Z otázek fonologických
Josef M. Kořínek, V. S. (= Vladimír Skalička), Bohumil Trnka
[Chronicles]
Problèmes phonologiques
Několik zajímavých ukázek toho, jak lze užít strukturální metody s prospěchem i při řešení sporných otázek indoevropského prajazyka, obsahuje kniha J. KURYŁOWICZE Études indoeuropéennes 1. (Prace Komisji Językowej, č. 21, Krakov 1935, IV + 293 str.). Autor obral si mimo jiné za úkol stanovit chronologii jistých hláskových jevů promítaných do prajazyka, zvláště chronologii rozlišení velárních souhlásek, postupného zániku souhlásek laryngálních (které Kuryłowicz předpokládá pro [193]prajazyk k osvětlení vývoje jeho vokalismu) a ablautu. Jako příklad využití fonologického hlediska uvádím důvtipný důkaz, že indoevropská řada labiovelární, předpokládaná většinou pro prajazyk vedle řady čistě velární a prepalatální (labiovelára kṷ atd. vedle velár k… a prepalatál k'…) je pozdního původu a náleží jen kentumové oblasti pozdějších jazyků indoevropských (t. j. latiny, řečtiny atd.) Tento názor zastával již dříve Reichelt (v Indogerm. Forschungen 40, 40 n.), ale jeho čistě fonetické vysvětlování vzniku labiovelár na důkaz nestačí. Výklad K-ův je tento: počátek labiovelár v kentumové oblasti je v kombinačních variantách prajazykových velár před palatálními vokály (tedy k > kṷ atd. disimilací, tak jako v etiopštině); koincidencí těchto labialisovaných variant s původními fonématickými skupinami velára + ṷ, které se vyskytovaly i před jinými vokály než palatálními, bylo umožněno fonologisování oposice velára — labiovelára (k — kṷ )a současně byla odfonologisována oposice postpalatála — prepalalála (k — k'), takže v kentumové oblasti — na rozdíl od oblasti satemové, kde trval prajazykový stav beze změny — byla původní oposice k — k' atd. nahrazena oposicí k — kṷ atd. Případy, jež v jazykovém materiálu indoevropském tomuto výkladu odporují, odklízí autor celkem snadno jako výsledek různých analogií.
Uvedené pojetí vzniku indoevropských labiovelár, založené jednotně a fonologicky, působí přesvědčivěji než všecka pojetí dosavadní, a nutno tedy počítat s důsledky, jež z něho plynou pro chronologii hláskového vývoje praindoevropštiny a také pro dosavadní úsilí o zjištění eventuálních genetických vztahů mezi indoevropštinou a ostatními kmeny jazykovými.
J. M. Kořínek
J. LAZICZIUS pokouší se v čl. Probleme der Phonologie (Ungarische Jahrbücher XV, 1935, str. 193—208) dáti bezpečný podklad teorii o fonologických elementech (fonématech a variantách). Vychází z t. zv. Bühlerova modelu řeči. Podle Bühlera, Sprachtheorie 28, znak je spojením 1. výrazu mluvčího (Ausdruck), 2. znázornění (Darstellung) ve vztahu k předmětům a 3. apelu (Appell) na druhou osobu. L. připisuje fonématům všecky tyto tři stránky. Stylistické varianty, které nazývá emfatiky (stylistickou variantou je na př. dlouhé o ve slově bóže, které v protikladu k bože vyjadřuje vzrušený styl) mají prý jen dvě stránky, znázornění zde prý chybí. Varianty pak vlastní jsou relevantní jen ve funkci výrazu (takovými variantami jsou na př. dentální a zadopatrové n ve slovech brána, branka).
Toto schema vypadá velmi pěkně, ale ve skutečnosti Bühlerův model má svou platnost jen spojením všech tří stránek. Jakmile řeč ztratí některou z těchto stránek, přestává být řečí. Není přece možný výraz, který by nic neznázorňoval. I emfatika něco znázorňují, totiž nějaký postoj mluvčího k něčemu. Je však velkou zásluhou Lazicziova článku, že upozorňuje na důležitost „emfatikologie“ a svéráznost jejích problémů; jistě může — jak L. soudí — v tomto směru fonologii hodně pomoci t. zv. stylistika Ballyho.
Lazicziův výklad variant sám je asi pochybený. L. zaslouženě odmítá teorie Doroszewského (vyslovené v Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, 1931 a v Revue des études slaves XII, 1932) a vybírá z nich jedině správné jádro, že také varianta má nějakou funkci v jazyce, ale ani L. její funkci asi nevystihl. Jak je možno tvrdit, že v maďarských slovech isten, istenke (foneticky išten, išteηke, fonologicky išten, ištenke, obdobně českému brána, branka), nemají varianty fonému n (totiž n dentální a zadopatrové) ani hodnotu znázornění ani hodnotu apelu, ale že mají hodnotu výrazu? Užití varianty n či η nemá přece vůbec žádnou hodnotu výrazu. Naopak právě nedostatek této hodnoty je pro takovou variantu charakteristický. Jakmile by se varianty zaměnily, t. j. jakmile by se dostaly na místo nenormální, na př. kdybychom řekli išteη nebo ištenke, podobně jako bráηa nebo branka, nastal by zjev, který signalisuje něco nenormálního a který proto může nabýt funkční hodnoty, t. j. může se státi emfatikem nebo dokonce novým fonématem. Podstata varianty záleží tedy v protikladu k funkčnosti, t. j. v negaci funkce.
Můžeme říci, že článek L-ův, ač je hodně subjektivní, přece obsahuje plodné podněty pro další bádání.
O podobné problémy jde J. VACHKOVI v článku Several Thoughts on several statements of the phoneme theory, American speech X, str. 243 až 255. — V hlavní části svého článku zabývá se Vachek dobře poučený na vývoji pojetí fonému, zvláště u linguistů amerických — poměrem fonému a hlásky a definicí fonému. Je zajímavé, že ti, kdo šli na definici fonému z poměru starého pojmu hlásky a nového pojmu fonému, obyčejně přišli k názoru, že [194]poměr foném: hláska odpovídá Saussurovu poměru langue (jazyk): parole (mluva), ať si již pod tímto poměrem představovali cokoliv. Tak se děje i Vachkovi (zvl. v článku What is phonology, English Studies XV); proto nalézá potvrzení toho u linguistů amerických (Graff, American Speech XV, 1935; Twaddell, On defining the phoneme, Language Monographs, Baltimore, XVI., 1935) a u zesnulého, naposled v Praze žijícího ukrajinského linguisty A. Artymovyče (v přednášce proslovené v Pražském linguistickém kroužku r. 1933, která vyjde v čas. Slavia). Na tom základě dochází Vachek k této definici fonému: Foném je funkčně použitelný znak v jazyce, projevující se v mluvě (dvěma nebo více) hláskami, které jsou (1) akusticko-motoricky příbuzné a (2) navzájem se vylučují co do své polohy v morfému.
Ale nejasné je tu především právě slovo hláska. Vachek praví, že foném „se projevuje v mluvě dvěma nebo více hláskami“. Tedy třeba české n se realisuje dvojím způsobem, buď jako n zubní (v slově brána) nebo jako n zadopatrové (v slově branka). Dále praví, že tyto hlásky jsou „navzájem výlučné“. Tak je na př. české n zadopatrové před k, jinde je dentální. Ale to všechno jsou se stanoviska fonologie varianty (srv. Projet de terminologie phonologique standardisée, Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, 319). Varianta je něco, co naprosto zřetelně patří k langue (ať již je „langue“ cokoliv). Jak jsem již uvedl v referátu o článku Lazicziově, podstata varianty je v protikladu k funkčnosti: varianta tedy nevzniká při aktuální mluvě, nýbrž je pevně určena v langue. Na základě těchto variant jsou možné jednak stylistické varianty (emfatika), jednak všelijaké varianty individuální (vyjadřující osobu, náladu a p., Projet, str. 320). Co je mimo to, jsou zvukové odstíny (nuances des sons, Projet, tamtéž), které fysikálně nutně musí být po každé jiné, které se však nedotýkají jazykového povědomí, a proto v linguistice nemají co hledat.
Myslím, že v celém tom systému slovo hláska nemá místo a že tedy musíme při definici fonému vycházeti s jiného hlediska než z poměru foném: hláska.
Hlavní zásluhou této části článku je pěkný souborný výklad příslušných názorů anglosaských, hlavně amerických linguistů (Graffa, Twaddella. Jonese, Bloomfielda).
V druhé části článku podává Vachek nárys celé oblasti fonologie, tak jak ji pěstuje pražská škola linguistická. Vachek — jistě záslužně — znovu upozorňuje na to, co je to fonologický systém, čemu se říká korelace a disjunkce, připomíná zákony řadění fonémat, fonologickou historii a geografii. Mezi nefonology se udržují často domněnky o jednostrannosti fonologie, hlavně co se týče její nehistoričnosti. Proto nemůže být právě na mnohostrannost fonologie nikdy dosti upozorněno.
Celý článek přispěje jistě k prohloubení styků mezi linguisty americkými a pražskými.
V. S.
Pro vývoj fonologické teorie jsou důležitá poslední dvě pojednání prof. N. TRUBETZKÉHO v Journal de psychologie (roč. 33, str. 1n.) a v 6. svazku Travaux du Cercle linguistique (str. 29n.). V prvním z nich (Essai d’une théorie des oppositions phonologiques) podává rozbor t. zv. disjunktních protikladů fonologických, v druhém (Die Aufhebung der phonologischen Gegensätze) se zabývá neutralisací a podmínkami, za nichž se vyskýtá v různých jazycích.
Fonologické protiklady rozděluje nyní Trubetzkoy na protiklady bilaterální (jednorozměrné) a multilaterální (vícerozměrné) podle toho, zda je úhrn rysů společných oběma členům protikladu omezen jen na tento protiklad nebo zda se opakuje ještě u fonématu jiného. Protiklad p/b je na př. ve francouzštině bilaterální, ježto úhrn společných rysů obou fonémat (závěr a retná artikulace) se ve francouzštině objevuje jen u tohoto páru, kdežto protiklad p/t je multilaterální, poněvadž úhrn rysů oběma členům tohoto protikladu společných (závěr a neznělost) je ještě u jiného francouzského fonématu (k). Protiklady bilaterální i multilaterální mohou býti jednak isolované, jednak proporční. Protiklad je isolován tehdy, neopakuje-li se vztah existující mezi jeho členy v témže systému jazykovém (srov. isolovaný protiklad bilaterální r/l a multilaterální f/z ve francouzštině), proporční pak, je-li vztah mezi jeho členy totožný se vztahem mezi členy jiných protikladů téhož jazykového systému (srov. na př. proporční protiklad bilaterální p/b, t/d, k/g atd., multilaterální p/t, b/d, m/n ve francouzštině). Z uvedeného je zřejmé, že se Trubetzkého protiklady multilaterální nekryjí pojmově s protiklady, které se podle dosavadní terminologie nazývají disjunktními; některé z protikladů disjunktních náleží k bilaterálním. Vedle tohoto rozdělení uvádí Trubetzkoy do fonologické teorie též další rozlišení protikladů bila[195]terálních na privativní, má-li jeden ze členů protikladu relevantní vlastnost, která schází druhému, stupňové, představují-li členy protikladu různé stupně téže vlastnosti (jako fr. i/e, v nichž se i liší od e jen stupněm rozevření úst), a ekvipolentní, které obsahují členy, jejichž rozlišující vlastnosti nemohou býti pojaty ani jako dva stupně vlastnosti ani jako její klad nebo zápor (srov. franc. s/š). Znakem důležitým pro poznání privativních protikladů a rozdíl od ekvipolentních je to, že mohou být neutralisovány v postavení strukturálně podmíněném (jako v češtině znělé na konci slova), pro poznání protikladů stupňových existence aspoň jednoho fonématu, který má jiný stupeň vlastnosti, než je stupeň odlišující oba členy protikladu (jako i/e -e ve francouzštině), pro poznání ekvipolentních pak to, že tyto podmínky neexistují. Výsledky této široké analysy, o které tu předběžně referujeme a které budou jistě podrobeny dalším diskusím (srov. referát v ČMF., roč. 23, 1936), neruší fonologickou terminologii vypracovanou Kroužkem (TCLP. IV) a analysa ta musila býti jednou podniknuta. Pojem korelace zůstává téměř nedotčen, zařazuje se jen do širšího systému jako privativní protiklad proporční, za jejíž nutnou podmínku pokládá nyní Trubetzkoy neutralisaci. Je třeba dále vytknouti, že dosavadní pojem příznaku se jednak asi teoreticky rozšiřuje — a tu se zdá býti jakási nejasnost — i na bilaterální protiklady isolované typu r/l, jednak zužuje vyloučením z protikladů stupňových a ekvipolentních. Zajímavé jsou též Trubetzkého výklady o neutralisaci v pojednání uveřejněném v 6. sv. „Travaux“. Vyjmeme z nich jen nejdůležitější. Bystře je v nich rozlišena neutralisace podmíněná vnějškově sousedstvím nějakého fonématu od neutralisace podmíněné strukturou slova daného systému jazykového. V prvém případě bývá zástupce archifonématu, kterým je nahrazován neutralisovatelný protiklad privativní v neutralisačním postavení, buď ten člen protikladu, který je foneticky podobný nebo totožný fonématu působícímu neutralisaci (srov. neutralisaci znělosti před párovými znělými souhláskami v češtině) nebo nějaká hláska stojící foneticky mezi fonetickou realisací obou členů neutralisovatelného protikladu. V druhém případě je zástupcem archifonématu v neutralisačním postavení buď hláska stojící mezi fonetickými realisacemi protikladových členů nebo nejčastěji bezpříznaký člen neutralisovatelného privativního protikladu. Strukturálně podmíněná neutralisace se objevuje též u protikladů stupňových, ale ježto se některé členy tohoto protikladu rozkládají v minimum nějaké vlastnosti + něco více než minimum této vlastnosti (na rozdíl od příznakových členů privativních protikladů, jež se rozkládají v archifonéma + něco), jest zástupcem neutralisovatelného stupně protikladu stupňového ten z jeho členů, který má minimum této vlastnosti (na př. v ruštině protiklad o/a je v neutralisovaném postavení nahrazován fonématem a, které je „minimálně úzké“).
B. Trnka
Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 3, pp. 192-195
Previous Josef Bukáček: Poesie a literatura v pojetí B. Croceho (Vzpomínka k jeho sedmdesátým narozeninám)
Next Zdeněk Vančura: Kniha o jazyku novinových titulků
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1