konstitutivní rysy a jejich vztah k typům v rovině syntagmaticko-predikační. Co je třeba rozumět pod pojmem větné paradigma (paradigma věty)?

S touto problematikou je spjato několik závažných otázek. První je, zda větné typy vytvářejí jistou soustavu v rámci syntaktické roviny jazyka nebo ne, tj. zda je máme chápat jako jednotky nějaké dílčí struktury, v jejímž rámci jsou také vzájemně vymezitelné a charakterizovatelné, nebo jen jako řadu schémat postavených prostě vedle sebe na stejné úrovni. S tím pak souvisí otázka o adekvátní metodě schopné postihnout nejen jednotlivé typy samy o sobě, ale větné typy v jejich strukturní vázanosti a podmíněnosti.

Zdá se, že autoři většiny příspěvků vycházejí z faktu, že větné typy skutečně jistý systém vytvářejí (nikdo aspoň netvrdí opak). Výslovně se to konstatuje také v uvedených příspěvcích Fr. Daneše (viz např. jeho A Three - Level Approach to Syntax, TLP I, 1964). Ve svém příspěvku jsem se pokusil naznačit, že strukturovanost větných typů není jenom horizontální, ale i vertikální, tj. že existuje jistá hierarchizace větných typů: jednotlivé úrovně jsou dány počtem konstitutivních prvků, které bereme v úvahu. Pro popis soustavy větných typů však naše schéma nemusí představovat jediné řešení.

Příznak systémové uspořádanosti a vázanosti zdá se být také to podstatné, co odlišuje soustavu větných typů od souboru jádrových vět, které jsou stanoveny namnoze intuitivně a lineárně prostě položeny vedle sebe.

Druhou velmi důležitou otázku zde představují tzv. modální typy vět, tj. věty oznamovací, tázací, rozkazovací a přací. Nedá se řešit tím, že tuto problematiku pře[78]suneme do teorie promluvy. Jak ukazují referáty, považují mnozí autoři tyto modálně větné typy za odlišné od typů v rovině gramatické stavby, ale jinak autonomní, neboť mají své specifické konstituenty. K nim patří především slovesné mody a pak také, a to je třeba podtrhnout, druhy koncové intonace. Intonace se tak dostává v tomto aspektu do oblasti jazykového systému.

Poněkud jiné je pojetí chápající modální typy jako paradigmatické obměny gramatického větného vzorce (viz zde např. už cit. ref. N. Ju. Švedovové). A ještě jiné je pojetí, které připouští možnost chápat typy jako deriváty, vycházejíc ze základní indikativní platnosti větného vzorce (viz zde např. u R. Mrázka). Toto pojetí má blízko k řešení známému z TG. Jeho v jistém smyslu specifickou variantu představuje i přístup R. Růžičky: respektuje závažnost modálního statutu věty, ale vysouvá tuto oblast, jak známo, vně rámce svých generativně transformačních schémat. Už z těchto naznačených řešení je zřejmé, že jde o problematiku závažnou, ale otevřenou.

S jejím řešením, ba vyřešením pak do jisté míry souvisí další důležitá otázka, a to otázka syntaktického paradigmatu neboli paradigmatu věty. Výslovně se jí dotýká uved. referát N. Ju. Švedovové a pak příspěvek Zd. Oliveria Dvě poznámky k problematice syntaktické paradigmatiky. Rozdílné přístupy — tradiční a trasformační — představují tu ovšem i dvojí různé pojetí této závažné otázky. Ukazuje se, že by tu bylo potřebné odlišovat je terminologicky. Pro syntaktické paradigma v pojetí Oliveriově by snad vyhovoval lépe Šaumjanův termín transformační pole.

4. Jakými metodami lze popsat a zachytit soustavu větných typů v jednom jazyce. Rozsah a využití transformačních operací při popisu soustavy větných typů.

Je to problematika důležitá proto, že se dnes neustále zdůrazňuje potřeba exaktnosti při popisu a interpretaci soustavy jazyka, tedy i struktury syntaktické. Tu by bylo zvláště třeba podle našeho názoru, aby se zastánci a stoupenci různých metod a postupů snažili nikoli favorizovat metodu svou, ale usilovat o sbližování stanovisek nebo alespoň o chápání stanovisek jiných.

Z referátů otištěných v materiálech je patrné, že metodologické přístupy při odhalování a popisu jednotlivých větných typů a celé jejich soustavy jsou různé. Uplatňují se tu postupy starší vedle postupů novějších, především generativně transformačních. Ty jsou v referátech zastoupeny v míře nemalé a bylo by právě proto potřeba zhodnotit jejich dosah a možnosti. Jako východisko tu může kromě referátů posloužit i nová práce R. Růžičky Studien zur Theorie der russischen Syntax (Berlin 1966), která představuje zatím nejúplnější aplikaci generativně transformační gramatiky na oblast větné syntaxe v slovanském jazyce. Je třeba tu zvážit objektivně jak pozitivní výsledky a možnosti transformačních postupů, tak i jejich omezenost. Na to upozorňuje i ref. O. Lešky Studium větných modelů a transformační vztahy, věnovaný speciálně uplatnění transformační metody při studiu větných modelů, a to právě se zřetelem k možnosti ozřejmit systémové uspořádání syntaktické roviny.

Z referátů se ukazuje, že významnou úlohu mají transformační operace tam, kde jde (1) o verifikaci dosavadních poznatků, (2) o analýzu tzv. hloubkové struktury větné konstrukce; zde se stávají důležitým nástrojem k postižení komponentů konstitutivních a nekonstitutivních a k odhalení závažných rozdílů sémantických (v. zde zejm. cit. ref. H. Křížkové a příspěvek M. Kubíka K generativní interpretaci odvozených syntaktických struktur). Na druhé straně nechyběly v referátech hlasy, které poukazují na omezenost a podmíněnost, tedy nikoli univerzálnost použití transformačních operací, nemá-li nutně dojít k zúžení zorného pole při popisu syntaktického systému. Jde tu i o to, že v mnoha případech aplikace transformační operace, mající manifestovat exaktnost vědeckého přístupu, nutně předpokládá napřed intuitivní poznání. Žádoucí ovšem je zvážit i nosnost jiných metodologických po[79]stupů, tzv. tradičních. Připomněl bych zde jenom Mathesiovu metodu analytické komparace, která aplikována na naši oblast může podstatným způsobem přispět nejen k vymezování větných typů a k popisu té soustavy, kterou vytvářejí, ale i k osvětlení jejich fungování. V slovanském rámci jde tu vlastně o metodu konfrontační. Pozornosti si zaslouží i metodologický postup, který ve svém ref. R. Mrázek označuje jako metodu sémantické explikace.

Sama různost metodologických postupů a přístupů jistě není na závadu, obsahuje však v sobě vždy nebezpečí jejich míšení. Proto volání po metodologické ryzosti a jasnosti koncepce je na místě. Stejně ovšem potřebné je i soudné zvážení dosahu a možnosti každé metody, jak staré, tak i nové.

5. Větný vzorec a jeho sémantická struktura. Problematika větných členů při analýze větných typů.

Je jistě třeba přivítat to, že se v materiálech symposia objevily dva závažné příspěvky týkající se sémantické struktury věty, a to příspěvek Fr. Daneše Větný vzorec a jeho sémantická struktura a příspěvek A. J. Michněviče Sémantické diferenční příznaky a struktura věty. Svou podnětností vzbudily už pozornost. Vůbec je třeba vyzvednout, že se v mnoha referátech věnuje sémantickým otázkám při rozboru větné struktury opět zvýšená pozornost. Sem je třeba zčásti zahrnout i ref. T. P. Lomtěva Struktura predloženija i sostav predikatnych predmetov, aplikující svým celkovým zaměřením na oblast větné sémantiky výsledky moderní formální logiky. Zejména se však sémantické otázky vynořují v souvislosti s tzv. hloubkovou analýzou větných struktur, a to jak primárních, tak derivovaných. S tím pak úzce souvisí i otázka větných členů a interpretace větných typů na větněčlenské úrovni; neboť je zřejmé, že větný člen jakožto funkce autosémantických slov ve větě je determinován jejich obecným (slovnědruhovým) významem. Je až s podivem, jak při tom ožívají staré, kdysi u nás dost kritizované názory o dvojím subjektu, např. ve větě Petr slyšel štěkat psa apod. Jsou to ovšem pro odhalení sémantické struktury věty věci nesporně důležité. Ukazuje se, že by se při diskusi o významové struktuře věty měl vzít v úvahu jak vztah významů vět (větných struktur) k jejich propozici, jak na to upozorňuje Fr. Daneš, tak vztah této významové struktury k větným členům. S tím pak souvisí i otázka přehodnocení dosavadní klasifikace větných členů, nadhozená v ref. P. Adamce.

6. Větné typy v nářečí a promluvové realizace a modifikace větných typů; otázka stabilizace promluvových modifikací v systému jazyka.

Jak ukazují referáty J. Chloupka Nářeční věta z hlediska její interpretace, V. Michálkové K interpretaci nářeční věty a J. Balhara Strukturní a promluvové jevy v nářeční syntaxi, nejde tu jen o otázky složitého a obtížného hledání relevantních kritérií při vymezování větných typů v nářečí. Řeší se při tom totiž zároveň i důležité otázky obecnějšího dosahu; z nich nejzávažnější, která by neměla být v naší diskusi pominuta, je otázka promluvových modifikací větných typů (větných vzorců) a podmínek, za kterých k nim dochází. Ukazuje se totiž, jak naznačují zmíněné referáty, ale i jiné otištěné příspěvky, že mnohé z těchto modifikací procházejí procesem stabilizace (a dají se tudíž typizovat a klasifikovat), a stávají se tak východiskem pro tvoření nových výpovědí, tj. stávají se větným typem náležejícím pak už nikoli do oblasti promluvy, ale do systému. Tato otázka se jeví jako důležitá i z hlediska vzniku a vývoje větných typů (v. ref. J. Bauera Problematika vývoje základních větných typů v slovanských jazycích) a bude se o ní proto jistě diskutovat i v souvislosti s tematikou historickosrovnávací.

Na závěr svých poznámek bych chtěl říci toto: Nebylo jistě možno vyčerpat všechno, co referáty k dané problematice přinesly. Nebyl to ani účel těchto úvodních poznámek. Měl jsem totiž za úkol upozornit i na to, co je v referátech jen nadhozeno nebo co se v nich vůbec neřeší, a co by si přesto zasloužilo diskuse.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 75-79

Předchozí Brněnské symposium o „Strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji“

Následující Roman Mrázek: Strukturní větné typy v jednotlivých slovanských jazycích a jejich typologicko-porovnávací studium