dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ještě k problematice souřadného a podřadného souvětí

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Еще к проблематике сложно-сочиненного и сложно-подчиненного предложения / Encore sur les problèmes de la période coordonnée et subordonnée

V podnětném článku Složité souvětí a jeho klasifikace (SaS 27, 1966, 289 až 299) zakládá J. Bauer klasifikaci souvětí a spolu s tím řešení problematiky souvětné souřadnosti a podřadnosti nejprve na derivaci složitého souvětí ze souvětí jednoduchého tak, že k souvětí jednoduchému připojuje větu hlavní nebo vedlejší, popř. věty hlavní nebo věty vedlejší. Těmito derivacemi získává z jednoduchého souvětí souřadného vždy složité souvětí souřadné, z jednoduchého souvětí podřadného získává podle toho, zda se připojí věta vedlejší, či věta hlavní, jednou složité souvětí podřadné, podruhé složité souvětí souřadné.

Pokud jde o název složité souvětí, kterého užívá J. Bauer, a název souvětí složené, užívaný v mém článku, rozdíl není jen terminologický. Souvětí složené jsem vyložil podle celkové jeho struktury jako strukturně izomorfní k souvětí jednoduchému (s. 36): jako v souvětí jednoduchém je buď vztah souřadnosti, nebo podřadnosti mezi větami, tak v souvětí složeném je buď vztah souřadnosti, nebo podřadnosti mezi „částmi“ souvětí. To se jeví jako méně uspokojivé, jen pokud jde o souřadné souvětí skládající se pouze z vět hlavních. Tu se zdá adekvátnější pojetí J. Bauera, který v takovém případě určuje jako složité jen to souvětí, v kterém jsou hlavní věty spjaty „různými druhy vztahu koordinačního“ (292). Vadou je však to, že se hned v první etapě třídění užívá ještě dalšího znaku, tj. věcně obsahového vztahu mezi větami hlavními. Tak se zřetel k základnímu syntaktickému vztahu souřadnosti a podřadnosti kombinuje se zřetelem k významovým vztahům mezi větami. Pojem složité souvětí není pak základním pojmem syntaktickým, jakým je souvětí jednoduché, nýbrž pojmem, který je v souvětích skládajících se pouze z vět hlavních, a jen v těchto souvětích, diferencován od souvětí jednoduchého významovou složitostí. — Termín souvětí [133]složené nám kromě toho umožňuje terminologickou souměrnost, patrnou z tohoto schématu:

 

 

věta

 

 

věta jednoduchá

 

 

(věta složená) čili souvětí

 

 

 

 

souvětí jednoduché

 

 

souvětí složené

Bylo by sice nepřijatelné připojovat adjektivum složená k termínu věta složená, bylo by však také sotva vhodné říkat věta složená složitá.

Všimněme si podrobněji Bauerovy argumentace. Autor uvádí derivaci[1] H1—V11 → (H1—V11)—H2, v níž H2 přistupuje k H1—V11, a říká, že jde jen o variantu typu H1—H2—V (295); ta však vznikla podle Bauera z typu H1—H2. Týž typ tedy může být derivován z konstrukce podřadné i souřadné. J. Bauer však neukazuje, že také např. konstrukce (H1—H2)—V11 může být derivována dvojím způsobem; uvádí její derivaci pouze ze souřadné konstrukce H1—H2, ne však také z podřadné konstrukce H1—V11 (H2 totiž může být připojeno přímo k H1). Nelze tedy bázovou strukturu učinit kritériem souřadnosti a podřadnosti složených souvětí (v. dále).

Tak jednoduchým způsobem nemůžeme poznat a vyložit strukturu složitého útvaru, jakým je právě souvětí složené. Strukturu souvětí jako celku nemůžeme postihnout, hledíme-li pouze ke vztahům, které se realizují v části souvětí, tj. především k tomu, zda v souvětí je (souřadné) spojení dvou nebo více vět hlavních, či není. Zásadu zkoumat strukturu souvětí jako celku je možno realizovat tak, že se zkoumají ty strukturní rysy, v nichž se celková stavba souvětí projevuje.

K nim patří modální výstavba souvětí. Všimněme si, jak právě podle ní můžeme rozlišit nejen jednoduché souvětí souřadné a podřadné, jak jsem ukázal jinde,[2] ale i složené souvětí souřadné a podřadné. V souřadné konstrukci (H1—V11)—H2 mohou mít H1 a H2 různou modálnost, např. H1 může být větou oznamovací, H2 větou tázací:

(1) Viděli jste, že déšť potrvá delší dobu, a proč jste tedy nezačali stavět stany?[3]

Naproti tomu v konstrukci (H1—H2)—V11, tj. v konstrukci, kterou označuji na rozdíl např. od J. Bauera jako podřadnou, musí mít obě věty touž modálnost, obě musí být buď oznamovací, nebo tázací (popř. rozkazovací):

(2) Utábořili jste se a začali stavět stany, když začalo pršet?

Tu jde zajisté o podstatný rozdíl mezi oběma souvětími, rozdíl, který je dán rozdílnou soudržností (kohezí) mezi částmi souvětí.

[134]Skutečnost, že strukturu syntaktické jednotky lze lépe než generativní metodou nejednou posoudit na základě transformací progresívních, tj. takových, jimiž se zkoumaná struktura transformuje na jiné, projevuje se také při transformacích větosledových. Na rozdílné větosledové transformace v souvětích souřadných a podřadných ve srovnání s obdobnými slovosledovými transformacemi v konstrukcích větněčlenských typu staročeské samohlásky a souhlásky a staří lidé a chlapci jsem ukázal v čl. cit. v poznámce 3 (s. 35n.). Zde stačí připomenout rozdílné transformační možnosti bez příkladů. V souvětí souřadném lze změnit sled částí souvětí, přičemž souřadicí spojky zůstávají na svém místě, tedy např. (H1—V11)—H2 → H2—(H1—V11), pokud tomu nebrání věcně obsahový vztah mezi částmi. Nelze však změnit sled jen vět hlavních, tj. tak, že by si H1 a H2 prostě vyměnily místa; nelze tedy výchozí konstrukci změnit na (H2—V11)—H1 (změnil by se tak smysl souvětí).

Jinak je tomu se souvětím podřadným: je možno změnit sled jen hlavních vět, tj. věty hlavní si mohou prostě vyměnit místa (pokud tomu nebrání věcně obsahový vztah mezi nimi), např. (H1—H2)—V11 → (H2—H1)—V11.

Uvedené transformační rozdíly ukazují, doufám, zřetelně na podstatnou rozdílnost mezi konstrukcemi (H1—H2)—V11 a H1—(H2—V11).

Bauer má pochybnosti o existenci konstrukce . Věty vedlejší tu prý determinují hlavní větu jednotlivě, V2 vyjadřuje „další omezení platnosti věty hlavní“ (s. 294, pozn. 11). Dále totiž Bauer říká, že „do subordinačního vztahu vstupují obě vedlejší věty společně“ (296). Jak to však poznáme, když následují jedna za druhou? Skutečně zjistitelnými vlastnostmi vedlejších vět, které jsou ve vztahu souřadnosti, je (1) to, že jsou ve stejném syntaktickém vztahu k větě řídící, (2) to, že jsou navzájem v některém významovém vztahu, ve kterém bývají také větné členy několikanásobné (vztahu slučovacím, odporovacím, stupňovacím, důsledkovém aj.). Tento významový vztah je patrný i tehdy, jestliže vedlejší věty jsou od sebe odděleny větou řídící, např. Že s tím nesouhlasí, stále prohlašoval, a že se tedy k nám nepřidá. Souvětí lze transformovat na běžný větosled: Stále prohlašoval, že s tím nesouhlasí a že se tedy k nám nepřidá. Taková větosledová transformace je možná také v mém příkladu (s. 41), v němž Bauer vedlejším větám nepřiznává souřadnost: Probíhají-li v přírodě paralelně dva procesy, které jsou od sebe prostorově odděleny, a jsou-li od sebe dostatečně vzdáleny, pak průběh jednoho z nich nemusí v určitém časovém rozmezí ovlivňovat chování druhého. Na rozdíl od toho v konstrukci, v níž věty vedlejší nejsou navzájem v syntaktickém vztahu (souřadnosti), taková větosledová transformace možná není, např.: Když se uklidnil, řekl, že náš návrh přijímá.

Přínosem je Bauerovo zjištění, že v konstrukci (H1—H2)—V11 lze spatřovat paralelu ke konstrukci H1—(V11—V12). Z něho dokonce vyvozuje závěr lišící se od ostatních výkladů jeho článku, že by pak bylo možné v konstrukci (H1—H2)—V11 „považovat subordinační vztah za základní“ (298). Pokládá zde tedy za možné to, co na předcházející stránce mému výkladu vytýká, když říká, že zařazením konstrukce V11—(H1—H2) do podřadného souvětí nadřazuji [135]„subordinační vztah koordinačnímu“ (297), nebo už předtím, že nerespektuji dost hierarchii syntaktických vztahů v souvětí (295).

O případech jako Přijdu a pomohu ti, budeš-li si přát Bauer říká, že jsme na rozpacích, zda jde o konstrukci (H1—H2)—V11, či H1—(H2—V11), a že rozhoduje celkový smysl nebo kontext. To je správné. Nelze však souhlasit s tím, že by takové případy byly sotva možné, „kdyby se připojením věty vedlejší skutečně podstatně měnila základní struktura souvětí“ (298). Je třeba především říci, že se v tomto případě základní struktura souvětí opravdu může měnit. Je nepochybně rozdíl mezi tím, činím-li na přání závislou jen pomoc, či příchod i pomoc. Vada je dále v tom, že se tu Bauer zabývá jen variantou (H1—H2)—V11. O té opravdu asi platí, že je výjimečná. J. Bauer však přechází to, že varianta V11—(H1—H2), tj. s vedlejší větou v antepozici, výjimečná není, třebaže není příliš častá. Celkový smysl této varianty nebývá také nejasný; většinou je bez širšího kontextu zřejmé, zda se V11 vztahuje k (H1—H2), či pouze k H1. Kromě toho máme možnost vyjádřit jednoznačně závislost V11 pouze na H2 tím, že V11 anteponujeme před H2, takže máme konstrukci H1—(V11—H2).

Věnujme ještě pozornost úvahám, kterými se Bauer snaží dokázat správnost svého a např. Hrbáčkova pojetí souvětné souřadnosti. V souvětí souřadném, říká Bauer, je koordinace „vztahem základním“ (296). Je však třeba zdůraznit, že z této teze neplyne ještě odpověď na otázku, co je souřadné souvětí, neplyne z ní, že v konstrukci V11—(H1—H2) je koordinační vztah vztahem základním (297) a že „celková struktura složitého souvětí je podřadná, jestliže je v něm jen jedna věta hlavní“ (296). Bauer opírá tvrzení, že konstrukce V11—(H1—H2) je souřadná, také o to, že k ní dospěl „derivací od souvětí souřadného“ (297) připojením věty vedlejší. Uniklo mu však, jak jsem již upozornil, že k ní lze dospět také od souvětí podřadného připojením věty hlavní.

Názor, který J. Bauer zastává, nelze podepřít ani tím, že v případě Po příchodu domů jsem hrál na piano a bratr zpíval jde o souvětí souřadné, „třebaže jsou obě věty rozvity společným příslovečným určením času“ (298). Souvětí souřadné je to proto, že se skládá jen z vět hlavních, neobsahuje žádnou větu vedlejší. Je to zvláštní případ souvětné konstrukce, jež se vztahem jednoho závislého výrazu k dvěma výrazům souřadným shoduje s konstrukcemi typů V11—(H1—H2) a staročeské samohlásky a souhlásky. Jestliže větu bratr zpíval oddělíme tečkou (Po příchodu domů jsem hrál na piano. Bratr zpíval), rozložili jsme souvětí do dvou samostatných vět: výraz po příchodu domů už syntaktický celek s větou Bratr zpíval netvoří. Jeho syntaktický vztah s ní byl zrušen, ne pouze uvolněn.

Vraťme se k připomenuté Bauerově tezi, že v souvětí souřadném je koordinace „vztahem základním“. Nelze z ní vyvodit odpověď na otázku, co je souvětí souřadné, proto, že teze je neúplná. Není řečeno, zda se myslí koordinace jen mezi hlavními větami, či také např. mezi větou a souvětím podřadným, resp. mezi souvětími podřadnými. Tu je jádro problému. Bauer sice říká, že do vztahu koordinačního „mohou vstupovat jednoduchá věta s podřadným souvětím nebo celá podřadná souvětí“ (296), nebo dokonce, když se zabývá něčím jiným, totiž symbolickým vyjadřováním větné stavby, [136]že „subordinační spojení vět v složitém souvětí nutno považovat vždy za jedinou syntakticko-sémantickou jednotku, která se do složitějších útvarů začleňuje jako celek“ (297), ale pak — v rozporu s tím — souřadnost souvětí posuzuje podle vztahu koordinace jen mezi větami hlavními.

V čl. K třídění složených souvětí (SaS 26, 1965, 36) jsem jako souvětí souřadné určil takové souvětí, které lze rozdělit na části, mezi nimiž je vztah souřadnosti. Může se zdát, že tu je pojem gramatický, tj. souvětí, určován pomocí pojmu negramatického, tj. část. Avšak jde tu o část souvětí a v článku vysvětluji, že se jí rozumí věta hlavní nebo podřadné spojení vět hlavních s vedlejšími, jindy jí může být i spojení jen vět hlavních.

Oprávnění posuzovat souřadnost souvětí ne jen podle vztahu mezi hlavními větami (v souvětí jednoduchém), ale také podle vztahu souřadnosti mezi částmi souvětí (v souvětí složeném) je dáno tím, že tak hodnotíme souvětí jako celek, že tak postihujeme rozdílnou soudržnost souvětí souřadného a podřadného, projevující se, jak bylo ukázáno, rozdílnými možnostmi modální výstavby obou druhů souvětí a rozdílnými větosledovými transformacemi.

 

R É S U M É

Further Comment on the Basic Problems of the Coordinate and Subordinate Sentences

In reply to J. Bauer’s paper The „compound“[1] sentence and its classification (SaS 27, 1966, 289—299), the author of the present article holds that the structure of a „compound“ sentence can be described adequately only if we examine those essential features of the „compound“ sentence that reflect its structure as a whole.

One of the most important (though linguistically neglected) features of a „compound“ sentence is its modal structure. Another important feature of the structure of a „compound“ sentence is the sequence of its clauses, or of the parts of the sentence. The investigation of the „compound“ sentences from these aspects shows that the coordination of a „compound“ sentence should not be evaluated only from the coordination between the main clauses, but between the parts of the „compound“ sentence, consisting for instance of one main clause and one subordinate syntagma made up for instance of one main and one dependant clause.

The article deals also with the problem of subordination between dependent clauses.


[1] Symbolem — označuji syntaktický vztah vůbec. Zda jde o vztah souřadnosti, či podřadnosti, je patrno z ostatních symbolů: ze vzorců H1—H2, V11—V12 je patrno, že jde o vztah souřadnosti; vzorci H1—V11 nebo V12—V21 je vyjádřen vztah podřadnosti (závislost věty vedlejší na jiné větě vedlejší je vyjádřena horními indexy u symbolu věty vedlejší: věta vedlejší závislá na větě hlavní má horní index 1 u symbolu V, věta vedlejší závislá na V1 má horní index 2 u symbolu V. Tím se symbol → uvolňuje pro význam ‚transformuje se na‘.

[3] Viz můj příspěvek Vztah souřadnosti a podřadnosti v souvětné stavbě, sb. Přednášky v IX. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 1966, 37.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 2, s. 132-136

Předchozí Tatiana Slama-Cazacu: Quelques remarques sur l’objet et la méthodologie de la psycho-linguistique, et sur les possibilités d’application

Následující Jaroslav Machač: K lexikologické problematice slovních spojení