Sovětsko-československé symposium o teorii gramatiky

Jaroslav Kuchař

[Kronika]

(pdf)

Советско-чехословацкий симпозий о теории грамматики (1967) / Symposion des chercheurs soviétiques et tchécoslovaques sur la théorie de la grammaire

Dobrou konkretizací slibně se rozvíjející spolupráce mezi československými a sovětskými lingvistickými institucemi bylo Sovětsko-československé symposium organizované v Moskvě ve dnech 18.—22. 4. 1967 Jazykovědným ústavem a Ústavem ruského jazyka AV SSSR. Toto vědecké setkání nabylo značného významu jak pro závažnost a aktuálnost probírané tematiky, tak i pro vědeckou účast. Kromě sovětských lingvistů z akademických ústavů a vysokých škol z celého SSSR (z Leningradu, Minska, Lotyšska, Alma-Aty ap. — počet účastníků býval kolem 100 osob) a kromě 10 českých a slovenských účastníků byli tu přítomni i zástupci z NDR (R. Růžička), Bulharska (L. Andrejčin) a Polska (St. Karolak), členové komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů, která byla svolána v rámci tohoto symposia. Nerozebíráme tu podrobně celý průběh zasedání, všech 10 přednesených referátů a přes 30 diskusních příspěvků, protože veškerý materiál symposia bude publikován péčí sovětské strany.[1] Podáme jen obecnou charakteristiku a zastavíme se u referátů a diskusních příspěvků, které měly ráz obecnější nebo upoutaly svou [319]podnětností. Základní tematikou symposia byly problémy stratifikace jazykového systému, jednotlivých strukturních plánů (rovin), jednotek těchto plánů a jejich vzájemných vztahů. Třebaže už sama volba obecné problematiky umožňovala uplatnit různé koncepce a přístupy, celý průběh symposia byl veden snahou vzájemně se pochopit, dospět k jednotícímu chápání jazykové, zejm. gramatické stavby.

Jakousi ideovou osu symposia vytvářelo několik hlavních referátů zahrnujících celkovou stratifikační problematiku, především společný referát Fr. Daneše a K. Hausenblase, který, i přes určitou lakoničnost tezí, měl největší ohlas v diskusi. Autoři rozlišovali hierarchickou strukturaci komunikátů (tj. textů, promluv) a hierarchickou strukturaci jazyka jako systému prostředků, přičemž kladli důraz na to, že nejsou navzájem izomorfní a mají různé konstitutivní vlastnosti (např. lineárnost — nelineárnost, výběr prostředků — repertoár prostředků, syntagmatické vztahy — paradigmatické vztahy, globální smysl celého textu — význam jednotlivých prostředků aj.). U vlastního jazykového systému vidí uspořádávající princip v asymetrickém vztahu „prostředek“ — „funkce“ (rozumí se „vnitřní“, konstrukční funkce). Jednotky jednotlivých jazykových plánů jsou jakýmisi průsečíky funkcí (shora) a prostředků (zdola): např. morfémy vystupují jednak jako funkce, funkční využití fonémů, jednak jako prostředky k výstavbě slovních forem. V hierarchické strukturaci plánů (např. pro češtinu rozlišují autoři jednak nulový plán fonematický, jednak hierarchii plánů morfémů, slovních forem, věty a souvětí) plány výše stojící jsou komplexnější (mají také větší počet jednotek) než plány nižší, které v sobě zahrnují. Každý jazykový plán má k dispozici pro stavbu svých jednotek nejen jednotky (tj. bilaterální znakové prostředky) nižších plánů, ale i tzv. prostředky elementární (unilaterální), a to jednak fonologické (segmentní a suprasegmentní), jednak uspořádání, tj. konkrétní specifikaci prostředků v daném jazyce. Toto netradiční řešení, které vyčleňuje fonologický (resp. fonematický plán) jako plán nulový, služební, jehož jednotky mohou vystupovat ve všech ostatních plánech jako prostředky funkční specifikace, umožňuje logicky jednotně začlenit do jazykového systému jak morfonologii, tak i fonologii slova a věty. V každém plánu se jednotky tvoří podle určitého souboru pravidel, vzorců: pravidel morfonologických, slovotvorných a tvarotvorných, větných vzorců a jejich odvozování pomocí rozvíjecích, rozšiřovacích, substitučních a transformačních pravidel a konečně pravidel nadvětného spojování. Otevřenou nechávají autoři otázku dalších nadvětných plánů, jejichž vnitřní strukturace je volnější, závislá na tematice a slohotvorných činitelích; pro ně postulují vytvoření samostatné teorie promluvy.

V druhém obecném referátě položil O. Leška důraz na rozlišení oblasti abstraktních jednotek a oblasti jejich konkrétní manifestace, popř. funkční realizace. Do hierarchie plánů např. pro slovanské jazyky nezahrnuje plán fonematický, ani plán souvětí, ale navíc počítá s plánem slovních spojení. V morfologickém plánu považuje za základní jednotku vedle morfému též (podle Martineta) moném (protikladu obou těchto jednotek je využito jako důležitého typologického kontrastu). Tzv. funkční asymetrie (např. mezi větou a výpovědí, slovem a pojmenováním) projevuje se podle něho ve funkčních normách jazyka a těsně souvisí s transformačními vztahy; tato asymetrie je hlavním zdrojem nesystémovosti jazykové stavby (manifestace abstraktních struktur).

Obecněji byl zaměřen i referát N. D. Aruťunovové o významonosných (značimych) jednotkách jazyka; byl v něm především podán poučený přehled o vývoji lingvistických názorů na otázky znakovosti lingvistických jednotek v souvislosti s různými lingvistickými metodami a přístupy. Vycházejíc z Karcevského pojetí asymetrického dualismu načrtla autorka základní typy syntagmatických i paradigmatických vztahů mezi označujícím (signifiant) a označovaným (signifié) v různých plánech a došla k názoru, že se systémové vztahy obsahového plánu [320]nekryjí se systémovými vztahy plánu výrazového. Obecnou příčinu této diskrepance mezi označujícím a označovaným vidí autorka v tom, že vývojovým změnám podléhají v rovině výrazu především fonémy, tj. útvary menšího rozsahu než výrazová složka morfému, v rovině obsahu pak komplexní jednotky, přesahující opět svou významovou stránkou významovou složku morfému (slovo, slovní spojení, věta). Vyvozuje z toho závěr (poněkud pesimistický), že je nemožné zároveň a paralelně popsat oba systémy jako celek. Na úrovni znaků mohou být systémové vztahy zjišťovány jen v obsahovém plánu, proto i takové pojmy jako gramatická kategorie, opozice, diferenciální příznak, neutralizace, invariant, variant ap. mají se vykládat jen obsahově. Funkční systém jazyka je tvořen vztahy mezi označovaným a jeho složkami, kdežto struktura jazyka je promítnutí tohoto systému v označujícím (struktura latiny se vyznačuje 5 skloňovacími a 4 časovacími vzory, avšak systém latinské gramatiky by se nezměnil, kdyby tu bylo pouze jedno paradigma skloňování a jedno časování). Strukturními jednotkami jsou jen tzv. „manipulované“ (termín Hillův), tj. v podstatě významonosné prvky, tvořící plán výrazový. Jejich vyčleňování je však obtížné, poněvadž se často skládají z nekonkretizovaných příznaků (pouhých vztahů), popř. obsahují příznaky ležící za hranicemi daného segmentu.

Metodologický výklad T. P. Lomtěva o řádových vztazích jako základu vyčleňování plánů syntaktických objektů se poněkud vymykal z celkové linie symposia, rozvíjejícího dosavadní tradice lingvistického myšlení. Vycházel z některých matematicko-logických pojmů, jako „řád, vlastnosti řádu, predikát, predikátový předmět“ aj. a pomocí „derivačních“ operací se snažil je aplikovat na syntaktický (ale i jiný) jazykový materiál. Podnětnost Lomtěvovy nové zajímavé koncepce, přece jen pro lingvisty málo sdělné, se prozatím dostatečně neobráží v pracovních závěrech, které jsou do značné míry běžné. Možnosti účelného využití této metody bude nutné, jak také ukázala diskuse, podrobněji prověřit na živém syntaktickém materiálu (a také zpřístupnit v termínech obecně dostupnějších).

Ostatní referáty měly dílčí charakter, týkaly se jednotlivých plánů nebo gramatických jevů, při čemž pozornost (a to i v diskusi) byla soustředěna především ke dvěma okruhům: jednak k otázkám morfonologie, jednak syntaxe (morfologie tvaroslovná zůstala stranou a slovotvorná přišla k slovu jen v souvislosti s morfonologií).

Zaujal tu zvláště společný referát E. A. Makajeva a Je. S. Kubrjakovové, v němž autoři po důkladném shrnutí nejnovějších názorů (např. i z vídeňské fonologické konference z r. 1966) a výtěžků vlastního zkoumání (na zajímavé, ale méně přístupné islandštině), dospěli k mínění, že morfonologie jako učení o formách reprezentace morfémů nepatří sice k základním jazykovým plánům, nemá své jednotky, nicméně je užitečné ji vyčleňovat jako samostatnou lingvistickou disciplínu. Vlastním objektem morfonologie jsou morfonologické řady, jejichž určení, jakož i zjištění vzájemných vztahů mezi členy řady je podmínkou adekvátnějšího popisu morfologického systému, zvl. také charakteristiky slovních struktur.

Výklad o vztahu slovotvorných a morfonologických jednotek, vypracovaný společně V. V. Lopatinem, J. S. Uluchanovem (problémy slovotvorné) a V. A. Reďkinem (otázky morfonologické), rozváděl v podstatě tři teze: a) morfonologie a tvoření slov tvoří samostatné jazykové plány (tato teze se v diskusi setkala s četnými námitkami), b) morfonologie má svou předmětnou oblast, své „objekty“, jednotky (rovněž tato teze nebyla zdaleka přijímána obecně), c) morfonologické prostředky nepatří k základním slovotvorným prostředkům, nýbrž mají jen úlohu pomocnou, doplňující (námitky v diskusi tu nebyly podstatné). Vlastní výklad o slovotvorných vztazích, prostředcích a způsobech pak dobře a přehledně shrnul názory, které byly v poslední době v naší i sovětské lingvistice (vcelku shodně) vypracovány.

K problematice syntaktické se vztahovalo několik referátů: J. Oravec shrnul novější výtěžky slovenské lingvistiky při [321]zkoumání slovesné intence a rekce (k nimž se došlo v nedávno vydané Morfólogii slovenského jazyka): slovesná intence jako vztah slovesného děje k substanci, s níž děj souvisí, je pojem širší než slovesná rekce, zahrnuje totiž i druhou stranu intenčního pole, valence slovesa, totiž vztah k agentu děje. Naproti tomu u slovesné rekce více vystupuje do popředí formální, gramatický aspekt vztahů. Referent zároveň upozornil, že rekční síla adjektiv se někdy přeceňuje a že o rekci tu lze mluvit jen výjimečně.

H. Křížková se v ref. o místě negace v jazykové struktuře velmi podrobně i s pomocí transformačního aparátu zabývala tím, jak negace omezuje realizaci jednotlivých typů vět (a jejich transformátů) a také výběr kmenů tvořících morfologické protiklady.

V. A. Bělošapkovová rozvíjela v ref. o pojmu větný vzorec v syntaktickém plánu souvětí novější (zejm. české) syntaktické teorie, vypracované pro větu jednoduchou, a velmi plodně je aplikovala i na souvětí.

Publikované referáty A. S. Meľničuka o vzájemném působení gramatických jednotek různých plánů v rámci věty a I. Lekova (Bulharsko) o slovanské kategorii pádu jako gramatické jednotce společného (morfologického a syntaktického) plánu nebyly pro nepřítomnost autorů předneseny.

Akad. V. V. Vinogradov v referátě (předem nepublikovaném) o vzájemném vztahu gramatických a lexikálně sémantických plánů v jazyce věnoval pozornost velmi složité přechodné oblasti mezi gramatikou a slovní zásobou. Vedle obecných tezí, např. rozlišení tzv. jedinečných a typových slov, rozlišení významové a syntaktické struktury frazeologických jednotek aj., obsahoval jeho výklad i řadu kritických připomínek k novějším sovětským lexikografickým dílům, která danou problematiku v plné šíři neřeší.

Jádrem bohaté diskuse, pro niž byla vyhrazena značná část symposia, byly otázky týkající se podstaty jazykových plánů. Neustále se vracely připomínky, že plán (popř. hierarchie plánů) není záležitostí heuristického nebo epistemologického přístupu, nýbrž že jeho základ je ontologický, spočívá na reálných objektech (O. S. Achmanovová, Makajev aj.). R. Růžička (NDR — a podobně i V. N. Jarcevová) formuloval své pojetí tak, že sice hierarchie plánů je spjata s analýzou jazykové stavby (a tedy s metodickým přístupem), ale při analýze se vyčleňují i prvky, které se při konečné koncepci „odhazují“, nemají místo v gramatické teorii. Je možno stanovit hierarchii plánů pro všechny přirozené jazyky („všechny možné formy gramatiky“), nejen pro jazyky jednotlivé. Reálnou existenci plánů vyvozoval A. A. Leonťjev z psychologické reality: jsou to právě ony bloky, jejichž porušení se objevuje při afáziích.

Základní strukturní plány jazyka konstituují jejich jednotky (při jiných kritériích se porušuje klasifikační jednota — Ivanovová), nikoli organizace nebo externí funkce jednotek (J. A. Zemská), proto morfonologie a tvoření slov nemají charakter plánů, rovin; ovšem tyto externí funkce, zejm. dvě základní komunikační funkce, pojmenování a výpověď, se zapojují do strukturace jazykového systému, usměrňují a polarizují uspořádání jednotek v jednotlivých plánech a tak dotvářejí celkovou stavbu jazyka (J. Kuchař); často se objevoval obrazný příměr o podobném vztahu, jako je mezi anatomií (kostrou) a fyziologií (fungujícím organismem).

S uspořádávajícím principem systému (prostředek — interní funkce) z ref. F. Daneše a K. Hausenblase byl v zásadě vysloven souhlas (t. zejm. Pospelovem aj.), ale byly podány i jiné koncepce, koncepce „uzavřeného řetězu“, skládajícího se z řad nejprostších, nejzákladnějších protikladů (Jarcevovou), koncepce založená na tzv. funkčně sémantických kategoriích (A. V. Bondarkem), které mohou být „parazitujícími“, bez vlastního gramatického jádra ap.

Několik diskutujících zdůraznilo aktuální důležitost studia nadvětných útvarů (jsou to — podle Achmanovové — útvary jen písemné, literární), upozorňovalo se na zájmenné, časové a jiné vztahy [322]v nich, hledaly se formulace jejich jednotek (I. S. Pospelov).

Otevřená zůstala otázka, zda je účelné vkládat mezi plán slovních forem (nikoli slov jako lexikálních jednotek) a věty ještě jeden plán slovních spojení, jak to z důvodů elementárnosti struktur požadovala N. Ju. Švedovová. Za stavební prostředky slovních spojení považuje Pospelov vedle intence i shodu, při čemž mezi obojím existuje různosměrný vztah asymetrie (nebo lépe dissymetrie). J. Apresjan zdůraznil, že při studiu slovních spojení, zejména rekčních, je nutno vycházet ze sémantiky, a na různých typech rekce aplikoval (s opřením o práce Meľčukovy) některé poznatky z osobitě chápané sémantické slovotvorby.

Námitky byly pronášeny (Uluchanovem a Dokulilem) také proti příliš radikální autonomizaci plánu obsahového a výrazového v ref. Aruťunovové. Na nevyjasněnost otázek morfonologie (která zvláště v americké lingvistice začíná vytlačovat fonologii) upozornila mimo jiné také Achmanovová; proti pojetí klást proti sobě základní plán fonologický a sémantický, popř. sémanticko-gramatický, které se v diskusi vyskytlo, uvedla, že je možno fonémy vyčleňovat i v nesmyslných spojeních a že je lze odlišovat i mimo reálné morfémy skutečného jazyka.

V závěrečném slově akad. B. Havránek vyzdvihl vysokou teoretickou úroveň symposia, která svědčí na obou stranách o dobré lingvistické erudici mladší a střední generace, jež měly na symposiu největší podíl, a shrnul některé z poznatků, k nimž se společným úsilím dospělo.

Zasedání komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků zhodnotilo výsledky zasedání komise v říjnu 1966 ve Smolenicích, probralo program další práce a přípravy jak referátů pro Sjezd slavistický, tak pro konferenci komise („Typy vět v slovanských jazycích“), která bude v NDR v dubnu nebo květnu 1968.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 3, s. 318-322

Předchozí Zdeňka Hrušková: Na okraj nových moskevských prací v oblasti ruské gramatiky

Následující Františka Havlová: Sovětské symposium o autorských slovnících