Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kniha studií z hospodářské germanistiky

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Un livre de H. Siebenschein

V bohatém a závažném souboru studií z hospodářské germanistiky, který vydal H. SIEBENSCHEIN (Abhandlungen zur Wirtschaftsgermanistik. Praha, Orbis, 1936), jedná první obšírná stať o sociální normě a sociální skutečnosti, kterým slouží německé občanské básnictví z „podzimu středověku“. Konfrontuje společnost agrárně feudální se společností městskou, a to středověkých měšťanů i měšťanů jim protichůdných, představitelů raného kapitalismu. Vymezuje místo, jež zaujímalo hospodářství v středověkém městském světě, v jeho oficiální hierarchii hodnot. Dokazuje, že asketické výhrady náboženské proti činnosti hospodářské mocněji doléhají na hospodářskou soustavu městskou než na soustavu agrárně feudální; že vývojové tendence hospodářství městského odvádějí stále dále a dále od zásad křesťanskoasketických. (Odtud „mravní rozdvojenost“ městské vrstvy.) Avšak v zásadě až do sklonku středověku se uplatňuje městské hospodářství spoutané družstevně a cechovně, a radikální emancipace funkce hospodářské proniká až za raného kapitalismu „období Fuggerova“. V tom souhlasí Siebenschein s názory o souvislosti protestantské etiky s duchem kapitalismu (Lutherovo učení o nezávislosti „svobodného duchovního člověka“ od člověka světského znamená ve svých důsledcích i vymanění hospodářské činnosti z bezprostřední kompetence církevněnáboženské). Autor sleduje ohlasy raného kapitalismu v soudobém německém písemnictví a vykládá celkem nepřátelské stanovisko k němu ze sociálního odstupu, který byl mezi „píšícím člověkem a horní hospodařící vrstvou.“ Jako kritik kapitalismu nepřející vystupuje také největší představitel německého „meistersangu“, norimberský švec Hans Sachs. „Meistersang“ je ovšem kolektivní básnictví jakožto funkční výtvor soustavy cechovní. („Školy“ meistersingrů se rychle šíří po jižním Německu právě v době vrcholného rozkvětu uzavřeného hospodářství městského a soustavy cechovní od konce 14. stol.) Meistersang náleží tedy svou podstatou do středověku; ve skutečnosti daleko přesahuje dobu Fuggerovu i Sachsovu. Tento fakt má sociologický podklad v tom, že kapitalistická vlna 16. stol. neučinila konec tradičnímu cechovnictví. Kapitalistická vlna ovládala jen několik odvětví hospodářských; v ostatních se s tradiční výrobní technikou udržovala i stará cechovní soustava. Dlouhé období meistersangu po době Sachsově je ovšem úpadkové; přední měšťanstvo spjaté s kulturou renesanční, kruhy humanisticky vzdělané, skoro všude jím už pohrdají. T. j. meistersang žije dál jen v nižší vrstvě [199]a propadá zvolna obecnému posměchu.[1] Do diskuse o samém zjevu meistersangu, která se v německé literární vědě teprve nyní rozvíjí, přispívá pak Siebenschein zvláště vylíčením původních společenstev meistersingrů jako duchovních řádů, esoterických bratrstev, „mužských svazů“ (Männerbünde). Ostatně se zdá, že se středem literárněhistorického bádání brzo stane neujasněný problém meistersangu jakožto celku (především jeho vývojový proces, který zdá se vedl od pozdně gotické mystiky k přísnému racionalismu, od zdůrazňování obsahu k technickoformálnímu umění, od mystického esoterismu „božského umění“ k uzavřeným spolkům povýšených pedantů — ke spolkům pro zábavy uzavřené společnosti).

Další dvě studie sborníku náležejí do dvou rozdílných oborů hospodářské linguistiky: je to za prvé hodnocení německého překladu čs. zákona směnečného s hlediska funkčního, za druhé výklad změn v stylu jazykových projevů hospodářských, které se staly od počátku moderní industrialisace.

V archaistickém tekstu směnečného zákona zjištuje Siebenschein řadu výrazových prvků působících nejasnosti a nerovnosti. Na př.: určitý člen se často klade bez funkce, zbytečně; neurčitý člen a určitý člen se střídají často ledabyle a náhodně. K tomu je možno však dodat, ze v dnešní němčině vůbec určitý člen ustupuje a že nerovnosti výrazové mají základ v samé jazykové struktuře, t. j. v asymetrii jazykových znaků;[2] je-li daný předmět určitým členem charaktetisován jako „individuální veličina“ odlišující se od ostatních, neznamená nepřítomnost určitého členu, že předmět není pojat jako „individuální veličina“ odlišující se od ostatních; proto člen někdy může být a nemusí být.

Jemný a vtipný rozbor stylu obchodních dopisů z 19. stol. v druhé studii ukazuje, že se všechny slohové formy tohoto století postupně projevují také v jazykových projevech hospodářských. Vývoj hospodářského stylu jazykového je velmi pestrý, ale jako základní jeho tendence vystupuje „zrychlení jazykového tempa“ a styl neosobní, emociálně naprosto neutrální. To však neznamená konečné stadium vývoje: po úplném vyloučení soukromého života z obchodu osobní prvek vrací se znova; hospodárné a ryze věcné formulky jsou již dlouho vyváženy snahou po největší originalitě. Autor podrobné líčí na př. stylovou historii upomínek: od sentimentálně dramatické formy z konce 18. stol. k formulkám ryzí věcnosti a k nové intimitě (především humorné). Dále jedná také o estetických prvcích v jazykových projevech hospodářských, o cizích slovech jako „lyrickém prvku“ obchodního slohu a naopak o purismu hospodářského jazyka. Vysvětluje rozvoj reklamy jako důsledek industrialisace a odhaluje tvárné prostředky slovní reklamy.

Základní otázkou pro slovní reklamu je: Které slovo je působivé? Za jakých okolností slovo se stává působivým? Působivé je na př. slovo neobvyklé, cizí, mající kouzlo tajemnosti. Působivým se stává slovo isolované, poněvadž isolovanými slovy nemluvíme. Slovo nepůsobí „názorností“, nýbrž jednak svou „pojmovou energií“, jednak svou hudebností. Působivé je slovo, které na sebe obrací pozornost, ale pozornost věcně zainteresovanou, nikoli pozornost estetickou. V reklamě má slovo působit buď samo o sobě nebo společně s obrazem (plakát), při čemž poměr mezi slovem a obrazem muže být velmi různý. Velmi zajímavě končí kniha Siebenscheinova mnohými detailními rozbory sloganů a reklamní poesie.


[1] Avšak právě jihlavská škola mistrů pěvců — o níž má delší shrnující stať kniha Siebenscheinova — potvrzená r. 1571 a trvající do r. 1620 má ráz sociálně povýšený; vládne tu „etika protestantská a duch kapitalistický“. Ostatně známá vývěsná tabule mistrů pěvců jihlavských vyobrazuje lid obojího pohlaví, jak poslouchá mistra sedícího v pěveckém křesle — prolomený esoterismus.

[2] Srov. S. Karcevskij v Travaux du Cercle linguistique de Prague 1, 1929, 88 n. a R. Jakobson ve sborníku Charisteria Mathesio oblata 74, 83.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 198-199

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v únoru a březnu 1936

Následující rd. (= Redakce): Fakta mluví