Na okraj nových moskevských prací v oblasti ruské gramatiky

Zdeňka Hrušková

[Kronika]

(pdf)

По поводу новых московских работ в области русской грамматики / À la marge des travaux de Moscou dans le domaine de la grammaire russe

Gramatická problematika se zkoumá na moskevských jazykovědných pracovištích ve značné šíři, jak co do tematiky, tak i co do metodologie. Platí to o pracích individuálních i kolektivních. Všimneme si jen malého úseku z celého komplexu zpracovávaných gramatických otázek, avšak úseku v současné době nejdůležitějšího: dvou velkých kolektivních úkolů od sebe odlišných, na nichž se v současné době pracuje v Ústavu ruského jazyka v Moskvě.

Stěžejním úkolem je především příprava stručné akademické mluvnice současného spisovného jazyka. Přípravné práce na této mluvnici probíhají již delší dobu. Jejich výsledkem je zatím vydání projektu Osnovy postrojenija opisateľnoj grammatiki sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (Moskva 1966) za redakce N. Ju. Švedovové. Na 205 stranách je tu vyložena koncepce budoucí mluvnice, podán podrobný obraz výstavby jednotlivých oddílů a naznačen metodický postup.

Podnětem k novému zpracování gramatiky současné spisovné ruštiny byla skutečnost, že akademická Grammatika russkogo jazyka z let 1952—1954 je v podstatě příručkou normativní, která podává utřídění bohatého materiálu, ale neuspokojuje po stránce gramatické teorie, neřeší sporné a složité teoretické otázky. Zpracovávatelé stručné gramatiky chtějí využít všeho nového a konstruktivního, čím se v poslední době obohatili gramatické teorie, vypracovat vlastní koncepci a použít všech metod, které mohou přispět k co nejdokonalejšímu popisu gramatické stavby současné spisovné ruštiny. Vůdčí myšlenkou celé práce je podat synchronní charakteristiku mluvnické stavby spisovného ruského jazyka z poloviny 20. stol. Důraz se i zde sice klade na rozbor materiálu, ale zvláště na jeho novou klasifikaci a všestrannou interpretaci. Poněvadž jde o synchronní popis pojatý dynamicky, všímají si autoři živých tendencí jazykového vývoje, produktivnosti nebo neproduktivnosti modelů, kolísání a variantnosti jevů v jednotlivých rovinách jazykového systému; s tím bezprostředně souvisí i pojetí gramatické normy a poměr ke kolektivní praxi uživatelů spisovného jazyka.

Projekt je zpracován tak, aby dával představu o definitivní podobě nové gramatiky. V předmluvě jsou vyloženy prin[316]cipy zpracování, pak následují oddíly, které obsahují návrh zpracování jednotlivých kapitol a zdůvodňují přístup k dané problematice. Mluvnice se má dělit na tyto oddíly: morfonologie, tvoření slov, morfologie, syntax slovních spojení a jednoduché věty, syntax souvětí.

Morfonologie se chápe jako poznání struktury slova a jeho komponentů v termínech fonémů a prozodémů. Je základní disciplínou syntézy zvukové stránky slova jakožto členu syntagmatického a paradigmatického celku. V zásadě se bude dělit na morfonologii jména, slovesa a slov neohebných. Při popisu morfonologických prostředků je třeba řešit problematické otázky synonymie a homonymie, variantnosti (popř. invariantnosti) a hierarchie morfonologických jednotek. Obsáhlý a podrobný popis i rozbor je věnován ruskému přízvuku.

Tvoření slov se považuje za samostatnou rovinu jazykové struktury, proto je mu věnován i samostatný oddíl. Bude zde podán popis slovotvorného systému současné ruštiny z hlediska synchronního (slovotvorným systémem se rozumí soubor slovotvorných typů v jejich vzájemných vztazích), vymezí se prostředky, jejichž přítomnost v slově charakterizuje slovo jako samostatný lexém ve vztahu k slovu fundujícímu, motivujícímu. Pracuje se také s pojmem morfu jako nejmenší jednotky výrazového plánu, která je ve vztahu s plánem obsahovým. Posuzuje se účel a význam morfémové a slovotvorné analýzy a podrobně se rozvádějí způsoby tvoření slov a principy odvozování jednotlivých druhů slov (jmen, sloves, příslovcí).

Oddíl morfologie je koncipován na základě širokého pojetí morfologie nejen jako paradigmatiky, ale i teorie slovních druhů a gramatických kategorií. V tomto oddílu bude nová gramatika obsahovat (1) popis systému slovních druhů, (2) popis a klasifikaci paradigmat a (3) popis gramatických kategorií. Autoři hodnotí dosavadní dělicí kritéria pro slovní druhy a stanovení hranic slovních druhů v ruštině a navrhují nové třídění na „základní“ a „odvozené“ (jimi se rozumějí příčestí, přechodníky, komparativy). V kapitole nazvané Paradigmatika se rozebírá pojem forma (tvar) slova a uvádí se klasifikace paradigmat ohebných druhů slov. Tvarem slova se rozumí taková změna slova, která nemá slovotvorný charakter. Paradigma slova se chápe úzce jen jako soubor flexívních forem. Závěrečná kapitola tohoto oddílu, nazvaná Gramatické kategorie, vysvětluje pojmy gramatická kategorie a gramatický význam. Gramatické kategorie se rozdělují do dvou velkých skupin — na vlastní gramatické a na lexikálně gramatické — a vymezují se ve vztahu k morfologii i k syntaxi.

Část syntaktická, nejrozsáhlejší a nejpropracovanější, je rozdělena do dvou oddílů: syntax slovních spojení a jednoduché věty a syntax souvětí. V obecné úvodní části se ukazuje na různé způsoby chápání syntaxe jako (1) systému spojení slov, (2) systému vět a (3) systému jednotek dvou samostatných plánů jazyka — nekomunikativního a komunikativního — tzn. slovních spojení a vět. V jednotlivých kapitolách se pak rozebírají jednotky obou plánů — slovní spojení a věty. U jednoduché věty jako monopredikativní struktury se věnuje pozornost větné paradigmatice, její typologii a pořádku slov. U souvětí jako struktury polypredikativní se předpokládá oddělení stránky gramatické od lexikální, postupuje se od jazykové formy ke gramatickému obsahu, k syntaktické sémantice složené věty. Podrobně se rozebírají a hodnotí principy klasifikace souvětí; rozlišují se tři hlediska: paralela s členy věty jednoduché, podle spojovacích výrazů, podle strukturně sémantického vztahu věty hlavní a vedlejší.

V kapitolách o syntaxi, ale i ve všech ostatních oddílech knihy jsou četné poukazy na literaturu předmětu, citují se práce domácí i zahraniční, a to starší i nejnovější. Je zde třeba konstatovat, že se projekt často dovolává i názorů českých a slovenských lingvistů, např. při výkladech slovotvorných nebo při objasňování pojmů věty a výpovědi.

Nová gramatika ruštiny bude obsahovat popis současného spisovného jazyka v jeho podobě psané. Bude sem však zařazen i popis jevů specifických pro „ústní po[317]dobu“ psané formy spisovné ruštiny, přízvuku, intonace věty ap. — Mohli jsme jen v hrubých rysech naznačit problematiku, která se bude řešit při zpracovávání nové gramatiky ruského jazyka, a bylo by jistě žádoucí vrátit se k ní podrobným speciálním i kritickým rozborem jak z hlediska obecně lingvistického, tak rusistického.[*]

Druhým významným kolektivním úkolem ruských lingvistu je zkoumání vztahu ruského jazyka a sovětské společnosti. Předmětem bádání jsou společensky podmíněné změny v jazykovém systému za posledních 50 let, tj. v sovětské epoše. Cílem celého tohoto široce založeného zkoumání je popsat rozvoj jazyka v těsném spojení s rozvojem společnosti. Východiskem je teze, že na jazyk jako systém s vlastními vnitřními zákonitostmi působí vlivy vnější, faktory společenské, sociální, a že je proto třeba studovat jazykové změny i z hlediska jejich společenské podmíněnosti a objasnit a klasifikovat společenské faktory, které ty nebo ony změny v jazyce způsobily. Jde tu tedy o jiný přístup k jazykovým faktům: nikoli z hlediska systému jazyka, ale ze strany mimojazykových příčin podmiňujících jazykové změny. V procesu společenských proměn mění se jednak nositelé — uživatelé — jazyka, jednak samy skutečnosti jazykem označované. Na základě toho lze všechny společenské faktory mající vliv na jazyk rozdělit do dvou velkých skupin: (1) změny ve složení nositelů jazyka, (2) změny objektivní skutečnosti odrážené v jazyce.

Výsledkem práce týkající se této problematiky bude obsáhlá monografie s názvem Russkij jazyk i sovětskoje obščestvo (bude vydána v r. 1967, k 50. výročí VŘSR). Monografie byla připravována pečlivě a důkladně; svědčí o tom rozsah i hloubka přípravných prací. Autoři se svědomitě věnovali jak studiu teoretických principů a problémů, tak shromažďování a průzkumu výchozího materiálu.

Teoretická východiska výzkumu byla uveřejněna už v r. 1962.[1] Dílčí témata, zpracovávaná jednotlivými autory, byla pak uveřejňována postupně v řadě sborníků. První vyšel v r. 1963 pod názvem Razvitije sovremennogo russkogo jazyka (za red. S. I. Ožegova a M. V. Panova).[2] V letech 1964—66 vyšly další sborníky zpracovávající otázky gramatiky a lexika, tvoření slov, syntaxe a zvukové stránky.

V r. 1966 byly uveřejněny teze referátů pronesených na veřejném zasedání oddělení současného spisovného jazyka Ústavu ruského jazyka v Moskvě, které se konalo v červnu 1966.[3] Heslovitě je zde podán [318]obsah budoucí publikace a její rozčlenění. Vztah ruský jazyk — sovětská společnost se sleduje ze dvou aspektů: jednak se zkoumá vliv společenských faktorů na systém ruského jazyka, jednak se tyto společenské faktory hodnotí z lingvistického hlediska. Podle toho se pak i připravovaná monografie dělí na dvě části: (1) od jazykového systému k sociálním faktorům, (2) od sociálních faktorů k jazykovému systému. První část, nazvaná „Rozvoj ruského jazyka pod vlivem nové společenské skutečnosti“, bude obsahovat dvě kapitoly: první o spisovném jazyce (s oddíly věnovanými lexiku, tvoření slov, morfologii, syntaxi, fonetice a stylistice) a druhou o vztahu nářečí ke spisovnému jazyku (zde se sleduje jen lexikon a fonetika). Úvodem druhé části, nazvané „Charakteristika společenských faktorů působících na ruský jazyk v sovětské epoše“, rozvádějí vedoucí autoři Mučnik a Panov hlavní otázky celé problematiky a základní úkoly, které je třeba řešit. Autoři jednotlivých úseků rozebírají pak společenské a systémové jazykové faktory v gramatické a stylistické oblasti jazyka posledního padesátiletí a hodnotí míru působení společenských faktorů na rozvoj ruského jazyka sovětské epochy.

Nejobtížnějším úkolem bylo získat pro tuto práci materiál ze současného, dnešního jazyka. V jazyce současné literatury není totiž zachyceno ono kolísání v mnohých jevech, které současný jazyk tak charakterizuje. Pro získání tohoto materiálu bylo proto užito ankety. V l. 1963—4 byly sestaveny a rozeslány dotazníky z jevů, v nichž je v dnešním spisovném jazyce kolísání.[4] Odpovědi, na jejichž základě byl materiál zpracován, přinesly mnoho zajímavého o stavu dnešního spisovného jazyka. V budoucnu chtějí zpracovávatelé využít těchto zjištění ke zkoumání rozšířenosti normativních tvarů a podob v jazyce a statistickou metodou stanovit, které zákony a tendence se v jazyce uplatňují. Forma písemných odpovědí na otázky v dotaznících se začíná doplňovat záznamy na magnetofonových páscích; konfrontace obou zápisů přináší zajímavá zjištění, zatím hlavně v oblasti výslovnosti. Začíná se spolupracovat se sociology a psychology a jeví se snaha použít k dalšímu zpracování výsledků ankety metod sociolingvistických a psycholingvistických. Tyto nové tendence v metodice práce už postupně vyúsťují v soustředěné studium nové tematiky další — v bádání o mluvené řeči. Tento úkol stojí nyní vůbec v popředí zájmu sovětských lingvistů.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 3, s. 315-318

Předchozí Helena Svobodová: Nový pokus o charakteristiku slovních druhů v ruštině

Následující Jaroslav Kuchař: Sovětsko-československé symposium o teorii gramatiky