Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fakta mluví

rd. (= Redakce)

[Kronika]

(pdf)

Facta loquuntur

Ve sbírce Kytice (Výbor z poesie a prózy pro školu i veřejnost), vydávané Státním nakladatelstvím, vydal mladý literární historik Karel Polák Máchův Máj a Marinku. Považuje svou práci za „pokus o moderní vydání stoletého uměleckého díla pro dnešního čtenáře“. „Naše vydání,“ praví editor, „dbá všech osobitých zvláštností, zvukové stránky Máchova umění, pokud je může vnímati dnešní čtenář.“ — Stačí několik ukázek pro posouzení způsobu, jak vydavatel splnil své cíle.

Tekst Máchova Máje jest takto u Poláka měněn:

v. 511: mísí se u hlasy dolem bloudících děv

u Poláka: mísí se v hlasy…

v. 537: čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod

[200]u Poláka: čím blíž zločince…

v. 632n.: Poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle —

pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok

u Poláka: poklekl k zemi, kat rychlý stoupne krok

v. 792: kol kola blysknavé u hře si kola vedou

u Poláka: kol kola blysknavé v hře…; a j.

Vydavatel hlásá sice, že „jsou verše Máchovy volně tekoucí hudba“ a že je „není možné čísti jenom s běžným výdechovým přízvukem (!), jak jej známe z řeči hovorové“, ale nicméně ubírá veršům slabiky a tak ničí jejich metrum, místy i smysl.

Připojený „slovníček“, který chce vystihnout „básnické“ úchylky od spisovného jazyka a vyložiti je, vykládá význam; některých slov chybně: na př. ve verši zapoumenutý hrob, věčnosti skleslý byt neznamená byt v metafoře „sídlo (byt) člověka“, nýbrž „bytí“, jaré vody nejsou „čisté“, nýbrž „prudké“ a pod. Podobu jiných slov vykládá zcela chybně: na př. v slově broubiti (m. vroubiti) není „posunutí výslovnosti“ (je to lidový tvar vzniklý mylným rozkladem složeného obroubiti a právě často uváděný příklad takovéto dekomposice); je omyl, že v sinný „u Máchy znějí obě -n- proti dnešnímu pravopisu“ (je to prostě umělá a i tehdy neobvyklá pravopisná forma), ale je nesmysl stavět „znění“ u Máchy „proti dnešnímu pravopisu“; k Máchovu napnutý poznamenává, že tvar napiatý prý „byl teprve v historické mluvnici objeven (!)“ — autor by měl opravdu velmi těžkou práci, kdyby měl konstatovati, kde a kým byl teprve po Máchovi objeven, protože ve všech základních obrozenských mluvnicích, tedy před Máchou, jsou uváděny tvary -pat, -p’at, -piat; a pod. Dále není polonismus ani blyštil, ani blyštěti (jak je na str. 51), protože blyštěti je obecně české (jak by asi vydavatel řekl česky „co se to tam blyští?“) a možný variant blyštil nejméně muže býti polonismem snad jen pro svou formu, protože v pol. je błyszczeć, błyszczał; rovněž není polonismem pustý ve významu „prázdný“ — stačí se podívat do Jungmannova Slovníku, v němž výklad významu tohoto slova začíná „prázdný…“ a na doklady tam uvedené. — Autorovy výklady o poměru mezi přízvukem, délkou a melodií v češtině jsou naprosto zmatené, zvl. jeho poznámky o slabikách krátkých pod přízvukem; v nich na př. ke konstatování, že přípona u- v utěcha je nezdloužena, dodává: „ač je pod přízvukem, či právě proto! Délku a melodii mají u něho spíš slabiky nepřízvučné“ (srov. podobně pod heslem Marinka a nasledující), a pokračuje: „Hiát ve verši: Kdo srdci takému | utěchy jaké dá? je výmluvným svědectvím výrazné přerývky ve verších Máje.“ — proč pak asi stejný hiát (!) není „výmluvným svědectvím přerývky“ ve verších tu ucho mé ach nikdy zas | těch zvuků nedoslechne? — Konečně vydavatel často jako „básnické“ délky, tvary a pod. vykládá jevy, které jsou ve spisovném jazyku obrozenské doby zcela obvyklé a jen měřeny dnešním spisovným jazykem mohou se zdáti záměrnými odchylkami; na př. u slov ňádra, líbý, šírošírý, širý, gen. strán a j. mluví o „básn. délce“, o „básn. délce a melodii proti spis. libý“, o délce, která „maluje a zpívá představu“ a pod., ač v době obrozenské je délka u slov ňádra a šírý zpravidla a u ostatních častá (gen. strán, není-li archaismem, je jihočeský, nikoli „pražský“, jak myslí Polák); ve tvaru květou, květoucí, v lokálech po čelách, po hrobách, v slzích a pod. vidí „zvučnější a představu lépe vyznačující tvar“, prostředky pro „hudebnost verše“ a pod., ač jde opět o formy v tehdejším spisovném jazyce běžné (na př. Mácha sám má také akus. slze, má lok. hrobách i mimo rým a pod.). Takové příklady bylo by možno mnohonásobně rozmnožovati. — Prostě vydavatel interpretuje jazyk literárního díla z 30. let minulého století, aniž se s jazykem oné doby seznámil: zřejmě si nevzal k ruce Jungmannův Slovník, a nezná-li obrozenský jazyk z hojnější četby ani z obrozenských mluvnic, překvapuje, že, ač je literární historik, patrně si dosud ani nevšiml Jakubcových výkladů o jazyku obrozenských autorů na př. v jeho vydání Spisu Čelakovského a zvl. ve vydání Heka — tam by snadno poznal mylnost většiny svých jazykových výkladů.

Sbírka Kytice, která si v literárních dějinách získala již opravdové zásluhy právě edičními pracemi Fischerovými, Hýskovými, Novákovými a j., jistě se napříště vyvaruje opakovat vydání tak nedbalé a tak zkreslující básníkovo slovo.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 199-200

Předchozí Pavel Trost: Kniha studií z hospodářské germanistiky

Následující Frank Wollman: Literárněvědné metody v Bittnerově knize „Deutsche und Tschechen“