IX. mezinárodní onomastický kongres

Rudolf Šrámek

[Kronika]

(pdf)

IX международный ономастический конгресс (1966 г.) / Neuvième congrès international sur l’onomastique

Ve dnech 4. až 8. července 1966 konal se v Londýně IX. mezinárodní onomastický kongres, kterého se zúčastnilo přes 260 delegátu z 30 zemí (z ČSSR tři, I. Lutterer, S. Utěšený a pisatel zprávy). Ústředním tématem kongresu byla jedna z hlavních otázek onomastického bádání, totiž otázka chronologizace jmen. Některé lingvistické aspekty tohoto problému probrali v úvodních přednáškách na toponymickém materiálu svých zemí A. H. Smith z Londýna (Chronologické problémy studia místních jmen) a E. Kranzmayer z Vídně (Současný stav onomastiky v Rakousku). Oba shrnuli dosavadní poznatky o tom, jakými metodickými postupy možno stanovit s větší nebo menší přesností chronologickou hodnotu jména. A. H. Smith[1] vyšel ze známého faktu, že místní jména (MJ) podávají jazyková svědectví nejen o vývoji jazyka samého, nýbrž i o změnách společenských a historických. Problém chronologizace interpretoval více z hlediska systemizace jmen: jistý časový úsek vytváří si jistý toponymický systém, který lze konfrontací s výsledky jiných oborů (historie, archeologie, dějin literatury, geologie apod.) časově poměrně spolehlivě určit; pro Anglii lze např. chronologizaci opřít o první anglosaské kroniky, kolem 10.—11. stol. pak o jazykové substituce skandinávsko-anglické. Realizace těchto substitucí však není dosud dostatečně probádána, rovněž tak ne otázka keltského substrátu. E. Kranzmayer podal přehled onomastického bádání v Rakousku, a to od primitivních latinizujících výkladů středověkých mnichů a kronik (čehož vhodně využil k dataci některých jazykových změn) přes první vědecké pokusy v době humanistické až [107]po složité současné problémy na území tvořícím v evropské toponymii přechodový prostor mezi severem a jihem. Také Kranzmayer se při chronologizaci jmen opíral jednak o doklady literární (např. datovaných kronik), jednak o hledisko čistě lingvistické (např. o substituční vztahy slovinsko-korutánské, v nichž lze stanovit chronologické vrstvy, jak je např. z oblasti německo-slovanských substitučních vztahů v toponymii dobře známo). Dále věnoval Kranzmayer podrobnou pozornost soužití slovinských a německých MJ v Korutanech; 36 % německých MJ je „Sinnübersetzung“ ze slovinštiny — ta jsou podle K. nejstarší, některá jména byla přejata jen různou hláskovou adaptací, jiná — časově poslední — vznikla v obojím prostředí zcela autonomně. Kranzmayer zdůraznil studium ucelených toponymických celků s přihlédnutím k historickému a jazykovému vývoji příslušných území (běžný požadavek v české onomastice). Jako příklad uvedl německé toponymické sufixy -heim a -ingen, které, jak ukázal E. Schwarz, rozlišují v Porýní dvojí druh kolonizace, kdežto na území Rakouska jsou podle Kranzmayera fakultativní a mohou být dokonce zaměňovány s -dorf a -hof.

Na kongresu bylo předneseno okolo 50 přednášek a sdělení, z nichž 21 bylo věnováno tematice toponomastické, ostatní antroponomastické, hydronymii, otázkám pomístního názvosloví, vztahům onomastiky a dialektologie. Jak je vidět, soustředil se zájem kongresu především na otázky toponomastické, a to vztahující se buď k územně vymezeným celkům (např. K. B. Jensen (Dánsko) o jménech severovýchodní Anglie; J. Aquilina (Malta) o toponymické stratifikaci na Maltě; P. Zinsli (Švýcarsko) o vrstvách a struktuře MJ v německé části Švýcarska nebo méně často byl věnován úvahám obecnější povahy, např. J. Golaski (Francie) o psychologické analýze záznamů mluvených podob toponym a E. C. Smith (USA) o vlivech obrážejících se ve změnách jmen. Některé úvahy ukázaly různé metodické využití konkrétního toponymického materiálu pro chronologizaci MJ a kolonizaci, např. M. Karaś (Polsko) o místních jménech ve více jazykových oblastech — na materiálu z pohraničního území Spiše, Oravy a Podhalí; I. Lutterer (ČSSR) o chronologické hodnotě sufixů v českých MJ; H. Ölberg (Rakousko) ukázal na jazykově archaické toponymii Tyrolska koexistenci a také chronologizaci místních jmen různé jazykové provenience.

Z okruhu hydronymických témat soustředil na sebe pozornost D. P. Blok (Holandsko) přednáškou Problémy časových vrstev nizozemských říčních jmen. Na hydronymii říčky Arne stanovil metodicky pozoruhodně chronologii nizozemské pobřežní hydronymie; pobřeží vzniklo totiž ústupem moře a bylo geology časově přesně určeno do pol. 2. stol. n. l. Blok ukázal rovněž na postupnou hydronymizaci apelativ (např. u sufixu -appa) a obráceně na (polo)apelativizaci hydronym (např. Rhein → nář. rein „potůček“; srov. i vých. mor. dunajek „potůček“ ← Dunaj). Blokova přednáška ukázala, že termín systém, kterého H. Krahe užíval, má jiný význam než v moderní lingvistice. Totéž potvrdila i přednáška W. P. Schmida (NSR) Stará Evropa a Slovanstvo. Výklad Krahova termínu Alteuropa pro pojem determinovaný hydronymicky byl obecně přijat. Strukturním rozborem východoslovanské hydronymie posouvá Schmid její hranici poněkud na západ k řekám Pripjať, Dněpr a Desna, za nimiž se k jihovýchodu rozkládala oblast íránská.

Z okruhu antroponymického vyslechli účastníci kongresu přednášku M. Mulonové (Francie) Epochy transformace vlastních a rodinných jmen v různých francouzských provinciích, K. Molnaye (Maďarsko) Vrstvení německých osobních jmen ve středověkém Maďarsku, J. Untermanna (NSR) Gallové, Ligurové a Iberové v Jižní Francii podle svědectví osobních jmen a G. F. Jensena (Dánsko) Skandinávská osobní jména v Lincolnském a Yorském hrabství.

Celkem malá pozornost byla věnována mikrotoponymii. Přednáška E. Ejdera (Švédsko) Moderní výzkum pomístních [108]jmen vycházela ze zkušeností s dlouholetým, pečlivě organizovaným a odborně vysoce fundovaným sběrem PJ ve Švédsku; R. Rentenaar (Nizozemsko) probral v přednášce Pomístní jména a způsoby měření vztah mikrotoponymie k různým měřicím soustavám.

Vztahy dialektologie a onymie se zabýval H. Steger (NSR) v přednášce Grafika jmen jako pramen datace nářečního vývoje a Sl. Utěšený (ČSSR) Hodnota místních jmen pro dataci nářečního vývoje. Oba ukázali na toponymickém materiálu svých zemí, jak historické doklady jmen dochovávají leckdy hláskové změny z apelativního materiálu nezjistitelné, z nichž některé jsou znaky nářečními.

Z ostatních přednášek připomínáme jen referát O. Leyse (Belgie) Formální vztah vlastního jména k apelativu: čistě lingvistickým rozborem byl stanoven strukturní rozdíl mezi oběma kategoriemi jmen. Vlastní jména se vydělují z běžného lexikálního materiálu po počáteční primární homofonii funkční i formální diferenciací: dub → Dub, stč. Petróv → nč. Petrův × MJ Petrov. V různých jazycích je lexikální, morfematická nebo fonologická (a také akcentová — srov. Kuryłowiczův příklad řeckého karpós × Kárpos v knize L’accentuation des langues indo-européennes, Wrocław-Kraków 1958, s. 116) petrifikace na různém stupni. Přednáška se pokusila o velkou míru obecnosti, nepřinesla však v podstatě žádný nový pohled, jak na to upozornil též v diskusi Rudnyćkyj. (Viz též W. Fleischer Zum Verhältnis von Name und Appellativum im Deutschen, Leipziger Abhandl. zur Namenforschung und Siedlungsgeschichte II, Sonderdruck aus „Wisenschaftliche Zeitschr. der Karl-Marx-Universität Leipzig“, Gesellschafts- und sprachwiss. Reihe, 13, 1964, seš. 2, s. 369—378, a P. Trost, Der Gegenstand der Topomastik, tamtéž, 11, 1962, seš. 2, s. 265—277).

Téměř všem přednáškám byl společný lingvistický přístup ke zkoumané problematice. Ozvaly se proto v diskusi oprávněné hlasy k hlubšímu spojení pohledů lingvistických s historickými a geografickými. Tematicky přitahovaly autory převážně jazyky kontaktní oblasti nebo oblasti jazykově (národnostně) izolované (Irsko, Malta). Řada účastníků kladla důraz na koordinaci výzkumů i na vypracování přesných metod, přičemž byla jako příklad v rámci onomastického bádání slovanského uvedena onomastika polská, česká a činnost lipské skupiny. Všechny přednášky, referáty a diskuse vyjdou ve sborníku londýnské university.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 106-108

Předchozí Jaroslav Závada: Pražské kolokvium o mechanizaci a automatizaci v jazykovědě

Následující Jana Ondráčková: Leningradský seminář o produkci a percepci řeči