Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v únoru a březnu 1936

[Kronika]

(pdf)

-

22. února. B. Václavek: České zlidovělé písně. Přednáška shrnuje výsledky příprav k edici českých světských písní zlidovělých, kterou Václavek chystá s R. Smetanou jakožto spolupracovníkem hudebním. Oba zkonsignovali na 160 zlidovělých písní a shledali k nim doklady a varianty, především z materiálu tištěného a z rukopisných sbírek, zčásti též vlastním sbíráním tradice. Jde o písně, které jsou známy jako individuální výtvory umělé, ale které lid přijal za své a postupně se pak v tradici staly výtvorem kolektivním. Tyto písně spadají svým vznikem většinou do let 1820—1840 (po případě 1810 až 1860). Vznikly zpravidla ze zájmů romantismu o píseň lidovou a z jeho napodobení lidové písně. V lidu se šířily jednak společenskými zpěvníky, jednak kramářskými tisky, konečně i opisy a školou. Již v těchto průchodních stanicích se s nimi dějí drobné změny, nejvíce se jich však provedlo ve vlastní lidové tradici. Výsledek této censury lidového zpěvu je pro písně většinou esteticky prospěšný.

Pří studiu zlidovělých písní se objevuje řada zajímavých otázek, a to jak konkretních, vztahujících se na jednotlivé písně (ze sokolské písně „Čtvrtého července“ vznikla na Mor. Slovácku stručná milostná píseň, která si zachovala původní nápěv; otázky autorství nejsou dosud jasné u Galašovy (?) písně „Já jsem sice hrobař chudý“, Hankovy „Když jsem svou Lidušku vyprovázel domů“, Hněvkovského „Na blízku za městem“; dlouho nebyl znám umělý původ u Hankových písní „Červenaj se kopce, stádo běží z obce“ a „Ach, jak Bělo, všecko se zde směje“ a pod.), tak i otázek metodologických. Především je důležité čistě vědecké hledisko moderních sběratelů, neprovádějících ani estetickou ani morální censuru sbíraných písní. Bádání v lidových písních může si proto dnes klásti otázky jinak a výsledky budou také jiné, na př. v otázce t. zv. zanikání písně lidové. Mizí pouze“ píseň, která souvisela s uzavřenou, statickou kulturou české vesnice 18. a 19. století, protože se rozpadá společenský základ této písňové kultury; to neznamená zánik lidové písně vůbec. Musíme však určiti jinak pojem písně lidové a již dnes obraceti pozornost ke zpěvu všech vrstev. Vyrovnání mezi městem a vesnicí rychle postupuje. Lidová píseň v dosavadním slova smyslu zmizí, všecky písně budou zlidovělé. Od pojmu písně lidové nutno tedy postoupiti k pojmu písně národní, jakožto písně společné všem vrstvám příslušníků téže jazykové pospolitosti. Studium písní zlidovělých jest rovněž krokem na této dráze, jako důležitý příspěvek k studiu lidové písně vůbec, poněvadž tu známe původní individuální formu, u lidové písně obyčejně neznámou. Ukazuje také vzájemné působení „vyšší“ a „nižší“ kultury, nejprve vliv lidové [197]písně na literaturu a pak umělé poesie na lidovou píseň. Tento dvojí proces se někdy stýká i v jediné písni.

24. února. V. Chaloupecký: Církevně-slovanská tradice v Čechách (I). Hyperkritické přesvědčení Dobrovského o slovanské bohoslužbě v Čechách fascinovalo, po dlouhou dobu a na škodu vědy, badatele slovanské i německé. Teprve epochální práce Pekařova o Kristiánovi učinila průlom do této teorie. Dnes nemůže býti pochybnosti o tom, že Bořivoj přijal na Moravě křest z ruky Metodějovy a že šířil na hradech svého panství (cuius regio, eius religio) slovanskou formu křesťanského vyznání. Usus slovanského jazyka při bohoslužbě, jejíž ritus byl vždy ritem církve západní, udržoval se vedle latiny, ať propagován, ať tolerován, skoro do konce 11. století. Česká církev té doby i v oné formě slovanské byla kulturně a bohoslovně dcerou církve západní. Tyto závěry lze opříti o novou filiaci našich nejstarších legend církevněslovanských a latinských, která plyne ze zevrubného studia hojných dokladů cyklu cyrilometodějského, ludmilského a prokopského. Starší nežli staroslověnská legenda svatováclavská je ludmilská legenda Menckeova (Fuit in provincia Bohemorum), která vznikla ještě za života svatého Václava. Do 10. století patří také legenda Diffundente sole, jež jest důležitým pramenem historickým. Tímto zařaděním se dotvrzuje nepřímo i pravost Kristiánovy legendy.

29. února. A. Mráz: Lev Tolstoj a Slováci. (K problému literárních vlivů.) Na pozadí intenzívneho slovenského záujmu o politické a kultúrne veci ruské, datujúceho sa najmä od čias štúrovských, zaujímave a složite utváral sa pomer Slovákov k dielu a učeniu L. Tolstého. V prvej periode tohto záujmu (od r. 1880) dominujú momenty literárne, slovenskí literárni teoretikovia osvetľujú slovesné dielo Tolstého ako vrcholný zjav realizmu a vyznačujú mu učiteľskú funkciu pre domáce literárne snahy. Ale zároveň pre Slovákov má literárne dielo Tolstého politický a národný dosah, jeho existenciou posilňujú svoje vedomie o slovanskej tvorivosti a kultúrnej budúcnosti. Tolstého interpretujú s veľkým prízvukom slovianofilským. Robil to najmä Svetozár Hurban Vajanský a Josef Škultéty.

Rovnako dramatický a intenzívny bol pomer Slovákov k Tolstého mravnému a sociálnemu učeniu. Vajanského skupina túto časť Tolstého pôsobenia neguje. Nielen preto, že súhlasne s ruskými oficiálnymi a slovianofilskými kruhmi v tom videli zoslabovanie sil, od ktorých Slováci čakali posilnenie v svojom existenčnom zápase proti Maďarom, ale složenie slovenskej spoločnosti a jej ideologická orientácia odporovala konzekvenciám Tolstého mravného a sociálneho učenia. No už v nasledujúcom deceniu, na začiatku deväťdesiatych rokov predošlého storočia, keď do slovenského života vstupuje nové pokolenie s úpornou vôľou revízie teorie i praxe slovenského národného zápasu, i na učenic Tolstého reaguje sa odlišne. Časť mladého pokolenia, tak zv. hlasistického, odchovaná Masarykovým realizmom, zčiastky filozofickým pozitivizmom a zdôrazňujúca politický aktivizmus i národohospodárske povznesenie ľudu, učí sa u Tolstého, a to predovšetkým učí sa posudzovať a kritizovať štátne inštitúcie, kladie dôraz na osobní mravnosť, reviduje heslá nacionalizmu. Hlasizmus v základných svojich postulátoch neopieral sa výslovne o Tolstého učenie, dostával z neho iba časti, ale veľmi intenzívne. Paralelne s týmto pohybom vykryštalizovala sa iná skupina intelektuálov v slov. živote, prijímajúca Tolstého učenie integrálne a do dôsledkov. Jej predstaviteľmi sú Dušan Makovický a Albert Škarvan. Makovicky je predovšetkým oddaným propagátorom Tolstého diela na Slovensku, kým Škarvan reprezentuje samostatného a tvorivého mysliteľa, v mnohom prekonávajúceho samého Tolstého. Ale oba, i Makovický i Škarvan, usilovali sa Tolstého učenie znásobiť prvkami domácími, uviesť ho do súladu so slovenskými životnými potrebami a sblížiť s duchovnou bázou a tradíciou ľudovou. V tom je výrazná črta slovenského tolstovstva, naznačujúca aj intelektuálnu krízu v slovenskej vzdelanej spoločnosti na konci predošlého storočia. Účinky Tolstého hlboko prenikly aj do ľudových vrstiev slovenských. Slovenský pomer k Tolstému formoval sa teda na báze staršieho slovenského príklonu k Rusku, jeho vyznanie a rozsah determinovaly složité sociálne, politické a duchovné pomery slovenské a na pozadí slovenského vyrovnávania s Tolstým bezpečne možno rozoznať ideologické rozvrstvenie našej spoločnosti od osemdesiatych rokov predošlého storočia.

9. března. J. M. Kořínek: Několik poznámek k pojmům „langue“ a „parole“. Poměr mezi langue a parole je poměr mezi linguistickou teorií a linguistickým materiálem: individuální jazykové [198]projevy, t. j. bezprostřední jazyková skutečnost, Stojí mezi „langue“ ve smyslu nesmírně složité a totálně nepostižitelné struktury, tvořící nutný základ všech individuálních projevů a dané pro nás jen těmito projevy, a „langue“ ve smyslu vědecké analysy, abstrakce a synthesy, vycházející z těchto projevů, a zprostředkující mezi nimi. Pozorování jazykové struktury a zákonitosti, projevující se v bezprostřední jazykové skutečnosti, podnikají nejen linguisté, nýbrž jistým způsobem všichni lidé schopní řeči, takže rozdíl v povědomí jazykově strukturálních vztahů u prostého mluvčího a u linguisty není v podstatě, nýbrž ve stupni, zejm. schopností abstrakčních. T. zv. jazykový cit prostých mluvčích závisí na tradičních názorech o jazyce; jemnějšímu chápání jazykových jevů je spíše na překážku než na prospěch. Výsledky jazykozpytné práce, zákony o struktuře jazyka a jejím vývoji, nestojí co do stupně exaktnosti za zákony kterékoli z t. zv. věd exaktních. Postulát bezvýjimečnosti zákonů, stanovených v oblasti jevů jazykových, není v rozporu s trvalou a za daných okolností nezbytnou torsovitostí a provisorností jazykozpytné práce. Žádný zákon, vztahující se na jazykové jevy, nemůže být správný, pokud nevyjadřuje nějaký vztah strukturální; jinak jde buď o pouhý výčet, resp. popis materiálu, nebo o marnou snahu formulovat zákony o jevech různorodých, ne čistě jazykových. S linguistického hlediska nelze uznat t. zv. jazykovou tvořivost jednotlivců ani pro statický ani pro dynamický plán jazyka; veškeré možnosti individuální aplikace strukturálních prvků a vztahů jsou jednotlivcům dány tím, co a jak si osvojí z jazykových projevů svého okolí, odkud nabývají své povědomí o struktuře jazyka, jehož užívají: tato struktura předurčuje jak výběr příslušných prvků, tak i způsob provedení každého jazykového projevu. Základní metodický zřetel, charakterisující linguistiku, je zřetel k nadindividuálnímu; tím se liší zásadně od stylistiky, která je charakterisována zřetelem k individuálnímu a singulárnímu. (Tato přednáška je základem stati Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen v VI. sv. Travaux du Cercle lingu. de Prague, 1936.)

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 196-198

Předchozí Zdeněk Vančura: Kniha o jazyku novinových titulků

Následující Pavel Trost: Kniha studií z hospodářské germanistiky