Syntaktické problémy ve dvou holandských pracích

František Kalda

[Kronika]

(pdf)

Проблемы синтаксиса в двух голландских работах / Problèmes syntactiques dans deux ouvrages néerlandais

R. 1964 vyšly v holandském nakladatelství Mouton ve sbírce Acta Linguistica Rheno-Trajectina jako příspěvky Institutu A. W. de Groota v Utrechtu dvě knihy, a to H. Roose, Het probleem van de Woordsoorten in het bijzonder van het bijwoord in het Nederlands, Acta III, 178 s. a G. F. Bos, Het probleem van de samengestelde zin, Acta IV, 288 s. Obě práce se opírají o materiál výhradně nizozemský, mají anglické resumé a jsou doplněny rejstříkem slovním i věcným.

Kniha Roosova, Problém druhů slov, obsahuje 5 kapitol: První se zabývá obecně druhy slov a předmětem, účelem a způsobem práce. Autor sice nepřijímá tradiční pořadí druhů slov (interjekce, substantiva, adjektiva, numeralia, členy, pronomina, adverbia, verba, předložky, spojky), ale uznává, že takové řadění odpovídá povaze evropských jazyků. Ukazuje pak, že se nizozemské „užitkové“ gramatiky omezují většinou na syntaktické definování druhů slov (např. u adverbií) a jen ojediněle se pokoušejí do definice zahrnout i zřetel k morfologii a sémantice. Z lingvistů kritizujících tento postup uvádí autor Paula, Bloomfielda, Blocha, Tragera a z nizozemských pak Gonda, Uhlenbecka a De Groota.

Dále pak autor věnuje zvláštní pozornost chápání adverbia u devíti nizozemských lingvistů. Jen čtyři z nich uvádějí v definici znak nesyntaktický, totiž nesklonnost. Ostatní jen poukazují na syntaktický znak adverbia a pouze Den Hertog připojuje k definici sémantický prvek: určení činnosti, stavu nebo vlastnosti.

Vedle adverbia zabývá se Roose členem, jehož fonologickým znakem je, že nemá slovní přízvuk. Syntakticky lze člen kombinovat jen se substantivem, resp. jeho ekvivalentem. Podle toho, s kterými substantivy se členy spojují, podává autor jejich přehledné utřídění.

V II. kap. autor podrobněji probírá různé typy spojení substantiv se členem, v III. kap. zejm. adjektiva a předložky.

V kap. IV. jsou uvedeny subkategorie adjektiv a některé jejich zvláštní případy. Je tu oddíl pojednávající A) o znacích a B) o významech. V závěrečné úvaze je podána charakteristika některých adjektiv, napr. rond vyjadřuje vztah objektivní, groot ráz relativní, mooi ráz subjektivní.

Kap. V., zabývající se slovy vyjadřujícími vztahy (Relatumwoorden) a jejich kategoriemi, mluví rovněž o znacích (v části A) a o významech (v části B). Část C sleduje poměr signifiant a signifié u těchto slov. Na konec je podán systém tohoto druhu slov. Autorovy vývody jdou do podrobností, které někdy až zatemňují, ba zkreslují celkový obraz. Autor dokazuje svou neobyčejnou znalost nizozemské frazeologie; jeho práce však svědčí o velmi individuálním hodnocení materiálu.

Kap. I, III a IV jsou opatřeny statistickými tabulkami.

 

Kniha G. F. Bosové Problém složené věty obsahuje rovněž pět kapitol: (I) věta a její obsah, (II) tzv. souvětí podřadné, (III) tzv. souvětí souřadné, (IV) tzv. přívěty (bijzinnen), které jsou uváděny spojkou of a mají slovosled věty hlavní, (V) konstrukce os. zájm. + verb. fin. s primární funkcí sémantickou.

V kap. I se autorka soustředila zejména na větu složenou a subsystém vět, na obsah věty, přehled větných typů a jejich charakteristický obsah a na větnou intonaci (zinsklankvorm). Pokud jde o definici věty, je autorka toho názoru, že lingvistice už nevyhovuje pojetí, že základem věty je slovesný tvar (včetně imperativu). Protiklad věta složená — věta jednoduchá může prý vzbuzovat nesprávné představy o podstatě věty. De Groot užívá termínu gesegmenteerde zin, jímž je nejlépe vystiženo běžné označení samengestelde zin.

[97]Pokud jde o tzv. „přívěty“ (bijzinnen), uvedené spojkou of a mající slovosled věty hlavní, probírá se velmi podrobně spojka of, kdežto běžné významy této spojky (zda, nebo, neboli) jsou celkem opomíjeny. Různé významy spojky of v přívětách lze shrnout asi takto: zdůrazní-li se forma, pak tu jde o podřaděnost, zdůrazní-li se funkce, cítíme spíše souřadnost. Den Hertog připouští, že celá otázka je dost irelevantní a že slovosled může být „podřadný“ i „souřadný“.

V závěrečné kapitole (V) se primární sémantickou funkcí rozumí bezpodmínečné její využití a jejím významem fakt, že mluvící věří ve skutečnost vztahů. Sekundární sémantickou funkcí se rozumí konstrukce, jíž se užívá za speciálních podmínek.

Největší význam práce Bosové záleží v tom, že uvádí velké množství příkladů; čtenář tu najde mnoho zajímavého a mnohdy i velmi osobité pojetí.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 96-97

Předchozí Petr Sgall: Nová podoba transformační syntaxe

Následující Pavel Novák: Čítanka o struktuře jazyka